Snídaňový triptych: Část třetí

Pokud tohle čtete, tak jste úspěšně zadali heslo, což znamená… YAY! Slash! Ano, ano, konečně jsem dopsala svoji první slash povídku. Snad se bude líbit. 😛

EDIT 27. 3.  Nevím proč, ale wordpress nějak zlobí se zadáním hesla pro tenhle článek – musela jsem ho tedy nechat odemčený. Poslední varování pro ty, kteří slash nemají v lásce: V této kapitole to bude hlavně SLASH, SLASH, SLASH. A kdo sem i přesto vleze a bude znechucen, no… Pak vás musím jemně požádat, abyste šli hledat něco jiného. 🙂 Snídaňový triptych

Část třetí

 

John za sebou tiše zavřel dveře a zůstal stát. Nevědomky zatínal ruce do pěstí a znovu je uvolňoval, očima klouzal po pokoji a v hlavě měl prázdno. Ztěžka polknul, jakoby měl v krku knedlík. Už zase si se mnou hraje. Povzdechl si, vyndal z kapsy džínů telefon a podíval se, kolik je hodin. Chvilku na mobil jen zíral, dokud se displej nezhasnul, a pak s dalším dlouhým povzdechem a zavrtěním hlavy přešel k posteli a sednul si. Telefon uchopil oběma rukama a otáčel s ním sem a tam, aniž by vnímal, co dělá.

Sherlock zjevně vytušil, co se Johnovi honí hlavou, jak jinak. Nicméně  Johna provokoval. Jenže to nebylo to, co teď Johna mrzelo, že ne? Ne. To nepříjemné svírání kolem žaludku měl John kvůli tomu, že Sherlock věděl, na co myslí, a přesto si z Johna utahoval. Protože Sherlock ví všechno, že ano? Vždycky. Takže mu přece muselo být jasné, že když si John přiznal (víceméně), že ho jeho dlouhodobý spolubydlící přitahuje, tak to není jen kvůli dlouhodobému nedostatku sexu (případů bylo stále mnohem víc než povolných přítelkyň). John už totiž docela dlouho žádnou ženu ani nevyhledával – proč hledat vztah a náklonnost, když už je vaše srdce plné?

Takže když Sherlock vidí, že John nikoho nehledá a že má oči doslova jen pro Sherlocka… A když Sherlock začne najednou Johna škádlit – tu nečekanou návštěvou v koupelně, jindy příliš rozhaleným županem, dnes ráno medem na palci… Pak John nepatrně doufal, že to není jen provokace, ale že Sherlock souhlasí s tím, aby to nějak dál pokračovalo. Aby se pohnuli dál

John zavrtěl hlavou a promnul si kořen nosu.

A on si jen Sherlock dělá z Johna legraci. Vidí všechno, co k němu John cítí – očividně! – a přesto to řeší takovým krutým způsobem.

Pomoct s probíráním povídek, kde hlavní aktéři (!) jsou oni dva?!

Ne. Na tohle John vážně neměl sílu. Upřímně, John teď neměl sílu na nic, potřeboval jen prostě vydýchat to obrovské zklamání, že jeho city jsou a nejspíš budou vždycky jen jednostranné.

Skopnul boty na podlahu,  lehl si na postel, zavrtal obličej do polštáře a přetáhl přes sebe deku – vykukovaly jen jeho vlasy. Ani s několika vrstvami oblečení a přikrývkou mu vůbec nebylo horko, protože se od srdce celým tělem rozpínal led.

**

Když se ani po hodině John nevracel ze svého pokoje, Sherlock přestal přecházet po pokoji, což dělal prakticky od Johnova odchodu, a tiše se vydal po schodech nahoru. Ne, skutečně nerozuměl, proč John odešel. Co ho však skutečně rozčilovalo, bylo, že netušil, proč John odešel a tvářil se při tom tak sklíčeně. Měl z toho celou tu hodinu takový podivně těžký pocit kolem žaludku – ze začátku jen takové lehké sevření, jako kdyby čelil přívalu adrenalinu (jenže ho nikdo nehonil ulicemi ani neřešil zapeklitý případ), později se přidala celková roztěkanost (bože, jak za takových podmínek bylo složité přemýšlet!) a nakonec, posledních přibližně patnáct minut, se mu ke všemu začaly potit dlaně!

