Deset stolků do tuctu – Pátý

Slash. Mycroft se tolik dokáže obětovat! No dobře, tohle mu asi fakt nikdo nežere :D. (A mimochodem, myslím, že Mycroft má několik asistentek,  nejen Antheu. Takže  *ehm* tady  se na chvilku vyskytne  i jedna  z nich… B-) :-P) 

Pátý.

 

„Nezlob se, Gregu, ale dnešek bych chtěl trávit přece jenom jinak, než v hospodě,“ řekl pomalu John, ohlédl se a přešel přes silnici. Dneska šel z ordinace dost pozdě, nebyl už skoro žádný provoz. V telefonu bylo chvíli ticho, pak se ozvalo dlouhé zafunění.

„Asi to trochu přehánim, co?“ ozval se smutně Greg. John stiskl rty. Chápal, že jednoho rozhodí, že přijde na to, že ho manželka podvádí, a zároveň má řešit rozvod… Jenže už z principu nechtěl smutky řešit pitím, ani ty cizí. V tom byla dobrá jeho sestra a on nehodlal jít v jejích šlépějích. Ne, že by to někomu rád přiznával (přestože o tom Sherlock věděl – přirozeně), ale sám byl na sebe přísný právě proto, že věděl, že k závislostem má sklon.

„Abych byl upřímnej, trochu jo. Měl bys spíš zůstat co nejvíc střízlivej a to se ti za posledních čtrnáct dnů moc nedařilo, hm?“ řekl John starostlivě. Greg si hned po tom, co vyplnil rozvodové papíry, vzal volno, stejně ho za posledních několik let moc nevybral. A většinu z těch dní trávil truchlením na ubytovně nebo s Johnem v hospodě. „Měl bys být fakt opatrnej. Už kvůli Mice.“

„No jo,“ zahuhňal Greg a dlouze si povzdechl. „Máš pravdu. Tak se měj, půjdu ještě zavolat bráchovi. Možná bych za ním mohl zajet, už jsem ho neviděl roky.“

„Dobrej nápad. Drž se,“ John zavěsil. Zabočil za roh a trochu zrychlil, právě vcházel do Baker street a on už se těšil na to, jak se rozvalí v křesle a dá si čaj. Krok mu trochu zadrhnul, když si všiml, že před jejich dveřmi stojí velké černé auto s kouřovými skly. Snažil se na okamžik nepodléhat absurdním pocitům stihomamu, že ho Mycroft sledoval z práce domů. Černými auty můžou jezdit i jiní lidi, že jo? A dneska byl pátek, sakra, bylo už skoro osm večer, co by tu Mycroft dělal?

Leda by chtěl zas prudit. John se zastavil před dveřmi 221B, aby vylovil klíče, když se dveře zrovna otevřely a ven vyšla Anthea, sešla schody, prošla kolem Johna až k autu a ani na okamžik při tom neodlepila pohled od Blackberryho.

John si odkašlal. „Ahoj?“

Anthea se překvapeně otočila a s trochu rozostřeným pohledem se na Johna mile usmála.

„Ahoj.“ Bylo naprosto jasné, že si Johna vůbec nepamatuje. John potlačil zakoulení očima, ta holka žije v ostružinový bublině…

„Tvůj šéf je nahoře?“ kývnul hlavou k oknu, odkud se svítilo. Anthea přikývla a zas něco ťukala do klávesnice. John se ani nenamáhal rozloučit, očividně už byla úplně mimo, a rozpohyboval své podivně ztěžklé nohy směrem k bytu. Mycroft v pátek večer, to nevěstilo vůbec nic dobrýho. Vyšel schodiště a vešel do pokoje, kde si bratři Holmesovi vyměňovali názory svým pohledovým způsobem. Na jednu stranu to bylo fascinující, drobnými změnami výrazu si očividně byli schopni říct prakticky cokoliv. Ale protože předmět hovoru tak znali jen oni dva, John byl vždycky po pár minutách dost znuděný pozorováním a dával to najevo pokašláváním, poposedáním a podobně. Dnes se ani nudit nestihl, protože celkem pochopil (vydedukoval), co je předmětem nevraživých pohledů.

„Díky, Mycrofte, ale to jsi skutečně nemusel. Mám teď chuť ho celý rozebrat, abych ho prohledal od štěnic,“ prohodil John a Mycroftovi vyletělo obočí opravdu vysoko, zatím co Sherlock se prudce obrátil stranou a zakryl si dlaní obličej.

Zjevně se snažil zakrýt smích, ale dost se mu to nepovedlo, protože nakonec trochu chrochtnul a zkusil to zamaskovat krátkým zakašláním.

Mycroft jakoby si narovnal načepýřená pírka za krkem, ošil se, kysele se usmál.

