Halloweenská párty – 1. kapitola

Tak tu je první kus – kalerme to teď měla vážně těžký, poslala jsem jí text s pocitem, že je to zatím to nejlepší, co jsem zplodila😀 no, a ono to nakonec se střízlivým odstupem bylo naprosto úděsné. Takže o téhle kapitole bych měla říct, že mi ji tak ze čtvrtiny prakticky napsala kalerme… Za což jí tedy pokorně děkuju a jdu se zahrabat (než pak zas zapnu word a dodělám druhý kus). *shy* ♥

Užijte si Johna v těsném převleku, Sherlocka v barvách a těšte se, až tihle dva vyrazí honit upíry na Halloweenskou párty! A mimochodem, zmínila jsem se, že to bude johnlock?🙂

(pozn. pro ty, co tuhle povídku nechtějí číst proto, že nemají rádi Twilight apod. – nejedná se o AU a tím pádem nějakého skutečného upíra😀. Někteří lidi jsou prostě cink a myslí si, že jsou upíři…)

Kapitola 1.

„Chtěl bys se mnou jít na Halloweenskou párty, Johne?“

John teprve dělal ranní čaj a ani nebyl pořádně vzhůru. Na chvíli uvažoval o zákonech času a prostoru, což bylo moudré vždycky, co se týče Sherlocka Holmese. John měl na sobě župan a pyžamo a studily ho nohy, jak stál na kuchyňské podlaze. Takže to není sen. A navíc bylo 25. října, takže halloweenská párty nebyla úplně nesmyslná.

John mrknul po svém spolubydlícím a potlačil zívnutí. „Buď se to týká Mycrofta, nebo případu. Tváříš se potěšeně, takže Mycroft nepřichází v úvahu.“

To byla pravda. Sherlockovy oči zářily takovým maniakálním způsobem, jako jen tehdy, když se zapletl s kriminálními živly. Detektiv se na něj usmál.

„A to lidi říkají, že nejsi inteligentní.“

„Co? Kdo to říká?“

„Já.“

„Fakt vtipný.“ John do vařící konvice vhodil čajové sáčky. „Udělej mi laskavost a nech si ty své urážky na později, až ti řeknu své ano, jo?“

„Stejně ani nemůžeš odmítnout.“ Sherlockův hlas prakticky vibroval vzrušením. „Je to sériový vrah, Johne. Upír!“

John na Sherlocka zazíral způsobem, který říkal děláš si prdel. Přenesl váhu z nohy na nohu, aby se ujistil, že podlaha je vážně studená a že vážně nesní.

„Co kdybys to vysvětlil, Van Helsingu,“ zavtipkoval John, přidal do Sherlockova čaje cukr a podal mu hrnek. Odešel do obýváku.

John si sedl do svého křesla, zatímco Sherlock přecházel sem a tam. Měl na sobě svůj župan, tričko a spodní díl pyžama, a vyzařovala z něj energie, jakou u něj John v sedm ráno vídával jen zřídka. Takže Sherlock dost možná předchozí noc vůbec nespal.

„Tři mrtvoly během posledních dvou měsíců, ze všech byla vysáta krev.“

„To je ten případ, na kterém už nějakou dobu děláš?“ John věděl, že se Sherlock během posledních pár týdnů něčím zabýval, ale na klinice se jim rozšířila chřipka, několik doktorů bylo mimo a on byl kvůli tomu málokdy doma.

Sherlock netrpělivě mávnul rukou, jako že samozřejmě.

„Všechny oběti byly nalezeny v hotelových pokojích, ale žádné vodítko k vrahovi. Používá falešnou identitu a je dobrý v přestrojení. Jeho oběti jsou náhodné, takže nás k němu nic nemůže dovést.“

John usrkl čaj. „Jak je dostane do hotelového pokoje?“

„Jak bys řekl ty, dovleče je tam,“ řekl Sherlock. „Určitě vypadá dobře. A je chytrý.“

„Upíři jsou takoví, jo,“ řekne John bezvýrazně. „Uchvacující oči, všechny ty věci s otroctvím. Možná se přemění v netopýra a vyletí oknem pryč.“

Sherlock se na Johna podíval, jako by mu narostla druhá hlava.