Původní podezření padlo na nějakou virózu a tak zkontroloval chod svého těla – tep: lehce zrychlený. Teplota: normální. Bolesti: jak se to vezme!

Tohle nejspíš nebylo nějaké nachlazení, Sherlock začal mít tušení, že to budou pravděpodobně pocity. Což bylo skutečně děsivé – nikdy se nevyznal v pocitech druhých lidí, natož těch svých.

Potlačil zavrčení a zastavil se před dveřmi Johnova pokoje. Zpoza dveří se neozývalo vůbec nic. Co tam ten John dělá?

Váhavě zvedl ruku a když se dalších pět vteřin nic nezměnilo, Sherlock zaklepal.

Nic. Sherlock se zamračil. Jistě by John odpověděl, kdyby ho jen nechtěl vidět? Případně by ho poslal do hajzlu, i tuhle frázi směrem k Sherlockovi párkrát pronesl, ačkoli z jiných důvodů, než všichni ostatní – obvykle prostě jen tehdy, když ho Sherlock rozčílil nějakým obzvlášť nepořádným experimentem.

Sherlock vzal za kliku a pomalu otevřel dveře.

Johnovy boty ležely u postele a podle všeho pod tou hromadou pokrývek ležel John, byly vidět jeho vlasy. Nezdálo se, že by spal, dýchání nebylo tak typicky hluboké (Sherlock zahnal vzpomínku na spícího Johna), naopak. Zdálo se trochu trhané.

Sherlock naklonil hlavu do strany a pomalu přešel k posteli. Vztáhl ruku k místu, kde byla Johnova hlava a začal opatrně stahovat pokrývku dolů. John k němu ležel zády, úplně oblečený, a kromě zrychleného dýchání, které se začalo uklidňovat, se nehýbal. Sherlock stále držel pokrývku a nejistě Johna pozoroval – nevěděl, co má dělat. Část jeho mysli zpracovávala informace o tom, že ten nepříjemný pocit kolem žaludku a celkové napětí mu chystá pravděpodobně udělat na střevech uzel, ale odsunul tu myšlenku stranou; snažil se teď dedukovat Johna a ne své tělesné reakce.

John se pomalu překulil na záda a bezvýrazně se na Sherlocka zadíval.

„Slyšel jsi snad pozvání do pokoje?“ řekl tiše. Sherlocka píchlo kdesi pod hrudní kostí. Otevřel ústa, ale neodpověděl.

„Udělej mi laskavost, ano? Najdi si jinou oběť, po které budeš šlapat jako po kusu hadru, a nech mě na pokoji. Prosím tě.“ John pomalu zavřel oči a znovu se k Sherlockovi otočil zády. Sherlock panikařil. Tenhle pocit zažil jen jednou, kdysi dávno, a přece jej dokonale poznal, nebyl z něj zmatený. John ho odmítá, prohnalo se mu hlavou. Tou dokonalou geniální hlavou, která teď zuřivě zpracovávala fakta, tak, jak se náhodně objevila, systematicky je řadila do složky „John, interakce se mnou“ s podsložkou „Poslední měsíc“. Je na mě doopravdy naštvaný. To nebylo zcela přesné, ne, ne, Sherlock analyzoval, probíral se databankou Johnových obličejových výrazů, jeho tělesných postojů, až se najednou objevila vzpomínka – „…a i kdyby hrdinové existovali, bych jím nebyl!“  … Sherlock sedící klidně v křesle a čeká, až Moriarty pošle další zprávu, další pípnutí/ semínko, a John zklamaný…

Ano! John je zklamaný. Sherlock potlačil nepatrný pocit triumpfu a nebylo to nijak obtížné, protože jeho tělo a mysl z větší části zaplavila panika a napětí…

Takže je zklamaný, proč?

