The Road Less Traveled: kapitola 14.

Děkuji za komentáře z předchozí kapitoly a přidávám další 😉 Trochu to tady usnulo, já vim… Nikdy jsem neměla ráda léto a tyhle tropy mi rozpouští mozek. Nějak se nedokážu donutit udělat cokoli z toho, co bych chtěla. :-/

Nicméně… Za betaread díky kalerme, a jdeme na to. Co s jedním udělá zoufalství a s druhým zamilovanost? Obojí dost mění typické chování. Začíná to být docela angsty, ale bude hůř…

14. Panika

Johnův POV

Se Sherlockem se něco dělo. Od doby, kdy jsme šli do parku, se choval zvláštně, hlavně pak tehdy, jak mě zatáhl do té uličky – ne že bych si na tohle vyloženě stěžoval. Teď to ale bylo zas jiné.

Když jsme odjížděli s Mycroftem bůhví kam dělat bůhví jaké dobro (nikdo mi nikdy nic neřekne), jeho tělo vedle mě se najednou napjalo. Podíval jsem se na něj a on zíral zadním okénkem ven s naprosto zamrzlým výrazem.

“Co je?” zeptal jsem se ho starostlivě. “Co se děje?”

Neřekl nic, jenom na mě zíral, oči mu těkaly po mém obličeji, jako by si jej snažil zapamatovat, což už doteď určitě zvládl. Potom, aniž by mě varoval, mě k sobě prudce přitáhl a objal mě, s rukama pod bundou a okolo mého těla.

Překvapeně jsem vydechl, než jsem se pokusil z objetí vymanit – opuštěná ulička byla jedna věc, ale v jedoucím autě a s jeho bratrem sedícím naproti nám… To bylo i na mě trochu moc. Pustil mě bez námitek a opřel se zpátky do svého sedadla, odklonil se ode mě. Bez vysvětlení, bez omluvy, ne že bych něco z toho od Sherlocka čekal.

“Stalo se něco?” naléhal jsem, a když Sherlock neodpověděl, otočil jsem se na Mycrofta.

Na moment jsem přemýšlel, jestli ten náhlý odjezd nemá něco společného s jeho rodinou. “Je tvoje matka v pořádku?” zeptal jsem se a nezvládl jsem použít slovo maminka k někomu, komu bylo víc jak sedm let.

Mycroft se shovívavě usmál. “Maminka se má velmi dobře, děkuji, Johne,” přikývl. “Sherlock pouze souhlasil, že mi bude asistovat s jedním delikátním problémem.”

Pochybovačně jsem si ho změřil. “To nezní jako on.”

Oba jsme se otočili na Sherlocka, který teď zíral z okna, napětí sálalo z každé části jeho těla. Něco bylo určitě špatně. Rozhodl jsem se, že se musím vzmužit a přenést se přes trapné pocity z uzavřeného prostoru s mým gay milencem a jeho nóbl sourozencem.

“Omluv nás,” zamumlal jsem k Mycroftovi a ten přikývl a souhlasně se usmál, než obrátil svou pozornost na protější okno, takže jsme se dívali na jeho týl.

Šoupnul jsem se po sedadle, až jsem se stehnem dotýkal Sherlockova, a položil ruku na jeho rameno, až se z toho zatřásl.

“Sherlocku,” řekl jsem tiše. Neodpověděl. Přesunul jsem svou ruku do týla a on se zachvěl. Druhou rukou jsem ho vzal za tvář a otočil jeho hlavu k sobě, abych se na něj mohl pořádně podívat. Vypadal plaše, oči tmavé, a jeho čelist byla tak napjatá, že měl zuby pevně sevřené. Nedokázal jsem si představit, co ho do takového rozpoložení dostalo, ale byl neuvěřitelně napjatý a očividně zoufalý.

