The Road Less Traveled: kapitola 17.

Tak, blížíme se (!) ke konci povídky. Tahle kapitola byla děsivě dlouhá (raději jsem ale dopředu nepočítala, kolik má ta následující…), tak si ji pořádně vychutnejte. Když už jste se dostali přes to heslo, že… 🙂 Připomínám, že tohle je úplně první johnlock povídka, jakou verityburns napsala (ta je sakra dobrá, co? :D), takže pravděpodobně to ti z vás, co od ní znají i něco dalšího (případně podficy), poznají.

No nic, k dnešní kapitole: Sherlock byl šest dlouhých týdnů bez Johna. Po tom, co se sesypal Mycroftovi do náruče, si asi umíte představit, jak to s ním vypadalo, nicméně tady je jeho POV. Když už ta 16. kapitola končila objetím, tak nejspíš přijde i usmiřování… 🙂

Děkuju vám moc za krásné komentáře ♥ a betě kalerme poklona, místo čtyř stránek, co byly tak zhruba ze začátku povídky, jich najednou dělá 13. 😀 Doufám, že mi neutečeš :-* 😀

17. Shledání

Sherlockův POV

O devět hodin dříve…

Pomalu jsem odložil telefon. Tak. John udělal krok vpřed. Tahle žena, tahle Mary, zvítězila, aniž by věděla, že se koná nějaká bitva.

Ztěžka jsem si sedl do křesla. Samozřejmě jsem věděl, že se s ní stýká. Mycroft mi to nechtěl říct, ale já měl své vlastní zdroje. Znovu jsem vzal do ruky fotografii, tu z minulého nedělního odpoledne, která je oba zachytila spolu v parku. Usmívali se jeden na druhého a John vypadal šťastně. Myslím, že je docela hezká, i když trochu měkká. Mycroft mi aspoň potvrdil, že její charakter byl vhodný – žádní kostlivci ve skříni nebo nepříjemná překvapení. Hezká, příjemná, bezpečná, nudná žena, která právě teď byla s mým Johnem… Tuhle myšlenku jsem zahnal.

Nebyl jsem schopný v klidu sedět, tak jsem znovu vyskočil a začal přecházet sem a tam. Kdykoli od toho příšerného večera před šesti týdny, kdy jsem se sesypal před svým bratrem, jsem se snažil zůstat rozumný a tak klidný, jak jen to bylo možné. Očekával jsem vztek namířený vůči Mycroftovi, ale nepřicházel, naopak byl namířený proti mně samému. Věděl jsem, že za tuhle katastrofu mezi mnou a Johnem můžou mé vlastní činy, můj nedostatek sebeuvědomění – bylo by jednoduché vinit Mycrofta, ale potřeboval jsem ho; on byl tím jediným, kdo mi dával naději od chvíle, kdy byl John pryč.

Byl si tak jistý, že se John vrátí, že mi časem odpustí, a jak to Mycroft eufemisticky nazval „vhodně mě navede“. Zakázal mi honit se za Johnem, tak jsem mu aspoň každou noc psal krátké zprávy – chtěl jsem, aby věděl, že mi to bylo líto, že jsem se o něj zajímal, že jsem na něj myslel a ty zprávy se zdály být dostatečně nenásilným prostředkem. Nemusel je číst, pokud nechtěl, a neexistoval žádný nátlak, aby mi odpověděl. Každou noc jsem je posílal přesně v tu samou dobu, abych mu ukázal, že byl nadevšechno mojí prioritou, a taky jsem myslel, že by je mohl začít dopředu očekávat a byly by pro něj víc důležité. Mojí jedinou nadějí bylo, že bude vzpomínat na naše společné chvíle a uvidí známky toho, co jsem nebyl schopný sám vidět. Totiž důkazy, které mi měly už dávno ukázat, že můj tak zvaný projekt byl jen směšnou výmluvou pro to, co jsem opravdu celou tu dobu chtěl.

Když se John spojil s Lestradem, Mycroft byl rád – očividně to byla známka toho, že je připravený tu situaci řešit. Osobně jsem si myslel, že to bylo spíš kvůli tomu, že začíná mít své setry plné zuby, ale sklonil jsem se před Mycroftovými lepšími znalostmi o lidském chování.

Mycroft udělal svůj první krok dva dny poté a vrátil se velmi sebejistý – popsal Johnovu reakci na slovo „domov“, což zjevně znamenalo, že mě stále miluje. Přesto Mycroft uznal, že John stále věří, že ten, koho miluje, je jen iluzí.

Byl jsem překvapený, když Sally Donovanová vzala věci do svých rukou a navštívila Johna. Myslím, že v tom měl prsty Lestrade, ale on to popřel. Nicméně, jako obvykle, kdy se Sally snažila o něco sama, její pokus udělal víc škody než užitku, protože bezprostředně poté John kontaktoval tu ženu, Mary.

Mycroft byl z té ženy poněkud nervózní, když na sebe vzal zodpovědnost za můj směšný projekt – nepochybně to byl pokus přenést část Johnova hněvu ze mě na Mycrofta. Nejsem si jistý, jak moc byl úspěšný, protože když jsem se ho na to zeptal, jen pokrčil rameny a nervózně pokukoval po svém deštníku.

Tu noc moje tělo hořelo touhou po Johnovi… Cítil jsem se, jako bych se měl roztrhnout na kusy, touha po něm byla tak intenzivní. Zpráva, kterou jsem mu poslal, říkala, že jsem rozpálený a napůl jsem se zasmál při představě, že si bude myslet, že jsem zase vyhodil mikrovlnku do vzduchu. Pak jsem se zklidnil a přemýšlel, jestli vůbec nějakou z mých zpráv četl, nebo je nepřečtené rovnou mazal.

Přes to všechno jsem se snažil zachovat si jistou dávku stoicizmu. Pracoval jsem, kdykoli mě Lestrade zavolal, což se dělo pro stále triviálnější důvody – zdálo se mi, že se mi snažil pomoct tak, že mě neustále zaměstnával a nechápal jsem, jak jsem toho muže mohl znát tak dlouho a přitom ho tak nedoceňovat. To jsem byl tak zaslepený intelektem, než mi John otevřel oči?

