The Road Less Traveled: kapitola 4.

Pomalu (ale jistě) se kapitola za kapitolou prodlužují. 🙂 Tahle je ještě taková jednohubkovská. John stále nechápe vůbec nic a Sherlock udělá krok VPŘED (doslova:D)… Děkuji za betareading kalerme B-)

4. Rande

 

Johnův POV

 

Uplynulý týden byl jeden z nejdivnějších v mém životě. A to je co říct, když si vezmu, že jsem roky trávil s alkoholickou, lesbickou sestrou, která se chová jako primadona.

Od doby, kdy jsem Sherlocka bránil před Lestradem a spol., se choval mnohem podivněji. Bylo to, jako by se v jeho mozku sepnul spínač, a já se tak najednou změnil z jeho dobrého přítele a kolegy na nějaký typ bezpečnostní pokrývky. Sotva zvládal existovat hodinu nebo dvě, aniž by se mě dotkl zvláštně starostlivým způsobem. Než jsme vyšli ven, omotal mi svou šálu kolem krku. A dokonce zlikvidoval jeden ze svých nechutných experimentů, když jsem si stěžoval na výpary, které mi způsobovaly bolesti hlavy.

Nikdy nerespektoval osobní prostor nebo soukromí, ale teď neustále stál opravdu dost blízko; četl mi přes rameno nebo se ke mně nakláněl na gauči. Když se mě nedotýkal, tak prostě zíral a pozoroval mě, jako bych byl nějaká obzvlášť zajímavá hádanka, kterou se mu ještě nepodařilo rozlousknout. Bylo jasné, že moje slovní obrana něco spustila – někde v jeho neuvěřitelném mozku jsem byl přeřazen do jiné kategorie a vypadalo to, že teď neví, co si se mnou počít.

Zvažoval jsem, že si s ním popovídám o nevhodném chování, ale už samotná myšlenka, jak otevřít tohle trapné téma, byla dostačující pro to, abych to nedělal. Místo toho jsem se choval jako správnej chlap a rozhodl se celou věc ignorovat, dokud to nepřejde. Doufám, že sám vyřeší jakékoli mentální problémy, které způsobila moje loajalita, a že se vše vrátí k normálu a pryč od těchhle divných narážek na společnou sprchu.

**

Tohle všechno mi běželo hlavou ve chvíli, kdy se v restauraci Sherlock dotkl mé tváře. Podíval jsem se kolem… Byli jsme obklopeni páry. Neseděli jsme u okna, aby se mohl Sherlock dívat po čemkoli na ulici. Zdálo se, že si ostatních hostů ani personálu nevšímá. Sotva ze mě spouštěl oči, i při objednávání jídla. Opravdu i jedl, což bych dřív bral jako fakt, že nepracuje na případu. Jeho činnost uplynulého týdne – dotýkání, narušování osobního prostoru, úcta… Jako by se zatřáslo sněžítko s mými dojmy a když se vločky ustálily, obrázek uvnitř se naprosto změnil…

“Tohle je rande?” zeptal jsem se ho.

Vypadal dotčeně. “No, jsme tu my dva,” podotkl, “a jsme spolu venku,” dodal, než mě počastoval tím nejnešťastnějším výrazem, jaký jsem kdy viděl. “Nebavíš se?”

Sledoval mě svýma velkýma očima, které se jakoby leskly, a vypadal tak zmučeně. Připadal jsem si, jako bych mu přejel štěňátko, pak se vrátil a přejel ho znovu.

Otevřel jsem pusu, ale nenapadlo mě nic, co bych řekl, tak jsem ji zas zavřel. Zdálo se to být docela efektivní, tak jsem to zopakoval. Nejspíš několikrát. Nakonec jsem přiškrceně pronesl: “Ale říkal jsi, že jsi ženatý se svou prací!”

“Sotva jsme se znali, když jsem ti to říkal, Johne,” zamumlal a nejspíš poprvé toho večera sklonil pohled. “Jak jsem tehdy mohl vědět, co pro mě budeš později znamenat?”

Co pro něj teď znamenám?! Dobrý bože! Nebyl jsem připravený na takovou konverzaci uprostřed romantické restaurace a u jednoho stolu.

“Můžem už jít domů?” zeptal jsem se trochu zoufale. Přemýšlel jsem, jak se s tímhle sakra vypořádám.

“Samozřejmě!” zvolal a úplně zářil, když si nechal přinést účet. Lesk v jeho očích mě trochu znervózňoval.

Cesta domů byla obzvlášť nepříjemná. Jednou jako teenager jsem vešel do jídelny, kde u stolu seděla dívka, do který jsem byl několik týdnů zamilovaný, a červenala se. Bylo to chvilku před tím, než mi došlo, že moje sestra je pod stolem a že tam určitě nehledala svou kontaktní čočku. Jo, tahle cesta domů byla daleko nepříjemnější.

Když jsme vyšli z restaurace, zrychlil jsem, abych unikl Sherlockově ruce, která se snažila vytrvat na mých bedrech. Zpanikařil jsem z představy, že by mě chtěl vzít za ruku, nebo udělat něco jiného, stejně nemožného. Rychle jsem si nasadil rukavice, strčil ruce hluboko do kapes a dost svižně vykročil, ale jeho dlouhé nohy mě snadno dohnaly.

