Deset stolků do tuctu – Třetí

Varování: pre-slash…s náznakem BDSM. Klející John.

Uf… Tohle měla být povídka složená z velmi krátkých (oddechových jak pro čtenáře, tak pro… ehm, mě…) kapitolek a zatím je každá kapitola delší, než ta předchozí…

Děkuji, Míšo, za komentík, je fakt povzbuzující vidět, že je někdo ochotný strávit chvilku nad nějakým feedbackem 🙂 ♥.

Třetí.

 

Musím říct, že co do trvanlivosti vydržel hned po tom ubohém prvním stole nejvíc právě třetí. Těžko říct, jestli za to mohlo magické číslo tři („Pfha! Údajnou magii přisuzují číslům pouze slabomyslní lidé, Johne!“), nebo snad Johnova velmi špatná nálada po posledním fiasku. Nemluvil se Sherlockem skoro týden – mladý génius se totiž odmítl omluvit jak Johnovi, tak hlavně paní Hudsonové. Nakonec, jako omluvné gesto – a přiznejme si to (protože on sám tak neučiní), Sherlocka velmi rozčilovalo, že si neměl kam odkládat krámy, Johnův laptop a konečně i své nohy, když už trávil čas na gauči – vyšel do londýnských ulic hledat stůl. Novým nábytkem byl ale povětšinou znechucen, nebo za to prostě odmítal utrácet tak zbytečně velké peníze, tudíž po pár hodinách (!) hledání začal procházet bazary. Moderní době blahořečil pouze za vynález mobilního telefonu, internetu, elektronového mikroskopu a rozvoje forenzní techniky.

Starou dobu miloval pro její pečlivost a hlavně trvanlivost.

Vlezl do prvního bazaru, který potkal…

A podívejme! Sebrané spisy na tři sta půdních rozborů, Birmingham. To by se mohlo hodit. A tahle kniha o koloidních roztocích taky. Hm, sada na určování pH z roku 1953, pár drobností sice chybí, ale jinak je to skvělé.

Sherlock vyšel z obchodu nadmíru spokojený, ale bez té jediné věci, pro kterou šel. Což mu nedošlo, dokud nevešel do bytu, kde seděl John na gauči s nohama nataženýma a zády zabořenými do polštářů v rohu a četl si nějaký časopis. Vzhlédl, změřil si Sherlocka od hlavy k patě a jeho pohled spočinul na hromádce předmětů, co držel Sherlock v ruce.

„Tváříš se zvláštně spokojeně,“ promluvil na něj poprvé po několika dnech John. „Takže jsi předpokládám udělal něco pro sebe, ale nic pro paní Hudsonovou, dedukuju dobře?“ protáhl John, a když Sherlock několikrát mrknul s ústy potevřenými (ze kterých kromě pravidelných výdechů nic nevycházelo), olízl si prst, otočil stranu a opět Sherlockovi nevěnoval pozornost.

Sherlock se zamračil a vystrčil bradu.

„Byl jsem kupovat stůl,“ řekl, jako by to ospravedlňovalo všechno.

„Ale moc úspěšný jsi koukám nebyl,“ zamumlal John, ani nezvedl pohled od článku.

Sherlock naštvaně zafuněl, pohled se mu zatoulal k Johnovým překříženým kotníkům, nárty Johnových bosých nohou se o sebe chvílemi jemně otíraly. Sherlock polknul. John mu teď nic nedovolí – ani namasírovat nohy! – dokud nepřinese obětinu. Tedy stůl…

Odložil své nově nabyté poklady a vydal se na další lov.

Druhý pokus nevyšel o moc lépe, jen to Sherlock líp zamaskoval před Johnem. John se právě sprchoval, takže se Sherlock s novou hromádkou knih, starých vahadel a kalafuny proplížil bytem do svého pokoje, aby pak znovu vyběhl ven. Tentokrát na něj u dveří do 221B čekala skupinka lidí… Bezdomovců. Sherlock má své metody, jak něco hledat. Takže o dvě hodiny později (během kterých John chodil po bytě sem a tam v Sherlockově županu a co chvíli bral do ruky telefon, aby napsal Sherlockovi, ať to nechá být a že se po něčem podívají spolu… Přičemž John několikrát napsal a mazal větu: „Pomůžeš mi zahřát postel?“ Protože, upřímně, týden je docela dlouhá doba. Zvlášť pro Johna. Nakonec ale textovku neodeslal…) se vracel se třemi „známými“ a s jedním stolem zpět.

Sherlock neměl radost jen z toho stolu, spíš z toho, že velmi pravděpodobně ukončí týdenní půst. I on je jen člověk. Tím spíš, když mu tento fakt John několikrát dokázal při uspokojování jistých potřeb.