Hodiny jsem mluvil s Mycroftem, často o Johnovi, ale také o dospívání, o tom, co se mi stalo – nikdy jsem netušil, nakolik ho moje uzavírání se do sebe ranilo, a upřímně i kdybych si to uvědomoval, pravděpodobně bych to nechal být jako něco irelevantního.

Chodil jsem všude, kde jsme s Johnem byli spolu, trávil jsem hodiny na York Bridge nebo jen chozením po cestách v Regent’s Parku. Využíval jsem své sítě kontaktů ke sledování Johna a neustále uvažoval o každém jeho kroku. Touha po něm nikdy neslábla, byla to neustálá bolest, ať už jsem byl kdekoli. Měl jsem z toho pocit, že v tomto světě nejsem součástí ničeho – svět se prostě točil dál a já mu nestačil; byl jsem tu, a přesto jsem tu nebyl.

Uplynulo šest týdnů a už jsem neplakal. Držel jsem se naděje, že Mycroft má nějak pravdu a že se John vrátí, ale teď…

Věděl jsem, že John jde dnes večer na důležitější rande, tak jsem se rozhodl, že mu nepošlu tu běžnou zprávu, protože by bylo nefér zasahovat to jeho večera – snad pochopí, že jeho štěstí bylo přednější před tím mým, snad to ukáže ten rozdíl…

Znovu jsem se posadil a krev mi vřela žárlivostí. Nemělo smysl předstírat, že je to něco jiného. Snažil jsem se nemyslet na Johna s tou ženou, ale moji mysl atakovalo stále víc a víc představ, až jsem si myslel, že z toho zešílím.

Takhle to nemohlo jít dál… Takhle jsem nemohl přežít, s tím, jak mě všechny emoce zaplavovaly. Přál jsem si, aby můj bratr nikdy nezasel to semínko pochyb; abych se nikdy nebyl vydal touhle cestou. Určitě bych na tom byl líp jako „napůl živý“, než když jsem si byl všeho plně vědom a přál si, abych nebyl živý vůbec.

Vjel jsem si rukama do vlasů a snažil se přemýšlet.

John, jak líbá tu ženu… Ne! Musím to zastavit, musím se uzavřít, tak, jak to bylo po celé ty roky.

John, jak vzdychá, když ho ta žena líbá na krku… Přestaň! Jak s tím sžíravým pocitem můžou lidé žít?

John, nahý, ta žena se ho dotýká… Vyskočil jsem a přešel k oknu, stiskl jsem kličku pod parapetem, která uvolnila skrytou zásuvku. Vytáhl jsem malou krabičku, která byla schovaná uvnitř… Přísahal jsem, že už to neudělám, ale nějak jsem svůj mozek musel utlumit.

John, jak se svíjí na posteli té ženy, hlava zvrácená… Otevřel jsem krabičku a chtěl z ní vzít stříkačku, o které jsem věděl, že bude připravená… ale byla pryč… Mycrofte!

Zavyl jsem vzteky a mrštil prázdnou krabičkou o zeď.

Strávil jsem hodiny chozením po bytě, mluvením pro sebe a snahou zadusit tu noční můru, která se v mé hlavě přehrávala stále dokola. Musel jsem se stát tím, čím jsem býval, musel jsem… I kdyby to znamenalo, že ztratím přítele, jakého jsem našel v Lestradeovi, blízkost, kterou jsem obnovil s bratrem – s tím zlodějským zmetkem. Na okamžik jsem uvažoval, že si půjdu sehnat svá narkotika sám, ale neměl jsem čas s kýmkoli se domlouvat. Zahlédl jsem se v zrcadle, jak jsem se kolem něj přehnal – žádný pořádný dealer by se mnou nejednal, když jsem teď vypadal tak vyšinutě.

Po neurčitém množství času, kdy se začal blížit rozbřesk, jsem se zhroutil zpátky do svého křesla a cítil jsem se naprosto vyčerpaně. Byl jsem rozhodnutý. Během několika hodin budu koncentrovat veškerou svou energii na to, abych uzavřel veškeré emoce a pocity, které se začaly objevovat ve chvíli, kdy se John objevil v mém životě. Budu chladnější a odtažitější než kdy dřív. Budu se distancovat od kohokoli, kdo by ve mně mohl vzbudit byť jen jiskru pocitů a (celý jsem se zachvěl, ale přemohl jsem to) nedovolím si na Johna už nikdy pomyslet.

Ale než to udělám… Potřebuji průchod pro to chvění v mém břiše, tu bolest v mém srdci, ty mučivé obrazy v mé hlavě. Než začnu mazat vše, co se stalo; nejdřív, na pár hodin, nejdřív si dovolím truchlit…

Vzal jsem fotografii Johna a Mary v parku a řekl jsem si, že bude šťastný; tak, jak si to zaslouží a jak by nikdy nemohl být šťastný se mnou. Bude mít rodinu, kterou měl vždycky mít. Slzy přicházely tak snadno, ani jsem nevěděl, jak jsem je mohl tak dlouho zadržovat.

Plakal jsem kvůli životu, který nebudu mít. Během chvíle, kdy to neštěstí bylo na spadnutí a když jsem si uvědomil, co pro mě John znamená, jsem si ani na okamžik nepředstavoval, co by se mohlo stát. Ale myslel jsem na to teď – představoval jsem si nás, jak spolu celé roky žijeme a pracujeme, jak John bude vypadat, až zestárne, až bude mít šediny, díky kterým bude vypadat víc charakterně.

Plakal jsem kvůli ztrátě intimity, toho objetí v noci, mazlení na gauči během dne, držení se za ruce, objímání, prostě toho mít někoho, o koho můžu pečovat a o koho se můžu strachovat.

Plakal jsem, protože mi teď bylo jasné, že už nikdy nebudu mít sex. Mé tělo se nevrátilo ke svému víceméně asexuálnímu postoji, naopak už jen myšlenka na Johna způsobovala reakci, takže tohle bude pro mě také uzavřené.