„Jako lékař bys měl vědět, že existují psychotická nutkání pít krev, nebo dokonce jíst lidské maso. Takový stav ale nijak neumožní přeměnu v netopýra.“

„Promiň,“ odpoví John lítostivě. „Očividně bylo prolito hodně krve.“

Sherlock podezřívavě přimhouřil oči.

„Takže – jak víš, že Dracula přijde na tuhle Halloweenskou párty?“

Sherlock mávl rukou ke svému laptopu. „Začal jsem prohledávat fóra pijáků krve. Víš, že je to vážně určitá společnost? Fascinující, jakých úchylek je jedna mysl schopna.“

„Nepovídej,“ zamumlal John.

„Cože?“

„Ale nic.“ Laptop byl otevřený a John nemohl odolat. Naklonil se blíž, aby se mrknul. Pak vyprskl.

„Tvoje uživatelské jméno je Absolutně K Sežrání?“

„No, snažím se přilákat upíra,“ řekne Sherlock kousavě.

„Takže se ti to povedlo? Vystopoval jsi ho do jeho kobky?“ zeptal se John a ušklíbl se.

Sherlock protočil oči. „Tenhle muž zabil tři lidi, Johne. Možná bys měl věci brát trochu vážně.“

„Já je beru vážně. Nesmrtelně vážně,“ řekl John s protáhlým obličejem.

Sherlock si odfrkl a rázně k němu přikročil, oběma rukama ho popadl za klopy županu a zíral na něj s výrazem pohoršení který jak John věděl, byl jen naoko. John mu vracel pohled s pozdviženým obočím. A najednou pocítil pocit horka, jak se mu rozlévá dolů po hrudi, z místa, kde ho Sherlock držel za župan, až dolů do slabin. Skousl si ret.

„Můžu na klinice vzít nějaké česnekové pilulky,“ nabídl mírně. „Používají se na artritidu.“

Sherlockův falešný naštvaný výraz zmizel a vystřídalo ho opravdové pobavení. Krátce se zasmál a zazubil. Tak, to je ono. Ježíši, John žil jen pro tyhle úsměvy. Že byl omotaný kolem Sherlockova prstíku? Jo.

Na chvíli ho Sherlock pozoroval napůl mile, napůl nevěřícně. Jako by říkal: Pobavil jsi nás, Johne Watsone. Jeho veličenstvo je potěšeno. John se trochu odtáhl. Byl to trochu moc vřelý pohled na takovou malou vzdálenost mezi nimi. Sherlockovy ruce sklouzly z jeho županu a narovnal se, vrátil se ke svému přecházení ze strany na stranu.

„Takže. Domluvil sis s někým z fóra schůzku, s někým, kdo by podle tebe mohl být ten upír-lomeno-vrah, a sejdete se na Halloweenské párty? Nemůžeš ho prostě vysledovat podle jeho loginu?“ zeptal se John.

Sherlock zavrtěl hlavou.

„Jeho uživatelské jméno je Temné Pokušení, ale je hodně chytrý a skrývá svoji elektronickou stopu. Navíc nemám důkaz o tom, že je to ten vrah. Víš, jak je na tohle policie náročná.“

„Jo, pitomci,“ řekl John suše.

„Naneštěstí ho musím chytit při činu.“

„To je plán k nakousnutí.“

„Johne!“

„Jasně. Takže… jsem návnada nebo záloha?“

Sherlock po něm přejel pohledem. „Nejsi jeho typ. Ne, já budu návnada. Naprosto K Sežrání, pamatuješ?“

John chvíli přemýšlel. „Takže jaký je jeho typ? Vysoký, hubený, příšerně inteligentní detektiv?“

„Štíhlý. Androgynní.“

„Ty nejsi –“ John na chvíli váhal a zamračil se, „vyloženě oboupohlavní.“

Sherlock se na něj opovržlivě podíval. „Vážně, Johne? No, budu celkem oboupohlavní, až na sobě budu mít kostým.“

Johnovi proběhlo hlavou několik různých možností, jedna oplzlejší než druhá. „Jo? Za co jdeš?“ Vědomě se snažil znít neutrálně.

Sherlock se na něj vědoucně zašklebil.

„Máš šest dní na to, abys o tom přemýšlel. Večírek bude 31.“

„Proč bych trávil čas tím, že budu přemýšlet, co budeš mít na sobě?“ naštval se John.

