Deset stolků do tuctu – Šestý

Trvalo to, ale je tu – šestý kousek z deseti. 😛 Tentokrát se z obýváku přesunem do jiné části 221B. I Sherlock občas něco zapomene (pokud to úmyslně rovnou nevymaže) a tohle jsou následky… pre-slash.

6. Šestý.

 

 

Sherlock znechuceně namočil houbičku do teplé vody a vyždímal přebytečnou vodu zpět do misky.

Za všechno může Molly.

Ne, tohle se vlastně stalo kvůli Vánocům.

Totiž… Když už mám někoho vinit, tak pravděpodobně stavitele domu na 221 Baker Street – proč jen jsou okna do téhle ložnice na jih?!

Ale no tak, Sherlocku, co kdybys vinu neházel na ostatní? Sherlock se zamračil a zamumlal něco, co nemám šanci přepsat, tak nechám prostor vaší fantazii. Všechno to totiž začalo tak, že John přestavoval nábytek v Sherlockově ložnici. (Ano, všechno to je kvůli tomu, že John stěhoval nábytek tam, kde neměl! Sherlock se s tím prozřením prudce narovnal, ohlédl se a už se nadechoval, aby na Johna zavrčel… – Tak to teda ne! Sklapni a koukej uklízet, to ti říkám ! Víš, co je to deux ex machina, že?! Sherlock polekaně zamrkal a pokračoval v práci.)

Pardon, nakonec se do věcí musí občas vložit autor, to by si pak postavy v příběhu snad dělaly, co by se jim zachtělo!

Tak tedy.

Stěhování nábytku v Sherlockově ložnici. Vánoce. Molly. Molly! A především, především, Sherlockův mlsný jazyk, ten jazyk, který byl tak často ostrý a způsoboval nemalé rány v seběvědomí londýnských (i jiných) spoluobčanů! Ten jazyk jako břitva! Tak tenhle jazyk měl rád nesnesitelně sladké cukrovinky.

Cože? To jako vážně?

No vážně! Málo co projde Sherlockovými ústy, aby to nasytilo jeho neskutečně smrsknutý žaludek (který je na nedostatek potravy už velmi dlouho zvyklý, nestěžuje si… Většinou.), ale když už něco Sherlock jí, bývá to nejčastěji něco sladkého. Ovocné košíčky od paní Hudsonové. Sušenky. Čokoládové sušenky (Ne, Oreo ne, ty jsou opravdu velmi nechutné. Klasické britské máslové, máčené alespoň částečně do čokolády.). Brusinkové muffiny. Medové preclíčky.

Vyloženě nutričně hodnotná strava.

Samozřejmě, John do Sherlocka čas od času dostane i nějakou tu čínu, těstoviny a tak, ale opravdu dobrovolně Sherlock konzumuje sladké.

A kromě jeho samotného, Mycrofta (přirozeně), Johna a paní Hudsonové, tenhle fakt zná ještě jedna osoba. Někdo, kdo Sherlocka už roky sleduje, aniž by byla povšimnuta… Molly.

Molly, která Sherlockovi kupovala dárky a při každých jeho narozeninách nebo Vánocích mu je dávala, přestože on nikdy neopomněl vydedukovat předem, co je v balíčku, a když pak takový balíček otevřel a našel v něm přesně to, o čem mluvil, se slabým úšklebkem jej odložil stranou a nevšímal si ho. Stávalo se to před tím, než se objevil John, a pak bohužel i potom. Některé věci se prostě nemění a tohle byla jedna z nich. John se vždycky Molly omlouval za Sherlockovo chování, a Molly si říkala, že je to od něj strašně milé, ale stejně pak další narozeniny nebo Vánoce přišla s něčím dalším a nechala se znovu a znovu ponížit nebo si vyslechla nějakou tu uštěpačnou poznámku. Několik dárků, které dostaly obzvlášť hořký komentář, rovnou tajně odnesla z oslavy nebo vánočního večírku a cestou je vyhodila.