A nakonec jsem plakal prostě kvůli Johnovi, kvůli ztrátě jeho přítomnosti v mém životě, kvůli jeho nepředvídatelnosti, jeho loajalitě, jak se pohyboval a jak chutnala jeho kůže. Podíval jsem se na jeho křeslo a naposled si ho představil. Dotkl jsem se přehozu a rozhodl se, že ho spálím. Odstraním z koupelny jeho potřeby a už si k nim nikdy nepřivoním. Zbavím se toho starého svetru, co byl pod mým polštářem a přestanu spát v jeho posteli, když bude ta touha nesnesitelná.

Nakonec slzy přestávaly téct a dýchání se začalo uklidňovat. Naposled jsem se podíval na tu fotografii a snažil se vštípit si, že je John šťastný a že bych ho měl nechat jít.

Zhluboka jsem se nadechnul… A dveře dole práskly… Někdo běžel nahoru po schodech a mezi tisíci jinými bych tyhle kroky poznal. Pomalu jsem vstal, nohy mě sotva nesly, a John vrazil do dveří.

Proč tu byl? Přišel se mi vysmívat, říct mi, že našel někoho, kdo má o něj opravdovou starost? Ne – nebylo v jeho povaze být takhle krutý. Jak se ke mně přibližoval, fotografie mi vyklouzla z ruky.

Rozpoznal jsem jeho výraz a jeho řeč těla, ale nerozuměl jsem tomu – přišel, aby mě objal? Moje tělo jednalo o své vůli, ruce se roztáhly, i když mi mozek říkal, že se moje oči určitě pletou… že nebyl… Jeho kroky nezpomalily a přicházel blíž a pak byl přímo u mě, jeho ruce pevně sevřely mé tělo, a moje ruce udělaly totéž.

Stáli jsme tam v pevném sevření a poprvé v těch šesti neskutečně dlouhých týdnech jsem byl naprosto přítomný a přesně tam, kde jsem měl být.

**

Po pár minutách se zkusil odtáhnout. Sevřel jsem ho pevněji. Nevzpíral se, prostě se v mém objetí znovu uvolnil. Mysl mi zběsile uháněla, jak jsem ho držel, protože jsem nevěděl, proč tu byl nebo na jak dlouho. Snažil jsem se opanovat, abych mu mohl čelit s klidem. Soustředil jsem se na výpočet objemu tekutin, které jsem musel vypít, abych nahradil chybějící vodu mých slz, dokud jsem se necítil připravený povolit svůj stisk.

Odtáhl jsem se jen tak, abych mohl vidět jeho obličej, ale ruce jsem měl pořád kolem jeho pasu. Hltal jsem ho očima, hledal jsem, co se za šest týdnů změnilo. Vypadal trochu unaveně, nemysli na důvody, řekl jsem si pevně, ale v podstatě byl pořád stejný jako z mé představy – až na to, že byl oblečený.

„Vypadáš unaveně,“ pronesl. Nebylo divu, když jsem vůbec nespal.

„Ty taky,“ odvětil jsem, nemysli proč, nemysli proč.

Naklonil hlavu na stranu. „Čaj?“

Zavrtěl jsem hlavou; čaj byl v kuchyni – chtěl jsem, aby se mnou zůstal v obývacím pokoji.

„No, já si asi jeden udělám.“ Odmlčel se. „Teda jestli ti to nevadí?“

Bezvýrazně jsem ho pozoroval, než mi to došlo: vystěhoval se, nemyslel si, že by si mohl dovolit obsloužit se v kuchyni sám.

„Jsi zpátky?“ zeptal jsem se bez obalu.

Usmál se na mě. „Jsem tady,“ odpověděl, což vlastně nebyla žádná odpověď.

„Zůstáváš?“ Musel jsem vědět, jak na tom jsme, jestli zase hodlal odejít. Pokud tohle mělo být jediné objetí, potřeboval jsem to vědět teď, než začnu příliš doufat.

„Pokud chceš.“

Nevěřícně jsem na něj zíral. Pokud chci? Jistě, že chci! To snad bylo očividné! Pokud… Pokud tím neupozorňoval na to, co se stalo s tou ženou, s Mary…

„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.

Chvíli se na mě díval, a pak se odhodlaně odtahoval, tak jsem ho tentokrát pustil. „OK,“ řekl. „Pokud si nedáme čaj, měli bychom si aspoň sednout.“ Podíval se krátce na křesla, pak mě vzal za ruku a vedl mě ke gauči. Sedli jsme si k sobě čelem. Jeho ruku jsem nepouštěl.

„OK,“ řekl znovu. „Sherlocku, potřebuju, abys byl ke mně upřímný.“

„Jistě.“

Pozvedl obočí, ale pokračoval. „Chceš, abych se vrátil?“

To bylo jednoduché. „Ano!“ okamžitě jsem odpověděl.

Usmál se, ale pak jeho výraz zvážněl. „Celou tuhle věc jsi začal proto, že jsi mě nechtěl ztratit jako kolegu, je to tak?“

Pokrčil jsem rameny. „To jsem si říkal,“ snažil jsem se vysvětlit. „Ale to vážně není…“

Pozvedl ruku. „K tomu se dostaneme. Chci se tě zeptat, jestli to je to, co bys chtěl. Prostě kolegové a kamarádi, tak jak to bylo, než tohle všechno začalo?“

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou – to myslel vážně? Myslel si, že by se mohl vrátit a žít se mnou a při tom dál chodit za tou ženou? Přistěhovala by se? A byli by tu spolu? Byl bych schopný je slyšet? No, nemohl jsem… ale co když to bylo to, co John chtěl? Dokázal bych to snést, když by ho díky tomu měl tady? Možná bych mohl souhlasit, abych ho dostal zpátky, a pak se pokusit změnit jeho názor?

„Sherlocku!“ Upoutal mou pozornost. „To, co právě děláš, je problém.“

Zmateně jsem ho pozoroval.

„Přemýšlíš,“ řekl. „Dumáš nad tím, co bys měl říct. Hlavou ti běží desítka možností, a odpovíš mi tak, aby to pro tebe bylo nejlepší. Tohle už dělat nebudeme.“

Mluvil neobvykle energicky. Překvapilo mě, že se mi to docela líbilo.

