Deset stolků do tuctu – Čtvrtý

Huh! Kruci, tohle měla být čirá oddychovka! Jakože převážně měla čtenáře přimět minimálně k úsměvu. A nakonec… Chjo.

Varování: slash 

Čtvrtý.

 

Čtvrtý stolek nedopadl zdaleka tak dramaticky, jako ten předchozí.

Greg Lestrade je v podstatě dobrá duše. Už když se s ním seznámíte, vyzařuje z něj cosi, co vás nutí se příjemně usmát a bezmezně mu věřit. Jako každý normální člověk mívá své špatné dny, které většinou souvisí s tím, že mu Sherlock přišel pomoct s vyšetřováním na místo činu (telefonní konzultace ho obvykle tolik nerozházely i když měl kolikrát pocit, že Sherlockův rentgenový pohled lehce zkratuje mobil). Ale jeho nejhorší den má teprve přijít a to za osm dní, šest hodin, osmnáct minut a dvacet sekund. Odpočítávání ke dni D začalo ve chvíli, kdy mu kdosi zavolal z neznámého čísla. Dožvýkal kus koblihy, zapil jej kafem z kelímku a přijal hovor.

„Lestrade,“ řekl odměřeně (je pravda, že má pozitivní přístup spíše k lidem, se kterými mluví osobně, než po telefonu).

„Tady John,“ ozval se známý hlas a podle hluku se dalo soudit, že John jde celkem rychle centrem Londýna.

Greg krátce mrknul na displej, ale vážně to bylo nové číslo.

„Od koho voláš? Co máš s mobilem?“

John zafuněl. „Tohle je moje nový číslo. A můj novej mobil…“ zavrčel. „Nechtěj vědět, co se stalo, momentálně nemám náladu ti to popisovat.“

Lestrade vycítil něco zajímavého (holt detektivní instinkt) a zazubil se.

„Nepovídej. Že by náš společný přítel? Použil tvůj mobil jako rozbušku? Nebo ho poleptal kyselinou?“

Ozvalo se krátké zalapání po dechu a pak si John odkašlal.

„No. Tak nějak,“ bručel. „Prosím tě, proč volám, mohl bys mi půjčit?“

Gregovi vylítlo obočí, opřel se pohodlněji do svého křesla. S Johnem se znají dlouho a dobře a párkrát, když spolu byli v hospodě, se bavili i o penězích, přičemž si oba svorně odsouhlasili, že si ve stavu nouze nebo potřeby navzájem půjčí nějaké peníze.

„Jasně. Vždyť jsme řekli, že… Jasně. Kolik?“

„No… To ještě nevím přesně, ale budu muset koupit nový stůl. Do obýváku,“ mumlal John a dýchal teď trochu rychleji, asi někam spěchal.

„Stůl? Neměli jste už náhodou novej? Nebo spíš z bazaru, že jo, ale nějakej přece kupoval Sherlock?“

John zakoulel očima, hluboce se nadechl a ve zkratce obeznámil Lestradea s osudem posledního konferenčního stolku.

„…A nakonec jsem ten podělanej krám vylovil a ty kleště odtejkaly! Žiju s maniakem. Umíš si představit, jakej bordel by to mohlo udělat v kuchyni? Kde máme část věcí k jídlu?!“ John si znovu zmučeně povzdechnul a čekal nějakou soustrastnou poznámku, případně rozhořčené zvolání na adresu toho imbecilního génia, jenže bylo ticho. „Gregu? Gregu, jsi tam?“

A pak se ozvalo táhlé zachrochtání, jak Lestrade nezvládl zadržet smích a vyprskl. John bude mít po tomhle hovoru úžasně protáhnuté okohybné svaly, protože znovu mocně protočil oči.

„Debile,“ ucedil John, ale už se pochechtával taky. „Takže jsem poslední peníze dal za nový telefon a simku a teď bych potřeboval uchlácholit paní Hudsonovou.“

„Jo, jasně…“ Lestrade se ještě krátce zasmál a utřel si slzy. „Hele, ale nic nesháněj, já mám nějakej starej nábytek v garáži, stav se tu odpoledne, skončim dneska dřív. Vezmu tě k nám a uvidíš… Jestli se ti bude zamlouvat, tak si ho vezmi zadarmo. Na ebay se mi to dávat nechce a co s tím jinýho.“

No vidíte, jaký je Greg Lestrade dobrák.

