Než jsem tě potkal, byl jsem vždycky sám 1/2

Halloween je prakticky za námi, já vím, ale beru to tak, že celý listopad je takový šedý a ponurý. Proč si nechat duchařiny jen na jeden nebo dva dny? Nebo spíš, proč si nechat démony na jedno počtení? 🙂

Povídka je sice jednokapitolová, ale leckdy se tak dlouhé kousky čtou špatně – třeba najednou potřebujete odlepit oči od textu, nebo vám klekne net a vy pak rolujete dolů a dolů a dolů a hledáte místo, kde jste skončili… Je to rozčilující. Proto jsem povídku rozdělila napůl a tady máte první část.

Sherlock je démon. Mycroft je anděl. John je prostě John.

A já tuhle povídku miwujuu!! 😀

Poděkování mé super-trouper betě kalerme :-* 

Než jsem tě potkal, byl jsem vždycky sám

 

John do Sherlockova života nakráčí úplnou náhodou a je zvláštní, že je to dobrý muž. Doopravdy dobrý muž, ne jen takový, který má sám sebe za dobrého, nebo takový, který dělá dobré věci, aby ostatní ohromil.

Ale Sherlock má mnoho zkušeností v postrkování lidí na špatnou stranu a trvá mu méně než dvacet čtyři hodin, aby Johna přiměl chladnokrevně zabít člověka.

A přesto… Když Sherlock přesune svou pozornost a podívá se, jaké věci skutečně jsou, místo jaké se jen zdají být, vidí, že John je pořád ten dobrý muž. Pořád pevně náleží Nebeské straně, aspoň nakolik jí takový smrtelník vůbec může náležet.John ani v Boha nevěří. Je překvapený, když jednou zanadává na něco v televizi a Sherlock jen tak pronese: „Rouháš se, Johne.“

Sherlock si vždycky všímá hříchů a je jedno, jak jsou nepatrné nebo běžné.

John se na něj bezvýrazně podívá.

„Nevěřím v Boha. To se jen tak říká.“

„Ty nevěříš v Boha?“ zeptá se Sherlock.

John na něj zazírá a zeptá se: „Počkej, ty v Boha věříš?“

Tedy, ne že by měl na vybranou. Sherlock ví, že je Bůh skutečný. Zrovna jako ví, že on sám byl vykázán z Nebe (ne že by ho to trápilo; opravdu si cení své svobodné vůle. Aspoň nakolik někdo jako on vůbec může nějakou svobodnou vůli mít.). Cítí prázdnotu ve svém světě. Tam, kde jednou bývalo světlo, je jen chlad, pevné odmítnutí.

Nebe se o něj sice nemusí starat, ale to neznamená, že je kvůli tomu o něco méně skutečné. Nikdy nepochyboval o existenci Nebe, jen o jeho motivech.

„Proč bych v Boha nevěřil?“

„Nevím. Vždycky jsem myslel, když jsi tak… Tak analytický, tak vědátorský, že to není zrovna věc pro tebe. Nikdy jsem neviděl, že bys šel do kostela.“

Nejlepší věc, jakou lidi sami udělali, bylo oklamat svou mysl a přijít na to, že věda a náboženství se vzájemně vylučují. Sherlock pořád nemá tušení, jak se tohle mohlo stát (i když jako někdo, kdo je odpovědný za působení Pekla na Zemi, za to byl pochválen).

„Neuctívám Boha,“ odpoví Sherlock. „A vlastně je mi jedno, když se rouháš.“ A věda nedělá Boha méně skutečného, pomyslí si, ale těžko tuhle část bude vykládat nahlas.

Až na to, že na nějaký čas poté John přestane s rouháním, až na občasné uklouznutí, za které se omluví. Když na to Mycroft přijde, pošle Sherlockovi samolibou smsku – Vidím, že zas děláš moji práci.

Pýcha, Sherlock zlomyslně odpoví. A také obžerství. Jak jde dieta?

**

Žít se smrtelníkem je podstatně komplikovanější, než Sherlock čekal. Protože – očividně – těla potřebují jíst (nuda), spát (větší nuda) a nemůžou brát drogy (zřejmě obtížnější úkol, když lidé prostě nemůžou jen tak vypnout závislost).