„Co tím myslíš?“

Okamžitě odpověděl. „Když se tě na něco zeptám, dáš mi odpověď, která tě okamžitě napadne. Nebudeš mnou manipulovat, nebo zkoušet mi říct to, co si myslíš, že bych chtěl slyšet.“ Myslel to nepochybně velmi vážně. „Řekněme, že teď nevíš, co bych chtěl slyšet. Tvoje chápání emocí je prakticky zakrnělé.“

To bylo trochu hrubé, ale nechtěl jsem se hádat.

„Takže,“ řekl. „Je to jasné?“

Přikývl jsem.

„Dobře, tak to zkusíme znovu… Chceš, abych se k tobě zase přistěhoval?“

„Ano.“ Tohle bylo pořád snadné.

„Chceš, abychom byli jen kamarádi a kolegové?“

Zkusil jsem to a odpověděl jsem okamžitě a upřímně. „Ne.“

Usmál se na mě, nejspíš ho moje odpověď potěšila – Ha! Udav se tím, ženo!, myslel jsem si.

„Budeš rád, když to vezmeme všechno hezky pomalu?“

„Ano.“ Cokoli, udělal bych cokoli. Kdy můžeme začít?

„Chceš, abychom brali věci pomalu?“

Váhal jsem. Naznačil, že chce brát věci pomalu, a já bych se s tím spokojil – cokoli by chtěl, bych prostě toleroval; málem jsem už řekl „ano“. Ale slíbil jsem, a zdálo se to být opravdu důležité, že budu upřímný… „Ne,“ odpověděl jsem, tak váhavě, že to málem znělo jako otázka.

Znovu se usmál – tahle věc s upřímností se vážně vyplácela.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se a o tom jsem ani nemusel přemýšlet.

„Všechno.“

Najednou vytrhl svou ruku z té mé a prudce mě objal kolem krku, jeho obličej natisknutý k mé klíční kosti. Tam, kde se naše hrudníky dotýkaly, jsem cítil tlukot jeho srdce.

Za okamžik se zas narovnal. „Chceš se na něco zeptat? Na cokoli.“

Potřeboval jsem se zeptat na tu ženu, na Mary. Musel jsem vědět, jak na tom byli – John nebyl ten typ na jednu noc. Jistě ji bude chtít zase vidět, aspoň ji jemně odmítnout? Bylo to složité, ale nesmíme to zamlčet. Otevřel jsem ústa: „Můžu tě políbit?“

Trochu zalapal po dechu, ta otázka ho asi zaskočila tak jako mě.

„Okamžitá a upřímná odpověď, Johne,“ připomněl jsem mu jeho výhrady.

Protočil oči, ale přikývl. „Tak dobře. Ano a ne.“

Chtěl jsem protestovat proti jeho úniku, ale pokračoval: „Ano, můžeš mě políbit kdykoli opravdu, ale doopravdy, chceš; když je to to, co potřebuješ nebo chceš. Ne kvůli ničemu jinému. Ne, nemůžeš mě líbat proto, že je to třeba právě devadesát minut od posledního dotyku nebo proto, že si myslíš, že to očekávám, nebo proto, že máš pocit, že je to právě vhodné, nebo protože…“

Nebyl schopný pokračovat, protože jsem využil jeho odpovědi „kdykoli opravdu chceš“ a řídil se podle ní.

Bylo to úžasné… Líbal jsem ho na ústa, aby zmlknul, a taky proto, že jsem si už prostě nemohl pomoct. Vzal jsem jeho obličej do dlaní a líbal ho tak, abych mu ukázal své pocity. Jemné polibky podél jeho lícních kostí a výš k obočí, abych mu dal vědět, jak moc mě mrzí to, co se stalo, a že jsem mu ublížil. Lehké polibky na rty, jako moje vděčnost, že se vrátil zpátky ke mně kvůli štěstí, co jsem cítil po tom temném zoufalství předchozí noci.

Pak mi začal polibky vracet, vztáhl ruce a zajel s nimi do mých vlasů, jemně za ně tahal jako dřív. Zavrčel jsem a strčil do něj, dokud jsme oba neleželi na gauči, naše těla těsně na sobě. Pak jsem ho začal hladově líbat, abych mu ukázal, jak moc jsem ho chtěl, jak moc mi chyběl, jak po něm moje tělo toužilo.

Jako bychom se snažili jeden druhému dostat pod kůži, tak pevně prolnout, aby už nebylo možné nás od sebe oddělit. Hladil mě rukama po zádech, tiskl má ramena, pak sjel dolů k mému pasu a zase zpátky, jako by se znovu snažil poznat křivky mého těla. Překulil jsem nás na bok, abych mohl dělat to samé. Moje ruka uvízla mezi našimi těly, takže jsem se ho mohl dotýkat na prsou a na břiše; zoufale jsem se potřeboval dotýkat jeho holé kůže a tak jsem začal vytahovat jeho svetr a košili.

Odtáhl se a zasténal. „Sherlocku…“ Opřel se o mě čelem. „Sherlocku, musíme zpomalit.“

„Mmm,“ souhlasil jsem a líbal ho podél čelisti a na krku. Když jsem se silně přisál k místu, kde se spojuje krk s ramenem, hlasitě vzdychnul, jeho tělo se zazmítalo proti tomu mému, boky těsně spojené – rozhodně nechtěl přestat.

Uchopil mě pevně za ramena. „Sherlocku,“ řekl znovu. „Sherlocku, myslím to vážně. Potřebuju trochu času a taky je tu pár věcí, o kterých si musíme promluvit.“

Určitě myslel na tu ženu. Zavrtěl jsem hlavou – tedy, nakolik to bylo možné, když jsem ho pořád líbal, až kam jsem dosáhl pod jeho límec. Prsty jsem pokradmu rozepnul dva vrchní knoflíčky jeho košile, abych měl lepší přístup. Jsem si docela jistý, že si ničeho nevšiml.