„Johne? Já jsem tě něčím zklamal?“ Sherlock teď cítil srdce až v krku, polknul, pocit se nerozplynul. Tíživá chvíle, kdy John neodpovídal, jenže Sherlock musel vědět! Začínal tušit, co za emoce cloumá jeho tělem, proč se tak chvěje – ano, dokonce se mu začaly třást ruce! – a pokud byl John zklamaný, rozčilený a odmítal ho, pak musel začít přemýšlet o tom, jak tyhle emoce zašlapat do země. Protože k čemu by je měl probouzet a hýčkat, když o ně jediný člověk, který by jich byl hoden, když o ně John nestál?

„Johne?“ zeptal se tiše.

John stále neodpovídal, jen si povzdychnul, jako by táhl nějaké břemeno… Sherlock obešel postel, zul si boty (a pevně doufal, že ho teď John nevyhodí, protože sbírat boty a teprve pak odcházet by nebylo moc důstojné, že ne?) a váhavě vylezl na postel, lehl si na bok čelem k němu, ležel jen na délku paže od něj. John ho klidně pozoroval, výraz prázdný a rty sevřené.

Hleděli jeden druhému do očí. Sherlock se zoufale snažil najít odpověď na svou otázku a bylo skutečně pobuřující, že ji nenacházel.

John zakoulel očima.

„Sherlocku, ty jsi občas tak neskutečně pitomý,“ řekl John tiše.

Sherlock se zamračil, ale nenapadla ho žádná kousavá odpověď. Teď si vážně připadal zvláštně pitomě. John párkrát zamrkal a pak se nevesele zasmál.

„Vyvěste prapory, průměrný idiot vzal géniovi vítr z plachet. To mi na tu urážku nic neřekneš?“ ušklíbl se John.

Sherlock pokrčil ramenem.

„Nemám důvod odporovat. Momentálně mám jaksi omezenou mozkovou kapacitu.“

John pozvedl obočí.

„Vážně?“ zeptal se pochybovačně. „A proč to tak je? Že by kvůli obsahu těch porno povídek?“ John se zvládl usmát a zároveň se tvářit hrozivě, zajímavé…

Sherlock cítil, jak proti své vůli rudne v obličeji.

„To není ten důvod. S tím, co se v nich píše, jsem celkem dobře obeznámen a nemá mě tam co překvapit.“

John na něj zíral s otevřenou pusou. Pak, jakoby se vzpamatoval, zatřásl nepatrně hlavou. „Neodbíhej od tématu,“ řekl zaujatě. Sherlock zafuněl.

„Ač se to zdá být neuvěřitelné, mám nějaké zkušenosti v oblasti intimity, Johne, jen se o nich obvykle před nikým nešířím. Tudíž mě takové povídky nijak zvlášť informačně neobohacují, ačkoli…“ odmlčel se. Sherlock zamrkal a sklopil pohled. „Johne. Proč jsi zklamaný?“ zeptal se tvrdohlavě.

„Myslel jsem,“ začal John pomalu, „že v tvém chování je něco víc, než jen provokace. Přijít o iluze, když jim tolik věříš, vždycky bolí.“ John ztěžka polknul, ale pohled neodvrátil.

Sherlock cítil bušení svého srdce tak jasně, že měl dojem, že snad musí být slyšet až u paní Hudsonové. John myslel… John věřil…že ho Sherlock…

Přisunul se k Johnovi kousek blíž.

„Ale Johne,“ začal váhavě. „Proč si myslíš, že je to jen iluze?“ zeptal se tiše. Říct to jasně a nahlas neměl prostě odvahu.

John mrknul jednou, dvakrát. Pak se dlouze nadechl a jeho zorničky se prudce roztáhly.

„Sherlocku,“ zašeptal John a zahleděl se na ty úchvatné plné rty. Opravdu jsem to správně pochopil? Není to jen zas nějaká hra? Johnovi vířily myšlenky hlavou, ale postupně byly zatlačeny do pozadí, když se k němu Sherlock znovu přisunul a tentokrát, s hlavou nakloněnou, se váhavě přibližoval, vždycky jen o kousíček, těkal pohledem mezi Johnovýma očima a jeho rty, pak se opět přiblížil, znovu ten rychlý pohled, až to John nevydržel, vztáhl ruce a se zasténáním a prsty zapletenými do Sherlockových vlasů v týle jej přitáhl k sobě a políbil.

