Deset stolků do tuctu – druhý

Za dobrotu na žebrotu… Chudák paní Hudsonová. 😛

Heslo nedávám, protože se zatím nic nepřístojného nekoná, ale přidávám varování pro pár ostřejších výrazů (a pro klid duše.).

Druhý.

 

Druhý konferenční stolek nakonec nedopadl o moc lépe, než ten předchozí, ale k tomu se dostaneme.

„Tak bychom to měli vyházet dozadu na dvůr, ne?“ zeptal se toho odpoledne už potřetí John, přestože mu bylo jasné, jak to všechno dopadne.

„Nemám čas! Bádám!“ houknul Sherlock z kuchyně. Kdykoli předtím John položil tu samou otázku, dostalo se mu podobné odpovědi. Sherlock nějakým záhadným způsobem vždycky vydedukoval, že se John chystá odklízet trosky stolu (bylo to pozicí mého obočí? Nebo moje záměry prozradil sklon tkaniček na botách?), takže se stačil ponořit do tak obtížného experimentu, že by pravděpodobně bez jeho přítomnosti vyletěla kuchyň do smogem zamořeného londýnského povětří.

John nakonec zbytky toho prvního stolu odklízel sám a pořád si přitom něco brblal – vždycky přidal na hlasitosti, jakmile byl v blízkosti Sherlock. Nakonec ještě vysál a uklidil to, k čemu se chystala paní Hudsonová. Když byl John se vším konečně hotov, sedl si do svého křesla s hrnkem čaje a notebookem na klíně a pustil se do článku na blog, který už delší dobu byl zaheslovaný a spíš jako soukromý deník.

I když… soukromý?

Se Sherlockem v jednom bytě? Jak se to vezme.

John samozřejmě počítal, že ať už vymyslí jakékoli heslo, Sherlock stejně dřív nebo později hackne jeho počítač, takže ty deníkové záznamy psal vždy s úmyslem, že si to Sherlock přečte. Právě teď psal něco o líných vědátorech.

Sherlock z kuchyně otráveně mlaskl.

„Ale prosím tě!“ pronesl líně. „Stejně za ten stůl můžeš hlavně ty, Johne!“

John byl právě v půlce odstavce, když se zarazil a ohlédl. Ne, Sherlock nemohl vidět na monitor…

„Každému průměrnému idiotovi by bylo jasné, proč do té ubohé klávesnice bušíš takovým stylem. Ušetři si námahu a nepřepínej své dva prsty, které k tomu psaní používáš, a řekni to nahlas. Já budu předstírat, že poslouchám, ty si vyliješ srdce, všichni… budeme… spokojení…“ mumlal Sherlock, když právě pipetou odkapával něco k něčemu na skleněnou destičku pod mikroskopem.

John zaklapl notebook a pobouřeně ho odložil pod křeslo. Upíjel čaj a v duchu bručel, když se zaklepáním a typickým „Hu-hu?“ vešla do místnosti paní Hudsonová. John potlačil zakoulení očima, ta žena sem vždycky vcházela, jako by měla být svědkem něčeho zajímavého.

„Chlapci?“ zeptala se zbytečně paní Hudsonová. „Přinesla jsem vám katalog. Nějaké stolky jsem zakroužkovala, tak si z nich vyberte, který se vám líbí, potom ho koupím.“

John zamrkal, ani nečekal, že by za ně paní Hudsonová utrácela. Už otvíral pusu, aby se jí přiznal, že –

Sherlock si mocně odkašlal.

„Díky.“ Rychle vstal, vytrhl paní Hudsonové katalog z ruky a podal ho Johnovi s významným výrazem. „To určitě uděláme,“ dodal a vyvedl paní Hudsonovou s úsměvem a s rukama na jejích ramenou z bytu. John maně listoval útlým sešitem a když se Sherlock vrátil a zavřel za sebou, zamračil se na něj.

„Za prvé, není moje chyba, že se ten kus nábytku doslova rozsypal. Za druhé, není správné, abychom ji za nový nechali zaplatit. A za třetí, tenhle docela ujde.“ Natáhl ruku s katalogem k Sherlockovi, který ho se založenýma rukama pozoroval.

„Hm. Tak tedy očísluji odpovědi. Za prvé. Skutečně? Připomeň mi, kdo onoho večera vrčel a pobízel mě, cituji ´Pojď, Sherlocku, dělej, buš ho do mě, JO, rychleji, vyšukej mi mozek z hlavy!´ a přitom ještě vyhrožoval, že pokud tak neučiním, vyliješ si svou sexuální frustraci na mém varném sklu? To nebyla otázka udělat-či-neudělat, prostě nebylo zbytí a musel jsem tě poslechnout! Víš jak drahé to sklo je?“ Johnova ruka s katalogem zas klesla do klína. „Za druhé. Paní Hudsonová věří, že demolice nebyla provedena námi dvěma, ale že zub času hlodal tak dlouho a hluboce, že sežral veškeré spoje toho kusu nábytku, tudíž ho jako majitelka tohoto bytu  nahradí nějakým jiným. Proto si nemyslím, že bychom měli odmítat. Za třetí, “ pomalu se k Johnovi sklonil, takže se zvláštní shodou okolností jeho nos nacházel v blízkosti Johnova ucha, do kterého Sherlock vláčně vydechl a neopomněl se při tom lehce dotknout svými rty toho zajímavého místa pod uchem, až se John zachvěl. Johnovy ruce uvolnily stisk kolem lesklého papíru a Sherlock se plynulým pohybem narovnal i s katalogem v rukách (což Johna nechalo lehce vykolejeného a se srdečním rytmem podobným sprintu), prolistoval pár stran tam a zpět a pokrčil rameny.

