Snídaňový triptych – část první

Woohoo! Po těžkém rozhodování nakonec přidávám první krátkou Johnlock povídku. Bude mít celkem tři části, tady je první kousek. :o)

humor, pre-slash, jinak- žádná varování… Necháte komentář? B-) Snídaňový triptych

SNÍDAŇOVÝ TRIPTYCH – první část

Vážně, to ten chlap nikdy nespí víc, jak tři hodiny v kuse?

John se přetočil na bok a jeden z polštářů si připlácl na ucho. Moc mu to nepomohlo, Sherlockovo hraní na housle bylo i tak dost jasně slyšet. Zjevně ho poslední případ nevyčerpal natolik, aby usnul aspoň na takových osm hodin a navíc ho očividně iritovalo, že zas nemá do čeho píchnout. Takže se rozehrával, bleskurychle přehrával stupnice jednu po druhé.

„Zlatý oči!“ zavrčel John při vzpomínce na poslední experiment. Zmiňované oči nejen že zaprasily celou mikrovlnku, ale i značnou část kuchyňské linky. John přemítal, jaký experiment by mohl Sherlockovi navrhnout, aby ho to zabavilo na dobu, než se objeví nějaký zajímavý případ. Raději bude umývat uškvařené sklivce, než poslouchat fidlání v… Kolik že je vlastně hodin?

Natáhl se pro mobil na noční stolek.

2:40. Skvělý. Kdyby tři hodiny; jenom hodina padesát. Frustrovaně zaúpěl a naducal si polštář. Experimenty s lidskými ostatky jsou tiché. Nechtěl by si třeba rozpitvat pár prstů?

Jako by Sherlock zaslechl jeho myšlenky – přestal hrát. John se na chvíli napjal a poslouchal. Když se pár minut nic nedělo, zhluboka se nadechl, spokojeně vydechl a propadal se do snění, vnímal zvuk vlastního dechu, který ho ukolébával…

Dokud se přímo u jeho postele nerozeznělo Vivaldiho letní Presto v G moll.

S výkřikem „HUA!“ se John prudce posadil na posteli, a jak se jeho tělo snažilo instinktivně dostat dál od stresujícího zvuku, poskočil a se zaduněním se zřítil na podlahu.

Zatraceně! Sherlocku!!!“

Oslovený se nenechal rušit a hrál dál. John nahmatal vypínač lampičky a rozsvítil, srdce mu pod návalem adrenalinu bušilo jako zvon. Sakra, jako bych uběhl aspoň tři míle. Opřel se zády o stěnu u postele a unaveně si promnul oči, zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

Sherlock stál u otevřených dveří a se zavřenýma očima prožíval svůj koncert. John ho konsternovaně pozoroval.

Po chvíli skladba skončila, Sherlock otevřel oči a vytáhl z kapsy mobil, který se pod jeho dotekem rozsvítil.

„Hm. Dvě minuty dvacet pět. Vivaldi je trochu fádní.“ Strčil mobil zpět do saka, mírně se Johnovi uklonil a otáčel se k odchodu.

„Moment!“ křikl John. Sherlock se s tázavým pozvednutím obočí obrátil.

„Co to krucinál mělo znamenat?! Málem jsem dostal infarkt,“ vrčel John.

„Potřeboval jsem přemýšlet,“ pokrčil Sherlock rameny.

„Tak jsi přišel hrát sem ke mně do pokoje?“

„Mám rád, když mě někdo poslouchá. A nepotřebuju noty, znám to z paměti. Opravdu triviální kousek…“ Sherlock nonšalantně mávnul smyčcem.

„Snažil jsem se spát!“

„Bylo to jako ukolébavka. Proto jsem taky nechal zhasnuto. Nechtěl jsem tě budit.“ Sherlock krátce stiskl rty v povzbudivém úsměvu. Podle jeho výrazu John usoudil, že čeká spíš poděkování.

John zamručel a oběma rukama si promnul obličej. S takovýmhle přístupem bude mít pravděpodobně do pěti let vrásky jako šarpej. Spustil ruce do klína.