Přestali dýchat.

Dýchání v tuhle chvíli bylo skutečně tou nejnudnější záležitostí v bytě 221B na Baker Street, protože k čemu vzduch, když měl ke svým rtům John přitisknuté ty Sherlockovy? Dlouho jen spočívali v jednoduchém nehybném spojení, Sherlock přijímal ten zvláštní pocit s rozpaky, ale s otevřenou náručí. A pak se pohnuli… Hebká pokožka rtů sklouzla po druhé, John jemně vsál Sherlockův spodní ret a Sherlock poprvé v životě přestal myslet a začal cítit.

On zasténal, pomyslel si John. Tiše, ale přece. Je si toho vědom? A John zkusil víc.

Přejel jazykem po Sherlockově horním rtu a Sherlock ho chtěl napodobit, ale John toho využil a vklouzl mu jazykem do úst. Jak prohloubili polibek, John i Sherlock vydechli pod tíhou příjemných pocitů. Panebože, ani ve snu by to nemohlo být lepší, myslel si John. Tělem mu probíhalo elektrizující brnění a ruce se toužily dotýkat. Prohrábl jemně Sherlockovy vlasy (bože, jako samet…) a sklouzl níž, na krk, pak dál na rameno a k lokti, prsty se váhavě dotkly jeho pasu a pevně stiskly.

Sherlock si připadal jako u vytržení… Jeho hlava se točila, jeho tělo vibrovalo touhou, jakoby se těch deset let asexuálního přístupu k lidem nestalo. I když… Deset let? Ne, takovou touhu snad ještě necítil. Když ho John pevně sevřel kolem pasu, Sherlockovy boky o své vůli trhly dopředu. Sherlock zafuněl, málo, málo! Přitahoval Johna k sobě, až se na něj John prakticky překulil, těla v těsném kontaktu, oba muži strnuli.

John se svým obličejem odtáhl a zadíval se do těch nádherných mandlových očí. Bledé šedomodré duhovky téměř zmizely za obrovskými zorničkami, Sherlockovy oči byly plné chtíče. John se zachvěl a olízl si najednou suché rty. Sherlockovy oči ten pohyb zaznamenaly a sklouzly pohledem po Johnových rtech…

„Sherlocku,“ vydechl John ztěžka. „Tohle… Netuším, co… Kam až to chceš nechat zajít. Ale nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“ V Johnovi se to bouřilo, nejraději by pokračoval, zahodil všechny svoje předsudky… Jenže k čemu se rozptylovat nervózními myšlenkami na to, že líbá muže, když je jím Sherlock?

Sherlock skousl spodní ret a polkl.

„Johne…“ Sherlock věděl, jaká slova by mohl vyslovit, ale jemu vždy emoce zaobalené do přesných výrazů přišly tak plytké. Chvíli přemýšlel, jak Johnovi říct to, co se mu v posledních minutách honilo hlavou. Jejich dýchání se zatím prohlubovalo a zklidňovalo, Johnovy oči se vyjasňovaly, byly víc přítomné. Touha zatím ještě dál tepala v jejich klínech, ale Sherlock si s dalším návalem paniky uvědomoval, že se John čím dál víc odtahuje.

Rychle ovinul své paže kolem Johnova pasu, sjel dlaněmi dolů na jeho zadek a přitiskl jej k sobě.

„Johne,“ začal a slova opět vyšuměla, najednou se mu jich bolestně nedostávalo, ale John ho chápal, že ano? Prosebně se mu díval do očí a Johnův výraz se měnil, pochopil.

Sherlock neví, jak to říct, pomyslel si John. Je pravděpodobně tak přepjatý emocemi, že mu ten jeho směšný mozek nejspíš konečně vypověděl službu.

„Johne,“ znovu vyslovil jeho jméno a tentokrát to bylo jistější. „Ještě před chvílí jsem přesně netušil, co dělám, když tě provokuji, když rozdmýchávám ten úžasný plamen v tvých očích, kdykoli ses na mě díval… Hlavně jsem nevěděl, proč to vůbec dělám.“ stočil pohled na okamžik stranou a zamračil se. „Bože, tohle mluvení o emocích je vážně otřesné. Máš to taky tak?“ krátce a nervózně se ušklíbl. John jen pomalu mrknul a nepatrně zavrtěl hlavou.

