Ať máš vítr vždycky v zádech – část první

Kalerme si na chvíli odskočila od betování a překladu snarry věcí a pustila se do krátké BBC Sherlock povídky, kterou napsala philo. Pokud čtete Harry Potter fan fiction, můžete ji znát díky povídce The Apple Tree, která byla také přeložena pod názvem Strom poznání.

Přijde mi příhodné uveřejnit překlad její Sherlock povídky, když už se nám konečně blíží premiéra třetí série. 🙂

Sherlock je zpět. John a Mary chystají svatbu. Dosud si Mary myslela, že John s ní bude absolutně šťastný, ale ono to nejspíš není tak úplně pravda. Nebo ano?

Info o povídce zde.

Ať máš vítr vždycky v zádech

část první

Ten dort chutná úžasně. Je to jedna z těch noblesních rolád s kávovo čokoládovou polevou, s křupinkami a zdobením a jedním malým kouskem už si stihl umazat košili. Snažil se to vyčistit utěrkou, ale teď to vypadá jen jako hnědá skvrna.

Mohla být od čehokoli.

Ale není.

Je od dortu.

John už měl dva kousky a teď ho láká ta patka. Patka je nejlepší, je na ní víc polevy než na samotných kouscích.

Zvláštní, o kolik čokoláda lépe chutná po jedné nebo dvou sklenkách.

Harry by poznala, kdyby snědl i druhou patku.

Ona sice není Sherlock, samozřejmě, nikdo není jako on, ale k tomu, aby to poznala, nepotřebuje příliš dedukovat.

Odpustí mu, že řádil v její lednici a snědl její roládu. Stejně ji určitě koupila pro něj: byly tu dvě, a ona si vždycky hlídá, kolik čeho sní.

Dva kousky by mohly být pro jednoho muže tak akorát.

Ale ta druhá patka… Pozná to.

Měl radši přespat u kamaráda, než u Harry. Ale je fakt, že se o tom vážně nechtěl s nikým bavit, a všichni se ho vyptávají.

Jak se má asi cítit? Sherlock je zmetek a je naživu.

Mary je v jeho bytě a užívá si rozlučku se svobodou.

A John neví, co má cítit, co si má myslet.

Je opilý.

Je mu z Harry na nic. Nesnáší, jak se Harry vzdává a neumí se ovládnout. Snaží se chovat přirozeně, ale vždycky je to namáhavé.

S vůlí na tom byl vždycky lépe. Má rád ten pocit kontroly, to vítězství.

Pokud ten zákusek sní, Harry bude vědět úplně přesně, kolik whisky předcházelo, ať už tu lahev schová nebo ne.

Oba znají svoji minulost.

On má svoji vůli. A pití ji rozleptává. Uvědomí si prchavou vzpomínku na svého otce, setřese ji, setřese ho.

Rozhodně nemá v úmyslu být jako jeho otec nebo jeho sestra. Prožívá ten strach celý život, je konstantou, zastrčeným vědomím, myšlenkou „jsem tady, pro lásku boží, kvůli mé vůli, nebudu jako oni.“

Nasrat. Uřízne si konec rolády. Chutná skvěle, jeho chuťové buňky ožijí, jeho útroby zaprosí ještě předtím, než polkne, jeho svaly a ostatní buňky křičí nad jeho zradou.

Má už po krk být tím rozumným.

Doklopýtá do kuchyně a zapne konvici na vodu.

Po roládě je mu těžko. Ještě ale nevypil tolik, aby zvracel. Kdyby si dal ještě sklenku nebo dvě, možná by to šlo.

Nesnáší zvracení.

Místo toho nalije vroucí vodu do hrnku, opaří si ruku. Pytlíčky s čajem, jaké našel u sestry, jsou staré a jejich chuť prachová. Harry má radši mátový čaj, nebo ten jasmínový. Sakra, vždyť to ani není čaj. Strčí roládu zpátky do krabice, najde pod dřezem igelitový sáček, do něj šoupne krabici i s roládou a všechno hodí do koše.

Harry je na Maryině rozlučce: třeba zapomene, že koupila dvě rolády.

John usne vsedě na sedačce.

„Mohl jsi mě praštit,“ říká Sherlock hned po tom, co se John probudí a dívá se na něj ze židle naproti.

