Ráno

Ááá! Moje první 221B! 🙂 Totiž formát povídky – 221b povídka má 221 slov a poslední slovo začíná na písmeno B. Strašně dlouho jsem tenhle typ povídky chtěla zkusit, ale nějak jsem nevěděla, co napsat. Tyhle ultra krátké formy, jako i drabble nebo právě 221B jsou brutální… Počet slov je pro mě tak často omezující, že po nějaké době opravování, upravování a vztekání většinou kus odložím a nebo zahodím, protože nemá hlavu ani patu, nebo nevystihne to, co bych chtěla popsat. Ale tohle se snad možná i povedlo. 🙂 Je to fluffy, je to něžné, je to johnlock.

Ráno

Líně pootevřel jedno oko. Pohledem klouzal po nařasené přikrývce, dokud ve světlu ranního slunce neobjevil záblesk bledé kůže. John se usmál, obličej zabořený do měkoučkého polštáře. Ležel na břiše a napjal svaly na rukou a nohou, aby se protáhl. Potom levou ruku opatrně vyprostil z motanice, jakou se přes noc stala jeho deka, a natahoval se jedním zvědavým prstem k odhalenému pruhu kůže. Těsně nad ní se zastavil, bříškem prstu se tak tak dotýkal jemných chloupků, které proti slunečnímu svitu zlatě zářily, a čekal.

Trochu se polekal, když se odnikud objevila dlouhá štíhlá ruka, chytila Johna za neposedný prst a přitáhla jej k horkým a hebkým rtům, pak jej slastně pomalu políbila. John se rozechvěle zasmál.

„Tohle má být tvůj způsob jemného buzení?“ zeptal se rozespalý baryton a John se překulil na bok, stáhl pokrývku stranou a po chvilkovém marném boji se Sherlockovou dekou a několika zafuněných tichých nadávkách se nad ním Sherlock smiloval a pomohl mu. Nadzvedl boky a vymanil se ze své přikrývky, aby pod ni mohl pustit i Johna. John spokojeně zavrněl, když se přitiskl k hřejivému tělu, a vtiskl Sherlockovi vděčný polibek mezi lopatky.

„Zdá se mi to, nebo se poslední dobou tolik nebráníš spánku?“ prohodil John do ticha.

Sherlock chvíli mlčel. Pak stiskl Johnovu dlaň a zašeptal: „Když tu spíš se mnou, nemám důvod se bránit.“