Třikrát AU Sherlock – poprvé jako fantasy+horor

 

V poslední době jsem četla několik zajímavých AU johnlock povídek a tady je první část ze čtenářského deníku.Darkling, I Listen

Darkling, I Listen.

EDIT 5. 1. 2015 – povídce přibyly další kapitoly od chvíle, kdy jsem psala tenhle článek. Přestože prodlevy mezi kapitolami jsou velmi dlouhé, rozhodně stojí za to na ně čekat.

 

Tak se jmenuje AU johnlock povídka s temným dějem, která bohužel zatím není dokončená – nééé, neutíkejte, že nedokončené věci zásadně nečtete? U tohohle příběhu byste udělali velkou chybu!

Nepropustná mlha, černá a tajemná, halí světové metropole a nikdo pořádně neví, co se v ní děje. Jedno je jisté, v blízkosti se nedá spokojeně žít, mlha totiž k některým lidem promlouvá, láká je… Až je pohltí a nepustí zpět.

Někteří lidé mají různé dary – dar empatie, dar vědění, kde se kdo nachází… John Watson má dar uzdravovat druhé. Při jedné vojenské misi je při léčení svého přítele postřelen a odeslán domů, do Londýna, nad jehož částí se mlha také rozprostřela a hostí prý démony, čaroděje a především bestii.

Pronajme si byt u paní Turnerové, která jako jedna z mála bydlí v blízkosti mlhy, a kvůli nízké poptávce nájemníků svůj byt pronajímá za dost nízký peníz. Ale to je pouze jeden důvod, proč se k ní John nastěhoval. Blízko totiž bydlí i jeho sestra Harry, která má také jistý dar – ale bere to spíš jako prokletí. Když se má někomu podívat do očí, dokáže s ním určitým způsobem manipulovat. A hlavně, tam, kde se ostatní otočí zády a kvapem odchází zpět k bezpečné části města, se John napřímí, podívá se na Mlhu a vyžívá se v jejím nebezpečí. A ona ho volá, láká ho k sobě… On ji zatím ignoruje, částečně proto, že si myslí, že přichází o rozum.

Dokud jeho sestra v Mlze nezmizí.

John nemá co ztratit, obyčejný svět prostě není takový, jako ten ve válce. Vydá se Harriet hledat, a zažívá děsivé a bizarní příhody od chvíle, co ho temnota Mlhy pohltí.

V temnotě narazí na skupinu démonů, kteří ho málem zahubí, a jak před nimi utíká, málem se přerazí o někoho zraněného… Nebo spíš něco. Je to obrovský vlk a krvácí tolik, že nemůže vstát. I přesto, že by ho to mohlo stát život, John zraněné zvíře zachrání svým darem, ale sám utrpí vážná zranění… Jen matně si uvědomuje, že vlk ho teď brání před bestiemi…

Vypadá to dost beznadějně, ale You_Light_the_Sky vždycky vybruslí z nemožného s úžasnou grácií.

John přežije a druhý den (i když… kdo to má poznat, když je pořád tma nebo při nejlepším šero) bloudí po pustém a zdánilvě mrtvém centru Londýna.

Skoro nevěří svým očím, když narazí na živé lidi, kteří si na ulici spokojeně povídají, jako by se nechumelilo. Jenže po bližším zkoumání zjistí, že to jsou jen trosky lidí, jejich schránky; pohybují se, mluví, ale nedokážou se vymanit ze svého stereotypu. Johnovi dojde, že tihle lidé jsou prokletí, den co den opakovat stejný scénář, a jediné, co prozradí, že uvnitř ještě někde jsou, jsou jejich oči – jakoby na Johna křičely, aby jim nějak pomohl…

Později John potká i Molly, od které se dozví, že ona se sice může svévolně pohybovat, ale jinak musí hrát svoji roli.

Mlha, i to, co je v ní, je totiž jedna velká hra, jen se vlastně neví, pro koho přesně.

