Halloweenská párty – 2. kapitola

Tak tohle je mega kus, uf. Kvůli heslu jste asi už pochopili, že se tu bude vyskytovat něco víc než letmý polibek nebo náznaky. Pokud jste zadali heslo a slash nemáte rádi, pak netuším, co tu ještě děláte, protože v této kapitole bude SLASH (poslední varování).

Máte rádi BAMF!Johna? V téhle kapitole si ho užijete 😉

Sherlock s Johnem dorazí na večírek, kde se to hemží podivnými individuy. Sherlock se dostane do pokoje upírského sériového vraha a věci se pak začnou vyvíjet úplně jinak, než jak si to John nebo Sherlock malovali.

Děkuji kalerme za betování ♥

Kapitola 2

&A&

Halloweenská párty se konala v obrovském starém hradu na okraji Londýna. Wolvertonský hrad byl přestavěn na luxusní hotel a nabízel autentické jídlo a pokoje ve stylu sedmnáctého století. Večírek se konal v prvním patře, kde byla velká vstupní hala, taneční sál a několik dalších velkých místností, kde se mohli hosté volně procházet. Také se dalo vyjít na dlouhý, krytý balkon po jedné straně a za ním na zahradu, i když bylo pro většinu hostů, kteří na sobě neměli skoro nic, bylo docela chladno. A opravdu byli polonazí, ježíši. Sherlock se nemýlil, když řekl, že nebude moc vyzývavý. John si při příchodu všiml, že tenhle večírek je pod záštitou Madisonského Klubu, což byl velmi exkluzivní klub ‚pro dospělé‘. Návštěvníci se spíš víc zabývali tím, aby sexuálně provokovali, než aby byli děsiví. Byly vidět bradavky (namalované a jiné) a dokonce i několik mužských odhalených zadků. John se snažil nezírat. Když vešli, John už se cítil v pohodě, aby rozhalil plášť. Ten dřevěný meč po jeho boku byl trochu hloupý, ale pořád bylo příjemné si na něj položit levou ruku. Mezi touhle nóbl společností mu to dodalo trochu sebedůvěry.

Sherlock po něm přejel pohledem.

„Ten kostým ti sedí dobře,“ řekl chladně. John byl rád, že nekomentoval tu dřívější záhadu se zahaleným pláštěm.

„Díky,“ řekl John a díval se kamkoli, jen ne na svého spolubydlícího. „Má mi lichotit, že znáš moje míry?“

John se usmál při té narážce. Sherlock ne.

„Fajn. Takže teď co?“ zeptal se John.

„Obávám se, že budu muset jít hledat svého prince,“ řekl Sherlock suše. Znovu Johna přejel očima. „Snaž se dnes večer držet ženy od těla, Johne, zkus alespoň jedním okem hlídat mě. Jakmile najdu našeho muže, budeš nás muset následovat do jeho pokoje. Nejspíš nebudu schopný ti psát zprávy.“

„Copak jsem tě někdy nechal ve štychu?“ řekl John. Co si ale pomyslel, bylo jako bych z tebe mohl spustit oči víc jak na pět vteřin, když vypadáš takhle.

Sherlock neodpověděl. Tajemně se na něj zadíval, změnil se do jiné osoby – takové, která vypadala koketně a androgynně – a namířil si to do davu.

„Úžasný,“ řekl John naprázdno, když se Sherlock vytratil. Povzdychl si. Bože, John je ale ubožák.

John přecházel sem a tam, pořád pokukoval po vzdálené modré postavě. Jak se Sherlock pohyboval mezi místnostmi, John ho diskrétně následoval, ale pořád si udržoval odstup. Na večírku byla spousta krásných žen a některé se po něm dokonce ohlížely. Pár mužů taky. John se jen mile usmíval a šel dál.

Všiml si, jak ho pozoruje muž v ještěřím kostýmu, ale ignoroval ho (to vážně nebyl dobrý výběr make-upu, pokud jste doufali, že tím někoho sbalíte – prostě… děsivý – i když ta zelená barva na jeho obličeji byla vážně pěkná).

John ho nepoznal, dokud ten muž nestál pár centimetrů od něj a neřekl jeho jméno.

„Ach, Johne,“ řekl ten ještěr směšně povýšeným hlasem. „Jsi znamenitý Bedrník.“

John se pořádně podíval do žlutých očí, které měly svislé zornice.

„Mycrofte?“ zašeptal.

„Z masa a kostí,“ řekl Mycroft šibalsky. „Nebo spíš šupin.“

John si ho změřil od hlavy k patě. Měl na sobě přiléhavý kostým, který vypadal jako opravdová hadí kůže. Vlasy měl schované pod čepicí ze stejného materiálu a jeho obličej (zelený) a rty (černé) byly očividně nalíčené profesionálem. Na svých zelených rukách měl dlouhé černé nehty.

„To je vážně… nechutný,“ řekl John. „A přesto to dost sedí.“

Mycroft se na něj shovívavě usmál.

„Je to takový skrytý vtípek, víš. Slyšel jsi tu teorii, že všichni z nejmocnějších rodin světa jsou ve skutečnosti ještěrky? Předpokládá se, že mimozemská ještěří rasa kolonizovala Zemi před dávnou dobou a teď má nad vším kontrolu. Přirozeně, my jako elita nosíme lidské převleky většinu času, abychom uklidnili davy.“

„Hm, o tom jsem neslyšel, ne.“

„Ach. To nevadí. Pokud bys měl rád konspirační teorie, nikdo z nás by nebyl zrovna šťastný.“

Někde v tom zazněla výhrůžka, ale John se rozhodl, že to nebude rozebírat.

„Snažíš se mi říct, že můj spolubydlící je vážně ještěr, co předstírá, že je člověk? Protože to by hodně vysvětlovalo.“

„Řekl jsem, že je to teorie. Neřekl jsem, že je to pravda. Ne, Sherlock se nedá tak snadno zařadit,“ povzdychl si Mycroft.

„Ach.“

John si polekaně uvědomil, že přestal hlídat Sherlockova záda. Rychle se rozhlédl a oddechl si, že ho vidí. Falešně se smál s někým vysokým, kdo byl oblečený jako Smrt. Takže fajn.

Mycroft si diskrétně odkašlal. „Když jsme se poprvé potkali, Johne, řekl jsem ti něco o statečnosti. Pamatuješ si?“

„Jo,“ řekl John. „Řekl jsi, že ‚statečnost je jen eufemismus pro hloupost‘.“

„Velmi mi lichotí, že ten rozhovor byl tak pamětihodný,“ řekl Mycroft s falešným úsměvem.

„Rodina Holmesů má talent na to být nezapomenutelná,“ odpověděl John suše.

„Pak pochopíš, že to není kompliment, když řeknu tohle: nejsi zdaleka tak hloupý, jak jsi býval.“

„Co?“ podíval se na něj ostře John.

Mycroft pokývl hlavou směrem k Sherlockovi a pak se zamračil.