Ale už si z toho nedělala takovou hlavu, ne, byla docela zvyklá, že je na Sherlocka její vkus až příliš sladký…

Zarazila se nad jedním pitevním formulářem, tužku kousek nad papírem a nový nápad na dárek přímo před očima. Každý její dárek byl dosud příliš sladký, ale zároveň ne dost… Sladký!

Usmála se a odložila desky stranou. Rychle vyhrabala svůj mobil, aby si zapsala poznámku o nápadu (ne že by cokoli ohledně Sherlocka zapomínala, přestože už dávno věděla, že jsou s Johnem spolu) a pak pokračovala v práci.

No dobře, že Vánoce byly už před několika měsíci?

Nevadí.

Molly totiž sice vůbec není pomstychtivá, ne, ani trochu. Ale trošičku pomstychtivá přece jen je. (Každá dobrá duše má prostě své meze.) Takže k těm Vánocům, co už dávno byly, vymyslela dárek, ze kterého by jednomu brněly zuby…

Pokud by ten „jeden“ nebyl Sherlock, co ho věčně honí mlsná.

Molly mu totiž koupila poukázku. Poukázku vložila do obálky, tu pak dala do krabičky a naaranžovala do ní marcipánové ovocné jednohubky, až po okraj. Krabičku zavřela, zabalila do bublinkové fólie a teprve potom to celé zabalila do vánočního papíru – růžového. Když si pak všichni v Baker street mezi sebou vyměňovali dárky a ona ten svůj se zadrženým dechem předala Sherlockovi…

Tak ho Sherlock vzal, potěžkal, zrentgenoval svým ledovým pohledem… Všichni ztichli a John se už už nadechoval, aby Sherlocka utřel ještě před tím, než zas řekne něco nevhodného.

„Molly, já opravdu nerad dostávám těžítka jakéhokoli druhu. Zvlášť když v nich má sněžit. Letos to je snad nejhorší dárek, co jsi za dobu, co se známe, vymyslela. Snad bys to raději měla dát jedné ze svých neteří.“

Sherlock podával balíček zpět a zarazil se, když si všiml Mollyina výrazu.

Ta na něj hleděla ne s typicky poraženým štěněčím výrazem a jemným úsměvem jako vždy, naopak měla co dělat, aby neexplodovala. Oči vykulené, tělo celé napjaté.

„To je všechno?“ pískla tiše a zachvěla se. Sherlock se zamračil. Paní Hudsonová se podívala vzhůru ke stropu, její modlitby snad byly vyslyšeny a ta hodná holka toho hrubiána konečně utře sama, snad i nějak zostra. John zalapal po dechu – on jediný pochopil, co se s Molly děje a zazubil se na ni. Mrkla po něm, rozechvěle se usmála a pak se znovu zadívala na neskutečně zmateného Sherlocka, který trochu pomačkal balíček, zkontroloval boky obalu, prozkoumal lepenku…

A pak mu obočí vylétlo vzhůru.

Molly prudce vydechla a zase se nadechla, jako by byla pod vodou, radostí se úplně zalykala.

„Molly Hooperová,“ zamumlal varovně Sherlock a Molly se zasmála, než se pokorně kousla do rtu.

„Zkus to znovu,“ řekla s širokým úsměvem a paní Hudsonová se narovnala v křesle, i jí už došlo, co se děje. John si odkašlal a pohodlně se usadil, v očích mu blýskalo. Molly se na ně oba zadívala a úplně jí svítily oči. John si maně pomyslel, že ji takhle živou snad nikdy neviděl. „Tři pokusy, ne? Tak tohle byl první.“ Molly kývla k balíčku a Sherlock vystrčil bradu.

„Splést se může každý,“ zamrmlal a střelil po Johnovi nabroušeným pohledem, když se po téhle poznámce uchechtl.

