Malíř

Ok, asi na mě jde podzim, nebo co, že jsem poslední dobou taková sentimentální. Tohle je trochu děsivě sentimentální, ale myslím, že i docela fluffy a určitě to je brutálně romantické. Ale nemyslete si, že je to příliš sladké – přece jen, hořká čokoláda není vyloženě sladká, že?🙂

Sherlock už možná jakž takž pochopil, že je mu John zvláštně oddaný. Ví, že ho John miluje, ale nerozumí tomu. Kdo by stál o sarkastického génia s vyčouhlým hubeným tělem, co je bledé a prostě divné?

Na heslo to podle mě ještě není, ale je to SLASH.

Malíř

Ta blízkost byla zničující, ale díky ní aspoň nemusel myslet na to, že John uvidí jeho nedokonalosti. Sherlock si olízl rty. John se nepatrně usmál a nepřestával svým pohledem hypnotizovat ty kočičí, světlé oči, potemnělé touhou, svůj obličej jen několik centimetrů od Sherlockova.

Tak už mě polib! Prosily ty nádherné oči, významně se podívaly na Johnovy rty a pak zpět do očí, ve kterých tančily pobavené jiskřičky. John nespěchal. Sklonil se zas o něco níž k Sherlockovu obličeji a jemně pohladil špičkou nosu jeho tvář. Sherlock zavrčel a pozvedl hlavu, když mi sám nedáš, tak si jeden polibek ukradnu!

John uhnul a zamračil se. Nekaž hru.

Nad Sherlockovou hlavou to zavrzalo, kožené řemínky neúprosně a přece jemně obepínající jeho zápěstí se napjaly. Pevně přivázané k čelu postele, nepovolily. Sherlock ještě maně pohnul nohama a v kotnících ucítil podobný tah, kůže na jeho pokožce.

„Připomeň mi, proč jsem souhlasil?“ zeptal se bručivě a John zamrkal. Nějakou chvíli totiž ani jeden z nich nepromluvil a Sherlockův hlas zazněl do ticha jejich bytu podivně hlasitě.

„Protože mi nevěříš,“ řekl po chvíli John. „A protože ti chci ukázat, o čem mluvím, když obdivuju tvoje tělo,“ dodal a Sherlock se podíval stranou, kam se to jen má podívat, aby zahnal ten zvláštně horký pocit v břiše, to spalující mrazení? Na co má myslet, aby nepřemýšlel o svém divném, bledém, ošklivém a právě teď téměř nahém těle? John ho nechal ležet jen v boxerkách. Ach, tamhle je – periodická tabulka prvků. Atomová čísla znám z paměti, budu si je předříkávat –

John vzal za jeho bradu a otočil jeho obličej zpět, aby se na něj Sherlock díval.

„Bude se ti to líbit,“ pozvedl obočí a usmál se. Sherlock zmučeně zafuněl.

„To už jsi říkal před deseti minutami. Zatím jsme došli jen tak daleko, že jsi mě přivázal polonahého k posteli a sám si tu klečíš úplně oblečený…“ Sherlockova slova odumřela na rtech, když se John narovnal a sundal si svetr a po něm i košili. Teď to byl John, kdo se napjatě zachvěl, ale nebylo to zimou – právě měl dojem, že ho loví šelma. Kdyby tedy nebyla přivázaná k posteli… Oči hltaly každý centimetr jeho těla, ty plné rty se pootevřely, jako by snad přes vzduch mohly ochutnat a John se vyškrábal na nohy, slezl z postele a prohrábl si vlasy. Jeho tělo chtělo zradit jeho vůli, k čertu s nějakými plány, vezmi si ho hned! Ale mysl nakonec zvítězila: ne, řekla.

„Máš pravdu, už by to mohlo být hotové, za chvíli jsem zpět,“ pronesl John ploše, i hlasivky ho zrazovaly od toho, aby čekal. Nohy jako by vrostly do koberce u postele, ani se nepohnuly, a John zíral na to alabastrové tělo před sebou, jako by to byla hostina pro bohy – ne! K hostině se teprve schyluje…

Zamrkal a krátce ukázal prstem směrem z pokoje, než konečně přiměl tělo, aby se rozpohybovalo ke kuchyni. Ve dveřích se prudce otočil, rychlými kroky přešel zpět k posteli a Sherlockovo tělo přikryl.

Sherlockovy oči uhnuly před Johnovým intenzivním pohledem. Přikrýt, jistě, aspoň se nemusím zabývat tím, jak tu ležím, kompletně odhalený…

„Abys neprochladl,“ zamumlal John.