Položil jsem obě dlaně na jeho obličej a snažil se ho uklidnit, hladil jsem palci po jeho ostrých lících a špičkami prstů přejížděl přes jeho obočí a čelo. Po pár minutách jsem mu levou rukou vjel do vlasů za uchem a pravou hladil podél čelisti, palcem jsem přejížděl po jeho rtech. Cítil jsem, jak se trochu uvolnil, když jsem prsty levé ruky dělal malé kroužky v jeho vlasech a on se do toho dotyku položil.

Po nějaké chvíli se napětí v jeho čelistech zmírnilo a jeho rty se mírně rozevřely. Dotkl jsem se ukazováčkem jeho rtů a jeho oči střelily po Mycroftovi, který nejspíš stále seděl zády k nám, protože Sherlock se dotkl jazykem špičky mého prstu, jako by mě zval dál. Chtěl jsem ho dál rozptylovat, tak jsem vklouzl prstem dovnitř a pohladil jeho ret zevnitř. Teď se už vyloženě nakláněl ke mně a začal sát, přejížděl jazykem podél a dolů, až lízal rýhu mezi mými prsty, což bylo nevhodně příjemné. No vážně, mít přítele s jasnými orálními sklony prostě nemohlo být špatné; ani mi nevadilo to kousání.

Potlačil jsem vzdech, když mi došlo, kde jsme a s kým, a soustředil se na Sherlocka, který se postupně s něčím vyrovnával. Pomalu jsem vytáhl svůj prst, pohladil ho znovu po tváři a naklonil se dopředu a několikrát ho políbil. Lehké, něžné polibky bez jazyka, jen naše rty se spojovaly jemně a s náklonností.

Odtáhl jsem se a pořádně se na něj podíval, stále jsem nespouštěl jeho tvář z rukou. Jeho oči byly oproti té bledé pleti obrovské a vypadal zvláštně křehce a étericky. Zamilovávám se do tohohle muže, pomyslel jsem si a ta myšlenka mě vůbec nešokovala.

Usmál jsem se na něj. “Jsi v pořádku?”

Nepatrně přikývl. “Omlouvám se, Johne,” zamumlal.

Tázavě jsem se na něj podíval; dost vzácně se za cokoli omlouval a teď jsem ani nevěděl, za co se omlouvá.

“Děkuji,” dodal – další vzácnost, i když teď nebyla vhodná doba z toho něco vyvozovat.

“Přišlo mi to jako správná věc, kterou by udělal tvůj kluk,” podotknul jsem, chtěl jsem, aby se usmál. Minulý týden citoval to, co by „správný kluk měl” a “co by dobrý kluk nikdy neměl”. Obzvlášť jsem si pamatoval na den, kdy jsem se ho snažil zbavit, abych se v klidu mohl vyzvracet. Napadlo mě, jestli přišel ke všem těm radám o vztazích z tipů pro pubescentní holky na netu; Google měl odpovědi na spoustu otázek.

Pustil jsem jeho obličej, vzal ho za ruku a opřel se do sedadla. Propletl naše prsty dohromady a trošku se usmál. Když jsem se ohlédl, Mycroft psal smsku a potom zíral na svůj telefon s naštvaným výrazem.

“Kam vlastně jedeme?” zeptal jsem se tiše Sherlocka, předpokládal jsem, že má aspoň ponětí o tom, co se děje.

Pokrčil rameny. “Práce pro Mycrofta,” řekl. “Ještě neznám detaily.”

Zdálo se mi vážně divné, že by Sherlock souhlasil vzít případ pro Mycrofta, aniž by přesně věděl, o co jde – vlastně bylo dost divné, že chtěl svému bratrovi vůbec pomoct, když dřív podobné žádosti několikrát odmítnul. Vážně, tenhle den byl čím dál divnější.

Mycroft hlasitě vydechl, kleplnul na přepážku mezi námi a řidičem, která hladce sjela dolů. “221B Baker Street,” řekl a stiskl tlačítko, aby znovu nechal vyjet zábranu. “Omlouvám se, pánové.” Obrátil se k nám. “Zdá se, že se můj problém vyřešil sám, takže jsem váš čas narušil zcela zbytečně.”

