The Road Less Traveled: kapitola 6.

Sherlock je neoblomný (bohu dík.). A protože Mycroft se o svého bratra opravdu stará, musí zase zasáhnout a svými manipulativními řečičkami přesvědčit Johna…

Dík patří skvělé betě kalerme, když jsem to po tobě četla, tak to bylo samé „No jo! Jo! To je lepší!“ Hehehe :D…

6. Přesvědčování

 

Johnův POV

 

Postupně jsem se probouzel s jasným pocitem, že je něco špatně. Protáhl jsem si rameno, přetočil se na bok a najednou se mi vybavily události předchozího večera. Zavrčel jsem a promnul si oči, než jsem je pomalu otevřel do šera. Stále napůl spící jsem si po chvíli uvědomil, že se dívám přímo do velkých šikmých očí mého naprosto praštěného spolubydlícího. Jeho nos se prakticky dotýkal toho mého.

Zapištěl jsem způsobem, který nepřísluší bývalému vojákovi a rychle jsem couvnul, až jsem hlavou narazil o noční stolek. Vydrápal jsem se na nohy a nepříliš stabilně se postavil.

“Sherlocku!” vykřikl jsem. “Co si sakra myslíš, že děláš?” Na jeden příšerný moment jsem uvažoval, jestli předchozí noc neskončila jinak, než jak jsem si ji pamatoval a jestli se mi nějak nezatemnily pozdější události, které by dostaly Sherlocka ke mně do postele…

“Žádnou paniku, Johne,” řekl a přetočil se na záda. Zase dělal tu děsivou věc se čtením myšlenek. “Nic se nestalo.”

“Tak co… Proč… Co…” Mávl jsem rukou, abych upozornil na jeho přítomnost a přidal dalších pár otázek.

“Přinesl jsem ti hrnek čaje,” řekl smutně. Posadil se a ukázal na hrnek se sirupózní tekutinou, která stála na prádelníku. Váhavě jsem po něm sáhl.

“Už je studený,” dodal. Stáhl jsem ruku.

“To ale stále nevysvětluje, proč jsi na mé posteli, Sherlocku,” namítl jsem. Na tohle všechno bylo vážně trochu brzo.

“No, chystal jsem se tě vzbudit,” vysvětloval, “abych ti řekl o tom čaji.” Ukázal znovu na ten hnusně vypadající utrejch. “Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem ho udělal správně – nevypadá jako když ho uděláš ty nebo paní Hudsonová.” Nakrčil čelo. “Jak moc se předpokládá, že naplníš hrnek čajovými sáčky?”

“Sherlocku,” zavrčel jsem varovně a pozvedl obočí.

“Jistě,” přikývl. “Promiň. Takže jsem se tě chystal vzbudit, ale ty jsi spal.” Dobrý bože, tomuhle říkal vysvětlení?

“Tak jsem si myslel, že jsi asi unavený a že bych tě neměl budit,” pokračoval. “Ale nechtěl jsem odejít, abych tě náhodou nevzbudil, a taky, abych ti…”

“…řekl o tom čaji,” dokončil jsem za něj a povzdychl si.

“Přesně.” Usmál se, očividně rád, že jsem se nakonec chytil. “Ale byl jsem trochu unavený, tak jsem si myslel, že bych se taky natáhl, když už jsem tu čekal a na posteli bylo spousta místa, protože jsi tak malý.”

Zakoulel jsem očima – lichotka.

“Víš, vypadáš pěkně, když spíš,” pokračoval. “Rád tě pozoruju.” Zdál se být překvapený sám sebou. “Ale nejsem si jistý proč.”

Jasně. Tahle blbost už trvá moc dlouho. “Tak vstávat, Sherlocku,” nařídil jsem mu. “Jsem vzhůru; tvoje mise je splněna. Už můžeš odejít, abych se mohl připravit na dnešek.”

Měl jsem pocit, že to bude pořádně dlouhý den.

**

Když jsem sebral dost odvahy, abych sešel dolů, uvítal mě naprosto prázdný byt. Usadil jsem se do svého křesla s šálkem čaje a snažil se aspoň trochu si srovnat myšlenky. Přál jsem si, aby tu byl nějaký způsob, jak vrátit čas a vyhnout se těm trapnostem, které teď budou utvářet celý můj den.

Jasně, mému nejlepšímu příteli straší ve věži – to je vidět. Z naší konverzace v restauraci u Angela jsem usoudil, že byl Sherlock vyloženě asexuál. Prostě se nezajímal; a upřímně opovrhoval zbytkem lidstva, jak se plahočíme svými nemožnými životy, s emocemi, které způsobují akorát problémy. Jistě, pokud to, co tvrdil včera večer, byla pravda, tak neměl žádnou předchozí zkušenost, mohl být klidně i panic, co já vím. Tak proč teď, a proboha proč ?