John si všímá, když Sherlock vynechává jídla nebo zůstane celou noc vzhůru. I když spolu nejsou ještě tak dlouho, aby si uvědomil, že se nic špatného nemůže stát, když Sherlock prostě nebude šest týdnů jíst.

Takže se Sherlock přistihne, jak jí a polehává na gauči a sleduje filmy, jejichž konce jsou neskutečně předvídatelné, protože John to od něj čeká. Už dlouhou dobu nepředstíral takovou lidskost. Je to o moc lepší, než si pamatuje. Předpokládá, že elektřina a horká voda tomu o dost pomohly. Nebo je to možná tou společností.

**

On a Mycroft mají jakousi Dohodu.

Oba vědí, že vlastně nic, co dělají, nemá moc smysl – ve větším měřítku Plánu. Jednoho dne přijde poslední bitva, kde Nebe a Peklo budou soupeřit o poslední vítězství. A to bude vážně něco, to vědí jistě. Ale obě strany se budou držet svého, než ten den nastane. Budou schopni posunout hranici jednou kousek na stranu dobra, podruhé trošku na stranu zla, ale nikdy se jednoznačně nepřikloní k jedné nebo druhé.

Mycroft říká, že věci jsou nevyslovitelné, předurčené… A poukazuje na to, že cokoli, co lidé udělají, už bylo od začátku naplánováno. Takže cokoli dělají, jsou věci, které se měly stát.

Sherlock se ptá, kdo by se obtěžoval po tom pátrat a že ostatní nebyli na Zemi celá staletí, proto jim utekly všechny ty věci, co stály za to. Říká, že je to opravdu proti jeho nátuře následovat spíš příkazy, než Jeho písmo. Nebo dokonce i to písmo.

Takže zhruba každé století se on a Mycroft sejdou – v restauraci, nebo na věži, nebo kdekoli se jim zlíbí, a tam docela v klidu rozdělují události posledního století a bok po boku píšou svá Oznámení. Tedy, až na poslední století, kdy se Sherlock nabídl, že udělá pár dobrých skutků, pokud to Oznámení pro něj Mycorft napíše sám. Mycroft souhlasil.

Sherlock je za tohle Oznámení pochválen – Mycroft je lepší v manipulaci s byrokracií, než on sám. Na oplátku objeví a udá policii skupinu sériových vrahů. Je to větší legrace, než jakou za poslední století zažil.

Oba řeknou svým stranám, že vyhrávají.

**

Všechno může být otočeno v jeho prospěch, pokud se snaží. Záleží na pohledu na věc.

Sherlock řeší kriminální případy, protože řešit je je zajímavé a on se snadno nudí. Nepáchá zločin, protože páchat zločin je nudné. Pokud nechce, nemusí mít otisky prstů, a i kdyby ho chytili, koho to zajímá? Mrknutím oka by mohl měnit města, pokud by na tom záleželo.

A dokud si lidé nebudou pamatovat, že jsou démoni skuteční, nehrozí mu nebezpečí, že bude vymýcen a že na několik desetiletí uvízne Dole.

Je to všechno o tom zabít čas.

Vlastně jde o to, že není zvyklý běhat s člověkem. Zapomněl, jak lidé, na kterých mu záleží, můžou být zranitelní. Není to příjemné uvědomění.

„Nečekal jsem, že mě budeš následovat,“ řekne Sherlock, když jsou spolu zamčeni v malém pokoji, oba s lehkými škrábanci (John jich má víc než Sherlock, protože Sherlock svojí vůlí odvolal vše, co není povrchové). „Neřekl jsem ti, kam jdu.“

„Nečekal jsi, že za tebou půjdu? Ty zatracenej – samozřejmě, že za tebou půjdu. Co sis myslel, že děláš? Zahrávat si s Mafií?“ ptá se John ostře.

Rozšiřoval jsem nenávist a chtíč kvůli pomstě, pomyslí si Sherlock, protože je jedno, že to jsou zločinci. Každý bratr nebo syn nebo milenec, kterého poslal do vězení, je pořád něčí hořkost a žal. A on byl schopný hrát na obě strany – poslal je do vězení a pak jim sliboval, že je dostane ven, za určitou cenu.

Ale před pár lety s tím přestal, protože to moc připomínalo hru v šachy, kde hraje sám proti sobě. Oni na něj očividně nezapomněli. Ani se netvářili zrovna potěšeně.