„Greg se mě ptal, jestli jsem tě praštil. Nechápu, proč to ostatní považují za rozumnou odezvu někomu, kdo mi zachránil život,“ odpoví John a mne si rukou obličej. Jeho porost škrábe a na jazyku cítí pachuť. Bože, jak mu musí táhnout z pusy. Potřebuje čaj.

Sherlock se na něj dívá.

„Překvapuje mě, že jsi nevydedukoval, že potřebuju čaj,“ řekne John. „Určitě se od tebe očekává, že budeš vědět o všech mých potřebách. A že se o mě postaráš.“

„Jistěže potřebuješ čaj. Nevěděl jsem, že se vzkříšením je svázáno také otroctví,“ odvětí Sherlock.

John vyprskne smíchy. Nemůže si pomoct. Vstává. Křupnou mu kolena. Záda protestují. Jeho hlava je na tom hůř. Vpotácí se do kuchyně, v ruce ucítí váhu konvice a zapne ji.

Sherlock může předstírat, že se nic nezměnilo, ale konvice je zapnutá a čeká.

John zamíří na toaletu a močí tak dlouho, až je překvapený, že to jeho měchýř vydržel celou noc. Kartáček má v taštičce v pokoji pro hosty, tak si aspoň vymáčkne trochu pasty na prst a snaží se vyčistit si zuby.

Opláchne si obličej a už se cítí aspoň trochu jako člověk, a tak zamíří zpátky.

Sherlock se ani nepohnul.

John si povzdychne, připraví jim oběma čaj a přinese jej do obýváku. Sherlock natáhne ruku pro svůj čaj, ještě než ho John stačí položit.

John stojí, protáhne si záda a nohy a pak si pořádně lokne. Je to horké a mokré, ale ani chuť zubní pasty neskryje fakt, že to tak není správně.

„Co jsi čekal, že udělám?“ ptá se Sherlock. „Nehodlal jsem tě nechat umřít.“

„Ne,“ říká John. „Myslím, že jsem teď docela rád.“

Sherlock přimhouří oči.  Otevře pusu, a pak ji zase zavře.

Oba popíjejí svůj čaj.

„Ty se na mě nezlobíš,“ řekne Sherlock, jako by na to přišel právě teď. „Všichni ostatní ano.“

„Nezlobím se, protože jsi mi zachránil život, ani proto, že jsi naživu,“ odpoví John. Posadí se a hlavu si opře o polštáře, jako by ji měl příliš těžkou.

Sherlock usrkává čaj. Když promluví, jeho hlas je pevný. „Tak co tedy? Věci se změnily.“

John posměšně vydechne.

„Co?“

John se napřímí a vezme si svůj hrnek s čajem.

Sherlock má čaje po krk. Je to útočná zbraň.

„Nic není jako dřív. Sám bys to měl vědět nejlíp.“

„Ano, ale mělo by to být lepší. Udělal jsem správnou věc. Zachránil jsem tě. Zachránil jsem paní Hudsonovou-“

„Bože!“

Sherlock zmlkne.

John vstane a vyrazí do kuchyně, šátrá v chlebníku. Dva plátky chleba strčí do topinkovače.

Sherlock si stoupne a vyčkává v prostoru mezi kuchyní a obývákem.

John zaloví v lednici a vytáhne floru light a nutellu.

Sherlock nesnáší náhražky másla. John taky, anebo aspoň dříve ano. Sherlocka nepřekvapuje, že Harry u sebe nic jiného nemá.

Topinkovač cinkne.

„Johne,“ řekne Sherlock. Připadá mu, že je moc vysoký, jeho ruce moc dlouhé. Vědomě je nechává u těla, snaží se nezatínat pěsti.

John namaže floru a nutelu na oba tousty a přistrčí talíř k Sherlockovi.

Rozkrojil tousty na půlky, ale nechal je na jednom talíři. Sherlock pozná nabídku míru, když ji vidí. Zvedne toust a ukousne si.

John jde s talířem na pohovku. Zády k Sherlockovi prohodí: „Jsem zklamaný, Sherlocku.“

Toust v Sherlockových ústech se dotkne jeho patra, je suchý a znemožňuje mluvit. Zhořkl.

„Já –“

„Ne z tebe – no, jen částečně,“ odsekne John. Ukousne si, žvýká a vše spolkne se zbytkem čaje.

Studeného čaje, jak Sherlock odvodí z jeho lehkého ucuknutí. Přinutí se vyčkat.

