Než jsem tě potkal, byl jsem vždycky sám 2/2

Druhá část andělského/démonického AU. Sherlock spadne do pasti někomu, kdo se mu intelektem naprosto vyrovná. Dokáže Sherlock obětovat svou nesmrtelnost a podstatu pro život jednoho obyčejného, ale přesto naprosto neobyčejného smrtelníka?

Než jsem tě potkal, byl jsem vždycky sám

část druhá

„Johne, máš pořád to pírko, co jsem ti dal?“

„To černé? Mám ho v pokoji, proč?“

„Vím, že mi nevěříš. Ale kdykoli budeš sám a budeš potřebovat pomoc, zlom ho v půli.“

„Pokud to má přivolat pomoc, proč je pálíš?“

„Nefungují pro mě. Ale pro tebe budou.“

„Proč?“

„Prostě mi to slib.“

„Řekneš mi proč?“

„Ne.“

„Fajn.“

„Řekni to.“

„Když budu někdy v nebezpečí a sám, zlomím to pírko, co jsi mi dal.“

„Dobře.“

**

Mycroft má od poloviny šestnáctého století asistentku. Tu samou asistentku.

Původně byla jeptiška a její víra byla tak silná, že když Sherlock během sedmnáctého století hledal svého bratra (chtěl vědět, kdo je Milton, a proč vlastně píše poezii, když je slepý; jestli je jedním z Mycroftových lidí, protože rozhodně není žádným ze Sherlockových), dokázala rozložit jeho tělo.

Trvalo pak dvě desetiletí, než pro sebe získal vhodné tělo – stvořené podle jeho očekávání, schopné přeměnit se do jeho skutečných forem bez poškození. Než se vrátil, jeho oběť už byla mrtvá (to ho neodradilo do toho, aby si v Oznámení přiznal jeho zásluhy, samozřejmě).

Když potom opět potkal Mycrofta, byla po jeho boku, spolehlivá, pozorná a ani o den starší, než když se jí poprvé zjevil.

„Bratře, zdá se, že máš domácího mazlíčka,“ řekne, když si to uvědomí.

„Mám raději slovo ‚asistentka‘,“ odpoví jeho bratr chladně a položí své ruce na její, když se začne modlit. „Možná je Padlý,“ řekne, „Ale pořád je to můj bratr. Neublíží ti.“

„Lidé jsou příšerně křehcí. Jak se o ni staráš?“

„Pochopil jsem, že jsou velice schopní se starat sami o sebe, když jim k tomu dáš prostředky,“ odpoví mu bratr a otočí se k ní. „Cecily, tohle je můj bratr. Bratře, tohle je Cecily.“

Mile se na něj usměje. „Ráda vás potkávám, pane.“

„Chráníš ji před Smrtí,“ obviní ho, když jsou sami a letí nad městem. Londýn je neutrální, protože oba jej mají rádi až moc na to, aby ho nechali kterékoli ze Stran.

„Nevadí jí to,“ odpoví bratr. „Co je jeden člověk ve velkém plánu všeho dění? Je mi víc nápomocná tady, než nahoře.“

„Miluješ ji?“ zeptá se zvědavě, protože jediná láska, kterou kdy cítil, byla ta, která do něj byla vtisknuta během jeho stvoření. Neumí si představit cokoli tak přirozeného, nepřítomnost citu, jak se mění v pocit.

„Miluji ji tolik, jako miluji všechny živoucí bytosti,“ řekne jeho bratr. „Ale užívám si její přítomnost víc, než kohokoli jiného. Je užitečná a díky ní se necítím sám.“

„Proč bys byl sám? Svět je plný lidí. Mohl bys mluvit s kterýmkoli z nich.“

„Někdy je příjemné mluvit s někým, kdo už tě zná. Ne že bych si tvoji přítomnost neužíval, bratře, ale teď spolu netrávíme tolik času, že?“

„Hmm,“ řekne a předstírá, že ho rozptýlily mraky.

Stále je s ním, v dvacátém prvním století. Tak mladá jako vždy. Ale teď má svůj vlastní stůl a jeho bratr má svou kancelář a práci a dokonce i číslo zdravotního pojištění.

„Hledám Mycrofta,“ řekne a ona přestane psát smsku, aby se na něj podívala.

„Promiňte, pane?“

„Mycroft. Můj bratr. Potřebuji s ním mluvit.“

„Ano, pane Holmesi. Právě má schůzku, ale jakmile skončí, bude se vám věnovat,“ odpoví a pak věnuje pozornost zase svému malému lesklému zařízení v rukách. Neviní ji; je fascinující, jak daleko pokročila civilizace během posledních staletí.

Její jméno je teď Anthea, nové jméno vybrané v době, když si Mycroft a Sherlock vybírali ta svá. Dosud nevykazuje žádné známky znechucení nad tím, jak se teď věci mají. Přemítá, jestli Anthea ví, kolik úsilí Mycrofta stojí, aby nacházel nové věci, které je zabaví oba.

„Unesl jsi mi spolubydlícího,“ řekne Sherlock bezvýrazně, když je konečně vpuštěn do Mycroftovy kanceláře.

