The Road Less Traveled: kapitola 16.

Yay! Konečně další kapitola 😀 Nj, já se na ni taky těšila. Máme tu Johnův POV a bude to dlouhý (!) a hlavně smutný, smutný a smutný… Ale naděje umírá poslední (klišé, ale fakt – každý se musí snažit být trochu optimista, ne? :D), takže si nechte kapesníky při ruce (kdyby náhodou…) a jdeme na to!

Děkuji za úžasně povzbuzující komentáře ♥ speciální dík mojí betě kalerme, která mě poslední dobou začíná i občas chválit (takže se asi vážně aspoň trochu zlepšuju a ona si může oddechnout, že po mně nečte úplný blbosti :D)

16. Odloučení

Johnův pov

 

Harryin dům byl béžový. Béžové stěny, béžové koberce, béžový nábytek, béžový bratr.

Oblékl jsem si béžový svetr. Možná, když budu sedět dost dlouho potichu, úplně splynu s pozadím, a to, co pak ze mě zbude, jednoduše zmizí.

Harry už toho všeho začínala mít plné zuby. Během prvního týdne kolem mě chodila po špičkách, jakoby mě jakýkoli ostrý zvuk mohl roztříštit. Druhý týden začala nespokojeně mlaskat nad nevypitým čajem a nesnědenými sendviči. Minulý týden se mě zeptala, kdy si začnu v okolí hledat nějakou práci jako něčí zástup. Teď mi chtěla udělat coming out párty.

“Nejsem gay, Harry,” připomněl jsem jí, toho dne už po sedmé, a nejspíš po sté od doby, kdy jsem sem přijel.

“Byl jsi s ním,” odsekla a já si udělal další fajfku v imaginárním seznamu “Kolikrát jsem si přál, abych Harry nevyprávěl to ubohé story”.

“Jak můžeš vědět, že to není nějaká skrytá tendence?” trvala na svém. “Jenom pár blízkých přátel – přijdou jen na pár drinků a na něco k snědku.”

Zavrtěl jsem hlavou, ale neodradil jsem ji.

„Nebudeš muset nic říkat, jenom trochu pokecáme, uvidíš, co si pak budeš myslet.” Na chvíli o tom přemýšlela. “Myslím, že Colin by mohl vlastně být celkem tvůj typ.”

Opřel jsem ztěžka hlavu o opěrku gauče… Já mám nějaký typ?

“Dneska večer jdu ven,” řekl jsem jí a sám sebe trochu překvapil.

Přimhouřila oči. “S kým?” chtěla mě nachytat, posmívala se při chabé zmínce o “kamarádovi”. Zkoušela zjistit víc, ale zůstal jsem zticha a nakonec oddupala pryč, něco si potichu mrmlala.

Povzdychl jsem si a vytáhl telefon; teď budu muset vážně jít. Napsal jsem Lestradeovi – během minulého měsíce mě několikrát kontaktoval, ale vyhýbal jsem se mu, stejně jako ostatním. Byl vážně milý, ale bylo jasné, že Sherlock je pro něj důležitější, než já. I tak jsem musel jít ven – aspoň uvidím, jestli má chuť na jedno.

Odeslal jsem zprávu a znovu se podíval na poslední smsku: Dobrou noc, Johne. SH

Posílal takovou každý večer; v 22.30 přesně. Nikdy nevynechal a nikdy se neopozdil. Někdy se omlouval, jindy se ospravedlňoval, někdy to bylo jen Dobrou noc. Prst už po tisící váhal nad tlačítkem Smazat, ale ne moc blízko – jednou jsem ho omylem zmáčkl, a kdykoli jsem od té doby koukal na seznam příchozích – což jsem dělal často – a viděl tu mezeru, užíralo mě to. Ty zprávy byly jako pojítko k mému Sherlockovi – tomu, kterého jsem miloval, mému imaginárnímu příteli. Samozřejmě jsem věděl, že mi je posílal on… ten skutečný muž, ten, co tahal za provázky, ale on nemohl vědět, že si je nechávám, tak jsem se držel fantazie.

Nechápal jsem, co jsem si od toho vlastně sliboval – musel to dělat za nějakým účelem, ale unikalo mi to. Nesnášel jsem se za to, že si je nechávám, nesnášel jsem svoje srdce, které bolelo pokaždé, když jsem je pročítal a nesnášel jsem svoje stupidní tělo, kdykoli se vzbudilo a toužilo po nich.

Ozvalo se pípnutí, jak Lestrade odpověděl s časem a místem – nakonec se zdálo, že jdu vážně ven.

**

Hospoda byla vyhřátá a rušná a plná života; připadal jsem si lehce surrealisticky, jak jsem seděl v rohu ve svém béžovém oparu. Když Lestrade přijel, potřásli jsme si rukama a mluvil o počasí – mokré, o fotbalu – na nic, a o stavu ekonomiky –příšerný. Hledal jsem jiná témata, když se zdálo, že se obrnil a bylo jasné, co bude následovat.

“Víš, bez tebe to s ním není moc dobrý.”

Zavrčel jsem, což bral jako znamení, aby pokračoval.

“Pořád pomáhá s případy, když ho požádám, ale už ho nezajímají.”

Odfrkl jsem si. “Jasně že se nezajímá, je to sociopat. Nezajímat se je jeho specialita.”

Lestrade se na mě smutně podíval. “Nemyslim si, že to je pravda, Johne,” řekl. “Aspoň teď už ne. Co jsem chtěl říct je, že už není z práce nadšenej, jako býval – nezkouší se vměšovat do zajímavých případů, neztrapňuje mě před novináři, nevytahuje se před zbytkem týmu. Prostě se ukáže, když ho požádám, prozkoumá důkazy, sdělí své dedukce a zas odejde.” Pokrčil rameny. “Ani už není hrubej!”