„Dobrý bože, co to má na sobě? Maminku by z toho kleplo.“ Rozčileně se zachvěl. „Johne, vidím, že sis konečně přiznal své pocity k mému bratrovi. Velmi dobře. Přesto jsi stále neudělal krok vpřed.“

John neměl tušení, co říct muži, který se ho ptal, proč ještě neměl sex s jeho bratrem. Ne, ani trochu.

„Zklamal jsi mě, Johne,“ mlaskl Mycroft nespokojeně. „Nikdy jsem tě neměl za zbabělce.“

To poslední slovo bylo proneseno tím ledovým pohrdavým způsobem, který Mycroft tak uměl. John si nebyl jistý, jestli ho má praštit, nebo jestli se má se studem vytratit.

„Vážně? No, existujou přední linie, kde se ošetřují rány ze šrapnelů, a pak jsou tu ty skutečně děsivý věci.“

John zatoužil po skleničce nějakého pití, cokoli, co by obsahovalo alkohol. Kolem šel číšník s tácem a tak popadl nápoj, který měl nepřirozeně krvavou barvu. V ledové kostce uvnitř bylo oko. Stejně si lokl. Vodka a džus z granátového jablka.

„Johne, věříš mi?“ zeptal se Mycroft.

„Záleží na tom.“

„Jistě věříš, že mi na srdci leží starost o zájmy mého bratra a z toho důvodu i tvoje.“

„I tak to není jistý,“ řekl John. „Zvlášť, když tě vidím, jak seš oblečený za obrovskýho leguána.“

Protože ano, Mycroft byl sice na Sherlockově straně, ale Mycroftova představa o tom, kde leží Sherlockovy nejlepší zájmy, nebyla zrovna ta samá jako Sherlockova nebo Johnova.

Mycroft se na něj podíval stylem ‚ale no tak‘.

„Řekněme, že jsme venku v oblasti s vichřicemi a nebezpečnými útesy. Máš zavázané oči. A je tu jen můj hlas, který tě navádí -“

„No to snad ani raději ne.“

„Prosím, Johne, snažím se ti dát vhodný příklad. Dávej pozor. Tak, máš zavázané oči, nebezpečný terén a řekl jsem ti, že je bezpečné udělat krok vpřed. Věřil bys mi natolik, abys to udělal?“

John jen zíral do těch ještěřích očí a nebyl si jistý svou odpovědí.

Mycroft se naklonil dopředu a tiše mu řekl do ucha: „Johne. Udělej krok vpřed.“

&B&

Když John odešel od Mycrofta, nikde Sherlocka nezahlédl. Ale určitě jen popošel vedle. John rychle přešel do sousedící místnosti – a neviděl ho. Hned šel do další a pocítil první nával paniky, když Sherlocka konečně uviděl. Stál…

Stál u dveří na balkon a mluvil s rumunským princem.

John si s žárlivým pocitem všiml, že ten muž vypadal dramaticky a že mu to docela slušelo. Byl vysoký jako Sherlock a byl podobně tmavý a bledý zároveň. Uhlově černé vlasy měl sčesané dozadu a splývaly mu na ramena. Obličej měl velmi bledý (John hádal, že za to může make-up) a ostře řezaný s římským nosem. Přes oči černou masku, podobně jako John, ale zpoza ní svítily atraktivní tmavé oči. Byl oblečený ve sněhobílé košili a staromódním obleku, černém, ušitém z nějaké vybrané látky a dobře střiženém. Široká ramena a úzký pas, kolem kterého měl uvázanou fialovou saténovou šerpu s nějakým krvavě rudým symbolem vepředu s místě, kde asi mohl být pupík. Vypadal velkolepě a, no, rumunsky. Na jedné ruce nosil pečetní prsten s červeným kamenem.

Oči upíral na Sherlocka, jako by byl jediným člověkem v místnosti. A ne bezdůvodně. Sherlock vypadal úžasně, perfektně. Jako model nebo jako skutečný člen vílí komunity. Mluvil k němu, hlavu koketně do strany, stál nakloněný vlevo s pravou nohou mírně předkročenou. Takhle by Sherlock Holmes nikdy nestál. John věděl, že Sherlock flirtuje, a to mu ani neviděl do tváře.

Rumunský princ něco řekl, naklonil hlavu v jakési úkloně, a pak ukročil směrem k balkónu a nabídl mu svou ruku. Sherlock vložil své dlouhé modré prsty do té dlaně a vyklouzl za ním. Ani se neohlédl, jestli se John dívá.

John šel co nejrychleji za nimi na balkón. Venku bylo několik párů a kuřáků. Ty páry se zabývaly něčím, co vás v chladné noci zahřeje. Kuřáci se třásli.

Rumunský princ táhl Sherlocka dál do stínů na vzdálenější konec balkónu. John zrovna přemýšlel, proč s ním Sherlock jde, když se Sherlock zastavil a svou ruku vytrhl ze sevření. Sedl si na zábradlí balkonu tak, že na něj ještě dopadalo světlo. Dobře, pomyslel si John. Není hloupý, aby se nechal vylákat pryč. Rumunský princ to přijal s lehkostí, přistoupil blíž k Sherlockovi a položil své ruce na ty jeho. Jemně je hladil, jako by je chtěl udržet v teple. John si připadal napnutý jako struna. Stoupl si do stínu u hradní zdi. Zatnul zuby, aby snad nezasahoval moc brzy, ale hodlal se zatraceně dobře dívat. Pokud dá Sherlock jakékoli znamení, že ho potřebuje, bude připravený.

Sherlock stále mluvil, zdálo se, že bez přestání, díval se nahoru na svého podezřelého. Ale princ už toho měl dost. Po chvilce položil svou ruku na Sherlockovu čelist, aby už nemluvil, pak se naklonil dopředu a Sherlocka políbil.

To nebylo poprvé, co John viděl, jak Sherlock někoho kvůli případu líbá. A rozhodně to nebylo naposled. Ale  na tom faktu v tuhle chvíli vůbec nezáleželo. John to nenáviděl. Jeho ruka se kolem meče sevřela tak pevně, že si byl jistý, že do rána bude mít na dlani  mozoly. Zaskřípal zuby.

Sherlock se trošku odtáhl, smál se a znovu povídal, snažil se to odlehčit. Ale na tom muži v princovském převleku bylo něco temného; John to cítil i z místa, kde právě stál. Sherlockovy snahy byly marné.

Muž řekl něco Sherlockovi, oči hladově přejely po jeho tváři a jeho těle. Cokoli řekl, Sherlocka to umlčelo. Princ přesunul svou ruku na Sherlockovu bradu a prsty mu pootevřel ústa, než se sklonil a znovu ho políbil.

John se napjal, ukročil ode zdi a jen tak tak se zastavil, aby za nimi nešel. Věděl, co je to za pohyb. V tuhle chvíli měl ten muž svůj jazyk pravděpodobně hluboko v Sherlockově puse a ta myšlenka Johna neskutečně vytáčela. Přesto, i když chtěl všechno tohle zastavit, věděl, že by ho za to Sherlock zabil. Sherlock nejspíš necítil vůbec nic. Vždyť neměl žádné výčitky svědomí, když se občas skrýval v kanále, ani když se hrabal ve zraněních, která byla plná červů. Všechno to prostě bylo kvůli práci. Neocenil by, kdyby John zničil celý případ.

