The Road Less Traveled: kapitola 15.

Možná ani nemáte ponětí, jak je povzbuzující, když se na tomhle webu objeví nějaký koment. A když vidím, že sem vůbec někdo chodí. (Jo, wordpress mi dělá takovej graf, kde ukazuje návštěvnost.)

Takže děkuji těm, co jsou zvědaví, a chodí sem číst, a zvlášť děkuju a klaním se k zemi těm, kteří mi dají vědět, když se jim něco líbí. (Příp. nelíbí, ale to se tu ještě nestalo…) To mám pak hned opravdovou chuť pracovat a hledat další věci, které vám sem pak naservíruju, až skončím s TRLT. ♥

Nu což, dost kecání okolo, teď k věci: Tahle kapitola!!! Pozor na ni. Bude to angst. Angst! Ti, kdož neví, v překladu je to prostě „pocit úzkosti“. Tady jsem si definitivně řekla, že se pustím do překládání (a poněvadž jsem předtím nic nepřekládala, protože jsem se bála, beru to prostě jako mezník). Třeba pochopíte proč… A navíc má přes 4K slov, což je prozatím rekord. 🙂

Sherlock se marně snaží zabránit katastrofě. Jenže věci, co se měly stát, se staly, takže ve výsledku je dokonce i Sally s nervama v kýblu (ne, že bych ji litovala) a John… Chudák John. Ten teď prostě neví, kam patří.

Děkuji kalerme za podnětné nápady :-*

15. Odhalení

Sherlockův pov

 

Opouštěl jsem byt s jedinou jasnou myšlenkou, a to najít Sally Donovanovou a nějak ji přesvědčit, aby nechala pusu zavřenou. Věděl jsem, že mě nemá ráda, po dnešku asi ještě víc než dřív, ale nemyslel jsem si, že by se její nepřátelství vztahovalo i na Johna. Pokud bych ji dokázal donutit pochopit, jak by ho mohla zranit jakákoli interference, a možná jí ukázat, že to, co viděla není takové, jak se to zdá… Věděl jsem, že šance byly mizivé, ale musel jsem to zkusit.

Když jsem ji uviděl v okně, jak jsme odjížděli, bylo z jejího výrazu jasné, že zaslechla můj rozhovor s Mycroftem. Teď bylo k ničemu přát si, abych k němu byl v tu chvíli upřímný, a abych mu vysvětlil, co se mi dnes stalo.

A pak tu je Mycroft, můj vlastní bratr. Zpětně je jasné, že celý ten “problém”, se kterým potřeboval pomoct, byla jen finta, ale nerozuměl jsem proč. Když jsem nad tím přemýšlel, chápal jsem, že jak vedl ten rozhovor, naváděl mě k těm zatraceným postojům, o kterých jsem si teď uvědomoval, že mohly Johna vážně ranit. Při té myšlence se mi z žaludku udělal uzel a předklonil jsem se, jako by to mohlo přimět ten taxík jet skrz dopravní špičku rychleji.

Zkušenost mi říkala, že Sally bude touhle dobou k nalezení pravděpodobně na Scotland Yardu, ale když jsem přijel, tak byla zrovna pryč. Nechtěl jsem jí volat, i tak bude těžké přesvědčit ji osobně… Doslova nemožné to bude po telefonu, ale neměl jsem jinou možnost. Linka byla obsazená. Chodil jsem halou deset minut, opakovaně jí volal, ale pořád bylo obsazeno – kdo jí ksakru mohl tak dlouho volat?

Nejsem si jistý, co bych měl udělal pak, ale když jsem vzhlédl, stál tam Lestrade a napjatě mě pozoroval. “Sherlocku?” zeptal se opatrně, “Sherlocku, co se děje?”

Zamračil jsem se na něj. Nechtěl jsem s ním mluvit – nebo s kýmkoli jiným – ale nevěděl jsem, jak najít Sally. Při její profesi nebylo pravděpodobné, že bych v seznamu našel její adresu. Lestrade udělal krok zpět, tvářil se trochu zaskočeně. Možná jsem nebyl zrovna sám sebou. Prohrábl jsem si vlasy. “Musím najít seržantku Donovanovou,” řekl jsem mu. “Je to naléhavé.“

Tvářil se překvapeně. “Jsem si celkem jistý, že už dneska skončila,” řekl… zbytečně, když jsem si toho už mohl všimnout; jinak bych přece nerázoval halou. “Můžu ti nějak pomoct?”

Byl jsem překvapený, když jeho výraz vypadal upřímně, protože jsem vždy předpokládal, že mě toleroval jen kvůli tomu, že mě potřeboval pro svou práci. Možná se jen bál, že chci v hale udělat něco divného. Většinou se na mě všichni dívali, jako bych měl každou chvíli bouchnout, a jen čekali, kdy se tak stane. Právě teď to vypadalo, že ten den nastal.