Sherlockovo obočí vylétlo vzhůru a naštvaně se předklonil. “Na co si to hraješ, Mycrofte?”

Mycroft mu oplácel pohled s jeho obvyklým výrazem zdvořilého zájmu.

Sherlock zavrtěl hlavou. “Věděl jsi…” odmlčel se a střelil po mně pohledem, pak sledoval Mycrofta o něco déle. “Proč jsi přišel?!” štěknul tiše. Nebyla to otázka, jeho hlas zněl smutně a téměř žalostně. Sklonil hlavu, opřel se a stiskl mou ruku silněji.

Podíval jsem se zvědavě na Mycrofta, ale on zas měl ten svůj slušný úsměv.

“Omlouvám se, Johne,” řekl a na moment jsem si myslel, že opravdu něčeho litoval.

“Tak jsme tady,” dodal po pár minutách, když jsme přijeli před dům. “Každý po své práci, že?” Mávnul nám na rozloučenou, když jsme vystoupili. Sherlock se na něj ani nepodíval.

Než jsme se dostali nahoru, Sherlock byl zase napjatý. Dostrkal jsem ho ke gauči, aby si sedl, a šel udělat nějaký čaj, našel jsem nějaké příšerné sušenky. Musel jsem mu je prakticky nacpat do ruky, a přestože se skoro udusil kouskem sušenky, čaje si jen usrknul.

Položil jsem svůj hrnek na stůl a obrátil se k němu. “Sherlocku, co se děje?” zeptal jsem se naléhavě. “Musíš mi říct, o co jde!”

Znovu se na mě zadíval a pak zavrtěl hlavou. “Nemůžu ti to říct, Johne,” odpověděl. “Prostě…” Ztuhnul, vyskočil na nohy a třísknul svým hrnkem na okenní římsu.

Začal rázovat po pokoji způsobem, jakým to dělá, když je v koncích s případem a jeho mozek běží rychlostí sto mil za hodinu, mumlal si pro sebe a mával kolem sebe rukama. Po pár minutách se náhle zastavil uprostřed pokoje, zabořil obě ruce do vlasů a prudce za ně zatáhl.

Vstal jsem, abych šel k němu, ale než jsem se rozpohyboval, narovnal hlavu a zmrazil mě pohledem. Chvilku jsme tak stáli a zírali jeden na druhého, než vypustil frustrovaný zvuk a vrhnul se na mě, jeho síla mě zatlačila zpět, až jsem byl natlačený na zeď.

Vzal mě rukama za hlavu, abych zůstal na místě, a naklonil se, aby mě prudce líbal. Z jeho jednání bylo cítit zoufalství, což mě znervózňovalo, ale nemohl jsem popřít, že mě to vzrušovalo. Sjel rukou na mé rameno a pak rychle dopředu na mé tělo, až mě pevně držel a rytmicky tiskl, jak sál můj jazyk. Zalapal jsem po dechu do jeho úst a on mě najednou odtáhl ode zdi a opřel obě ruce na má ramena, tlačil mě dolů na kolena. Nebyla to nijak nová pozice, ale nepodobalo se mu být tak násilný nebo žádostivý. Zjistil jsem, že se mi to celkem líbí.

Strhl jsem ze sebe svetr a natáhl se po jeho pásku, ale on moje ruce zastavil, taky si klekl a znovu mě k sobě přitáhl. Znovu mě líbal, jednu ruku v týle a druhou ovinutou kolem mého těla, držel mě tak pevně, že bylo těžké dýchat. Lapal jsem po dechu a on stisk trochu uvolnil, sklouzl rukou dolů na má bedra, aby mě podepřel, když mě tlačil zpátky na podlahu, na poslední chvíli čapnul polštář, abych se nepraštil do hlavy.

Jeho tělo následovalo to mé, až ležel plnou vahou na mně a vztáhl obě ruce k mému obličeji.