Má ho v tom nechat vymáchat? John pozoroval Sherlockovu nervozitu s určitým zadostiučiněním, ale pak se nad ním musel slitovat. Rozuměl, co mu tím chtěl Sherlock říct a nutit ho k něčemu přímočarému nemělo smysl.

„Dobře,“ řekl jen a krátce ho políbil. „Kdykoli to bude příliš, přestaneme. Nebo se aspoň budu vážně snažit,“ dodal a vjel mu rukama do vlasů. Sherlock blaženě přivřel oči a natáhl se pro polibek. Jakoby ani nepřestali. John se přesunul mezi Sherlockovy nohy a tiše zamručel, když se jejich klíny otřely o sebe.

„Ah,“ vydechl Sherlock a zaklonil hlavu, ta tíha Johnova těla na jeho byla neuvěřitelně příjemná. John se znovu pohnul vpřed, rty přitiskl na ten dlouhý nádherný krk a začal Sherlocka laskat jazykem…bože, Sherlock tolik voní… John se zhluboka nadechl a znovu pohnul svými boky, erekce bolestivě uvězněné v kalhotách toužily po uvolnění, Sherlock znovu zasténal. Tohle bych mohl poslouchat roky. John otevřel oči a přes mlžný opar, který je překrýval, sledoval, jak se pod ním propíná Sherlockovo tělo, jak tápe, chce víc uvolnění, víc tření, víc Johna.

John zamručel a poddal se touze.

Ruce o vlastní vůli vystřelily vpřed, strhly Sherlockovy stranou, vztáhly mu je nad hlavu a sjely po pažích k té dlouhé řadě knoflíčků. Sherlock prudce otevřel oči a zmateně na Johna pohlížel, dech zrychlený a ah, panebožeznovu! Boky vyrazily vzhůru a na okamžik Johna vyvedly z míry, pomalu mrknul a hledal rovnováhu, pak si vzpomněl, kde skončil a začal Sherlockovi s tichou zuřivostí rozepínat košili. Sherlock se trochu ošil a pak váhavě vztáhl své ruce k Johnovi, aby mu svlékl svetr. John už Sherlockovi rozepnul poslední z knoflíčků a pak vzpažil, aby mu Sherlock pomohl sundat oblečení, odhodil svetr za sebe a zůstal klečet, s počínající nervozitou sledoval Sherlocka, jak jej pozoruje, jak zkoumá Johnovo tělo. Natáhl dlaně a pohladil Johna na prsou, přejel lehounce po jizvě na levém rameni, podíval se mu do očí… Sedl si a přitáhl Johnovy rty ke svým, hladově ho líbal, a veškerá nervozita z Johna spadla, poddal se tomu hlubokému polibku, Sherlock se učil rychle…

Vysvlékl Sherlockovy ruce z rukávů a svalil se s ním zpět na postel, trochu se nadzvedl a rozepnul mu kalhoty, ruka se krátce otřela o Sherlockův naběhlý klín.

„Hmmf,“ zamručel Sherlock, ruce chvatně spěchaly z Johnových zad k jeho poklopci, jaké to bude,  chci to poznat, hned! John se zachvěl, když mu Sherlock rozevřel poklopec a objal celou dlaní bouli, co se rýsovala přes boxerky. Jejich pohledy se střetly, oči zahalené touhou, ruce zatím poslepu zkoumaly klín toho druhého, John se sklonil k Sherlockově uchu, vsál jeho lalůček, Sherlock zavrčel…John zkousl. Sherlock se napjal, vztyčil se proti Johnově ruce, víc, Johne, „Víc!“ vydechl a John stiskl, vysvobodil pak Sherlockův penis z boxerek a objal ho dlaní, ústy sjel na jeho krk a jemně zkousl… „Hnnng…“ John se usmál, takhle se připravují géniové o řeč?

