Ať máš vítr vždycky v zádech – část druhá

Druhá část dvoudílné povídky od philo, kterou přeložila kalerme

Ať máš vítr vždycky v zádech

část druhá

Harry je v nebi a pekle, a je to vlastně úplně to samé.

Potlačí úsměv, protože není nic horšího, než se přehnaně šklebit. Anonymní alkoholici ji naučili, že se má držet dál od míst, jako je U George, kde právě teď sedí. Je fér říct, že spousta jejích alkoholových dýchánků začala na místech jako je toto, v situacích jako je tato – s mnoha ženami kolem stolu, které se smějí a pijí.

Miluje to: tu atmosféru, cinkání skleniček, ten hluk, kamarádství, dokonce i pach rozlitého piva vsáklého do koberce se odvolává k něčemu hluboko uvnitř z ní, probouzí odpor a potěšení zároveň. A proč by ne? Co je špatného na tom sedět se skupinou žen štíhlejších než kdokoli, koho v životě poznala? Se sklenicí limonády s limetkou v ruce se svět přece nezastaví.

Harry si na Mary teprve zvyká. Z nějakého důvodu vždycky věřila, že John skončí s někým z medicíny – s další doktorkou, sestřičkou, fyzioterapeutkou, rentgenoložkou, nebo tak. Aspoň si to myslela, dokud nepoznala Sherlocka.

Nikdy neporozuměla vztahu, jaký má její bratr se Sherlockem Holmesem. John byl vždycky tak hetero.

Pokud ví, vztah Johna a Sherlocka nebyl sexuální. Samozřejmě, že se ho na to zeptala: John jí odpověděl, ať se jde vycpat.

To mohlo být taky proto, že byla opilá a snažila se ho záměrně vyprovokovat. Jen to pro ni bylo prostě těžké, představa, že její bratr by mohl být bi. V tomhle ohledu se zdál být vždycky tak nudný.

Ne že by spolu někdy probírali sex, nebo aspoň ne od jejich puberty, kdy mu dala základní minimum, jak nebýt sobecký idiot a jak potěšit ženy. Tehdy ji neposlal do patřičných míst, a stejně, když na to myslí zpětně, byla asi taky opilá a snažila se ho tehdy vyprovokovat. A on jí bral vážně a dokonce se jí také vyptával. Možná to byl jeden z nejintimnějších rozhovorů, jaké kdy zažili.

Samozřejmě, existovala spousta rozhovorů, kterými neprošli – ale spousta rozhovorů také nepotřebovala žádná slova. Rozhovory o jejich otci, ty tiché zprávy, které se týkaly jeho osoby, přežily každý záblesk vzpomínek.

Možná měla problém s pitím, ale aspoň nikoho neohrožovala. Pokud by k tomu někdy došla, asi by se oddělala.

Mary se směje s nějakou dívkou – Frankie. Frankie je z jiného těsta než ona – prsatá, velikost asi 44, živá a její smích je nakažlivý. Harryiny oči pokaždé zabloudí do jejího výstřihu. Odpuzuje ji, jak se hýbou, jak jsou nafouklé, a přesto se jí to zdá svůdné.

Sama se nikdy necítila pohodlně ve svém vlastním těle. Když jí bylo třináct, teta Jo jí řekla, ať se nestará o ty nevinné faldíky, že z nich vyroste. Pak začal čas diet, čas utíkání na záchod nebo ke dřezu, aby vyplivla napůl rozžvýkané jídlo. Do čtrnácti let znala kalorické hodnoty každého jídla, věděla, že si má vybírat eidam místo čedaru, že se avokáda a pomerančového džusu nikdy nedotkne a že nemá jíst křupavou kůžičku od kuřete. A také, jak se má opít s nejnižším kalorickým příjmem.

Pořád ještě ujídala čokoládu a někdy vyplivla tu úžasnou a tučnou věc z pusy do záchodu. Chutnala jí, ale na rozdíl od chlastu, nepotřebovala její účinky.

