The Road Less Traveled: kapitola 9.

Díky mojí milé betě kalerme🙂. Její betaread je vážně třeba, protože když jí něco takhle posílám, tak vím, že s tím není něco ok, ale zaboha nemůžu přijít na to, co to je… Takže pardon za zpoždění, chtěla jsem vydávat kapitolu týdně a tahle devátá to porušuje, ale je to i pro vaše dobro😀.

Po polibku se leccos změnilo.

A Sherlock je v tom až po uši, jen si to ještě neuvědomuje.😉

Díky za komentáře a rozhodně se nestyďte projevit i po téhle kapitole!😀

9. Pokrok

Sherlockův pov

 

Ležel jsem na koberci s hlavou otočenou na stranu, abych se mohl dívat na Johna, který mě pozoroval a jeho výraz by se dal snad popsat jako “omámený”. Myšlenky jsem měl zvláštně pomíchané, což bylo velmi znepokojující.

“Je líbání vždycky takové?” zeptal jsem se, přestože to rozhodně nebylo něco, co jsem původně zamýšlel vyslovit.

Tiše se zasmál. “Co já vím, tak ne,” odpověděl, pořád lehce bez dechu.

Překulil jsem se na bok, abych byl k němu čelem, a podepřel si rukou hlavu. “Takže,

řekl bys, že to “bylo fajn a něco, co jsme si oba užili”?” zeptal jsem se a citoval jeho předchozí požadavek. Tohle byla původně otázka, kterou jsem chtěl vyslovit.

Bezvýrazně se na mě díval. Dalo se čekat, že se jeho mozek zotaví pomaleji než ten můj.

Pozvedl jsem obočí a dovolil si sklouznout pohledem dolů po jeho těle, než jsem se znovu podíval do jeho tváře. Pokud hodlal popřít, že si líbání se mnou neužil, budu muset upozornit na ten jasný ukazatel, který si to vskutku velmi užil.

Moje oči mimoděk sklouzly zase dolů… Fascinující. Aniž bych se k tomu vědomě rozhodl, moje ruka se natáhla vpřed, ale John mě chytil za zápěstí skoro v tu chvíli, co jsem s ní pohnul.

“Sherlocku!” varoval mě přidušeně a zvedl mé zápěstí do úrovně hrudníku, kde ho držel, jako by přesně nevěděl, co s ním dělat.

Podíval jsem se zpět na něj. Natočil hlavu a zíral teď přímo do stropu, v obličeji trochu zčervenalý. Bál jsem se, že prožívá další krizi sexuální identity, která by ho ode mě odehnala, tak jsem se k němu posunul, uvolnil své zápěstí a položil svou ruku na jeho tvář. Na okamžik se napjal, ale pak si povzdychl a natočil svou tvář víc do mé dlaně.

Pocítil jsem chvilkovou arytmii, což bylo divné, ale ignoroval jsem to. John opravdu potřeboval útěchu a ujištění, a pokud jsem teď správně předpokládal, že jsme pár, bylo nepochybně mojí povinností to zajistit.

Trochu jsem zatlačil, abych otočil jeho tvář ke mně. Jeho oči byly zmatené; možná pochyboval o naší dohodě?

Chtěl jsem mu připomenout, že to byl on, kdo specifikoval podmínky naší dohody a trval na tom, že nebudeme nic popírat, ale došlo mi, že logika ho v předchozích rozhovorech moc nepřesvědčila.

Usilovně jsem přemýšlel, probíhal vzpomínkami, kdy na mě reagoval pozitivně – jaký byl jeho výraz, když jsem mu řekl, že se mnou zachází jako s lidskou bytostí, nebo že tohle může být jediný polibek, který kdy v životě dostanu. Jak mě bránil v Lestradeově kanceláři, když si myslel, že jsem byl ublížený. Vydedukoval jsem, že nejlépe reagoval, když si všiml mých emocionálních potřeb, což bylo vážně směšné, když jsem je projevoval tak zřídka, ale on se řídil svou ochranitelskou povahou.