Byl jsem si fakt jistý, že jsem to „rozlouskl“, vydedukoval jsem, že Sherlock je natolik nezvyklý pociťovat naprosto cokoli, že si pletl platonickou náklonnost s mnohem romantičtějšími city. Jenže Sherlock trval na tom, že takhle to není, a jeho činy to jen potvrzovaly… Stále jsem nemohl uvěřit, že ten chladný, brilantní, analytický Sherlock mě málem políbil – a že jsem byl natolik vykolejený, abych ho málem nechal.

Uvažoval jsem chvíli o svých vlastních pocitech… Byla určitě pravda, že jsem obdivoval a respektoval Sherlocka jako jedinečnou osobnost. Byl génius; ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkal, přesto je zároveň vysoce funkční idiot, který bude riskovat svůj život jen proto, aby dokázal, že je chytrý – jako by o tom mohl kdokoli pochybovat. Uvědomil jsem si, že mám potřebu ho ochraňovat, přestože mě často popuzuje. Je bezpochyby ten nejdůležitější člověk v mém životě… Ale to neznamená, že s ním chci spát!

Dveře od domu práskly a slyšel jsem, jak vybíhá schody – to nemůže jednou někam prostě vejít? Dveře obývacího pokoje se rozlétly a on vpadl dovnitř. Triumfálně nesl celkem dost umaštěný papírový sáček.

“Johne!” zvolal a šklebil se na mě. “Jsi vzhůru.”

Na někoho, komu byly včera jeho romantické sny rozmetány na prach, byl dost čiperný. Přemýšlel jsem, jestli si nenašel nějakou novou závislost, která by byla v posledním týdnu zodpovědná za to, že je naspídovaný jak veverka. Pak jsem se nemohl rozhodnout, jestli by to byla dobrá zpráva nebo ne, když jsem si uvědomil, jakou měl feťáckou minulost. Celá ta situace byla dost matoucí.

“Koupil jsem ti půlku slaninového sendviče, Johne,” prohlásil pyšně. “Chápeš, jako ke snídani,” dodal a nejistě se podíval ke kuchyni. “Mám udělat čaj?”

“Rozhodně ne,” řekl jsem pevně. Jasně jsem si pamatoval tu nechutnou břečku, kterou jsem odklidil z prádelníku – na dně hrnku bylo namačkáno sedm čajových sáčků, schovaných v kalné tekutině. Otřásl jsem se.

“Já udělám čaj – ty najdi kečup. Pokud tam ještě nějaký je, po tom co jsi ho použil, abys při posledním drogovém zátahu zaměstnal Andersona.”

Ušklíbl se. “To ale byla legrace. Měl jsi vidět jeho obličej, když otevřel chlebník.”

Zakoulel jsem očima. Vážně, choval se jako dítě. Něco na popisu té snídaně mě zarazilo.

“Koupil jsi mi polovinu sendviče?” zeptal jsem se a pozvedl obočí. “To jsi zase dal všechny své peníze bezdomovcům?”

“Ne ne,” odpověděl. Vrtěl hlavou a se zamáváním vytáhl kečup z police na víno.

“Ta druhá půlka je pro mě – myslel jsem, že bychom se mohli o snídani podělit. To je romantičtější, ne?”

Bezvýrazně jsem na něj zíral.

“Romantičtější?” zopakoval jsem. Doufal jsem, že jsem si to jen představoval.

Vypadal starostlivě. “Nebo ne?” zeptal se. “Můžeš ho mít celý, jestli chceš.” Vrazil mi sáček. “Opravdu se v tomhle nevyznám, Johne. Musíš se mnou být trpělivý.”

“Ne, v pohodě,” odpověděl jsem a strkal mu sáček zpátky. “Nějak najednou nemám hlad.”

Po snídani spojil prsty do stříšky a přes jejich špičky mě pozoroval. “Takže, co chceš dneska dělat, Johne?” zeptal se. “Mám pár nápadů, ale jestli chceš něco navrhnout sám, jen do toho a řekni si. Rád se ti podřídím.”

Podíval jsem se na něj. “Co to děláš, Sherlocku?” zeptal jsem se.

“Co tím myslíš?” odpověděl a snažil se tvářit nenuceně, což se mu právě teď nedařilo.