Opustila Anonymní alkoholiky. Nemohla pokračovat s těmi kecy o vyšší moci, nebo dokonce o abstinenci do konce života. Prošla celým programem, napsala omluvné dopisy a ničeho nelitovala. Naučilo ji to poznat, jak žít jako střízlivý člověk, a je za to také vděčná, za tu podporu svého sponzora, za to přijetí od ostatních. Věděla, že ji litovali, když odešla – jeden nebo možná dva se za ni pomodlili, ale tohle vážně nebylo to, co si o ní mysleli. Odnesla si jen to, co potřebovala. Nebyla na celoživotní závazky, to jí ukázala už Clara.

Je v lepší formě, než by si mysleli, ale to může být také tou její uštěpačnou půlkou osobnosti. Většina z nich byla v pohodě. Možná u nich abstinence fungovala, ale to nebylo nic pro ni. Nikdy nebyla z těch, co jsou v lihu každý večer, ona to jen neuměla ovládat, když už s pitím jednou začala. Mejdanový pijan. Vždycky dokázala přežít několik dní bez drinku, dokonce týden nebo dva. Jsou pro ni těžké chvíle, jako je tahle, postávat a koukat. Všichni ostatní pijí. Vždycky to byla ona, kdo začínal první – obvykle doma s lahví vodky – ona a Em začali, když jim bylo čtrnáct. Chlast jim vždycky dodal odvahu.

Dneska večer nemusí sbírat odvahu, aby tu byla a nepila. Když byla mladší, asi by to nesvedla, ani ve dvaceti ne, ale ne-pití se vkradlo do společnosti, jako ne-kouření, že? Pořád ještě kouří. Má prostě návykovou povahu, o tom žádná. Vždycky byla ráda za rebela, za divošku. Divné, že si o kouření myslela, jak je to cool – a přitom je to pravý opak. Svázalo vás, místo aby to osvobozovalo. Na jednu stranu dneska kouření lidi vážně otravuje. To se jí líbilo, to kamarádství lidí, kteří stále ještě kouří. Když nemohla mít drink, aspoň jí zbylo tohle, bylo v tom kouzlo, sedět mimo ostatní, choulit se s nimi u topení, při chladném nočním vzduchu, okolo tepla pod topením, pocit kouře, který se jí propaluje až do plic, přijetí kuřáků, a oheň čisté whisky, který jí příjemně pálí cestou do žaludku.

Za nocí, jako je tato, je jednodušší nepít. Tohle je její nejhorší představa. Sexy ženy, hodně smíchu a pití…

Dřív byla ráda, že si nepamatovala nic z předchozího večera. To spíš doby, kdy se její přátelé smáli nad tím, co všechno předchozího večera dělala, a ona si z toho nic nepamatovala, tehdy začínala mít pomalu strach. Samozřejmě to nechala být.

Nebylo to ani po Clařině zklamání – mělo ji to trknout, ale nestalo se tak – stalo se to, když její potenciální klientka odmítla převzít její případ, přede všemi lidmi v místnosti na základě toho, že se přece obě znají. Tehdy jí to došlo. Vůbec si tu ženu nepamatovala, i když si vybavila jejich společnou noc v živých barvách a do detailu. Ani ta žena nebyla tak hloupá, spojila si tečky. Harry si pamatuje ten výraz znechucení v její tváři. Snaží si ho vybavit pokaždé, když ji něco láká.

John si pořád myslí, že je alkoholička. Asi už se to nezmění. Doktoři bývají v těchhle blbostech dost umíněný.

„Hej,“ jedna z žen se odpojí z hloučku z baru a opře se vedle Harry, na stůl rozhodí několik balíčků brambůrků. „Nabídněte si, dámy.“ Jeden sebere, otevře a nabídne Harry. „Ty jsi Johnova sestra, viď?“

„Jo, to jsem,“ řekne Harry. Nikdy si nevezme celý balíček, ale jeden jediný brambůrek je výborný. Hned se jí ta žena zalíbí, a taky dobře vypadá. „Promiň, ty jsi Jen, že jo?“

„Jude,“ odpoví Jude. „Na jména jsem beznadějná – nesnáším velké skupiny lidí.“

„Ale ty tu znáš všechny?“ zeptá se Harry. „Jste ze stejné jednotky?“

„Jo, kromě támhleté, Maryiny sestřenice,“ pohodí hlavou k Frankie. „Jsi z toho nesvá? Jsme docela hlučná skupinka.“

„Trocha hluku mi nevadí. Vypadáte jako milý hlouček,“ usměje se Harry.