„Možná jsem tehdy neměl svědčit,“ Sherlock zamyšleně souhlasí.

John se se zafuněním zasměje, ale přitom je vyděšený. Páchne strachem.

„Předpokládám, že nevíš, jak nás odtud dostat?“

Kdyby byl Sherlock sám, poslal by se svojí vůlí pryč. Nebo by rozevřel křídla a vymluvil si cestu ven a pravděpodobně by při tom získal pár dalších duší peklu. Nic z toho nicméně nemůže udělat, aniž by odhalil svou skutečnou podstatu. Ale – je tu jedna možnost. Mycroft.

Vyklouzne z lana, kterým ho předtím svázali místo pout, a z opasku vytáhne nůž (který tam předtím nebyl, ale toho si John nevšiml).

„Nemyslím si, že bychom si měli cestu ven probojovat,“ prohodí John.

Sherlock po něm jen sykne, aby byl zticha. Kvůli tomu ten nůž nemá. Opatrně naškrábe jednotlivé runy do podlahy; prastaré symboly, které byly ztraceny v čase. Když je hotov, řízne se do dlaně a přitiskne k nim svou zkrvavenou ruku, až pulsují mocí.

„Co to děláš?“ ptá se John přes rameno.

„Nic. Jen taková pověra, pro štěstí. Už jsem Mycroftovi napsal zprávu,“ což je lež, „a snad bude schopný nás v pravý čas vyzvednout.“

John se tváří skepticky, ale Sherlock to dál nerozvádí.

Záchranné misi to trvá deset minut, než dorazí.

„Jen deset minut?“ ptá se Sherlock, když Mycroft nakráčí do místnosti, jediný vlas není nakřivo. „Zas podvádíš.“

Mycroft mlaskne jazykem. „Nikde se neříká, že se to nesmí. Jsem si jistý, že můžeš dělat to samé.“

„Lhaní. Zneužití pravomoci.“

John do něj šťouchne loktem. „Sklapni, Sherlocku, a poděkuj svému bratrovi, že nás z té kaše dostal.“

„Nehrozilo nám žádné nebezpečí,“ Sherlock paličatě zamumlá (výbušné runy se dají nakreslit stejně snadno jako ty signální a on je plný andělské krve, ať už je jakkoli bezbožná).

„Ale děkuju, Mycrofte, že jsi přestal se svými válečnými hrami, abys nás navštívil. Jsem si jistý, že to nemělo nic společného s tím půltuctem mužů, které jsi získal a dal do svých tajných vězení.“

Mycroft se mírně usměje. „A já jsem si jistý, že jsi opravdu potřeboval moji pomoc, aby ses dostal ven,“ odpoví stejným tónem.

John se na Sherlocka podezřívavě zadívá. „Co má tohle znamenat?“

„Nic, nevšímej si ho.“

**

Kdysi Sherlock býval andělem.

Jeho peří bývalo jasně bílé, jako čerstvě padlý sníh, a pobýval v Nebi se svými bratry, všichni šťastní a spokojení, milováni Otcem. Měl víru – víru ve vůli svého Otce a v Jeho lásku. Všechny dny trávil v Nebi, protože tehdy nic jiného nebylo.

Nebyla žádná válka, žádný svár – pouze láska a bratrství a mír.

Nepamatuje si to, protože když ho Otec svrhl do Pekla, zaplatil svými vzpomínkami.

„Nepamatuju si Nebe,“ řekl jednou, na konci jedenáctého století. Byl se svým bratrem vysoko nad ruinami Jeruzaléma, zatímco lidé – prostě lidé, obyčejní lidé, bez vlivu něčeho jiného, jenom o své vůli – mezi sebou páchali taková zvěrstva, jaká si ani nedokázali představit.“Nepamatuji si, jak vypadají Brány, ani melodii Písní. Myslím, že jsem zpívával.“

„Já vím,“ hlas jeho bratra je tak plný bolesti, že se mu sevře srdce. „Zpíval jsem s tebou.“

Tehdy nevěděl, jaké to je být sám, dokud nepocítil ztrátu lásky svého Otce. Dokud mu Nebe nebylo zapřeno. Předtím ho uklidňovalo, co bylo svaté; teď ho to spaluje – příliš mnoho světla proti jeho temnotě.