Sherlock neodpověděl.

John si odkašlal. „Vážně, Sherlocku, nezajímá mě to, pokud nás kvůli tomu nezavřou. Ale co já? Mám si něco spíchnout?“

„Absolutně ne,“ řekl pevně Sherlock. „Moje mysl se při té představě chvěje hrůzou. Ne, Johne, to ti seženu kostým.“

Johnovi prolétlo hlavou dalších pár možností a nebyly to příjemné představy. Pravděpodobně skončí jako obří humr s visícími chlupatými končetinami nebo jako hasič-striptér.

„Uh, dík, ale ne.“

„Johne, i ty musíš připustit, že mám mnohem lepší vkus na oblékání, než ty.“

„Říká někdo, kdo šel do Buckinghamského paláce v prostěradle.“

Sherlock se zastavil uprostřed pokoje, ruce zkřížené na prsou.

„Za prvé, tohle je exkluzivní večírek a profesionálně dělané kostýmy jsou nezbytné. Za druhé, ty kostýmy mám zdarma od jedné bývalé klientky, a nebudu vědět, co je k dispozici, dokud za ní nezajdu. A za třetí, máš módní vkus hibernujícího sviště.“

John zaskřípal zuby.

„Fajn. Ale nic štětkózního a nic směšnýho. Varuju tě. Mám ve skříni spoustu hadrů, abych mohl jít za houmlesáka, a hodlám je použít.“

„Věř mi,“ řekl Sherlock.

Na tahle dvě hrůzná slova John už neodpověděl.

&B&

John stál jen v ručníku, díval se dolů na postel, kde ležely kousky jeho kostýmu. Byla tam černá maska na oči a působivá saténová kápě s červenou podšívkou. Až potud dobrý. Pak tam byla bílá košile s dlouhým rukávem, s řasením na prsou. Měla výstřih do V a tam, kde by byly čtyři nebo pět horních knoflíčků, byla rozhalenka. Byla taky docela tenká. A dál rudá saténová šerpa. Černé vysoké boty, jako pirátské, s přehnutými  lemy. Napodobenina meče, dřevěná a nalakovaná. A nakonec jezdecké kalhoty. Byly béžové a vyrobené ze silného pružného materiálu, který vypadal draze. Byly… neobyčejně přiléhavé. Skoro jako punčochy.

Ale ty pirátské boty! John si řekl, že si to všechno alespoň zkusí. Odložil osušku a podezíravě se na ty kalhoty zadíval.

Sakra, já ale vypadám dobře, pomyslel si John. Jako vážně dobře. Pravda, ty kalhoty by si na sebe normálně nevzal, ani kdyby mu za to zaplatili. Přesto, když se podíval do zrcadla, musel připustit, že mu lichotily. Vždycky měl svalnatá stehna, už od dob, kdy hrával ragby, a pořád byly dost pevné ze všeho toho běhání londýnskými uličkami se Sherlockem. Ty kalhoty mu padly, jako by to byla jeho druhá kůže, a zdůrazňovaly jeho pevné nohy. Naštěstí byly trochu zabrané v rozkroku, místo poklopce dvě řady knoflíčků, které končily v podbřišku. Když se podíval do zrcadla, hned ho napadlo slovo výbava. Rozhodně toho v těch místech ukazovaly víc, než na co byl zvyklý. Nohavice končily pod koleny, aby padly do pirátských bot. Kápě mu splývala z ramenou až do půli stehen v tmavém a dramatickém vlnění.

Nemohl odolat, otočil se dokola a zvedl plášť, aby se podíval na svůj zadek. Ehm. Vážně škoda, že se tyhle kalhoty už nenosí. Opravdu mu hodně lichotily. Udělal správně, že si neoblékl spodky. Pod tímhle oblečením by byly jasně vidět. Mít ty kalhoty přímo proti své kůži byl dost neobvyklý a trochu obscénní pocit.

Ale sakra, vždyť byl Halloween. A bude mít na sobě masku. Mohl by si i užít nějakou tu srandu. Sešel po schodech dolů a chystal se Sherlockovi říct nějaké nesmysly o těch kalhotách. Byla to taková hra, jako že je John vlastně skromný. Trochu to přeháněli, pokud šlo o Johna, ale aspoň mu to nepokazí reputaci stydlivky.