Snažil se vymanit z mého sevření, ale já ho nepustil. „Johne,“ zamumlal jsem proti jeho kůži a vracel se pomalu zpátky k jeho uchu; automaticky naklonil hlavu na stranu, aby mi vyšel vstříc. „Johne, prosím nech to být. Opravdu nechci slyšet žádné detaily.“

Tentokrát do mě strčil silněji, až mi viděl do obličeje. Díval jsem se stranou. Věděl jsem, že nemám žádné právo žárlit. Odehnal jsem ho; a to jsme tehdy ani nebyli spolu. Ať už se stalo cokoliv, vrátil se ke mně – možná bych mu měl být vděčný? Ale nemohl jsem si pomoct, hluboko v útrobách jsem cítil hněv. Obrazy, které mě doháněly celou noc k šílenství, se v mé mysli objevovaly znovu, jako otrávené šípy, a já utáhl své sevření kolem něj, abych se uklidnil tím, že si vybral mě, že byl tady.

„Sherlocku,“ řekl a znělo to jako rozkaz, „Sherlocku, podívej se na mě.“

Nechtěl jsem. Nechtěl jsem vidět jeho výraz, až bude mluvit o ní. Nechtěl jsem vidět, jak se tváří, když vzpomíná na to, jak byl s ní, a to bylo jen před pár hodinami, nelítostně mi připomněl můj mozek. Ale… Nemohl jsem mu cokoli upřít. Pokud to bylo to, co ode mě chtěl, tak mu to dám. Dal bych mu cokoli – všechno. Ať už budu muset udělat cokoli, aby se mnou zůstal, udělám to. Zvedl jsem hlavu.

„S Mary jsem nespal,“ řekl a pevně mě sledoval. Chvíli trvalo, než mi došel význam těch slov. Podíval se stranou. „Chtěl jsem,“ dodal a já sebou trhl. Otočil se zpět ke mně a viděl, jak se tvářím.

„Ne!“ vyjekl. „Ne, promiň, tak jsem to nemyslel – chtěl jsem tím říct, že jsem si přál chtít se s ní vyspat, pokud to dává smysl.“ Pokrčil rameny. „Pak by to bylo všechno o tolik jednodušší. Kvůli tomu jsem s ní šel vůbec nahoru do bytu. Na chvíli jsem si to vybral.“ Omluvně se na mě zadíval. „Mrzí mě to.“

Zavrtěl jsem hlavou; neměl se za co omlouvat.

„Ale když jsme vešli dovnitř, šla dělat kafe, a já si uvědomil, že tímhle procházet nechci,“ vysvětloval. „Využíval jsem ji, aby mě rozptýlila od tebe – nebylo to k ní fér. Je to hodná žena a zaslouží si něco lepšího, než být jako náhražka za někoho, o kom jsem byl v tu chvíli přesvědčený, že ani neexistuje.“

Zíral jsem na něj a cítil jsem se naprosto poníženě. „Zacházel jsi s Mary líp, než já s tebou,“ připustil jsem. „I když jsi ji znal tak krátce.“ Podíval jsem se stranou. „Nezasloužím si tě.“

Objal mě. „Sherlocku, kdybych měl jen zlomek tvého intelektu, přišel bych na to všechno mnohem dřív. Takhle se musím tím vším motat jako obyčejný lidi.“

Obyčejný?“ odfrkl jsem. „Johne, ty rozhodně nejsi obyčejný!“

Zavrtěl hlavou. „Podívej, to je jedno. Nech mě to prostě říct a dostat to ze sebe, potom můžeme…“

„Pokračovat v líbání?“

Uchechtl se a ten zvuk ho překvapil; jako by zapomněl, jak se smát.

Strávili jsme hodnou část dne na gauči; povídali jsme si, vysvětlovali… a líbali se – hlavně jsme se líbali. Krátké polibky jako interpunkční znaménka, jak jsme mluvili. Dlouhé polibky, které nás jakoby ovinuly jednoho k druhému, až jsme skončili zapletení. Vášnivé polibky, kvůli kterým jsme vždycky potřebovali chvíli, abychom popadli dech.

John vyprávěl o tom, jak mluvil s Mary. Řekl, že byla velmi chápavá a nabídla mu k přespání pohovku, když si uvědomili, kolik je hodin. Snažil jsem se mu vysvětlit svůj stupidní plán a jak jsem si uvědomil, nakolik je to všechno sebeklam. Ptal se mě na moje dětství, o kterém mu Mycroft očividně něco vyprávěl, a připustil, že si schovával moje smsky a že je pravidelně pročítal.

Celý den jsme zůstali jeden druhému v náručí a bylo to skvělé. John v jednu chvíli udělal sendviče, což mu tedy zabralo dvakrát víc času než obvykle, protože jsem byl kolem něj omotaný jako chobotnice, ale on si ani trochu nestěžoval – až na skrovný obsah lednice, ve které nyní bylo mnohem více experimentů než jídla.

Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposled tak šťastný.

**

Další dny byl neuvěřitelné a divné a děsivé a úžasné. Mít Johna zpět u sebe bylo víc, než bych si kdy mohl přát, ale nesnášel jsem chvíle, kdy jsem ho měl z dohledu. Přepadal mě iracionální strach, že kdykoli se na něj přestanu dívat, zmizí, a doháněl jsem ho k šílenství tím, že jsem za ním chodil po bytě, číhal jsem před koupelnou, dokonce jsem s ním chodil na nákupy, ale myslím, že tohle mu zrovna moc nevadilo.

Lestrade se ozval den poté, co se John vrátil, údajně kvůli případu, ale když viděl, že je John zpátky doma, tak připustil, že si to všechno vymyslel a že mě šel jen zkontrolovat. Zůstal na kávu a domluvili jsme se, že se příští víkend zastavíme na Scotland Yardu a podíváme se na nějaký případ. Když odcházel, potřásl mi rukou a Johna poplácal po zádech. Říkal, že je mu z nás „špatně“, ale při tom se nepřestával usmívat.

Jedinou vadou bylo to, že se mnou John stále nechtěl spát. Řekl, že potřebujeme víc času, abychom si zvykli a že nemusíme na nic spěchat, čemuž jsem rozuměl a akceptoval, ale nesnášel jsem být od něj celou noc oddělený. Snažil jsem se ho na gauči udržet, jak jen to šlo, rozptyloval jsem ho polibky, když se chystal odejít, ale to mělo za následek jen to, že později vstával, což se mi taky nelíbilo.