Jistě, pochybovačně přitakala Sherlockova plachost. Už jdi.

John prchl z pokoje, rychle mířil ke kuchyňské lince. Sherlock byl v koupelně, než ho John zajal  a unesl do ložnice, takže neviděl, jak John vložil do lázně s vařící vodou několik tub s tmavou čokoládovou polevou. Teď je vyndal z vychládající vody, otřel je do utěrky a jednu zkusmo otevřel, aby se ujistil, že je čokoláda tekutá, ale že není příliš horká. Jedna kapka na zápěstí, ano, příjemně horká, trošku ještě štípe, ale není to nic nesnesitelného, nic, co by mu mohlo ublížit a popálit ho.

Nechal kapku zasychat, vzal ze zásuvky nový štětec, který koupil právě kvůli tomu, co se chystá udělat, a strčil ho do zadní kapsy džín. Jednu tubu polevy vrátil do vody a se dvěma zbývajícími zamířil zpět do ložnice – ještě skočil do koupelny pro malý ručník a tuby do něj zavinul.

Olízl si zápěstí a nechal kapku hořké čokolády na jazyku.

S úsměvem se vrátil do ložnice a málem se zasmál nahlas – Sherlock se tvářil nadmíru útrpně, jako svatý z nějakého obrázku. Vrhl po Johnovi prosebný pohled a pak přimhouřil oči, když si všiml ručníku, který očividně něco ukrýval.

„Jo,“ začal John, jakoby si náhodou na něco vzpomněl, přestože měl všechno dávno vymyšlené. „Ještě tohle,“ ukázal jednou rukou k Sherlockově obličeji a odložil na noční stolek uzlíček s čokoládou. Ze zásuvky vyndal šátek a k Sherlockově překvapení mu ovázal hlavu, takže Sherlock s děsivou definitivou neviděl vůbec nic.

Sherlock polkl a snažil se zahnat úzkostlivé pocity svou nejmocnější zbraní – sarkasmem.

„Myslím, že na to, abych hádal, čím mě hodláš proti mé vůli krmit, jsem docela star-hmff…“

Vzdychnul, blaženost zaplavila celé jeho tělo jako horká vlna a on Johnovi okamžitě odpustil všechno to tajnůstkaření, protože John ho konečně, konečně políbil. A nebyl to běžný polibek – přestože žádný takový vlastně s Johnem neexistoval. Johnova chuť byla něčím obohacená, něčím hořkým a sladkým a plným a Sherlockův mozek se nakonec probral z opojení, protože Johnova chuť byla jiná, byla čokoládová…

„Mmm,“ mlsně se olízl, když se John odtáhl.

John to nekomentoval a Sherlock pocítil vzdálený šepot rozhořčení, že je jeho nejdůležitější smysl potlačený. Chtěl vidět, aby poznal, co se Johnovi honí hlavou. Ale sladkost v ústech tenhle pocit zahnala nadobro, protože Sherlock měl přece i další smysly, a právě teď chuť pěla ódy na Johnův úžasný cit pro překvapení.

„Snad to nebude lechtat,“ řekl tiše John a Sherlock už otevíral ústa, aby se zeptal, co tím myslí, když se jeho rty vytvarovaly do zaskočeného O. Ucítil jemný dotek nad obočím, lechtavé drobné prstíky nějakých vláken, hladily jeho obličej. Nejspíš nějaký štětec; vlákna sklouzla po jeho tváři a objevila se znovu, tentokrát v důlku pod krkem a mířila nahoru. Zavřel ústa a čekal, až se dotknou jeho rtů – nejen chuť, teď už i hmat byl vybičován k větší citlivosti, a ústa jako jeden z nejcitlivějších hmatových orgánů s dychtivostí očekávala, aby mohla poslat zprávu do Sherlockova mozku… Jednoznačně štětec, souhlasila analyzující mysl. Z přírodních vláken, ne nějaký hrubý umělý, tohle bude vlas nějakého zvířete.

John pak spustil ruku se štětcem stranou. Čekal.

„Ale no tak, Johne. Samozřejmě jsem to poznal. Utratil jsi nemalé peníze za štětec s kvalitním vlasem. Můžeš pokračovat, zatím to je docela příjemné.“

John se ušklíbl. Těšil se na chvíli, až Sherlock nebude schopný dedukovat, až se jeho mysl přestane zaobírat vnějším světem a svými nejistotami a roztříští se pod příjemnými pocity. Z ručníku vymotal jednu tubu s polevou a položil ji na postel. Odkryl přikrývku chránící Sherlockovo tělo před chladem, sedl si mu obkročmo na stehna a odšrouboval víčko tuby.