„Paní Hudsonová!“ houkl Sherlock v chodbičce, když jeho tři pomocníci odešli. Paní Hudsonová vykoukla z bytu s opatrným výrazem. Z toho, jak se Sherlock vracel a zas vybíhal z bytu jí bylo jasné, co se toho dne dělo, takže se snažila vyrovnat obličej do nevýrazné masky. Měla totiž dojem, že když Sherlock koupí nějaký kus nábytku, bude z něj zklamaná. Ale nakonec to nebyla taková hrůza, jakou čekala… Byl sice z druhé ruky, ale až na uštíplý kousek dřeva v rohu celkem stále zachovalý a masivní stolek, podstatně menší než ten předchozí…

„Nu, docela pěkné, Sherlocku. Děkuji ti,“ usmála se a bylo jasné, že mu je odpuštěno. Sherlock se zazubil a líbnul paní Hudsonovou krátce na tvář. Pak se energicky otočil a vyběhl po dvou schody nahoru.

Zabouchl za sebou, svlékal si rukavice a sundaval kabát, zatím co propaloval Johna pohledem. John byl stále ještě v Sherlockově županu, seděl na gauči, v dlaních hrnek kouřícího čaje a v klíně hřbetem nahoru knížku.

„Stůl je dole. Paní Hudsonová ho schválila… Než ho ale nastěhujeme!“ usmál se Sherlock a zablýsklo se mu v očích. Kabát přehodil přes křeslo. „Tak bych se snad mohl konečně omluvit?“ Pomalým krokem přešel pokoj a zastavil se u Johnových nohou.

John si odkašlal, výraz stále velmi vážný.

„Sherlocku. Ty asi nemáš tušení, jak se pořád zlobím. Víš, jakou mi to dalo práci, smontovat ten stůl. Zasloužíš si potrestat.“ Foukl na hladinu čaje, upil, oči nespouštěl ze Sherlocka, který si teď kleknul na zem a vztahoval ruce k Johnovým nohám…když John neuhnul, Sherlock mu jemně pohladil nárty.

„Já vím,“ zašeptal Sherlock a potlačil nadšené tetelení. Sklonil pohled k Johnovým nohám.

„Chci tě potrestat,“ řekl John. Neznělo to ani trochu mile a dobromyslně, jak Johna většina lidí zná. Tohle byl Voják John. Sherlock se zachvěl. Pohled neodtrhnul od svých prstů, které v malých kroužcích přejížděly přes hebkou pokožku Johnových nártů.

John se napřímil a spustil nohy na zem.

„Ložnice. Počkej tam na mě u postele,“ řekl John a Sherlock, krotký jako beránek, vstal a odešel do pokoje. John ještě chvíli popíjel svůj čaj. Prázdný hrnek odnesl do dřezu, přešel ke svému křeslu, klekl si a vytáhl zpod něj bičík. Pohladil jemnou kůži, vstal a rázným krokem odešel do ložnice.

Paní Hudsonová přesně věděla, když se Sherlock vrátil, že si konečně udělá čas a pustí si do sluchátek to nové cédéčko, co dostala od pana Chatterjeeho. Dobře udělala, jen na okamžik odtáhla sluchátka, aby se přesvědčila, že se chlapci usmiřují… A oni se usmiřovali. Spokojeně mlaskla a vrátila sluchátka do původní pozice.

Ehm. Ten stolek. Tak tedy – stál tam úplně zapomenutý do odpoledne dalšího dne (usmiřovali se velmi důkladně), než už to John nevydržel (myšlenka na to, že paní Hudsonová ví, proč ten stůl stále stojí v chodbě a ne v pokoji nahoře, ho znervózňovala… Vojáku Johnovi už totiž skončila propustka, takže tu máme zpět našeho hodného Johna.) a téměř doslova dokopal Sherlocka k tomu, aby mu s ním pomohl. Jak se ukázalo, byl sice menší, ale byl těžkej jak kráva! Dle Johnových slov.

Hm. Takže jej vynesli po schodech nahoru, umístili před gauč, John uvařil slavnostně oběma kafe… A pak se posadili, odložili hrnky na stůl… A John si najednou uvědomil, že se mu tenhle stůl vůbec, ale vůbec nelíbí. Ani trochu.

Že je těžký? No co, hýbat se s ním příliš nebude. Že je z bazaru? John má rád staré věci. Celkem. Často. Ale tenhle… Byl prostě hnusný! Jeden roh měl uštípnutý a Johna ta vada nesmírně iritovala. Navíc spodní police byla něčím poleptaná… Jak tuhle hrůzu mohla paní Hudsonová schválit?

