The Road Less Traveled: kapitola 5.

Sherlock vyloží karty na stůl… Konečně. No a jak na to asi tak může John reagovat?

Za betareading patří můj vděk kalerme. :-*

5. Nabídka

 

Sherlockův POV

 

 

“Nech mě být!” snažil jsem se marně vyprostit. Takhle jsem si vývoj dnešního večera rozhodně nepředstavoval. Touhle dobou si měl John zvykat na náš nový vztah a možná jsme i mohli prodiskutovat specifika našeho fyzického sbližování – místo toho mě držel na stole obličejem dolů a ruce jsem měl nedůstojně zkroucené za zády. Přestože jsem byl zkušený v několika bojových uměních, trapně jsem zjistil, že nejsem schopný se z této pozice vymanit.

Zdálo se, že John je přesně tam, kde jsem ho chtěl mít, když jsem ho před pěti minutami objal u pracovní desky. Vypadal omámeně a téměř zhypnotizovaně, když na mě zíral jako by byl zmrzlý, zatím co jsem se k němu pomalu skláněl.

Pak, zrovna když se mé rty dotkly těch jeho, si najednou vzpomněl, že je vlastně voják. O tři sekundy později jsem byl obličejem dolů a těžce jsem oddychoval, jak mě tak neuvěřitelně snadno držel dole.

“Pusť mě, co to děláš?”

“Co to dělám? Co dělám?!” John zjevně začínal být hysterický. I když jeho stisk ani trochu nepovolil.

“Řeknu ti, co rozhodně nedělám,” pokračoval energicky. “Nechovám se jako podělanej magor a nehoním svého spolubydlícího okolo kuchyňského stolu.” Tlak na mých rukách se na chvíli zvětšil. “Neměním tak najednou celou svou osobnost a neočekávám, že všichni budou vědět, co se děje.” Počkal, než nabral dech.

“A naprosto nejsem, a nikdy jsem nebyl, i když jo, je to v pořádku, každý si může sakra dělat, co se mu zlíbí, ale Sherlocku,” naklonil se, “Já nejsem gay.”

A pak mě pustil a ukročil zpět. Dýchal pořád ztěžka a když jsem se na něj otočil, hrozivě mě pozoroval.

Mnul jsem si zápěstí.

“Bylo to vážně nutné?” zeptal jsem se a díval se na něj spatra. “Nemůžeme si rozumně promluvit, aniž bychom použili násilí?”

“Násilí?!” zakřičel. Ten nový zvyk opakovat cokoli, co řeknu, byl vážně trapný.

Násilí!” Teď zvyšoval hlas a navíc to opakoval. “To byla sebeobrana!”

“Sebeobrana?” Pane bože, teď to dělám i já. “Proč by ses měl bránit přede mnou?” Snad víš, že bych ti nikdy neublížil, Johne, ne?” Natáhl jsem k němu ruku, ale on uskočil a já se zarazil. To si vážně myslel, že na něj zaútočím? Pomalu jsem spustil ruku. Cítil jsem se ztraceně…a náhle velmi osaměle.

Povzdychl si a zavrtěl hlavou. Trochu se uvolnil.

“Sedni si,” ukázal k obývacímu pokoji. Řekl jsem si, že mu vyhovím, když byl zjevně stále velmi rozčilený, tak jsem přešel k pohovce a posadil se. Nechal jsem mu spoustu místa, aby se ke mně mohl připojit.

Protočil oči, posadil se do vedlejšího křesla, opřel se o lokty na svých kolenou a pozoroval mě.

“Fajn, Sherlocku,” začal. “Pokud jsou mé závěry tak naprosto a zcela mylné, co kdybys mi to osvětlil?” zvědavě pozvedl obočí.

“Protože, upřímně, nemám sakra ponětí, co se to tu děje – pokud zrovna neexperimentuješ, za jak dlouho se ti podaří přivodit mi infarkt.” Opřel se a tvářil se netrpělivě.

Dobře. Bylo by milé, kdyby ostatní mohli alespoň jednou leccos pochopit, aniž by jim byl vysvětlován každý malý detail, ale John byl pořád ten nejlepší (jistě, jediný) kandidát na mého partnera, takže s ním budu muset být trpělivý.

“Předně, Johne,” spustil jsem. “Musím se omluvit.” Ponuře se usmál. “Bylo ode mě nerozumné předpokládat, že v tomto případě přijdeš na správné řešení sám.” Jeho úsměv zmizel.

“Z toho důvodu ti tu situaci objasním, pokud souhlasíš?” Zdálo se, že John skřípe zuby, ale aniž by cokoli řekl, přikývl.

Chvíli jsem přemýšlel. “Potřebuji tě, Johne.” To by mělo pokrýt to nejdůležitější – podíval jsem se na něj s nadějí.

“Pokračuj,” řekl a mávl pobízivě rukou. “Potřebuješ mě k čemu?”