A potom mu ten ‚princ‘, stále ponořen do líbání se Sherlockem, položil ruce na břicho, a aniž by se vůbec podíval, zajel rukama pod jeho tenkou vestu. Prsty obou rukou byly přesně nad pasem Sherlockových šortek, pevně tiskly, dlaně jen centimetry od toho, aby byly extrémně intimní.

Moc blízko. Kurva moc blízko. Velká chyba. Protože teď ti zlámu ty tvoje ruce, pomyslel si John s narůstajícím hořkým a chladným pocitem, který byl tak nějak horší, než jeho původní vztek.

Ale než se vůbec stačil pohnout, Sherlock se vykroutil. Stoupl si, zasmál se a choval se trochu omámeně. Udělal krok zpátky k tanečnímu sálu a natáhl ruku před sebe, zval princátko, aby se k němu připojilo.

Díky bohu, bere ho zpátky dovnitř. Chytré, pomyslel si John. Ale ono to ani moc chytré nebylo. Protože podle Sherlockova plánu bylo dalším krokem jít s tím mužem nahoru do jeho pokoje a být tam s ním patnáct minut, nebo tak nějak. Teď když John viděl toho muže v akci, věděl, že to v absolutně žádném případě nemůže být dobrý nápad. Tenhle muž byl lovec a chtěl Sherlocka. Když mu Sherlock sotva dokázal odolat tady na balkóně, rozhodně to s ním nezvládne sám v pokoji.

John přemítal, jak Sherlocka odradí od toho, aby šli nahoru, ale najednou to nebyl ten hlavní problém. Protože princátku se ani trochu nechtělo jít se Sherlockem zpátky dovnitř. Zíral do Sherlockových očí se zlým výrazem. A potom se chytl jeho ruky a trhl s ní, prudce dopředu. Sherlock klopýtnul vpřed a skončil v jeho rukách, těsně natisklý na jeho černý oblek. Na dlouhou dobu ten muž prostě jen zíral do Sherlockových očí. A on se mu nebránil. Ani se nepohnul. A potom ho ten muž tvrdě líbal, uzamkl kolem něj své ruce v pevném sevření a začal ho táhnout zpátky, mířil do hlubokých stínů na konci balkónu, kde budou všem z očí.

Sherlock se nehýbal, aby mu odporoval. Jeho nohy byly bezvládné, táhnul je za sebou.

John. Viděl. Rudě.

Nemyslelo mu to moc jasně, když běžel naproti rumunskému princi. Nemyslel na alibi nebo zástěrky nebo zatýkání občanů nebo vůbec na cokoli, vážně, až na to, že z toho muže nadělá sekanou.

Muž zaslechl, jak se k němu John blíží. Překvapeně zvedl hlavu a přestal s líbáním právě včas, aby obdržel Johnův levý hák. Byl to přímý zásah na jeho nos. Muž klopýtl zpátky, pustil Sherlocka, ale nepraštil sebou na zem. John tím byl trochu překvapený. Byla to silná rána.

„Johne?“ řekl Sherlock a zněl trochu omámeně. Vyškrábal se na nohy a klopýtal instinktivně zpět od boje.

Rumunský princ vydal hrdelní zvuk a mířil k Johnovi. Tvářil se velmi, velmi rozčileně.

„Tak pojď, ty sráči,“ řekl John smrtelně vážným hlasem.

Muž k němu došel, a jako kdyby byl nějaká primadona, zkusil dát Johnovi facku. A skoro se mu to povedlo. Pohyboval se velmi rychle. Ale John včas uhnul a kopnul ho do břicha. Jak zavrávoral a vyhekl bolestí, John spojil prsty obou rukou do dvojité pěsti a udeřil s ní zespodu do chlapovy čelisti. John byl vzteky bez sebe a vůbec se nesnažil držet se zpátky.

Ten pohyb zvrátil mužovu hlavu. Zatraceně, slabší chlápek už by měl dávno zlomený krk. Ale princ jen klopýtl pár kroků zpátky a pak se pomalu narovnal. Rukou si masíroval čelist, jakoby hledal zranění a ostražitě Johna pozoroval. Očima těkal mezi Johnem a Sherlockem, jako by přemýšlel, jestli to za to stojí.

Ne, ty jeden sráči. Nestojí to za to. Odejdi, než tě tady na tý kamenný podlaze svýma zubama rozcupuju na kusy, pomyslel si John.

Jako by ho muž slyšel, odhalil zuby a zavrčel.

John na něj zíral, pěsti zaťaté, pořád stál vedle Sherlocka v bojové pozici. Ale… najednou byl trochu zmatený. Protože ten muž nikde nekrvácel a ani nevypadal zraněně. John mu dal tři dobré rány, které by uzemnily většinu mužů. Ani jeho nos nekrvácel, a to ho John dobře stloukl.

„Johne! Neměl jsem tušení, že tu dnes večer budeš,“ řekl Sherlock a zněl omluvně a taky trochu hystericky.

„Omlouvám se, Vlade. John je bývalý přítel. Vždycky byl šíleně žárlivý. Kvůli tomu jsem to vlastně skončil. Johne, tohle už nemůžeš dělat.“

Kolem nich se shromažďovali lidé, uvědomil si John. Kuřáci a ostatní vystupovali z tanečního sálu, chtěli vidět rvačku a nějakou krev.

Ale žádná krev tu nebyla.

Rumunský princ, který se tedy jmenoval Vlad, si těch přihlížejících všiml taky. S posledním pohledem na Sherlocka zamumlal: „Už tě nebudu obtěžovat,“ proklouzl kolem Johna a vešel dovnitř.

&C&

John přecházel po balkónu sem a tam, pořád ještě vytočený. Čumilové se pomalu rozcházeli, když si uvědomili, že žádná show nebude. Sherlock seděl na zábradlí, ramena pokleslá. Zachvěl se zimou.

„Vidíš, tohle je přesně ten důvod, proč to tvoje zasraný svádění nebyl vůbec dobrej nápad!“ John procedil skrz zuby.

Sherlock neříkal nic. Zamyšleně si okusoval ret.

„No?“ pobídl ho John. „Nechystáš se říct něco tak debilního, jako ‚proč ses do toho pletl, Johne, když jsem měl všechno pod kontrolou‘ – když jsi očividně pod kontrolou neměl vůbec nic!“

„Ne, to jsem neměl,“ řekl Sherlock bez emocí. „Johne, něco na tom muži je. Je velmi nebezpečný.“

„Nepovídej!“ řekl John hořce.

„On… Nevím, jak to říct, on… zlomil moji vůli. Musí používat nějakou techniku hypnózy. To je fascinující.“

„Skvělý! Je to fascinující!“ John odsekl sarkasticky.