Sherlock byl tak přemožen vlastními pocity, že na to, aby Johnovi tak příjemně oplácel, úplně zapomněl. Ruce malátné a ochablé nevědomky hladily Johnovo tělo, srdce mu splašeně bilo, jak ho John laskal dlaní, dokud najednou nepřestal, uvolnil stisk. John se vzepjal na rukách a po několika zmámených mrknutích Sherlockovi došlo, že ho John pozoruje. Zalila ho vlna studu, tváře mu zrudly, když si uvědomil, jak se choval. Je snad John znechucený? Nejistě mu oplácel pohled, až se John trochu zamračil a ušklíbl. Je tohle jen nějaká pomsta? Sherlocka bodlo u srdce.

„Panebože. Přestaň prostě přemýšlet, jo? Ještě před chvílí ti to šlo skvěle,“ usmál se John a ne, nebylo v tom nic posměšného, byl to jen vřelý Johnův úsměv, který najednou trochu zeslábl. „Mám tu lubrikant. Ano?“ zeptal se nejistě.

Až dosud John vstřebával každý vjem, každý zvuk, každé zasténání, protože kdo ví, co přijde zítra, nebo už za chvíli? Sherlock se třeba probere a odkráčí svým typickým způsobem z Johnova pokoje.

A potom, až se tak stane, si John zamkne tuhle vzpomínku to truhly a uchová ji na později, až bude sám, protože jestli ho Sherlock odmítne, bude sám, že? Sbalí si věci a půjde pryč, protože by víc nesnesl být vedle toho muže a přitom nebýt s ním.

Sherlock pootevřel ústa a oči se mu zamžily. Pomalu zamrkal, rty se zvlnily v úsměvu. „Ano,“ řekl tiše. John se probral z úzkostného přemítání, snad špatně rozuměl? „Ano, prosím, Johne, hned!“ zopakoval Sherlock jistěji a když John po krátkém zaváhání vstal, Sherlock si chvatně sundal zbylé oblečení, trochu nejistě přes sebe přetáhl pokrývku, aby zakryla to nejnutnější. John sáhl do zásuvky nočního stolku a vytáhl tubu, položil ji na stolek a svlékl se také. Cítil Sherlockův pohled, jak ho celého vstřebává a váhavě se po něm podíval. Nemýlil se, jeho oči ho hladově polykaly,  od ramen dolů, přes záda na zadek, pak se podíval Johnovi do očí. John se nadechl a otočil se k Sherlockovi čelem, Sherlockovy oči přelétly přes jeho břicho k tepajícímu klínu, kde se zastavily. Sherlock pootevřel rty a neslyšně vydechl.

Posadil se, na pokrývku zapomněl a tak ji nechal zklouznout, když se přetočil na čtyři a blížil se k Johnovi. Na tom výjevu bylo něco animálního a John se zachvěl, když tam tak stál. Horko mu ve vlnách zaplavovalo útroby; Sherlock vztáhl pravou ruku a objal Johnův naběhlý penis.

John prudce vydechl. Sherlock se mu na okamžik podíval do očí, než svoji pozornost opět upřel ke své ruce, chvíli jen Johna hladil, kroužil svými prsty přes špičku… John vtáhl do plic vzduch, jako by mu měl pomoct zůstat stát, Sherlock se sklonil a…

Panebože.

John zvrátil hlavu a kolena mu podklesla, jak jej vzal Sherlock do úst a obklopilo ho horké vlhko.

„Haaahh… Sherlocku, kristeježíši… Hmmm…“ Sherlock byl téměř přemožený neuvěřitelně šťastným pocitem, že to on dělá Johnovi tak dobře… Zkusil se pohnout vpřed a zpět a trochu sál a John nepřestával vyluzovat omámené blažené zvuky, vzdychal a sténal a po chvilce začal pohybovat boky vpřed, Sherlockem projela vlna napětí, vtáhl Johna hluboko do úst a John zalapal po dechu –

„Počkej, přestaň, jinak…“ John se hlasitě zasmál a couvnul, dokud nevyklouzl z Sherlockových úst. Sherlock se zamračil a podíval se Johnovi do očí.

„O to ale právě jde, ne?“ zeptal se nejistě. John se znovu zasmál a opřel se jednou rukou o zeď, druhou si přejel po obličeji. Smějící se oči upřel na Sherlocka, zatápal rukou po stolku a uchopil tubu s lubrikantem.