„Jsem zklamaný z toho, že jsem – že jsi – že jsi mi nedůvěřoval –“

„To nebyla otázka důvěry –“

„Ale ano, byla,“ odpoví John bezvýrazně.

„Nerozumíš –“

„Ne,“ řekne John výhružně, „to ty nerozumíš. Jsem voják. Nerozumíš, že to krom jiného znamená, že s tebou můžu držet krok, zabíjet a jít dál. Nevíš, co znamená pracovat v týmu, žít v týmu, spoléhat jeden na druhého kvůli přežití.“

„Do armády by mě jistě nevzali –“ zamítne Sherlock.

„No jo, nebuď zas ten chytrej,“ odsekne John. Našpulí pusu způsobem, jak to dělává, když se snaží některá slova spolknout. Narovná se v ramenou a Sherlock rozumí i tomuhle. Uvědomí si, že ten pohyb zrcadlí, jen si u toho připadá, jako že se protahuje nebo spíš natahuje.

„Nechme to být. Záleží na tom, co chceš,“ řekne John.

Sherlockovi se rozbuší srdce. Obvykle ten pocit uvítá, fyzická zpětná vazba na nějaké vzrušení.

Ale teď si nepřipadá vzrušený.

„Ne,“ řekne. „Pověz mi to,“ dodá jen proto, aby se ujistil, že si John nebude připadat odmítnutý, když to nechají být.

John přikývne, a pak odejde z místnosti, vyběhne schody nahoru.

Sherlock čeká.

Když je John zpátky, v ruce má svůj elektrický holicí strojek a přejíždí jím po tváři. Už myslí dopředu, na to, až tu Sherlock nebude. Sherlock zaskřípe zuby.

„Myslím, že za to můžu já,“ řekne John zvýšeným hlasem, snaží se přes bzučení strojku mluvit hlasitěji . „Domníval jsem se, že jsme tým, a že ty i já fungujeme na stejném principu. Jsi civilista – měl jsem si uvědomit, že tomu vlastně skutečně nerozumíš.“

Sherlockovi přijdou na mysl hned desítky odpovědí. „Neuměl bys předstírat takový smutek,“ řekne nakonec.

„Ne,“ souhlasí John a Sherlockovi se uleví, že aspoň o tomhle se hádat nebudou.

„Možná bych nebyl tak zdrcený,“ odvětí John, bradu vystrčenou, jak se strojkem snaží dostat všude.

„Ale byl bys; podle všeho jsi skutečně byl,“ řekne Sherlock ostřeji, než původně chtěl.

„Možná by se lidé domnívali, že po tom všem se o našem vztahu vážně mýlili,“ navrhne John. Podívá se po místnosti a všimne si malého zrcátka na lednici, zamíří k němu.

Sherlockův mozek je unavený. Je v něm prázdnota plná nenasytných prstů, sápají se a škrábou po prázdnotě, ostré a působící bolest.

„Vídali nás pořád spolu a mysleli si, že jsme milenci,“ vysloví John konečně. „Kdybych nevypadal dostatečně zdrcený žalem nad ztrátou svého životního partnera, abych uspokojil jejich očekávání, možná by odvodili –“

Sherlock odfrkne. Nechce přerušit Johnův tok myšlenek, jen prostě nemůže potlačit ten zvyk zamítat dedukční schopnosti většiny lidí.

Ten nervózní pocit v břiše je horší, ne lepší.

John se na něj podívá.

„Ti najatí střelci by vydedukovali, že nejsem mrtvý. A pak by tě zabili.“ Sherlock sebou mrskne zpátky do křesla.

„…Nebo by možná… Možná by vydedukovali pravdu,“ dodá John zvolna.

Sherlock přimhouří oči.

„…že jsme jen přátelé a kolegové.“ John se na moment zamyslí. „Nebo že jsme, no víš… Britové. Naškrobení. Že neuznáváme veřejné projevy emocí a žalu.“

„Choval by ses rozdílně, kdybys byl věděl –“

„Kdybych to věděl,“ zavrčí John, „myslíš, že bych tě nechal seskočit z té podělané střechy?“

Pomalu zvyšoval hlas. Ovládne se a otočí se k Sherlockovi zády.

Sherlock vidí, že se mu chvěje ruka. Není to ta, ve které má obvykle třas. Nebo ano? Jeho mysl mu přijde dost zmatená.