Přichází čarodějná hodina, s každým odbitím gongu se blíží houfy démonů a Molly ještě stačí Johna varovat, aby se ukryl a aby se rozhodně vyhnul Sherlocku Holmesovi.

John se schová v jedné uličce, kde na něj promluví cizinec; je vysoký, v kabátu a šálou kolem krku a přestože má oči převázané páskou, velmi dobře vidí. Zahrnuje Johna dedukcemi o něm, zatímco ho přes den sledoval, a nezmlkne, dokud John v úžasu nevydechne své typické „Neuvěřitelné. Úžasné.“

Sherlock Johna ukryje do Baker Street, do domu, který doslova žije (nábytek, věci se hýbají o své vůli a dům jakoby promlouval), ale druhý den ráno si Johna nepamatuje, protože i on sám je prokletý. Každý den musí řešit hádanky – případy. Snaží se vymanit z té kletby, pátrá po tom, co udělat, ale když si další den opět nic nepamatuje, jediné, co mu trochu pomáhá, jsou papírky se vzkazy pro něj samotného…

**

Četli jste Temnou věž od Kinga? Mám z téhle povídky totiž úplně stejný pocit neustálého mrazení, jako že jsou hrdinové lapeni nějakou vyšší mocí, se kterou nemůžou nic dělat, pouze bojovat, aby přežili, a hrát podle jejích pravidel. A taky ta nálada je taková jakoby z Andersenových pohádek – ponurá, až by člověk snad radši skočil do ledové Temže. 😀

Je to mix neuvěřitelného tajemna, čarodějného světa (ale ne jako z Harryho Pottera, tenhle příběh postrádá i tu kapku „barev“ a nevinných věcí, jako jsou třeba Bertíkovy fazolky :-P),  odvahy a odhodlání, podivného přátelství a konečně i naděje, protože když se John odhodlal a vstoupil do mlhy, spustil tak velký sled událostí, že se možná dočkáme dobrého konce…

Tuhle povídku si oblíbily mraky lidí a vzniklo na její konto mnoho nádherných fanartů, které autorka shromažďuje na svém Tumlberu, dokonce i Reapersun tvořila. (Ti, kdo neznají Reapersun – koukněte na její tumblr, je naprosto fantastická! Dělá všechno možné, ale poslední dobou hlavně johnlock a Sherlock a je to celosvětově známá kreslířka.)

A já velmi, velmi vážně uvažuju, že se pustím do překladu. Protože až ten příběh bude kompletní, rozhodně si dám tu práci, abych si jej upravila jako knihu a svázala, tohle prostě jednou bude v mojí knihovně.

pár faktů:

Název: Darkling, I listen

Autor: You_Light_The_Sky

Počet kapitol: 6/8

Počet slov: cca 50 K+

Rating: T

Odkaz: k dispozici na AO3

 

Ukázka č.1:

“You’re going, aren’t you?”

John is unsure what to say.

“To the fog,” his landlady clarifies. “That’s where they all go eventually, people mad enough to live close to the dead zone’s borders. It speaks to them until they go insane or they surrender and walk into the black mist.”

His fingers crush the biscuits into broken pieces.

“I’ve never heard of that before.”

Mrs. Turner’s gaze is all-knowing. “That’s because they don’t want you to know.”

His brow is wrinkled. “They? Who…?”

“The governments. Those in power. The witches. They’re all the same,” Mrs. Turner whispers. John isn’t sure why he’s encouraging this, maybe because he’s lost his grip on reality or the fact that his landlady’s story rings true for the nightmares and strange obsession he has with the fog. But he has to know, more than he has to breathe.

“Does the fog whisper to you too?”

Her lips curve into a haunted shape that isn’t quite a smile anymore.

“It doesn’t want me… Not yet. I’m not interesting enough for it…. wasn’t then, and not now,” She hasn’t touched her tea yet, but she swirls her spoon into the liquid anyways.