“Sherlocku, vypadáš rozrušeně,” řekl mi a položil na mou ruku tu svoji.

Naježil jsem se. “Nejsem rozrušený,” odseknul jsem. “A sotva tak kdy vypadám!”

Pohodil hlavou na stranu. “Než jsi potkal Johna, souhlasil bych,” řekl. “Ale teď jsi rozrušený.” Trval na svém. “A je dost na tobě natolik vidět, že mi volal recepční, aby mě varoval.”

Otočil jsem se a vrhnul pohledem na recepčního, který mě ignoroval.

“Fajn,” odpověděl jsem. “Potřebuju najít seržantku Donovanovou.” To už jsem samozřejmě zmínil, ale většina lidí nejspíš potřebovala jistou dávku opakování, než byli motivováni jednat.

“Proč potřebuješ Sally?” chtěl vědět. Podíval jsem se na něj. “Ok, dobře,” ustoupil. “Pojď do mé kanceláře a uvidíme, co se dá dělat.”

Následoval jsem ho a on mávnul směrem k židli, ale zavrtěl jsem hlavou; sedět byla ta poslední věc, kterou jsem chtěl dělat.

“Takže, co se děje?” zeptal se. Bezvýrazně jsem se na něj díval a on si povzdechnul. “Podívej, Sherlocku,” řekl ztěžka. “Pokud chceš, abych ti pomohl…”

“Nechci tvoji pomoc!”

Zamyšleně se na mě díval a pak přikývl. “Nechceš, ale potřebuješ ji, že jo?” Zažil jsem ten zvláštní moment, kdy jsem se vrátil zpět do Johnem pojmenované Studie v Růžové.

Jen myšlenka na Johna mě přiměla se rozhodnout a složil jsem se na jednu z židlí. “Sally zaslechla rozhovor, který zněl špatně, ale byl vyňat z kontextu,” vysvětloval jsem neohrabaně. “Teď o tom chce říct Johnovi a já ji od toho chci odradit.”

Lestrade se zdál být zaskočený, že jsem mluvil o něčem osobním a ne o nějakém případu, ale brzo se sebral. “Dobře,” řekl. “O čem byl ten rozhovor? Proč se to Sally snaží říct Johnovi? Jak víš, že se mu to snaží říct? Proč ji chceš zastavit a proč přesně to vůbec plánuješ?”

Byl jsem trochu překvapený – ten muž byl nakonec schopný rozumného uvažování. Byl bych radši, kdybych mu nic z toho nemusel vysvětlovat, ale měl pravdu; právě v tuhle chvíli jsem ho potřeboval.

“Byl to rozhovor, který jsem vedl s mým bratrem Mycroftem, a týkal se Johna. Sally je drbna a bude to ospravedlňovat jako něco, co by John měl vědět; musím se ji pokusit zastavit, protože jinak…” odmlčel jsem se. Najednou bylo obtížné pokračovat. “Rozruší ho to.” Polkl jsem. “Opravdu hodně ho to rozruší.” Tváře mi hořely, což bylo divné vzhledem k okolní teplotě.

Lestrade mě pečlivě pozoroval. “Takže prostě předpokládáš, že se o téhle tajemné konverzaci pokusí Johnovi říct?” zeptal se – znovu ukázal překvapivé uvědomění, co se týče vyhýbavých otázek.

“Poslala mu tři sms a nechala hlasovou zprávu, než jsme dorazili domů,” řekl jsem mu. “To by naznačovalo, že se mu to snaží říct.”

“Ano, ale nevysvětluje to, proč se jí to nepodařilo,” podotkl. “Proč John prostě neodpověděl?”

“Půjčil jsem si jeho telefon.”

Půjčil sis jeho telefon?” ptal se skepticky, jedno obočí pozvednuté. “Chceš říct, že jsi mu ho štípnul, ne?” Zjevně si vzpomínal na všechny jeho identifikační karty; nemělo smysl se vyhýbat otázce.

“Fajn,” řekl jsem. “Viděl jsem Sally, když jsme opouštěli dům a okamžitě si uvědomil, že se bude pokoušet Johna zkontaktovat, tak jsem vzal jeho telefon a vypnul ho.” John se tvářil docela překvapeně kvůli tomu náhlému objetí, jak si vzpomínám. “Když jsme se dostali domů, zkontroloval jsem telefon, když si dělal čaj, a viděl, že moje podezření jsou správná.”

“Takže, smazal jsi ty zprávy?” zeptal se s pozvednutým obočím.

Zavrtěl jsem hlavou. “Nebyl čas. Ani jsem je nečetl.”