„Netušil jsem, že způsoby mého bratra jsou tak nakažlivé. Myslel jsem, že bych vám trochu pomohl. Stejně jsem paní Hudsonové dlužil za jednu drobnost, a tohle je tak jako tak její byt…“ protáhl a otočil se na Sherlocka, který mu kamenně oplácel pohled. John věděl, že si Mycroft Sherlocka občas s chutí dobírá, že nebydlí ve vlastním bytě.

„Někdo platí nájem, někdo bydlí s královnou,“ prohodil John a usmál se svým studeným způsobem.

Mycroft dotčeně mlaskl, popadl svůj deštník a mířil ke dveřím.

„Tak tedy příjemný večer. V rámci možností,“ usmál se na Johna a odešel, dveře za ním tiše zaklaply. John zíral na dveře a přemítal, jak nesnesitelný dokáže Mycroft skutečně být a jak je možné, že to dřív tak neviděl. Ne že by ho měl teda někdy rád, ale dlouho mu vyloženě nevadil…

„Johne,“ řekl temně Sherlock. „Johne… Johne.“ Blížil se k Johnovi Sherlock a teď už prakticky vrčel. John mírně zaklonil hlavu a potěšeně naslouchal tomu sametovému předení.

Sherlock ho zezadu objal a přejel nosem po krku.

„Nikdy mě neomrzí poslouchat, jak dokážeš umlčet mého nesnesitelného bratra. Velmi jsi mi zvedl náladu.“ Jeho rty se otíraly o Johnův krk, jak mluvil, až z toho Johnovi přeběhl mráz po zádech.

„Myslíš, že je tu nějaká možnost, že ten krám bude plnej štěnic?“ zamumlal John a povzdychl si, když ho Sherlock jemně kousl do ucha.

„Myslím, že je to celkem reálné. Kdekoli ve spojích, případně v nohách. Měli bychom ho nejspíš rozebrat, pokud nechceme informovat vládu o čemkoliv, co se tu děje,“ mumlal Sherlock rychle. Zajel rukama pod silný svetr a špičkami prstů hladil Johna přes košili po břiše. „I když připouštím, že momentálně bych udělal snad cokoli pobuřujícího, jen aby to ten nemožný slídil zjistil.“

John se orosil, polkl.

„Cokoli?“

„M-hmmm,“ přitakal Sherlock a pomalu vytahoval svetr nahoru. Přetáhl ho Johnovi přes hlavu, John se teď otočil čelem k Sherlockovi a se slabým úsměvem ho pozoroval.

„Vážně?“ Pohled upíral na ty nesmírně pronikavé šedomodré oči a Sherlockovi to trvalo přesně vteřinu a půl, než vybral správnou z možností.

„Mám teď jít…?“ zeptal se pro jistotu. John ho přece jen uměl překvapit, malé ujištění ničemu neuškodí.

John přikývl. „Ano, to bys myslím měl. Až půjdeš zpět, nezapomeň si sundat vše až na košili.“

Sherlock téměř odběhl do ložnice. John se usmál – vyhlídka toho, co se chystá udělat, z Sherlocka vždycky udělala krotkého beránka. Sebral ze země svetr, přehodil ho přes křeslo, zamkl dveře a šel si sednout na gauč.

Ozvala se rána z chodbičky, jak Sherlock zabouchl dveře od ložnice. Pomalým krokem vešel do místnosti, v jedné ruce důtky, ve druhé krátký provaz. Na sobě měl jen košili, jak mu John přikázal, a první tři knoflíčky byly rozepnuté. Se sklopeným pohledem došel ke stolku, položil na něj před Johna předměty, které donesl, a klekl si na zem. Dýchal zrychleně, krátce si promnul rty, ale jinak nevydal ani hlásku. John se zhluboka nadechl a přivřel oči. Ano, nechal Sherlocka, aby ho peskoval při případech, aby ho vláčel po ulicích ve dne v noci, ale byly chvíle, kdy si role naprosto prohodili.

„Rozepni si košili a nech si ji na sobě,“ řekl John a založil si ruce na prsou. Sherlock mlčky poslechl, jeden po druhém rozepínal knoflíčky, ke konci cípům košile trochu pomohl, aby byly víc rozhalené. John se pousmál, Sherlock byl takový provokatér…

„Ruce před sebe.“ John vzal provaz a svázal Sherlockova zápěstí k sobě. „Lehni si na stůl. Na břicho.“ Sherlock poslechl, ruce natažené před sebou, tvář položil na chladný povrch konferenčního stolku. Kolena dal trochu víc od sebe, ale jenom nepatrně; věděl, že John ví, že to Sherlock dělá schválně, ale nechtěl to přece jen přehnat. John ho občas opravdu trestal, (když neposlechl nebo udělal něco, co po něm John nechtěl) a většinou tak, že nechal Sherlocka čekat. A Sherlock opravdu nesnášel čekání na cokoli, natož na to, až ho jeho milenec řádně zlíská nebo ošuká. John se pousmál, uchopil důtky a nechal jejich kůži, aby mu lehce zavrzala v dlani. Sherlock se otřásl.