Několikrát jsem se vplížil do jeho pokoje, abych ho sledoval, dokud mě nenachytal a nepřiměl mě slíbit, že s tím přestanu – mluvil o „respektování hranic“ a „problémy se soukromím“, což jsem moc nechápal, ale snažil jsem se to akceptovat, když to pro něj očividně bylo důležité. Také se mě neustále ptal na moje motivy pro to či ono, často potřeboval ujištění, že jsem se ho dotýkal pouze proto, že jsem chtěl, že jsem ho líbal, protože jsem to potřeboval.

Po několika takových dnech mi došlo, že jsem mu neřekl, jak jsem se předtím cítil. Předpokládal jsem, že to bylo jasné z mého chování, ale možná, že to potřeboval slyšet? Vzpomínal jsem, jak se mi vyznal a jak to ve mně vyvolalo pocity štěstí a spokojenosti, než mě srazila k zemi tvrdá realita tehdejší situace. Rozhodl jsem se celou věc napravit…

Byl ve sprše. Zaklepal jsem na dveře. „Johne? Johne, potřebuji s tebou mluvit.“ Bylo slyšet mumlání a pak rána. „Johne? Jsi v pořádku?“

Dveře se prudce otevřely a on tam stál s miniaturním ručníkem ledabyle omotaným kolem jeho boků, z vlasů mu kapala voda a stékala dolů po hrudníku. Mysl se mi náhle úplně vyprázdnila, jak se všechno krevní zásobování najednou přesměrovalo jinam.

„Sherlocku!“ štěkl po mně. „Vidíš? Pořád jsem tady.“ Zjevně ztrácel trpělivost s celou tou mojí nejistotou. „Nezmizel jsem v odtoku ani jsem se neprocpal přes mřížku větráku.“ Trochu kolem sebe zamáchal rukama. „Vešel jsem do koupelny a vyjdu z koupelny ven!“ Dal ruce v bok, což upřímně vedlo k tomu, že jsem svůj pohled obrátil ke klíčovým partiím jeho těla, jež byly právě schovány za ručníkem.

„Sherlocku!“ křiknul znovu, takže jsem se podíval nahoru, přestože můj pohled následoval tu malebnou cestičku.

Kapka vody právě skápla z jednoho pramenu vlasů… Dopadla na rameno a mířila si to dolů po jeho hrudi. Fascinovaně jsem sledoval její putování, nejdřív jen očima, potom i prstem. Prudce se nadechl, jak jsem přejel po bradavce; když jsem se dostal k okraji jeho ručníku, chytil mě za zápěstí.

„Sherlocku,“ řekl a už to nebylo naštvané, jeho hlas byl tichý a zastřený. „Co to děláš?“

Podíval jsem se mu do tváře. „Přišel jsem ti něco říct, Johne.“ Vztáhl jsem ruku, abych udělal tu samou cestičku na druhé straně jeho trupu a on vzdychnul, pustil moje zápěstí, aby se chytil okraje dveří.

Na okamžik jsem se bál, že se snaží dveře zabouchnout, ale zdálo se, že je využívá jako oporu. Využil jsem příležitosti a dotkl se oběma rukama jeho hrudníku, docela hrubě jsem je o něj otřel, což se mu líbilo soudě podle stavu jeho ručníku. Mrknul jsem po výrazu jeho tváře – měl zavřené oči, tak jsem sklonil hlavu a nasál jeho levou bradavku, přejel přes ni zuby a laskal ji jazykem.

Vydal překvapený vzdech a podlomily se mu nohy, ale čekal jsem to, rychle jsem mu ovinul levou ruku kolem pasu a přetočil ho, až byl zády opřený o zárubeň.

Pořád jsem byl předkloněný s hlavou u jeho hrudi. Spustil jsem pravou ruku k jeho noze, přímo pod úroveň ručníku, a hladil jsem zezadu jeho koleno, tam je citlivý, vím to. Pak jsem se prolíbal nahoru, rukou jsem sklouzl okolo jeho nohy a stoupal s ní výš po vnitřní straně stehna, jak jsem se narovnával, dokud jsem ho nekousal dole u krku, moje ruka ho hladila po jemných chloupcích mezi nohama a pohnul jsem s ní výš.

Jeho hlava se se zaduněním o zárubeň zvrátila a já ho líbal podél čelisti. Ve chvíli, kdy jsem si bral jeho ústa, jsem ho stiskl pevněji. Mé tělo po něm hořelo, když jsme byli odloučeni, ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem se cítil teď.

Po pár vteřinách se ale John probral ze svého omámení a najednou mě od sebe odstrčil. „Proč tohle děláš?“ zeptal se a mě zabolelo u srdce z toho, co jsem mu provedl, jak teď pochyboval o tom, že ho skutečně chci – jen pro tu chvíli, pro něj samotného, ne kvůli nějakému vyššímu plánu.

„Podívej se na mě, Johne,“ prosil jsem, ruce odtažené od těla, aby mě viděl jasně, aby věděl, jak zoufale po něm toužím. Sledoval jsem, jak si všímal, že těžce dýchám, a moje oči – moje zorničky musely být obrovské. Jeho pohled sklouzl po tepu, který byl jasně vidět na mém krku, pak dolů po mém těle, kde moje těsné kalhoty zrovna neskrývaly, jak moc jsem ho chtěl.

„Johne, copak to nevidíš?“ Vztáhl jsem k němu ruce. „Přišel jsem ti něco říct, přišel jsem…“ Vyrazil ze mě dech, jak do mně zase strčil a já myslel, že je rozčilený, než jsem si uvědomil, že jde za mnou, strká mě pozpátku, dokud jsme nebyli v mé ložnici. Rozkopl jsem dveře dokořán a on mě jimi prostrčil, ruce na mých bocích, dokud jsem nestál přímo u postele.

„Zdá se mi,“ řekl takovým tónem, že mi přeběhl mráz po zádech. „Přijde mi, že jeden z nás má na sobě příliš mnoho oblečení.“ Jeho ruce se rozhodně pustily do rozepínání mé košile, jeden knoflíček po druhém. Chtěl jsem mu pomoct, ale odstrčil mé ruce stranou.

