The Road Less Traveled: kapitola 13.

Milujme Sherlocka těsně po tom, co se probere z bezvědomí! Protože to je jediná chvíle, kdy jeho srdce jedná rychleji, než mozek. Ach. Jo.

Za betaread velký dík kalerme, já tě nemít, tak se asi po nějaké době stydím za to, co občas napíšu :D. xo

drobný edit: wordpress se mi podbízí s tím, že tohle je už můj 40. článek! Tak si v tichosti pogratuluju, je to největší množství pro jeden blog nebo fandom, co jsem kdy vydala. Yay… No nic. 😛

13. Touha

Sherlockův POV

 

Pozorovací schopnosti běžného člověka jsou tak zanedbatelné, až jsou prakticky neexistující. Po tom, co jsme se během posledních týdnů snažili neudělat nic, co by náš vztah prozradilo, mě John prakticky políbil v místnosti plné pravděpodobně vycvičených detektivů, a ani jeden z nich si toho nevšiml. Byl jsem naprosto znechucený.

Připouštím, že jsme byli na podlaze v rohu a John byl zády k ostatním. Také byli všichni rozrušení předpokládaným vrahem, který sebou házel a křičel obscénnosti, kdykoliv měl na to dost kyslíku, ale stejně – nebylo divu, že tak často potřebovali moji asistenci. Moje prateta Agáta by to zvládla líp, a to měla jedno oko skleněné a je patnáct let mrtvá.

Ten polibek byl relativně krátký – John měl očividně strach, že mám otřes mozku, a brzy mě pustil, aby opět mohl zkontrolovat životní úkony. Nejspíš viděl, jak zklamaně se tvářím na to, že se nekonal žádný poprask, protože zvedl ruku a vzal mou tvář do dlaní.

“Nedělal jsem to kvůli nim,” řekl jemně. “Udělal jsem to kvůli tobě.” Usmál se. “Žádná tajemství, Sherlocku,” řekl a opřel se svým čelem o to moje. “Teď mi řekni, jak se cítíš,” pokynul mi, opět ve svém doktorském režimu.

Chvíli jsem zvažoval odpověď. “Úžasně,” odpověděl jsem. Povytáhl obočí. “Aha, ty myslíš moji hlavu,” došlo mi.

“Ano, Sherlocku,” usmál se. “Myslel jsem tvou hlavu, do které ses právě praštil tak, že jsi byl pár sekund mimo a upřímně, pořád nejspíš trochu jsi.” Urazil jsem se, ale on ignoroval můj výraz a pokračoval. “Co si pamatuješ?” zeptal se.

“Co tím myslíš?” zeptal jsem se a on protočil oči, zjevně spolknul nějakou pichlavou odpověď.

“Co kdybys mi popsal celý dnešek?”

“Dobře, Johne,” souhlasil jsem. “Takže, probudil jsem se na nejoblíbenějším místě na světě,” usmál jsem se na něj a on si odfrkl.

“Naprosto určitě nejsi ve své kůži!”

Ignoroval jsem ho a vzpomínal. “Smska od Lestradea, vstal jsem, přesvědčil tebe, abys vstal, osprchoval jsem se…” Trochu jsem se nad tím pozastavil. “Víš, Johne, opravdu bychom měli dělat víc pro životní prostředí.”

Povzdechl si. “Budem se zase bavit o sprše?” zeptal se. Zazubil jsem se na něj. “Fajn, fajn… Pokračuj,” vyzval mě.

Poslechl jsem. “Oblékl jsem se, pozoroval tebe, jak se oblékáš.” Tvářil se překvapeně a já pokrčil rameny. “Co?” zeptal jsem se. “Rád tě pozoruji.” To si snad už musel uvědomit, ne? Pokračoval jsem. “Spálil jsem toast, sehnal taxi, přijel sem… Vyběhnul sem, okna, místnost se špatným půdorysem, žádný výklenek.” Narovnal jsem se vsedě a koukal kolem. “Aha, tamhle je přístěnek.”

John mě strčil zpátky dolů. “Co dál?” zeptal se.