“Ty víš naprosto přesně, co tím myslím,” řekl jsem jasně. “Myslím tím ten brzký ranní…” Jak bych to jen nazval? Zcela jistě to nebyl čaj. “…nápoj,” řekl jsem místo toho. “Pak snídaně, dotaz na to, co bych chtěl dělat místo toho, že bys někam prchnul a předpokládal, že tě budu následovat.” Díval jsem se mu pevně do očí. “Co se děje?”

“Řekl bych, že je to naprosto jasné,” odpověděl a pozvedl obočí. “Balím tě, Johne.”

Balíš mě?”

“Jistě.” Zamračil se. “Nebudeš zas po mně všechno opakovat, že ne?” ptal se a vypadal znepokojeně. “Protože je to opravdu rozčilující.”

Vyšel jsem mu vstříc a zůstal zticha. Jen jsem několikrát otevřel a zavřel pusu, jako rybka, co ji právě vytáhli z vody. Věděl jsem, že Sherlock může být zatvrzelý, ale tohle byla naprosto nová úroveň odolnosti.

“Podívej, vím, že jsi včera říkal, že na mě takhle nemyslíš,” pokračoval, “a očividně to byl pro tebe trochu šok. Ale myslím, že kdybys tomu dal aspoň malou šanci, tak bys pochopil…”

“Pochopil co přesně?” přerušil jsem ho. “Že všechny ženy, se kterými jsem chodil, byl prostě omyl? Že jsem to dělal špatně celý svůj dospělý život? Že sám sebe vůbec neznám?” Začínal jsem být naštvaný.

“Ne, ne, Johne,” namítl. “Určitě netvrdím, že jsi byl skrytě gay, celou tu dobu, nebo nic takového.” Zavrtěl hlavou. “Jenom tě žádám, abys nezavrhoval možnost “nás” jako páru jen proto, že je to něco jiného, než na co jsi zvyklý.” Podíval se na mě s nadějí v očích, pak briskně vstal a začal rázovat sem tam.

“Uvědom si fakta,” pokračoval, než jsem mohl odpovědět. “S kým trávíš devadesát procent svého volného času?”

“S tebou,” odpověděl jsem váhavě. “I když, to by se dalo změnit,” dodal jsem temně.

Rozhodl se to ignorovat. “Kvůli komu přestaneš dělat cokoli, co právě děláš, když tě potřebuje?” Tentokrát nečekal na odpověď. “Čí život jsi zachránil víc než při jedné příležitosti a kdo ti poskytuje vzrušení a nebezpečí, které potřebuješ, aby ses cítil živý?”

“Kvůli tobě, tvůj, a ty,” souhlasil jsem. “Ale Sherlocku, i když se mě to týká, pořád je to jen přátelství – bratrská láska, jestli chceš.” Jeho oči potemněly při zmínce o bratrech, ale usmál se, když jsem řekl láska. “Není mezi námi ani romantika ani sex,” zdůraznil jsem.

“Ale mohly by,” trval na svém. “Kdybys to jen zvážil…”

Zoufale jsem rozhodil rukama. “Tohle je beznadějné, Sherlocku! Dohadovat se s tebou je jako snažit se prorazit hlavou zeď. Nikam se tak nedostaneme.”

Tvářil se, jako by chtěl začít novou hádku, tak jsem rychle vstal. “Potřebuju na vzduch,” řekl jsem mu a opustil jsem místnost a pak i dům téměř v běhu. Vylítl jsem na ulici a snažil se vypadat, jako že běžím někam, než jako že od něčeho utíkám.

**

Toulal jsem se bezcílně několik hodin, než vedle mě zastavilo velké černé auto, jehož dveře se otevřely a zvaly mě dovnitř. No, když říkám “zvaly”, “přikazovaly” by byl vhodnější výraz. Skvělý.

Sklonil jsem se před nevyhnutelným, nastoupil jsem a pozdravil “Tu, Jejíž Jméno Nesmíme Vyslovit”.

“Kam dneska?” zeptal jsem se jí, ale ona se jen usmála a pokračovala v ťukání na svém BlackBerry. Uvažoval jsem, že bych ji požádal o číslo, abych jí své otázky mohl psát, na což by mi snad začala odpovídat, ale nakonec mi to bylo jedno. Opřel jsem si hlavu o opěrku a povzdychl si… A to jsem si myslel, že tenhle den už nemůže být víc komplikovaný.

Mycroft čekal ve druhém patře prázdné kancelářské budovy, pohupoval svým deštníkem dopředu a dozadu, jako obvykle.

“Ach, doktore Watsone,” pozdravil mě. “Jak milé, že jste se ke mně připojil.”

Místo odpovědi jsem si odfrkl.

“Nepochybně víte, proč jsem uspořádal toto malé tête-à-tête?” zeptal se svým svrchovaným tónem.