„Ne,“ řekl varovně. „Pokud tohle uděláme, bude to tak, jak chci já.“ Skončil s knoflíčky a pomalu svlékl mou košili z ramen a dolů, dokud neležela na podlaze u mých nohou. „Já budu ten, co  má vše pod kontrolou,“ prohlásil, rukama přejížděl po kůži, kterou odhalil, letmo se dotknul mých bradavek, až jsem se zachvěl.

„Nijak mě nepřevezeš, neohromíš, ani si mě nepodmaníš.“ Ruce sklouzly k opasku, rozepnul mi kalhoty a stáhl je dolů, i když mi nechal spodní prádlo. Potom mě strčil pozpátku na postel, až jsem si sedl, a sundal mi boty a ponožky a nakonec i kalhoty.

Vstal a naznačil, že se mám posunout dozadu, což jsem udělal.

„Nebudeš přede mnou skrývat, jak se cítíš, nebo co si myslíš.“ Vylezl na postel a pomalu lezl nad mým tělem, až seděl obkročmo na mně. V tu chvíli strčil do mých prsou, dokud jsem neležel.

Naklonil se nade mnou a upřel na mě svůj pohled. „Pustíš mě dovnitř, Shelocku,“ řekl a myslel vážně každé slovo. „Pokud chceš, abych ti věřil, abych ti důvěřoval, pak se budeš muset vzdát své kontroly a pustit mě dovnitř.“

Zíral jsem na něj. „Souhlasíš?“ zeptal se a věděl jsem, že tohle je jedna z těch chvil… Z těch chvil, které ovlivní celý zbytek života – ať už k dobrému nebo k zlému.

Byl jsem schopen to udělat? Vždycky jsem část svého mozku držel zkrátka, racionální, i s Johnem, neustále analyzující, zapisující do paměti, rozhodující, co udělám příště. Vždycky jsem všechno řídil, alespoň u sebe. Můžu předat takovou kontrolu Johnovi, byť jen na chvilku?

Podíval jsem se na něj, a on trpělivě čekal, jak se rozhodnu – dokonce vypadal potěšeně, že to vůbec zvažuju, že jsem mu nedal prostě nějakou briskní odpověď. Díval jsem se na něj a on byl vše, co jsem chtěl.

„Miluji tě, Johne,“ řekl jsem mu. „Miluji tě a odpověď je ano.“ Zarazil jsem se, když se prudce nadechl. „Moje odpověď bude vždycky ano.“ usmál jsem se na něj a jeho výraz byla ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl – proč jsem na to nepřišel před několika dny?

Sklonil se a políbil mě, líbal mě s vášní a hloubkou emocí, které jsem od něj nikdy dřív necítil. Objal jsem ho rukama kolem těla a hladil jimi dolů po zádech, dokud jsem se nedotkl lemu ručníku, který určitě držel jen silou vůle… Zkusmo jsem za něj zatáhl a on mi zůstal ruce. Shodil jsem ho z postele a okamžitě jsem si k sobě přitáhl Johna, abych cítil celou jeho tíhu.

Pozvedl hlavu a povytáhl obočí. „Tak takhle ty nepřebíráš kontrolu, jo?“ zeptal se, ale neznělo to napjatě; zdálo se, že moje vyznání přemohlo veškerou jeho úzkost vůči mé motivaci. Pokrčil jsem rameny a rozšířil oči – i když mi dřív dokázal, že si je tohoto triku vědom, pořád se to zdálo být překvapivě efektivní.

Tiše se zasmál a opět se sklonil. Brzy byl smích to poslední, na co bych myslel. Líbal mě a hladil, věnoval pozornost především mým přecitlivělým bradavkám, jak se přesouval dolů po mém těle; rukama jemně svlékal moje prádlo a pak si mě vzal do úst. Ujistil se, že mám hlavu dost podloženou polštářem, abych se mohl dívat a pokaždé, když už to bylo příliš a zavřel jsem oči, tak přestal; Musel jsem ho sledovat, musel jsem mu dovolit vidět mě. Bylo to trochu děsivé, ale neuvěřitelně intimní. Když se moje tělo začalo třást, pustil mě a znovu mě začal líbat na ústa.

Věděl jsem, že je ta pravá chvíle – natáhl jsem ruku k zásuvce u postele a vytáhl kondom a lahvičku lubrikantu a podal jsem mu je.

Vážně mě  pozoroval. „Jsi si jistý?“

Přikývl jsem. „Naprosto,“ pronesl jsem. „Tohle je to, co chci.“ Potvrdil jsem svá slova, pro případ, že by stále pochyboval. „Miluji tě,“ dodal jsem, ta slova ze mě vyklouzla, ani nevím jak – musel jsem se tvářit trochu překvapeně, když se John usmál.

„Sherlocku,“ řekl a políbil mě. „Taky tě miluju.“

Rozzářil jsem se a on mě znovu políbil a pak přestal a podíval se na mě. „Chtěl bych to udělat tváří v tvář,“ vysvětloval, „ale pro tebe by bylo jednodušší, kdyby ses otočil.“

Na okamžik jsem se podivil nad jeho znalostmi a sebejistotou, než mi došlo, že je doktor. Vážně, zdálo se, že jeho pokusy o vypnutí mého mozku už docela dobře fungují.

„Tváří v tvář,“ řekl jsem pevně. „Definitivně.“ Mé tělo se pod ním zachvělo, věděl jsem, k čemu dojde a byl jsem šťastný a natěšený.

Přikývl a usmál se, pak pokryl své prsty kluzkým lubrikantem a připravoval mě, jak jen to bylo možné. Ten pocit byl podivný, a nemohl jsem si pomoct, ale napjal jsem se proti tomu tlaku / bolesti. Pevně jsem zavřel oči.

„Sherlocku,“ řekl mé jméno. „Sherlocku, podívej se na mě.“

Váhavě jsem poslechl; nechtěl jsem, aby viděl, že mi ubližuje.