Vkročil do obývacího pokoje, připravená slova na jazyku: „Řekl jsem ti nic štětkózního a tyhle jsou –“

Zapomněl, že Sherlock na sobě taky bude mít kostým a že se na to měl nějak připravit.

Zapomněl, co se chystal říct.

Zapomněl, jak se dýchá.

Sherlock stál u okna a díval se ven. A… Pane bože… Co to měl sakra na sobě?

Nebo spíš co to na sobě neměl?…

Svatá matko boží.

Sherlock byl oblečený, nebo spíš pomalovaný, jako nějaká postava z pohádek. Světla v pokoji byla zhasnutá. Tmu protínalo jen slabé světlo z kuchyně a z okna. Jak tak Sherlock stál u okna, obklopený stíny, vypadal, jako by stál na jevišti. Měl na sobě jen nějaké šortky z hrubé látky (tak krátké, že byly spíš jak bederní rouška), na bocích svázané silným provázkem, a průsvitnou vestu, která odhalovala vše pod ní. Zbytek jeho těla,celé metry čtvereční jeho kůže, byl pomalovaný stříbřitou modří a podél boků jeho těla se vinula ručně malovaná popínavá rostlina. Malba se rozpínala až na obličej a doplňovaly ji jakési spirálky ze třpytek. Rty měl nalíčené něčím tmavým. A jeho vlasy – byly ztuhlé gelem, tak ztěžklé, až jeho černé lokny měly zelenavý nádech. Byly vyčesané do špiček a vln,  nahoru a od obličeje, a zdůrazňovaly zvláštní krásu jeho křivek – ostré lícní kosti a čelist, rovný nos a dlouhý krk.

Ježíši. Byl tak krásný.

John stál ve dveřích a cítil, jak tvrdne. Udělalo se mu špatně z vědomí, že nemá absolutně žádnou šanci celý večer skrývat svoje tajné touhy. Klidně by mohl mít nad hlavou neonový nápis zoufale tě chci zoufale tě chci, protože tu myšlenku rozhodně nemohl žádným způsobem skrýt – zvlášť když důkazy byly nepopiratelné a vyboulené.

Sakra.

Sherlock se otočil, aby se na něj podíval. Pousmál se. „Neodolatelný doktor Watson,“ řekl ironicky.

Na chvilku byl John zmatený, že si Sherlock… No, že si ničeho nevšiml, a pak si uvědomil, že stál ve stínu chodby – Sherlock jeho reakci nemohl vidět.

Sherlock se otočil dokola, ruce rozpažené.

Dobrý bože, co ty šortky dělaly s jeho pevným zadkem, a ach, ta krásná kolena, křivka jeho zad…

„Co myslíš?“ zeptal se Sherlock. „Moje bývalá klientka dělá kostýmy pro Globe. Sama mě namalovala. Poznáváš to?“

„Satan?“ zažertoval John zhrublým hlasem. Za tyhle myšlenky rozhodně půjde do pekla.

„Nebuď hloupý, Johne. Nejsem červený. Jsem Puk ze Snu noci svatojánské. Globe ho hrál minulou sezónu.“

„Aha. Ty, um, se vážně chystáš jít ven takhle? Mezi lidi?“

Sherlock pokrčil rameny. „Budu mít přes sebe kabát, než se tam dostaneme. Ale ujišťuju tě, že na tom večírku rozhodně nebudu z těch odvážnějších. A je to docela suché. Bude mi trvat věčnost, než to smyju.“

Sherlock ve sprše, jak ze sebe smývá barvu, nebyl zrovna obrázek, na který chtěl John myslet. Neřekl nic.

Sherlock se zamračil, očividně čekal větší odezvu. Přešel k Johnovi blíž.

„No? Je to… dostatečně oboupohlavní?“

Na tom hlubokém barytonu nebylo vůbec nic oboupohlavního. John udělal krok zpět, takže stál v chodbě a na světle. Na chvilku zpanikařil a pak si vzpomněl, že má plášť. Dramaticky jej přehodil přes sebe, až mu zakrýval hrudník a slabiny.

„Je to… pěkný.“

Ale Sherlock už jeho odpovědi nevěnoval pozornost. Hlavu měl nakloněnou do strany (Ježíši, to se dneska večer hodlal chovat jako pohádková bytost?) a zaujatě si Johna prohlížel od hlavy až k patě.