S prvním dotykem horké čokolády na Sherlockově nahém břiše Sherlock zalapal po dechu a John si musel znovu připomínat, proč že se na celou tu záležitost s mlsáním nevykašle.

V důlku mělkého pupíku a kolem něj se rozlilo malé čokoládové jezírko. John odložil tubu stranou a poprvé namočil štětec, jemně s ním zakroužil a Sherlock se zachvěl.

Žádná ostrá slova? Žádné připomínky?

John se usmál, Sherlockovi zřejmě konečně dochází řeč.

Pozvedl ruku se štětcem a pomalými dlouhými tahy maloval na to nádherné bledé tělo pod sebou, obrazce a spirály, zvolna mířil k bradavkám, pevným a nedočkavým, namaloval kolem nich kroužek, ale nedoktl se. Sherlock dýchal rozechvěle a zrychleně, ústa opět mírně pootevřená. Znovu namočil štětec do hořkosladké tekutiny a pokračoval, maloval po Sherlockových rukách, podél loktů a paží, linky se měnily v obrazce a připomínaly mehndi, podtrhovaly Sherlockovu exotickou krásu…

John se přistihl, jak jeho dýchání tempem připomíná to Sherlockovo.

Ještě několikrát přilil do horké tůňky v pupíku a vedl nové a nové tahy, přesunul se vedle Sherlockova těla a maloval, dokud nebyla tuba úplně prázdná a dokud Sherlockovo tělo nebyl jeden velký obraz, smetanové plátno pokryté fascinujícími linkami, dohromady tvořily jedinečný výjev. Sherlockovy tváře byly zrůžovělé, jemný odstín, který perfektně doplňoval zbytek. Když mu pak John sundal pásku z očí, málem se roztříštil na milion kousíčků, nebo by mohl shořet na popel – Sherlock se na něj díval a ten pohled byl tak plný emocí… Veškerá jeho pozornost byla upřena na Johna a on vstřebával Sherlockův výraz, jeho obdiv, jeho lásku, jeho hlad po Johnovi…

John z ručníku vybalil druhou tubu a pokračoval – Sherlockovy řasy se zachvěly, jak se namočeným štětcem znovu dotknul obličeje a tentokrát po něm maloval, úzké linky, mřížky a květiny, na lících a z vnější strany očí. Sherlock ho intenzivně sledoval, John vnímal jeho překvapený pohled s předstíraným klidem, uvnitř jeho těla se však všechno svíralo – uvidíš to? Pochopíš, jak to myslím?

John doufal, že ano.

„Pojď se podívat, jak jsi nádherný,“ řekl John chraptivě, když dokončil své dílo a Sherlockovým obličejem prokmitly pochyby, než se začal uzavírat do sebe – ne, pomyslel si John, ještě mi dopřej chvíli, abych se mohl dívat na všechno, co říká tvoje srdce.

John vstal z postele a rozvázal třmínky kolem zápěstí a kontníků, s napřaženou rukou před sebou pomohl vstát i Sherlockovi, který se zaujatě podíval na své tělo – z jeho perspektivy to vypadalo jako jeden velký čokoládový nepořádek, ale viděl, že Johnovi velmi záleží na tom, aby se na sebe pokusil podívat jeho očima, a tak ho následoval, dokud nestáli v jeho šatně před velkým zrcadlem.

John si stoupl vedle něj, ruce zlehka položené na Sherlockových bocích, a zezadu se mu opřel o rameno.

Sherlock stál a zíral na svůj odraz.

A nejspíš… pochopil.

Jeho tělo… Takhle ho John vnímal? Bylo… krásné. Opravdu, bylo. Díky linkám a spirálám, díky popínavým rostlinkám, drobným kroužkům a obrazcům, přes to všechno Sherlock neviděl své tělo jako obvykle – jako podivnou, nehezkou schránku jeho bytí.

„Takhle tě vidím pořád, víš?“ řekl John tiše a Sherlock se k němu otočil, zrcadlo nechal za sebou a s pootevřenými ústy, která tak vzácně nenacházela slova, tam oněměle stál a díval se na Johna. A pak jej ani pořádně neviděl, přes slanou clonu to moc nešlo. Zamrkal a slzy se skutálely po jeho tvářích. John se usmál a byl to úsměv plný hřejivého slunečního svitu, vztáhl levou ruku k Sherlockově tváři, palcem utřel slzu.