„Aspoň teď víme, jak láká své oběti. Vím, že je to vrah, ale můj předchozí plán očividně potřebuje nějaké úpravy.“

„Takže nehodláš jít zpátky, aby sis dal druhý kolo ve svádění hypnotickýho úchyláckýho krvesaje? To jsem fakt rád!“

Sherlock se na Johna poprvé podíval ostře.

„Proč jsi tak podrážděný? Co je s tebou?“

John se zastavil a zíral na Sherlocka.

„Co je se… Ten chlap měl ruce na tvém těle. Strkal ti svůj zasranej jazyk do tvý pusy. A kdybych tu nebyl, zatáh‘ by tě tamhle do toho kouta a vysál by tě víc než jedním způsobem!“

Sherlock se na něj jen díval, tvářil se trochu šokovaně. John si opožděně uvědomil, jak to znělo. Znělo to, jako kdyby byl nějaký žárlivý cvok. Dobrý bože, ale on byl žárlivý cvok. Kdo si myslí, že je, aby Sherlockovi říkal, kdo mu může a kdo nemůže strkat jazyk do pusy? Neměl na svého spolubydlícího žádné nároky. Ale nesnášel to, jak Sherlock vypadal – lehce omámený, jeho vyrovnanost ta tam, protože ho ten chlap líbal. Johna rozčilovalo, že tak Sherlock vypadal a že za to, jak se tvářil, mohl někdo jiný.

John se párkrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a podíval se stranou.

„Promiň,“ řekl škrobeně.

Sherlock k němu přistoupil a jemně promluvil.

„Teď na to není čas. Musíme toho muže chytit, než zas někoho zabije.“

John krátce přikývl. Bude vážně rád, až toho muže uvidí za mřížemi.

„Měl se složit. Kvůli tomu, jak jsem ho uhodil, měl jít k zemi.“

Sherlock začal znepokojeně přecházet sem a tam.

„Naneštěstí to vypadá, že je zcela v pořádku. Aspoň jsem ho přiměl říct mi své číslo pokoje – 213. Půjdu tam a vloupám se dovnitř. Musím najít nějaký důkaz, něco, co bude policie brát vážně.“

„Ty věci, které jsi zmiňoval v autě,“ řekl John. „Injekční stříkačka, hadičky -“

„Kanistry, ano. Musí to být v jeho pokoji. Budeš na něj dohlížet. Nespouštěj ho z očí. Nejspíš se bude snažit získat někoho jiného. To mu bude chvíli trvat. Až uvidíš, že míří ke svému pokoji, napiš mi zprávu.“

John přikývl a cítil obrovskou úlevu. Ano, tohle byl mnohem lepší plán. Byl rád, že to nijak nezahrnovalo Sherlocka a Vlada a to, že by ti dva měli být spolu. Ať si ten chlap svádí někoho jiného.

John vytáhl mobil, aby zkontroloval baterii, cítil se trochu paranoidně. Byla skoro plná.

„Až ti napíšu, vypadneš odtamtud, a je jedno, jestli něco do té doby najdeš nebo ne. Rozumíš?“

Sherlock přikývl, ale něco v jeho očích říkalo, že už nedává pozor.

&D&

John pozoroval Vlada, a ještě víc se při tom snažil být nenápadný. Vlad mu ale nejspíš vůbec nevěnoval pozornost. Přecházel po místnostech a neměl problém přitahovat pozornost a zvědavé oči. Po asi dvaceti minutách s Vladem začal mluvit nějaký atraktivní mladý muž, oblečený za policistu (no, striptérská verze policisty). Mladík vzal z tácu od číšníka dva drinky a jeden podal Vladovi. Vlad ho s přikývnutím přijal a –

„Mňáááu,“ zavrněl smyslný ženský hlas.

„Promiňte?“ řekl John a otočil se, protože, upřímně, jak často vám do ucha dělala nějaká žena zvířecí zvuky?

Byla to černá kočka. Nebo spíš žena, která byla převlečená za černou kočku. Vypadala jako kříženec Kočičí ženy, kterou hrála Halle Berry, a nějaká výstřední Barbie. Měla na sobě měkce vypadající černý sametový oblek, který odhaloval její stehna, a hluboký výstřih; jemné černé punčochy, černé boty na jehlách a ve vlasech čelenku s kočičíma ušima. Obličej neměla namalovaný, až na černé „fousky“ přes tváře, černý nosík a velmi rudé rty. Její tmavé vlasy splývaly po zádech.

„To tedy mňau,“ řekl John uznale.

„Všimla jsem si, že ses díval po jiném muži,“ řekla žena s jakoby smutným povzdychnutím. „Nevyšlo to? To je škoda. Byl to fešák.“

„No…“

„A vypadá to, že tamten je taky zadaný,“ řekla Černá Kočka a kývla směrem k Vladovi.

John se ohlédl – Vlad si pořád povídal s policajtem. „Napadlo mě, že máš rád tmavé, vysoké a štíhlé.“ Zapózovala, jednu ruku za hlavou. „Ujde to? Moje výbava je tedy spíš ‚dovnitř‘ než ‚ven‘. Docela doufám, že to hraješ na obě strany, hm?“

Byla tak troufalá a její výraz plný naděje byl tak roztomilý, že se John musel zasmát.

„Jak už to chodí, mám víc zkušeností na tvé straně.“

„Ach, mňam,“ usmála se potěšeně. „Myslela jsem, že vypadáš jako někdo, kdo si umí užít jakkoli. Pokud ti nevadí, že to říkám.“

„No… Asi mi to nevadí?“

Přistoupila blíž a sáhla okolo Johnova pasu, aby ho chytila za zadek. Šeptala mu do ucha.

„Promiň. Nemohla jsem odolat. Před hodinou jsem tě viděla ve vstupní hale. Někdo přešel kolem tebe a trošičku odhrnul ten plášť na stranu.“ John si vzpomínal, že se to stalo. „Ten pohyb mě zaujal a hádej, co jsem pak viděla?“

„Jsem jedno velké ucho,“ usmál se John.

„Viděla jsem tu tvou rozkošnou prdelku. Tak oblou a pevnou a pěknou. Až se mi z toho podlomila kolena. Přísahám bohu, že bych mohla omdlít, kdybych se na ni dívala moc dlouho.“

John se zasmál.

„Nech mě hádat. Máš v sobě svou třetí vodku s oční bulvou?“

„Druhou,“ řekla s úsměvem, „ale za tu chvilkovou slabost můžeš ty, na to vsadím cokoli.“

„Pokračuj,“ řekl John a položil jí ruku na pas, protože chtěl aspoň na chvilku cítit, jak je ten samet hebký.

A taky byl ještě dost naštvaný na Sherlocka, že se cicmal s podezřelým na tom podělaným balkóně. Jak mohl své tělo jen tak lehce využívat? Navíc s podezřelým z vraždy. Vždyť se k Johnovi choval, jako by byl z ledu. A proč by John sakra nemohl flirtovat? Copak byl navždycky odsouzený k marnému toužení? Měl se snad stát eunuchem? Sherlock by nikdy…

Sherlock.