„Huh… jen nechci,“ řekl udýchaně, „abys byl v nevýhodě.“ Sklonil se k Sherlockovým ústům a krátce jej políbil, slíbal svou vlastní chuť z jeho rtů, bože, to bylo tak zvláštní…

Pobídl Sherlocka, aby si znovu lehl na postel a podložil mu zadek jedním polštářem. Sherlock se na něj podíval se zdviženým obočím. Přezíravý výraz z jeho obličeje zmizel v okamžiku, kdy John vymáčkl trochu lubrikantu na Sherlockův penis a začal ho důkladně roztírat. Ústa široce otevřená, hlava zvrácená na zad, tiché a překvapené „Johne!“, přerývaný dech.

John po chvíli obdařil štědrou dávkou lubrikantu i své prsty a sjel dolů, přes hráz, Sherlock se zachvěl a rozevřel nohy víc do široka, hmmm, ano, tak úzký… John začal uvolňovat Sherlocka svými prsty, tápavě našel ten malý hrbolek, zatlačil… A Sherlock vykřikl blažeností.

John už měl dávno zavřené oči, zuby pevně stisknuté, bože! Klín bolel potřebou… Konečně byl Sherlock dost uvolněný, John se vklínil mezi jeho nohy, chvatně vytáhl prsty a s táhlým zasténáním pronikl do Sherlockova těla až po kořen.

Sherlock sykl a jeho tělo se napjalo, John zůstal nehybný, jen se opatrně předklonil, políbil Sherlocka, to přejde… Jemné polibky zahnaly myšlenky na bolest, Sherlock se uvolnil, John se pohnul, zpět a vpřed…

A oba muži slastně zamručeli, těla polil pot, horko se valilo krví, dech se zrychloval…

„Hnnn… Sherlocku,“ vydechl John a dotkl se čelem Sherlockova ramene. Boky vpřed, cítit tě víc, hlouběji… „Ty jsi tak… Uh… Těsný,“ hlas se mu chvěl, Sherlock mu vyrazil vstříc, vzdychl mu do vlasů.

John se naklonil a s každým dalším přírazem dráždil Sherlockovu prostatu, až se z toho pyšného muže stal uzel nervů, Johnovo jméno vyrážel téměř neustále, John ho uchopil za penis, jednou, dvakrát… A Sherlock vykřikl a zhroutil se v přívalu slasti. Útroby sevřené orgasmem, John vyvrcholil hned vzápětí.

John se svalil vedle Sherlocka, který ještě stále nemohl popadnout dech, zíral do stropu, a jeho výraz byl tak uvolněný a otevřený, jak ho John ještě neviděl. John si lehl na bok, paži pod hlavou a druhou rukou pohladil Sherlocka po tváři. Sherlock otočil hlavu, vyčerpaně mrknul a široce se na Johna usmál. John si nemohl pomoct, nejdřív se jen hihňal, ale pak se rozesmál naplno, posunul se k Sherlockovi a lehl si mu na prsa, Sherlock vyprskl vzápětí a hluboce se smál.

Po chvíli se oba uklidnili a lebedili si v příjemném vyčerpání.

„Spánek?“ zeptal se John unaveně.

„Hm,“ odpověděl Sherlock.

„A pak se podíváme na ten tvůj výzkum, hm?“ zamumlal ještě John s úsměvem.

Sherlock ho objal pažemi a usnul.

KONEC

Část druhá

Reklamy

24 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Přečteno jedním dechem 😀 prostě krása 🙂 strašně dobře se to čte a obsahově je to až dech beroucí 🙂

  2. Baze napsal:

    Oh FUUUUCK D: Toto bola jedna z najlepších poviedok aké som kedy čítala! Kiežby bolo takýchto skvelých pisateľov viac 🙂 Nech ťa nenapadne prestať písať, inak si ťa nájdem 😉

  3. KalamityJane napsal:

    Ehm. Uh. To byla jízda!

