The Road Less Traveled – kapitola 10.

kalerme měla trochu času nazbyt, tak už můžu vydat tuhle kapitolku dřív, než jsem předpokládala… Snad se nebudete zlobit.😀

Díky Sherlockově žárlivému výstupu na SY se teď v 221B udělá poněkud horko… Ehm. 

10. Hádka

 

Johnův POV

 

Jízda taxíkem domů z místa činu probíhala v napjatém tichu.

Tiše jsem supěl a Sherlock se choval tak mrzutě, jak to rády dělají děti, když vědí, že udělaly něco špatně, ale stejně za to nechtějí být potrestány.

Jedno plus to mělo: přestože v mém podvědomí řval alarm na plný pecky,  nikoho ani nenapadlo, jak to s námi dvěma je. Bezprostředně po tom, co Sherlock shodil tu bombu, Sally začala výt smíchy.

“To je ale překvápko,” řehtala se. “Psychopat se nechce dělit o svoje hračky!” Pak toho nechala, což byl docela chytrý krok, když se Sherlock zatvářil, jako by místu činu neuškodilo nějaké to tělo navíc.

“Nemůžeš někoho vlastnit, magore,” sjela ho. “Jen proto, že tě všude následuje, to z něj nedělá tvůj majetek.” Otočila se ke mně. “Varovala jsem tě, Johne… Varovala jsem tě, aby ses od něj držel dál a teď se podívej, jak se k tobě chová.” Zavrtěla hlavou. “Nechápu, jak to s ním můžeš vydržet!”

“Ani já ne,” zněla má ponurá odpověď, napůl úlevná a napůl rozhořčená, že jsem nějaký ubohý kus hadru. Stále jsem byl na Sherlocka rozzuřený. Střelil po mně pohledem a začal dělat ten svůj kukuč – oči doširoka otevřené, jako když něco chce, nebo jako tenkrát, když vyhodil mikrovlnku do vzduchu; vážně si myslel, že jsem na to ještě nepřišel?

Kamenně jsem ho pozoroval. “Počkám venku,” řekl jsem mu, otočil se na patě a rázoval jsem pryč. Cestou jsem obdržel několik chlácholivých poplácání po rameni – očividně všichni souhlasili se Sally a mysleli si, že jsem totální hňup, ale předpokládám, že to je lepší, než kdyby věděli pravdu…

**

Nechal jsem Sherlocka zaplatit za taxi a vpochodoval jsem přímo do bytu. Hodlal jsem vyházet jeho krámy ze svého křesla. Ale zapomněl jsem, že na křeslo byl přidán nějaký elektrický experimentální přístroj a s tím jsem si rozhodně nechtěl zahrávat. Otráveně jsem šel postavit vodu na čaj.

Uvědomoval jsem si, že Sherlock postává ve dveřích přímo za mnou a několik minut jsem se  pevně držel kuchyňské linky, hlavu v páře, než jsem se k němu otočil.

“Co si zatraceně…” šťouchl jsem ho do hrudi, “myslíš,” znovu jsem ho šťouchl, “že děláš?” Tentokrát jsem to trochu přehnal a on udělal krok zpět. Vypadal polekaně.

“Copak jsme se nedohodli,” zeptal jsem se a stále ho postrkoval před sebou, “že tohle…” mávnul jsem rukou mezi ním a mnou “…ať je to cokoli, že to zůstane soukromé?” Jenom se na mě díval.

Namířil jsem na něj prstem. “Nedělej na mě ty oči, Sherlocku Holmesi!” štěknul jsem a část mého mozku si uvědomovala, že jsem předváděl přesvědčivou napodobeninu mojí matky.

“Copak jsme to neřešili,” pokračoval jsem, “tady na tom gauči,” ukázal jsem na pohovku, “sotva před týdnem,” můj bože, to bylo teprv před týdnem? “A nediskutovali právě o tomhle?” Váhavě přikývl… Hlavu měl sklopenou a bradu vystrčenou.

“Pokud si dobře pamatuju,” vážně jsem se dostával do ráže, “řekl jsem jasně, že je to velký krok pro nás pro oba a že si to v blízké budoucnosti necháme pro sebe, dokud se oba nebudeme cítit uvolněněji.” Odmlčel jsem se a zíral na něj. Bylo to naprosté plýtvání zuřivým pohledem, když se na mě zrovna nedíval.

“A při tom,  neříkal jsi snad, a to tě cituju, Souhlasím, Johne. Tak jako tak nemám na výběr?” Vypadal, že je fascinovaný naším kobercem. Každou chvíli si snad strčí prsty do uší.