Vyzbrojen dedukcí, jemně jsem pohladil jeho obličej; dovolil jsem si přejet palcem (jak jsem doufal) něžně jeho tvář. “Dej mi šanci, Johne,” zamumlal jsem a upíral jsem na něj své oči, kterým se roztáhly zorničky. “Dej nám šanci. Slibuji, že tě do ničeho nebudu hnát, žádný spěch, můžeme to brát prostě pomalu, nic vlastně nemusí změnit náš život, až na…” odmlčel jsem se a sklonil svůj pohled.

“Až na co?” zeptal se a překulil se na bok, abychom byli tváří v tvář. Podepřel si tvář rukou, takže moje ruka z něj sklouzla na zem mezi námi.

Najednou jsem si vzpomněl, že bych měl být na nižší pozici, abych mu dodal sebejistotu, ale nemohl jsem přijít na způsob, jak to udělat, když už jsme leželi na podlaze. Lehl jsem si na ruku, takže jsem byl hlavou na stejné úrovni jako on, než abych na něj hleděl shora – to by mělo pro teď stačit.

“Až na to,” pokračoval jsem a hleděl na něj zpod mých řas, “vadilo by ti, kdybys nechodil na schůzky s ostatními lidmi?” Odmlčel jsem se a znovu se podíval stranou. “Nesnáším, když chodíš ven s jinými ženami; stále se obávám, že jedna z nich se ukáže být tou pravou, co tě odvede pryč ode mě.” Díky tomu, že to byla prakticky moje motivace k uplynulým činům, nebylo těžké mluvit trochu chraplavě – dokonce můj hlas trochu zakolísal na posledním slově, což byl nečekaný bonus.

Jeho oči se rozšířily překvapením. “Ty snad žárlíš?” zeptal se a vypadal zaskočeně.

Trochu jsem se zavrtěl. Taková emoce mi byla naprosto cizí, ale zdála se dost blízko tomu, co se dělo. Přikývl jsem a znovu sklopil pohled.

Ticho. Mrknul jsem po něm a on na mě zíral; nevěřícnost, náklonnost a špetka hrdosti se praly o nadvládu nad jeho výrazem. Cítil jsem, jak mi přikryl ruku tou svojí, propojil naše prsty a vztáhl mou ruku, aby opět mohla ležet na jeho tváři.

“Nejsem si moc jistý, co se se mnou teď děje, Sherlocku,” vysvětloval. “Jsem dezorientovaný a nevím, co dělat se všemi těmi pocity.” Jeho ruka mě přestala hladit a pohnul s ní, aby ji mohl položit na mou tvář. “Ale můžu ti slíbit, že v nejbližší budoucnosti tu nebudou žádné další ženy.”

Uvědomil jsem si, že se široce usmívám a on se zazubil, tvářil se jen maličko smutně.

“Právě teď,” dodal, “si neumím představit, že bych líbal někoho jiného, než tebe.” Potvrdil svá slova tím, že mě ještě krátce políbil, než se posadil. “Co si dát čínu?” zeptal se. Zjevně potřeboval pauzu po tak intenzivním zážitku. “Očividně poznáš nějakou dobrou  podle spodní třetiny kliky u dveří.”

**

Následující týden byl velmi zajímavý. V některých ohledech se náš život nezměnil ani trochu – John byl neoblomný, aby náš vztah prozatím zůstal naprosto utajený před ostatními, takže naše chování mimo byt bylo stejné jako vždy.

Bylo irelevantní požadovat něco jiného, když to nebylo v rozporu s mým cílem, ale byl jsem trochu nespokojený. Značnou nevýhodou bylo, že John se zdál být stále k mání, takže ho uháněly ženy s romantickými sklony. Nepochyboval jsem však o jeho loajalitě, takže jsem nemohl pochopit svůj neklid, což mě iritovalo.