„Ach. Skvělé,“ vydechl. „Červený bedrník. Věděl jsem, že ti padne.“

„Za tohle jdu? Myslel jsem, že je to možná pirát Roberts.“

„Kdo?“

„To je jedno.“

Sherlock se dlouhou chvíli díval na Johnovy boty, pak pohled pomalu přesunul k Johnovým maskovaným očím. John neměl tušení, jak by se jako „Červený bedrník“ měl tvářit, tak se prostě netvářil nijak.

Sherlockovy velmi dlouhé, velmi modré prsty zatahaly za předek pláště, který John pevně držel.

„Ne,“ řekl John.

Sherlock se mu nevěřícně podíval do očí. „Ale já to chci vidět!“

„Uvidíš, až se tam dostaneme,“ řekl John pevně.

Sherlock zakoulel očima.

„Dobrý bože, ta tvoje cudnost. Nechápu, jak vůbec zvládneš mít sex.“

Ten sarkasmus by se dal krájet. John chtěl říct, že ho zvládá právě teď v těch neuvěřitelně těsných kalhotách, ale neřekl to. Sherlock ho pomalu obcházel. John se snažil, aby se díval pořád před sebe.

„Ano, to půjde,“ řekl Sherlock, když znovu stál před ním. Znovu naklonil hlavu a podíval se Johnovi do očí. Jeho výraz byl… dedukující, až moc horlivý, ale taky se tvářil… uznale? Zaujatě? Ach, jen lákavé zbožné přání.

John polkl. Aniž by měl chuť to říct nahlas, řekl: „Je to strašně krásný.“

Sherlock překvapeně zamrkal.

„Myslím to… Hm. Tu malbu,“ vysvětlil John.

Sherlock zamyšleně sevřel rty.

John sklouzl pohledem ze Sherlockova obličeje na jeho hruď (nemohl si pomoct a stejně, byl menší než Sherlock), která byla pevná, úzká a svalnatá a měla překvapivě (ach bože) výrazné bradavky, pak se podíval dolů na jeho břicho, které bylo krásně pevné, a John ho strašně chtěl pohladit; s mělkým pupíkem, do kterého chtěl John vjet jazykem. Ta malba měla efekt jako rozstřikovací pistole, stříbřitější ke středu těla a tmavší na bocích. Sherlock tak vypadal ještě štíhlejší, skoro nelidsky.

Nohy měl pod malbou oholené. John si maně pomyslel, jestli mu je oholila ta maskérka.

Bože, byly dlouhé snad kilometry.

Johnova ruka se po jeho boku sevřela, aby se snad ničeho nedotkl.

„Zatraceně, Sherlocku. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl takové tělo, aby si mohl dovolit něco takového. Až na tebe,“ řekl John. Snažil se při tom znít jako normální chlápek. Jako normální chlápek, který by ke svému kámošovi mluvil taky jako k normálnímu chlápkovi. Ale neznělo to ani trochu přesvědčivě.

Bože, Watsone, prostě… Přestaň. Mluvit!

„Ach,“ řekl Sherlock.

Na chvíli se tvářil zmateně. Potom jeho oči sklouzly dolů, jen na vteřinu, na místo, kde Johna plášť chránil před tím, aby byl pornografický. Pak hned zpátky na Johnovo hrdlo, na kterém bylo nepochybně vidět pulsující karotidu a/nebo jak se červenal. Sherlock se tvářil tím svým ‚pozoruju důkazy‘ způsobem.

Kurva.

„Takže! Jdeme?“ řekl John a otočil se ke schodišti. „Mám si vzít zbraň?“

„Ne,“ řekl Sherlock. „Mají bezpečnostní rámy při vstupu dovnitř. Obávám se, že si dnes večer budeme muset vystačit s pěstmi a rozumem.“

A tak se věci vrátily do normálu.

&C&

Taxíka sehnali snadno. I když měl Sherlock přes sebe kabát, který zakrýval většinu jeho těla, jeho obličej byl pořád dost zajímavý. John nachytal řidiče, jak se opakovaně dívá do zpětného zrcátka. Povzdychl si. Tohle bude dlouhá noc. John bude sledovat všechny, co budou sledovat Sherlocka a co se ho budou snažit ukecat. Bylo to jako jít na setkání anonymních alkoholiků se stoosmdesáticentimetrovou lahví whiskey.