“Sherlocku?” zavrčel jsem a on pokrčil rameny a hlavu měl pořád rozmrzele skloněnou. Jasně, právě se snažil zvýšit svůj emocionální věk z osmi na devět let.

Povzdychl jsem si a trochu se ztišil. “Tak mi řekni, co se dneska stalo, Sherlocku! Co tě tak najednou přimělo rozhodnout se, že dneska je perfektní den k tomu všechno vyklopit před půlkou Scotland Yardu?”

Něco si zamumlal. Ruce měl v kapsách, tak jsem jen čekal, že každou chvílí začne dělat ďolík v podlaze špičkou boty.

“Sherlocku!” skoro jsem na něj zařval.

Když se na mě podíval, oči mu planuly a to mrzuté dítě tu už najednou nebylo. “Ona se tě dotýkala, Johne,” řekl a ukazoval na můj hrudník. “Měla ruku přímo tamhle.”

Nemohl jsem tomu uvěřit. “Chceš mi říct, že jsi zradil moji důvěru proto, že jsi žárlil na mě a seržantku Donovanovou?” zeptal jsem se nevěřícně. “Zbláznil ses?”

Nežárlil jsem,” popíral se znechuceným tónem. “Jenom…” váhal. “Nelíbilo se mi to,” dodal tišeji. Zíral teď na můj hrudník, jako by stále mohl vidět otisk Sallyiny ruky. “Měl by sis sundat ten svetr,” řekl najednou.

“Cože?” zeptal jsem se. Jeho náhlý pokyn mě zaskočil.

“Svetr dolů!” zopakoval a přibližoval se ke mně. “Nedá se říct, kde se tě Sallyiny ruce dotýkaly, ten svetr potřebuje minimálně vyprat.” Už byl skoro u mě, natahoval ke mně ruce.

“Co tím jako myslíš – minimálně?” namítal jsem – tohle byl jeden z mých nejoblíbenějších svetrů! “Co to děláš? Nech toho!” Jeho ruce byly na mých bocích, tahal za spodní lem a snažil se ho vytáhnout.

“Možná by bylo bezpečnější ho spálit,” řekl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Snažil jsem se jeho ruce odstrčit, ale byl vytrvalý. Bylo to směšné… Doslova jsme se prali, on se snažil vytáhnout mi svetr a já ho stahoval dolů, oba jsme byli stejně odhodlaní. Teda, byl odhodlaný – on byl prostě směšný.

Razili jsme si cestu přes pokoj, dokud mě nestrčil ke zdi, kde se najednou zastavil. Moje oblečení se během naší “diskuze” celkem pomačkalo. Svetr i košile byly vysoukané zhruba k mým žebrům. Jeho ruce teď byly na mém holém pasu a jemně je natáhl, hladil jimi moji pokožku a svými palci lehce kroužil. Zadrhl se mi dech.

Od toho posledního omračujícího polibku minulý týden náš fyzický vztah nijak dál nepokročil. Naše chování se zřetelně změnilo, ale byl to pro nás oba tak radikální krok, že jsme potřebovali čas, abychom si na to postupně zvykli. Často jsme se objímali, mazlili a občas se krátce políbili, ale to bylo všechno, oblečení vždycky zůstávalo na svém místě.

Sherlock se díval dolů na své ruce, které teď vědomě hladily moje břicho a bedra. Pohledem vyhledal můj obličej a jeho oči byly úplně černé, panenky doširoka rozevřené. Zíral jsem na něj. Moje oči vypadaly nejspíš úplně stejně. Jak je to možné? Dotýkal se mě pouze v místech, o kterých jsem před tím přemýšlel jen jako o “jo-ujde-to” místech, nijak zvlášť citlivých nebo jakkoli pozoruhodných. Sakra, nebyl jsem ani lechtivý! A přesto, i když mě jen hladil svýma rukama, cítil jsem, jak se mi v podbřišku hromadí horko a touha po něčem víc byla silnější, i když jsem nebyl ani trochu připravený na nějaké “víc”, které se pravděpodobně mělo dít. Jeho oči těkaly k mým ústům a bylo jasné, kam to směřuje…

Najednou jsem si vzpomněl, že jsem na něj naštvaný. To se mě snažil jen rozptýlit? Položil jsem ruce na jeho hrudník a odstrčil ho, až klopýtl. Tvářil se naprosto omámeně a zmateně. Ok, možná to nebylo tak úmyslné, ale stejně… Uhladil jsem si oblečení a odklonil se ode zdi.