„Na seskok ze střechy ses připravil dokonale, provedl jsi všechna opatření. Ale nemohl jsi vědět, že to budeš muset udělat, nemohl jsi vědět, že budu zpátky včas, a že to uvidím. Kdybych se na tebe nedíval – kdybych to neviděl –“

„Pomohlo mi, že jsem tě viděl vystoupit z toho taxíku. Věděl jsem, že to, co se chystám udělat, má význam. Policie pak našla stopy po neznámém střelci v budově od naproti –“

„No a co? Věděl, že přijdu? Spíš tam byl proto, aby zastřelil tebe, než mě,“ odpoví John. „Ani zkurvenej Moriarty nemohl tušit, že se přede mnou odděláš – kdyby ano, aspoň by to tak sám narafičil.“

Sherlock neví, co má říct. Je to holá pravda. Proč ho tohle nenapadlo?

„Co mi vadí, Sherlocku, není to, že jsi byl tak zatraceně surový, ale že jsi mi nedůvěřoval –“

„Už jsem vysvětlil –“

„Co? Že jsi nemohl důvěřovat , ale mohl jsi důvěřovat Molly, své síti bezdomovců, nebo kdo to odvezl ten zatracenej náklaďák s prádlem, a také každému druhému v Bart‘s, jak to tak vypadá? Myslel sis, že oni dokážou udržet tajemství, ale já ne?“

„Nikdo je nesledoval!“

„Vždyť chodil s Molly, aby se k tobě poprvé dostal!“

„Ano, ale on věděl, že to vím, takže –“

„Ježíši, Sherlocku, vsadil jsi na to její bezpečí?“

„Myslíš, že to byla jen hra, že?“ odsekl Sherlock. „Nemohl jsem přece vědět předem, co udělá –“

„Ne, to jsi nemohl, že je to tak?“ John má ruce v bok.

Sherlock se náhle zastaví. „Myslíš, že jsem si neprošel všechny možnosti? Nezvážil všechny faktory –?“

„Přesně tak,“ řekne John a nakloní se k Sherlockovi, svým prstem ho dokonce píchne do hrudi, „protože jsi nezvážil jako faktor, že ne?“

„To všechno bylo kvůli tobě!“ vykřikne Sherlock.

Na moment je hrobové ticho. John ustoupí o krok zpět. „Ne, to tedy nebylo,“ řekne. Natočí hlavu.

Sherlock ten pohled zná. Znamená to, že John přemýšlí nad tím, jestli Sherlock dokáže něčemu porozumět.

„Chtěl jsi ho porazit. Přišlo ti, že jsi víc nad věcí, než obvykle, protože jsi to měl pod kontrolou. A ano, opravdu si cením toho, že ses staral i o mé bezpečí. A také o bezpečí paní Hudsonové. O Gregovo. Moriarty tě musel dobře znát, když věděl, že ho máš taky rád. To se jen tak nepozná, ne?“

„Co tím chceš říct?“

„Chci říct, Sherlocku, že když jsi nad věcí, chci tam být s tebou, ne pod tebou.“

„To není tak jednoduché – nechápeš –“

„To, co tvůj obrovský mozek chápe, to víme všichni. Ale ty nechápeš, že jsem na tvojí straně a ty jsi na té mé. Mohli jsme – ty jsi mohl – prodiskutovat své plány. Protože tehdy bychom mohli zvolit něco jiného, sakra, než ten tvůj zhovadilej rádoby plán!“

Sherlockovi zběsile buší srdce. Přemítal – myslel si – když byl pryč –

„Jako například?“ Nedokáže ve svém hlase potlačit ten sarkasmus. Je to obranný mechanismus, ví to. Ví, že se nemusí před Johnem obhajovat, ale nemůže si pomoct.

„Mohl jsem mu hlavou prohnat kulku.“

Sherlock je tak vyvedený z míry, že nemá co říct. „Na to jsi příliš zásadový,“ řekne nakonec.