John se rychle ohlédl, aby zkontroloval Vlada. Ale Vlad byl pryč.

John rychle proběhl místnostmi večírku, ale nikde Vlada neviděl, ani toho policajta. Vyběhl hlavní schodiště, nadával si za svoji blbost, a jak běžel, psal zprávu.

Ztratil jsem ho z očí. Myslím, že jde s někým nahoru.

A pak ještě jednu, když mu nepřišla odpověď.

Vypadni!

Pořád žádná odezva. John co nejrychleji procházel chodbami.

Kdyby běžel, ostatní by si ho všímali. Musel vypadat, jako že sem patří. Usmál se na pár, který kolem něj prošel. Byli oblečení jako Pan a Paní Mimozemšťani. Zřejmě existovaly mimozemské rasy, kterým z těla všude vykukovaly robertky.

„Dobrý večer,“ řekl John co nejmileji.

Co když už Vlad otevřel dveře do svého pokoje, za sebou policajta, a našel tam Sherlocka? Co by udělal? Na balkoně bylo vidět, že je prohnaný, John to viděl. Po tom fiasku, co na něj Sherlock zkusil, by si teď byl okamžitě jistý, že se ho snaží chytit do pasti.

John horečně hledal číslo pokoje.

Pořád žádná odpověď od Sherlocka.

Pokud se Sherlockovi něco vážného stane kvůli tomu, že John nedával pozor, že se nechal rozptýlit nějakou ženou, John by –

Dveře 213.

John stál před nimi, snažil se sklidnit dech, aby mohl poslouchat. Nic nezaslechl. Váhal, pak si vymyslel krycí historku. Pokud tam Vlad byl, John bude hrát, že je opilý, a že stále hledá Sherlocka a myslí si, že je s Vladem. To zabere. Než si to mohl rozmyslet, zaklepal.

„Sherlocku? Ssešš tam?“ John řekl a šlapal si při tom na jazyk, dost hlasitě, aby to uvnitř mohlo být slyšet. Dveře se otevřely.

„Co to děláš?“ syknul Sherlock. Rozhlédl se po chodbě a vtáhl Johna dovnitř, zavřel dveře a zamkl je.

„Proč jsi ještě tady?“ zeptal se John a s úlevou si všiml, že tu Vlad není. „Psal jsem ti. Právě sem nejspíš jde!“

Sherlock se zklamaně rozhlédl po pokoji a přitiskl si prst na ústa.

„Ššš! Nic jsem nenašel,“ zašeptal. „Nemá tu jediný kus vybavení.“

„Končíme! Musíme vypadnout!“ John zašeptal neústupně.

„Našel si někoho?“ zeptal se Sherlock a v obličeji měl ten svůj odhodlaný/intenzivní výraz.

„Ano, což je přesně důvod, abychom odsud teď hned vypadli!“

„Slyšel jsi mě?“ Sherlock syknul jemně. „Nic nemám! Musíme se skrýt a sledovat a -“

„Sledovat? Ne. Napiš hned Lestradeovi a -“

Sherlock zakryl Johnovu pusu dlaní. Naslouchali. Bylo slyšet přibližující se kroky, tiché, ale na koberci přesto slyšitelné. John si ani nestihl pomyslet ach, do prdele, když ho Sherlock stáhnul dolů pod postel.

John se nebránil. Slyšel zvuk klíče v zámku. Dokud nebyl pod postelí, ani si nevšiml, že je místnost zařízena ve starodávném stylu. Postel měla nebesa a byla docela vysoká – tak vysoká, že kolem ní bylo pár schůdků. A teď pod tou postelí byli schovaní, skryti za slonovinovým přehozem.

Vlad a policajt vešli do pokoje.

&E&

John předpokládal, že to nebyla ta nejdivnější situace, kterou on a Sherlock kdy zažili, ani náhodou. Ale byla dost divná. Byli pod postelí ve starodávném pokoji, ve kterém se sériově vraždící upír cicmal s mužem oblečeným jako striptér-policajt. Trochu to zavánělo ironií.

Sakra, ta ironie z toho úplně čpěla.

John i Sherlock leželi vedle sebe na zádech, dotýkali se jen ramenem. Lampička na nočním stolku byla rozsvícená a vrhala po pokoji jemné světlo. Dost světla se dostalo i přes přehoz pod postel, takže když John otočil hlavou, mohl docela zřetelně vidět Sherlockův obličej.

Sherlock se díval na spodní stranu postele – neopracované lamely byly asi čtyři palce nad jeho modrým nosem. Otočil hlavu na Johna. A zazubil se.

John pozvedl obočí, jako by říkal, že tohle je další skvělá kaše, do které jsi nás dostal, ale nestačil potlačit ten malý úsměv, který mu povytahoval koutky úst. Protože, krucinál, bylo to nebezpečné a směšné a fakt sranda.

John pokývl hlavou doleva směrem k okraji postele. Chytíme ho teď?

Sherlock krátce zavrtěl hlavou – Ne. Počkej.

Johna to moc nepřekvapilo. Sherlock řekl ‚skrýt a dívat se‘. Vzpomněl si na to, o čem mluvili v taxíku. Vrah napadal své oběti postkoitálně. Sherlock nebyl schopný najít jeho náčiní, takže chtěl nejspíš čekat, až bude Vlad připravený vysát svou oběť, po sexu. Což znamenalo, že Plán B byl, že on a Sherlock budou ležet pod postelí a poslouchat, jak si to Vlad a policajt rozdávají na posteli.

Najednou ta situace nebyla až tak vtipná.

John měl hlavu stále otočenou k Sherlockovi. Sherlock se na něj díval, ale pohled měl rozostřený. Poslouchal. John poslouchal taky. Z pokoje byly slyšet šustivé zvuky, ruce přejíždějící přes látku.

„Tohle normálně nedělám. Moji přátelé mě budou hledat,“ řekl policajt.

John si po chvilce uvědomil, že kdyby se Sherlockem neleželi pod postelí, přátelé už by toho policajta nikdy nenašli naživu. To má ale štěstí. Pokud tedy on a Sherlock zastaví, co se má stát.

„Noc, jako je tahle, si zaslouží trochu vzrušení a… svádění…“ ozval se Vladův hlas a byl z něj slyšet falešný rumunský přízvuk.

John zakoulel očima. Ale Sherlock neodpověděl, ani na Vladova slova, ani na Johnův výraz.

Jak poslouchal, tvářil se zadumaně.

Bylo slyšet další šustění látky, jak po ní klouzaly ruce, slabé vlhké zvuky (líbání). Někdo vzdychnul. „Mmm, jo. Jo…“

John byl napjatý, snažil se zůstat ve střehu a být připraven zaútočit. Ale ty zvuky tomu moc nepomáhaly. Ti dva muži si sedli na postel a lamely nad Johnem se mírně prohnuly. Zavrzaly, jak se na nich rozložila celá jejich váha.