„Z daného výběru je to pravděpodobně nejlepší varianta.“

Pointou tohoto krátkého příběhu není však samotný výběr nábytku, kdepak. Už se k tomu dostáváme.

Paní Hudsonová tento pak objednala a za týden stála před gaučem krabice s rozloženým stolem. Musel ho samozřejmě montovat John, paní Hudsonová nad ním stála a povzbuzovala ho, jak mu to pěkně jde, zatímco Sherlock seděl v křesle s rukama pod bradou a upozroňoval na nepříliš správné úhly, které svírala tu noha, tu police stolu, dokonce několikrát postřehl (k Johnově zlosti), že některé vruty jsou navrtány křivě. John se v tu chvíli urputně snažil oba příliš nevnímat, nebyl si jistý, co ho rozčilovalo víc.

Když bylo dílo dokonáno, paní Hudsonová samou radostí slíbila, že přinese něco na zub. John nastrkal kartony a igelity to jedné větší tašky a vynesl ji (jak jinak) do smetí. Už když vcházel zpět do místnosti, bylo mu jasné, že má Sherlock něco za lubem. Seděl se soustředěným výrazem na gauči, oči přilepené k hladkému světlému dřevu před sebou a koutek úst zdvižený v drobném úsměvu.

John vešel dovnitř a nespouštěl ze Sherlocka oči.

„Co to má být?“ zeptal se nakvašeně.

„Co má být co?“ odpověděl Sherlock otázkou.

„Co je tohle za výraz? Na něco se chystáš,“ obvinil ho John syčivě. Sherlock ani v nejmenším nezměnil svou pozici.

„Dospěl jsem k závěru, Johne, že tenhle stůl je strašně nekvalitní.“ John zamrkal a zkřížil ruce na prsou.

„Nepovídej.“

„Ale ovšem. A během chvíle to mohu dokázat…“ odmlčel se Sherlock, naklonil hlavu do strany… Paní Hudsonová zrovna vycházela schody. Pátý, šestý… Sherlock se narovnal. John se nebezpečně zamračil. Desátý, jedenáctý… Sherlock se na Johna usmál.

„Tak jsem zpátky, nesu jablečné koláčky,“ ještě nadšeně zvolala paní Hudsonová. Čtrnáct, patnáct… „Jen by to chtělo trochu čaje, ale ten připravíte, že, chlapci?“

„Já ho udělám,“ řekl Sherlock a pak vstal, popotáhl si sako a krátce kývnul na Johna. Šestnáct, sedmnáct, paní Hudsonová vešla do místnosti přesně ve chvíli, kdy Sherlock stoupnul jednou nohou na stůl, aby jej svým typicky ladným způsobem překročil a zkrátil si tu příšerně dlouhou a zbytečnou cestu kolem něj. Stůl zapraštěl (a nebylo to to pěkné jakoby starodávné praskání jako u stolu č. 1) a ještě pod Sherlockovou vahou se rozpadl; Sherlock seskočil na zem, vybral rovnováhu.

V pokoji bytu 221B stáli v tu chvíli mlčky tři lidé, jako smutné sudičky. První tiše vřel vzteky nad marnou prací. Druhý se s vítězným úsměvem podíval na prvního – no neříkal jsem, že je to klump? Třetí, a to byla milá paní Hudsonová, paní Hudsonová, která je vždy mírná a má s chlapci nebetyčnou trpělivost, se na Sherlocka zadívala tak rozhněvaně, že zmíněný při pohledu na ni zapomněl na svůj triumf a vzpomněl si na zlost Medúzy.

„Ty jeden hrozný… Otravný… Dětisnký… Sherlocku Holmesi,“ odsekávala paní Hudsonová a Sherlockovo jméno dokonale znělo jako urážka. „Dlužíš mi stůl a koukej se postarat, aby byl pěkný, aby se sem hodil, a hlavně! Aby ho nemusel montovat chudák John. Co jsem komu udělala, když jsem si tě sem nastěhovala?! Myslíš, že si peníze tisknu?! Kruci!“ vypískla paní Hudsonová, rychle vylovila kapesníček, a spěšně s tichým vzlyknutím odešla.

„Sherlocku, tohle jsi vážně neměl!“ procedil skrz zuby John a pospíchal za paní Hudsonovou.

Sherlock se mračil na prasknutý stůl, jakoby za všechno mohl on.

předchozí

další

Advertisements

5 komentářů Přidejte váš

  1. SlashPrincess napsal:

    Myslím, že po tomhle ten hloupý výraz z mého obličeje jen tak nezmizí. ^_^

  2. Elis napsal:

    Dokonalost… prostě dokonalost 😀 na zvednutí nálady jako udělané 🙂

  3. Bude pokráčko? 🙂 Mě se strašně tenhle Johnlock líbí :3

    1. miamam napsal:

      Díky! 🙂 Bude pokračování, akorát teď zas trochu překládám verityburns; někdy příští týden bych chtěla vydat další kapitolu jak Stolků tak TRLT. 🙂

      1. Michaela Kubíková napsal:

        Jůůů..Bezva :))

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s