Mycroft pozvedne obočí. „Tvého spolubydlícího? Tak se tomu dnes říká?“

„Snažil ses ho přesvědčit, aby mě špehoval.“

„Neúspěšně. Obdivuhodná loajalita. Není jeden z mých, ale mohl by být.“

„Chladnokrevně zabil muže. Je můj. Nepleť se mu do cesty, bratře.“

„Tak tedy možná tvůj. Ale nepatří Dolů.“ A pak se Mycroft usměje a je to opravdový úsměv. „Nicméně jsem rád, že jsi konečně někoho potkal.“

„Jen zabíjím čas,“ mávne nad tím rukou Sherlock. „Není tak špatný. Nakonec bychom se snad mohli stát přáteli, to je vše.“

„Mám tě rád, Sherlocku,“ řekne Mycroft. „Ale bez svých triků jsi v chápání lidí opravdu příšerný.“

**

Když se Sherlock podívá, skutečně podívá, dokáže vidět hřích jako černou skvrnu na povrchu smrtelné duše. Může cítit temnější emoce – strach, vinu, nenávist, všechny ty pocity, které vedou lidi Dolů. Většinu času se neobtěžuje dívat skrz povrch lidské duše, vyhýbá se věcem, které se lidé snaží skrýt.

Mycroft se dívat nechce, protože nesnáší zklamání a Sherlock to nedělá prostě prosto, že ho to nezajímá. Nijak zvlášť netouží vědět, že Anderson je nevěrný proto, že jeho manželka ho podvedla první, nebo že Sally ho nemá ráda proto, že se chová téměř úplně stejně jako násilnický přítel její spolubydlící z vysoké.

Existuje pár věcí o Johnovi, o kterých předstírá, že je nezná – že je vždy rozechvělý, když vidí, jak z nepřítelových očí vyhasíná život; že lže své terapeutce, protože jí nevěří; že s Harry mluví jen kvůli tomu, že se cítí vinný, protože se jednou vyspal s Clarou, když se zrovna rozešly.

Ale Sherlock tyhle věci ví, protože John je zajímavý. Někdy si Sherlock nemůže pomoct a nahlédne do něj, aby viděl, co ho motivuje (ještě na to nepřišel, ale stejně nelituje času stráveného nad hledáním).

S klienty se Sherlock sotva kdy obtěžuje prozkoumat víc než jen povrchní vrstvy jejich myšlenek. Shromažďuje fakta o případu, která jim přišla nedůležitá, nebo která si příliš nepamatují.

To je důvod, proč je naprosto překvapený, když jde na schůzku s potencionálním klientem a místo toho potká tři úspěšné uspávací šipky do hrudi.

**

Sherlock se vzbudí, nejdřív omámený kvůli drogám, pak okamžitě ostražitý, když od nich své tělo očistí. Ruce má svázané za zády, ale jen chvilka soustředění a je volný a vstane. John tu není, což znamená, že se odsud může dostat jednoduše.

Až na to, že před ním stojí Moriarty – James Moriarty, kterého Sherlock toleroval a pobaveně si s ním zahrával, dokud James neporušil pravidla a nevzal si Johna.

„Posledně jsem tě nechal žít, Jamesi,“ varuje ho Sherlock, „jen proto, že byl John nezraněný, a tvá technika byla brilantní. Ale už mě s tebou nebaví hrát ty tvoje hry.“

„Ne ne,“ Moriarty posměšně zazpívá. „Takhle to nechodí, Sherlocku. Já budu rozhodovat o tom, jak dlouho budeme hrát, ne ty.“ Jeho výraz potemní. „Nevěřil bys mi, co mi jeden malý ptáček zazpíval. O tobě. O tom, kdo jsi.“

„To mě vůbec nezajímá,“ řekne Sherlock a otočí se, aby odešel – ale zjistí, že nemůže. Jeho nohy ho odmítají nést dál než na dva kroky a když rozprostře svou moc, narazí do zdi.

Podívá se dolů. Stojí uprostřed náležitého povolávacího kruhu, který je nakreslený křídou, nasáklý svěceným olejem a jeho moc je posílena krví. Vnější kruh zdobí symboly – runy síly, moci a kontroly. Když to vidí, nestačí potlačit zavrčení.

Moriarty se široce zazubí. „Líbí se ti? Našel jsem to v knize u jedné roztomilé holky, která se chtěla cítit mocně. Snažila se vyvolat démona a překvápko! Objevil ses ty!“

Tohle… bude možná problém. V tomhle saku neměl telefon. Je spoutaný uvnitř kruhu. Neví, kde je John a pravděpodobně by měl dát Mycroftovi vědět o tom, co se stalo. Ale i když se Sherlock obvykle nechytá do pastí z kruhů, není to něco, co by se dřív nestalo. Věci bývaly mnohem nebezpečnější, když lidé věřili ve stvoření, která je pronásledovala ve stínech.

„Co chceš?“

„Už jsem to jednou řekl a řeknu to znova,“ řekne Moriarty. „Vypálím ti srdce z těla. A ty tu budeš sedět a dívat se, chycený ve své malé bublince.“ Zatleská. „Není to sranda? Už mám připravené lidi, aby ho přivezli.“

Sherlock přišel na to, že lidé obvykle mají nějaké hranice. Malé věci, tajemství, která nikdy nikomu neřekli, protože se za sebe stydí, protože by raději zapomněli. Místa, kam může zabořit své metaforické drápy a odhalit je, ponechat je zranitelné a krvácející. James Moriarty není výjimka z tohoto pravidla.

„Nikdy na tebe nebude pyšný, víš?“ řekne Sherlock, protože je démon a i když to John neví, a Mycroft se na to snaží zapomenout, Sherlock to ví vždycky. „Opustil tvoji matku a nikdy se neohlížel zpět, vůbec nepochyboval.“

„Nic o tom nevíš,“ odsekne Moriarty, ale už je pozdě, Sherlock zahlédl skulinku v jeho brnění a pod tím vším je Moriarty jen muž. Má pocity, přání a cítí bolest stejně jako kdokoli na této planetě. Chladný a sám.

Ne jako Mycroft. Ne jako Sherlock.

