The Road Less Traveled: kapitola 7.

Vyjednávání a krok kupředu… 😛

Za betareading můj vděk patří kalerme :-*

7. Naděje

 

Sherlockův pov

 

Sledoval jsem z okna, jak John prakticky vylétl z domu a prchal k Park Road. No… Tohle zjevně nešlo podle plánu.

Nedokázal jsem pochopit Johnovy starosti s otázkou pohlaví. Přestože jsem neměl žádné praktické zkušenosti v oblasti fyzické intimity, byl jsem si pochopitelně vědom jejích mechanismů. Pokud sexuální aktivita zahrnovala tření tělesných částí, aby vytvářela příjemné pocity a uspokojení, tak proč by mělo záležet na pohlaví? Tření bylo prostě tření, pocity byly stejné, ne? Možná to mělo něco společného s tím, že byl v armádě… Pokud by se náš vztah vyvíjel tak, jak doufám, možná by bylo nejlepší pokusit se ho obejmout, když budu sedět, tak aby byl John výš. Tohle mu bude víc povědomé a možná to nebude tak nepříjemné, aspoň do chvíle, než se náš vztah zlepší.

Nicméně, aby se tak stalo, musel jsem se s Johnem přenést přes tuhle překážku. Kvůli tomu, jak ignoroval důkazy, které bily do očí, a navíc byl odolný vůči logice a mým pokusům o tradiční balení, zbývala pouze jediná možnost. Přestože mi to vadilo, vzal jsem do ruky mobil a váhavě napsal zprávu. To se to vážně nedalo udělat jinak? Zdá se, že ne… „Nutná asistence ve společné věci, SH.“ Zmáčkl jsem odeslat.

**

Protože jsem potřeboval rozptýlení, strávil jsem půl hodiny dedukováním, kam paní Hudsonová schovala moji lebku… Nakonec jsem si všiml, že na horní polici kuchyňské linky se nachází řada šesti čajových konvic, ale pouze pět z nich je ozdobeno otřesnými pletenými dečkami, na jejichž používání trvala. Jedna taková dečka určitě zakrývala lebku, a proto byla jedna konvice holá. Ta žena začínala být opravdu čím dál tím víc vynalézavá. Vzal jsem svou lebku a nahradil ji velkým tuřínem z přetékajícího zeleninového regálu. Pomyslel jsem si, že svého přítele budu muset nějakou chvíli držet z dohledu.

Vrátil jsem se nahoru a podíval se z okna, ale John nebyl nikde v dohledu. Povzdychl jsem si. Cílem bylo zajistit Johnovy potřeby tak, aby se nemusel zabývat ženami a tím pádem riskovat, že bude zlákán k ženitbě a že by mě opustil. Chtěl jsem, aby zůstal se mnou – to byl celý účel tohoto projektu. Moje vlastní sexuální potřeby byly zanedbatelné, ale byl jsem svolný přizpůsobit se těm jeho, abych si ho udržel jako partnera. Jistě, přemítal jsem, bylo by vlastně užitečné získat osobní zkušenosti v této oblasti.

Mojí jedinou starostí v tomto ohledu bylo, jestli budu schopný fungovat, v sexuálním smyslu slova, když ten zjevný znak vzrušení nemohl být předstíraný, pokud jsem se nechtěl uchýlit k lékařským metodám. Což by ale bylo z dlouhodobého hlediska obtížné. Očividně budu schopný se postarat o Johnovy potřeby – když o to nestál se ženami, pravděpodobně sám nepožadoval průnik. Přesto, i když jsem byl opatrný, abych mu nelhal, bylo nemožné neuvědomit si, že jeho pochopení mého “Chci tě” se lišilo od toho mého.

„Bude to problém?” zeptal jsem se lebky. “Bude vědět, že jsem ho oklamal, když nebudu vzrušený.“

Nic – obvykle bylo mluvení s lebkou plodnější, než teď. Pokračoval jsem. „Navíc, John je velmi ohleduplný muž; možná bude potřebovat, aby jeho partner také dosáhl fyzické úlevy, což by pro mě mohl být problém.”

Nějak to nefungovalo. Prohlédl jsem lebku, jestli nebyla poškozená, ale vypadala úplně normálně.

„Možná si s tím dělám starosti moc brzy?” dumal jsem. „Nakonec, i když John bude souhlasit, abychom takto pokračovali, jistě není příliš pravděpodobné, aby hned očekával sex?”

Pořád nic. Zamračil jsem se na lebku. Nemělo to cenu; teď, když jsem byl zvyklý mluvit k Johnovi, ho lebka nemohla nahradit. Znechuceně jsem se svalil na sedačku. Stejně tak jsem mohl mluvit s tuřínem.