„Tak, jaký je plán?“ zeptal se John.

„Najdu svého podezřelého a pokusím se ho nalákat do jeho hotelového pokoje. Ty se budeš jen tak motat kolem a dávat na nás pozor. Pokud se z jeho pokoje neobjevím po… Řekněme po patnácti minutách, zasáhneš.“

„Patnáct minut? Se sériovým vrahem? Za tu dobu bys mohl být desetkrát mrtvej!“

„Člověk může zemřít jen jednou, Johne,“ poznamenal Sherlock suše. „I tak, jeho útok je vždy postkoitální. Zdroguje své oběti, pravděpodobně jim dá něco k jídlu nebo pití po tom, co spolu mají sex. Jakmile usnou, vysaje jejich krev. Ani nic neucítí.“

„Postkoitální? Neříkej mi, že bys… To bys neudělal…“ Johnovi stoupl tlak.

Sherlock po něm hodil rozhořčeným pohledem.

„Nebuď směšný. Moc dobře víš, jak umím být výmluvný. Stejně nejsem jeho obvyklá oběť. Myslí si, že jsem ‚Naprosto K Sežrání‘, někdo, koho vzrušuje, když se mu vysává krev. Sex nebude třeba. Nabídnu se mu, aby pak mohl ukázat své náčiní. To náčiní budu potřebovat jako důkaz. Musí používat nějaký typ hadiček, pumpu, aby dostal z těl všechnu tu krev. Možná má i nějaké kanistry, aby si ji odnesl. Není tu žádný důkaz o tom, že by ji splachoval nebo vyléval do odpadu.“

„Tohle je vážně špatný nápad,“ zamumlal John.

„On je zdroguje, Johne,“ odfrkl si Sherlock. „Velmi pravděpodobně nemá ani tušení, jak bojovat a není ani v takové kondici, aby to udělal. Všechno, co musím udělat, je nepožít nic, co mi dá. Neboj se.“

John potlačil silný pocit obav. Věděl, jak Sherlock nesnáší, když se o něj někdo strachuje, zvlášť, když se to týkalo jeho práce.

„Budu přímo u dveří a budu poslouchat,“ řekl John. „Pokud se cokoli pokazí, budeš křičet. Jako banshee. Jako zatracená malá holka. Myslím to vážně, Sherlocku.“

„Samozřejmě,“ řekl Sherlock a protočil oči.

John si pořád nemohl pomoct, ale přemýšlel, jak daleko chtěl Sherlock nechat zajít to svádění, zvlášť s jiným mužem. Nebylo by to poprvé, co ho John uvidí něco takového dělat, ale nikdy se mu to nelíbilo. Dnes večer to bude mnohem horší, po tom co se John cítil tak, jak se cítil, a když navíc Sherlock vypadal takhle.

Měl by se vážně dát do kupy.

„Tak, jak tenhle chlápek vypadá?“ zeptal se John.

„Nevím,“ řekl Sherlock. „Řekl, že půjde za ‚Rumunského Prince‘ – nudné a předvídatelné. A také řekl, že pokud bych ho nepoznal na první pohled, znamenalo by to, že nemám příliš zájem o to, co jsem po něm chtěl.“

John se zamračeně podíval na Sherlocka. Co to mělo znamenat?

Sherlock pokrčil rameny. Nemá páru.

John velmi doufal, že ten týpek bude vypadat jako divná renesanční víla.

Johnova touha po Sherlockovi se objevila velmi postupně. John opravdu začal o jejich vztahu přemýšlet až po tom, co spolu žili přes rok, potom, co mu Irena Adlerová našeptávala ty smyslné věci, po mnoha příležitostech, kdy se k nim lidi chovali, jako by bylo jasné, že je John do Sherlocka zamilovaný – nebo, příležitostně, že je Sherlock zamilovaný do Johna. Harriet, Mike Stamford, Molly, Lestrade, zasranej Mycroft, proboha, který se nikdy v ničem nepletl – všichni se chovali způsobem ‚tak kdy do toho vy dva praštíte‘.