John se zasměje. „Neřekl jsem, že by se mi to líbilo.“

„Nebylo to jako s tím taxikářem –“

„Ne? Protože ten taxikář na tebe vytáhl zbraň? Protože tehdy jsi byl taky kolosální pitomec, ale to jsem ti odpustil, protože tehdy jsi ještě nevěděl, že mě máš. Ale to asi nestačilo, abys mi důvěřoval natolik, abych ti kryl záda. Po tom večeru jsem tak nějak věřil, že to víš. Jak jsem se mohl tak splést, Sherlocku?“

„Já – my – takoví nejsme,“ vyhýbá se Sherlock odpovědi. „Nejsme – nezabíjíme záměrně –“

Sarkasmus, který byl cítit z Johnova uchechtnutí, chutnal hořce.

„Taky jsem si myslel, že takoví nejsme. Že půjdeš a zabiješ se. Že půjdeš a budeš předstírat, že ses zabil. Že se mnou budeš jednat jako s obětí, kterou musí někdo zachránit. Jak se tomuhle podobáme, Sherlocku? Kdy jsem se stal paničkou v nesnázích a ty mým vznešeným rytířem? Taky mám nějaké dovednosti, a věř tomu nebo ne, medicínu nedělám jen s nějakou náhražkou mozku. Někdy mívá malé nápady, ale často jsou mnohem lepší, než ty sračky, se kterými přijde ten tvůj.“

Sherlock cítí tik ve tváři. Je to něco nového, tik ve tváři ještě neměl. „Neměl jsem příliš času na plány.“

„Ne, protože ses jím nechal zahnat do kouta. Nechal jsi ho dostat se ti pod kůži. A myslel sis, že ti s tím nemůžu pomoct. Prostě tě ani náhodou nenapadlo, že bych s ním měl nějaký úmysly. Ano, rozumím, že nejsme Batman a Robin, a je mi jasné, že Sally Donovanová bude mít nejspíš záchvat, až se dozví, že tě vedla tvá pro ni až do té doby nepovšimnutelná morální stránka – sakra, Anderson se podle Grega ještě nevzpamatoval z šoku, že ses zabil, jen abys ostatní zachránil. Ne protože si myslel, že jsi mrtvý, pochopitelně, ale protože to znamená, že se v tobě opravdu mýlil. Neříkám, že teď nebudeme ostražití, ale raději bych byl zastřelil toho hnusnýho parchanta a hnil ve vězení, než zvolit to řešení, s jakým jsi přišel ty.“

John je – to je směšné. Místo toho řekne, „Jeho zastřelení by nezničilo jeho síť –“

„Ne. Mohli jsme se jejím ničením bavit oba.“

Sherlock pocítí tak silnou touhu po tom všem – po minulosti, která se nestala, pro všechny ty chvíle od okamžiku, kdy skočil a přál si, aby po svém boku měl Johna, a mohl se smát a vyprávět o tom, co se stalo, mohlo to být spíš vzrušující než děsivá dřina, a Sherlock při tom všem málem přeslechne, co říká John.

„…nebo neudělat nic z toho.“

„Cože? Musel jsem zničit jeho síť –“

„Proč?“ John si složí ruce na hrudník. „Kdybychom ho odřízli předtím, než na nás nasadí ty zabijáky, proč bychom měli ničit jeho síť?“

„Někdo by po nás mohl jít kvůli pomstě –“

„To je něco, co tu bude hrozit vždycky. Proč byl jiný? Se zatraceným Moriartym by to bylo méně pravděpodobné. Tedy pokud neměl milenku, nebo nějakého člena rodiny, který by o něj stál, proč by to dělali? Kdokoli z jeho spolupracovníků by byl na vrcholu blaha, kdyby převzal jeho organizaci, a šéfové menších divizí by byli nadšení, že Moriarty vytáhne své lepivé prsty z jejich kšeftů, aby se o ně mohli postarat sami. Komu sešlo na tom, jestli Moriarty žije nebo ne?“

„Víš vůbec, kolik zločinců jsme dopadli –“

„Jistě jsi provedl zatraceně dobrou práci,“ přeruší ho John neúnavně, „a vyhýbáš se mé otázce.“ Chvilku počká a pak tiše dodá: „Nemuselo se to stát takhle, Sherlocku. Kdybys mi jen důvěřoval.“

Sherlock polkne. Připadá si jako kůň; měl na očích klapky. Rozhodl se sám je nosit, viděl jen cestu, kterou si sám zvolil, aby se mohl vrátit zpátky. Do Londýna. Ke svému starému životu. K Johnovi. „Budeš se ženit,“ řekne.

John jde do kuchyně.  Jeho ramena už nejsou tak napjatá.

