Třikrát AU Sherlock – náhled do světa Hollywoodu

Původně jsem chtěla pokračovat v popisu fantasy AU, ale nechám si to až na konec. Tentokrát je tenhle díl čtenářského deníku o AU z reálného světa (hehe). Performance in a Leading Role je neskutečně známá a (pro mě celkem nepochopitelně) populární. Tady jsou mé dojmy.

Performance in a Leading Role

Sherlock Holmes je svérázný, ale celkem uznávaný herec, jehož hvězda ale poněkud vyhasíná. Zachránit ho může právě film, kde bude hrát homosexuála. Neměl by to být klasicky pojatý gay film, a pokud bude mít alespoň ucházejícího hereckého partnera, mohla by z toho možná i koukat nominace na Oskara a tím pádem lepší pracovní nabídky.

Jenže když se Sherlock dozví, že byl do druhé hlavní role dosazen John Watson, je z toho přinejmenším rozladěný. John Watson je známý jen z naivních romantických komedií, které nevyžadují špetku hereckého umu, který má Sherlock v malíku.

Jaké je to pro něj překvapení, když mají první společnou scénu a z přímého, jednoduchého Johna Watsona se během okamžiku stane někdo úplně jiný… Sherlock zjišťuje, že John bude zajímavější a nadanější, než by si kdo do té doby pomyslel.

Během natáčení, které trvá několik týdnů, se velmi sblíží, což je v Sherlockově případě něco naprosto ojedinělého. Takže když pak přijde loučení a každý má jít svou vlastní cestou, je to loučení dost bolestné… Pro obě strany.

Většina štábu, která je jim oběma celkem blízká, a také jejich agenti, je prakticky berou jako pár, přestože John očividně dosud neměl žádný gay vztah. Všichni vidí, že ti dva jsou prostě něco víc, než jen bromance. Ale oni sami nic takového nevidí.

Dokud nepřijde odloučení…

Ještě že jejich agentky, Harry a Sally (která tady není taková nána, jako v sérii :D), vezmou věci do vlastních rukou.

John letí za Sherlockem do Londýna, setkají se – a ta scéna je vážně nádherná – a potom…

Potom, v sedmé kapitole, by podle mě mohlo všechno klidně skončit.

A to je těch kapitol ještě čtrnáct…

Ano, je to opravdu hodně zajímavé číst o tom, jak to chodí u filmu, jak se točí, co se různě dělá a jak to funguje v zákulisí. A taky je to dosud i dál velmi dobře psané, jenže po sedmé kapitole se to všechno tak nějak komplikuje a je to, jako byste byli přímo s nimi, neustále… Což dost zpomalilo celý příběh, takže mi to pak přišlo jako trochu užvaněná a ukňouraná soap opera, kdy hlavní, co řeší, je, aby na vztah mezi nimi nikdo nepřišel. Někomu se to může líbit, ale já bych po té sedmé kapitole nechala maximálně tři… Celý zbytek příběhu se pak upíná k Oscarům a k tomu, kdy říct o nich dvou celému světu, a taky jak…

Poslední dvě tři kapitoly jsem dočetla prakticky z donucení.

I tak ale minimálně tu první třetinu doporučuju, protože je to prostě příjemný a zajímavý čtení. A hlavně tenhle AU není okoukaný, autorka ja fanynkou filmu (a ne jen chození do kina :-P), tak je to na tom dost znát.

 

pár faktů:

Název: Performance in a Leading Role

Autor: Mad_Lori

Počet kapitol: 21

Počet slov: 156 K+ !!! Jo, je to dlouhé čtení 😀

Rating: M+

Odkaz: AO3

Ukázka:

After lunch was called, Sherlock packed up his script and notes and prepared to head out. “Sherlock!” John called, hurrying over.

Oh good Lord, what now? “Yes?”

“I just wanted to say thanks for sticking around for my coverage.”

Sherlock shifted his shoulders back. He couldn’t say exactly why he’d chosen to do so. John had done so for him, but he was hardly the first actor who’d made the gesture and it had not inspired reciprocity in him. “I hope it was helpful.”

“It was, most definitely. I felt really good about the scene, don’t you?”

God, the man was like a puppy, wanting his belly rubbed. But in fact, Sherlock did feel good about the scene. He felt even the slightest tiny beginnings of optimism that this film might not be sunk by this man’s hamfisted acting after all. But he didn’t wish to get too far ahead of himself. He could only control his own performance. “It was something to build on,” he said.

John deflated slightly. Clearly that wasn’t the ringing endorsement he’d been hoping for. “Well – I guess I won’t be seeing you for a few days.”