“Jsem na tebe naštvaný, Sherlocku,” řekl jsem mu tak klidně, jak jen to bylo možné. “To, co jsi dnes udělal, bylo nefér a nerozumné.” Odvrátil jsem se. “Teď jdu do svého pokoje. Promluvíme si později.”

Všiml jsem si svého notebooku na opěrce křesla, který poslední dobou sotva používám. Otočil jsem se a vzal ho.

“A beru si svůj notebook!” prohlásil jsem cestou ze dveří, takže jsem k tomu svému důstojnému odchodu přidal trochu toho “To máš za to!”, ale co jsem mohl dělat?

**

V pokoji jsem si sedl na postel a ne zrovna nadšeně zapínal notebook. Strávil jsem deset minut zíráním na svůj blog, ale vážně, co jsem měl napsat?

“Cicmal jsem se se svým spolubydlícím… A docela to ušlo”?

“Jsem teďka v gay vztahu, přestože že z myšlenky na sex s mužem mi běhá mráz po zádech”?

Tomu poslednímu jsem se uchechtnul.

Nakonec jsem notebook zase vypnul a jen tak ležel na zádech a přemítal o uplynulém týdnu.

Líbání s Sherlockem obrátilo můj život absolutně vzhůru nohama. Kdybych předtím věděl, co to se mnou udělá, udělal bych to i tak? Po tom, jak se dneska choval, jsem málem řekl “Ne”, ale upřímně(a pokud jeden není schopný být upřímný uvnitř své hlavy, měl by nejspíš přestat mluvit sám k sobě), tenhle týden byl úžasný.

I když jsem během těch let chodil s mnoha ženami, nikdy jsem se žádnou z nich nežil, takže ta věc s “domácím blahem” byla neobvykle příjemná. Zjistil jsem, že prostě miluju sedět s Sherlockem na gauči – zvlášť když při tom koukáme na televizi, kdy leží s hlavou na mém klíně,  takže ho můžu hladit ve vlasech. Byl jako kočka, která se chce mazlit; pokud se moje ruka přestala hýbat, nejspíš kvůli nějakému zajímavému momentu v programu, šťouchal do ní, dokud její služby nebyly obnoveny… Myslím, že si ani nebyl vědom, že to dělá.

V duchu jsem se usmál. Sherlock byl se mnou překvapivě taktilní, na to jak byl odtažitý ke komukoli jinému. Obvykle si nic nezačínal a nechal mě, abych byl ten vůdčí typ, ale měl ten svůj zvláštní úsměv… Poněkud nejistý, trošku váhavý úsměv, který se objevil hned toho rána po tom neuvěřitelném líbání. Motal se po kuchyni, pozoroval mě a hned zas uhnul pohledem, jakoby nevěděl, co má dělat. A pak se ten úsměv poprvé objevil. Od té doby jsem o tom přemýšlel jako o “Můžu tě obejmout?” úsměvu, jako by měl na čele neonový nápis.

Objímání s ním byla vlastně další věc, kterou bych zařadil na můj list “Pěti Nejlepších Aktivit”. Vždycky se nosem zavrtal do mého krku a pevně se mě držel. Zdálo se, že si vždycky potřebuje sednout, nebo se aspoň o něco opřít, což mi přišlo trochu divné, ale bral jsem to jako jednu z dalších poťouchlostí. Studený toust vážně nebylo nic, co by mě kvůli tomu mrzelo.

Mrknul jsem na hodinky a zjistil, že už jsem tu hodinu. Pomalu jsem se uklidňoval; nakonec se zdálo, že jeho malé uklouznutí nás ani neprozradilo. A celkem chápu jeho majetnické sklony, vzhledem k tomu, jak to pro něj muselo být všechno nové. Byl úplně na začátku toho, jak vlastně vztahy fungují. Vstal jsem z postele, otevřel dveře a sešel dolů po schodech.

Dole bylo dost teplo a moc jsem doufal, že Sherlock zas neexperimentuje s troubou; naposled mi to trvalo přes hodinu, než jsem ji vyčistil. Stál u okna, ale když jsem vešel do místnosti, otočil se ke mně čelem, tvářil se trochu nesměle.

“Ahoj,” řekl jsem zbytečně. Široce se usmál, očividně si myslel, že je mu odpuštěno.

“Co jsi doteď dělal?” zeptal jsem se. “Je tu vážně horko.”