„Takže… Na lepence jsou stopy z gumových rukavic, které jsem prve přehlédl. Co jsi proboha mohla dát dovnitř, abys to nechtěla kontaminovat svýma rukama?“ Několikrát balíček převrátil a podrobně ho zkoumal a v 221B Baker Street by v tu chvíli bylo slyšet spadnout špendlík.

Upřel pohled na Molly, která by se snad tetelením rozpustila, nebýt toho očekávání v jejích očích. Doufala, že Sherlocka aspoň trošku překvapí, ale on nejspíš neměl nejmenší ponětí, co mu to vlastně dala.

„Pevně doufám, že jsi pro své vlastní dobro nepropašovala z laboratoře něco, co je nelegální. Takové věci se přísně zapisují a pokud by něco chybělo a přišli na to, že ty –“

„Nic jsem nevzala. Není to nic nebezpečného nebo nelegálního… Necháš se poddat?“

Paní Hudsonová vykulila oči, zamrkala a s tichounkým „chm-chm“ si zakryla rukou ústa, jak se snažila potlačit smích. Sherlock protočil oči, ale balíček teď držel v obou rukách, hlavu naklonil do strany a Molly si vydechla blahem. Konečně, konečně se jí podařilo Sherlocka Holmese nějak překvapit. Měla teď jeho plnou pozornost a bylo to neskutečné. Podívala se na Johna, který se na ni mile usmíval.

Tak takové to je? ptal se její pohled a on rozuměl, přikývl.

„Tak to rozbal, uvidíš co to je. A pak se do mě můžeš zase pustit,“ rozechvěle dodala. Nic netrvá věčně a i tak si tenhle moment bude pamatovat do konce svého života.

Sherlock zamrkal, jakoby si nebyl jistý, o čem to Molly mluví, ale pustil se do rozbalování. Nad bublinkovou fólií pozvedl obočí, ale pokračoval beze slova, až se dostal k bílé krabičce z pevného kartonu, kterou otevřel –

Vykulil oči, ztěžka polkl. A pak ještě jednou.

John se zamračil a mírně se naklonil dopředu, a v tu chvíli to ucítil. Neskutečné množství cukru.

„Marcipánové ovoce..? To je od tebe skutečně… Překvapivé. Děkuji,“ dodal a znovu polkl, ne kvůli nervozitě, to už dávno ne, ale prostě se mu začaly sbíhat sliny. Bez pobídnutí si jeden kousek vzal a všichni fascinovaně sledovali, jak si ho labužnicky vychutnává. John vstal a přešel k němu, aby se podíval, co to vlastně Sherlock dobrovolně jí. Sherlock mu krabičku podal a John si vzal mini marcipánovou jahůdku, dal si ji do pusy a okamžitě se zašklebil.

„No ale to je hrozně sladký,“ rychle bonbon rozkousal a spolkl a zamířil do kuchyně, aby si udělal čaj, protože měl dojem, že nesnědl jeden kousek, ale celou krabici.

Když se pak (během následujících dvou hodin) Sherlock prokousal půl kilem marcipánu na dno krabičky a našel tam poukázku na půlroční zásobování, tolik mu to zvedlo náladu, že Molly u dveří dokonce líbnul na rozloučenou. Ještě několik dní se jí o tom zdálo.

Fajn, tak to jsem vám řekla o Molly, o Vánocích a o marcipánu. Teď zpátky k tomu stolku.

S dalšími balíčky, které mu v několikatýdenních odstupech chodily poštou, se začal marcipán povalovat různě po bytě. Sherlock si dělal skrýše a zásoby, jako nějaká veverka.

V kuchyni (v lednici, v příborníku, u mikrovlnky, mezi hrnky, v zásobníku na čaj), v koupelně (vyskládané podél umyvadla, na vaně, na poličce), u schodiště, v Johnově pokoji (který byl poslední dobou spíš jen jeho šatna, ale pane bože právě proto to Johna tak vytáčelo), na několika místech v obýváku… Všude po bytě byl cítit cukr. Došlo to tak daleko, že John začal tesklivě vyhlížet nebezpečné chemické experimenty, které by svými výpary zase zaplnily byt…

Jednou prostě vzal tři kuličky, které byly mezi čajem a vyhodil je do koše. Za jeho zády se ozvalo zalapání po dechu, takže měl John na okamžik strach, že má Sherlock nějaký záchvat, jenže Sherlock se jen hrozně mračil.