Odpoledne John zajel do Yardu, počkal, až Greg dovyplní nějaké papíry (tohle byl jeden z důvodů, díky kterým si říkal, že jako lékař a asistent Sherlocka Holmese bude mít ta vyšetřování vždycky raději, než kdyby byl skutečným detektivem Scotland Yardu) a jeli ke Gregovi domů.

John není žádný idiot, přestože Sherlock velmi často trvá na opaku, a navíc když takový inteligentní člověk jako John tráví tolik času bok po boku konzultujícího detektiva (někdy je jeho bok i na, případně pod konzultujícím detektivem, čímž chci říct, že jsou si tedy velmi blízcí), leccos z jeho metod musel nutně pochytit. Ve chvíli, kdy vystupoval z auta na příjezdovou cestu u Lestradeových, se Johnovo vnímání rozdvojilo – jedna část byla „normální John“, druhá část hledala drobnosti, kterých ho Sherlock naučil si všímat.

Všechna okna zavřená, pouze to k příjezdové cestě pootevřené. První.

Mihnutí záclonky. Druhá.

„Dáš si nejdřív pivko?“ zeptal se Greg, přešel ke kufru a vytáhl z něj nějakou tlustou složku dokumentů.

„Jo, klidně,“ odpověděl John. „To si taháš práci domů?“ kývnul hlavou k hromadě listin v Gregově náruči. Lestrade trochu balancoval s klíčky, tak je od něj John vzal a zamkl auto sám.

„Dík. Běžně to nedělám, ale dneska jsem chtěl prostě domů dřív, abych viděl holky, vídám je prakticky jen o víkendu. Jenže dodělat to musim, jinak mi to přeroste přes hlavu, takže večer se na to budu muset mrknout. Mohl bys…“

Pokynul ke vchodovým dveřím a John odemknul a otevřel dveře. Lestrade rovnou zamířil chodbičkou doprava, kde byl obývací pokoj s kuchyní. Odložil dokumenty na jídelní stůl, přešel k lednici, odkud vyndal dvě lahve a jednu podal Johnovi.

„Joanna je v práci?“ prohodil John, když si ťukli a usrkli piva.

„Měla by být doma, říkala, že jí není moc dobře, že si vezme na celej den volno.“ Třetí.

Z patra se ozvala tlumená rána a oba muži zvedli pohled ke stropu. Čtvrtá.

Greg se usmál tím svým okouzlujícím úsměvem (John už měl dobu, kdy téměř každému na počkání vykládal, že není gay, dávno za sebou, takže si celkem klidně dokázal připustit hodnocení jiných mužů ne zrovna heterosexuálním stylem), odložil lahev na stůl a šel ke dveřím na chodbu, když se ozvalo: „Budu se tu ještě muset stavit, zapomněl jsem ten kabel v kanceláři.“

Greg se nepatrně zamračil a zrychlil svůj krok, ale to už do kuchyně vešla Joanna Lestradeová a v uctivé vzdálenosti (ale ne v takové vzdálenosti, v jaké obvykle cizí lidi od sebe chodí – pátá drobnost) za ní šel nějaký muž. Byl vyšší, než Greg, štíhlý, tmavé krátké vlasy mu lehce trčely do stran v rádoby sexy rozcuchu. Tvářil se povzneseně a John ho hned neměl rád.

„Gregu!“ zvolala překvapeně Joanna. Natáhla se k usmívajícímu se Lestradeovi pro pusu, nepříliš krátce ho políbila a jak se John podíval stranou, všiml si, že si pan kancelářský zrovna dopnul manžetu na pravé ruce. Šestá.

„To je pan Creevey, zase nešel internet, víš? No a já chtěla ještě něco dodělat, než si půjdu lehnout, tak jsem zkusila zavolat naše IT, a on měl zrovna volno, tak se stavil, aby se na to podíval, jenže to nakonec stejně nejde,“ mluvila překotně Joanna.

Po chodníku před domem zrovna procházela mladá žena s asi šestiletým chlapcem, který jí vysvětloval pravidla nějaké hry a John tím otevřeným oknem prakticky slyšel každé slovo, jak se ten zvuk zvláštně odrážel. Sedmá.

Tak teď už asi každému nedovtipovi došlo, co se těmi drobnostmi (a to se jich do této chvíle sešlo už sedm!) snažíme naznačit.