**

Stále jsem ležel a přemítal nad jiným využitím náhle nadbytečné lebky, když jsem slyšel Johna jít po schodech. Žádné auto nepřijelo, takže buď nechtěl vědět, že byl s Mycroftem a požádal řidiče, aby zastavil na rohu, nebo raději šel domů pěšky, aby měl čas přemýšlet.

Šel po schodech neobvykle pomalu, takže mě zatím nechtěl vidět. Nebylo možné říct, jestli se rozhodl a byl ohledně toho úzkostlivý, nebo se jen obával další hádky. Když se objevil ve dveřích, pomalu jsem se posadil. Nechtěl jsem vypadat hrozivě nebo agresivně.

„Mluvil jsem s Mycroftem,” řekl mi. Takže chtěl jít pěšky – hledal jsem v jeho obličeji nějaké indicie, ale jeho výraz byl naprosto nečitelný.

Sedl si vedle mě na pohovku, což jsem vzal jako slibné znamení. Váhavě jsem se usmál. „A jak se má můj milý bratr?” zeptal jsem se ho.

„Řekl, že mě potřebuješ,” odpověděl John s jeho typickou přímočarostí. „Řekl, že nikdo jiný to být nemůže. Řekl, že když nebudeš moct mít mě, tak nebudeš mít nikoho.” Tázavě se na mě zahleděl.

Zhluboka jsem se nadechl. „Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu,” odmlčel jsem se, “ale Mycroft má naprostou pravdu.”

John sklonil hlavu, zdál se být v rozpacích. „Řekl, že z tebe dělám lepšího člověka,” dodal tiše.

To byla trochu komplikovaná věc, ale měl jsem jednoduchou odpověď. „To ano,” řekl jsem a on zvedl hlavu, aby se mi zadíval do očí.

Zírali jsme jeden na druhého, jen několik centimetrů od sebe a na okamžik jsem si pomyslel, jak lehce to všechno jde; ale pak se jakoby oklepal a trochu si odsedl.

„Mám pro tebe nabídku, Sherlocku,” řekl.

Pozvedl jsem obočí. „Opravdu?” zeptal jsem se a pozorně ho sledoval.

„No, spíš dohodu,” pokračoval. „ ‘Jednorázovou akci’, ‘ber nebo nech být’, tak něco, abych byl přesnější.” Podíval se na mě. „Chceš si to vyslechnout?”

„Jistě!” odpověděl jsem, narovnal se a otočil se víc k němu.

„Pokud budeš souhlasit s touhle dohodou,” varoval mě, „budeš se muset držet pravidel, žádné podvádění, žádné zapírání, hádání, nebo cokoli, co by ti pomohlo se z toho dostat.”

„Dobře, Johne, prostě řekni, co tím myslíš.”

„Nejdřív se musím ujistit, že jsi nezměnil názor, že pořád chceš, abychom…” nejspíš hledal co nejméně ztrapňující frázi, „…byli pár?” dokončil.

„Ano, Johne, naprosto,” přikývl jsem. Bylo to fascinující; opravdu jsem neměl nejmenšší ponětí, co se chystá říct – jeden z mnoha důvodů, proč byl John pro mě tak perfektní, čas od času mě uměl překvapit.

„Dobře.” Zhluboka se nadechl. „Hodlám tě políbit,” pronesl a vypadal při tom trochu vystrašeně. „Pokud to bude příjemné a něco, co se nám oběma bude líbit… Tak fajn, můžeme zkusit romantický vztah – i když k tomu mám ještě nějaké výhrady, pokud k tomu dojde.”

Tohle znělo zajímavě; aspoň jsme automaticky neodsuzovali tuto možnost, což bylo povzbuzující. Všiml jsem si, že můj puls nepatrně zrychlil. I když ne tak výrazně jako Johnovi, kterému očividně bušilo srdce jako o závod.

„Nicméně,” dodal pevně, „pokud to bude hrozné, nebo divné, nebo prostě pokud se to bude zdát být špatné – pro kohokoli z nás,” vysvětloval a upíral na mě svůj pohled. „Pak všechno necháme tak, jak to bylo, a na tenhle celý divný týden zapomeneme a nikdy, nikdy, o něm nebudeme mluvit.”

Bylo jasné, že to byl výsledek, který předpokládal – možná že doufal, že to mně se tato zkušenost nebude líbit, ale nemohl vědět, že moje prožitky byly irelevantní. Rychle jsem přemýšlel. Pokud přijmu tuto nabídku a nepovede se to, vrátíme se tam, kde jsme byli a John bude stále hledat lásku jinde. Na druhou stranu, bylo jasné, že tohle byla Johnova hranice – pokud nepřijmu tuhle šanci, nakonec se možná stejně odstěhuje, aby se vyhnul trapným pocitům.

„Přijímám s jednou podmínkou,” odpověděl jsem rychle.

„A to?” zeptal se s roztomilým pokusem vypadat obchodně.