„No nevím, jestli zrovna milý,“ řekne Jude. „Už se nějakou dobu známe. Většina z nás se seznámila na základním výcviku. To lidi spojí.“

Harry přikývne. John říkal skoro to samé, ale když už o něco šlo a John se poprvé vrátil, zraněný a zmatený, nezavolal své kamarády, aby mu pomohli, že?

„Takže, tajné sledování Sherlocka Holmese, co?“ zeptá se Jude, posadí se a usrkne vína.

„Je zpátky?“

Jude se uchechtne. „No dobře. Doufala jsem v nějaké tajné informace.“

„Není co říct,“ řekne Harry, protože skutečně není co říct. John se s ní o Sherlockovi nebavil, když byl živý, ani když byl údajně mrtvý. A pak vzkříšený.

Jude se k ní nakloní. „Vážně?“ Podívá se ke stolu, kde sedí Mary a pak tiše řekne: „Když se minulý týden objevil, myslela jsem, že ze svatby sejde. Vždycky jsem si myslela, že byli spolu. Teda, takhle to naznačovaly noviny. Bez urážky.“

„Proč bych se měla urážet?“ zeptá se naježeně Harry.

„Ne, prosím, já sama jsem lesba,“ řekne Jude. „Ty taky, podle toho, jak po všech pokukuješ. Jen jsem myslela, že je to něco v rodině. Moje sestra je taky lesba.“

„Vážně?“ Harry je rozptýlená, hněv je ten tam. Nezařadila Jude jako lesbu, možná jí blbne gayradar, možná je to těžké poznat mezi všemi těmi vojáky; na těch ženách je něco silného a jednotného.

„Jo, myslím, že jí dost pomohlo, když jsem s tím vyšla najevo jako první, ale jo. Je to fajn.“

„Hezký,“ řekne Harry, a přemýšlí, jak by se cítila, kdyby měla lesbickou sestru, se kterou by si mohla povídat, a jestli by se jí to zdálo skvělý nebo otravný. „Jak to vzali vaši rodiče?“

„Už se z toho vzpamatovali,“ řekne klidně Jude. „Jsou to skvělí rodiče.“

„Hezký,“ řekne znovu Harry,“ to tedy musejí být.“

„Takže… Sherlock Holmes. Skoro nic o něm vlastně nevím, jen co říkají titulky novin. Byly jsme zrovna ve službě, když k tomu všem došlo. Možná to pomohlo Johnovi a Mary do toho praštit.“

„Co tím chceš říct?“

„No, když mi poprvé řekla, jak potkala tohohle chlápka, asi nevěděla o tom všem, ne? Teda, četla jsem trochu noviny, psali o Sherlocku Holmesovi – a dokonce jsem četla nějaké příspěvky z blogu tvého bratra – ale stejně pro ni jméno John Watson nic neznamenalo, když ho potkala poprvé. A já si to dala dohromady až po pár týdnech, když spolu chodili.“

„A Mary se bojí, že jí teď John dá kopačky?“ zeptá se Harry. Johnova snoubenka nevypadala, že se něčeho takového bojí. „John takový není.“

„No, nebyla by to úplně jeho chyba, no ne? Ten muž povstal z mrtvých. Co měl asi dělat?“

„Takoví nejsou,“ odporuje Harry, protože takoví skutečně nejsou. Nebo ano?

Jude přikývne. „No dobře. Jsem za Mary ráda. Tvého bratra jsem potkala jen několikrát, ale zdá se, že je fajn.“

„Jo, to je,“ odvětí Harry a přeje si, aby zájem lidí o Johna necítila jako kritiku mířenou na ni.

Mary sleduje, jak si Harry povídá s Jude. Nezná Harry zas tak dobře, a ani neví, jak se Harry líbí na večírku. Harry jí řekla o svém problému s pitím z minulosti, takže se sama trochu bála, že Harry začne v hospodě něco, co by raději nezačínala. Chtěli jít do indické, ale i tam budou lidi popíjet. Harry ale asi nepije, jak se zdá. O jeden problém méně.