„Chceš, aby tvůj bratr věděl, co se tu děje?“ zeptal se tiše. Sherlock zavřel oči a potlačil zavrnění. John vážně uměl pracovat s hlasem.

„Ano, pane,“ vydechl.

„Tak budeš mluvit. Budeš mluvit o všem, co se ti honí hlavou. Jakmile přestaneš mluvit, přestanu já dělat cokoli, co zrovna budu dělat, rozumíš?“

„Ano, pane,“ polkl Sherlock a sevřel ruce do pěstí, až se provaz trochu zaříznul do zápěstí.

O několik minut později a několik kilometrů vzdušnou čarou od 221B Baker street sundal Mycroft sluchátka, vstal od svého masivního pracovního stolu a roztřeseným krokem přešel ke stolečku s nápoji… Do broušené sklenice nalil štědrou dávku Talisker whisky a způsobem, který náležel spíš ožralovi z nádražního pajzlu, ji do sebe naklopil. Otupěle zíral před sebe a marně se snažil zahnat představy toho, co mu jeho bratr (můj bratr, můj malý bratříček…) nemilosrdně servíroval, zatím co jej John nemilosrdně obsluhoval. To bude chtít víc alkoholu. Odložil sklenici, otevřel dveře do kanceláře jeho asistentky, která ho okamžitě vyhledala pohledem.

„Michaelo,“ usmál se napjatě. „Buďte tak laskavá a doplňte zásoby Talisker, pokud možno hned.“

Nechal dveře otevřené a vrátil se zpět ke stolu. Ze sluchátek se ozývaly skřípavé zvuky, jak se jeho dar pro paní Hudsonovou popostrkoval v pravidelném rytmu po podlaze. Nejspíš už John nevyžadoval komentář od Sherlocka, protože oba muži vzdychali a vyluzovali hrdelní zvuky, které –

Mycroft popadl sluchátka, strčil je do zásuvky, zaklapl notebook, ale ani to, že počítač okamžitě usnul, nepomohlo. Neustále slyšel ozvěny… Špehovat pro vyšší dobro jeho bratra mělo definitivně stinné stránky.

Michaela vešla s novou karafou naplněnou až po hrdlo a po chvilkovém zaváhání ji donesla k Mycroftovi i s čistou sklenicí. Když viděla, jak si její šéf prakticky zmuchlal obličej v dlaních, rovnou mu nalila a s potlačovaným úsměvem pak opustila kancelář.

Předchozí

Další

Reklamy

11 komentářů Přidejte váš

  1. Daaalší ! Daaalší. Prosím.

    1. miamam napsal:

      Už se píše 😉

  2. Jitka napsal:

    Jsi mezi dobrýma, jinak bych se nevracela na tvůj blog :))

  3. Jitka napsal:

    Skvělá povídka ! Keep writing ! Jsem ve fandomu Johnlock celkem nová,taky přemýšlím nad napsáním něčeho, ale hlavně, hrozně ráda čtu ty povedené povídky :)) díky moc 🙂 těším se na další kapitolu 🙂

    1. miamam napsal:

      Já taky ráda čtu povedené povídky! 😀 hihi, nicméně v tom moři povídek jich není příliš mnoho. Snad se jednou taky mezi ty dobré aspoň nějakou z těch mých dostanu… Díky ♥

  4. Connie napsal:

    A to jsem už ztrácela naději, že existuje nějaká dobrá johnlock povídka v češtině! A dokonce mi ani nepřipadá nijak znatelně out of character. Vánoce jsou tady! 😀
    Prosím Tě snažně, pokračuj!

    1. miamam napsal:

      Tak to vážně potěšilo ^_^ hodlám jich opravdu napsat deset, když už jsem si ten název takhle vymyslela, ale neměla bys třeba návrh na příp. demolici? To, co jsem si vymyslela mi teď přijde blbý, takže čekám na inspiraci… 😛

  5. Hana Chvalová napsal:

    Úplně úžasné… 🙂

  6. kalerme napsal:

    Skvělé, skvělé…:-)

  7. Taz napsal:

    Tak toto bolo dokonalé :3 Chudák Myc, traumatizujúci zážitok 😀
    neviem prečo, no nejako tak očakávam aj Mystrade 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s