“Johne,” řekl tiše, na chvíli mě jemně líbal, než se ta naléhavost vrátila. “Johne,” řekl znovu, líbal mě podél čelisti a dolů na krk, přesně na místo, kde věděl, že jsem citlivý. Cítil jsem jeho prsty na knoflíčkách mé košile a on ji rozepínal, zatím co mě líbal podél klíční kosti k mému zjizvenému rameni, pak dolů na hrudník, kde se zastavil, aby olíznul a sál mé bradavky. V tu chvíli jsem se už pod ním svíjel, rukama ho hladil a tiskl kdekoli, kam jsem dosáhl.

Sjel rukama na moje džíny a rychle mě svlékl, pak se posadil a bleskurychle svlékl i sebe. Na okamžik moje tělo hladově sledoval, pak popadl deku, co ležela přes křeslo a rozložil ji. Počkal, až se na ni přesunu a pak si zas lehl na mě.

Ten pocit byl naprosto neuvěřitelný. I když jsme každou noc spali schoulení, teď to bylo jiné. Sherlock po mně naprosto zoufale toužil, rukama mě hladil nahoru a dolů po těle, jak mě líbal, pak pobídl mé nohy do stran, aby si mohl lehnout mezi ně a pohyboval boky, až jsme se o sebe třeli; bylo to úžasné.

Část mé mysli si byla stále vědoma, že něco není v pořádku, že není zvlášť sám sebou, ale pokud tohle bylo to, co potřeboval, rozhodně jsem mu to nehodlal upřít. Zvrátil jsem hlavu a mimoděk propnul tělo, bylo mi skoro trapně, co jsem vydával za zvuky.

Vzepřel se o jeden loket a přelétnul jednou rukou dolů po mém těle, vzal mě za koleno, až jsem byl chodidlem opřený o podlahu, a pak mě hladil po vnitřní straně stehna.

“Johne,” mluvil přerývavě, jeho hlas zastřený a dokonce níž než obvykle. “Johne…” Počkal, než jsem se na něj podíval, jeho prsty tázavé jak mě prozkoumávaly. “Johne, chtěl bych…” Oči mu hořely. “Chtěl bych…” Jeden prst do mě jemně zatlačil, jeho záměr dost jasný.

Když si vezmu, kolik času a energie jsem strávil obavami ohledně tohohle, tak v tuhle chvíli, když jsem měl být nervóznější, mě ani nenapadlo váhat.

“Ano,” řekl jsem mu, to slovo ze mě úplně vylítlo. “Ano, Sherlocku, cokoli chceš.” Lapal jsem po dechu, jak jeho prst začal být trochu naléhavý. “Cokoli,” slíbil jsem. Ale byla ještě jedna věc, kterou jsem chtěl udělat.

Zvedl jsem obě ruce, vzal jeho tvář do dlaní a přitáhl ji k sobě, zvedl jsem se, abych ho jemně políbil.

“Miluju tě,” řekl jsem a znovu ho políbil. “Miluju tě, Sherlocku,” pustil jsem ho a lehl si zpátky na polštář.

Jeho oči se rozšířily a ruce se zastavily. Obličejem se mu mihlo příliš mnoho emocí, abych je stihl rozpoznat, pak ztěžka opřel hlavu o moje rameno, svůj obličej tiskl pevně ke mně a cítil jsem, jak se jeho tělo otřáslo.

“Sherlocku?” zeptal jsem se. “Sherlocku, promiň, ale… nechtěl jsi snad tohle?” Cítil jsem se teď nejistý a bylo mi trochu trapně.

“Johne,” zamumlal do mého krku. “Neomlouvej se. Prosím, nikdy se neomlouvej.” Zvedl hlavu a vypadal zmučeně. Znovu mě políbil, ale něco bylo špatně, jeho rty byly zkřivené.

Položil jsem ruce na jeho ramena a trochu ho odtáhl. Nevzpíral se.

“Sherlocku, co se děje?” naléhal jsem a přetočil nás, abychom leželi na boku. “Podívej, nemusíme to teď dělat,” řekl jsem mu a hladil jeho obličej, kvůli obavám o něj jsem stejně přestával být vzrušený.