Pořád si pamatoval, jak ho Mycroft jednou unesl z kavárny a řekl, jako by snad žvanil o počasí: „Jistě si uvědomuješ, Johne, že můj bratr tě miluje. A co víc, ty to opětuješ.“

Tehdy to popřel. Ale nakonec, no… Ani John Watson nebyl tak natvrdlý.

Nakonec o tom vážně uvažoval, přemítal nad vším, co si myslel, že ví o té jednotce známé jako Sherlock-a-John.

Pár věcí bylo jasných: pro Sherlocka by udělal cokoli, a i když ho někdy Sherlock neskutečně vytáčel, John si nemohl představit, že by byl někde jinde než v 221B. Byl pyšný, že je jediný člověk, kterého má Sherlock za přítele, kterého Sherlock respektuje (aspoň trošku), že je John jediným, kdo Sherlocka trochu polidštil, že ho jen tak neodežene jako něco otravného. I když se Sherlock choval uštěpačně, John zbožňoval tu brilantnost jeho mysli, miloval tu bláznivou snobskou inteligenci v každé smsce, věci, které prostě znal. Nikdy si neuvědomoval, že ho tak přitahuje inteligence, ale prostě to tak bylo. Dokonce měl rád Sherlockovu dětinskost a jeho sebezapírající povahu. Kvůli tomu se chtěl o Sherlocka starat, dbát na to, aby se měl dobře, naučit ho smát se. Pokud by byl naprosto upřímný, byl tajně potěšený, že Sherlock tolik žárlil, když byl John na rande.

To, že se choval jako kazišuk, bylo vždycky úmorné, ale nejspíš se s tím srovnal, protože mu lichotilo a těšilo ho, že ho Sherlock pořád chtěl mít u sebe. Samozřejmě, když se to bralo takhle, tak to nepochybně byla láska. Ale byla to jen platonická láska, na čemž vždycky trval a čemu tak věřil? Byl v armádě. Znal ten typ pouta, který si bratři ve zbrani dokázali vytvořit. Ať už to bylo jakkoli pevné pouto, nikdy to nebylo jako tohle. Takže asi tak týden fantazíroval o několika zvláštních nezařaditelných úchylkách lidské mysli, věcech, jako byly nesexuální duševní spojenci a životní sourozenecká partnerství. Dokonce googlil případy dvou lidí, kteří by měli neuvěřitelný vztah, který by nezahrnoval sex (moc jich nenašel).

Ztrápeně přemýšlel, co by pro něj znamenalo už nikdy nemít sex, když jeho zapálení pro tenhle vztah velmi ztěžovalo chodit na rande se ženami.

A pak jednoho dne prostě seděli u kuchyňského stolu a Sherlock se podíval stranou do světla prostupujícího oknem. Zlatavé paprsky tančily po jeho rtech, jeho krku a z ničeho nic Johna zachvátil chtíč, jako by do něj někdo narazil kamionem.

Takže. Ne zrovna platonická láska. John si uvědomil, že ty příznaky tu už dávno byly. Byl skutečně zamilovaný do Sherlocka Holmese, možná ode dne, kdy se poprvé setkali. A jediný důvod, co ho držel od toho chtít fyzický vztah, byl ten, že jeho náhled na svět jednoduše nepřipouštěl tuhle možnost – že by někdy mohl chtít muže. Potom najednou někdo stiskl vypínač a on to chtěl.

Od té doby se toho pocitu nezbavil. Teď John neudělal další krok jenom proto, že Sherlock nikdy ani nenaznačil, že by měl zájem o jakýkoli sexuální vztah, a to s nikým. John si myslel, že bylo velmi pravděpodobné, že je Sherlock asexuál.

A teď byl Sherlock stoosmdesáticentimetrový, převážně nahý, namalovaný na modro, nádherný asexuál, který se bude celý večer snažit svést ‚Rumunského Prince‘, zatím co se John bude muset dívat.

Někdy John Watson vážně uvažoval o tom, co musel v minulém životě udělat tak strašného, že si zasloužil tohle.