„Sherlocku, musíš se uvolnit.“

To se sakra snadněji řekne, než udělá, pomyslel jsem si. Aspoň jsem si to chtěl jenom myslet, ale on se zasmál, takže jsem byl nejspíš mnohem víc zvyklý myslet vedle něj nahlas, než jsem si uvědomoval.

„Podívej se na mě,“ trval na svém. „Miluju tě,“ pověděl mi. „Můžeš mi věřit.“ Díval se přímo do mých očí, jak do mě pronikaly jeho prsty. „Budu na tebe dávat pozor,“ sliboval. „Uvolni se, Sherlocku, prostě se uvolni.“

Začínal jsem poslouchat jeho prosby, když své pohyby zaměřil na jedno místo, které bylo neuvěřitelně citlivé.

Usmál se, když jsem zasténal. „Myslím, že jsi připravený.“

Měl jsem pod boky polštář, což pomohlo, když do mě začal postupně pronikat, ale byl mnohem větší, než jeho prsty a já se znovu napjal. Přestal, tělo se mu chvělo námahou zůstat v klidu. „Zůstaň se mnou,“ řekl a díval se mi do očí. „Věř mi, Sherlocku,“ zopakoval. „Uvolni se.“

Nadechl jsem se. Bylo tak těžké nechat ho, aby mě vedl. Bojoval jsem se svými instinkty, ale věděl jsem, že to musím udělat. Musel jsem mu to dovolit, nebo mi nikdy nebude plně věřit, nikdy si nedovolí věřit v náš vztah, nikdy se mi plně neodevzdá. Dlužil jsem mu to a chtěl jsem mu to dát. Věděl jsem, že mu můžu důvěřovat, věděl jsem, že byl dobrý člověk a že mě miluje…

„Jsem tady,“ řekl znovu. „Mám tě u sebe, neopustím tě…“

Dokázal jsem to. Ustoupil jsem mu. Odevzdal jsem se mu. Mé svaly se uvolnily a najednou byl celý uvnitř mého těla. Byl v mém těle a v mojí mysli. Naplňoval ta moje prázdná místa a podělil se se mnou o své teplo, své srdce.

„Jsi můj,“ zamručel, trochu vyklouzl ven a pak zas pronikl dovnitř. Díval jsem se mu do očí a věděl jsem, že je to pravda.

O svém poprvé si toho upřímně moc nepamatuji. Pohybovali jsme se, hladili se a cítili vše tak intenzivně, že jsem nechápal, jak jsem to mohl přežít, a pak tichá slova byla hlasitější, a naprostá ztráta kontroly u mě a pak i u Johna.

Později John použil svůj ručník, aby nás očistil, a pak se podíval na mě. „Mám tu zůstat?“ zeptal se. „Myslím, v tvojí posteli?“

Usmál jsem se na něj, přitáhl ho k sobě pod svoje pokrývky, a pevně jsem se kolem něj ovinul. „Naší posteli, Johne,“ oprvil jsem ho a políbil. „A ano, prosím.“

Předchozí

Další

Reklamy

15 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Nóóó, to bylo o fous. Kdyby John přišel jen o slabých pár hodinek později, Sherlock už by své já měl pohřbené natolik hluboko ve svém nitru, že by prakticky přestalo existovat. John už ho také nikdy nemusel najít, i když by stál přímo před ním. Nikdy už ho nikdo nemusel spatřit.
    A znovu získávání vzájemné důvěry – dojemné, romantické, krása. 🙂

  2. lymmet napsal:

    Tak tohle bylo skvělý….a bylo to výborně přeložené, díky.

  3. Katy chan ^^ napsal:

    Sakra. Proč jsem brečela u tohodle dílu? To mi to přišlo tak dojemné? Vůbec se nedivím, že se v sobě nemohl Sherlock zpočátku vyznat, když to nedokážu ani já… a to jsem průměrný smtelník s jiným myšlením. 😀

  4. KalamityJane napsal:

    Dokonalé, miluju tuhle povídku, krásný preklad

  5. Eliška napsal:

    Ahoj, narazila jsem na tvé stránky teprve nedávno, a musím říct, že překlady i tvé vlastní povídky jsou úžasný. Umíš nádherně vystihnout jejich osobnost (a že je hodně složitá 😉 všechny ty pocity a atmosféru… Těším se na další 🙂

  6. Jitka (Trinity) napsal:

    Začínám znovu blogovat, nechtěla bys spřátelit ? 🙂

    1. miamam napsal:

      Ahojky, nevím, co myslíš tím „spřátelením“, když jsi na Blog.cz a já na wordpressu… o.o ??? 😀

      1. Jitka (Trinity) napsal:

        Nevím jak to funguje technicky, v zásadě bych jenom byla ráda kdybys ke mě občas zašla, něco si přečetla a okomentila 🙂 hledám čtenáře.

  7. Jitka napsal:

    Bože, u týhle povídky jsem se hrozně pobavila 😀 četla jsem to celý den ve škole a pak chodila po chodbách s přiblblým výrazem, šťastná jako blecha :)) Nemůžu se dočkat další kapitoly !

    1. miamam napsal:

      Hahá 😀 No, přiblblé výrazy budiž souzeny nám všem, co ujíždíme na johnlocku. Protože těch příběhů je spousta a takový účinek má – minimálně na mě – většina z nich. 😀 díky 😉

  8. Hana Chvalová napsal:

    Úžasné, úplně skvělé 😉

  9. snehulka napsal:

    báječný! díky 🙂

    1. Hanka napsal:

      Na tyto stránky, jsem narazila teprve včera a hned jsem začala číst. Dnes jsem se rozhodla pro tento příběh a chtela jsem to okomentovat až nakonec. Děkuji. Díky tomu, že jsi to přeložila jsem si se zamilovala do Johnlocku. Je to něco nového a vzrušujícího. Děkuji za vše co se těchto stránkách objeví.

      1. miamam napsal:

        YAY! Vždycky, když mi někdo řekne, že se díky tomuhle blogu zamiloval do johnlocku, to se mnou dělá neuvěřitelný věci 😀 (skoro skáču ke stropu a tak…) Díky a vítej! 😉

  10. Terka napsal:

    No páni, teda – nemám slov. Dokonalé, skvělé, výborné.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s