“Máš ještě ten telefon?” zeptal se a natahoval ruku. “Co se mrknout, co říkala…”

Znovu jsem zavrtěl hlavou. “Nemohl jsem ho vzít s sebou,” vysvětloval jsem. “John je tak zvyklý, že si od něj půjčuju věci…”

Lestrade nakrčil obočí při slově “půjčovat”, ale nechal to být, “… že kdyby chtěl svůj telefon, tak by určitě prošacoval moje kapsy a stejně tak ty svoje. Vypnul jsem ho a schoval.”

Přikývl. “Ok, takže si to shrňme… Seržantka Donovanová si špatně vyložila rozhovor mezi tebou a tvým bratrem do té míry, že se kvůli tomu snaží tebe a Johna rozdělit?”

Cítil jsem, jak mi blednou tváře. “Myslíš, že se to může stát?” zeptal jsem se. “Myslíš, že by mě opustil?”

Rozhodil rukama. “Jak to mám sakra vědět? Myslel jsem, že kvůli tomu to řešíš – kvůli čemu jinýmu takový drama?”

“Protože to bude…” odmlčel jsem se a vzpomínal na Johnův obličej, když říkal tahle slova mně. Najednou bylo těžké polknout. “Nechci ho ranit… Nezaslouží si… Není to…” Nenacházel jsem slova. “Musím ji zastavit.”

Lestrade si mě zvědavě prohlížel. “Co jsi proboha řekl svému bratrovi?”

Nemohl jsem mluvit o tom projektu, nikdy by to nepochopil. “Řekl jsem, že nejsem schopný milovat.”

Jeho výraz se zjemnil. “No, tak to je diskutabilní, ne?” Vstal, aniž by čekal na odpověď. “Tak pojď,” řekl. “Pojďme, než Sally najde Johna a propukne peklo.” Tázavě jsem se na něj zahleděl a on pokrčil rameny. “Nenechám tě dostat se k chudákovi Sally samotného. Jdeš se mnou nebo vůbec.”

Zarazil jsem se. “Ale proč bys mi chtěl pomoct?” ptal jsem se a on se na mě trochu lítostivě podíval.

“Jen proto, že tě nikdy nezajímali přátelé, ještě neznamená, že žádné nemáš.” Jen jsem na něj zíral. “Každopádně,” pokračoval a tvářil se trochu rozpačitě, “vždycky jsem byl měkkej, když jde o dobrý konce.”

Trvalo nám skoro hodinu dostat se k Sallynimu bytu autem, a když jsme přijeli, nikdo nebyl doma. Lestrade chtěl zkusit Baker Street, ale věděl jsem, že tam by nešla – chtěla by se k Johnovi dostat sama, aniž bych u toho byl. Zvažoval jsem možnost, že je s Andersonem, ale Lestrade řekl, že on odjel z místa činu ještě před námi, pryč na dlouhý usmiřovací víkend se svojí ženou, takže ten byl zjevně mimo. Pořád jsem ji zkoušel na telefonu, ale teď už byl vypnutý.

Probírali jsme, co dalšího udělat, když se za námi ozvalo zalapání po dechu; byla to Sally a vypadala strašně.

“Co ty tady děláš?” štěkla na mě, trochu klidněji než obvykle.

Lestrade předstoupil. “Sally, jsi v pořádku?” zeptal se. “Vypadáš hrozně!”

Popotáhla. “To je jeho chyba,” obvinila mě. “Kdyby nebyl totální psychopat, tak bych nikdy…” odmlčela se. “Nikdy bych…” její obličej se zkrabatil a rozplakala se.

Lestrade se na mě ustaraně podíval a pak jí objal jednou rukou a poplácával ji po rameni. Už měla klíče v ruce, tak je od ní jemně vzal, otevřel dveře do jejího bytu a vedl mě za nimi.

“Sally,” mumlal Lestrade a posadil ji na gauč. “Sally, co jsi udělala?”

Myšlenky mi vířily hlavou; snad už s Johnem nemluvila? Slíbil mi, že zůstane doma, a nemohl jsem uvěřit, že by šla okolo, aniž by věděla, že jsem pryč.

“Zavolal mi,“ řekla. “John mi zavolal, zrovna když jsem odcházela z práce.”

Zjistil jsem, že najednou sedím. John našel svůj telefon. Moje mysl uháněla vpřed; slyšel by Sallyinu verzi mého rozhovoru s Mycroftem, uvědomil by si, že jsem mu vědomě vzal telefon, že jsem se mu snažil zabránit, aby na to přišel a to i přesto, co se málem stalo, že jsem skoro… skoro jsem… Na co jsem myslel? Vzal bych si ho, tam na té podlaze, kdyby mě nezaskočil svým vyznáním. Vzal bych si ho a teď nejspíš nikdy… Opřel jsem hlavu do dlaní, myšlenky kroužily dokola.