„Chceš, abych ti o Nebi vyprávěl?“ nabídne mu bratr, a jemně se dotkne svými křídly těch Sherlockových.

„Ne,“ odpoví a sleduje, jak vše pohlcují plameny. „Je to už dávno.“

**

„Sherlocku,“ ptá se John. „Proč máme ve vaně mokré peří?“

Sherlock ztuhne. Před chvílí roztáhl ve sprše křídla, protože línal a dopad teplé vody zjednodušil odstranění těch slabých per.

„Myslel jsem, že jsi u Sáry.“

„Byl jsem a teď jsem zpátky. Co to peří?“ John jedno držel mezi prsty – jedno ze Sherlockových vnějších per. Bylo delší než ruka a černé jako hřích. Přesně černé jako hřích, kdyby měl hřích nějakou barvu.

„Bylo mokré,“ říká, nemůže odtrhnout pohled od pera v Johnově ruce, a od toho, jak jím přejíždí po své dlani. „Až uschne, chystám se je spálit.“

„Jako experiment? To je škoda, ne?“ řekne John a Sherlockovo srdce vynechá jeden úder, když si John Sherlockovým perem přejede pod bradou. „Je pěkné.“

„Musí být spáleno,“ zopakuje a zažene krev, co se mu hrne do tváří. „Nech ho být.“

„Pokud se budu potřebovat vysprchovat a pořád tam bude, tak ti ho dám doprostřed postele,“ varuje John.

Sherlock přikývne. „Fajn.“

„Ale tohle si nechám, jestli ti to nevadí,“ řekne John. „Když už jsi to stejně chtěl spálit… Jo?“

S peřím padlého anděla se dá dělat spousta věcí. Tím spíš, když je to peří odevzdáno dobrovolně. Nebylo by těžké odmítnout – místo přímého odmítnutí by Sherlock mohl prostě říct, že je napuštěné silným jedem a John by jej okamžitě upustil.

Ale když Sherlock otevře ústa, odpoví: „Jistě.“

**

„Vážně bys mu to měl prostě říct,“ řekne Mycroft jen tak, když se zjeví v křesle. John je v práci. „Své asistentce jsem to řekl.“

„Jsi anděl. To není totéž. Když někomu řekneš, že jsi anděl, tak jsou užaslí. Řekni, že jsi démon a… No.“ Jediní, kdo pak chtějí zůstat, jsou sociopati a blázni.

„John má o tebe starost. Zachránil ti život. Měl bych asi dodat, že několikrát.“

„Nepotřebuju, aby mi zachraňoval život. Nemůžu zemřít. Jen kvůli tomu, že je se mnou, ohrožuje svůj život.“

„Kdybys neskrýval, kdo jsi, byl by v mnohem menším nebezpečí.

„Kdybych neskrýval, kdo jsem, vůbec by tu nebyl,“ odsekne Sherlock. „Nesmí na to přijít.“

Mycroftův telefon zavibruje.

Podívá se na něj, potom na Sherlocka.

„Musím něco zařídit, ale než půjdu: možná jsi démon, ale to neznamená, že nemůžeš cítit lásku,“ řekne nakonec a zmizí. Sherlock přemýšlí, co tím sakra myslel.

**

Ne že by John nepáchal hříchy, právě naopak. Jeho duše je poskvrněná stejně jako u jakéhokoli jiného člověka, zašlá a opotřebovaná. Ale ta hříšnost nezanechá větší stopy, nikdy do jeho podstaty neprostoupí temnota. Nikdy ho nenakazí.

Když Sherlock vyleze ze sprchy jen s ručníkem okolo těla, vidí v Johnových očích záblesk touhy (chtíč), a nemá žádný problém s tím povzbudit ho, aby s ním strávil večer na gauči (lenost). Ale to je jen součástí života. John na ničem z toho nelpí.

Není to policista, který by přijal úplatek, aby někdo na něco nepřišel. Nebo manžel, který si vybíjí svou zlost na svých dětech, protože se mu nemůžou bránit.

„Zajímají tě vůbec?“ zeptal se John, když si jednou Sherlock hrál s Moriartym.