Nicméně, věci doma se velmi změnily. Nejdřív jsem si nebyl jistý, jaký stupeň náklonnosti bude John běžně vyžadovat. Snažil jsem se podle plánu víc vyjádřit svou submisivitu, takže jsem několikrát nabídnul, že udělám čaj. Ale zdálo se, že John je silně přesvědčen o tom, že je to jeho úkol, kterého se nechce vzdát, a odmítal tak jasně, že jsem to vzdal. Místo toho jsem se aspoň snažil častěji nakupovat mléko, abych mu to usnadnil.

Naše křesla zůstávala opuštěná a byla teď zavalená knihami, poznámkami o případech a tím, co zbylo po ručním vysavači paní Hudsonové, po tom co jsem ho použil pro rekonstrukci místa činu.

John teď často sedával na pohovce. Seděl na jednom konci s lékařským časopisem nebo příležitostně jeho notebookem (pokud jsem ho nepoužíval já), a se mnou, jak jsem se na něm tak nějak uvelebil. Většinou seděl s mýma nohama v jeho klíně, jak jsem si je natáhl. Tohle mělo hned dvě výhody – jednak jsem mohl zaujmout pozici, na kterou jsem byl zvyklý, a také jsem byl fyzicky níž než on, dle původního plánu.

Příležitostně po mně chtěl, abych se s ním díval na nějaké bezduché slinty v televizi, a v tom případě jsem se otočil na druhou stranu. Zdálo se, že se mu líbí hrát si s mými vlasy při této činnosti. Vískal je a odhrnoval z mého obličeje. Možná to mělo nějaký terapeutický smysl. Ti, co pravidelně hladili svá domácí zvířata, častěji žijí déle. Přemýšlel jsem, jestli by John chtěl mít nějaké zvíře, možná buldoka, ale určitě ne – John by určitě raději hladil mě než nějaké zvíře. Budu prostě muset být častěji k dispozici, aby mohl John využívat jakékoli zdravotní benefity.

Ráno po tom, co jsme se poprvé políbili, bylo nejdřív trochu trapné, ani jeden z nás nevěděl, jak se chovat. Pozorně jsem Johna sledoval, když se motal po kuchyni. Nevěděl jsem, jestli se k němu mám připojit, nebo jestli si jen sednout. Pokukoval po mně a já se na něj mírně usmál, ale nejspíš to nebyl můj obvyklý sebevědomý úsměv, protože John náhle odložil nůž, přešel ke mně a vzal mě do náruče.

Okamžitě jsem se opřel bokem o kuchyňský stůl, abych zredukoval svou výšku, a on mě objal. Mlčel, jen mě svíral v náručí, s jednou rukou kolem mého těla a s druhou na mém temeni. Váhavě jsem zvedl ruce, abych napodobil jeho pozici a tak jsme stáli několik minut. Bylo mi jasné, že jeho toast zatím vychladne, ale neřekl jsem nic – možná, když jste ve vztahu, tak jsou objetí přednější, než toasty?

**

Od toho rána uplynuly dva týdny, když jsme byli povoláni na místo činu celkem přízemní dvojnásobné vraždy v Croydonu. Na tomto případě nebylo prakticky nic zajímavého, ale při příjezdu jsem si všiml zřetelně mrazivé atmosféry mezi Andersonem a seržantkou Donovanovou. Rychlý pohled na Andersonovu košili, v souvislosti s jeho strnulou chůzí, a Sallyinu návratu k vlastnímu deodorantu. To naznačovalo, že se Andersonova žena vrátila a seržantka Donovanová dostala příkaz k ústupu.

Právě jsem otevřel ústa, abych poukázal na to, že Anderson strávil noc na jeho gauči, když jsem si všiml Johna, který nepatrně zavrtěl hlavou. Pochyboval jsem, že by došel ke stejným závěrům jako já, ale zdálo se, že měl cit pro chvíle, kdy jsem se chystal říct něco pobuřujícího. Nejsem si jistý, jak to dělá… Je to zajímavé.

Usmál jsem se na něj, jako že rozumím, když jsem zprava uslyšel odfrknutí – Sally na mě civěla.

Co to je?” vyhrkla a poukázala rukou k mému obličeji.