„To ano,“ odpoví. „Murray bude mým svědkem,“ dodá a znovu postaví konvici na čaj. „Svatba je příští týden, v pátek v 10 hodin. Paní Hudsonová bude ráda, když ji doprovodíš.“

To je pozvání.

„Aspoň nebudeš pořád svádět ženy kvůli sexu,“ řekne Sherlock pohrdavě.

„Pravda, pravda,“ zakření se John.

Sherlock z Johnova uvolněného postoje pozná – i přes projevy kocoviny – že si sex dopřává neobvykle často a je s tím velmi spokojený.

V ten moment se otevřou dveře a objeví se Mary a Harry.

Sherlock ještě Mary nepotkal. Je menší než John, štíhlá a ve formě.

„Afghánistán nebo Irák?” řekne Sherlock.

John si posměšně oddechne a přidá vodu do konvice.

„Afghánistán samozřejmě,“ pokračuje Sherlock potěšen Johnovou reakcí. „Tam jsi nepotkala Johna.“

„Ne,“ odpoví Mary, „nebo by nikdy nepotkal on tebe. Sbalila bych ho totiž dřív.“

John se opět zakření. Rozzáří se mu celý obličej.

S tímhle Sherlock nemůže soupeřit.

„Přinesla jsem dort,“ ozve se Harry. „Je z Marks & Sparks.“

Sherlock zaznamená napětí v Johnových ramenou, když Harry zamíří k lednici.

„Ježíš, Johne,“ vyjeví se, „nemůžu uvěřit, že ses ho ani nedotkl. Taky jsem koupila dva.“ Oba vytáhne. „Meruňkový nebo cappucino?“ zeptá se. V lednici jsou dvě nové krabice od obou.

Johnův pohled sklouzne k Sherlockovi. Sherlock na něj mrkne – doznání. Pod záminkou, že jde vyhazovat použité čajové sáčky, John nahlédne do koše. Sherlock i z koše odstranil zbytky dortu, který tam John předtím vyhodil. John se kvapně rozhlédne po místnosti, a pak zpátky na Sherlocka. Láhev od whisky není nikde k vidění.

Sherlock si všimne, že na něj Mary kouká.

Na tácu je připraven čaj a dort a všichni se usadí v obýváku. Sherlock je duchem mimo, když se probírá rozlučkový večírek, dokud se na něj Mary neobrátí a zeptá se ho: „Kde teď budeš bydlet, když jsi zpět? Našel jsi už nějaké místo?“

„Paní Hudsonová říkala, že jí nájemníci z 221B včera předali výpověď.“ Sherlock přimhouří oči.  „Kde budete žít vy dva? Ve služebním bytě?“

„To snad ne,“ odpoví mu Mary. „Jsem ráda, že se odtud dostanu pryč, když jsem doma, děkuji pěkně.“

„Budete žít v Johnově bytě?“ Byl tam jen jednou, ale stejně ví, že se ještě pořádně nenastěhovala. Také je to malý byt.

„Pokoje v 221C nejsou tak vlhké jako ten pokoj vpředu,“ odpoví. „S mým příjmem, a jestli John vezme to místo zastupujícího lékaře, bychom si to mohli dovolit.“

John si poposedne. Sherlock cítí to překvapení, které z něj sálá, ale Mary se dívá na něj, ne na Johna. Sherlockovi se opět rozbuší srdce. Asi si přivodí arytmii. Co to proboha dělá?

„Marta si nemůže dovolit zařídit ten pokoj vpředu, a my v tuhle chvíli taky ne,“ řekne Mary. „Je tam skvělá velká kuchyň, ale trochu retro, vážně,“ otočí se k Harry, „celá z umakartu a žluto-oranžová. Příšerná, ale mě se líbí.“

Harry se zasměje a Johnovi to nedá, usměje se také. Sherlock už chce, aby Mary pokračovala. Už před časem viděl 221C, určitě ale nechtějí –