Zafuněl jsem: jako by nedostatek nevychovanosti Sherlocka Holmese byla velká ztráta pro celý svět.

“Tu noc jsem s ním byl, víš,” řekl náhle. “Tu noc, jak hledal Sally.”

Trhl jsem sebou a on se omluvně pousmál.

“A pak jsme hledali tebe… Neznám celý ten příběh – a ani nechci,” dodal narychlo. “Ale vim, že muž, kterého jsem našel v té uličce nebyl ten samej, se kterým jsem posledních pět let pracoval.”

“Chtěl, abych s ním zůstal, a nemá rád, když se jeho plány nedaří,” zamumlal jsem. “Zvlášť ty, na kterých tak tvrdě pracoval.”

“To asi nebude ono,” popřel. “Když přišel do Scotland Yardu, zoufale se ji snažil najít; nikdy jsem ho neviděl tak rozrušenýho,” vzpomínal. “Ale když jsem zmínil možnost, že byste se rozdělili, vyděsil se – prostě tě nechtěl zranit.”

Hořce jsem se zasmál. “No, tak to moc nevyšlo, co?”

Očividně jsem ho uváděl do rozpaků, ale nemohl jsem si pomoct, do mých slov prosakoval vztek – jakoby moje béžová byla prošpikovaná šarlatovou.

To bylo poprvé, co jsem o té noci, nebo vůbec o Sherlockovi, mluvil – Harry byla v Baker Street, aby vyzvedla moje věci pár dní poté a vrátila se bledá. Neptal jsem se a ona nic neříkala – jen mi podala moje tašky. Moc dobrou práci při balení neodvedla, protože několik věcí chybělo… Můj nejstarší a nejvetchejší svetr a většina mých hygienických potřeb; i když přinesla hrnek, což vypadalo trochu nahodile. Snažila se se mnou o tom párkrát mluvit, ale po šoku z té první noci, když se to všechno provalilo, jsem o tom odmítal diskutovat. Odchod z pokoje se zdál být jako docela efektivní způsob, abych ukázal, že se mi do toho nechce.

Lestrade měnil témata hovoru k různým případům a nezmínil Sherlocka, dokud jsme neodcházeli z hospody v deset večer, kdy najednou položil ruku na mou paži, než jsme se rozešli. “Podívej, je jasný, že si myslíš, že je chladnej a bezcitnej,” řekl, zdánlivě nesouhlasně, “ale viděl jsem vás.” Odmlčel se. “Viděl jsem vás oba, to odpoledne.”

Došlo mi, že tím myslí jak mě Sherlock líbal v průchodu a rychle jsem svou ruku vyškubl. Nechal mě jít.

“Je mi to líto, Johne,” řekl. “Ale tamto bylo všechno, jen ne chladný – to bylo zatraceně sexy a nedalo se to s ničím splést. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych nevěřil…” Jeho hlas zeslábl.

Měl bych už dávno jít pryč, ale jen ta vzpomínka na ten polibek mě jakoby držela na místě.

Zavrtěl hlavou. “Podívej, Johne, je to tvůj život, a Sherlock tě očividně velmi ranil, ale nemyslíš, že všechno až příliš stavíš na tom odhalení? Copak jeden zavádějící rozhovor může smazat všechen váš společný čas, prostě všechno zrušit?”

“Nerozumíš tomu,” řekl jsem mu naštvaně. Červená se teď roztahovala do mé béžové a přebírala kontrolu.

“Ne. Nerozumím,” souhlasil. “Ale myslím, že ani ty tomu nerozumíš.”

Tu krátkou cestu k Harryinu domu jsem ušel pomalu, prošel jsem zadními dveřmi a potichu se vplížil do hostinského pokoje – pořád jsem mohl slyšet její přátele, jak se nad něčím chichotají v obýváku. Na posteli ležela velká obálka, která tu nebyla, když jsem šel ven; na přední straně měla vyznačené moje jméno. Otevřel jsem ji a vytáhl fotografii, ale nebyla u ní žádná poznámka nebo dopis. Vypadalo to jako sledovací snímek, napadlo mě, evidentně pořízený zdálky, když si toho subjekt nebyl vědom.

Sherlock stál na York Bridge, kde jsme se toho dne v parku zastavili. Opíral se o zábradlí a díval se přes vodu, ale jeho oči byly rozostřené. Všiml jsem si, že zhubnul; jeho lícní kosti vystupovaly ještě víc než obvykle a jeho vlasy potřebovaly ostříhat. Vypadal ztraceně, jeho výraz nepopsatelně smutný.

Můj mobil pípnul, jak přišla zpráva – muselo být už 22.30. Chybíš mi, Johne, SH

**

O dva dny později jsem dostal zprávu od Mycrofta: Potřebuji s tebou mluvit. Mohu se na chvíli zastavit?

Odpověděl jsem mu něco jako, že se může jít bodnout, pak jsem rychle odešel z domu a zamířil dolů do místního parku na jednu specifickou lavičku, která se stala něčím jako útočiště, když jsem potřeboval pauzu od své sestry. Byl jsem tu sotva minutu nebo dvě, když si někdo sedl vedle mě – byl to Mycroft, samozřejmě. Povzdechl jsem si.

“Je pro tebe každý tak předvídatelný?”

“Obvykle ano,” připustil a podával mi kelímek s čajem z jednoho krámku poblíž. Seděli jsme tam několik minut a mlčeli.

“Měl bych ti dát pěstí,” podotknul jsem.

Povytáhl obočí. “Hodláš to udělat?” Netvářil se moc ustaraně.