Další

**

info o povídce ZDE

18 komentářů Přidejte váš

  1. SlashPrincess napsal:

    Nechápu, že čtu tu povídku až dnes, jako poslední nepřečtenou část těchhle stránek. Trošku se vydýchám a uklidním z neustálého záchvatu smíchu a pokračuju.😀

    1. miamam napsal:

      Hehe🙂 Nj, už je zas doba Halloweenu a tuhle povídku s ním mám rozhodně spojenou…😛 Snad se ti líbil i zbytek😀 ♥

  2. Lucik napsal:

    ach jo😀 omlouvam se ale zase sem nepouzitelna a nedokazu otevrit druhou kapitolu😀 .. asi to vazne bude mnou😀

    1. miamam napsal:

      Musíš zadat heslo a WordPress ten článek odemkne, ale neotevře – po tom, co ho odemkneš, na ten nadpis ještě musíš kliknout a dostaneš se do kapitoly😛

      1. Lucik napsal:

        Ja se vzdavam😀 tvoje rada nepomohla, otevrit to v opere nepomohlo😀 tak sem asi uplne blba a neschopna nasledovat jednoduche rady, jdu se zahrabat😀

  3. KalamityJane napsal:

    Uá, jsem unešena. Naprosto totálně pohlcena. Tak jo, přiznám se, zavítala jsem sem kvůli Casiopee, ale už se mě asi nezbavíš. Jediný Sherlock, kterého jsem kdy viděla, je ten nový filmový s Robertem Downey Jr. a pak mám povědomí o tom BBC seriálu (vlastně se na něj už pár měsíců chystám) a tím to hasne. Ale tohle mě vtáhlo, hrozně se mi líbí Johnovy myšlenkové pochody i nástřel zápletky, zkrátka parádní expozice. Děkuju a moc se těším na pokračování.

    1. miamam napsal:

      BBC Sherlock je tomu s Robertem Downeym podobný v tom, jaký má spád – jakmile se jednou konečně donutíš na to koukat, nemůžeš se od toho odtrhnout. Pokud jsi ještě neviděla, vzhůru do toho! Je to něco, na co se dá vážně koukat několikrát, a hlavně je to typ filmů, ze kterých se dá citovat. Bože… Mohla bych na to napsat ódy, prostě se na to mrkniiiiiii😀 A taky děkuji😉

  4. Sanasami napsal:

    wauuuuuuuuuuuuu to bolo boždskéééééééééééééééé rýchlo pokračkoooooooooooo

  5. Salazaret napsal:

    Asi poslintám klávesnici… takhle by měli vypadat všechny první kapitoly! Naprosto boží! A už se nemůžu dočkat pokračování! Už aby bylo!
    Děkuji. Sal.

  6. Areop.enap napsal:

    Člověk z nudy brouzdá po netu a objeví TOTO! Je to DOKONALÉ! Vtipné, originální. Docela dobře si je dovedu představit🙂. Vlastně celé stránky jsou dobré. Konečně Johnlock čeština. Dobrý nápad. Jen tak dál.

  7. Eliška napsal:

    Krásný, krásný, krásný! Popis Johnovo „výbavy“ je geniální😀 Je to vtipný, a zároveň je z toho poznat, jak jednomu na druhým záleží🙂 Moc se těším na pokračování🙂

  8. hunecka napsal:

    naprosto božíííí! chci další kapitolu!!! plsssss

    1. miamam napsal:

      díkyyyy už se na ní děláááááá!😀

  9. Ali Nasweter napsal:

    Díky za krásných dvacet minut smíchu.😀 Nehorázně se těším na další kapitolu. ^.^ (Bože, úplně si je v těch kostýmech představuju. Nedalo by se zařídit, aby to dali i do seriálu?)😀

    1. miamam napsal:

      dík🙂 mám dojem, že tento dotaz musíš směřovat na Mofftisse😛 Já spíš strašně doufám, že se najde nějaký talentovaný malíř/kreslíř a NAMALUJE JE óóó proboha, kdybyste někdo z vás maloval, moc ráda bych to viděla! Já udělala akorát takový ubohý pokus o Sherlockův modrý obličej, ale to se ani nedá počítat :D…

  10. Loputres napsal:

    Úžasné. Těším se na další . Přečetla jsem to na jeden dech. Ještě jednou bylo to úžasné.😀

  11. Letsputasmile Onthatface napsal:

    Už se nemůžu dočkat druhé kapitoly!!😀

  12. Terka napsal:

    Wow wow wow!!! To je famozní!! Rychléééé druhou kapitolku😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s