O ostatní starosti se postaral Sherlock. Se svatebními plány jí vykouřil rybník, ukradl jí veškerou radost.

A to ho ještě ani nepoznala. Samozřejmě, že viděla nějaké fotografie v novinách. Fotky Sherlocka a Johna pohromadě. Ty spekulace. Komentáře o Johnově nadcházející svatbě, a jestli půjde Sherlock za svědka – jakoby tuhle úlohu obvykle někomu svěřovali poslední týden před svatbou.

Od té doby, co se Sherlock vrátil, pořád čekala, že John svatbu odvolá. Ne že by někdy něco naznačoval o jeho vztahu se Sherlockem – komentáře o tom, co se psalo v novinách, že její John byl tím, kdo pracoval s tím detektivem – naznačovaly dost názorně, že je to snůška keců – ale pak se Sherlock vrátil.

A po celý minulý týden se John choval jako robot. Předchozí víkend trávili u jejích rodičů, dokončovali detaily, a on byl kouzelný a zdvořilý, jako vždycky, ale vyhýbal se matčiným otázkám na Sherlocka jen s pouhým „Ano, je to celkem překvapení, že je nakonec naživu.“ A když ho její táta pobízel trochu víc, o dost víc, že se nedalo utéct, John jen odpověděl, že ano, jistě, on a Sherlock si o tom jednou pěkně popovídají. On se obvykle nebojí jít rovnou k jádru věci, ale měli spolu jeden krátký rozhovor, a to bylo vše. A to si namlouvala, že jen dávala Johnovi čas. Namlouvala si, že noviny si jen vymýšlejí nějakou senzaci.

Mary Sherlocka neznala, a neznala Johna, když Sherlock zemřel. Byli to její přátelé, kdo jí posílali odkazy na články o nich dvou a na Johnův dnes již nefunkční blog. Sherlocka neprobírali – John se o životě se Sherlockem zmiňoval jen letmo, stejně, jako zmiňoval studentské zážitky z dřívějška, nebo něco, co se stalo v Afghánistánu.

S tím druhým se dokázala sžít, sdílet to s ním. Nikdy si nepředstavovala, že si vezme za muže vojáka – kohokoli, kdo byl vojákem, prostě vidí jako vojáka, kvůli věcem, které se v životě naučí – disciplínu, sdílený život – na doživotí, pokud mohla soudit podle svého otce. V Johnovi vidí toho vojáka.

A také pozná šok a smutek. Už to viděla. A sama zažila. Ví, na co se dívá. Ví, jaké to je ztratit kolegu, a jaké to je ztratit přítele.

Nikdy nepřišla o milovaného, a nezačne s tím ani teď.

Následujícího rána jde Mary za Harry do bytu.

První věc, co vidí, je úsměv na Johnově tváři a jeho uvolněný postoj. Druhá věc je muž, který to způsobil: Sherlock Holmes osobně.

S tímhle nemůže soupeřit.

Vidí, jak se na ni Sherlock podívá, trochu se narovná, vojenská disciplína ji drží pohromadě. Strávil tu Sherlock noc s Johnem?

„Afghánistán nebo Irák?” zeptá se Sherlock a John se zasměje.

Ten zvuk je tak uvolněný, není jako nic, co John vypustil za poslední týden.

Nikdy.

Sherlock skoro září, nasává tu vřelou atmosféru.

Mary je bojovník, a John stojí za to, aby o něj bojovala. Přinoží a vyrovná postoj.

K jejímu překvapení se John ještě více rozesměje a tvář má plnou radosti.

A to díky ní.

Najednou vše zapadne do sebe.

Harry všem nabídne dort. Mary sleduje tu hru mezi oběma muži. Vůbec tomu nerozumí, ale vidí, že ji Sherlock sleduje a také vidí, jak se Johnovo napětí změní v úlevu. To je vše, co potřebuje vědět.