A Sherlock se nezajímal. Proč by záleželo na několika životech? Viděl víc smrti, než by dokázal spočítat, nespočet brutálních činů, které se ztratily v dějinách. Byly to prostě duše, malé věci, které utvářely skóre mezi ním a Mycroftem.

Až na to, že teď se zajímá. Protože John se zajímá.

**

„Rituální vražda,“ řekne Sherlock, jakmile vejde do sklepení. Moc – překroucená a vedená nesprávně. Slabě ulpívá na stěnách.

„Myslíme si, že je to sekta,“ souhlasí Lestrade. „Tohle je podruhé během posledních čtrnácti dnů.“

„Ne zrovna dobrá sekta,“ okomentuje Sherlock a skloní se k tělu, aby ho prozkoumal. Je přivázané ke stolu. „Příčina smrti?“

„Vykrvácela,“ řekne John. „Očividně.“ Hrdlo oběti bylo proříznuto a její krev byla v míse na přilehlém stole, ještě slabě hučela mocí. „Ale zdá se, že nejdřív byla zdrogována; nejsou tu žádné známky zápasu.“

Už je to dlouho, co Sherlock naposledy viděl rituální vraždu, ale nevzpomíná si, že by ji kdy viděl takhle nedbalou. „Máte knihu, ze které předčítali?“

„Co tím myslíš? Jakou knihu?“ ptá se Lestrade. „Nic jsme tu nenašli.“

„Leží na runách,“ řekne Sherlock a poukáže na nepatrné množství černé barvy, která je vidět pod boky oběti. „Museli je odněkud napodobit. Runy, krev a vražda. Vyvolávání démona. Pokusili se jednou a to nevyšlo, tak to zkusili znovu. Stejně to nefungovalo. Snad budeme mít týden čas, než udělají třetí pokus.“

„Pracujeme na zjištění totožnosti oběti. Co mi ještě můžeš říct?“

„Ta kniha musí být stará celá staletí; jsou velmi vzácné.“ Stávají se vzácnějšími, protože je to na seznamu věcí, o kterých on i Mycroft souhlasili, že už je lidé nepotřebují znát. Pokaždé, když nějakou našli, tak ji buď uložili na bezpečné místo (Mycroft), nebo ji spálili na popel (Sherlock, přirozeně). „Hledáme skupinu alespoň tuctu lidí, svázáni se sektou nebo kteří jsou příbuzní s někým, kdo byl předním členem sekty. Hmm.“

Sherlock se chvíli dívá svým opravdovým zrakem, hledá cesty zanechané po rituálu, pozůstatky, které ho zavedou k vrahovi, a vidí… Nevidí nic. Žádnou přetrvávající bolest brutální smrti, ani zbyteček moci, kterou mohl stále cítit ve vzduchu.

Někdo, kdo ví, jak po sobě zamést stopy, kdo zabíjí dívky (nejsou čisté, proč se vůbec snaží?), aby vyvolal démona. Kdo má přístup k moci, která by měla být už dávno skryta.

Do prdele.

„Co?“ zeptá se Lestrade.

„Musím zavolat Mycroftovi.“

**

Stejně jako Sherlock je i Mycroft touhle událostí rozladěný a během hodiny je tento případ předán speciální jednotce, která Scotland Yardu velmi slušně řekne, aby si sedli do kouta a nepletli se pod nohy.

Sherlock se snaží vytratit – Mycroft se bude chovat nesnesitelně, když ho Sherlock zavolal kvůli pomoci, a jeho muži mají tendence používat svěcený olej v množství, které ho dost znervózňovalo.

„To už odcházíme?“ zeptá se John, když Sherlock přivolá taxi. „Myslel jsem, že se do toho víc zapleteš.“

„Mycroft dá dohromady informace a já se pak postarám o zbytek.“

„A, no, vyvolávání démona? Jako vážně? Tomu snad nevěříš.“

Sherlock pokrčí rameny. „Nemusím tomu věřit, aby to byla pravda. Ty runy a oběť tu jsou jasně proto, aby přivolaly démona. Možná by i uspěli, kdyby použili někoho čistšího. Možná to byla panna, ale sotva byla nevinná.“

John na něj zírá. „Víš, jak přivolat démona, ale nevíš, že je Země miliardy let stará.“

„A přesto, máme tu sektu, která se snaží vyvolat démona, takže myslím, že si pamatuju to, co je důležité, děkuju.“

„Neuvěřitelný,“ zamumlá John, ale v očích mu vesele jiskří.