“Máme všechen čas na světě.”

Vydal bolestný nářek, což moje pocity marnosti akorát prohloubilo. “Ale musíš mi říct, co tě tolik rozhodilo.” Prosil jsem ho. “Nerozumím tomu. Nevím, co je špatně. Chci ti pomoct, ale nevím, co dělat…”

Nikdy jsem ho takhle neviděl; jeho obličej byl stažený a já se začínal vážně bát. Prudce mě k sobě přitáhl a znovu mě objal, na chvíli mě držel a pak se nejspíš rozhodl.

“Musím jít ven,” pronesl, sedl si a natáhl se po svých věcech.

“Cože?” vyhrkl jsem. “Sherlocku, co se děje?“ Chytil jsem ho za paži. “Tak mluv!”

Otočil se, když jsem se posadil a uchopil mě za lokty, intenzivně mě pozoroval. “Omlouvám se, Johne,” řekl. “Nemůžu ti to vysvětlit. Je tu něco, co musím udělat.” Odmlčel se. “O co se musím pokusit,” opravil se.

“Nemůžu ti pomoct?” zeptal jsem se, vůbec se mi to nelíbilo.

Ponuře se usmál a pohladil mě po tváři. “Ne, s tímhle ne” řekl a pak vyskočil, naházel na sebe oblečení.

Přitáhl jsem si k sobě deku. Cítil jsem se najednou rozpačitě a upřímně i docela odmítnutě.

V tu chvíli si už omotával šálu kolem krku, ale když se ohlédl a uviděl mě tak sedět, přešel místnost ke mně, sklonil se a pevně mě políbil na ústa.

“Johne, já…” zastavil se. “Nechoď ven, ano?” žádal mě.

“Co tím myslíš?” zeptal jsem se, ale on jen zavrtěl hlavou.

“Nejsem si jistý, jak dlouho budu pryč, ale prosím zůstaň tady,” trval. “Chci se vrátit domů a najít tě tady. Prosím, Johne, slib mi, že tady zůstaneš?”

Pokrčil jsem rameny. “Kam jinam bych měl jít?” zeptal jsem se. “Řekneš mi pak o čem tohle všechno je?”

Zavřel na okamžik oči. “Doufám, že to už nebude nutné,” řekl tajemně. Přitiskl své rty na mé čelo, pak se otočil a téměř vyběhl z bytu. Slyšel jsem, jak za ním vchodové dveře práskly.

No, takhle jsem si naše poprvé nepředstavoval.

Cítil jsem se prázdný z několika důvodů, a taky trochu hloupě, jak jsem seděl nahý na přehozu v obýváku v pět odpoledne. Tak jsem se znovu oblékl a udělal si sendvič, když už jsem neměl předtím čas na oběd.

Bál jsem se o Sherlocka. Dneska ukázal víc emocí, než za celou dobu, co ho znám, a nebyl jsem si jistý, co z toho mám vyvodit. Byl plný rozporů; na jednu stranu si byl vědom, že je génius a mohl být ten nejarogantnější chlap, co jste potkali. Na druhou stranu byl překvapivě nejistý, očividně přesvědčený, že v okamžiku, kdy se budu tvářit, že jsem single, se na mě horlivě vrhne hejno žen – od chvíle, kdy jsme se veřejně přiznali, mě neustále bral za ruku, nebo naše ruce do sebe zavěšoval. Pro někoho s takovým intelektem a, teď se to nestydím říct, jeho úžasným zevnějškem, to bylo překvapivé… Zdálo se, že já jsem byl jediný případ, kde neoblomně ignoroval veškeré důkazy.