Pozvedl obočí nad mým obranným postojem a pak se do mě prostě zavěsil a přitáhl si mě pevně k jeho boku. Sklonil jsem hlavu a modlil se, abychom nepotkali nikoho, koho znám. Tajně jsem se snažil štípnout, abych se ujistil, že to není nějaká uhozená jiná realita, kterou si moje podvědomí vytvořilo po hodně dlouhé kalbě. Smůla. Zjevně jsem byl opravdu neuvěřitelnou rychlostí vlečen svým šíleně geniálním spolubydlícím, který nejspíš poprvé ve svém životě objevil city a neměl nejmenší tušení, co si s nimi počít.

Když jsme přišli do bytu, chvíli jsem váhal, ale pak jsem si uvědomil, že jsem Angličan a vzal to zkratkou k rychlovarné konvici. Přemýšlel jsem chvilku nad něčím ostřejším, což jsem teď definitivně potřeboval, ale rozhodl jsem se, že budu potřebovat zůstat střízlivý, abych se vyrovnal se Sherlockovou poslední šíleností.

Když jsem s konvicí mířil ke dřezu, Sherlock zrovna věšel kabát s typicky dramatickým zavířením. Pak se otočil a – pro to není výstižnější výraz – plížil se ke mně. Abych zapnul konvici, vzal jsem to zpět kolem stolu, ale on mě stále následoval, tak jsem ho znovu obešel, zdánlivě jsem hledal čisté hrnky. Situace začala být opravdu směšná, když jsem udělal další kolečko. Sherlock se se zafuněním zastavil, opřel se o protější linku a zamyšleně mě pozoroval.

“Čaj?” nabídl jsem, hlas tak blízko normálu, jak jen to bylo možné, což se mi ale stejně moc nepovedlo.

“Pokud musíme,” odpověděl neomaleně. Pořád na mě zíral, ale aspoň byla mezi námi solidní překážka.

Snažil jsem se utřídit si myšlenky, než jsem před něj položil jeho čaj. Opřel jsem se zpět o linku a vzal si svůj hrnek.

“Sherlocku,” začal jsem, ale pak jsem nevěděl, jak pokračovat. Zkusil jsem to znovu.

“Podívej, vím, že to, co se stalo minulý týden – že jsem stál při tobě – tě tak trochu…” Odmlčel jsem se, a snažil se najít jemnější výraz pro šplouchá na maják, než jsem si vystačil se slovem: “ovlivnilo.”

Nepatrně pozvedl obočí, ale neřekl nic.

Přitvrdil jsem. “Zřejmě nejsi zvyklý mít přátele a myslím, že možná uvědomění, že teď nějaké máš, a že se tě někdo zastává, způsobilo…” Nepříčetnost? Vyšinutost? Psychózu? “…zmatení.”

Teď se skutečně tvářil zmateně, tak jsem byl možná na správné cestě.

“Protože nejsi zvyklý na pocity přátelství a loajality, snadno je můžeš zaměnit za něco jiného. Náklonnost existuje v mnoha formách, a když s ní nemáš moc zkušeností, můžeš se do toho pěkně zamotat.”

Přestal jsem žvanit, ale pak se jeho obličej rozjasnil pochopením – válím!

“Nemyslíš si, že bys měl chvilku přemýšlet o tom, co jsem řekl, předtím, než uděláš cokoli dalšího? Zkusíme se zas chovat trochu normálně, co?”

Úplně se rozzářil a já se trochu uvolnil. Usrkl jsem čaje a doufal jsem, že to nejhorší je za námi a že můžeme tenhle incident odložit a nikdy, nikdy se k němu nebudeme vracet.

“To bylo fantastické, Johne,” řekl. Přišlo mi to jako zvláštní výměna rolí. “Dobře odůvodněné, logicky odvozené a znovu to ukazuje, jaký jsi opravdový přítel. Nechceš mě nahnat do něčeho, čeho bych mohl později litovat.”

Dopil jsem čaj a přešel ke dřezu, abych umyl hrnek. Povzdechl jsem si úlevou a pokusil se spláchnout ten podivný večer spolu se špinavou vodou.

“Je tu jen jedna věc, kterou jsi přehlédl.”

Obezřetně jsem vzhlédl, jak se jeho hlas přiblížil – znovu se plížil a teď jsem neměl kam uniknout, jak mě natlačil na pracovní desku.

“Tvoje dedukce,” řekl, a ruka mu vystřelila, aby mi zabránil v pohybu do strany, “přestože dobře odůvodněné,” pokračoval, jeho levá ruka mě držela na místě, “jsou, jako obvykle,” naklonil se dopředu a hypnotizoval mě pohledem, “naprosto…”, jeho pohled sklouzl k mým rtům, “…a zcela…” jeho rty byly jen pár centimetrů od těch mých a jeho dech mě šimral na tváři, “mylné,” dořekl a překonal i tu poslední vzdálenost mezi námi.

Předchozí

Další

Advertisements

2 komentáře Přidejte váš

  1. locked napsal:

    wooohoooo! bombá 😀 člověk se většinou setká s tím že john je posedlý sherlockem, sherlock si uvědomí že má johna taky rád a je sex…dost dobrý sex 😛 ale tohle je úúplně jiná liga naprosto skvělé a originální 😉 díky za překlad! 🙂

  2. KalamityJane napsal:

    Za takové konce bych střílela, ještě že na pokračování nemusím čekat. 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s