„Jimmy,“ řekne Sherlock, vytáhne ten hluboký, hrubý hlas z Moriartových vzpomínek, nechá se jimi prostoupit. „Jimmy, chlapče, co to děláš? Můj syn nebude žádnej kriminálník. Nemůžu uvěřit, že jsem strávil deset let svýho života tak, že jsem se vo tebe staral a tohle je –“

„Drž hubu!“ zařve Jim a střelí ho – třikrát, každý výstřel ho trefí do hrudi.

Sherlock se zasměje. Špička jeho jazyka vyklouzne z úst a ucítí pach Jimovy úzkosti. Ještě to není strach, ale už je to dost blízko. „Kulky na démony neplatí, Jime.“

Jim páchne nervozitou, ale tváří se naprosto klidně.

„Možná,“ řekne a narovná se v ramenou. „Ale budou platit na Johna Watsona. Ani démoni nemůžou vrátit mrtvoly zpět mezi živé.“

Sherlock se přesune k hranici kruhu, nakolik je to možné, a zvedne ruku, jako by škrábal po skle. Pak na něj jakoby zaťuká. „Nemůžeš mě tu držet věčně. A pokud mu zkřivíš jediný vlas, pak až se dostanu ven, zabiju tě. Nikde na světě přede mnou nebudeš v bezpečí.“

Nakloní hlavu do strany. „Ale když mě pustíš ven,“ řekne přesvědčivě a usměje se, „pak můžeme zapomenout, že se tady tohle stalo. Viděl jsem tvou duši a je černá. Víš, co to znamená.“

„Dobrý pokus, ale nejsem blbec.“ Moriarty couvá ke dveřím. „Uvidíme, co budeš říkat, až sem Johníka přivedu.“

A pak se zavřou dveře a Sherlock je sám.

Rozčileně se rozmáchne proti bariéře, ale jeho ruka se samozřejmě zastaví dřív, než překoná hranici kruhu. Ani nemůže do něčeho vrazit pěstí. Vydá neartikulovaný zuřivý zvuk a jeho jazyk vystřelí ven z úst a ochutnává vzduch.

Žádné stráže. Žádné stráže, protože kdyby tu nějaké byly, Sherlock už by byl volný.

Mycroft si všimne, že je pryč, když jeho dohledové týmy podají zprávu, že se Sherlock nevrátil. Šance, že je Moriarty připravený na démona a naštvaného anděla s opravdu zastrašujícím přístupem k vládním zdrojům jsou prakticky nulové.

Lehne si na zem a čeká.

To ho zaměstná na prvních deset minut, než ho začne ubíjet nuda a jeho svaly se nutně chtějí hýbat. Zavrčí a začne chodit podél vnitřního kruhu.

Moriarty mu chce ublížit. Moriarty chce ublížit zrovna jemu. Sherlock ani neví proč; měl dojem, že spolu skvěle vycházeli, dokud mu nevzal Johna. Moriarty pokládá hádanky a Sherlock je luští a on půjde do vězení, hned jak už ho nebude možné zachraňovat nebo až Sherlocka omrzí jeho svoboda. Je jedno, co z toho se stane dřív. Už zapomněl, jak si lidé všechno berou osobně.

A tentokrát je chycen do pasti – musí čekat na záchranu nebo tu sedět tak dlouho, dokud kruh sám od sebe nezeslábne a tolik času nemá. Ne když jde Moriarty po Johnovi – nádherném, dobrém, smrtelném Johnovi, který si nezaslouží být chycen nebo podstupovat nebezpečí tak často. I přesto mu Sherlock dovoluje ho doprovázet úplně všude, ale jen proto, že je sobecký a moc se nestará o to, co si lidé zaslouží.

Po třiceti minutách je Sherlock unavený chozením dokola a raději fantazíruje o tom, co udělá s Moriartyho duší, až se konečně dostane ven (rozcupovat na kousky zní jako dobrý nápad, nebo ho možná nechat zešílet tím, že mu naplní noční můry obrazy světa z Dola).

Za dalších 48 minut se Moriarty vrací.

„Sherlocku! Chyběl jsem ti?“

„Ne,“ odpoví Sherlock. Leží na břiše uprostřed kruhu – ruce má složené pod hlavou. Má akorát dost místa na to, aby tohle udělal. Převalí se na záda a podívá se na Moriartyho. Je jen otázkou času, kdy ho Mycroft najde, takže než se tak stane, může jen čekat.

Moriarty našpulí rty.

„Ty se vědomě chováš okázale, protože tvůj otec nesnáší teplouše. Pořád jím opovrhuješ kvůli tomu, jak opustil matku, když jsi byl malý,“ řekne Sherlock. „Nejsi teplouš, ale někdy si přeješ, abys jím byl, protože pak by sis mohl říct, že vás opustil kvůli tobě, spíš než kvůli tomu, co jsi udělal sousedovým čerstvě narozeným koťatům.“

Nuda.

„O tom jsem nikomu neřekl,“ pronese Moriarty a Sherlock zahlédne toho chlapce, kterým býval. Vidí, jak ta bolest a zavržení udělaly toho muže takovým, jakým je dnes. „Ale hádám, že jsem ani nemusel, aby ses o tom dozvěděl, co?“

„Ne,“ souhlasí Sherlock a zavře oči. „Už jsi skončil?“

„Vím, co od tebe chci,“ řekne Moriarty temně. „Tvoje křídla.“

Sherlock si odfrkne. „Nedají se přesunout na někoho jiného. Jsi smrtelník a tím taky zůstaneš. Z prachu jsi vzešel a v prach se taky obrátíš.'“

„Ale ne,“ zasměje se Moriarty. „Nechci mít tvoje křídla. Chci je zničit.“

To je něco jiného. Pokud o svá křídla přijde, ztratí to, čím je – stane se člověkem, smrtelným a jednoduchým a slepým. A potom zemře. Sherlock se zamyšleně podívá na strop. „Jsi víc než vítán přijít sem a zkusit to.“

„Ne, ani ne. Vyměním je – tvoje křídla za život Johna Watsona.“

„Nuda.“

„Jen o tom přemýšlej,“ řekne Moriarty a znovu se vytratí, než Sherlock stihne říct něco o nočních můrách, které Moriarty občas mívá, kde jeho malá sestřička krvácí na jeho ruce a ať se snaží sebevíc, nikdy tu krev nesmyje.