“Nevim,” přiznal jsem. “Ale myslím, že by to bylo oprávněný. Byl jsi to ty, kdo mě přesvědčil, abych tomu falešnýmu vztahu vůbec dal šanci. Nikdy bych na tu cestu nevstoupil, kdybys mě na ni nevkormidloval.” Jak jsem mluvil, byl jsem čím dál naštvanější a všiml jsem si, že se trochu odsunul, což mě lehce uspokojilo, i když, jak znám bratry Holmesovy, pravděpodobně si odsedával právě proto, abych se cítil líp. Manipulativní hajzl.

“Nelhal jsem ti, Johne.”

Odfrkl jsem si. Hlasitě. “Řekl jsi mi spoustu žvástů, abys hlavně pomohl svému bratrovi udržet si asistenta… Dle jeho neuvěřitelně stupidního plánu,” připomněl jsem mu. “Fakt, že to byl můj život, se kterým jste vyjebali, nejspíš vůbec nebyl důležitej. Nejste lidi.”

Mycroft teď opravdu vypadal trochu nervózně, ale popíjel klidně čaj a ruka se mu nechvěla. “Všechno, co jsem ti toho dne řekl, byla pravda.”

“Fakt, jo?” pochyboval jsem s hořkostí. “Jak vysvětlíš ty nesrovnalosti?”

Pozvedl obočí. “Tím, že se budu opakovat, jak se zdá. Vše, co jsem řekl tobě, byla pravda…” Čekal, až si pospojuju vodítka.

“Chceš říct, že rozhovor se Sherlockem…”

“Bylo, vlastně ’spousta žvástů’, jak jsi to tak pregnantně vyslovil.” Nechuť k vulgaritám byla evidentní.

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. “Nerozumím jediné věci, co vychází z tvojí pusy.” Chystal jsem se vstát. “Vracím se k Harry.”

“Zajímavá volba slov,” přemítal, což mě rozčilovalo. “Pověz mi, Johne, kde je domov?”

Obraz Baker street mi nechtěně přišel na mysl. Lebka, nepořádek, apendix v lednici, housle v rohu a Sherlock, vždycky Sherlock. Sherlock na gauči, jak strká svojí hlavu proti mé ruce, abych ho hladil. Sherlock požadující čaj v neuvěřitelné denní doby a jak nosí domů příliš mnoho mlíka. Sherlock, jak se omotá kolem mě v noci a jak tiše reptá, když vstávám. Sherlock, hlavu zvrácenou a jeho tělo propnuté, jak vykřikne moje jméno.

Zavrčel jsem na Mycrofta, jak se moje oči plnily slzami, pak jsem se otočil a prakticky běžel zpátky k Harry. Tu lavičku jsem škrtnul ze seznamu svých útočišť.

**

O dva dny později byl zpět, tentokrát u kachního rybníčku.

“Sherlock byl diagnostikován svými spolužáky jako sociopat, když mu bylo čtrnáct,” pronesl, aniž by řekl ’Dobré ráno’, aby na sebe upozornil. “A on to ochotně přijal, protože ho to chránilo před jejich posměchem.”

Aniž bych chtěl, poslouchal jsem.

“Tehdy mi bylo dvacet jedna,” pokračoval, “a byl jsem na dlouho pryč z domova.” Vypadal, že toho lituje. “Než jsem si uvědomil, co se děje, bylo už příliš pozdě.”

Přísahal jsem si, že už nikdy neuvěřím jedinému slovu, co vyjde z Mycroftových ďábelských úst, ale teď jsem nebyl schopný pochybovat. Nedíval se na mě, aby analyzoval můj výraz nebo aby uplatňoval to svoje kouzlo, prostě seděl na lavičce a vzpomínal, když se nepřítomně díval na kachny, jak plavou sem a tam.

“Vždycky jsme si byli blízcí, i přes ten věkový rozdíl. Sherlock jako dítě…” Na jeho obličeji se objevil úsměv. “Tedy, byl roztomilý,” pokračoval smutně. “Vždycky ho fascinoval svět, chtěl vědět všechno, prozkoumat všechno, rozumět všemu; děsivě inteligentní a zvídavý.” Jemně potřásl hlavou. “Lidé si nejsou moc jisti, jak s takovým dítětem zacházet, víš.”

Krátce na mě pohlédl a já se snažil předstírat, že tím nejsem fascinovaný.

“Vždycky říkal příliš mnoho, až jim to bylo nepříjemné. Dívali se na něj, jako by ani vlastně nebyl člověk. V tom útlém věku se od nich naučil, že není normální.”

Snažil jsem se, aby mě to dál nezajímalo, ale bylo to těžké.

“Děti umí být velmi kruté a puberta je dost velkou výzvou. Než mu bylo patnáct, tak škatulka ’sociopat’ už seděla pevně na svém místě, pevná skořápka ho obklopovala, což zastavilo kohokoli, aby se dostal dovnitř.” Odmlčel se. “Dokonce i jeho vlastního bratra,” dodal smutně a zdál se být ztracený v myšlenkách, když nad našimi hlavami zpíval vítr ve větvích.

“Ale to není to, kým skutečně je,” zdůraznil a otočil se, aby se mi podíval do očí. “To není ten chlapec, kterého si pamatuji, to není můj bratr.” Byl teď mnohem víc rozrušený, než jak jsem ho kdy viděl, když býval tak chladný a neotřesitelný čímkoli jiným. “Sherlock je zamčený uvnitř přesně tak, jak jsou všichni ostatní zamčeni venku,” dodal. “Roky žije jen napůl.”

**

Tu noc jsem měl divné a erotické sny. Sherlock předtím poslal jednu z jeho tajemných sms: Probudil jsem se v parku, SH, což mě přimělo o tom dnu zase přemýšlet. Úplně vzhůru jsem se pokusil soustředit na ten ničivý konec…  Setkání se Sally, to, jak jsem Harry řekl, co se stalo, konfrontace s Sherlockem v uličce, všechno najednou.