Bože, byli přímo nad Johnem. Lamely se rytmicky rozpohybovaly. John si představil, jak Policejní kluk napůl leží na zádech a Vlad je nad ním na čtyřech.

„Mmm… Ah. (zalapání po dechu) Ano. Jo, lízej mě tam.“

Zvuky byly plné touhy a rozkoše. Byl slyšet zip. Johnovo zatracené tělo na to zareagovalo. Najednou mu došlo, jak blízko k němu Sherlock je a nakolik je nahý. Sherlock se svým pravým ramenem dotýkal Johnova levého, obličej otočený k němu, díval se mu přímo do očí. Vypadal tak neobvykle, jak měl své vlasy sčesané dozadu, v tom mdlém světle temný jak inkoust, obličej pomalovaný třpytkami a spirálkami. Ta barva na jeho kůži zvýraznila jeho fascinující modrošedé oči. Rty měly tmavý nádech a John si všiml, že byly trochu rozmazané, jak ho Vlad líbal. Ta myšlenka Johna znovu rozzuřila, ale se stejnou razancí pocítil i chtíč. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil proč. Vlad políbil Sherlocka a to bylo vážně hrozné. Ale Sherlock byl líbán. Něco na tom bylo.

Sherlockova ústa byla políbena; tím pádem bylo možné je líbat. Z toho důvodu je mohl líbat i John.

Lamely se znovu prohnuly, jak někdo nad nimi zabořil kolena do matrace. Zase zvuk látky. John vytušil, že Vlad stahuje policajtovi kalhoty. Pak si znovu lehli a vzdechy zintenzívněly, stejně jako vlhké zvuky sání.

„Ach, Bože… Jo… Ach, tvůj jazyk. To je tak skvělý…“

John nedokázal svůj mozek zastavit před tím, aby ho zásoboval obrazy, které doprovázely ty zvuky – jak Vlad klouzal jazykem po policajtově penisu, jak si vzal do pusy jeho špičku a začal mu kouřit. Přestože John toho chlapa nesnášel, nemohl popřít, že na něm bylo něco atraktivního, mocného. Bylo to cítit ve vzduchu.

Do prdele. John byl úplně tvrdý.

Najednou mu bylo neuvěřitelně trapně, protože on, dospělý muž a voják, se nechal vzrušit zvuky, které vydával sériový vrah, jak někomu kouřil (a taky se na tom podílelo to, že byl pod postelí se svým nádherným spolubydlícím, ale tenhle důvod byl snad ještě horší). Odvrátil hlavu od Sherlocka a podíval se nad sebe na lamely. Cítil, jak rudne hanbou. Nemohl si pomoct, letmo se podíval dolů mezi nohy, aby zjistil, jak moc byly následky téhle situace viditelné.

Byly viditelné zatraceně hodně. Svoji kápi měl zmačkanou pod sebou, jak ji zalehl, takže to mu moc nepomůže. Látka těch kalhot byla až moc pružná. Jeho erekce se necudně boulila nahoru, jako nějaká kytka vytahující se za světlem.

Zavřel oči. Fakt skvělý. Od začátku věděl, že tahle noc je hodně špatný nápad a měl pravdu – bylo to naprosté fiasko.

John ucítil dotyk prstů na své čelisti. Jemně pak otočily jeho hlavou k Sherlockovi. Podívej se na mě.

John polkl a otevřel oči, podíval se.

Sherlockův pohled byl soustředěný na Johna a vypadal… hřejivě a… pobaveně? Sherlock potichu pustil Johnovu čelist a položil ruku podél svého těla. Pak tím, že mírně zvedl hlavu a podíval se dolů, nasměroval Johnův pohled stejným směrem.

John se díval dolů. Sherlock měl taky erekci.

Bylo to tak nečekané, že John udělal jemný zvuk, něco mezi zalapáním po dechu a smíchem.

Oba se Sherlockem znehybněli, čekali, jestli je někdo z pokoje zaslechl. Ale nad nimi už policajt vzdychal téměř nepřetržitě a lamely se pohybovaly a vydávaly skřípavé zvuky. Neslyšeli je.

John se díval na Sherlocka. Sherlock se díval na Johna.

Sherlock pozvedl obočí a ironicky našpulil ústa. Jen my dva se zvládneme dostat do takovéhle situace.

Sherlock se podíval dolů na jejich erekce, potom směrem k okraji postele, a zatvářil se smutně. Dokud jsme oba tvrdí, nebude moc vhodné jen tak vyskočit a dopadnout sériového vraha.

Pak se podíval Johnovi do očí a pohledem neuhýbal, čelist pevně sevřená.

John neměl tušení, co měl ten pohled znamenat. Nebo možná jo, bůh mu pomáhej.

Pořád se snažil strávit ten fakt, že měl Sherlock erekci. Takže… nebyl asexuál. Sherlockova ústa nesla důkazy po líbání. Takže byla líbatelná. Sherlockův penis měl erekci, takže byl schopný erekce, vzrušení, stimulace, potěšení. Tím pádem ho John mohl potěšit.

Ta myšlenka byla tak úlevná, že se John chtěl rozesmát nahlas. Ani si neuvědomil, nakolik se obával nekonečné existence bez sexu, zamilovaný do muže, který neměl žádné libido. Neuvědomoval si, že až dosud tolik potlačoval svoji vlastní touhu, své přirozené reakce, a to vše, protože se bál, že Sherlocka nic nevzrušuje.

John ztvrdnul ještě víc. Jeho penis pulsoval, protože pokud tu byla nějaká možnost, že by si mohl teď vzít tohohle muže, co tu vedle něj leží prakticky nahý… pak byla jeho volba jasná, kurva jo, teď hned.

Sherlock se na něj pořád díval, nehýbal se, jenom zíral a čekal.

Čekal?

John nemohl pochopit, o čem to vlastně přemýšlel.

Tohle přece nemohlo být jejich poprvé. Ne pod postelí, na které leží sériový vrah. Ne na místě, kde se mohli sotva pohybovat, kde se k sobě ani nemohli přiblížit natolik, aby se políbili, kde nebudou schopní se dotýkat, kdekoliv budou chtít a kde při tom ani nebudou moct vydávat zvuky. Ty dvě nebo tři desítky představ, které měl John o jejich prvních dotecích, jejich prvním překročení té zásadní hranice, se ani neblížily k tomu, co se dělo teď. Představoval si čerstvě vyprané povlečení, hudbu, možná horkou sprchu, to, jak jeden druhého vášnivě strhnou na postel, chodbu, kde jsou přitisknutí na dveře jejich bytu, na lednici, na gauči před televizí, v dešti na střeše… Cokoli, jen ne tohle.

Ale tohle bylo tak divné, že to k nim sedělo.

John polkl. Poslouchal – zvuky nad nimi nenaznačovaly, že by se ti dva blížili ke konci. Měli čas. Kývl hlavou k Sherlockovi a udělal krok vpřed.