**

Uplynou tři hodiny, než se Moriarty zase vrátí. Je rozzlobený a znechucený a nese kbelík svěcené vody. John není nikde vidět, povšimne si Sherlock potěšeně.

„Změna plánu! Podívej, co mám,“ Moriarty nabere vodu do dlaní a mrskne ji do Sherlockovy tváře.

Svěcená voda pálí, ale jen slabě. Je to spíš urážka. Není nějaký zkažený duch, co dělá neplechu. Něco, co může být zničeno zábleskem Světla. Je z Dřívějška, stvořený z ohně. V jeho kostech a křídlech a v čemkoli, co mají andělé místo duše, jsou ozvěny Boží lásky.

Před Dohodou se mu podařilo odejít nezraněný z mnohem horších bojů s Mycroftem.

Sherlock se ani neobtěžuje zadržet pohrdavý smích a dovolí vodě vytáhnout do popředí svou démonickou stránku. „Jsssi ubožák. Zažil jsssem děsssivější věci. Tohle je dětinssské.“

Sherlock přejde k okraji kruhu a obklopí se zlem jako by to byl plášť. To neudělal už celá staletí. Odhalí svá křídla a roztáhne je jen napůl, protože kruh je příliš malý, aby je pobral celá. Svoji auru nechá projít skrz své mentální štíty. „Pusssť mě ven.“

Ale přestože je Moriarty nervózní – strach a plazivý pocit nejistoty – zažene všechno vědomím, že Sherlock je stále v kruhu, chycený v pasti, na tak dlouho, jak jen to hranice kruhu vydrží.

„Ale Sherlocku,“ řekne Moriarty povýšeně. „Tohle je jen začátek.“

**

Moriarty přejde ze svěcené vody požehnané ne příliš oddaným knězem k svěcenému oleji, který má větší hodnotu než zlato. Je posvěcený někým, kdo je rovnou agentem Nebe.

Sherlock podle toho přejde ze znuděné podrážděnosti k zuřivosti.

„Vyrvu ti duši zss těla a rozsssápu ji!“ zařve, když první dávka oleje přistane na jeho ruce. Nepálí to, ale vysává to z něj sílu. Není to nepodobné tomu, když hodíte šálek vody na plápolající oheň, až na to, že tahle „voda“ se neodpařuje.

Sherlock se vrhne na stěny kruhu, jehož moc ho vrátí zpět předtím, než může překročit hranici. Jeho hybnost je okamžitě ztracena. „Jamesssi Moriarty, nepřessstanu tě pronásssledovat, dokud nessskončíš v Pekle. Budeš hořet po zbytek věčnosssti!“

Vyhrožuje a přesvědčuje a posmívá se, mění své taktiky tak rychle, jako by přepínal kanály v televizi. Nic z toho nezabírá, přestože nějakou chvíli promlouvá hlasem Moriartovy matky, žadonící o to, aby jí přestal ubližovat. Nezabere to, ale Moriarty je pak chladný a rozechvělý, což je aspoň nějaká útěcha.

Moriartyho myšlenky se dají číst velmi snadno. Oba vědí, že není jiná možnost, než udělat krok vpřed. Pokud se Moriartymu nepovede Sherlocka zbavit síly, pak ho Sherlock zabije a užije si to. Nemůže teď přestat.

Když se objeví John Watson, vlečen dvěma velkými muži, Sherlock a jeho křídla jsou velmi nasáklá svěceným olejem (je to chladný pocit, jako být dušen mokrou pokrývkou) a při proklínání Moriartyho přešel z angličtiny do Enochiánštiny, kde mají slova skutečnou sílu.

Ti muži – Moriartyho muži, se podívají na Sherlocka: křídla roztažená, zuby ostré, oči zlatožluté a přivřené, a zamrznou na místě jako myši, které had uchvátil svým pohledem. Jeden z nich se začne modlit.

Tomu jednomu, který je tu jen proto, aby chránil svou rodinu, a pořád chodí do kostela o Velikonocích a Vánocích, Sherlock slibuje: „Osvoboď mě a nechám tě žít.“ Muž se pokřižuje. Aby tak udělal, musí pustit jednu Johnovu ruku a John se vyvlíkne ze sevření, ožene se pěstí po rozkroku toho druhého muže a skočí po Moriartym.

Moriarty se svalí na zem, John na něm a Sherlockovo srdce se na chvíli zastaví, když si všimne odrazu čepele.

John má navrch jen chvíli, protože jeden z Johnových strážců se vrhne do boje (ne ten, kterého Sherlock pokoušel, ten stojí nehybně) a mezi nimi dvěma je John rychle přemožen.

John páchne po krvi, ne jen po své vlastní. Když Sherlockův jazyk vystřelí ven, aby cítil pachy ve vzduchu, ucítí strach a bolest a zlobu.

Moriarty drží čepel, která by neměla existovat, která měla být už dávno zničená a která má v sobě dost nevyužité energie, aby srovnala města se zemí. Drží ji u Johnova hrdla. John znehybní.