“I was there, in Old London, when the fog first came. It cast the city into complete darkness. People were screaming but I couldn’t tell if they were ten feet away or inches before me. There was no light. Electric lights simply didn’t work. I couldn’t see my hands in front of my face and then… then I was here, on the other side of the fog, along with hundreds of others. The fog didn’t want us. It said we were too boring for its game, and so it has been for the last few years.”

Her hands moved to grasp his tightly.

“You’re a good boy, John Watson. But heed my warning, if the fog wants you, and you walk in, there’s no coming out.”

 

Ukázka č. 2:

“—informed Mike of my search for a flatmate. With any luck, I should be moved into 221B within the week, Mrs. Hudson, now—” Sherlock stops and notices the wall, plastered with different papers and the big painted words, ‘You are cursed.’ He hovers for a moment, hand half-raised to touch the blackened lettering.

“Mrs. Hudson, what is this?” He demands sharply.

The landlady only shrugs and replies, “Exactly as it appears to be, Sherlock. You did post them up a few years ago since this all began.”

“Don’t be silly,” Sherlock snaps, “I wouldn’t have—but then…”

He is quiet, studying all the documents that he can.

John, still by the madman’s side, has no idea what is happening. He tries to catch Sherlock’s attention again, about to speak up, when Sherlock whirls to face him with his black blindfold making it seem that all his intensity is focused on him alone (and, John shivers, it probably is.)

(The flat hasn’t made a sound since Sherlock has entered, the air is stagnant.)

“You,” Sherlock says in a menacing tone that makes John itch for his pistol, “just who are you and what business do you have in my flat?”

John’s mouth falls open. “But I… we met yesterday!”

“A client then? No, of course not… no clients allowed inside 221B with this curse… not unless… but that’s impossible… Who are you really?”

“I told you, we met yesterday—”

Sherlock sneers at him, advancing until John’s back is against the wall and he can only stare up into an intimidating (fascinating) black space of the blindfold.

“Oh I’m sure that’s a likely story, a way for you to trap me, Moriarty. That’s very clever of you, but if this game has been going on for as long as I think it has, if it’s the game that I think, then I will find a way to end it even without the missing piece!” A twisted smile has formed across Sherlock’s face, and John thinks, that there might be insanity there as the genius leans down until their noses are only inches apart, “I will win.”

Breathing slowly, John can barely speak, much less think.

When his thoughts return to him, he finds himself upset and (irrationally) hurt.

He straightens his posture and scowls at Sherlock, “You’re the one who threw me in here and told your landlady to knock me out cold! Thank you so very much for that, by the way, there’s nothing more gratifying than being manhandled and kept in the dark while my new friend is being torn to pieces by demons in the fog! And now you claim to have no memory of me at all! I’m Doctor John Watson, just for your written records, Mr. Holmes, and certainly not this Moriarty fellow that you’re confusing me with!”

Advertisements

3 komentáře Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Na horrory jsem vysazená 😀 a pokud to má v sobě nádech Kinga tak jsem pro všemi deseti! OPravdu by jsi se (až by to bylo hotové) pustila do překladu? To by bylo super 😀 Ale asi dost časově náročné :/

    1. miamam napsal:

      Ó ano, k tomuhle příběhu se často vracím, a poslední dobou mám i fanart jako tapetu plochy. 🙂 Kéž by už byl dokončený… 😦 Ještě stále nic, autorka podle mě podlehla neskutečnému nátlaku ze strany lidí, co ji bombardují otázkami, kdy bude pokračování. Někdy jsou komentáře kotraproduktivní, no. 😦 A pokud se jednou dokončí, vážně ho chci překládat. Je to skvost. 🙂

      1. Elis napsal:

        Někteří lidé někdy neví, co už je moc :/ ale to se nedá nic dělat. Opravdu? Bezva! Kdyby jsi chtěla někdy pomoct, tak řekni 🙂 Sice nejsem profík nebo tak něco, ale ráda pomůžu 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s