Moje podvědomí se ale raději pořád zabývalo tím polibkem v průchodu a především tím skoro-sexem na koberci. Probudil jsem se zamotaný do pokrývek a tvrdý jak kámen, s obrazem Sherlocka, jak se na mě omámeně dívá a s pocitem, že mi něco chybí.

Celý den jsem byl popudlivý a nervózní, takže když Harry večer přitáhla další své přátele (tentokrát bez varování), trval jsem na tom, že raději půjdeme ven do hospody, než abychom seděli doma a snažili se o hovor o ničem mezi veškerou tou béžovou.

Byl jsem u baru pro další rundu, když do mě zezadu někdo narazil. Otáčel jsem s něčím ostrým na jazyku, ale spolknul jsem to, když jsem uviděl viníka. Byla drobná a oblá, s vlnitými blond vlasy a velkýma hnědýma očima, a tvářila se nervózně.

„Bože, moc se omlouvám,“ řekla a její hlas zněl velmi měkce – musel jsem se k ní naklonit, abych ji slyšel. „Hledala jsem svou kabelku a pak mi upadl mobil a pak jsem se narovnala moc prudce a ztratila rovnováhu…“ drmolila. „Omlouvám se, snad jste kvůli mě nerozlil pití, nebo jo? Pokud ano, nechte mě prosím koupit nové, to je to nejmenší, co můžu udělat, nejsem normálně tak neohrabaná…“ Byla rozjetá a nezdálo se, že by se měla jen tak uklidnit.

Pozvedl jsem ruku, abych zastavil ten příval. „Jsem John,“ představil jsem se, „a nic se nestalo,“ mávnul jsem rukou ke drinkům na baru. „Podívejte – všechno je tak, jak má být.“

Zahihňala se a potřásla mi rukou. „Jsem Mary a je to fakt úleva.“

Pár minut, zatím co byla obsloužena, jsme si povídali. Byla učitelkou na základní škole a měla za sebou první týden na nové škole; tady se měla setkat s některými kolegy. Pozval jsem ji, aby se k nám přidala, protože jsem tušil, že to Harry trochu vytočí.

Její kolegové měli čtyřicet minut zpoždění a ona byla perfektní. Byla pěkná takovým jemným způsobem, sladká, ale ne cukrkandlová, vtipná, ale při tom pořád milá. Byla nesmělá, ale zdálo se, že se jí líbím a snadno jsme si povídali. Kdybych ji potkal před šesti měsíci, někdy teď bych plánoval, jak ji požádám o ruku. Byl jsem naštvaný a otrávený, takže když její přátelé dorazili, požádal jsem ji o číslo, které mi dala s velkým úsměvem – upřímnost nad zdrženlivostí, další fajfka na straně seznamu „Ano“.

Zbytek večera nějak utekl. Naštěstí Colin, který vážně vypadal trochu jako Sherlock, se svými černými vlasy a výrazným lícními kostmi, byl asi tak nezaujatý mnou jakou já jím, takže aspoň jeden z Harryiných plánů vůbec nevyšel – snad mi už teď dá pokoj.

**

Ne na dlouho, jak se později ukázalo, protože druhý den ráno křičela do patra, že mám návštěvu.

„Jestli to je Mycroft, tak mu řekni, ať se jde vysrat!“ křiknul jsem na ni.

„Ne, je to policie.“

To bude Lestrade, pomyslel jsem si, vstal a sešel dolů.

Harry právě vycházela ze dveří. „Musím běžet,“ řekla mi. „Nechala jsem ji v obýváku.“

Ji. Zastavil jsem se pod schody. Hodlal jsem udělat taktický ústup přes kuchyň, když se Sally objevila ve dveřích obýváku – jen její výraz mi zrychlil tep. Polil mě studený pot, jak se všechno zdálo pomalejší; nával adrenalinu, poznamenala část mého mozku, útěk nebo útok. Zdálo se, že moje tělo má fyzickou reakci na vzpomínku na naše poslední setkání.

„Dej mi chvilku,“ požádal jsem ji a ona přikývla a otočila se zpátky do obýváku. Sedl jsem si na schod a dal hlavu mezi kolena, soustředil se na dýchání, dokud jsem se necítil víc pohromadě, a pak jsem se k ní připojil.

„Promiň, že jsem sem tak vpadla,“ začala. „Ale myslela jsem, že mě nebudeš chtít vidět a musím s tebou mluvit.“

Nemohl jsem si pomoct, ale trhnul jsem sebou při těch samých slovech, která řekla: „Musím s tebou mluvit.“ Jakoby neměla na výběr, takže cokoli se stalo, nebyla její vina. Cítil jsem, jak se mi zkřivila pusa, ale neřekl jsem nic.

„Bylo to nepřesný, to, co jsem ti řekla,“ začala, což mě překvapilo.

„Dala jsi mi nahrávku,“ připomněl jsem. „Jak by to mohlo být nepřesný?“

Tvářila se zahanbeně. „Neměla jsem to vůbec dělat. Slyšela jsem kus rozhovoru, a došla k závěrům – už kvůli své práci jsem o tom měla líp přemýšlet.“

Bezvýrazně jsem se na ni díval, zatím co se zhluboka nadechla. „Musíš pochopit, pracuju se Sherlockem roky a vždycky byl pro mě jen magor. Neustále jsem čekala na poslední kapku, až udělá něco strašnýho.“

„To jsi mi říkala, když jsme se poprvé potkali,“ vzpomněl jsem si. „Řekla jsi, že jednoho dne budeme stát nad tělem a bude to Sherlock Holmes, kdo ho tam dá.“