„Jsou tam taky schůdky na zahradu,“ pokračuje Mary, „a Marta říkala, že je můžeme použít, spíš je to taková terasa, ale jsou tam pěkné cihlové zdi. Mohli bychom odsunout popelnice, aby bylo místo na stolek se židlemi: v létě by to bylo fajn. Jako ložnici bychom museli používat zadní pokoj, a nemůžeme pořád přebývat v kuchyni. Záleží na tom, jestli budoucí nájemník ze shora bude ochotný s námi sdílet obývák,“ řekne nakonec a podívá se zpátky na Sherlocka. „Bývám často pryč, ale když jsem doma, ráda si udělám pohodlí. John říká, že je to tam celkem pohodlné, a že je tam dost místa. Mohli bychom se o ty dva nájmy podělit ve třech, pokud bys už nechtěl žádného dalšího spolubydlícího, Sherlocku.“

Sherlock nemůže uvěřit tomu, co mu nabízejí. Taky nemůže uvěřit radosti na Johnově obličeji, ale skutečně je tam. Polkne a podívá se na Johna. „Pracuješ v nemocnici na plný úvazek. Proč zvažuješ ještě práci zastupujícího lékaře?“ a hned vnitřně zakleje, protože tím jen vytváří bariéry.

„Protože snažit se ho vidět, když jsem doma, je noční můra,“ odpoví mu Mary. „A John chce psát. A teď, když jsi zpátky, jsem si jistá, že s tebou opět bude chtít pracovat, hlupáček. Stejně, o té zastupující pozici jsme se bavili už několikrát, že, Johne?“ pohlédne na Johna a usmívá se. „Není to moc dobře placené, ale díky té flexibilitě to stojí za to. Takhle s mým příjmem, a jestli tu a tam dostanete nějaký případ, který se vyplatí, no, mělo by to stačit, ne?“

„Ty – ty jsi zázrak. Pojď sem,“ řekne John, přitáhne ji k sobě a políbí přes konferenční stolek.

Je tak věcná a praktická, že Sherlock už vidí, proč se do ní John zamiloval. Taky má malá pevná ňadra, která Johna rozpalují, soudě podle paměti na jeho předchozí přítelkyně a pornovidea.

John bude mít sex dole v 221C a Sherlock už nebude muset poslouchat, jak pod Johnem vržou péra z pelesti postele, nebo čekat na záchodě, protože John si ho zrovna honí ve sprše. John už nebude trávit hodiny vábením žen do svého náručí.

Na druhou stranu, John a Mary se asi budou mazlit na gauči v jejich obýváku.

Podívá se na ně, když se zrovna líbají. Bude to schopen ignorovat, pokud bude zrovna stát u mikroskopu. Už přestali.

Jejich obývák; patřící jim třem.

Sherlock pozná dárek, když ho vidí. Mary bude často dlouho pryč a John s ním bude bydlet nahoře. Nebude muset uklízet své experimenty, a pokud si bude John stěžovat, může vařit dole. Bude mít lednici sám pro sebe.

Může si tam nechávat trochu mléka.

John bude šťastný.

Mary je zvyklá na vojáky a rozumí fungování týmu. A ona ho do toho svého zařazuje.

Sherlock je rád tím nejchytřejším a nejlepším v místnosti, ale také má rád učení, poznání, porozumění.

„Myslím, že to zvládneme,“ řekne a raději nezmiňuje kolísavý stav jeho bankovního účtu za poslední dobu. Vstane. „Děkuji za čaj, Harriet. Měla bys zvážit koupi nového čaje, pokud ještě chceš, aby tě John někdy navštívil. Třeba ten od Tetleys. Ale v nejbližší době bych ho příliš neočekával.“

„Cože? Co tím chceš říct?“ zeptá se Harry.

„Sherlocku,“ zavrčí John varovně.

Sherlock se na chvíli pozastaví nad tím, proč vždycky Harry skočí do útoku, kdežto John vede vše ke smíru.

„Chtěl jsem tím jen říct, že novomanželé mají na starosti jiné činnosti než sourozenecké návštěvy, pokud se dá věřit obecné kultuře,“ odvětí mírně a jde si pro svůj kabát, který nechal ležet na kuchyňské židli. Obleče si ho, obtočí kolem krku šálu a pak se otočí k nástěnce na stěně. Odtrhne odtud pohled, který byl připíchnutý.

„Hej!“ okřikne ho Harry. „To mi dala Clara.“

Láska znamená, že se nemusíš nikdy za nic omlouvat“ přečte Sherlock nahlas. „Kdo přišel s takovým slintem? Tenhle pohled vyžaduje, aby ses omluvila, a pokud jsi to nevěděla, tak pro tebe skutečně již není žádná naděje.“

„Ha,“ povzdychne Mary. „Kdo jinému jámu…?“

Všichni se podívají na Sherlocka.