“Ke všemu!” vyhrkl jsem a významně rozhodil rukama. “Pomáháš mi s prací, snášíš moje experimenty, kupuješ mléko.” Zamračil se. Dobře, možná bych neměl trvat na té poslední věci. “Nikdo mě neumí rozesmát nebo mě překvapit, ale ty to děláš pořád.” Byl jsem trochu překvapený, jak lehce jsem přišel na tohle, přestože jsem si to předem nepřipravoval. “Když všichni říkají divný, ty řekneš vynikající. Když lidé řeknou magor, přiměješ je sklapnout. Zacházíš se mnou jako s lidským stvořením.”

Jeho výraz roztál.

“Sherlocku, popisuješ dobrého přítele a to je přesně to, co jsem.” Odmlčel se. “Nechápu, co se změnilo, proč ses najednou rozhodl, že musíme jít na rande?”

Sklonil jsem hlavu. “To nestačí, Johne,” řekl jsem a díval se dolů na mé nohy. “Nechci, abys chodil s jinými lidmi. Nechci, abys myslel na někoho jiného, když jsi se mnou.” Odmlčel jsem se a po očku se na něj podíval. Vypadal trochu šokovaně, ale já přitvrdil. “Chci tě celého pro sebe. Chci tě u sebe, kdykoli tě budu potřebovat. Chci tě na své straně. Chci tě…” Pokrčil jsem rameny. “Prostě tě chci.”

“Chceš mě?”

Přikývl jsem.

“Myslíš tím, že mě chceš?”

Zdá se, že jsme opět u té věci s opakováním, ale rozhodl jsem se to přejít a znovu jsem přikývl.

“Myslíš jako, ehm, sex a tak?” John byl v obličejí úplně rudý, ale nejspíš odhodlaný tentokrát si vše vyjasnit.

“Tedy, myslel jsem, že bychom se k tomu dostali postupně, když je to pro mě všechno nové, ale prakticky… Ano, je to tak.” Opřel jsem se. Byl jsem spokojený, že moje vysvětlení bylo tak obsáhlé, jak jen to bylo možné. John byl pořád tak nějak zaražený.

“Problém?” zeptal jsem se.

Složil hlavu do dlaní a začal si pro sebe mumlat. Zachytil jsem pár slov, která byla náboženského charakteru, ale nic určitého. Po několika minutách vzhlédl.

“Ano, Sherlocku, je tu jeden problém,” oznámil pevně. “Zatraceně velký problém, o kterém jsem si myslel, že bude zřejmý, když jsem to zmiňoval už před půl hodinou.” Zíral na mě. Zíral jsem na něj.

“Nejsem gay, Sherlocku!”

“No a?” zeptal jsem se. “Já taky ne.”

Bezvýrazně se na mě díval. “Cože? Ale právě jsi řekl…” drmolil.

“Pokud tomu dobře rozumím,” snažil jsem se mu to osvětlit, “gay nebo homosexuál je někdo, kdo je sexuálně přitahován osobami stejného pohlaví.” Pozvedl jsem obočí, jestli souhlasí. Přikývl.

“Velmi dobře,” pokračoval jsem. “Nejsem a nikdy jsem nebyl přitahován jinými muži, takže zjevně nezapadám do této kategorie – chci jenom tebe.”

“Ale já jsem muž, Sherlocku,” téměř zakňoural.

“Proč na tom záleží?” zeptal jsem se. “Ty jsi John a já jsem Sherlock. Všechno ostatní je prostě…” hledal jsem to správné slovo, “…šum.”

Hodnou chvíli na mě zíral a pak vstal.

“Tohle nemůžu vyřešit dneska večer,” řekl náhle. “Promiň, Sherlocku. Vím, že to pro tebe není jednoduché, ale prostě…” ztichl. “Potřebuju si jít lehnout. Uvidíme se ráno.”

Ještě dlouho potom jsem seděl na pohovce.

Předchozí

Další

7 komentářů Přidejte váš

  1. Leylon napsal:

    ahoj, Mim, už ani nechci vedieť, po koľký raz túto poviedku čítam😀😀

    1. miamam napsal:

      Hehe :3 to mě vážně těší😉

  2. KalamityJane napsal:

    Trochu jsme zvážněli, zajímavý vývoj. Velmi sympatický styl psaní, letím dál.🙂

  3. Willy napsal:

    UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ JÁ TĚ MILUJUUUUU!!! Tohle je naprosto megamonstrózní ^^!

    1. miamam napsal:

      Hehe😀 díky ;o) ♥

  4. mim napsal:

    Super kapitola, som vazne zvedava ako sa to bude vyvijat. DIky za to ze prekladas poviedky so Sherlockom a Johnom, za tento pocin mas skalneho navstevnika svojich stranok.🙂

    1. miamam napsal:

      To jsem fakt moc ráda😉 Sherlocka je na českém webu málo, tak jsem chtěla trochu přispět😛

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s