Slyšel jsem, že se Sally a Lestrade hádají, ale nevnímal jsem, o čem mluví. Sally nejspíš protestovala, nepochybně tvrdila Lestradeovi, jak jsem Johna využil, jak jsem jím manipuloval kvůli svým sobeckým důvodům, aniž bych se o něj skutečně zajímal – to ale nebyla pravda, že? Kdybych se o něj nezajímal, proč jsem se teď cítil takhle? Co se mi to dělo? Moje hlava se točila a měl jsem pocit, že budu zvracet.

Podívej se na něj!” zařval Lestrade skrz mlhu v mé mysli a já napřímil hlavu.

Oba zírali – Sally vypadala, jako by mě vůbec nepoznávala.

“Slyšela jsi něco, co jsi neměla,” řekl Lestrade. “Cokoli bylo řečeno, a prosím, ušetři mě detailů…” odmlčel se. “Copak jeden říká svému bratrovi jen pravdu?” zeptal se tišeji. “Zvlášť, když si ji sám neuvědomuje?” mávnul rukou mým směrem. Sally vypadala zhrozeně.

“Ale já…” zmlkla. “Myslela jsem… Myslela jsem, že dělám dobrou věc, že by to John měl vědět, ale on… On byl…” Zhroutila se zpátky na pohovku. “On byl tak… Zlomený.” Začala znovu plakat.

Skoro jsem nemohl dýchat. Můj hrudník byl jako sevřený a v hlavě mi narůstal tlak. Lestrade se na mě starostlivě podíval, ale sedl si vedle Sally, podal jí kapesník a poplácával ji po zádech. “Řekni nám, co se stalo,” řekl.

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se dozvěděli celý příběh. Když jí John zavolal, snažila se, aby se s ní někde sešel, ale řekl, že nemůže odejít z bytu; můj dech se u toho zadrhl. Řekl jí, že jsem pryč a váhavě souhlasil s tím, že se může zastavit, což okamžitě udělala. Část mozku spočítala, že se tam dostala nejspíš ve chvíli, kdy jsem byl v Lestradeově kanceláři. Když přijela, okamžitě mu převyprávěla, co jsme Mycroft a já řekli.

“Nejdřív mi nevěřil,” vyprávěla. „Byl na mě naštvaný, ale potom…” Podívala se stranou, něco tu bylo špatně, něco nám zamlčovala. “Potom to ale akceptoval a vypadal…” Znovu plakala, velké slzy se kutálely bez povšimnutí dolů po tvářích. “Nikdy jsem neviděla nikoho vypadat takhle,” dodala tiše. “Teda, viděla jsem dost hrozné věci. V téhle práci si na to zvyknete, ale nikdy…” Odmlčela se a zle se na mě podívala.

“Tohle je tvoje chyba!” ječela na mě. “Donutil jsi mě to udělat a teď to nemůžu vzít zpátky a nemůžu to změnit a nemůžu… Nemůžu prostě vidět jeho tvář…” Přitiskla si ruce k očím, jako by chtěla zabránit té vzpomínce, a tiše vzlykala.

Chvíli bylo ticho. V krku mi rostl knedlík a nedokázal jsem nic říct.

Lestrade promluvil. “Kde je John teď?” zeptal se jí. “Je pořád v Baker Street?”

Sally pokrčila rameny. “Nevím,” řekla. “Byl tam, když jsem odcházela, ale jela za ním jeho sestra, takže…”

“Jeho sestra?” vpadl jsem do toho. “John nevychází se svou sestrou.”

Unaveně se na mě podívala. “Na jeho telefonu byla zpráva od Harry,” odpověděla. “Viděla jsem to, když…”

Odmlčela se. “Zeptala jsem se ho, jestli to byl přítel, kterému by mohl zavolat, ale řekl, že je to jeho sestra. Nežádal mě, abych jí zavolala, ale…” ztichla. “Nemohla jsem ho tak nechat samotného.” Zavrtěla hlavou. “Nic jsem jí neřekla. Jen že ji John potřebuje. Řekla, že tam bude za…” Sally se podívala na hodinky. “No, teď už by tam nějakou dobu měla být.”

Její slova mě jakoby vrátila do reality a vyskočil jsem. “Musím jít.”

Lestrade přikývl a vstal. “Odvezu tě,” řekl, jako bychom o tom měli debatovat. “Budeš v pořádku, Sally?”zeptal se.

Taky vstala a pořád popotahovala, ale přikývla a pak ke mně přešla a dotkla se mé ruky. “Podívej,” řekla, “nemám tě ráda.” To je ale překvapení.