„Pomohlo ti to aspoň?“ zamumlal. Sherlock pokrčil rameny.

„Skladba skončila, myšlenky pro teď srovnány.“

„Tak co kdybychom šli spát?“ Johna napadlo, že je zvláštní, že v Afghánistánu nikoho nemučili nedostatkem spánku. Teď, když je v Londýně, to má zadarmo.

„Nudné. Ale chápu, že každý průměrný idiot potřebuje ke svému tristnímu fungování aspoň šest až osm hodin spánku, tak tě už nechám být.“ Brnknul náhodně do strun, kývnul krátce hlavou a odcházel.

„Žádné hraní! Aspoň čtyři pět hodin. Děkuju,“ řekl rychle John a šel se znovu uložit. Sherlockův krok mírně zakolísal, ale dál odcházel po schodech dolů, krok svižný a tichý jako kočka.

Doufám, že mi ten laptop aspoň nechá na nabíječce, pomyslel si ještě John a konečně usnul.

**

Znovu se vzbudil až v půl osmé ráno. Nechtěl si úplně rozházet spaní, tak se mátožně zvedl z postele, vysprchoval se a šel si do kuchyně připravit snídani.

Sherlock seděl v tureckém sedu ve svém křesle, notebook v klíně a něco si zaujatě pročítal.

„…bré ráno,“ zívnul John a utáhl si opasek županu. Sherlock zamručel v odpověď. John zavrtěl hlavou, postavil vodu na čaj a strčil do toustovače dva plátky chleba. Na linku postavil svůj hrnek a bezmyšlenkovitě si hrál s čajovým sáčkem, který vložil dovnitř.

„Káva bude dobrá,“ zamumlal Sherlock. John zafuněl a připravil další hrnek.

„Budeš i snídani?“

„Ne. Díky.“

John zakoulel očima. Zatímco mazal džemem už hotové toasty, nechal připravovat ještě jeden. Johnovi jeden plátek stačit nebude. Přenesl Sherlockovu kávu do pokoje a postavil mu ji na opěradlo křesla. Sherlock něco rychle naťukal na klávesnici a shodil všechna okna. Prudce zaklapl notebook a položil ho na zem, vzal si hrnek a s nepřítomným pohledem do něj foukal.

John se vrátil pro svůj hrnek, namazal třetí plátek chleba medem a po chvilkovém zaváhání si vzal snídani vedle do pokoje. Položil talíř na čajový stolek mezi jeho a Sherlockovým křeslem a vzal si jeden krajíček.

Deset. Devět.

„Takže, hm, co jsi dělal zbytek noci?“ zeptal se John a ukousl si. Sherlock zamrkal.

„Ale takový malý průzkum.“ Usrkl kávy. „Přišel mi e-mail,“ dodal.

Když dál mlčel, John si poposedl. Pan Tajemný. Nemůže to prostě vyklopit rovnou.

„Něco zajímavého?“

„Hm…“ zahučel neurčitě Sherlock a hypnotizoval hladinu své kávy. „Hm? Nejsem si jistý. Záleží na tom.“

…šest. Pět.

„Na čem?“

„Na tom, co napíše Mycroft.“

John nakrčil obočí. Že by byl Mycroft opět u zubaře? Bože, ten chlap má snad víc peněz, než aby se musel každou chvíli nechat vrtat nějakým neschopným doktůrkem, ne? Přesto píše poslední dobou textovky víc, než by od něj jeden čekal. John se natáhl po druhém toastu a všiml si, že ho Sherlock intenzivně pozoruje.

…čtyři…

„Co?“ zeptal se zvědavě.

„Mám dojem, že jsi právě dedukoval, Johne.“ John se ošil.

„Ehm. Jen mě napadlo, že je Mycroft poslední dobou často u zubaře.“

Sherlock povytáhl koutek úst v úsměvu.

„Jeden by mu musel prošacovat všechny obleky, a když by mu pak ze všech vyházel snickersky a M&M´s, měl by můj bratr jen polovinu svých zdravotních problémů.“

…tři. Dva. Jedna.