Hlava mě už bolela, ale snažil jsem se. “Našel jsem petlici, zabiják byl rychlý, srazil mě na zem.” Podíval jsem se na něj. “To je všechno.”

“Ok, to ujde,” odvětil. “A co moment, kdy ses probral?” vypadal zvědavě.

Usilovně jsem přemýšlel. “Byl jsi tu. Měl jsem ruku na tvých prsou. Bál jsem se, že by si toho někdo mohl všimnout, bál jsem se…” odmlčel jsem se; nebyl to příjemný pocit. “Pak jsi mě políbil,” dodal jsem. “Přede všemi!” I když nikdo z těch hňupů si ničeho nevšiml. “Takže to znamená, že o tobě můžu mluvit jako o svém klukovi a ne jen v duchu?” Pár věcí definitivně potřebovalo objasnit.

John se zdál být něčím zklamaný, ale než mohl mluvit, byli jsme vyrušeni. Podezřelý byl odvlečen z místa činu, zatím co jsme mluvili, ale teď se zdálo, že Scotland Yardský zase-spolu/ zase-single párek se rozhodl poctít nás svou přítomností. Přejel jsem po nich očima, když šli přímo k nám: zdálo se, že telenovela pokračuje: “zase-spolu”.

Sally si to rázovala k nám a ukazovala prstem, tentokrát ale na Johna. “Tys‘ ho políbil!” vykřikla svým nemožně pronikavým hlasem a namířila ukazovák na mě. “Viděli jsme vás oknem!”

Ohlédla se na Andersona, který skvěle napodoboval figurku psa s hlavou na pružince. “To už na tom musíš být fakt mizerně, co, Watsone?” ušklíbl se pohrdlivě.

Cítil jsem, jak se John naježil, ale Lestrade do toho skočil, aby všechno vysvětlil. “Sherlock se uhodil do hlavy, když ho podezřelý srazil,” řekl jim. “Doktor Watson,” zdůraznil, “ho oživoval.”

Tohle nebylo dobré. Pokud John litoval toho, jak se choval, Lestrade mu dal příležitost se z toho dostat. Zadržel jsem dech… Ale měl jsem mu víc důvěřovat, John ani nezaváhal.

“Ne, neoživoval,” řekl zostra Lestradeovi.

“Budu ho líbat kdykoli se mi zachce.” To bylo namířeno k Sally.

“Jdi do prdele!” To bylo na Andersona.

Všichni zaraženě mlčeli a já se samolibě usmíval na kohokoli, kdo se podíval mým směrem.

“Tak,” pokračoval John. “Lestrade, pomož mi – beru Sherlocka domů.”

Lestrade se z nejhoršího oklepal. “Jo, jasně, ok,” zamumlal. “Je v pořádku?”

“Má trochu pohmožděnou hlavu, ale myslím, že bude v pohodě,” odpověděl John. “Příštích dvacet čtyři hodin na něj dám pozor, ale zdá se být relativně normální…” odmlčel se. “No, normální na něj.” Usmál se na mě. “I když možná trochu afektovaný.”

Lestrade si odfrknul, zatím co ostatní otvírali a zavírali ústa jako ryby.

Oba mi pomohli na nohy a dostali mě ven, Lestrade nařídil, aby nás vzali domů, což se zdálo fér, když jsem byl za jeho služby zraněn. Když jsme šli ven, slyšel jsem, jak se na něco vyptává Johna, ale moje hlava už docela dost bolela a bylo obtížné se soustředit. Taky moje nohy nebyly v souladu se zbytkem mého těla. Byl jsem rád, když jsme se dostali domů a když jsem si lehl na gauč, i když John odmítl lehnout si se mnou, což mě trochu rozčilovalo. Pořád chtěl prověřovat moje reflexy a pokládal mi divné otázky, ačkoli mě znal natolik, aby se vyhnul “Všeobecným Vědomostem” – jednou jsem jen tak tak unikl dohledu psychiatra, když jsem nebyl schopný posádce záchranky zodpovědět otázky typu jak se jmenuje premiér nebo jakýkoli člen skupiny U2.