“Myslím, že jsi nebezpečný, manipulativní hajzl jestli mám být upřímná.” Lestrade udělal nesouhlasný zvuk, ale ona pokračovala. “Ale kvůli tomu všemu, omlouvám se.” Odmlčela se. “Ne kvůli tobě, protože si za to můžeš sám, ale kvůli Johnovi. Kéž bych…” Podívala se na chvilku na zem. “Nikomu o tom neřeknu,” řekla. “Slíbila jsem Johnovi, že to neudělám a neřeknu to – nikomu.”

Přikývl jsem a rychle vyšel z bytu, Lestrade mi byl v patách.

**

Zdálo se, že jezdíme po Londýně několik hodin, jak jsme hledali Johna. Nejdřív jsme jeli samozřejmě do Baker Street, ale byt byl prázdný. Aspoň že tam byly Johnovy věci; hrnek od čaje byl pořád na stole v obýváku a u dřezu byl talíř. Podívali jsme se do hospody, kam často chodil a taky všude možně jinde, ale nebylo po něm stopy a nikdo ho neviděl.

Telefon měl zapnutý, ale nechal ho zvonit. Chtěl jsem ho vysledovat, ale Lestrade řekl, že by to bylo “zneužití policejních zdrojů”. Souhlasil, abychom nechali zjistit číslo na Harry Watsonovou a ona to zvedla, ale zavěsila okamžitě, jak jsem se představil – aspoň se mi podařilo zjistit obecné místo, podle zvuků v pozadí, a znovu jsme zaměřili naši pozornost, po chvíli jsme se i rozdělili, abychom pokryli všechny cesty. Určitě byli v hospodě… a byla to tradiční hospoda, ne nějaký bar, hudba byla dost tichá na rozhovor.

Nakonec, o několik hodin později, jsem prohledával dav tváří, když jsem uviděl ženu, která vypadala jako John. Měla jeho nos a světlé vlasy, a její hlava byla nakloněna do strany, jak pozorovala osobu sedící naproti ní, přesně jako to dělává John. Pohnul jsem se stranou, abych to mohl říct jistě, a on tam byl.

Po hodinách hledání byla úleva vidět znovu jeho obličej, ale jak jsem ho studoval, moje úzkost byla silnější. Vypadal naprosto netečně. Před ním stálo pití, ale nepil ho – ani se ho vlastně nedotkl. Díval se na svou sestru, ale očividně ji ani neviděl; mluvila, ale on ji nevnímal. Po několika minutách jsem viděl, jak vstala, dotkla se letmo jeho paže, a pak zamířila na toalety – tohle byla má šance.

Svižně jsem přešel na druhou stranu baru a vklouznul na Harryino místo. Johnovy oči se na mě zaměřily a zíral tak několik vteřin, pak prchnul. Nikdy jsem neviděl Johna od něčeho utíkat a na okamžik mě to šokovalo, že jsem nebyl schopen pohybu, ale pak jsem vstal a následoval ho. Mířil k zadní části budovy a já prošel únikovým východem, který se ještě nestačil zavřít, až jsem ho našel, jak se opírá o zeď ve špinavé uličce. Byl předkloněný, ruce na stehnech, jako by se snažil popadnout dech. Nevzhlédl.

Opatrně jsem k němu šel a kousek od něj se zastavil. “Johne,” řekl jsem tiše. “Johne, prosím, mluv se mnou.”

Vydal tichý, přidušený zvuk. “Co bych měl říct?” zamumlal a jeho hlas byl úplně špatně. “Jsem jen domácí zvíře, tvůj projekt,” vyprsknul to slovo. “Co bych měl říct, když zrovna netaháš za moje nitky?”

“Co ti řekla?”

Zhluboka se nadechl. “Řekla mi, že ses rozhodl to vymyslet tak, abych se do tebe zamiloval, přestože jsi věděl, že nejsi schopný ty city opětovat, protože nechceš, abych se oženil a opustil tě bez vhodného partnera.”

Když jsem ho slyšel říct ta slova, přišlo mi divné, že jsem to kdy viděl jako rozumnou myšlenku.

“No, tak to fungovalo, co?” Ta hořkost zněla z Johnových úst nepatřičně. “Zamiloval jsem se do tebe.”

Při těch slovech jsem cítil něco zvláštního v hrudníku, ale on pokračoval. “Až na tu část, že jsem to vlastně neudělal…” Byl jsem zmatený, ale on mluvil dál. “Zamiloval jsem se do iluze – do hereckého výkonu, který jsi na mě narafičil. Teď miluju někoho, kdo neexistuje a kdo nikdy nebude moct opětovat moje city, i kdyby mohl.”

Tak strašně jsem se ho chtěl dotknout, ale donutil jsem se zůstat, kde jsem byl. “To není pravda, Johne,” řekl jsem mu.

Zasmál se, ale nebyl to pěkný zvuk. “Není to pravda?” zeptal se. “Chceš mi říct, že mi Sally lhala, že si to vymyslela?” Otevřel jsem pusu, ale on pokračoval. “Když řekla, že jsi obětoval své tělo na úkor příjemně fungujícího vztahu, byla to lež?”