“Nemám ponětí,” zalhal jsem.

“Aha,” protáhle pronesl, opřel se o jednu patu a zvědavě si mě prohlížel. “Postřehl jsem, že můj bratr vám jaksi projevil náklonnost,” řekl a tvářil se, jakoby tomu sám sotva věřil.

Neřekl jsem nic a kamenně ho pozoroval. Jako by jeden Holmes hrabající se v mém životě byl málo, teď na to byli dva.

“Rád bych znal vaše záměry ohledně mého bratra,” hrubě oznámil.

“Moje záměry?” vyprsknul jsem. “Není to žádná křehká panna, Mycrofte!”

Ostentativně zvedl obočí. OK, zdálo se, že Sherlock je panic, ale rozhodně nebyl křehký… A já se do toho zamotával.

“Do mých záměrů ti fakt nic není, sakra,” odseknul jsem. “Jsem Sherlockův přítel a v tom hodlám pokračovat. To je vše, co potřebuješ vědět.”

“Aha,” řekl znovu. “Zdá se, že k tobě budu muset být upřímný, Johne,” pronesl a hlas se mu při slově upřímný nepatrně zachvěl, jako by samotný pojem byl trochu nepříjemný.

“Sherlock, jak jsi si bezpochyby vědom,” pokračoval, “se dlouho považoval za sociopata.” Snažil jsem se udržet neurčitý výraz a po chvíli Mycroft pokračoval. “Není sám, kdo si to myslí – mám dojem, že jedním z lidí, kdo tě varoval, aby ses s ním nezapletl, byla seržantka Donovanová?”

“No, to bys měl vědět,” odvětil jsem zostra, “když ty jsi byl jedním z ostatních lidí, kdo mě varovali.”

“Hmm,” zamumlal. “Vlastně to byly spíš náznaky než varování,” vysvětlil. “Snažil jsem se zjistit, jaký typ člověka se hodlal zabydlet s mým bratrem.” Přejel mě očima od shora dolů. “Zjevně jsi splnil požadavky.”

To mě vedlo k celkem nepříjemné otázce, co by se stalo, kdybych nesplňoval Mycroftovy normy. Rozhodl jsem se, že to raději nechci vědět.

“Od doby, kdy se s tebou zapletl…”

Trochu jsem se ošil při slově zapletl.

“Sherlockovo chování se podstatně změnilo,” pokračoval Mycroft. “Dalo by se říct, že tě přijal jako své svědomí a jsi jeho mostem do světa, který mu dříve unikal.”

“O čem to mluvíš?” zeptal jsem se. Ztrácel jsem trpělivost s jeho rozšafným přístupem.

“Mluvím o tom, že tě můj bratr potřebuje!” vyštěkl Mycroft a pak se zhluboka nadechl. “Omlouvám se,” dodal. “To nebylo třeba.”

“To je v pohodě,” řekl jsem a trochu se uvolnil. “Díky tomu vypadáš trochu jako člověk, víš.”

Usmál se a poprvé to vypadalo upřímně. “Posadíme se?” zeptal se a ukázal ke dvěma koženým křeslům v rohu.

Když jsme seděli, spojil ruce do stříšky, gesto, které tak děsivě připomínalo jeho bratra. “Opravdu se omlouvám, že ti způsobuji takové nepohodlí, Johne,” začal. “Vím, že tě Sherlock postavil do obtížné pozice a že se teď musíš cítit zmatený a rozčarovaný.”

“Ty víš?” zeptal jsem se. “Jak bys mohl vě.. Ne, neříkej mi to.” Jako by i tak mohl. “Myslím, že nevědomost mi vyhovuje.”

Mírně se usmál. “Vím, že Sherlock po tobě chce, aby se váš vztah stal něčím víc, než čím je právě teď,” rozmluvil se. “Že tě požádal, abyste se stali partnery v celém smyslu toho slova.”

Zdálo se, že je to všechno tak nějak reálnější, když to Mycroft řekl. A já pořád neměl nejmenší tušení, jak tu situaci se Sherlockem vrátit k našemu původnímu i když podivnému přátelství, aniž by to bylo nesnesitelně trapné. “Co si tedy myslíš, že bych měl dělat?” zeptal jsem se a hodlal přijmout jakoukoli radu.

Odmlčel se a klidně mě pozoroval. “Myslím, že bys to měl zvážit,” řekl.

Bezvýrazně jsem na něj zíral; tímhle snad nebudu procházet znovu.