Druhý den ráno mi bylo mnohem lépe. Události předešlého dne byly trochu zamlžené… I když jsem si naprosto jasně pamatoval, jak mě John políbil na místě činu. John si užíval ráno tak, že citoval věci, které jsem údajně řekl po tom, co jsem se probral, jako třeba že ho rád sleduju, když se obléká (což je pravda, ale raději to mám obráceně), že kafe bez cukru je naprostý hnus a že líbání s ním je lepší než dvojnásobná vražda.

Pronesl jsem, že jeho výmysly jsou už opravdu směšné a pak jsem se mu pomstil na cestě k Angelovi, když jsem ho celou dobu držel za ruku. Zdálo se to být celkem vhodné místo pro náš první oběd na veřejnosti jako pár. Nakonec mu to ale nevadilo tolik, jak jsem si myslel.

**

O týden později jsem ležel v posteli a přemítal, jak jsem doposud uspěl ve svém plánu. Mým původním cílem byla vhodná dohoda mezi mnou a Johnem, kde on by měl výhodu pravidelného sexu a náklonnosti, což ostatně požadoval, a já bych si udržel partnera, na kterého bych se mohl spolehnout. Zdá se, že tohoto cíle jsme dosáhli, zvlášť v tom týdnu, kdy náš vztah John dovolil uveřejnit, díky čemuž jsem dokázal odvrátit nechtěnou pozornost od jiných lidí k němu.

Na počátku tohoto projektu jsem měl trochu obavy, že Johnovy fyzické potřeby budou obtížné nebo nepříjemné, ale nakonec to tak špatné nebylo. Jistě, jeho požadavky byly překvapivě příjemné. Maně jsem přemýšlel, jestli to znamenalo, že nějaký z mých netušených sexuálních živlů mého charakteru vyplouvají na povrch, a zda to bylo něco, co jsem měl víc prozkoumat. Nicméně myšlenka na to být intimní s někým jiným, než s Johnem ve mně vyvolala nevolnost, takže jsem ten nápad rychle opustil.

John v tu chvíli pořád tvrdě spal v mém pevném sevření. Používal jsem stejného principu, jaký se používá při zavinování dětí, aby se cítily v bezpečí, a dosud to bylo extrémně účinné – bylo to víc jak měsíc, co měl John poslední noční můru. Nikdy žádnou neměl, když jsem ho držel.

Když jsem se podíval dolů na jeho temeno, cítil jsem zvláštní pocit v břiše a doufal jsem, že nebudu trpět stejnou chorobou, jakou měl John uplynulý týden. Několik dní mu bylo opravdu hrozně, zvracel a měl horečku, ale měl jsem pocit, že jsem to zvládal velmi dobře, i když jsem musel požádat paní Hudsonovou s pomocí u vaření čaje. Očividně je běžné pro lékařsky vzdělanou veřejnost, že jsou to ti nejhorší pacienti, protože mě pořád odháněl, ale ignoroval jsem ho. Starat se o svého partnera, když je nemocný, patřilo k tomu, že jsem jeho kluk, takže jsem předpokládal, že pokusy o to mě odehnat byl nějaký druh testu. Rozhodně jsem to nehodlal vzdát. “Správný kluk neuteče před prvními zvratky,” řekl jsem mu, on protočil oči a vzdal to.

Přitáhl jsem si ho blíž k sobě, což měl nejspíš docela rád. Patrně jsme se oba během spánku pohybovali, ale když jsem se vzbudil, vždycky byl přitulený v mé náruči. Něco zamumlal, ale pak se znovu uklidnil. Trochu jsem ho přitiskl…opravdu se zdálo, že je vhodná doba nabídnout mu trochu náklonnosti. Doufám, že se brzy vzbudí…

**

Později toho rána jsem navrhl, že bychom se mohli projít. John se na mě zvláštně podíval, protože jsem normálně nechodil nikam, aniž bych měl nějaký cíl. Nicméně, byl kvůli své nemoci v bytě zavřený už dva dny a cítil jsem, že čerstvý vzduch mu udělá dobře. Souhlasil, tak jsem se ještě ujistil, že je teple oblečený a vyrazili jsme do Regent´s parku a mířili k jezeru. Zavěsil jsem si jeho ruku do své, takže jsme nebyli moc nápadní. Nechtěl jsem, aby se John cítil nesvůj. Zastavili jsme se a opřeli se o zábradlí na York Bridge, když se to stalo.