„Tvá křídla,“ řekne Moriarty a Sherlock přestane dýchat.

Protože tohle je John, jeho John, a pokud Moriarty podřízne jeho hrdlo, vykrvácí a Sherlock už ho nikdy neuvidí. Lidé se jen tak nevrací zpátky. Jak vůbec mohl dopustit pustit si ho tak blízko k tělu, že na tento fakt zapomněl?

A Sherlock je v téhle zasrané pasti a všechno, co cítí, je Johnův strach. Přečte si všechny ty jeho lítostivé myšlenky. John se připravuje na smrt.

Podél čepele se objeví tenká stružka krve.

„Počkej! Počkej.“ Potřebuje víc času. Musí tu být něco… Vždycky tu je něco. „Udělám to. Pak nás necháš jít.“

Moriartyho oči zazáří vítězstvím a podá strážci tu požehnanou čepel – je to relikvie, střípek z plochy, která byla od této oddělena před dávnou dobou, až se její hrany rozplývají v Sherlockově skutečném zraku. Strážce má zatím samozřejmě po ruce jiné ostří (dýka, nerez ocel, nudná až na to, kde se právě nachází), kterou namíří na Johnův krk.

V momentě, kdy strážce překročí kruh (opatrně, aby se nedotkl jediné čáry), se Sherlock zuby nehty drží zpátky, aby ho nespálil na popel. Cokoli chceš, šeptá v duchu, myšlenky plynou do strážcovy mysli. Osvoboď mě a můžeš mít svět u nohou.

Ale v jeho mysli není nic, jen touha po bolesti, radost z vraždění, z toho, jak zraňuje ostatní lidi a jak ví, že on je ten, kdo tu bolest působí. Vše ostatní už je dávno změněno v prach. Někteří lidé jsou takoví – napořád skrytě poškození nějakou událostí v jejich životě, která se stala, když byli zranitelní.

Sherlock Moriartymu velmi závidí, že ho našel první.

Svalnatá ruka se sevře na jednom z křídel, prsty pevně kolem kosti. Sherlock by se mohl osvobodit. I když je jeho síla omezená, i když je v pasti, žádný člověk se mu nemůže rovnat. Ale Moriartyho ruka je kolem Johnových ramen, ostří pod jeho bradou.

Johnovy oči jsou doširoka otevřené, vyděšený.

A pokud by si měl vybrat. Pokud si má doopravdy vybrat…

Jediné, co Sherlock potřebuje, je schopnost dostat se z kruhu, protože pak může povolat Mycorfta a John bude v bezpečí.

To může udělat bez svých křídel.

Čepel se přesune blíž, natolik blízko, že Sherlock pociťuje pálivou bolest. Křídla se mu svévolně zachvějí. Aniž by si ta slova chtěl vybavit, přijdou mu na mysl: Pane náš, jenž jsi na nebesích, buď –

**

Ozve se zvuk jako zahřmění a Sherlock je najednou o deset stop dál, přímo před Johnem a Moriartym. V ohromeném tichu John vytáhne ruku z kapsy své bundy, v prstech zlomené černé pírko. Jeho osten je zlomený na dva kusy.

„V tuhle chvíli tě tolik miluju,“ vydechne Sherlock, když se pero třepotavě snese na zem. Je venku z kruhu.

Jako prvního zabije Moriartyho. Září pod tíhou desítek kleteb, která na něj Sherlock uvrhl a trvá to jen okamžik, než Moriartyho vrhne proti zdi a jednu z nich aktivuje a přemění Moriartyho nespočetné hříchy v plameny, které pohltí jeho duši i tělo.

Další je strážce, který se dotkl jeho křídel. Už dávno patří Dolů a Sherlock nemá nijak jemnou náladu, tak zastaví jeho srdce a on se svalí na zem. Snadné.

Ještě jeden. Sherlock přejde ke druhému strážci, který před ním couvá, až narazí na zeď. Sherlock vztáhne ruku, aby ho svázal mocným lanem, a pak se zastaví. Ten není náš, poví mu smysly.

„Ty tady nemáš být,“ řekne Sherlock a muž nehlasně, vyděšeně, zavrtí hlavou.

Tohohle nemá vzít. Tenhle mu nepatří.

Sherlock přitiskne dlaň k mužově hrudi a pošle ho do hlubokého spánku; když padá, zachytí ho a pomalu ho položí na zem.

Když se otočí, John míří Moriartyho zbraní na Sherlockův hrudník. Jeho ruce jsou naprosto klidné.

„Je mi jedno, jessstli mě ssstřelíš,“ řekne Sherlock a udělá krok vpřed. „Ta košile už je ssstejně zničená.“

„Zabil jsi je. Zavraždil jsi je,“ řekne John a Sherlock si s dechberoucí jasností uvědomí pravdu. John ho zabije jako zvíře, pokud si bude myslet, že je Sherlock nebezpečím pro ostatní. Nezáleží na tom, co k Sherlockovi cítí nebo jestli je on sám v bezpečí. John udělá cokoliv, o čem je přesvědčen, že je nutné.

John je skvělý a v tu chvíli Sherlock pocítí tak silnou lásku, jakou necítil celé věky, ne od té doby, kdy ho láska ponoukla říct Ne a ztratit všechno, co kdy znal.