„Rozmažeš to. Zničíš moje umělecké dílo,“ postěžoval si John naoko a Sherlock sklonil hlavu, styděl se za ty hloupé slzy. O co vlastně jde, proč tu tak hloupě stojíš a brečíš jak malá holka?, zeptal se posměšně tichý hlásek, ale byl umlčen mocným uvědoměním.

John mě vážně miluje.

John vzal jeho hlavu do dlaní a jemně jej k sobě přitáhl, políbil ho. Pak políbil špičku nosu. A čelo. A tváře. A pak znovu ústa, teď už jeho rty znovu chutnaly po čokoládě a Sherlock se pomalu uvolňoval, poddal se tomu hořkosladkému polibku, který se po chvíli prohloubil, a už nebyl tak docela něžný, ne, teď byl hladový a prudký, John vzdychl a zatlačil Sherlockovo tělo ke zdi, přesunul se rty na ten neskutečně dlouhý a krásný krk, slíbával čokoládové linky a tiše se zasmál, odtáhl se. Sherlock ho pozoroval zastřenýma očima.

„Víš co, můžu tě pomalovat znova. Teď hodlám zničit, co jsem stvořil, protože jsem dostal hlad. A ty,“ políbil měkce místo pod uchem a Sherlock blaženě vzdychnul. „Ty se dívej.“

Sherlock otočil hlavu k zrcadlu a rozechvěle sledoval Johnovo počínání, několikrát málem zavřel oči, když John ústy a jazykem omýval zvlášť citlivá místa, a nakonec, když John poklekl a se spokojeným vrněním věnoval svou pozornost rozbolavělému klínu, je přece jen zavřel a vnímal.

Vnímal.

**

Ty linky a spirálky a kytičky, co jsem si představovala, by vypadaly zhruba jako na obrázku z tohoto odkazu. Nebo pokud jste nikdy neviděli mehndi tetování, zadejte do images.google.com, vyjedou vám překrásné věci…🙂

18 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Nádhera🙂 prostě krása. Přesně to, co jsem dneska potřebovala.

    1. miamam napsal:

      Jé děkuju, zlatíčko ♥🙂

  2. Gabriela Vlk Fůrová napsal:

    Ahoj a moc děkuji za tuto povídku a vůbec za celou fanfikce johnlock stránku, protože nad těmi povídkami naprosto žasnu. Jen tak dál a přeji mnoho hezkého v životě tobě miamam a vám všem.

    1. miamam napsal:

      Jsem moc ráda, že se líbí a děkuju ti😉

      1. Gabriela Vlk Fůrová napsal:

        🙂

  3. Taz~ napsal:

    Nádherné pohladenie na duši ♥

  4. katyka napsal:

    Krásna a nežná a fluffy poviedka.🙂 Úžasne príjemne to na mňa zapôsobilo, som teraz celá roznežnelá a mám chuť na čokoládu. Najlepšie priamo zo Sherlocka😉 Je to skvelé, ďakujem.

    1. miamam napsal:

      Chuť na čokoládu způsobila, že jsem šla tohle vůbec napsat.🙂 Děkuji ♥

  5. Lilith Rose napsal:

    To je… to bylo…
    Tak krásně něžné… děkuji za tak krásná slova🙂
    S láskou Sal.

    1. miamam napsal:

      Děkuju za tvoje povzbudivá slova😉

  6. KalamityJane napsal:

    Moc hezké, taková něžnost se mi líbí

    1. miamam napsal:

      Hm, když bude zas nálada, tak něco dalšího přibude. Díky🙂

  7. kytka1 napsal:

    Takhle při večeru jako pohlazení a odpočinek. Děkuji.🙂

    1. miamam napsal:

      Taková pohádka na dobrou noc? To jsem ráda, díky🙂

  8. Eliška napsal:

    To je kráááásné :-)) Jo, i geniálním mozkům některé očividné věci dochází pomaleji🙂

    1. miamam napsal:

      No přesně to si myslim taky.🙂 Díky🙂

  9. Sanasami napsal:

    Nááááááádhrná poviedka Sherlock je krásny to teda je ach ta jeho hlavička ona vždy myslí inak ……nááááááááááááááááádhera😀😀😀😀

    1. miamam napsal:

      Jéé… hihi, spousta áchajících písmenek v tvém komentáři, děkuji ♥🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s