Zíral na hladinu, vítr mu cuchal vlasy, které byly delší než obvykle, a já se na něj díval… Pro jednou jsem nemyslel na nic, jen jsem si prohlížel jeho obličej a tvar jeho hlavy, to, jak se jeho nos na konci trošku zdvihal vzhůru, a vrásky od smíchu v koutcích jeho očínáhle se otočil a já zatajil dech.

Jako bych byl pod vodou. Hučelo mi v uších, zatmělo se mi před očima a cítil jsem, jakoby se uvnitř mě cosi pohnulo, jakoby se se mnou naklonila zem, což mě donutilo sáhnout před sebe a sevřít zábradlí, protože jsem se bál, že ztratím balanc. Slyšel jsem, jak John něco říká, ale jakoby to šlo z dálky a nemohl jsem odpovědět.

Postupně se moje vidění vyjasnilo a on stál proti mně, držel mě za paže a volal mé jméno. Chtěl jsem ho.

Ne tím jednoduchým způsobem, jakože “to je celkem fajn”, co jsem zažíval dosud, ale nekonečně pudovějším způsobem. Chtěl jsem ho pozřít, vstřebat ho, nechat ho stát se mojí součástí. Chtěl jsem ho uvnitř svého těla a chtěl jsem si vzít to jeho. Chtěl jsem se do něj ponořit, aby vždy cítil moji přítomnost a chtěl jsem, aby mě k sobě připoutal tak, abych nikdy nemohl patřit nikomu jinému.

Cítil jsem, jak na něj moje tělo reaguje, jak jsem tak před ním stál. Byl jsem si vědom každé části těla, kterou jsem se ho dotýkal, každý jeho prst na mých pažích byl cítit jako cejch a já si vybavil, jak jeho ruce hladily moji holou pokožku, jak vypadaly, když se mě před pár hodinami dotýkaly. Pohledem jsem sjel k jeho ústům, jako bych je cítil na svém krku, a níž, až ke hrudi, letmé a dráždivé polibky jazykem… Sledoval mě, nespouštěl ze mě oči.

Stáli jsme v parku v jedenáct dopoledne, vzduch byl svěží, jen naše ruce se dotýkaly, a já byl vzrušený víc než kdy v životě. A jak jsem zíral na Johna, sevřel jsem ho za předloktí, abych zvládl stát. Nikdy jsem se necítil tak děsivě neovladatelně.

Nejsem si jistý, jak jsme se dostali domů. John se o mě zjevně strachoval, pravděpodobně moje zmatení přičítal možnému otřesu mozku z minulého týdne. Cítil jsem se naprosto ztracený, jako by se mi točila hlava a všechno bylo vzhůru nohama nebo pozpátku. Co se mi to dělo? Takhle to vypadalo, když někdo cítil chtíč? Jak si s tím lidé dokázali poradit, všechno to pěnění a zmatení, bylo to nezvladatelné.

S velkou námahou jsem potlačil vlákno pocitů a emocí, které John tak nemoudře uvolnil z okovů – nehodlal jsem se podvolit těmhle ohromujícím lidským potřebám, aspoň do doby, kdy je logicky zvážím, vzhledem k ostatním aspektům našeho vztahu. Jak jsem se rozhodl, začal jsem dýchat trochu uvolněněji, ale i tak jsem si oddechl, když jsem viděl Lestradea stát na prahu našich dveří.

Chtěl, abychom šli do nějakého domu někam… nezáleželo mi na tom, byl jsem prostě rád, že jsem svůj mozek mohl zaměstnat nějak jinak. Lestrade s námi jel taxíkem, aby mi mohl říct o případu cestou; sedl si naproti mně a popisoval mi situaci. Poslouchal jsem jen napůl, většina mé pozornosti byla fixována na Johna, který seděl vedle mě.