Byl jsem roztěkaný; přemýšlel jsem, že si zajdu dolů do hospody, ale pamatoval jsem na Sherlockovo naléhání, abych zůstal tady. Fajn. Ohlédl jsem se po tom nepořádku tady a rozhodl se, že trochu uklidím. Zvedl jsem gaučový polštář, který sloužil jako můj dočasný polštář pod hlavu a otočil ho, že ho dám zpátky, když jsem si všiml, jak se pod čalouněním něco leskne – byla to jednolibrovka. Napadlo mě, co dalšího tam dole může být, tak jsem odhrnul ostatní polštáře a pořádně to prohledal. Našel jsem sedm dalších mincí různé hodnoty, tři kuličky, píšťalku a něco, co vypadalo jako komplet metatarzálních kostí.

Hlouběji pod opěrkou bylo ještě něco, tam, kde Sherlock před chvílí seděl, ale nemohl jsem na to dosáhnout. Nechtěl jsem to vzdát, vzal jsem z kuchyně vařečku. To pomohlo – zvládl jsem ten předmět povytáhnout natolik, že jsem ho mohl vytáhnout prsty; triumfálně jsem to vyndal… Byl to můj mobil. To bylo divné – jasně jsem si pamatoval, jak jsem ho dával do vnitřní kapsy na zip, když jsme šli ráno ven, protože jsem čekal, že mi Harry bude volat, tak jak se dostal tak hluboko do gauče? A navíc vypnutý?

Zavrtěl jsem hlavou; tohle byl vážně hodně divnej den. Zapnul jsem znovu telefon a on okamžitě začal pípat – sedm esemesek a tři hlasové zprávy. Na moment jsem se cítil neobvykle populární, ale pak mi došlo, že jsou nejspíš všechny pro Sherlocka – tak často si bral moje věci, že si lidi zvykli na to volat na můj telefon, když ho nedostihli na jeho. Podíval jsem se na seznam zpráv a skoro všechny byl od Sally Donovanové, až na Harry, která mě žádala, abych jí zavolal kvůli obědu, pokud jsem ve čtvrtek volný.

Nevěděl jsem, jestli ty Sallyiny můžu číst. Ale nakonec jsem se rozhodl, že to udělám – pokud chtěla Sherlocka, mohl jsem jí aspoň dát vědět, že bude zpátky až později. Jak se ukázalo, byly určené pro mě, všechny mě žádaly, abych jí zavolal, jedna byla naléhavější než druhá. Poslouchal jsem hlasové zprávy a ty byly prakticky o tom samém, byla opravdu neodbytná.

Přemítal jsem, že je prostě budu ignorovat… Nikdy jsem Sally neměl rád, a pokud šlo o něco důležitého, tak by určitě zavolal Lestrade; ale uklízet už mě nebavilo a neměl jsem nic lepšího na práci, dokud se Sherlock nevrátí. Povzdychl jsem si, ztěžka si sednul a vytočil to správné číslo. Nakonec, čemu to mohlo ublížit?

Předchozí

Další

Reklamy

9 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Jasně, „čemu by to mohlo ublížit?“ – Že by slavná poslední slova „před smrtí“?…

  2. Elis napsal:

    Docela se bojím číst dál 😀 jsem nervózní z toho, co se stane 😀

  3. KalamityJane napsal:

    Ach, cítím prusvih… Moc hezká kapitola, oba jsou řádně zmatení, každý z jiného důvodu…

  4. kalerme napsal:

    Skvělé :-* kdy bude další? Jde ti to moc dobře!

    1. miamam napsal:

      lol děkuju za povzbuzení! Už je mi dobře, takže se do toho pustím, během zítřka ti to pošlu k obetování a pak se uvidí, jak budeš mít čas 😉 :-*

  5. Hana Chvalová napsal:

    Úžasná povídka 🙂 už se moc těším na další kapitolu 😉

  6. Rukola napsal:

    Super kapitolka 😀 Moc se těším na další 😀

  7. Terka napsal:

    Výborné! Sherlock se začíná rozjíždět 😀 Už se nemůžu dočkat další kapitoly 🙂

    1. miamam napsal:

      Děkuju, já se už taky nemůžu dočkat! 😀 ♥

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s