“Probably not.” Sherlock would be filming a few scenes that featured only Benjamin in the interim, but by and large he’d be on standby until after James’ suicide.*

“I’ll be pulling double duty. Did you see the actor they got to do the body stand-in for James? He’s great, really ripping. Looks just like me. From the back, anyway.”

“I’d expect no less. Good afternoon, John.” He nodded, cutting off the conversation, turned and left. Sally trailed after him, making disgruntled noises under her breath. “do you have a comment you’d like to share, Sally?”

“You could be a little nicer to the man, you know.”

 

A ještě jedna, kde Sherlock pomalu přichází o iluze:

The Big Scene, as the cast and crew insisted on calling it, was technically being shot on a set. An office building that they were using as Mark’s law firm had an empty suite that they’d redressed to look like James’s flat when the location manager couldn’t find a real one that was suitable. The advantage was one of space. The empty office space didn’t have the confining walls of an actual flat, so the cameras had room to move. The other advantage of extra space was clear as soon as Sherlock walked onto the set. It seemed like everyone in the cast and crew had turned up to watch this scene, whether they were needed that day or not. He slunk into the back of the room, not wanting John to know that he was there.

He carefully maneuvered himself to the monitors, keeping himself out of sight. John and Ang were on the set with the stand-in who was playing James for the moment. Sherlock kept quiet and tried to stay out of the way, not wishing to call attention to himself. Ang was moving away to his chair near the camera. The DP was moving into position and John was clearly preparing himself to play the scene.

Everyone was quieting down, going still. Clara called for more quiet. John positioned himself outside the door to the bedroom. He’d be filmed entering, and then it was all him.

Sherlock found himself holding his breath, a little frisson of nervousness crawling into his belly. Ang called for action. The cameras rolled. John entered the room, and Mark saw his brother’s body, a gaudy spray of blood across the wall, the gun still in the man’s hand.

Sherlock waited. He waited for the wailing, for the exclamations, for the cries unto the heavens. For the tears, for the blubbering, for the exhortations and curses and predictable histrionics.

All he heard was silence. You could have heard a pin drop. It was so silent that he could hear the camera’s machinery. He watched the monitors.

Mark walked forward, more or less calmly, but there was a subtle hitch in his steps that wasn’t obvious. He took the gun from James’s hand. He stepped back and unloaded the magazine with quick, sure movements. He dropped the gun and mag on the floor. He walked. Two steps, pause. Two steps, pause. His eyes were stuttering back and forth to James’ ruined face.

The realization dawned on Sherlock that John was not going to go for the Oscar clip. He wasn’t talking. He wasn’t wailing. Sherlock watched the scene unfold and what he saw was something he didn’t have words to describe. It was the cold, blank grip of shock and the unraveling of a man’s world. It was shown to him in small, quick gestures and fleeting glimpses of expressions by an actor who was clearly totally in control, while giving the impression that he was feeling his way through. It was utterly, wrenchingly real, and for a few moments, Sherlock forgot that he was watching a performance. When Mark finally did begin to crumble and the tears came, it was earned, and it was horrible. He heard people behind him sniffling.

It went on for several minutes. There were a few lines of dialogue, very few. John improvised a few more. Sherlock stared at the monitors, excitement growing in his chest.

This movie is going to be like a bomb going off.

Ang finally called cut. The entire assembly broke into spontaneous applause. John straightened up, the cloak of Mark falling away from him, and beamed a wide smile. Sherlock looked around for Sally, caught her eye and beckoned her over. “Well?” she said, eyebrow arched. Sherlock wasn’t about to give her the satisfaction.

“I want to see his dailies from the last two days. Can you get your hands on some?”

“Give me a couple of hours.”

“Fine.” He glanced over to where John and Ang were once again deep in conference. “I’m going to slip out before he sees me.”

 

* James je Johnova dvojrole – James je bratr Marka, viz další ukázka

p. s.: BONUS: fanart, co dělala opět Reapersun. Díky ní jsem tohle vlastně vůbec začala číst. ODKAZ NA OBRÁZEK

Reklamy

2 komentáře Přidejte váš

  1. Desire napsal:

    Nakonec jsem se i k téhle povídce dostala. Často jsem ji vídala na AO3, ale tak nějak jsem se k ní stále nedostala. Přečetla jsem prvních sedm kapitol a tam to zakončila. 😀
    Docela se mi to líbilo, hlavně ty části, kde spolu točili film. Ale Study in Winning a Northwest Passage se mi četli mnohem lépe. 🙂

  2. Elis napsal:

    Hmmm škoda, že jsem na to přišla až teď, ale co? 😀 to snad ničemu nevadí. Z tvého pohledu to zní opravdu zajímavě, ale trošičku mě odrazují ty kapitoly, kde se řeší jen jejich vztah a jak ho utajit a tak. Ale pořád mám v plánu si to přečíst 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s