Sherlock se spokojeně natáhl a opřel si o horní desku nohy. John se snažil vypadat blazeovaně. Sherlock si ničeho podivného na Johnově chování nevšiml…

(Ano, i Sherlock uměl být nevšímavý, nejčastěji po tom, co mu kvůli přemíře sexu vegetoval mozek v režimu stand-by.)

A nevšímal si ani v budoucích několika dnech, kdy se John nejdřív pokusil se s tím stolem smířit (přehodil přes něj ubrus), zapomenout na něj (přehodil přes něj větší ubrus, až nebyl vidět ten uštíplý roh) a nakonec, po tom, co si o jeho nohu málem urazil palec…

Jednou v noci se vzbudil, a byl naprosto vzhůru. Ne jako když se pomalu probouzíte, tohle bylo jako kdyby vůbec nešel spát a třeba koukal na televizi – byl úplně bdělý. A během několika minut, kdy se znovu snažil usnout, mu došlo proč: byl rozčilený.

Může někoho rozčílit ohavný kus nábytku? Zjevně ano. John vstal z postele a aniž by rozsvítil, došel do obýváku a stanul před Tím. Stál tam dobré tři minuty a přemýšlel, jak se ho zbavit.

Povzdychl si a prohrábl si vlasy na zátylku. To chce čaj. Rozsvítil, připravil si šálek čaje, upil, postavil jej na stůl (už bez ubrusu), pozoroval ho, hledal skryté vady. Zkusmo uchopil spodní desku do rukou a snažil se jí zatřást…stůl se ani nehnul.

Narovnal se, znovu zvedl šálek, aby se napil – a nenapil se. S šálkem několik centimetrů od úst se zaraženě díval na kolečko, které ten kus keramiky na desce nechal.

Pomalu se usmál, otřel tu mokrou skvrnu, klidně dopil čaj a šel si lehnout, usnul téměř okamžitě.

Ráno Sherlock vstával pozdě. Měl se dnes sejít s Lestradem, ale to počká. Protáhl se a vychutnal si bolest, která byla důkazem příjemných večerních aktivit. Usmál se a vstal, aby našel Johna.

Ten seděl u kuchyňského stolu, snídal, před sebou rozložené noviny. Sherlock se zamračil, právě když ho zdravil, což vypadalo trochu divně.

„Dobré ráno.“ (zamračení. Jakoby to popíralo právě vyřčenou větu.)

„Dobré,“ zamumlal v odpověď John, usrkl kafe a obrátil list. Sherlock zaraženě pozoroval plochu před Johnem; co bydlel v Baker street, nikdy neviděl kuchyňský stůl takhle odhalený. Pomalu se otáčel kolem své osy a hledal… Mikroskop. Kádinky. Petriho misky… A ostatní vědátorské harab – tedy, pomůcky… Všechno leželo na konferenčním stole.

„Proč?“ shrnul Sherlock deset myšlenek do jedné podstatné otázky.

„Chtěl jsem se jednou najíst jako člověk. A celkem mi to vyhovuje; sedni si.“ John vstal a začal zkoprnělému Sherlockovi servírovat snídani. Sherlock si opatrně sednul, pohledem každou chvíli zabloudil do obýváku (přestože odsud na ten stůl neviděl). Upil kávy – výborná! Sherlock pozvedl obočí.

„Máme čerstvou kávu?“ chtěl se zeptat, ale pak se konečně jeho mozek probral k činnosti. Chvíli zíral před sebe, hrnek v půlce cesty na stůl, pohled rozostřený… A John pochopil, že na to Sherlock přišel. Na co? No…

„Tobě se ten stůl nelíbí,“ zamračil se Sherlock. „Máš pro to nějaké důvody?“

John si dlouze povzdychl, položil před Sherlocka talíř s míchanými vajíčky a vidličku. Nemělo smysl zapírat, když už to Sherlock pochopil. John se narovnal a zpříma se mu zadíval do očí.

„Samé ubrusy, nikdy sis na to nepotrpěl a teď… Teď tam dáš veškeré mé vědecké vybavení, abych mohl omylem tu naleptat lak, jinde propálit povrch.“

„Pokračuj, jde ti to skvěle,“ zavrčel John.

„Ten uštíplý roh. Že ano? Je vlevo, ovšem že tě rozčiluje. A ta spodní deska, předpokládám. Jsi zvyklý dávat dolů časopisy, které čteš opakovaně, takže se na ni musíš pořád dívat.“ Sherlock se mračil na Johna, John na Sherlocka.