**

Do třetice všeho nejlepšího, protože o tři dny později s úderem půlnoci Sherlock pocítí hluboko v hrudi pocit tahu a svět kolem něj se rozmaže.

Když se všechno přestane točit, stojí na mýtině mezi stromy. Je tu tělo ženy – srdce čisté, smrt dobrovolná, krev se sráží v kaluži na zemi. Leží na otesaném kameni přímo před ním.

Půlkruh opláštěných postav v kápích stojí před ním, zpívají opravdu otřesnou Hebrejštinou. Sherlock napočítá dvanáct postav. Když ho spatří, přestanou a nervózně mumlají.

Zajímavé, pomyslí si Sherlock. Někteří čekali, že to nebude fungovat. Nahlas řekne rozkazovačně: „Povolali jste mě.“

Postavy v kápích si vyměňují pohledy, než jejich vůdce, vysoká, štíhlá žena s krvavě rudými vlasy, odhalí tvář. „Povolali jsme tě, démone.“

Její jméno je Claire Simmonsová, je jí třicet jedna let. Její přirozená barva vlasů je blond. Když byla malá, byla zneužívána svým nevlastním otcem, dokud neutekla z domu, ve zranitelném věku čtrnácti let. Rmoutí se – chybí jí její matka. Neustále myslí na to, jestli její nevlastní otec vztáhl ruku i na ni, když sama zmizela. Ale víc než to: je zahořklá, protože nerozumí, proč se jí staly ty zlé věci, když si je nezasloužila.

„Ano, vidím to,“ řekne Sherlock. Přitiskne prsty ke krvi na kamenné desce, opájí se uvolněnou energií – je to pocit silnější než kokain, jako by se hluboce nadechl blesků a nechal jejich energii rozprostřít po celém těle. Většinu čtrnáctého století strávil tím, že lákal nevinné, aby pro něj umírali, a on si mohl tenhle pocit užít. „Co chceš?“

Diskrétně použije kousek té energie, aby poslal Mycroftovi zprávu z mobilu v jeho kalhotách: Vyvolání démona se zdařilo. Ihned pošli tým na místo, kde jsem. SH

Tohle zjevně není to, co čekali, když se jim konečně podařilo uspět. Zase je slyšet tichý hovor. Sherlock zaslechne své jméno – Sherlock Holmes, ne to opravdové. Někdo ho rozpoznal.

„Chceme, abys nás učil,“ říká Claire, když šepot utichne. „Uč nás, jak zacházet s mocí a pokřivit lidskou vůli podle té naší.“

„Nuda,“ řekne Sherlock opovržlivě. „Tohle vás může naučit dobrý herec. Co kdybych ti raději řekl o tvé matce?“

Žena pobledne a její touha vyzařuje z každého kousku jejího těla, viditelná i bez jeho opravdového zraku. Moc snadné. Použije tu touhu, aby našel pravdu, nechá odpovědi na její otázky vyplouvat na povrch jeho mysli.

„Anabelle Robertsová – po tom, co se rozvedla s tvým nevlastním otcem, si změnila jméno zpátky. Má se dobře – pracuje pro nějakou právnickou firmu jako recepční, ale chybíš jí. Nikdy se znovu nevdala, neměla žádné další děti. Můžu ti dát její adresu.“

Prosím, říká její duše, i když to nevysloví nahlas.

„Tvoji duši, pokud ji navštívíš,“ řekne Sherlock a přivolá do její dlaně adresu, napsanou na kousku utrženého papíru.

Je polekaná, ale strčí papír do kapsy. Jeho. Možná ne teď, ale jednou ano.

Pach strachu se vyostří, ale také je cítit očekávání, dychtivost. Sherlock tleskne. „Výborně. Kdo chce být další na řadě?“

Než Mycroft dorazí, Sherlock má další tři duše a dva sliby prvorozených dětí, výměnou za peníze (snadné), manželku (víc námahy, ale pořád nic nemožného) a neurčité sliby moci (snadné, nudné, a ani trochu kreativní).

Vrahové odchází, aniž by se bránili – hlavně proto, že jsou obklíčeni, ale možná to má co dočinění s tím, že Sherlockův jazyk se trošku rozdvojil.