Jeho slova do mě udeřila, když jsem si uvědomil, jak hluboce jsem klamal sám sebe, stejně jako ostatní. Samozřejmě nebyla žádná oběť spát s Johnem, nikdy. Proč bych vůbec přišel s tak směšným plánem, kdybych nechtěl Johna, někde hluboko v mém podvědomí, kde jsem tu myšlenku tak pečlivě zamkl, pozoroval jsem ho a moje vědomí si pro to prostě stvořilo logické ospravedlnění? Cítil jsem, jako by se nad mou hlavou rozsvítilo světlo a já se na něj usmál, jak jsem prozřel. “Ano, Johne, byla to lež!” pronesl jsem – samozřejmě, že to byla lež… Můj Bože, bylo to tak očividné!

Chtěl jsem mu to právě vysvětlit, ale nevěnoval mi pozornost – vytahoval něco z kapsy a zíral na to. Byl to jeho telefon. Stiskl několik tlačítek a položil jej na dlaň. Tázavě jsem se na něj podíval, ale zase se tvářil bezvýrazně. Pak jsem slyšel svůj vlastní hlas:

“On bude mít sex; já svého partnera. Zdá se mi to naprosto logické.”

Cítil jsem, jak mi krev mizí z tváří. Tohle bylo to, co nám Sally neřekla, proč její slova John přijal bez hádek, aniž by se mnou nejdřív mluvil. Zpětně jsem rychle přemýšlel… Sally to musela začít nahrávat na mobil hned, když si uvědomila, o čem mluvíme. Pak se ozval Mycroftův hlas:

“Jenom ty bys o něčem řekl, že je to logické, že obětuješ své tělo za účelem dobře fungujícího vztahu. Předpokládám, že je stále tvým cílem přimět Johna se do tebe zamilovat?”

Ta věta! Ty idiote! To nebylo něco, co by si Sally zapamatovala, aby to slovo od slova zopakovala – měl jsem si hned uvědomit, že existuje nahrávka, hned jak to John řekl. Sally to musela poslat na Johnův telefon, to bylo tehdy, když uviděla Harryinu zprávu. Nadával jsem si do hlupáků, když znovu zazněl můj hlas:

“To by bylo pro stabilitu našeho vztahu to nejlepší.”

To jsem opravdu zněl tak chladně? Určitě jsem se tak v tu chvíli necítil, zdálo se, jakoby se emoce snažily prodrat svou cestu ven z hrudníku, dusily mě. Mycroftův hlas se zeptal:

“A řekneš mu, že ho také miluješ?”

Samozřejmě jsem věděl, co bude následovat, stejně jako John, ale i tak jsme sebou oba trhli, když jsem to popřel:

“Jsem sociopat, Mycrofte. Víš naprosto přesně, že takového citu nejsem schopen.”

John vypnul zprávu a zhluboka se nadechl. Pak začal mluvit, a ani se na mě vlastně nedíval. “Mohl jsem do konce života žít jako tvůj nejlepší přítel a kolega,” řekl zamyšleně a znělo to jako běžný hovor, “a nikdy bych nechtěl nebo nežádal nic víc. Mohl jsem být šťastný.” Odmlčel se a hrudník se mu ztěžka zdvihal. “Ale teď,” pokračoval rozrušeně. “Teď je pro mě moc pozdě. Už nemůžu jít zpátky.”

Jeho oči se najednou zaostřily a podíval se na mě, jeho pohled sklouzl dolů po mém těle a pak zas nahoru. „I teď v tuhle chvíli, i když vím, co jsi udělal, když se na tebe podívám, tak chci prsty prohrábnout tvé vlasy a ochutnat tvoje rty, sjet rukama dolů po tvém těle a cítit, jak se chvěješ, cítit tvůj dech na mé šíji, když spíš.” Zíral na mě, v očích moře bolesti.

“Ale všechno to byla lež, nikdy jsi nic z toho nechtěl, jen jsi využil sex, abys mě u sebe udržel.” Jeho hlas se teď třásl. “Všechny ty vzdechy a steny, pokaždé, když jsi se mě dotkl, bylo to jen předstírané…” Najednou se otočil stranou a prudce se vyzvracel do uličky.

Pohnul jsem se směrem k němu, ale vztáhl ruku, aby mě zadržel. “Nedotýkej se mě!” Jeho hlas se zlomil. “Už se mě nikdy nemusíš dotknout.”

Zavrávoral jsem, právě když se únikové dveře s prásknutím otevřely, a stála v nich Harry. Pohledem přejela scénu před sebou, a pak běžela ke mně. Viděl jsem, co přijde, ale nijak jsem se nesnažil tomu uniknout, nebo ránu vykrýt. Byla překvapivě silná a díky tomu, že se pohybovala, měl ten úder větší sílu; srazila mě ke zdi.