„Hned se k tomu dostanu,“ řekne a je za Mary rád. Ona nechodí kolem horké kaše a rozumí tomu, co říká. Sherlock přistoupí k Johnovi, který si také stoupl. Všichni stojí.

„Z toho všeho, co z toho vzešlo- neomlouvám se za to, že jsi naživu, ale omlouvám se, že jsi se mnou nebyl. A omlouvám se, že jsem ti nedůvěřoval. Ty a Mary mi můžete zkusit ukázat, co jsi tím myslel, ne?“

John si dlouze prohlíží jeho tvář. „Ty to myslíš vážně,“ řekne John konečně, a pak dodá, „zajímalo by mě, jak dlouho to vydrží.“ Jeho cynismus trochu kazí ta radost, která z něj vyzařuje.

„Zatraceně,“ zakleje Harry. „Můj naškrobený bratříček ve švédské trojce.“

„Kdybys mohla jen na okamžik přestat myslet na to, že jsi bohém jen proto, že jsi lesba,“ opoví jí Sherlock, „mohla bys být trochu méně nudná. Nebo taky ne.“

„Taky se ti pokusíme ukázat, jak být mnohem menší idiot,“ odvětí Mary a John se uchechtne.

„Hodně štěstí,“ řekne Harry a John se s ní zakření, je úleva, že už může. Přes to všechno za sebou mají nějakou minulost. A celá není jen špatná.

Sherlock vyrazí ke dveřím a na patě se otočí. „Tak pojďme,“ řekne. „Pošlu zprávu paní Hudsonové, ať nás očekává.“

Reklamy

8 komentářů Přidejte váš

  1. Lilith Rose napsal:

    Na téhle povídce je něco strašně poutavého! Zvláštního… Ten vztah Johna a Sherlocka je… ani nevím jak to popsat. Ale je to tak perfektně napsaný!
    Ten jejich rozhovor a to vše okolo… ani Marry mi tolik nevadí, jako jindy Johnovi přítelkyně. Doufám, že se nějak dají dohromady. Tedy Sherly a John 🙂
    A švédská trojka? I to zní dobře! 😀
    Děkuji.
    S láskou Salazaret

    1. kalerme napsal:

      Díky, Salazaret. Líbí se mi, jak dokáže philo popsat jejich vztah, a nemusí k tomu použít snad ani slovo. Čtenář prostě ví.

  2. TruTru napsal:

    Nasrat. Uřízne si konec rolády. – Tohle mi způsobilo záchvat smíchu! XD

    1. kalerme napsal:

      Jo, mě taky!! 🙂 A pak Johnovo zmatené a vylekané/vděčné pokukování po Sherlockovi, když přišla Harry s Mary a John hledal lahev od whisky a zbytek dortu. 😀

  3. Katy chan ^^ napsal:

    No, rozhodně to začíná zajímavě. Asi proto, že spolu ti dva nejsou od začátku. To mám na kapitolovkách nejraději. Když se k sobě musí dostat přes nějaké úskalí – jako je třeba tady svatba k Mary. Je teda pravda, že ten konec jsem si četla dvakrát, protože mi zpočátku přišel trochu zmatený, ale to bude asi můj soukromý pocit.
    Takže rozhodně piš další díl, čím dřív, tím líp! Je to fajn. 🙂

    1. kalerme napsal:

      Ale tady se díky té svatbě vlastně dostali zpátky k sobě, že? Kdyby nebylo Maryina náhlého rozhodnutí, bůh ví, jak by dopadli. Další díl již brzy! 😉

  4. Sanasami napsal:

    páááni chcela by som povedať nádhera ale nemôžem lebo vadí mi Marry a to strašne …………Sherlock a John sú proste pár a nik iný dúfam, že si Sherlock Johna ukradne pre seba 😀 ……………pokračkooooooooooooooooooooooo

    1. miamam napsal:

      Tak to jsem zvědavá, jak budeš snášet třetí sérii Sherlocka?…???!! 😀 Mary má taky svoje místo; přestože mám fakt ráda johnlock, Mary je prostě fajn holka. (hm, asi bych sem měla dát do Čtenářskýho deníku taky nějaký kousek, kde se sice objevuje Mary, ale jde o johnlock povídku…)

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s