    1. miamam napsal:

      😀 no, to teda byla… Moje slashové poprvé, takže nějak nejsem schopná se přimět znovu to po sobě číst… Takže ti budu věřit :))

  4. katyka napsal:

    Bože, asi som sa práve zamilovala 😀 Do Sherlocka, do Johna, aj do tohoto blogu 🙂 Už dve hodiny tu sedím a čítam všetko, čo nájdem. Absolútne úžasné preklady, skvelý výber, a absolútne úžasná vlastná tvorba 😉 Nesmierne si to užívam a určite sa ešte zdržím 🙂 Zatiaľ toľkoto, akosi nie som schopná formulovať normálne vety 🙂

    1. miamam napsal:

      To mě fakt těší, že se ti tu líbí 🙂 Děkuju ♥

  5. POPO napsal:

    Mám několik teorií a nějak si mezi nimi nemohu vybrat – váhámm mezi:
    a/ jsi zvěromág – muška jenom zlatá – a tohle je dokonalý popis toho, co jis na vlastní oči na Baker street viděla a slyšela
    b/ jsi John, umíš dokonale česky a bavíš se tím, že píšeš pod pseudonymem FF, které pak s Sherlockem realizuješ
    c/ jsi prostě miamam, máš úžasnou fantazii a umíš ženijálně psát

    Tak… co je správně? 😀

    1. miamam napsal:

      Ehm… Kombinace všech tří? 😀 jsem prostě miamam, občas mám pocit, jako bych seděla na krbové římse (a ne, nejsem taxonomická sbírka příšerek za rámečkem, ani účet propíchnutý nožem na dopisy) v 221B a pozorovala, co se tam děje, a pak o tom fantazíruju… Moc děkuju, POPO 😉 Pokud takhle povzbudivě komunikuješ s Casiopeou, už se nedivím, že tvoří s takovou chutí 🙂 ♥

  6. Tofiam napsal:

    Bohové! Myslím, že mluvím za všechny fanynky světa, když dodám, že si musím dát hodně studenou sprchu a vzít čisté spodní prádlo… Děvče, zlíbala bych ti ruce, kdybych u toho pak stejně celou dobu jako úchyl nemyslela na med! 😀 Naprosto bezkonkurenční.

    1. miamam napsal:

      áhahá, tak to jsi mě rozesmála! 😀 Díky 😛

  7. Jitka napsal:

    Skvělý !

  8. OHMŮJBOŽE ! Úžasná !!!
    Holka piš !

    1. miamam napsal:

      Hih, mám to v plánu 😉

  9. Hana Chvalová napsal:

    Luxusní… 😉 vážně moc povedená 🙂

  10. Terka napsal:

    Tohle bylo vážně úžasné. Prosím víc takových povídek, máš ohromný talent!!

    1. miamam napsal:

      Jsem ráda, že se ti líbilo! *shy* 🙂

  11. Zero napsal:

    Toto bolo vážne úžasné 😀 vedšinov nemám moc rada Johnlock poviedky bo su uplne OOC ale toto bolo dokonalé 😀 pristihla som sa ako sa vedšinu času usmievam ako blbeček lebo Sherlock stratený v citoch je roztomilý 😀 vážne úžasná poviedka 😀

  12. Yori napsal:

    Skvělé n_n člověk má hned lepší náladu, když najde „mezi těmi 80 tisíci“ ty co za to vážně stojí 😀 díky 🙂 už jsem myslela, že hezké Johnlock povídky jsou jen v angličtině 🙂

    1. miamam napsal:

      Jé… Díky ^_^ *shy*

  13. John locked napsal:

    Úplně dokonalé 😀 Víc takových povídek! 😀

  14. Bože….Nejlepší povídka,kterou jsem kdy četla 🙂

    1. miamam napsal:

      Íííík… (Eh, to je jako citoslovce nadšení:D) Děkuji! Hned mám krásnější ráno. 🙂

  15. Willy W. napsal:

    Takovéhle povídky se čtou tak strašně dobře ^^! Přečteno jedním dechem /a taky jsem se málem počůrala, protože jsem odmítla odejít, než to dočtu :P/ ^^! Perfektní 🙂

    1. miamam napsal:

      Díky, Willy! Jej, to potěší ♥ 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s