Okamžitě byla u mě. “Ty jeden sráči!” zaječela na mě. “Jaká pošahaná, odporná kreatura by udělala něco takového? Zvlášť muži, jako je můj bratr, kterej je hodnej a šlechetnej a loajální k tobě, aniž by k tomu měl dobrej důvod?”

Podíval jsem se za ni a viděl, jak jde John pryč, šněruje to uličkou, jako opilec. Harry následovala můj pohled a zaúpěla; určitě si uvědomila, že svůj výlev bude muset ukončit, aby mohla jít za ním.

“Doufám, že seš na sebe pyšnej,” řekla mi hořce. “Udělal jsi to, co celá afghánská armáda nezvládla – zničil jsi mýho bratra.”

Trhnul jsem sebou a ona využila mé slabosti. “Rozebral jsi ho na kousky a složil dohromady tak, jak se ti to hodilo, a on už teď neví, kým je.”

John už byl skoro na ulici, už vážně musela jít. Obrátila se, aby za ním běžela a pak se po mně ohlédla. “Drž se od něj dál,” varovala mě. “Zaslouží si někoho lepšího, než seš ty.” Sjela mě odshora dolů. “Kohokoli.” S posledním zkřivením rtů odběhla, chytila Johna akorát na konci uličky a vedla ho za roh.

Sjel jsem dolů po zdi v uličce a opřel si hlavu o kolena. Po nějakém neurčeném čase jsem si uvědomil, že můj telefon zvoní. Nepřítomně jsem ho vylovil z kapsy a podíval se na obrazovku – byl to Lestrade. Ignoroval jsem hovor, jen jsem mu napsal svoji pozici. O pět minut později jsem slyšel běžící kroky, které se přede mnou zastavily. Podíval jsem se nahoru.

“Zatraceně!” vykřikl. “Dostal ses do rvačky?”

Zvedl jsem ruku k oku, které bylo citlivé a zítra bude nepochybně černé. “Ne,” řekl jsem mu a můj hlas zněl divně. “To byla Harry.”

Vydechl. “Takže jsi ho našel?” ujistil se. Přikývl jsem. “Hádám, že to nešlo moc dobře?” zavrtěl jsem hlavou.

Na chvíli přemýšlel. “Je v pořádku?”

Znovu jsem přikývl. “Harry je s ním, myslím, že ho vzala k sobě domů.”

“Dobře,” řekl. “Myslím, že bude nejlepší dostat tě zpátky do Baker street.” Pomohl mi na nohy. Byl jsem ztuhlý, jako by ty končetiny nebyly moje. Prošli jsme do ulice.

Lestrade mě odvezl domů, občas mumlal otřepané fráze o tom, jak se to všechno spraví, a jak to ráno bude vypadat líp. Neodpovídal jsem, až na to, že než odešel, jsem mu poděkoval – ať už se věci vyvinuly jakkoli, ukázal se být lepším přítelem, než jakého jsem mohl čekat, nebo, jak jsem si musel přiznat, jakého jsem si zasloužil.

Ze svého křesla jsem uklidil různé knihy a experimenty a sedl si, nechtěl jsem se přiblížit k pohovce. Přes opěradlo křesla byl ledabyle přehozený pléd, na který jsem předtím Johna položil. Dotkl jsem se jej rukou, představil si ho, jak jen před pár hodinami vypadal. Cítil jsem se zkřehle, jako bych byl v bublině a vše ostatní bylo mimo. Byla mi zima. Přetáhl jsem tu deku na sebe. Voněla Johnem.

Johnem, který na ní už nikdy nebude ležet. Johnem, kterého jsem tak strašně ranil, aniž bych o tom přemýšlel; kterým jsem manipuloval a mátl ho, aby posloužil svému účelu, jehož loajalitu jsem zneužil k tomu, abych ho zničil. Johnovy oči, plné bolesti, John, kterému bylo fyzicky špatně, protože jsem ho donutil cítit se jako násilníka, jako by si bral to, co jsem mu nikdy nechtěl upřímně dát. Můj obličej byl mokrý.

John už se sem nikdy nevrátí. Nikdy nebude pít z hrnku na stole, nikdy nebude sedět a hladit mé vlasy, až budeme sledovat směšné pořady v televizi, nikdy mě nepolíbí. Nemohl jsem dýchat.

Už se nebudeme tulit v posteli, nebudu ho moct přesvědčovat, aby se ke mně připojil ve sprše, už si nebudeme užívat na gauči. Hrdlo se mi sevřelo.

Bylo slyšet nějaký hluk.