John se prudce nadechl a zadržel dech. Donutil se dívat z okna na příjezdovou cestu, poslouchat vyprávění malého chlapce a nevnímat zdvořilostní fráze, které si ostatní vyměňovali.

Tohle. Je. Vážně. Trapné.

„Takže já už půjdu. Dnes už nebudu mít čas, ale mohl bych se stavit zítra?“ zeptal se pan Creevey Joanny.

„Dobře, ale pokud by to šlo dopoledne? Opravdu bych potřebovala pracovat,“ odpověděla váhavě Joanna.

„Takže budeš doma i zítra?“ zeptal se Greg a objal jednou rukou Joannu kolem pasu. Joanna lehce zrudla.

„Vážně mi nějak… Hm. I zítra,“ sklonila Joanna pohled.

Teda Gregu, jak si to mohl dotánout tak vysoko, pomyslel si John hořce.

„Tak zítra. Nashle.“ Pan Creevey se se všemi ještě rozloučil pohledem, v odpověď na Johnovo mračení pozvedl své obočí a krátce se pokřiveně usmál a odešel.

John si raději notně přihnul z lahve, aby směrem ke Gregově manželce něco nemístného neprohodil.

„Tak se pojď mrknout, Johne,“ líbnul Greg ještě krátce Joannu do vlasů, která se na Johna nepatrně pousmála a odešla do patra. Zamířili chodbičkou k úzkým dveřím na konci, které byly propojené s garáží. Byla plná krámů, plechovek od barev, starého nářadí, jak už to tak bývá, takže John pochopil, proč nakonec parkují jenom na příjezdovce. Uprostřed garáže byla igelitem přikrytá hromada nábytku. Opatrně ten igelit přetáhli na stranu.

„Ježíši, Gregu, od kdy tu tohle schraňuješ?“ John nevěřícně kroutil hlavou.

Lestrade se uchechtl a pokrčil rameny. „Co uděláš, když máš nábytek, kterej ale časem nahradíš za novější?“

Vylovili z té hromady konferenční stůl a John se do něj okamžitě zamiloval. Měl intarzovanou svrchní desku, byl masivní a pevný a nikde nebyl otlučený.

„Jsi si jistý, že mi chceš tohle dát?“ John pohladil svrchní desku, až otřel jemnou vrstvu prachu. Když se to vyleští a ošetří, budou ty intarzie nádherně vidět.

„Je tvůj, pokud se ti líbí,“ pokrčil Greg rameny.

„No jasně,“ zazubil se John.

Greg ještě odvezl Johna i se stolem do 221B a pomohl mu ho vynést nahoru, paní Hudsonová byla zrovna v pokoji a utírala prach a Sherlock jí pomáhal tím, že se z gauče ani nehnul.

„Dobrý den, paní Hudsonová. Ahoj, Sherlocku,“ pronesli oba téměř současně. Paní Hudsonová se široce usmála a odložila prachovku.

„Ahoj, Gregu,“ odpověděl Sherlock a Johna ignoroval. Zajímavé, že tohle Lestradeovi neušlo, protože se na Johna zakřenil. John něco tiše zabrblal. Postavili stůl doprostřed místnosti.

Paní Hudsonová přešla blíž a spojila ruce na prsou.

„Panečku! To je ale pěkný kousek! Kdepak jsi ho sehnal, Johne?“

„Uh, no vlastně je tady od Grega. Prý ho nepotřebuje,“ odpověděl John.

„Hm,“ zamručel překvapeně Sherlock. „Chválíš dne před večerem, Lestrade?“ zeptal se líně a předklonil se, aby si nový přírůstek prohlédl. Greg se jen usmál způsobem, který prozrazoval, že opět nechápe, o čem to Sherlock mluví. Sherlock se podíval na Johna a Greg byl svědkem jejich dalšího obličejového rozhovoru.

„No tak já jdu. Mám tam tu hromadu, vždyť jsi to viděl,“ prohodil k Johnovi, rozloučil se a odešel. Paní Hudsonová otřela od prachu i nový stůl, chvíli se nad ním rozplývala a pak odešla taky.

Rozhostilo se ticho.

„Ty to víš,“ řekl tiše John.

„Ty zjevně taky, Johne,“ promluvil na něj pomalu Sherlock. Johnovi zabrnělo v konečcích prstů. Konečně s ním Sherlock opět mluví. Nejspíš pomsta za předchozí chování.