„Výborně. To tě nemohlo napadnout, když jsi ho kupoval, hm?“ zeptal se John a znovu se uraženě začetl do novin.

Sherlock dojedl snídani, popadl kabát a byl pryč. A John… ten chvíli přecházel po obýváku sem a tam, než se zafuněním začal sbírat ty vědátorský kraviny a přenášet je opatrně zpátky do kuchyně. Najde jiný způsob.

Nemusel hledat dlouho… Odnesl nějaké ty misky, když mu začal zvonit mobil.

„Gregu?“ přijal hovor. Lestrade se zdál být dnes ráno nějaký nabroušený a krátkými štěkavými větami se dožadoval Sherlocka. John už byl dávno zvyklý dělat mu krom jiného (ehm…) sekretářku.

„Není tu, teď odešel. Kam? No…“ John střelil pohledem po mikroskopu. Zatraceně, už ať ty věci má z očí. Přidržel si mobil ramenem u ucha a oběma rukama opatrně se natáhnul po mikroskopu.

Měl tu kurva bejt už před hodinou!“ zařval Greg a John se syknutím narovnal hlavu, takže mobil upadl …na…zem…

Ne. Tam by býval upadl, pokud by mu v cestě nestál stůl a hlavně kádinka s momentálně rozběsněně syčící kapalinou. John jadrně zaklel (paní Hudsonová to slyšela až k sobě dolů, ale nevěnovala tomu pozornost. Ostatně John byl za dobu soužití s Sherlockem sprostší, než po tom, co se nastěhoval, a nebylo se čemu divit.), přeběhl s mikroskopem do kuchyně, postavil ten zatracenej krám na stůl, vrátil se zpět a to už syčící pěna vyběhla z kádinky na stolek. Telefon nebyl v té žlutavé pěně vidět, ale John přesto zadoufal, že mu nic nebude a vrátil se zas do kuchyně, aby v šuplíku vylovil kleště na steaky. Plastový? Kdo kurva kupuje plastový kleště na steaky?! běželo hlavou Johnovi, když sprintoval zpátky.

Štítivě ponořil kleště do prskající kapaliny a vylovil torzo telefonu.

Do píči!“ zařval John. (Pardon. Nějak mi sem ty jeho nadávky prosakují do textu. Ale abychom pochopili, jak moc byl John nasr… naštvaný, je to celkem adekvátní průsak.)

Kromě telefonu začaly na stůl odkapávat i kleště z plastu. John pomalu odložil obojí na ten nemožný kus nábytku, stejně by už ani jedno nezachránil, a pozoroval s výrazem hodným rozběsněného Dia dílo zkázy. Syčení ustávalo, bublinky bůhví jaké kapaliny se vsakovaly do dřeva a zanechávaly na něm podivuhodné barevné obrazce.

Když nastalo ticho, John otevřel okna, aby vyvětral načervenalý dým (ani si nevšiml, že se nějaký utvořil), udělal si čaj a sedl si do křesla, aby počkal na Sherlocka.

Předchozí

Další

Advertisements

7 komentářů Přidejte váš

  1. SlashPrincess napsal:

    Takže po druhém stolku to byl jen hloupý výraz v obličeji, ale teď je to záchvat smíchu trvající snad celou povídku. 😀 Začínám se bát, co přijde se čtvrtým stolkem. 😀

  2. Elis napsal:

    Chudák John 😀 být jím, tak se začnu trochu bát XD

  3. niktoska napsal:

    režim stand-by 😀 😀 😀 au skoro som spadla zo stoličky a pritom som si nakopla malíček na nohe … sakra to bolelo, ale smiech predsa lieči, takže to až tak nebolelo 🙂

    1. miamam napsal:

      😀 muhehe, to jsem ráda za takovou reakci (i když ten palec mě netěší, přirozeně :D)

  4. Tofiam napsal:

    Tahle se mi asi líbí samostatně nejvíc. I když celé stolkování je skvělé. 😀 Akorát… sakra, co to tam ten Sherlock patlá?! Máloco sežere plast. 😀 Být John, začala bych se opravdu bát… 😀

    1. miamam napsal:

      Nad chemickými sloučeninami jsem fakt nepřemýšlela, tohle je taková oddychovka a tak jsem to i brala při psaní, takže… no. 😀

  5. Michaela Kubíková napsal:

    Oh! Víš co by bylo skvělé?… Alespoň pro mě?.. Kdyby se v nějakej příběhu zjevil někdo,kdo napsal povzbuzující komentík k příběhu..nebo tak.. By se mi líbilo jěště víc.. 😀 Ale tak… I teď jsou skvělý ty příběhy..Vážně.:Děkuju,že je píšeš a překládáš 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s