“Očividně by to pro tebe bylo takové odchýlení,” pokračoval, jakoby mluvil o výletu na pobřeží místo naznačované změně sexuální orientace. “Ale jistě to můžeš aspoň zkusit?” Je neuvěřitelné, jak někdo může vypadat tak moudře a přitom se vytasit s takovou blbostí.

“Sherlock tě potřebuje, Johne,” pokračoval. “S tebou po svém boku pracuje lépe a efektivněji. Mysli na všechno to dobré, co můžete spolu udělat, na životy, které můžete zachránit…”

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. “Snažíš se mi říct, že bych se měl vyspat s tvým bratrem pro Královnu a Zemi?”

Mycroft sebou trhnul – jestli kvůli vulgarismu, nebo při představě svého souložícího bratra, to nevím.

“On se teď obává, že tě od sebe odehnal a že ho opustíš.” To bylo zajímavé, možná, že protentokrát to byla přímočará informace – pokud Sherlock mluvil se svým bratrem, musel být opravdu zoufalý.

“Nelíbí se mi představa, co by se s ním stalo, kdybys to udělal…” tvářil se ponuře. “To, jak se v minulosti vyrovnával se zklamáním, bylo minimálně znepokojující.”

Jasně poukazoval na drogy. “To je vydírání,” podotkl jsem. Pokrčil rameny.

Povzdychl jsem si. “Podívej, Sherlock už teď ovládá můj život,” přiznal jsem váhavě. “Pokud mu ustoupím i v tomhle, nic ze mě nezbyde.” To bylo o maličko víc, než jsem chtěl původně přiznat, ale Mycroft prostě nechtěl ustoupit.

“Díváš se na to úplně špatně,” řekl mi. “Mohl bys být, a byl jsi, šťastný s různými partnery.” Pichlavě jsem ho pozoroval. “No dobře, se ženami,” připustil a trochu protočil očima. “Sherlocka, nicméně, během celého jeho života nepřitahoval nikdo žádného pohlaví… Dokud nepotkal tebe.” Vztáhl ruku a položil ji na tu mou. “Tak mi pověz, Johne, vzhledem k tvým vojenským znalostem o síle a slabostech. Kdo má teď tu moc?”

Opřel se do křesla a pozoroval mě, zatímco jsem o tom přemýšlel. “Pokud jde o mě, nechápu to,” řekl tak trochu hrubě. Omluvně se usmál. “Prosím neurážej se, Johne. Mám tě velmi rád a máš můj nejhlubší respekt.” Odmlčel se. “Ale v jádru jsi obyčejný muž.” To jsem nemohl popřít. “S jistotou odvážnější než většina,” pokračoval. “Očividně velmi loajální a víc jak průměrně inteligentní.”

Tím si nejsem tak jistý, pomyslel jsem si – copak by se inteligentní muž dostával do tak trapných situací?

Mycroft stále mluvil. “Ale můj bratr je génius,” dumal. “A umí být okouzlující, pokud chce. Jistě, měl spoustu nabídek od mužů i žen.” Zdálo se, že mluví spíš pro sebe. “A při tom nevykázal nejmenší zájem o nikoho z nich.” Zvědavě se na mě podíval. “Co tě dělá tak zvláštním, Johne Watsone?” zeptal se mě. Doufal jsem, že je to řečnická otázka, když jsem nevěděl, jak odpovědět. “Co je na tobě tak jiného? Co tě dělá tak výjimečným, že jsi jediný člověk, který může mého bratra takto oživit?”

“Nevím,” bylo vše, co jsem mohl říct. “Nemám nejmenší tušení.”

Mycroft náhle vstal a podal mi ruku. “Mluvil jsem dost,” rozhodl se. “Ať už se rozhodneš dát mému bratrovi šanci nebo ne, záleží jen na tobě.”

Vstal jsem taky a potřásl mu rukou. Na okamžik jeho stisk zesílil a pronikavě se na mě podíval.

“Sherlock je i tak skvělý muž,” řekl mi. “Ale myslím, že jednoho dne, s tebou po jeho boku, by se mohl stát i dobrým.”

Předchozí

Další

Reklamy

3 komentáře Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Ještě snad začnu mít Mycrofta ráda… No dobře, mám pro něj slabost, ale Johnovi to pořád nezávidím. Teď už má na krku oba bratry

  2. tardis napsal:

    Píšeš úžasně! Strašně se těším na pokračování! 🙂 nedávno jsme s kamarádkou taky začaly psát, tak jestli se chceš podívat http://johnlock-collective.blog.cz/ 😀 rozhodně na ty tvoje povídky to nemá!

    1. miamam napsal:

      Díky! 🙂 A pište pište, čím víc, tím líp, až to nakonec půjde samo 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s