„Podle čeho jsi to poznal?“ zeptal se zvědavě John, hlavu nakloněnou do strany.

Sherlock nonšalantně mávnul rukou.

„Vůně, Lestradeova bunda a způsob, jakým poslední dobou Lestrade zvedá telefony. Podvědomě to tuší. Zjevné. A před měsícem jsem potkal jeho ženu, která to ani pořádně neumí skrývat.“ Znechuceně se zašklebil.

John s pozvednutým obočím hleděl chvíli před sebe, než zavrtěl hlavou a řekl si, že tentokrát nepotřebuje znát detaily téhle dedukce, když ví o jiných důkazech nevěry Gregovy manželky.

„Prosím. Neříkej mu to,“ řekl John důrazně.

Sherlock pokrčil rameny, zkřížil ruce a se zatvrzelým výrazem se podíval z okna. John rozmáchl rukama.

„Už zase! To nemyslíš vážně, vždyť jsem se omluvil snad stokrát!“ pronesl John otráveně. Sherlock jen povystrčil bradu, ústa pevně sevřená.

„Byl to důležitý experiment. Už když jsi ty věci stěhoval do obýváku, mohl jsi ho pádně ohrozit. Nakonec jsi ho zničil svým hloupým telefonem.“

Ano, velmi důkladně protáhnuté okohybné svalstvo – John už dnes poněkolikáté zakoulel očima. Pak je zavřel a promnul si prsty kořen nosu.

„Ne.“ Vstal a mračil se na Sherlocka. „Víckrát to opakovat nehodlám. Dokonce jsem sehnal nový stůl, na který si můžeš pokládat ty svoje neúměrně dlouhý nohy! Bruč si, jak chceš.“ Ruce v bok, John uměl taky paličatě vystrčit bradu vpřed. Měřili se vzájemně pohledem, až se atmosféra v místnosti začala lehce měnit – statický náboj zůstal, ale vzduch jakoby najednou bzučel. Sherlock vstal, popotáhl si sako a s vážným výrazem předstoupil před Johna.

„Dobrá tedy,“ řekl vláčně.

Těžko říct, kdo udělal ten první pohyb, ale během okamžiku začala nová fáze usmiřování. Tentokrát Sherlock nechtěl být ten submisivní, a jak se na sebe s Johnem vrhli a hladově se líbali, zatlačil Johna až ke knihovně a přirazil ho na obtěžkané police. John zafuněl a přitáhnul si Sherlocka za pas blíž k sobě, oba zamručeli, když se svými klíny otřeli o sebe. Johnovy ruce sjely přes boky na Sherlockův zadek a zmáčkly jeho půlky.

Sherlock se odtáhl a zadíval se zastřeným pohledem do Johnových potemnělých očí. John si maně olízl rty a Sherlock to gesto zopakoval, aniž by si toho byl vědom… Potom se oba ohlédli po novém stole, krátce odhadovali jeho stabilitu, podívali se na sebe… A široce se usmáli. John naklonil hlavu a kousl Sherlocka do krku.

„Pořád je pod polštářem…?“ zašeptal John.

„Hmm,“ přitakal Sherlock a neomaleně hmátl Johnovi do rozkroku.

John se syknutím zvrátil hlavu a Sherlock mu s velkou chutí oplatil kousanec do krku, nezůstal ale jen u jemného oždibování, tyhle kousance zanechají stopy.

John si liboval v té bolesti, která vlastně čirou bolestí ani nebyla, a vycházel vstříc ruce na jeho vyboulených kalhotách, když najednou všechno příjemné ustalo a jemu bylo poněkud chladněji. Zmateně zamrkal a zaostřil na místo, kde ještě před okamžikem stál Sherlock.

„Co…“ John nedořekl, když si všiml, že Sherlock stojí u stolku, skloněný ke gauči a hrábnul za polštář, kde byla schovaná lahvička s lubrikantem. Sherlock se narovnal a s pozvednutým obočím zíral na Johna.

„Johne!“ štěknul netrpělivě a rozmáchl rukama. „Máš tu nějakou práci, řekl bych!“ zazubil se.