Sherlock se předklonil a vzal si z talířku poslední toast – ten s medem. John se ze všech sil snažil potlačit zašklebení, ale moc se mu nedařilo. Sherlock ho ignoroval a ukusoval jako by se nic nestalo.

„Nemáš hlad, hm?“ nevydržel to nakonec John. Sherlock se podíval do krbu a pokrčil rameny.

Ozval se zvuk přijaté zprávy.

„Levá kapsa. Prosím.“

John polkl poslední kousek své snídaně a zvolna mrknul.

„Ale no tak, mám ruce od medu!“ protočil Sherlock oči a natočil se k Johnovi levou kapsou svého županu.

John si tichounce odkašlal a se zarputilým výrazem pomalu sáhl do Sherlockovy kapsy

…župan, jenom župan!…

a vytáhl z ní mobil. Polkl a otevřel zprávu.

Ocenil bych, kdybys mě nezatěžoval trivialitami. – M

John se zamračil a přečetl sms nahlas.

„To má být…?“ zeptal se nejistě.

„Očividně jsou tvé plodné dedukce pro dnešek už vyčerpány,“ zamumlal Sherlock a upíjel kávy. V druhé ruce měl už jen malý kousek toustu, ze kterého stékala kapka medu na jeho palec. John si neuvědomil, že se zatajeným dechem pozoruje její putování, dokud ho nevyrušilo hlasité ticho. Sherlock ho rentgenoval pohledem. V očích se mu snad mihlo…pobavení? John odložil mobil na stolek a posadil se zpět do svého křesla. Objal svůj hrnek oběma rukama a upíjel ještě teplého čaje, pohledem rádoby nenuceně bloudil po pokoji.

„Odepiš mu prosím.“

John se s povzdychnutím natáhl pro telefon a čekal, co mu Sherlock nadiktuje.

„Nebudu, když nebudeš. Kolik?“ Zdálo se, že s posledním slovem se Sherlock napjal. Nedočkavý? Pravděpodobně, pomyslel si John. Odeslal zprávu a nechal telefon u sebe. Nejspíš, jako správný asistent, bude nucen předčítat i další smsku. Ale pro teď…

Zvedl pohled k tomu palci. Sherlock dál zíral do krbu a kapka medu už teď definitivně klouzala po jeho prstu… Copak ho to nevytáčí?

Prst se přesunul ke rtům, Sherlock si jej i s posledním soustem toustu vložil do úst a pak ještě olízl a odsál med.

Na tomhle je něco špatně… Co je na tom špatně?

John prožíval klasický případ tunelového vidění. Prst. Rty. Prst jen kousíček od rtů. Od těch neuvěřitelných, jemných, neobvykle vykrojených rtů. Prst bez medu, očištěný, olíznutý…

Pro-bo-ha. Zíráš na něj, Johne!

John zamrkal, tunelové vidění skončilo; právě už viděl kompletní obraz: Sherlock se na něj díval se zaujetím hodným buněčné profáze. Ruku měl stále strnulou jen pár palců od obličeje, jakoby jejím pohybem nechtěl rušit Johnovy myšlenky.

John kvapně dopil už studený čaj, potlačil zašklebení nad jeho teplotou, a prudce vstal, aby donesl hrnek do dřezu.

„Hrm. Myslím, že se půjdu trochu projít. Potřebuju… Trochu… Vzduchu,“ prohodil a téměř vyběhl k sobě do pokoje. Převlékl se a za tři minuty už vyšel do studeného londýnského rána.

Tak, ehm… pro ty, kdo neznají skladbu, kterou Sherlock hrál, podle názvu, tady je odkaz:

Podle melodie to snad pozná úplně každý. 😛

část druhá

Reklamy

Jeden komentář Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Kdyby mi tohle někdo udělal ve 3 ráno asi by mě kleplo! 😀 nebo bych někoho praštila… XD
    Je škoda, že jsem tuhle povídku objevila až teď, ale co se dá dělat,že? Na úžasnosti jí to vůbec neubírá 🙂 hned jdu na další kapitolu 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s