Jeho ruka spočívala na sedadle mezi námi a já natáhl ruku a přikryl s ní tu jeho. Střelil pohledem po Lestradeovi, ale klidně otočil svou ruku, abych ji mohl uchopit. Cítil jsem to spojení po celé paži, bylo to nesmírně zvláštní. Pustil jsem jeho ruku – chvění ustalo; pak jsem ji znovu uchopil – a bylo to zpět.

Už dřív jsem ho držel za ruku, mnohokrát během minulého týdne, a bylo to příjemné; líbila se mi ta důvěrnost, hřálo to a ukazovalo to, že je John můj. Tenhle stupeň vědomí byl ale jiný, bylo to jako hučení pod mou kůží.

Znovu jsem pustil jeho ruku a on se na mě zvláštně podíval, pak složil obě ruce do klína. Byl jsem zaskočený touhou vzít ji zpět.

Když jsme se dostali na místo činu, bylo už všude plno policistů. Tělo bylo v přední části zahrady a už byl postaven stan, aby to místo chránil; Anderson blokoval vstup.

“Ještě nemůžeš dovnitř, fotí to tam,” řekl samolibě. “Můžete se vrátit až za pět minut.”

“Výborně!” vyhrkl jsem, což ho zmátlo. “Pojď, Johne.” Chytil jsem ho za ruku a táhl ho bránou ven a za roh, až jsme byli v opuštěné uličce mezi domy.

“Co se děje, Sherlocku?” zeptal se mě, jak jsem ho vlekl. “Co vidíš?”

Náhle jsem se zastavil a otočil k němu, uchopil ho za ramena a zatlačil ho do pasáže. “Vidím tebe,” zavrčel jsem a celým tělem se o něj opřel, zaklonil mu hlavu a vzal si jeho ústa v pevném polibku. Bylo to nepopsatelné.

Náš první polibek bylo prozření, úplně nový svět úžasných pocitů, ale tohle bylo zase něco jiného. Lačnil jsem po něm. Skoro jsem ho kousal do rtů, jako by to nikdy nemohlo být dost. Sjel jsem rukou po jeho zádech a přitiskl jeho boky proti mně, svými boky jsem mu vyšel vstříc.

John se nejdřív tvářil šokovaně, ale teď téměř instinktivně reagoval a tiskl na mě, svými boky jemně vyrážel vpřed. Vjel mi jednou rukou do vlasů v týle a zatáhl, až jsem opustil jeho rty a vzdychl, okamžitě jsem se přesunul na jeho krk a kousal mnohem silněji, než kdy dřív. Vzpínal se proti mně, prsty sevřely mé vlasy a druhou rukou zajel pod sako a škrábl mě přes košili po zádech.

Vrátil jsem se rty k jeho ústům a v rytmu svých boků jsem do něj pronikal jazykem, krev ve mně vřela…

“Do prdele!” ozval se za mnou Lestradeův hlas.

Zastavil jsem se a pozvedl hlavu, ale tak, abych se příliš neoddálil od Johna, který byl sotva vidět, jak nás oba zakrýval můj rozevlátý kabát. Díval se na mě, částečně ztrapněný, částečně omámený, ale hlavně stále vzrušený a já se na okamžik opřel čelem o to jeho a ztěžka jsem dýchal.

“No… Místo činu je vám k dispozici,” ozval se znovu Lestrade. “Jakmile budete mít chvilku.” Odmlčel se. “Takže já… Půjdu zpátky a řeknu, že už budete…” Další trapná pauza a John se zahihňal. “Myslím tím, že tam budete za chvilku,” dokončil Lestrade a jeho hlas utichl, jak se vzdálil.

“Dej nám minutku,” řekl jsem mu, aniž bych se otočil. Rychle odešel.

Podívali jsme se jeden na druhého. “Ne že bych si stěžoval,” zamumlal John. “Ale co…” odmlčel se, aby popadl dech, “to sakra,” stále se tvářil omámeně, “bylo?”