John jen zavrtěl hlavou, s rozšiřujícím se úsměvem si přetáhl svetr přes hlavu a pomalým krokem přešel ke svému sexy géniovi, který jej při té vláčné chůzi mlsně pozoroval. John vzal Sherlocka za ruku, vymanil lahvičku z jeho dlouhých prstů a aniž by z něj spustil pohled, postavil ji za sebe na stůl.

Nějakou práci? Hmm. Že mě tak často nutíš nazývat věci pravými jmény, jakou práci máš na mysli?“ řekl tiše John, když se naklonil k Sherlockově čelisti a začal ji jemně okusovat zleva, přes bradu, až k levému uchu. Vdechl Sherlockovu vůni a Sherlock se zachvěl. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale mozek už povážlivě zpomalil svou činnost, takže je zase zavřel. John ho teď líbal na krku a rozepínal mu košili, dokud nedošel k pasu, kde ji vytáhl z kalhot a rozhalil do stran, pohledem klouzal po bělostné pokožce. „Mm, pěkné…“  zamumlal John a pohladil Sherlocka po pevném břiše nahoru k prsům a zpět dolů, prsty zahákl za pas kalhot.

„Nenech se zdržovat,“ zachraptěl Sherlock.

John se ušklíbl. Sherlock měl velmi ostrý jazyk, ale když měl mluvit o sexu, nebyl schopen mluvit přímo.

„Nejsem si jistý, co teď po mně chceš,“ škádlil ho John a ukazováky přejížděl sem a tam, hladil Sherlocka na břiše pod kalhotami. Sherlock zafuněl a se zamračením pozoroval Johnův výraz.

„Pro Boha, Johne…“ odmlčel se a přimhouřil oči, jeho tělo přesně vědělo, co chce, a hlava mu nabízela z různých úhlů pohled na to, co by mu mohl John všechno dělat, ale nebyl sto to vyslovit nahlas. John jakoby viděl, na co Sherlock myslí, začal pomalu rozepínat Sherlockovy kalhoty a pak jednou rukou pohladil jeho erekci, zatím co druhá stáhla kalhoty dolů. Sherlock zavřel oči a ztěžka polknul.

Mezitím, co si oba užívali, Greg dorazil domů. U kuchyňského stolu seděla jeho dcera Mika a psala domácí úkoly a když ho uviděla, zazubila se.

„Čau tati! Jsi tu dneska brzo, půjdeš si se mnou pinkat?“

Greg se usmál, dal jí pusu na tvář a nadechl se ke kladné odpovědi, jenže si všiml té hromady práce na stole opodál.

„Jsem tu brzo, ale budu muset pracovat. Tak budem psát úkoly spolu, jo?“ Mika se zakřenila, ale sklonila se zas nad svým sešitem. „Tak třeba později,“ zamumlala smutně, až z toho Grega píchlo u srdce. Když postavil vodu na čaj, přemýšlel, co všechno z těch papírů procházet nemusí…

„Mám toho vážně moc, Miko, ale večer bychom si mohli zahrát karty, hm?“ zeptal se s nadějí. Mrzelo ho, že na ni nemá dost času. Rostla před očima a za chvíli přijde doba, kdy o něj ani už nebude stát.

Mika neodpověděla. Greg si slil čaj, chvíli zadumaně máchal sítkem v hrnku a pak ho dal do dřezu.

„Maminka spí?“

„Ne, pracuje na počítači,“ řekla Mika, zaklapla sešit. „Já už mám hotovo, můžu si zapnout internet?“

„Běž,“ pobídl ji Greg a se zafuněním se pustil do své práce. Po chvilce mu došlo, že se Mika bude marně snažit o připojení a tak vstal a šel za ní do pokoje.

„Zapomněl jsem ti říct, že-“ otevřel dveře do jejího pokoje a viděl, že má spuštěný prohlížeč. Mika se otočila. „Co jsi mi zapomněl říct?“ zeptala se.

„Hm. Už nic,“ řekl zamyšleně a šel pomalu do ložnice, kde Joanna seděla na posteli s nohama nataženýma a notebookem na klíně. „Ahoj,“ pozdravil ji a ona se na něj na oplátku krátce usmála.