John se ke mně ostře otočil, ale já jen pokrčil rameny. “A co?” zeptal jsem se jí netrpělivě.

“Tohle!” odpověděla a znovu mávala rukou před mým obličejem. “Ta věc, co byla právě na tvém obličeji.” Zakoulela očima. “Že by se Sherlock Holmes právě vážně ušklíbl? Copak se svět přestal točit? Můj bože!” zvolala. Zdála se být svým vlastním sarkasmem pobavená. “Zavolejte někdo Gatwick a varujte je před létajícími prasaty!” Odkráčela a štěkavě se smála svému vtipu. Nebylo těžké pochopit, že byla nešťastná kvůli tomu, že dostala kopačky, i když od někoho tak ubohého, jako je Anderson.

John se mračil, pořád byl kvůli mně tak ustaraný, ale zavrtěl jsem hlavou, aby pochopil, že to má prostě ignorovat a aby mě bez poznámek následoval na místo činu. Těla byla ponechána v rohu rozlehlého skladiště a přesunul jsem se s Lestradem blíž, abych si je prohlédl zblízka.

Po několika minutách mě vyrušil přidušený zvuk, a tak jsem se ohlédl a spatřil Andersona, jak zírá na něco za mnou. Tvářil se velmi zvláštně – byla to směsice vzteku, touhy a odporu. Otočil jsem se, ale viděl jsem jen Johna, jak mluví se Sally. Podíval jsem se znovu. John vlastně poslouchal Sally a ona na něj mrkala a stála příliš blízko. Každou chvíli se ohlédla po Andersonovi.

Logicky bylo jasné, že se v jen snažila probudit žárlivost v milenci, který ji pustil k vodě, ale i tak stála k Johnovi příliš blízko. Podíval jsem se na Lestradea; snad s tím neprofesionálním chováním může něco udělat, ne? Ani tomu nevěnoval pozornost, bavil se s někým z forenzního.

John zkřížil ruce na prsou a cítil se očividně nepříjemně. Sally se naklonila ještě blíž. Koutkem oka jsem zahlédl Andersona, jak se otáčí pryč a jak Sally položila svou ruku na Johnův hrudník, tam, kde měl srdce.

V mžiku jsem stál před ní a za zápěstí jsem odstrčil její ruku pryč z něj. “Dovolíš?” zavrčel jsem na ni. “Vzhledem k tomu, kde tvoje ruce byly předtím,” kývl jsem k Andersonovi, který se otočil zpět k nám, “budu ti vděčný, když je nebudeš dávat na mého…” odmlčel jsem se, můj věrný mozek mě pro teď nechal ve štychu.

“Na tvého co?” ušklíbla se, zjevně otřesená mým náhlým zjevením. “Na tvého roztomilého mazlíčka? Na tvého krotkého vojáčka? Tvého psa?”

Myslím, že jsem doopravdy zavrčel. “On je můj!” štěkl jsem na ni a zdálo se, že nás slyšeli všichni, když na nás zírali s pusou dokořán.

Pomalu jsem se otočil k Johnovi, který stál za mnou, ruce měl stále zkřížené. Z očí mu sršely blesky.

To není dobré.

Předchozí

Další

7 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Tohle bude stát za to😀
    Jinak úžasná kapitola a překlad. Nemůžu se dočkat až si přečtu další😀

  2. KalamityJane napsal:

    Sherlockovy dedukce ohledně buldoka nebo toastů mě fakt baví. Skvělé.

    1. miamam napsal:

      WHOA tys to tu vzala koukám útokem!😀 Dík za tvé postřehy🙂 ♥

  3. snehulka napsal:

    ou jé … John to Sherlockovi ještě nejspíš vytmaví😀

  4. mim napsal:

    Skvela kapca, vyborny preklad. Chudak John ten si este od Sherlocka toho uzije🙂

  5. Terka napsal:

    Wow, skvělé jako vždy😀 Už se nemůžu dočkat pokračování!

  6. Tardis napsal:

    Perfektní!! Už se hrozně moc těším na pokračování!🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s