Přikývla. „Přesně. Takže když jsem slyšela, co jsem slyšela, myslela jsem si, že je to konečně ono – že udělal něco nelidského a musela jsem tě varovat; nesnesla jsem myšlenku, že by mu to prošlo.“

Nebyl jsem si jistý, o čem to mluví. „Fajn, tak jsi mi to řekla. A teď jsi mi vysvětlila, proč jsi mi to řekla – což nebylo mimochodem nutný. Proč jsi to vůbec udělala je pro mě vážně nepodstatný.“

Najednou vstala a začala přecházet sem a tam. „Snažím se ti vysvětlit, proč jsem ti to neměla říkat!“ vyhrkla, očividně frustrovaná. „Tenhle plán, projekt, nebo co… Nesnažím se předstírat, že rozumím tomu, co se mu honí hlavou, ale je očividné, že celá ta konverzace byla naprostá hovadina!“

Škubnul jsem sebou. „Co tím myslíš?“

Ztěžka si zase sedla. „Když zjistil, co jsem ti vlastně řekla, doslova se zhroutil. Vážně, hyperventiloval – myslela jsem, že mi pozvrací můj nový koberec.“

Sallyin zájem celou věc trochu ospravedlňoval, ale stejně jsem zavrtěl hlavou. „Přistihli jsme ho,“ připomněl jsem jí. „To musel být šok i pro něj.“

„To jsem si taky říkala,“ odpověděla a přikyvovala. „Říkala jsem si to fakt dlouho… Ale už tomu prostě nemůžu věřit.“ Dlouze si povzdechla.

„Změnil se, Johne,“ po chvíli pokračovala. „Nevím, jestli je to proto, že tě ztratil, nebo jestli se už měnil a to, že tě ztratil, to jen zvýraznilo, ale kdybych si někdy přála, aby trpěl…“ sklonila hlavu, jasně se styděla, „… Pak, můj Bože, pak se mi to splnilo. Už se mu sotva můžu dívat do očí.“

Zatraceně, mohla tahle ženská být víc sebestředná? Najednou jsem si vzpomněl, že nutně musím k zubaři, ruku na čelisti, jak mě bolely zuby, a Sally jsem vyprovodil ven. Stejně jako ostatní se mě na poslední chvíli pokusila chytit za ruku, nepochybně měla na srdci nějaké další perly moudrosti, ale čekal jsem to, takže se mi podařilo uhnout před jejím sevřením. Možná mě nebolí zuby, ale hlava mi třeštila, když jsem se jí zbavil.

Potřeboval jsem velkou dávku „normálnosti“, tak jsem zavolal Mary a domluvili jsme se, že půjdeme na kafe. Byla přesně tak skvělá jako předešlou noc a já se přistihl, že jsem ne vyloženě šťastný, ale určitě víc John Watson, kterého jsem znal většinu svého života. Bylo to příjemné; sedět a povídat si s někým, kdo nevěděl o té soap opeře, do které se můj život proměnil. Mít normální rozhovor s fajn, normální holkou. Měl jsem z toho dobrý pocit, jako bych přesně tohle měl dělat.

Mary musela pak odejít, ale počasí na další den mělo být dobré, tak jsme se domluvili, že se sejdeme v parku. Políbil jsem ji na tvář, když odcházela, a ona se začervenala – skvělý.

**

Měl jsem tušit, že to bylo příliš dobré, než aby to trvalo dlouho… Druhého dne jsem do parku dorazil hodinu předem, chtěl jsem si prostě užít trochu toho sluníčka (a klidu – s Harry jsme byli zase na válečné stezce), když se na konci mé lavičky objevil Mycroft. Připomněl mi Mr. Benna v televizním programu, který jsem sledoval jako dítě: „jako kouzlem, prodavač se objevil“ – předpokládám teda, že ten prodavač byl temný politik bez morálních zábran a se sklonem jednat s lidmi jako s šachovými figurkami.

„Nemůžu s tebou dnes mluvit,“ štěkl jsem po něm. „Mám rande!“ Tak… zadav se tím, pomyslel jsem si s uspokojením.

Samozřejmě ho to ani trochu netrápilo. „Ah, jistě, rozkošná slečna Morstanová,“ přemítal s nohama nataženýma před sebou.

Proč mě vlastně překvapovalo, že znal celé její jméno, když já ho nevěděl? Nejspíš i věděl, co měla k snídani posledních pět let, ve chvíli, kdy si se mnou potřásla rukou.

„Neříkej mi, že je špeh, nebo vražedkyně se sekerou, nebo holka na telefon,“ varoval jsem ho. „Protože ti neuvěřím.“

„Ne, ne, Johne,“ usmál se nepatrně. „Vypadá jako rozkošná mladá žena a jsem si jist, že pro tebe bude skvělou partnerkou.“ Odmlčel se, pak poposedl a překřížil nohy. „Pověz mi, Johne,“ poptával se. „Víš něco o konceptu alternativních realit?“

Pozvedl obočí, pak očividně vzal můj nicneříkající výraz jako ne, a pokračoval. „Ta teorie tvrdí, že každé rozhodnutí, které v životě uděláš, tě vede po jedné určité cestě, ale v každé chvíli, kdy si zvolíš, se odštěpí kus reality v alternativu, ve které si volíš odlišně. Na konci tvého života tu pak bude téměř nekonečné množství různých cest, kterými ses mohl vydat, jak jsi procházel všemi těmi volbami.“

Někde v mojí hlavě něco zaklaplo na místo. „Myslíš jako v tom filmu „Srdcová sedma“, kde byly dva různý příběhy, jeden, kde stihla vlak a druhý, kde ho nestihla?“ zeptal jsem se. Harry milovala ten film; říkala, že to dokazuje, že většina mužů je špína a i ti druzí, kteří nejsou, by vás zbouchli a pak vás nechali umřít při dopravní nehodě.