Usmál jsem se na něj. “Experiment?” řekl jsem a můj hlas zněl pořád celkem zastřeněji, než normálně.

Krátce se zasmál. “No,” odpověděl. “Tohle rozhodně kdykoli vyměním za oči v mikrovlnce!”

Na místě činu se Lestrade díval kamkoli, jen ne na nás, a všiml jsem si, jak Anderson nevěřícně zírá na Johnův krk, kde měl velký a extrémně viditelný kousanec. Měl jsem pocit, že až na to John přijde, nebude moc pobavený a určitě bude vymýšlet způsoby, jak se na pár dní vyhýbat plochám, co se zrcadlí.

Prohlídka těla a přilehlého okolí přinesla velké množství faktů, které jsem právě odříkával Lestradeovi, když u obrubníku zastavilo velké černé auto a z něj vystoupil Mycroft. Pozvedl jsem obočí – bylo prakticky bezprecedentní, aby se Mycroft vydal tak daleko od své kanceláře; měl asi nějaký závažný problém, že s ním musel přijet až sem na místo činu běžné vraždy.

“Velmi se omlouvám, že obtěžuji, detektive inspektore,” oslovil Lestradea a mávl na něj nějakým vládním průkazem. “Můžu si na okamžik půjčit svého bratra?” Lestrade se tvářil překvapeně, když zjistil, že mám vůbec nějakého bratra. Byla to běžná reakce, lidé nějak nedovedli pochopit, že můžu být členem jakékoli rodiny.

“Cože, hm, jistě, určitě, jen do toho,” odpověděl. Zdálo se, že ho ještě ovládá šok z předchozího zjištění. “Můžete jít dovnitř,” mávl za sebe. “pokoj vpředu je volný.”

Mycroft mu potěšeně kývnul a obrátil se na Johna. “Dobré odpoledne, můj drahý Johne,” řekl a vyhnul se pohledem jeho krku. “Omluvíš nás, ano?”

John přikývl a tázavě se na mě zadíval, ale já pokrčil rameny. “Nemám ponětí,” řekl jsem mu. “Za minutku jsem zpět.”

Mycroft nás vedl po schodech nahoru do domu, ohlížel se na různé policisty, kteří si hleděli svého, pak pomalu vstoupil to rozlehlého předního pokoje ve tvaru L. Zavřel za námi dveře a obrátil se ke mně.

“Mám problém, Sherlocku,” začal. “Velmi delikátní problém, kvůli kterému potřebuji tvoji asistenci.”

Pevně jsem zavrtěl hlavou. “Nemůžu,” řekl jsem mu. “Jsem příliš zaneprázdněný, nemám času nazbyt.”

Upřeně se na mě díval, ani se nezachvěl. Po chvíli se obrátil k oknu a na oko se díval dolů na to, co se dělo v zahradě před domem.

“A jak se vyvíjí tvůj experiment?” zeptal se mě. “Tvá ‚Společná věc‘, tak jsi to myslím nazval?“

Mračil jsem se na jeho záda. „Fajn,“ odvětil jsem.

„Opravdu?“ ujišťoval se s falešnými obavami. „A dokázal jsi, aby se do tebe náš dobrý doktor zamiloval?“ obrátil se na mě a nepříliš přesvědčivě se usmíval.

„Projekt ještě není u konce,“ procedil jsem mezi zuby a myslel na to, jak právě jemu tolik dlužím za to, že to byl právě on, kdo ten nápad v první řadě inicioval.

„Inu, zdá se, že jsi dosáhl hlavního cíle,“ odpověděl. „John zjevně nechodí dál na schůzky se ženami, takže hrozba toho, že se ožení a opustí tě, se zdá být nepatrná.“

„Co chceš, Mycrofte?“ odsekl jsem. Situace s Johnem se dnes mnohem víc zkomplikovala a já o tom nechtěl mluvit.

„Jenom pomoct s velmi malým, ale důležitým problémem,“ odvětil. „Nebude to trvat víc než pár hodin.“

Loudil, musel být zoufalý.