„Moriarty musssel být zassstaven. Míchal ssse do věcí, ssse kterými neměl právo sssi zahrávat.“

„A ti ostatní?“ ptá se John ostře. „Podíval ses na něj a on zemřel.“

„Vzal jsem mu duši,“ mávne nad tím Sherlock rukou. „Ale on už dávno náležel Peklu. Ten possslední ssspí. Za pár hodin ssse probudí.“

„Nejsi člověk.“ Zbraň trochu poklesne. „Kde je Sherlock? Zmocnil ses jeho těla?“

„Nebuď hlupák. Já jsssem Sherlock. Jsssem ten sssamý muž, kterého jsssi potkal v Bart’sss. Odlož tu zbraň.“

John se slabě zasměje a spustí ruku dolů. „Stejně tě nezastavím, co?“

„Ne, pravděpodobně ne,“ odpoví Sherlock.

„Co jsi zač?“ John se posadí na zem a po chvilce se k němu Sherlock připojí a klekne si.

„Jsssem démon. Tedy, ssspíš padlý anděl, abych byl přesssnější.“ Sherlock přejede rukou přes pera a stírá dolů tolik oleje, kolik zvládne. Runy zvládne snadno, ne takové, jaké běžně používá, ale dost podobné. Zase jsou to signální runy, ale nemůže je aktivovat… Ne když jsou svaté a když je Sherlock zatížený takovým množstvím požehnání, že sotva vidí skrz jejich světlo.

„Potřebuju tvou pomoc.“

Po chvíli váhání John vztáhne ruku. Trhne sebou, když ho Sherlock řízne do dlaně a krev stéká dolů, ale neucukne. Sherlock ji přitiskne k runám, pak ji pustí a uzdraví ji dotykem své moci.

„Mycroft tu bude brzy.“

John se podívá blíž na svou ruku a přejede konečky prstů přes neporušenou kůži.

„Co jsi to udělal?“

„Řekl jsssem Mycroftovi, kde jsssme.“

„A Mycroft je taky padlý anděl?“

„Ne, jenom anděl,“ odpoví Sherlock.

Mycroft v tu chvíli přijíždí. Objeví se sám, v zářivém nebeském světle, kvůli kterému sebou Sherlock trhne a přikryje si oči. Rozhlédne se, všimne si povolávacího kruhu na zemi, svěceného oleje po Sherlockově těle, těla strážce a popela, který zbyl po Moriartym.

„Říkal jsem si, kam ses poděl,“ řekne nakonec a jemně poruší kruh špičkou svého deštníku. Mycroft sebere dýku z centra kruhu se znechuceným výrazem. Byla stvořená lidmi a funguje na anděly stejně jako na démony. Lidé dokážou udělat pozoruhodné věci, když se na ně nedává pozor. „Předpokládám, že tohle bychom měli roztavit.“

„Jissstě,“ Sherlock přikývne a nešťastně tře své peří. Jeho křídla vypadají, jako by byla zmoklá. „Vezmeš násss domů? Nemůžu cessstovat, dokud je nevyčissstím.“

John stojí ostražitě a Sherlock vidí, jak se dotkl opasku, za kterým má zasunutou zbraň, kterou předtím vzal Moriartymu.

„Dobrý večer, Mycrofte. Fajn, že se stavil. Takže jsi anděl?“

Mycroft se na něj usměje a odhalí svá křídla – velká, s peřím bílým jako sníh. Září, protože Mycroft je vejtaha.

„Jsi dobrý muž, Johne,“ řekne a přejde blíž. „A vidím, že jsem se nepletl, když jsem ti svěřil do péče svého bratra.“

Mycroft položí ruku na Johnovo rameno a vzduch kolem nich je na okamžik nabitý mocí, než je John plně uzdravený a čistý.

„To mě poser,“ zamumlá John.

„Měl jsi mu to říct dřív,“ řekne káravě Sherlockovi. „Říkal jsem ti to.“

„Sklapni, Mycrofte. Hoď nás domů,“ odsekne Sherlock a stoupne si. Olej na něm nepříjemně lpí a jeho nadpřirozené smysly jsou jakoby tlumené a chladné. Chce si dát sprchu. Dlouhou, horkou sprchu.

Mycroft se nejdřív dotkne Johna – zmizí, poslal ho zpět do jejich bytu.

„Sebeobětování, Sherlocku?“ zeptá se Mycroft a zářivě se usměje. „Jsem na tebe pyšný.“

„Vyvolal mě z kruhu. Neobětoval jsem vůbec nic.“

„Ale udělal bys to. To je dobrý skutek,“ usmívá se na něj Mycroft a čiší z toho ozvěny Nebeské přízně.

„To teda není,“ mumlá Sherlock a zírá nehnutě na podlahu. „Nedovolil bych jim doopravdy mi ublížit. Na poslední chvíli bych je zastavil.“

„Rozhodl ses pro něj vzdát svých křídel. I kdybys změnil názor, to rozhodnutí už padlo. Nemyslel jsem si, že něco takového ještě někdy pocítíš.“ A ve chvíli, kdy kolem nich zajiskří síla a svět se rozplyne, Mycroft dodá: „Vím, že to nevidíš, ale on tě také miluje.“

**

Sherlock si stále pamatuje Zahrady Ráje.

Trošku se podobají Nebi, takže jak jimi prochází v převtělení za hada, živě mu to připomíná, co ztratil. Žil na místě mnohem krásnějším a velkolepějším, než je tohle. Jediné, co mu z té doby zbylo, jsou slabé ozvěny světla a vědomí, že už tu není vítán.

Trvá to jen chvíli, než najde ty, které stvořil On – tu ženu. Když jí položí otázku, ona odpoví. Řekne mu, co jí bylo povězeno, a on se jí zeptá na další věci a ona odpovídá, dokud se najednou neobjeví vada – blyštivý úlomek falše, který útočí na jeho smysly s opakujícím se špatně, špatně, špatně.

Nesmíš pojíst ovoce jeho, ani se jej nedotkneš, sic zemřeš.