„Tři duššše a dvě první, sssotva narozené děti,“ řekne, když se k němu Mycroft připojí u těla. Podívá se stranou, když Mycroft zamumlá modlitbu, která osvobodí její duši.

„A tahle. Sssebevražda je ssstále –“ Sherlock se odmlčí a přiměje se pevněji splynout se svým lidským tělem. „Stále hřích.“

Mycroft přikývne. „Máš ji mít, a můžeš si nechat ty, kteří už stejně míří do pekla. Kvůli těm dětem a té dívce, co chce vidět svoji matku, se zřeknu božského zásahu nebo morálních zjevení pro všechny, co se na tomhle podíleli.“

„I kvůli té dívce? Bude jedna z našich – byl to její nápad přivolat démona.“

Mycroft se na něj usměje – Sherlock ten úsměv nesnáší. „Nech ji být. Když skončí Dole, aniž by kdokoli z nás zasahoval, napíšu pak pro tebe Oznámení.“

„Myslíš si, že se pořád může vykoupit i po tom, co zabila a nenáviděla. Máš až příliš víry v lidskost.“

„Žádná taková věc jako příliš víry neexistuje. Náš Otec je milosrdný. Uvidíš.“

Jen ke svým oblíbeným dětem. Ne k nám, myslí si Sherlock, ale hořkost té myšlenky vybledla už před dávnou dobou. Tuhle část života už má za sebou. I přesto se vzdá svých nároků, až na ty tři duše, které se mu upsaly; stejně už patřily Dolů.

„Hotovo.“

**

John na něj čeká doma a tak Sherlock projde předními dveřmi, místo aby použil přímou cestu.

„Kde jsi byl?“ zeptá se John. „Neslyšel jsem tě vycházet ven. Nechal jsi tu kabát.“

Sherlock vlastně neměl čas, aby si ho oblékl. Byl rád, že se vyvolávání neodehrávalo, když byl v pyžamu.

„Našel jsem ty vyvolávače démona. Situace je pod kontrolou. Mycroft se o to postaral.“

„Jak jsi je našel? Kde byli?“

Sherlock si vlastně není jistý – šel přímo na to místo, pak se stejně přímo vrátil do bytu, aniž by se staral, kde to vlastně byl. „Nudné. Očividné.“

„Proč smrdíš po síře?“ ptá se John, když mu Sherlock koukne přes rameno – John píše e-mail své sestře, vypráví jí o tomto týdnu. „Co jsi dělal se sírou?“

„Potřeboval jsem umělé hnojivo pro jeden experiment. Za pár minut ten pach zmizí.“

„Ty mi lžeš,“ řekne John a otočí se, aby se Sherlockovi podíval do očí. „Ale proč mi lžeš?“ Oči se mu rozšíří. „Na rukávu máš krev.“

John chytne Sherlocka za zápěstí a otočí jej dřív, než se Sherlock stačí odtáhnout. Na manžetě je zaschnutá skvrna krve.

„Sherlocku,“ řekne John, a když si Sherlock olízne rty, cítí Johnovu narůstající úzkost.

„Čí je to krev?“

Kdyby chtěl, mohl by prostě vymazat Johnovu vzpomínku na tuhle noc. Ale není to něco, co by dělal často a manipulace s pamětí je něco, co se hodí spíš pro Mycroftův jemný dotek. Stejně to zvažuje.

Nicméně nakonec se vytasí s pravdou, protože má Johna rád způsobem, kterým neměl člověka rád už hodně dlouho.

„Je to krev třetí oběti. Nezabil jsem ji, ale byl jsem tam. Dorazil jsem příliš pozdě, než abych ji mohl zachránit.“

John svými prsty jemně rozevře Sherlockovu ruku. „Máš krev pod nehty. Namočil sis do toho prsty, viď?“

Sherlock přikývne a John palcem pohladí bříška Sherlockových prstů. Ten pohyb mu podél ruky pošle nečekané jiskry příjemných pocitů a ten pohled je zvláštně uhrančivý.

„Dotkl ses její krve a krev se ti omylem dostala i na rukáv. Očistil sis ruce, ale ne vodou, protože máš pořád stopy krve na rýhách otisků prstů. Kapesník?“

„Mycroftův,“ souhlasí Sherlock. Cítí cosi hřejivého.