„Tak jak ses měla?“

„Počkej, něco… Zrovna… Odesílám. Tak. Hotovo.“ Joanna odložila notebook a protáhla se. „Fajn. Docela jsem si odpočinula.“ Greg si sedl vedle ní a krátce mrknul na monitor – Outlook, na pozadí prohlížeč a ikonka připojení klidně poblikávala. A konečně mu došlo, co vlastně viděl, když přijel s Johnem. Najednou začalo dávat smysl, proč nebyla Joanna k němu tak vřelá, jako dřív; už ho nějakou dobu nechodila vítat, když přišel z práce; když byli oba v posteli, tak šla hned spát, nebo ji bolela hlava…

„To je dobře. Koukám, že už ten net zas funguje, viď? Tak to toho kolegu ani už nemusíš zdržovat… Mám práci s sebou, budu dole,“ líbnul ji a tvářil se,  že si nevšiml Joannina nervózního úsměvu, vstal a s tichým zavřením dveří odešel z ložnice. S každým schodem, který scházel do přízemí, jako by mu srdce klesalo pod tou tíhou myšlenek, co mu najednou kolovaly hlavou.

Na práci se nedokázal soustředit ani po několika hodinách civění do papírů. Nakonec se zaklením vstal a skoro vyběhl schody do patra, aby se zeptal, jak to mezi nimi teda je.

Jenže v ložnici byla tma, digitální budík ukazoval něco po půl dvanácté, Joanna spala. A Greg si povzdechnul, zavřel dveře a řekl si, že dneska bude asi radši spát dole na gauči.

V dalších dnech se s Joannou pořád míjeli, a když už si konečně Greg řekl, že si prostě musí s Joannou promluvit (pořád v něm zbývala naděje, že si všechny nápovědy vyložil špatně), ona za ním po několika letech poprvé přijela do práce. Osm dní, šestnáct hodin a sedmnáct minut po tom, co mu John zavolal kvůli stolu.

„J-Joanno?“ usmál se překvapeně, když jeho manželka vešla do kanceláře a zavřela za sebou dveře, takže hluk telefonů a rozhovorů se značně ztišil.

„Co ty tady?“ Nemohl se najednou zbavit nadšení z toho, že ji vidí a teď se vyloženě rozzářil. Přišla za ním, tak to je dobrý, ne?

„Ahoj, Gregu,“ řekla Joanna tiše a Lestradeovi úsměv pomalu zmizel z tváře. Joanna se rozechvěle nadechla. „Něco jsem ti přinesla. Prosím tě, abys to zbytečně nezdržoval a co nejdřív to vyřídil, ano?“ Sáhla do kabelky a vyndala pár papírů, které položila před Grega na stůl. Greg zamrkal a ještě než se na ty papíry podíval, věděl, co na nich bude. Žádost o rozvod.

V hlavě měl najednou úplně prázdno a tak zvedl pohled k Joanně, aby mu snad vysvětlila, že to, co před ním leží, je vlastně špatnej vtip… Jenže Joanna si povytáhla kabelku, slabě se usmála a otočila se k odchodu.

„Zavolej mi, až to vyplníš. Ahoj.“ Odešla. Lestrade zíral na zavřené dveře.

Zdálo se mu to?…

Sklonil pohled; nezdálo. Důkaz ležel přímo před ním. Opřel se ztěžka do křesla a po několika mučivých minutách vzal do ruky telefon a zavolal jedinému člověku, kterého teď potřeboval slyšet.

„Čau, Gregu. Sherlock zas nebere telefon?“ ozvalo se pobaveně.

„Johne? No… Zajdeš se mnou dneska na jedno?“

Ticho. A Greg se úplně orosil, když ho napadlo, že to všichni vědí, že John ví, co se děje, panebože, jak by to nevěděl? Je s Sherlockem tak dlouho, určitě musel něco poznat –

„Dobře…?“ John změnil svou odpověď v otázku. „Děje se něco?“

„Vypadá to, že se budu brzo stěhovat. Ten stůl asi nakonec budu chtít zpátky, promiň…“ povzdychl si Lestrade a z hrnku před sebou vytáhl jednu propisku, zkusil, jestli píše, a začal pomalu vyplňovat formulář.

Předchozí

Další

Reklamy

Jeden komentář Přidejte váš

  1. Yori napsal:

    Chudinka Greg 😦 ..to si nezaslouží..
    Dle mého skromného názoru můžou být klidně delší a delší n_n takových povídek není nikdy dost..a vím, že postavy si často umí dělat, co chtějí a vůbec jim nezáleží na původním záměru autora..-_-‚ ale to je na tom pak to krásné 🙂 Jen tak dál..

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s