„Vyhodil jsi můj marcipán,“ podotkl ledově.

„Máš ho po bytě kila, najdi si jiný,“ zavrčel John. Sherlock se uraženě otočil a odešel do koupelny pro svoji snídaňovou dávku. John si povzdychl.

Po chvilce se Sherlock vrátil, přešel k Johnovi a zezadu ho objal kolem pasu, bradu si opřel o jeho rameno. Konvice na vodu dovařila, John zalil oběma čaj a zavrtěl se Sherlockovi v náručí. Ozvalo se hluboké zamručení , Sherlock Johna jemně líbnul na krk a šťouchl ho 1.) nosem pod ucho a 2.) boulí v kalhotách do zadku. John se usmál a opřel se o linku, od tohohle neměl chuť utíkat.

Sherlock povolil sevření rukou a pravou dlaní vklouzl pod Johnův župan, pohladil ho přes tričko na břiše a prsty pomalu vytahoval lem trika nahoru, až se dotkl holého pupíku a John si povzdechl. Otočil se k Sherlockovi čelem a oběma rukama si ho přitáhl k polibku.

John se vždycky líbá se zavřenýma očima, takže je už už slastně přivřel – když si uvědomil, že mu Sherlockův dobývající se jazyk doslova podsouvá něco… něco…

S otráveným zamručením se John odtáhl a utíral si pusu o zápěstí.

„No tak tohle snad nemyslíš vážně! Uh…“

Sherlock rozkousal marcipán, který se snažil Johnovi vnutit a bez mrknutí začal vysvětlovat: „Předpokládal jsem, že pro to, abys něco začal mít rád, je nutné, abys to spojil s něčím příjemným. A protože máš velmi rád líbání, doufal jsem, že –“

„Ty ses snad pomátl! Mám toho už plný zuby, všeho toho cukru, celej byt smrdí jak stánky na pouti!“

„Technicky vzato toho nemůžeš mít plné zuby, když –“

„A dost,“ John tiše zavrčel, napřímil se v ramenou a odhodlaným krokem přešel k odpadkovému koši, popadl ho a začal otvírat veškeré marcipánové schovky, aby z nich vyházel jejich obsah. První nález vzal dvěma prsty, názorně jej ukázal Sherlockovi, pustil a s tupým „hump“ marcipánový minipomeranč dopadl do koše. Sherlock vykulil oči, pootevřel ústa, ale až na tenké zaúpění z nich nevyšlo nic.

„Ani se nepokoušej o odpor. Všechno, co najdu, poletí nejdřív do koše a pak do popelnice.“

A jak to vlastně souvisí s tím, že je Sherlock nucen uklízet ve svém pokoji? A proč jsem zmiňovala jižní orientaci jeho ložnice?

Tak si napíšeme takovou jednoduchou rovnici, ano?

Sherlockův smysl pro nepořádek

plus

stěhování nábytku, který byl původně u postele – tedy nočního stolku

plus

jižní strana pokoje a okna

plus

(původně prostě schovaný a později jednoduše zapomenutý) marcipán v zásuvce stolku

plus

sluneční svit…

Ano, ano! To je ono, pokud se vám něco podobného stalo minimálně s čokoládou, umíte si snad představit, co udělaly nahňácnuté marcipánové koule v zásuvce – dokonale ji namořily a konzervovaly. Natolik, že nešla otevřít. Dokonce tolik, že část cukrové kvazi-mízy protekla ven, po noze stolku až na zem, čehož si John všiml. Tak Sherlock vyfasoval mycí sadu sestávající z houbičky, kýble s teplou vodou a několika hadrů.