Ale to není důvod, proč ho všechno varuje. Strom není nebezpečný, ani jeho ovoce. Řekne jí to. Protože on se dotkne Stromu a nezemře a pak ona položí svou dlaň na jeho kůru a nic se jí nestane.

Jistě nezemřeš: Poněvadž Bůh ví, že toho dne, kdy pojíš ovoce jeho, pak oči tvé budou otevřeny a budeš jako bůh, poznáš dobré i zlé.

A tak sní ovoce ze Stromu a podělí se o něj s mužem a vědomosti prosvětlí jejich rysy, zaženou nevinnost. Pozoruje je, fascinován a pyšný, protože je v nich teď jiskra. Mají potenciál, který je odlišuje, který je nadřazuje nad ostatní stvoření Zahrady. Ještě to nepoznává, ale později na to přijde, až bude Babylonská věž příliš vysoká a svržená dolů.

Ambice.

Ano, myslí si, protože ví, že ambice znamená změnu a změna je zajímavá. Změna je úchvatná.

Ale ona pak řekne: Ten plaz mě oklamal, a proto jsem to snědla.

A on si pomyslí: Ne; protože on jí pověděl pravdu, když poznala faleš. Nenapadlo ho lhát, ani nepředstíral, že Bůh označil Strom jako zakázaný. Pouze jí řekl, co to ovoce udělá a ona si zvolila sama. O tom to celé bylo, a ona o tom pomlčela, protože doufala, že nebude potrestána.

Bůh je stejně potrestá a on nerozumí proč. Jistě už stejně věděl, co se stane?

Ale na tom nezáleží, protože už se stalo a nedá se to odestát.

Později, mnohem později bude ta země ovládnuta člověkem a obloha bude ovládnuta člověkem a všechna moře budou ovládnuta člověkem a pak první raketa – věc, jenom věc, hromada kovu a chemikálií a lidskosti, odrazí se rozechvěle od země, protože lidskost se podívala nahoru a pomyslela si: Co je tam nahoře?

A Sherlock bude stát v davu, následovat jejich cestu svýma očima a bude si pamatovat Zahradu a ženu a ovoce a tu jiskru.

Bude přemýšlet: Je tohle ten důvod?

**

S každou trochou svěceného oleje, který Sherlock smývá do odpadu (je to imunní vůči jeho moci, samozřejmě, takže to musí udělat běžným způsobem), ten příšerný unavující pocit, že je strčen do ledového jezera, uvadá, dokud je to pouze otravný, podružný chlad v kostech jeho křídel.

Až na to, že nedosáhne na víc jak polovinu per, ani je nemůže skrýt – ne dokud nejsou čistá.

Oblékl se až na košili a stoupl si před zrcadlo. Snažil se vymyslet řešení (možná kdyby přes ně nalil tekuté mýdlo a třel je o sebe?), když John zaklepá na koupelnové dveře.

„Sherlocku?“

Sherlock se podívá do zrcadla. Jeho oči jsou stále hadí (zlaté se svislými zornicemi), jeho jazyk tenký a rozeklaný. Jeho křídla jsou promočená, uboze vypadající změť peří a on je smutně složí. Olej odkapává na podlahu.

„Ano?“ zeptá se Sherlock, pečlivě vybírá slova, aby se vyhnul výrazným sykavkám.

„Jsi tam víc jak hodinu. Jsi v pořádku?“ John stiskne kliku – Sherlock nikdy nezamyká, i když na to John přišel až teď – ale neotevře dveře. „Můžu jít dovnitř? Jsi zraněný?“

Když Sherlock neodpoví, John otevře dveře dokořán. Vejde dovnitř, pak se zastaví a zírá. Sherlock se nikdy nestyděl za to, že není člověk, ale kvůli tomu, jak se na něj John dívá, se cítí nesvůj. Je démon; John by se na něj neměl takhle dívat, jako by byl něco drahocenného, něco, co by se mělo držet navěky v bezpečí.

Sherlock se pevně dívá na něj a po chvíli se John začervená a podívá se stranou.

„Požehnaný olej mi nedovolí proměnu zpět,“ řekne Sherlock a trochu zatřepe křídly, až odlétají kapky vody na podlahu. „A já nezvládnu všechno umýt.“

John ztěžka polkne.

„Aha,“ řekne a vztáhne k němu dlaň. „Chceš pomoct?“

Nebude schopný se očistit sám, ne snadno, a raději Johna než Mycrofta. Sherlock podá Johnovi vlhký ručník, který předtím použil. „Většina už je dole. Na ten zbytek sssi musssíš vzít mýdlo.“

Sherlock se opře o umyvadlo, když John otírá vlhký ručník přes jeho peří. Celým tělem mu projíždí horký pocit rozkoše, neuvěřitelně silnější, než když to dělá sám.

„Hm,“ odkašlá si, když se ho John dotkne teplými prsty na lopatkách a Sherlock si v zrcadle všimne odrazu svých očí: zlatožluté duhovky téměř ztracené pod zornicemi, které jsou tak roztáhnuté, až jsou téměř kruhovité.

„Myssslím, že bych ti měl říct,“ řekne Sherlock a jeho křídla se zachvějí, když John pohladí peří a urovnává jej, „že moje křídla jsssou –“ polkne a tváře mu lehce zčervenají. Johnovi to muselo dojít, musí vědět, co Sherlockovi dělá, ale jen pro případ, že by to nevěděl, “ – jsssou erotogenní zóna.“

John přestane. „Je ti to ode mě nepříjemné?“

„Nevadí mi to,“ odpoví Sherlock upřímně a nestihne skrýt zachvění, když John do jeho peří vtírá dlaň plnou mydlin – nejdřív je chladná, pak postupně hřejivá, jak se ho John dotýká.