Johnova levá ruka ležela vedle Sherlockova boku. Nedalo mu žádnou námahu ji zvednout a zlehka ji položit na Sherlockův bok. Pod látkou těch hrubých šortek byla Sherlockova kůže příjemně teplá. Palcem sklouzl dolů pod okraj šortek. Ten pocit sametové kůže proti jeho palci byl elektrizující.

Nepřestával zírat do Sherlockových očí, připraven na odmítnutí, zmatený pohled nebo opovržení. Ale nic z toho neviděl. Sherlockova ústa se mírně pootevřela a rychleji dýchal. Jak se díval zpět na Johna, potemněly mu oči. Ta tvář vyzařovala ano. John polkl.

Podíval se dolů a sledoval, jak konečky prstů pohladily Sherlockovo břicho, ty krásně vyrýsované svaly. Bože, tolik se ho chtěl dnes večer dotýkat. Kvůli té malbě bylo pod jeho prsty hedvábně jemné, jako napudrované.

Lehounce ho hladil, tam a zpět, a přesouval se k výrazné bouli pod látkou šortek; a pak zase uhnul. Ty šortky byly dost těsné, ale jak John vklouzl prsty pod lem pasu, Sherlock vtáhl se zalapáním po dechu břicho a John byl schopný šortky trochu stáhnout. Sherlockova erekce unikla z nucené polohy dolů a dolehla na jeho břicho, takže se jakoby o vlastní vůli setkala s Johnovými prsty. John cítil, jak se špička penisu dotýká jeho konečků prstů a odtáhl šortky, aby ji mohl vidět. Musel ji vidět. Když odtáhl tu látku od Sherlockova těla, konečně ji uviděl, tvrdou a trochu vlhkou, nalitou a oblou.

John fascinovaně přejel palcem po špičce a nemohl uvěřit, že se tohle vážně děje.

Sherlock vedle něj znehybněl, prohnul záda a skousnul rty, oči měl zavřené. Johnova touha nad tím pohledem zaburácela, nad myšlenkou, že to on způsobuje tyhle Sherlockovy reakce, že to Sherlock chce.

S větší jistotou žalud znovu obkroužil palcem, natáhl prsty, aby uchopil celý penis, ale ty šortky byly příliš těsné.

Sherlockovy prsty překotně rozvázaly šňůrku na boku. Zvládl je povolit a odtáhnul cípy, takže měl John víc místa, aby se mohl pohodlně celou levou rukou vejít do šortek. Strčil ji tam, srdce mu bušilo dvakrát rychleji, jak ucítil Sherlockův pevný, těžký, lehce zpocený penis v ruce. Bylo to neuvěřitelně smyslné, ten pocit Sherlockova tvrdého ptáka. Ve skutečnosti to bylo tak vzrušující, že na moment John přemýšlel, jak bylo možné, že tohle nikdy dřív nechtěl, nebo jak to teď mohlo být tak vzrušující, když si předtím nikdy neřekl ‚jo, péro, tak to fakt chci‘.

Ale veškeré myšlenky byly odsunuty stranou kvůli bezprostřednosti tohoto okamžiku. Kvůli tomu pocitu ze Sherlocka v Johnově ruce, způsobu, jakým jeho pokožka klouzala po penisu, jak mu John honil, způsobu, jakým Sherlockovy boky vyrážely vzhůru trhanými, instinktivními pohyby. A výrazu Sherlockovy tváře, jak měl zvrácenou hlavu, krk prohnutý, kousal si rty, vráska mezi jeho obočím, jak se soustředil, aby nevydal zvuk.

Bože, vypadal tak svůdně. John by se snad mohl udělat jenom z toho, co mu prováděl.

Sherlock otočil hlavu a otevřel oči, aby se mohl podívat na Johna. Duhovky téměř zmizely pod zornicemi. Rty měl nateklé a zrudlé z toho, jak je kousal. Tvářil se omámeně, plný chtíče. Nepřestával přirážet do Johnovy ruky, nezpomaloval, a jeho dlouhé prsty se vplížily přes Johnovy boky a obratně rozepnuly dva knoflíčky z poklopce na jeho kalhotách. John zadržel dech, když ty prsty vklouzly dovnitř.

John málem narazil do lamel nad sebou, když se ho Sherlock poprvé dotkl. Zaplavovala ho rozkoš, jak ho ty prsty tiskly, klouzaly nahoru a přes něj. Ach, bože… Už jen ta myšlenka na to, že se ho dotýká Sherlock, byla stejně intenzivní, jako že se ho vůbec chtěl dotýkat. Že spolu mohli dělat věci jako je tahle. A taky že je Sherlock tak blízko něj, poddajný a chvějící se touhou.

Bylo to hrozně nepohodlné, Sherlockova dlouhá ruka na Johnově, v tom omezeném prostoru, jak se oba snažili dráždit toho druhého převážně pohyby zápěstím. Neustále do sebe potichu vráželi a překáželi si. John chtěl říct prostě mě to nech dokončit a pak ty můžeš udělat mě, protože to vážně nebylo ideální, ale nedokázal si představit, že by teď jeden z nich přestal – že by Sherlocka pustil, nebo že by Sherlock pustil jeho – protože to byl sakra dobrý pocit.

On i Sherlock si zírali do očí, pokud se zrovna nedívali jeden druhému na ústa, nebo nepozorovali ruce, jak se společně pohybují pod oblečením.

Bože, dost možná byl tohle ten nejzdrženlivější sex, jaký John kdy prožíval, a přitom to bylo tak sexy. John chtěl vzdychat. Vzdal by se svojí levé koule, aby mohl políbit Sherlocka na ústa, políbit ho tvrdě a hluboce, ale nešlo to. Byli k sobě nalepení rameny a nebylo tu dost prostoru, aby se John mohl otočit k Sherlockovi. Přece jejich první polibek nebude mít za následek natažený krk a nedostačující pocit uspokojení!

John si uvědomil, že ti muži nad nimi spolu šukali. Lamely se rytmicky prohýbaly a policajtík vydával vysoké kňouravé zvuky: Bože, šukej mě, víc, tvrdě!

John si uměl představit, jak tohle říká Sherlockovi, ten pocit, jak si ho Sherlock bere; nebo jak mu to říká Sherlock, zatímco John vráží do něj. Kdyby měl trochu prostoru, mohl by se překulit a zalehnout to úžasné tělo právě teď, třít je o sebe… Jo, bože… John byl vážně blízko.

A Sherlock taky. Nakrčil obočí a ret se mu chvěl, jakoby snad plakal. Volnou rukou popadl Johnovo zápěstí a pohyboval rychleji, těsněji, dvakrát a pak John ucítil, jak Sherlockův penis pulsuje, ucítil jak mu horké, vlhké semeno vystříklo na loket. Sherlock se mu díval do očí s jakoby bolestným výrazem, jak musel v sobě všechno zadržovat. Sherlockova ruka se na Johnovi zastavila těsně před tím, než se udělal, a to byl John tolik, tolik blízko. Když ho tak viděl a cítil jeho horký a tvrdý penis pulsovat proti svým prstům, no, sakra… Jakmile se Sherlock trochu vzpamatoval a začal svou rukou znovu pohybovat, John pustil Sherlockův vadnoucí penis, přikryl jí Sherlockovu ruku a těsně sevřel. Jednou, dvakrát, třikrát a explodoval.