„Přesně tak,“ odvětil Mycroft, i když vypadal trochu zaskočeně při zmínce toho filmu. „Dlouho ten koncept shledávám fascinujícím – všechny ty různé možné cesty leží před námi, jako zahrada s rozvětvenými cestičkami…“

Přesně jsem chápal, že ho to fascinuje, s tím jeho zvykem motat se každému do života. To bylo nejspíš to, o čem byla všechna politika – postrkovat lidi na cesty, na které jste je chtěli dostat, pokud možno aniž by si toho byli vědomi. „No, tohle je všechno vážně zajímavý, Mycrofte,“ řekl jsem a z mého hlasu přímo odkapával sarkasmus. „Ale předpokládám, že to má nějakou pointu, protože Mary tu bude brzy a já tě nechci nikde v její blízkosti.“

Odmlčel jsem se. „Bez urážky.“ Znovu jsem se odmlčel. „Vlastně, uraž se, jak je libo.“

Povzdychl si. „Nevyčítám ti, že jsi rozzlobený, Johne.“

„No, to se mi skutečně ulevilo.“ Vážně, ten sarkasmus ze mě dneska lítal úplně sám; bude lepší, když se toho zbavím, než dorazí Mary.

„Když jsem tě poprvé potkal, Johne,“ vysvětloval. „A zvlášť když jsem potkal tebe a Sherlocka dohromady potom, co jsi právě zachránil jeho život,“ dodal bez obalu, nepochybně naznačoval, že by mě mohl dostat za tu vraždu, kdyby chtěl. „Viděl jsem jasně novou možnou cestu.“

Nehnutě mě sledoval. „Bylo okamžitě jasné, že vy dva patříte k sobě nějakým způsobem, hodíte se k sobě jedinečným způsobem skoro ve všech ohledech, perfektně se doplňujete.“

Trochu jsem se zavrtěl. Opravdu jsem tohle nechtěl poslouchat, ale on byl neoblomný.

„Zdálo se mi, že by tu mohlo být tisíc různých scénářů, kde jste žili své životy jako přátelé a společníci, kdy Sherlock zůstane z velké míry outsiderem jeho života… Pravděpodobně i mnoho takových, kde jsi ženatý s někým, jako je Mary a stále s ním pracuješ.“ Odmlčel se, jako by se připravoval na něco obtížného.

„Ale také jsem viděl možnost jiné cesty – takové, která by v mém bratrovi probudila tu část, kterou před tak dlouhou dobou v sobě udusil. Takovou, která by mu dovolila cítit, milovat, opravdu žít život, který měl mít a který si zaslouží.“

Začínal jsem mít podezření, jak tak mluvil, a přimhouřil jsem oči.

Napjal se, ale pokračoval. „Po tom, co jste spolu nějakou chvíli pracovali, bylo jasné, že ho neobyčejně přitahuješ, že má o tebe velkou starost, že se mu přibližuješ; ale stejně tak bylo očividné, že nikdy, nikdy neudělá první krok, nebo že by vůbec rozpoznal ty emoce.“

Začal jsem mít velmi zlověstný pocit a uvědomoval jsem si, že se mé svaly napjaly, jak jsem svíral okraj lavičky. „Mycrofte…“ Můj hlas byl tichý a neobvykle pod kontrolou. „Mycrofte, co jsi udělal?“

V tuhle chvíli už se tvářil přímo nepříjemně, možná si byl vědom, jak blízko byl k tomu, aby se velmi intimně sblížil se svým deštníkem, než nakolik doporučoval výrobce.

„Jen jsem ho lehce popostrčil,“ řekl tiše. „Umožnil jsem, aby si odůvodnil své touhy tak, že jsem mu dal logický důvod, aby tak učinil.“

Sevřel jsem zuby. „To jsi byl ty? Ty jsi mu dal tenhle nápad o projektu?“ zíral jsem na něj. „Měl bys raději odejít, Mycrofte.“

Váhal, znovu otevřel pusu, ale přerušil jsem ho. „Vážně,“ varoval jsem ho. „Mám co dělat, abych se udržel v klidu, vážně bys měl odejít. Právě teď.

Rychle vstal a popošel o kousek dál, než se znovu otočil. Co je to sakra s těmi lidmi a jejich utkvělou potřebou mít poslední slovo?

„Můžu tě jen požádat, abys zvážil, co tě od něj teď drží dál?“ zeptal se mě. „Je to snad, přese všechny důkazy, upřímná víra v to, že tě nemiluje nebo že tě nechce, nebo je to pýcha? Protože tě oklamal? Protože, věř mi, on sebe oklamal zrovna tak.“

Odešel, nechal mě na lavičce s hlavou jak pátrací balón a s pachutí ze zmatku v mé puse.

**

Když jsem šel ten večer do postele, přemítal jsem, že vlastně nebylo tak překvapivé, že moje rande s Mary nebylo tak vydařené, jak jsem čekal. I když stále souhlasila s tím, že se mnou za pár dní půjde na drink. Uvědomoval jsem si, že se zaměřuju na ni, abych zapomněl na Sherlocka, ale opravdu jsem se chtěl vyhnout myšlenkám na něj, takže mi to nevadilo. Dokonce jsem přestal každou hodinu posedle pročítat jeho smsky.

Zrovna když jsem na to myslel, můj telefon pípnul… Bylo 10.30: Hořím, SH

Předpokládal jsem, že to myslel metaforicky – dokonce ani Sherlock by mi snad nepsal, kdyby se dokázal podpálit při nějakém bizarním experimentu s toustovačem.