„Nechce se mi,“ odpověděl jsem pevně.

„No, jako bych ti nechtěl pomoct svést naprosto čestného muže, aby sis ho mohl nechat jako svého asistenta,“ dodal jízlivě.

Na moment jsem mu chtěl říct, že tak to už dávno nebylo, ale neměl jsem tušení, jak bych mu popsal, jaké to bylo, tak jsem se držel toho, co věděl.

„Chce sex, já chci svého partnera,“ vyštěkl jsem. „Zdá se mi to naprosto logické.“

„Jenom ty bys viděl jako logické obětovat své tělo kvůli příjemně fungujícímu vztahu,“ povzdychl si. „Předpokládám, že tvým cílem je pořád to, aby se do tebe John zamiloval?“

Snažil jsem se ignorovat ten zvláštně hřejivý pocit, co ve mně ta slova vyvolala. „To by bylo pro stabilitu našeho plánu nejlepší,“ potvrdil jsem stroze.

„A řekneš mu na oplátku, že ho miluješ?“

Co to do něj sakra vjelo? „Jsem sociopat, Mycrofte,“ odvětil jsem. „Víš naprosto perfektně, že nejsem schopný takového citu.“

Najednou jsem dostal strach – kde je John? Nebylo by dobré, aby tohle slyšel. Přešel jsem k oknu a podíval se do zahrady a on byl tam, zrovna kde jsem ho nechal. Jako by cítil můj pohled, podíval se nahoru a zamával. Kývnul jsem nazpět a snažil se potlačit úsměv, než se otočím zpět k bratrovi.

„Cos tím chtěl říct?“ zeptal jsem se.

„To je snad naprosto jasné,“ odpověděl. „Pomohl jsem, když jsi mě požádal, přestože se mi tenhle projekt nezamlouval.“ Zamračeně mě pozoroval. „Podle Johnova chování před naším rozhovorem, když to srovnám s aktivitami toho dne, řekl bych, že má asistence nebyla bezpředmětná.“ Pozvedl ruce v prosebném gestu. „Vše, co žádám, je jen pár hodin na oplátku.“ Odmlčel se. „Možná ti to bude připadat i zajímavé.“

Stále jsem váhal.

„Můžeš s sebou vzít Johna,“ dodal.

Povzdychl jsem si. „Fajn!“ řekl jsem nerad. „Kdy nás budeš potřebovat?“

Mávnul rukou k oknu. „Přivezl jsem auto,“ řekl, jako by to byla odpověď.

Vyšli jsme ven a vzal jsem Johna. Slíbil jsem Lestradeovi, že mu budu posílat smsky ohledně všeho, co mě cestou napadne. Auto zrovna vyjíždělo od obrubníku, když jsem se ohlédl zpátky na dům a pořádně se podíval na přední místnost. Jak jsem se díval, nějaká osoba se vynořila zpoza rohu té místnosti a přešla k oknu a zírala na mě.

Byla to Sally Donovanová a v její tváři byl výraz naprostého znechucení.

Předchozí

Další

Advertisements

6 komentářů Přidejte váš

  1. Katy chan ^^ napsal:

    Tahle-kapitola-mi-vyrazila-dech! Je úžasná! Ty ostatní se mi také líbí, ale u téhle nevím, jak bych ji měla popsat. Nejde to slovy. Hrozně se mi líbí, jak jsou popisovány ty Sherlockovy myšlenky, protože on je trochu jiný, než běžní lidí. Jdu číst dál, dneska to musím dočíst. :3 A dodatečně se připojuji k gratulaci 🙂

  2. KalamityJane napsal:

    Páni, vážně čím dal lepsi

  3. Terka napsal:

    Tahle kapča byla skvělá! Jedna z nejlepších z téhle série! A připojuju se ke gratulaci 😀

    1. miamam napsal:

      Troufám si říct, že bude ještě líp 😉 A děkuju 😀

  4. snehulka napsal:

    jupí … tak už je to veřejný! jinak gratuluju k 40. článku 🙂

    1. miamam napsal:

      Hehe děkuju 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s