“Ale jen takový experiment,” odpověděl. Na té odpovědi bylo něco divného, ale nemohl jsem přijít na to co. “Ale máš pravdu, je trochu teplo.” Sundal si sako a rozepnul první dva knoflíčky u košile.

Měl na sobě tu jemnou fialovou a najednou mě napadlo, jak dokonale mu padne, s tou jeho bledou pletí a tmavými vlasy.

Na co jsem to myslel? Nikdy jsem si nevšímal, co nosí muži. Příště snad budu číst Cosmopolitan, nebo co! Rozhodl jsem se, že studené pivo bude vhodné chlapské osvěžení a namířil si to k ledničce. Sundal jsem si svůj příliš teplý svetr. Naneštěstí jsme žádné pivo neměli, ale lednice byla naprosto nacpaná krabicemi s mlékem jako bonus k náhodným částem lidského těla (napadlo mě: Kdy začaly být lidské ostatky v lednici normální?).

Od chvíle, kdy jsem přesvědčil Sherlocka, že on opravdu nikdy nebude dělat čaj, začal nosit domů mléko kdykoli šel ven, a doma se mi pak chlubil s kartony mléka, jako by to byly válečné trofeje. Kvůli tomuhle a neustálé potřebě líbat mě na schodech (což bylo jediné místo, kde Sherlock začínal s čímkoli), byl ten muž čím dál divnější. Napustil jsem si sklenici vody a šel zpátky do obýváku. Svetr jsem přehodil přes křeslo, když jsem si všiml tak nějak samolibého úsměvu v Sherlockově tváři.

“Co je?” zeptal jsem se – nejspíš měl něco za lubem.

“Co by?” odpověděl jemně, tak nějak nepřesvědčivě.

Nervózně jsem se rozhlížel, nechtěl jsem se ocitnout v něčem nechutném. Sherlockovy oči střelily směrem ke gauči a nestihl potlačit malý úšklebek. Následoval jsem jeho pohled a uvědomil si, že zírá na… můj svetr. Ohlédl jsem se zpět do kuchyně. Trouba nebyla zapnutá a nikde nebyly stopy po novém experimentu. Začalo mi to docházet; podíval jsem se na termostat, který byl nastaven na mnohem vyšší teplotu, než normálně.

“Sherlocku!” zavrčel jsem a šel stáhnout teplotu na normální “lidskou” místo “uhlí-spalující”. Podíval jsem se na něj a on jen pokrčil rameny a široce se zubil.

 

“Pamatuju si Ezopa, Johne,” řekl. Asi jsem se tvářil neutrálně, protože pokračoval. “Když jsem byl malý, měl jsem knížku Ezopových bajek.” Usmál se. “Severní vítr a Slunce soutěžili, kdo byl silnější a to tak, kdo první donutí člověka sundat si kabát.”

Začal jsem chápat, kam to směřuje.

“Ať se Severní vítr snažil, jak chtěl,” pokračoval, “člověk si přitahoval kabát blíž a blíž k tělu.”

Vzpomněl jsem si, jak jsem byl odhodlaný nechat si ten svetr na sobě, když se ho Sherlock snažil sundat.

“Ale jak Slunce svítilo, bylo mu příliš teplo a musel si ho sundat.”

Neříkal jsem nic a on se zatvářil ustaraně. “Nejsi zase naštvaný, že ne?” zeptal se úzkostlivě. “Ten svetr si vážně můžeš nechat, jestli chceš…”

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. “Do háje se svetrem,” řekl jsem. “Pojď ke mně, ty šašku.”

Přehopkal přes pokoj a rychle si sedl na opěrku křesla (postřehl jsem, že zmíněný svetr shodil na zem) a objal mě.

O půl hodiny později jsme koukali na nějakou hovadinu v televizi a házeli jsme jeden na druhého popcorn.

Předchozí

Další

4 komentáře Přidejte váš

  1. Lea napsal:

    stále ma tak trochu rozosmieva, ako sa na ten vzťah tí dvaja dívajú… hlavne na tú časť s podriadenosťou Sherlocka či jeho potrebou sa pri objatí stále o niečo opierať😀😀😀

    1. miamam napsal:

      hihi, přesně🙂 Tahle povídka je prostě srdcovka😉

  2. KalamityJane napsal:

    Ooo, to je tak hezké.:-)

  3. Terka napsal:

    Začíná to být čím dál tím víc zajímavější😀 Jsem vážně zvědavá, jak to celé nakonec dopadne😉
    Moc díky, že to překládáš😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s