„Nenamočil sis celou ruku, jen své prsty – dotýkal ses toho, možná jsi kontroloval teplotu. Žádná špína na tvých rukou, ani nikde jinde, takže  ses nejspíš nemusel schovávat. Hm, co dál?“

Sherlock fascinovaně zírá, jak John nasaje svůj spodní ret do úst. Podívá se na Sherlocka.

„Kolik jsem toho vynechal?“

Jeho ruka je v těch Johnových nehybná. Rozhodí ho to natolik, že řekne pravdu.

„Odhalil jsem se jim. Rozptyloval jsem je, zatím co jsem čekal, až Mycroft dorazí se svým týmem.“

John sevře pevněji. „Bylo to bezpečné?“

„Mysleli si, že já jsem ten démon, kterého vyvolávali,“ řekne Sherlock. „Byl jsem naprosto v bezpečí. Mycroft byl jen pár minut ode mě.“

„Mysleli si, že jsi démon?“ směje se John. „Proč? Nevypadáš moc jako démon. Žádný zašpičatělý ocas nebo rozeklaný jazyk.“

„Démoni nemají špičatý ocas,“ informuje ho Sherlock. „Vlastní lidská těla a vypadají naprosto lidsky, dokud neodhalí svou sílu.“

„Takže jsi nějakého démona viděl.“

„Příležitostně.“ Až na toho v zrcadle žádného neviděl už celá desetiletí. Dole je to nudné.

„Ale jak o někom můžeš říct, že je démon?“

Protože jsou zatraceni a jejich aura je cítit po Jámě.

„Je tu několik způsobů. Svěcená voda nebo svěcený olej je obvykle ten nejefektivnější. Modlitba k Pánu může být taky lehce odrazující.“ Když si Sherlock všimne, jak pobaveně se John tváří, přimhouří oči. „Vysmíváš se mi.“

„Nemůžeš snad vážně věřit v démony.“

„Nechápu proč ne. Jsou stejně skuteční jako andělé a Pán.“

„Pokud je Bůh skutečný, tak proč dopustí, aby se děly zlé věci?“

Sherlock protočí oči. „Irelevantní. Zeptej se Mycrofta.“

„Proč Mycrofta?“

„Protože on v Pána věří. Já ne.“

**

Sherlock neměl v úmyslu Spadnout.

Nebyl jako Lucifer, tolik pyšný, aby pochyboval o Otcově vůli, žárlící na lásku jejich Otce ke svým novým stvořením a drahým darům, které jim dal, ale které nikdy nedal svým dřívějším dětem. Sherlock se nechtěl stavět na odpor.

Ale pokládal otázky, spíš než aby akceptoval odpovědi, které mu byly dány. Tyhle odpovědi nebyly dost dobré. Jejich Otec jim řekl, aby se chopili zbraní proti svým bratrům a Sherlock se zeptal Proč, a bylo mu řečeno: Protože je to Má vůle.

A pak odpověděl: Ne. Protože to nechtěl udělat a neviděl důvod, proč by to dělal.

Věci se od té doby jen zhoršovaly.

„Proč nás stvořil, když nás pak svrhne dolů?“ ptá se poté, když jeho nádherná bílá křídla zahalí hříšná čerň a jeho vzpomínky jsou plné ohně a temnoty namísto Světla. „Jak mohl dopustit, aby se to stalo, když věděl, že Padneme?“

Jeho bratr si povzdechne a položí mu ruku na rameno – na prvním místě jsou bratři, a až teprve pak jsou svoji zapřísáhlí nepřátelé. „Protože tak to má být. Je to součástí Jeho nevýslovného plánu.“

Později mu Lucifer řekne, aby šel. Aby šel do zahrad Ráje, kde žijí Jeho nová stvoření. Skryj svou pravou tvář a vezmi Mu je.

A on se zeptá: Proč? Ty nejsi můj Pán.

A Lucifer odpoví: Protože nás vyhnal a nechci, aby oni žili v Ráji, když my nemůžeme.

On o té odpovědi bude přemýšlet a rozhodne se, co vůči tomu cítí a nakonec odpoví Luciferovi: Ano. Ano, splním tento úkol a vrátím se, až budu hotov.

A potom tu bude jedna zahrada, had a žena.

Druhá část