&F&

Nic u sebe neměli, tak ejakulát otřeli do koberce. John v duchu pronesl omluvu k pokojské. Zapnuli se. Sherlock se díval na Johna s omámeným a pobaveným pohledem. No! Tak to bylo nečekané. Překvapuješ mě, Johne.

Ano, Sherlocku, myslel si John, a taky jsem moc rád, že jsi mě překvapil. Vlastně: hale-kurva-luja.

Sherlock střelil pohledem k okraji postele. Když se jeho oči znovu setkaly s Johnovými, vypadaly naprosto jinak, byly jak z oceli.

Připraven?

John přikývl a ucítil záchvěv očekávání.

Po pár minutách aktivita na posteli ustala. Na chvíli bylo slyšet jen těžké dýchání.

„Dal by sis sklenku vína? Nějaké jsem předtím otevřel.“

„Jo, to by bylo skvělý,“ řekl policajt.

John se zamračil na Sherlocka. Teď?

Sherlock zavrtěl hlavou. Ještě ne.

John předpokládal, že cokoli dal Vlad své oběti, nebylo to smrtelné. Jen takové, aby ho to odrovnalo. Byl slyšet zvuk skleniček a nalévání tekutiny.

„Dopij to,“ řekl Vlad. „Nerad vidím, když se vylévá dobré víno.“

A po pár minutách: „Tak, to by bylo.“ Vladův hlas byl tichý a temný. „Dobrou noc, můj milý.“

Sherlock položil ruku Johnovi na zápěstí. Ještě ne.

John se napjal. Začínal mít trochu obavy. Neměl u sebe zbraň a Vlad už předtím dokázal, že se podivuhodně dobře umí vypořádat s tím nejhorším, co mu John umí naservírovat. Alespoň na něj teď budou dva. A Sherlock byl docela silný bojovník. Ale stejně.

John levou rukou uchopil jílec dřevěného meče a přál si, aby byl skutečný. Tři stopy ostré chladné oceli by se teď vážně hodily. Na to měli myslet dřív. S jeho kostýmem by ho pustili dovnitř i s opravdovým mečem. A potom by –

Sherlock sevřel jeho ruku. Seshora byly slyšet slabé a velmi znepokojující… srkavé zvuky.

Sherlock naznačil pusou teď.  Ve stejnou chvíli se John překulil doprava a Sherlock doleva, rychle se postavili k posteli.

Na posteli neležely žádné hadičky, žádná stahovadla ani kanistry nebo stříkačky. Byl tu pouze Vlad, nakláněl se nad svou obětí. Hlava policajta byla nakloněná do strany a byl bez sebe a bledý, na krku stopy po kousnutí, ze kterých vytékala krev. Vlad zvedl svou hlavu a zuřivě na ně zasyčel, ústa měl celá od krve.

Předchozí

Další

**

..info o povídce..

Advertisements

14 komentářů Přidejte váš

  1. katyka napsal:

    Ježííš, to je taká prča!Je to desne vtipné (Mycroft ako jašter), dramatické (pravý upír!), a sexyyyyyy (všetko ostatné) ! Nejako som nečakala, že to bude pravý gróf Drakula, aj keď pri tých náznakoch na balkóne som trochu zneistela. Aby si Sherlock s Johnom začali brávať na riešenie prípadov dubový kolík 😀 Ďakujem za preklad, už sa hrozne teším na poslednú kapitolu 🙂

  2. Eliška napsal:

    Úúúúúúžasný! Jo, někdy je sakra těžký udělat ten krok dopředu, ale když se naskytne taková krásná příležitost 😉 Už se nemůžu dočkat pokračování 🙂

  3. Lilith Rose napsal:

    Dočkala jsem se!
    Ten upír je fakt super! Jsem vážně zvědavá jak ho zlikvidují a jestli vůbec!
    A ta scéna pod postelí… ta nemá chybu! Takhle jsem si začátek jejich vztahu nepředstavovala! Je to něco originálního! Fakt boží překlad a snad brzy bude pokračování.
    Díky tvým stránkám jsem se stala fanouškem Sherlocka a Johna. Dokonce jsem si už koupila originál knihy o Sherlym a po nocích čtu.
    Díky za vše!
    S láskou Salazaret

    1. miamam napsal:

      Uau, díky! O.O no to jsem vážně ráda, že jsi právě díky téhle stránce čerstvou fanynkou… To mě teda dostalo… Už to mám přeložené, teď už jen upravit a poslat betě, snad bude mít brzy čas 😉 mmch, kterou knihu sis to koupila?

      1. Lilith Rose napsal:

        Tak to se moc těším! Už aby to bylo!
        No koupila jsem si ty tři díly v jedné knize – Skandál v čechách, Pes Baskervillský a Poslední případ. Protože druhá serie byla vážně luxusní! A ten konec… prostě jsem musela vědět jak to bylo v originálu 😀
        Sal.

      2. Lilith Rose napsal:

        Tady je odkaz… už jen to že na obalu je BBC Sherlock! 😀
        http://knihy.abz.cz/prodej/3-x-sherlock-holmes

  4. KalamityJane napsal:

    Dneska to mám samého Drákulu – jeden tady, jeden u Casiopey a rozhodně si nestěžuju. 😀 Krásná kapitola! ♥ Ani jsem nevěřila, že se ti dva pod postelí k něčemu rozhoupou a naivně jsem si myslela, že to zaheslování je kvůli Vladovi a policajtovi… Strašně moc se těším na další kapitolu, tuhle jsem vyhlížela každý den… Děkuju za krásný zážitek.

  5. miamam napsal:

    njn, rumun musí být rovnou Dracula 😛 Děkuju 😉

  6. Loputres napsal:

    Wow smekám. Už se těším na třetí část. Já už tak podvědomě tušila že pod rumunský princ bude upír 😀 Díky za překlady a skvělé povídky.

  7. Sanasami napsal:

    pááááááááááááni ja nemám slov proste páááááááááááááááááááááááááááni …….pokračkoooooooooooooo

    1. miamam napsal:

      hehe 🙂 ta spousta písmenek je taky docela výřečná 😛

  8. Terka napsal:

    Juhů, paráda! Chodila jsem sem aspoň třikrát denně, abych se koukla jestli už přibyla nová kapitola. Tak jsem se konečně dočkala 😀 Bude i třetí? Řekni, že jo, prosííím! 🙂

    1. miamam napsal:

      Jasně že bude i třetí, přece to neopustim jen tak uprostřed! 😀 Díky 🙂 p.s. můžeš si nechat novinky o tom, že se tu něco objeví, zasílat přes e-mail – na stránce úplně dole je follow via e-mail 😉

  9. Taz~ napsal:

    Toto je úplne úža-kurva-sné! Čítala som to už síce niekoľkokrát v angline, ale v preklade to dáva úplne iný rozmer. 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s