A aby si při tom čištění Sherlock nezničil své na míru ušité kalhoty, měl je sundané a složené na posteli. Košile by třeba taky mohla přijít k újmě, takže ležela složená tamtéž. Ponožky a boty srovnané u postele. John vše hlídal. Seděl totiž na posteli vedle hromádky oblečení, pozoroval Sherlocka při práci a občas upozornil na nějaký nedostatek.

„Ještě tamhle, zespodu. Vidím to odsud. Musíš se sklonit, abys na to viděl, ale pak už to bude hotové. Leštěnkou ho přejedu sám-hmm…“ John si tiše povzdychl, když se Sherlock předklonil, aby dosáhl… A tím pádem vyšpulil své dokonalé oblé pozadí oblečené do černých boxerek do vzduchu. Několik drsných pohybů rukou vpřed a vzad podobným způsobem rozpohybovalo i Sherlockovo tělo a John si ani neuvědomil, že pootevřel ústa a že se mu jaksi rozostřil zrak.

Sherlockovi bylo jasné, co se momentálně odehrává za ním, tak už jen předstíral drhnutí tam, kde už to dávno nebylo třeba. Nakonec už bylo Johnovo rozechvělé dýchání jasně slyšet, a tak odstrčil houbičku, otřel si jeden prst po druhém do suché utěrky a s pohledem upřeným do Johnových rozšířených očí po čtyřech lezl k posteli.

„Většina manuálních prací mě vždycky dost nudila,“ protáhl líně. John polkl.

„Většina?“ zeptal se šeptem.

„M-hm,“ přitakal Sherlock a chystal se Johnovi předvést, které manuální práce jsou naopak zajímavé.

Předchozí

Další

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. Roedeer napsal:

    Hrozne me to bavilo (jak to delas, ze tvuj John a Sherlock jsou proste jako… John a Sherlock, i kdyz se nachazeji v situacich, ktere jsou serialovym postavam nezname? Zatim) a nechapu, proc jsi jeste nenapsala dalsi pokracovani, kdyz je tahle serie tak popularni :]

    1. miamam napsal:

      Někdy mi jdou kluci prostě pěkně pod ruku…:-P teda jako že se to někdy píše samo. Ale pak to zas nějak nejde. Teď jsem momentálně rozepsala sedmý stolek – nejde o to, kolik mám ohlasu (to je leckdy lehce zastrašující, přestože to nejsou desítky komentářů; už jen ten pocit, že to teď nesmím zkazit, lehce znervózňuje), ale jestli je ta správná nálada. Vždyť to musíš znát sám. 🙂
      p.s. tvoje „Zatim“ mě nejdřív trochu zarazilo, protože jsem myslela, že to připojuješ k 1VV… Pak mi došlo, že to asi patří k tomu konci otázky lol 😀 Jo, nikdo nám nevezme tu naději, že. (aspoň teda doufám, že to „zatím“ patřilo tomu, že jim jsou ty momenty neznámé; ne že se v mých povídkách chovají jako v seriálu, mmhaha)
      Děkuju 🙂

      1. Roedeer napsal:

        Jo, bylo to mysleno presne tak. Porad slepe verim tomu, ze Johnlock jednou bude canon :]

  2. Salazaret napsal:

    Tahle povídka je famozní! Jen tak dál! Chci další kapitoly! Naprosto jsem propadla dalším a dalším fandomům!
    Díky. Sal.

  3. Addys napsal:

    absolutně boží, kdy bude další část? :3

  4. Jé, konečně další ! 🙂
    Úžasné jako vždy !!

  5. Hana Chvalová napsal:

    U toho kousku jak se Sherlock snaží podsunout Johnovi marcipán jsem umřela o hodině dějepisu smíchy 😀 😀 jen tak dál 😀 vážně supeer 😉

  6. Cate napsal:

    Dálší! A chtělo by to více slashů! =D
    Jinak povídka je skvělá, rozhodně pokračování!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s