Kroky na schodech, ale ne ty správné kroky, ne Johnovy kroky, ne John s jeho občasným kulháním a taškami s potravinami… ne, už nikdy víc. Mycroft vešel do místnosti.

Přešel ke mně a jeho obličej byl vřelý a usmíval se, jeho výraz mě vrátil zpět o dvacet let. Posadil se na opěrku mého křesla.

“Tady jsi,” řekl a bylo to tím hlasem, kterým odháněl pryč moje noční můry a spravil mi první mikroskop. “Čekal jsem dlouho, než tě zase uvidím, bratříčku.”

Tenhle hlas mi nikdy nelhal, vždycky dodržel sliby, zdál se být neporazitelný. Objal mě paží kolem ramen. “Neboj se, dostaneme ho zpátky.”

Opřel jsem se hlavou o bratrův hrudník a rozplakal se.

Předchozí

Další

Reklamy

14 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Úžasná kapitola… nemám slov

  2. Katy chan ^^ napsal:

    Tak tahle kapitola… to je pořádná kapitola! Je pravda, že mě je opravdu lehké rozplakat, ale fakt jsem bulela jako želva. Musím rychle číst dál, nedokážu si představit, že bych to četla ve chvíli, kdys to publikovala a musela bych na další díly čekat! Fíha, to by bylo hrozné zlo!

  3. KalamityJane napsal:

    Pane jo, tohle byla vážně síla, ukladam mezi oblíbené povídky a jdu dál. 🙂

  4. Sanasami napsal:

    pááááni táto kapitola ma ale fest dostala až som sa rozplakala

    1. miamam napsal:

      To nejsi sama, měla jsem při čtení/překládání sama co dělat… 😉

  5. noonysoong napsal:

    Miluju to. Připadám si strašně zvrhle, když čtu slash, ale tohle je jiné. U tohoto se mi rozbuší srdce a prožívám všechny pocity dohromady. Johnovy, Sherlockovy i Mycroftovy (jestli nějaké má). Tahle kapitola je nejlepší a zase napjatě čekám na další. Vždy jsem Ti chtěla napsat něco povzbudivého, ale wordpress mi to nedovolil. Nakonec jsem si vzpomněla, že tam mám nějaký účet. I will follow you.

    1. miamam napsal:

      *tetelí se blahem* 😀 Děkuju za krásný komentář! A je fakt, že mě wordpress v lecčem štve, má tak přiblblý aplikace, které fungují bez mojí kontroly, že mi automaticky hází do spamu cokoli, co se mu nezdá – a já nad tím nemám absolutně žádnou kontrolu, ani zpětně nevidím, co vyhodil – jen hrdě hlásí, že zas něco zachytil :-/
      Ze začátku mi slash taky přišel zvrhlej, ale on je slash a slash… Některý z toho dělají jen romantický povídky, a v čem jsou pak jiný, než normální rom. příběhy s hetero páry? Akorát v tom, že jsou tam kluci, no. 🙂 Děkuju a už jdu servírovat další kapitolku 😉

  6. Hana Chvalová napsal:

    Tak to je vážně dojemná kapitola…moc se mi líbila a moc se těším na další…!

    1. miamam napsal:

      Děkuju ♥ za chvíli přibude…

  7. snehulka napsal:

    tohle bylo silné! opravdu! toto mě dostalo, báječně napsané … měla jsem slzy na krajíčku… dokonalé … strašně moc bych si přála, aby se něco podobného událo v 1. dílu 3. série … aby byl John zlomený, nešťastný ze ztráty a znovuobjevení ztraceného přítele, z té zrady … aby se musel Sherlock snažit, aby mu John zase důvěřoval … tleskám!

    1. miamam napsal:

      *shy* Gosh, úplně se tu červenám… Děkuju ti ♥ 🙂

  8. Terka napsal:

    Ta mrcha Sally! Nafackovat! 😦
    Sherlocka je mi hrozně líto, doufám že z toho nakonec bude happy end. Jinak překlad jako vždy výborný a kapitola taky, i když jsem se musela dost držet, abych se nerozbrečela. Nemůžu se dočkat další kapitoly,jsem vážně moc zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál.

    1. miamam napsal:

      Dík, Terko 😉 Už se pomalu plazíme do konce, verityburns ty kapitoly ke konci prodlužuje, tak s tím mám víc práce 😛

  9. Rukola napsal:

    Wow…silná kapitolka, už jen ten fakt, že Sherlock se rozbrečel O.o (Ale zase když je schopný se rozplakat tak není tak daleko k tomu aby někoho miloval, že?)
    Doufám, že má Mycroft pravdu a dostanou Johna zpátky k Sherlockovi na gauč 🙂
    Obdivuju tě, že to dokážeš přeložit a nerozmočit si počítač od slz. Moc se těším na další kapitolku~

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s