Je zvyklá dělat náhlá rozhodnutí, na rychlé zhodnocení faktů – dokonce i učinit volby, když má neúplné informace. To z ní dělá skvělého důstojníka. Vyrůstat ve vojenské rodině ji naučilo, že život je nepředvídatelný, a že se musí uchopit oběma rukama za pačesy a musí se prožít. Život ve vojenské rodině ji také naučil, jaký život čeká na ty pozadu: jaké to bylo pro její matku, když byl otec pryč celé měsíce: nekončící strach a plíživý pocit osamělosti, potřeba mít svůj vlastní život.

Mary nemůže věřit, jak je ráda, že ji Martha Hudsonová provedla po bytě, když John vyběhl, aby sehnal náhradní žárovku do kuchyně. Martha byla očividně ráda, že má Johna zpátky, ale když Mary zmínila, že nájemníci z 221B plánují koupit si dům, a že jejich byt by mohl být opět volný, John to smetl ze stolu.

A tak Mary zariskuje.

A vyplatí se to.

O chvíli později už ji John líbá. Pod chutí čaje a zubní pasty cítí jemný náznak něčeho – asi whisky, myslí si, ale ví, že předchozího večera byl John s Murrayem v hospodě a koukali na fotbal, takže možná cítila i trochu piva. Ona zřejmě taky nechutná nijak skvěle.

Sherlock se kolem ní mihne, aby si oblékl kabát a šálu, přijímá její nabídku, urazí Harry a pobídne je k odchodu. Ta omluva ji ale dostane, a líbí se jí. Je překvapivě docela milá.

John je šťastný. Jeho radost z toho, jaký by mohl být jejich život, je nakažlivá. Sama se cítí docela šťastná, že učinila správné rozhodnutí.

„Zatraceně,“ zakleje Harry. „Můj naškrobený bratříček ve švédské trojce.“

Mary by ji nejradši nakopla za její hrubost. Ale na druhou stranu má pravdu. Všichni tři budou žít jako celek, jako rodina. A budoucnost přináší další možnosti, další způsoby jak posílit jejich štěstí – no, budoucnost je až zítra, jak říkávala její mamka. Jeden krok za druhým.

Harry za nimi zavře dveře a zamíří zpátky do obýváku, sbírá talíře a hrnky.

Sherlock jí vždycky zvedal mandle, ale pak, takhle se přece chová s každým.

Až na Mary, ta se drží docela dobře.

Neví, jestli má být naštvaná nebo potěšená. Mary má větší kuráž, než ona, když navrhla společné bydlení v Baker Street. Harry si vzpomněla, jak se tehdy Johnův obličej rozzářil, plný štěstí. Harry se usměje. Určitě se o něj už nemusí strachovat – mezi Sherlockem, který poskytne jistou míru vzrušení, a Mary, která zajistí pevné zázemí, bude mít John vše, co potřebuje.

Naplní myčku a zbytek meruňkového dortu vyhodí do koše. Postaví konvici na čaj, odkrojí patku z čokoládové rolády, zbytek vyhodí a pak z kapsy vytáhne telefon a zavolá na číslo, které jí tam Jude předchozího večera naťukala.

Předchozí

Reklamy

7 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Ta druhá část mi přišla taková nadbytečná… ale první se mi hrozně moc líbila, doufám že do deníčku hodíš nějaké povídky s Mary 🙂 Děkuju za hezký zážitek

    1. kalerme napsal:

      Taky se mi na první čtení zdála zbytečná. Ale zkus si teď přečíst znovu první kapitolu. 😉 Dostane nový rozměr.

  2. Katy napsal:

    Bylo to moc krásné :)) Opravdu: Velká poklona
    Všchny pocity úžasně popsané a uvěřitelné… 😉 Teď se na třetí sérii těším ještě víc 🙂
    Mimochodem hodně štěstí v další tvorbě a betování

  3. Sanasami napsal:

    náááádhera no som zvedava ako táto hra bude pokračovať pretože to zatial vyzerá všetko idilické ….náááádhera pokračkooooooooooo

    1. miamam napsal:

      ehm, tohle je druhá část ze dvou… 😛

      1. Sanasami napsal:

        čo toto bol koniec 😦

        1. miamam napsal:

          nj, na začátku první kapitoly je odkaz na INFO o povídce, kde je psaný, že má jen dvě kapitoly a že nejde o slash… A Philo mi psala, že pokračování psát nehodlá…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s