Šel jsem do postele a myslel na horko a plameny, což nevyhnutelně vedlo k víc erotickým snům a další masivní erekci, která naprosto odmítala odeznít sama od sebe. Když jsem se o to snažil postarat sám, zoufale jsem si snažil představovat Mary; ale když jsem se udělal, měl jsem na rtech Sherlockovo jméno, a jeho obličej když jsem zavřel oči. Jeho výraz byl omámený a nemohl jsem přijít na to, proč jsem si ho tak představoval.

Během následujícího týdne moje myšlenky neustále vířily kolem Sherlocka, přes všechny moje snahy zaměřit je jiným směrem. Mycroftova slova převládala. Ani trochu jsem mu nevěřil, ale aspoň mi dal nějaký náhled do Sherlockova dětství, což mnohé vysvětlovalo. Lestradeovy vzpomínky na ten večer, a dokonce Sallyin obrat o sto osmdesát stupňů mi zaplňovaly hlavu.

Od chvíle, kdy se můj svět zhroutil, jsem předpokládal, že můj Sherlock byla jen osobnost, přetvářka, něco, co ten skutečný muž na sebe navlékl jenom proto, aby dosáhl svého cíle – přesně jak jsem ho vídal při řešení případů, jak snadno se stával někým naprosto jiným, a doslova nerozeznatelným. Ale jestli to bylo úplně jinak – co když můj Sherlock byl ten uvnitř, hluboko schovaný před světem, a tím spíš před Sherlockem samotným? To by znamenalo, že jeho láska byla skutečná.

Moji mysl teď zaplavovaly vzpomínky na intimní chvíle. Chvíle, kdy mi ukazoval opravdovou náklonnost, staral se o mě, strachoval se o mě… Jeho majetnickost, když se mě Sally dotkla. Jak se ke mně ráno tulil. Jeho zvláštní odhodlání, abychom sdíleli sprchu. Pak tu byl ten polibek v průchodu, když se zdálo, že po mně úplně prahne, jeho panika v autě, když si uvědomil, že je Sally slyšela, pak to horečné milování když jsme se dostali domů, které ale přerušil – přestože očividně nechtěl – přestal, když jsem mu řekl, že ho miluju. Znamenalo to něco? Určitě ano, ale moje zmatená mysl na nic nemohla přijít.

Snažil jsem se fungovat jako obvykle… Byl jsem na dalších dvou rande s Mary a naplánovali jsme si večeři na víkend. Očividně ode mě očekávala nějaký krok kupředu, ale nějak jsem se k tomu nemohl přimět, což bylo dost rozčilující.

Přišel sobotní večer, připravil jsem se na rande a byl jsem přitom pořád tak zmatený, jako po celý týden. Sherlock mě tak naprosto podvedl, jak jsem mu mohl znovu věřit? A přesto se zdálo, že sám sebe dost pravděpodobně podváděl úplně stejně. Jak jsem si mohl být jistý, že můj Sherlock byl skutečný nebo imaginární? Bylo mi špatně, jak jsem nad tím přemýšlel; šel jsem ven… a nechal mobil doma.

S Mary jsme měli skvělou večeři. Vyprávěla mi o škole, o věcech, které tam děti vyváděly – bylo jasné, že jednou bude úžasná matka. Tvářila se ohromeně, když jsem jí vyprávěl o Afghánistánu, ale nerýpala se v tom, když jsem zmínil, jak jsem byl v domě pro invalidy. Jen se natáhla přes stůl a jemně zmáčkla moji ruku, její hnědé oči hřejivé a něžné. Díky ní jsem se zase cítil silný a ve vedení, a to se mi vážně dost líbilo.

Doprovodil jsem ji domů v jedenáct hodin a zastavili jsme se u schodů vedoucích do jejího bytu. Otočila se ke mně a ostýchavě se usmívala. „Chtěl bys jít nahoru na kafe?“ zeptala se, nervózně si okusovala spodní ret… a mně najednou došlo, o čem to Mycroft mluvil.

Zřetelně jsem viděl dvě cesty, které se přede mnou rozkládaly; jedna s Mary, rodinou, vším, o čem jsem vždycky přemýšlel, že jsem chtěl a že to jednou budu mít. Pak tu byla druhá se Sherlockem, neustálou výzvou, pravděpodobně smrtící, určitě nebezpečná. Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli zavřel oči… A pak jsem vzal Mary za ruku a šel s ní nahoru.

**

Když jsem se druhý den ráno vrátil do sestřina domu, dům byl tichý – Harry šla nejspíš ven. Šel jsem nahoru do mého pokoje a první věc, které jsem si všiml, byl můj telefon, který jsem předešlého večera nechal ležet na stolku. Vzal jsem ho do ruky a nebyla tam žádná nová zpráva, žádná smska z předchozí noci. Ztěžka jsem si sedl na postel, jako by mě nohy neunesly, když mi to všechno došlo… Nechával mě odejít.

Nepochyboval jsem, že věděl o Mary, protože bratři Holmesovi nejspíš věděli všechno. Nepřemýšlel jsem, jestli věděl o tom, kde jsem strávil noc, protože mi bylo jasné, že to věděl.

Jeho omámený obličej mi zas přelétl před očima a v tu chvíli jsem věděl, na co jsem si celou dobu snažil vzpomenout. Proč jsem se s tímhle obrazem budil. Když se tehdy uhodil do hlavy a jeho normální kontrola nad sebou samým byla totálně oslabená, tak jen na pár vteřin, jediná věc, kterou se snažil udělat, kterou chtěl udělat okamžitě, bylo říct mi, že mě miluje. Jeho podvědomí pro jednou na okamžik vyplulo na povrch, než bylo zase udusáno, jak se probíral, a tohle byl ten vzkaz.

Vstal jsem, najednou jsem si byl naprosto jistý. Můj Sherlock tam opravdu byl, hluboko pod tou skořápkou, kterou Mycroft popisoval, ale já jsem ji mohl rozbít.