„Musíš se snažit,” ohradil jsem se. „Nemůžeš mi prostě dát malou pusu na tvář a pak říct Hm, promiň, Sherlocku, nic moc, pamatuj, co jsi slíbil, musíš to hrát, jak nejlíp umíš.” Pozvedl obočí nad výběrem mých slov.

„Nedívej se na mě tak,” varoval jsem ho. „Pokud to svévolně uděláš nepříjemné, je po dohodě. Předstírej, že jsem ta žena z televize, kvůli které přestaneš přepínat kanály, ta s těmi lícními kostmi.”

Začervenal se. „To bychom tu mohli být celý den a ty by sis pořád stěžoval, že se dost nesnažím!” připomněl. „Dohoda je jeden polibek a slibuju ti, že se k tomu postavím jako ke kterékoli ženě, se kterou jsem něco měl. Budeš mi muset věřit.” Naklonil hlavu na stranu. „Nebo, samozřejmě, můžeme na celou věc zapomenout…”

„Ne, ne,” zamítl jsem a vrtěl hlavou. „Věřím ti, Johne, ty víš, že ano,” řekl jsem naprosto upřímně. „Je to prostě velký tlak, můj život závisí na několika málo momentech.” Něco mě napadlo.

„Mohli bychom stanovit nějaký minimální časový limit?” nadšeně jsem přednesl. „Můžu nastavit tu věc z kuchyně, co vypadá jako rajče, abys nemohl přestat, než to zazvoní?” Poposedl jsem, abych mohl rychle vstát a dojít pro to.

„Ne!” John prakticky vykřikl a chytil mě za ruku, aby mě udržel na místě. „Moc nad tím přemýšlíš, Sherlocku,” řekl mi. „Prostě se uvolni.” Poplácal mě po paži a pak mě pustil.

To bylo zajímavé; čím víc jsem byl akčnější, tím on byl chladnější. Takže jsem měl pravdu, když jsem si myslel, že se cítí líp, když je ve vedení, než aby se věcem podřizoval – už tu samou chybu nehodlám udělat.

„Takže ujednáno?” zeptal se nakonec. „A jsi si naprosto jistý, že to je to, co chceš?”

„Ano, Johne,” potvrdil jsem. Cítil jsem, že trocha toho opakování právě teď neuškodí, aspoň pro tentokrát. „Ujednáno, a tohle je to, co chci.”

„Jsi připravený?” zeptal se mě, očividně se snažil připravit sám sebe.

„Ano,” řekl jsem a mírně se k němu naklonil. „Počkej! Ne…” Tohle nebylo dobré – jak jsme byli oba k sobě bokem, nebylo to pohodlné a ten úhel byl trapný. Vypadal zaskočeně, když jsem si před něj klekl. Uchopil jsem ho za boky a posunul ho na kraj sedadla, takže naše hlavy byly ve stejné výšce a jeho nohy z obou stran mého hrudníku.

„Sherlocku, co to…?” protestoval a já si sedl na paty, aby si mohl zas připadat nadřazený.

„Podívej, Johne,” vysvětloval jsem. „Pokud se to nepovede, bude to nejspíš jediný polibek, který kdy…” Zadíval jsem se na něj. „Nechci si to za pár let připomínat jako něco, z čeho jsem měl namožený krk.”

Chvíli na mě zíral a pak přikývl. „Fajn,” řekl, pak vztáhl jednu ruku a položil ji zezadu na můj krk a pomalu mě přitahoval. Dbal jsem na to, abych ho nechal vést. Počkal, když jsme byli jen pár centimetrů od sebe, jeho pohled těkal mezi mýma očima a mými ústy, a pak mi lehce naklonil hlavu do strany. Druhou ruku položil na můj obličej, pak jsem cítil první jemné otření jeho rtů na mých.

Jak se pohnul a ta ruka, co měl na mém krku sklouzla, aby zajela do mých vlasů, pocítil jsem zvláštní nával pocitů v mém těle. Bylo to velmi zvláštní a nebyl jsem si jistý, jestli se mi to líbilo, ale najednou jsem si nemyslel, že budu muset cokoli předstírat…

Předchozí

Další

Reklamy

4 komentáře Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Čím dál zajímavější a lepší.

  2. snehulka napsal:

    to je naprosto boží povídka! doufám, že kapči budou přibývat rychle, je to totiž dost návykové! díky 🙂

  3. mim napsal:

    Výborná kapitola až na ten cliffhanger na konci. Som v dileme či mám počkať na pokračovanie v češtine alebo si prečítať originál. Dobrá práca 🙂

    1. miamam napsal:

      Další díl sem dám zas příští týden, ale tak když budeš číst i originál, aspoň mi pak můžeš říct, jestli ti ten můj překlad přišel akurátní :-P.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s