„Ježíši,“ vydechne John (rouhání), a Sherlock si najednou uvědomí, že John je taky vzrušený. Myslí na Sherlocka, jak ho ohne, stáhne mu kalhoty a vezme si ho. Jaký to bude pocit mít Sherlockovo peří proti své nahé pokožce. Sherlock před ním na kolenou, ústa plná jeho ptáka.

Chtíč.

„Můžu číssst tvé myšlenky,“ řekne Sherlock. „Když jsssou hříšné,“ a John se zastaví, jednu ruku pořád zabořenou v letkách u kořene Sherlockova levého křídla, prsty hladí v malých kroužcích proti kosti.

Když John neodpovídá (vinastudchtíč), Sherlock se trochu rozkročí a víc se předkloní, opře se o umyvadlo o lokty. „V zásssuvce nočního ssstolku máš lubrikant. Můžu ho sssem donéssst.“

Johnovy myšlenky se pak stanou skutečně, vítězně necudné, nápadité a hladové způsobem, který je naprosto lidský. Přikročí blíž, až může Sherlock proti svým nahým zádům cítit teplo jeho těla. Ruce se zastaví na Sherlockových bocích.

Když si John hladově vezme vršek Sherlockova levého křídla do úst, Sherlock vzdychne.

„Ano, prosím,“ vydechne John a Sherlock doširoka roztáhne svá křídla.

16 komentářů Přidejte váš

  1. lia napsal:

    okouzlující. Jen nevím jestli mi sedí Sherlock jako démon, ale ty křídla úplně vydím🙂

  2. azraelka napsal:

    Nádherná povídka, naprosto okouzlující.

  3. Lea napsal:

    tak toto bolo vážne originálne… Sherlock upravený na démona bol tak hodnoverný svojou inteligenciou, genialitou a tým ako tieto vlastnosti boli vysvetlené nadprirodzenými schopnosťami až to bolo neskutočné. A to hlavne preto, že človek si často povie, že to, čo Sherlock dokazuje, proste nie je v ľudských silách… a tu ani nie je. ďakujem za krásny preklad.

  4. Elis napsal:

    Jedna z nejlepších povídek vůbec🙂 krásná povídka a skvělý překlad.

    1. miamam napsal:

      Já tuhletu povídku úplně miluju, to jsem prostě musela přeložit😉 děkuju🙂

  5. Natalie napsal:

    Tak som dala na tvoju radu a přečítala som si překlad tejto poviedky😀 Musim povedať, že to bolo perfektní (aj keď ten sex tam popsaný byť mohol, však?😉 ) Ale rozhodně úžasné.
    Sherlock ako demon (ja som to vedela!) bol neskutočný. Když sa to tak vezme, bol až na ty nadprirodzené schopnosti rovnaký ako v skutočnosti😀 (A stejně tak John, keď je v niektorých poviedkách popsaný ako anjel) A v tomto príbehe boli obaja úžasní. A aj Mycrofta som si celkom oblubila. keďže ho bežne neznášam za jeho povýšenosť, tady sa mi páčil🙂
    A tie Sherlockovy pocity! Takového ho presne milujem. Vačšinou sa mi nelíbí poviedky z Sherlockova pohledu, protože on je geniálny a vačšina autoróv to neumí tak dobre napodobiť (len moj skromný názor)🙂 ale to nebol tento prípad. A keď sa pre Johna rozhodol obetovať svoje kriedla, mala sob zimomriavky až nekde😀
    Takže len tak dál. Nie, že by sa mi ostatné poviedky nepáčily, ale vyzerá to, že mám úchylku na kriedla😀 Dúfam, že brzy zase niečo podobného napísaš nebo přeložíš🙂
    Idem sa pozrieť na ten Dókaz ludského života🙂

  6. katyka napsal:

    Ach, perfektná kombinácia anjel/padlý anjel/ smrteľník🙂 Pri čítaní som si hneď spomenula na Good Omens od Pratchetta ale jeho démon určite nebol taký sexy ako je v tomto dielku Sherlock. Úžasne vykreslené charaktery, reálie, a skvelý preklad k tomu… Skutočne som si to vychutnala🙂

  7. kalerme napsal:

    Naprosto dokonalá povídka a skvělý překlad! Ach….zřejmě moji knihovnu obohatí další fandom.🙂

    1. miamam napsal:

      Ty jsi prostě poklad, že jo🙂 ♥

  8. Lilith Rose napsal:

    Já se celá chvěju! To bylo tak… kde jsou slova, která by tuhle nádheru popsala? Jsou ztracena v nekonečnosti těhle slov…
    Miluji seriál Supernatural… a tohle bylo tomu všemu tak moc podobné! Andělé… démoni!
    A tenhle příběh se četl vlastně sám! Ty napsaná slova ve mě ještě na dlouho zůstanou! Každá dokonalá věta. Budu se k téhle povídce ráda vracet!
    Děkuji. S láskou Salazaret

  9. Hana Chvalová napsal:

    Úžasné, úžasné, úžasné🙂

  10. hujiku napsal:

    Dlouho mě žádný johnlock takhle nenadchnul! Lituju, že mě jazyková bariéra připravuje o takové klenoty. Moc si cením práce, kterou děláš, máš báječné překlady🙂

    1. miamam napsal:

      Děkuju! Právě proto to dělám, na českém netu je toho zoufale málo…🙂

  11. Katy napsal:

    Perfektní😀😀

    1. miamam napsal:

      dík🙂 já to četla několikrát, to si o překlad úplně říkalo…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s