Seběhl jsem schody a běžel jsem ven na ulici, pro jednou jsem sehnal taxi téměř okamžitě. Kvůli mně snižoval své zábrany; kvůli mně by to risknul – zkusil by žít svůj život.

Jízda taxíkem byla docela rychlá. Vzpomněl jsem si, jak se kolem mě omotával během noci, když byl jeho mozek vypnutý; jak mazlivý byl po ránu, když ještě napůl spal, jeho podstata se ukazovala kdykoli dostala příležitost.

Byl jsem tady. Pořád jsem měl svůj klíč, tak jsem vešel dovnitř, běžel po schodech nahoru. Věděl jsem, že byl doma – nevím jak, ale byl jsem si jistý. Otevřel jsem dveře.

Musel rozpoznat moje kroky na schodech, protože vstal, když jsem prošel dveřmi, tvářil se nejistě.

Vypadal hrozně. Jeho oči byly červené a jeho obličej plný skvrn, očividně několik hodin plakal. Ve své ruce držel fotografii – rozpoznal jsem sebe a Mary, jak se na sebe smějeme v parku; vypadla z jeho prstů, když se narovnal, a pomalu spadla na zem, obrázkem na podlahu.

Jeho oči po mně přejížděly sem a tam a já věděl, že ze všeho – jak jsem vypadal, z každého detailu mého postoje, pochopí moje úmysly, i když se tvářil, jako by tomu nemohl uvěřit.

Roztáhl ruce a já vešel přímo do jeho náruče.

Byl jsem doma.

Předchozí

Další

Advertisements

16 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Tak jo. Jen mi stále uniká důvod toho rozhovoru, který inicioval Mycroft, a který celé tohle drama vlastně započal. Proč to vlastně udělal? A pak se Johnovi omlouval, tak nějak dopředu, jako by věděl, co přijde. Prostě mi to hlava nebere.

  2. ama8ru napsal:

    Úžasná poviedka. Mohla by som poprosit o heslo k 17.kapitole? Dakujem.

  3. Terry napsal:

    Páni,tohle je nejlepší Johnlock povídka,jakou jsem četla. Překládáš naprosto úžasně. Jaké je heslo k dalším dílům, prosím? Moc dlouho bez dalšího dílu nevydržím 😀

  4. Katy chan ^^ napsal:

    To, co jsem psala k předchozí kapitole beru zpět. Až tady jsem bulela jako želva. Tahle kapitola se mi zatím zdá jako jedno z nejlepších děl, které na blogu máš. Ú-ž-a-s-n-é!

    1. miamam napsal:

      Taky mi jaksi nestačily kapesníky, když jsem to četla… Děkuju 🙂 ♥

  5. KalamityJane napsal:

    Nedostatek. Kapesníků.

  6. Lucisu napsal:

    Zdravim, docetla sem az sem, povidka je skvela a uzasne prelozena.
    Jen mam jedne maly problem 😀 at se snazim sebevic nejde mi odheslovat 17. a 18. kapitola o.O opravdu nevim co s tim..
    Budu rada za radu (a ano o tom jak by to heslo melo znit sem si cetla :D)

    1. miamam napsal:

      Heslo musíš zadat tak, jak sis to přečetla – TRLT – a potom prostě kliknout na nadpis kapitoly a jsi uvnitř; teď jsem se schválně odhlásila, abych to otestovala a normálně to funguje… 😉
      A děkuju 🙂

  7. Add napsal:

    Naprosto boží kapitola… neubránila jsem se slzám.. a navíc jsem dostala skvělou inspiraci pro můj další výtvor :3 je úžasný že to takhle přeládáš, možná že bych to v angličtině přelouskala ale rozhodně by to nebylo ono 🙂 ale nefunguje mi heslo u další kapitoly 😦 nemohla bys mi pomoct prosím? 🙂
    jinak přeju hodně štěstí při tvém psan i překládání jelikož je to úplně skvělé 🙂 máš dalšího trvalého návštěvníka tvého blogu :3 😀

    1. miamam napsal:

      To mě fakt moc těší, yay! 😀 heslo máš v mailu 😉

  8. Alenor napsal:

    Ježiši! Všechny kapitoly jsem přečetla v jednom dni! úžasné! Prosím, jaké je heslo k dalším dílům, PROSÍM!

  9. Rukola napsal:

    Jako vždy wow :3 Můj první den školy nemohl začít lépe, když (k mé radosti) jsem při nudném projevu ředitele, našla další, úžasně přeloženou kapitolku TRLT. (Hah..nikdo nemohl přijít na to proč nad tím mobilem skoro roním slzy a hned potom se culím. :3 )
    Jsem ráda, že angst skončil protože nemám ráda angst na pokračování. Celou dobu se trápím jak to skončí, nebo jestli to skončí vůbec.
    Už aby vyšlo pokráčko :3
    Hodně zdaru do překládání. 😀

  10. Terka napsal:

    Zatím asi nejlepší, co jsem četla. Nejen, že je to plné citu a emocí, ale je to také vtipné (ta pasáž s Mycroftem a deštníkem mě totálně rozsekala :D). Mimochodem, koukla jsem na to v angličtině a musím přiznat, že lépe bych to rozhodně nepřeložila. Máš můj obdiv!
    A samozřejmě se nemůžu dočkat další kapitoly 😉

    1. miamam napsal:

      huh, díky, Terko! O.O tohly byla verityburns-ina prvotina, a psala mi, že do toho chtěla prostě nacpat všechno, takže jo, má to všechno 😀

  11. Hana Chvalová napsal:

    Úžasné, úplně luxusní…lépe jsem si nemohla zpříjemnit poslední den prázdnin 😀
    A ten konec… brečela jsem a smála se zároveň 😀 vážně super 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s