Tvůj celý svět – kapitola 1.

Události po The Great Game zanechaly Sherlocka zcela odkázaného na jeho nejlepšího přítele a kolegu. Ale John Watson má své vlastní tajemství…

Ahoj, tak jsem tady s mým překladem povídky The Heart in the Whole od verityburns.

Doufám, že si ji zamilujete minimálně tak jako já 🙂 a zároveň bych chtěla moc poděkovat  miamam za to, že mi dovolila uveřejnit tuhle povídku na jejích stránkách. A moje druhé poděkování je za to, že mi dělá takovou úžasnou betu.

Takže tahle kapitola je věnována speciálně tobě, protože bez tebe by tenhle překlad vůbec nemohl být (nebo minimálně v mnohem horším stavu 🙂

Už vás nebudu zdržovat – dejte se do čtení 🙂

Katy

Krátké souhrnné info o povídce najdete ZDE

Kapitola 1.

Následky

Dva výstřely.

Byly tam dva výstřely.

Zpět…

Čekal. Zády se opíral o stěnu kabinky, nohy napjaté a připravené.

Čekal. Jeho tělo sbíralo síly a pohled se zužoval, zaměřil se na pistoli v Sherlockově dlani a na Sherlockovy prsty, které se chystaly zmáčknout spoušť.

Čekal. Od okamžiku, kdy ještě existovala nějaká šance, že si to Sherlock rozmyslí nebo se zastaví ve své činnosti, až do chvíle, kdy se rána stala naprosto nevyhnutelnou.

Teprve v tu chvíli se pohnul. Využil všechnu svou energii k vyvinutí maximální rychlosti. Přeletěl přes dlážděnou podlahu a vrhl se na Sherlocka.  Pevně kolem něj omotal paže a stočil své tělo tak, aby zrychlil jejich pohyb, zatímco oba padali do bazénu. Ohnivá smršť z nálože ve vestě vybuchla nad jejich hlavami a síla exploze je oba poslala hluboko pod hladinu.

Hluk, světlo, tlak, nedostatek vzduchu, všechny ty vjemy zaplavovaly jeho mysl, ale žádný se ani nepřiblížil té skryté hrůze, když mozek pochopil, co jeho uši vlastně slyšely. Sherlock nereagoval… Vzpomínka, jak sebou jeho tělo náhle škublo, když ho John otočil, úplně ochromila jeho vědomí. Vzpomněl si, že slyšel dva výstřely.

Dva výstřely tam, kde by měl být jen jeden.

oOOo

John se s trhnutím probudil. Po noci strávené v nemocničním křesle byl celý ztuhlý, ale jeho pohled okamžitě putoval k nehybné postavě na lůžku a poté k monitorům po obou stranách postele.

Žádná změna.

Zadíval se na ruku, kterou svíral ve své vlastní. Na silnou, schopnou ruku, která se obvykle pohybovala s takovou precizností a účelem. Na dlouhé prsty, které dokázaly zkrotit housle, aby pod jejich vedením vydávaly ty nejkrásnější tóny. Teď vypadaly tak nehybně a křehce…  John lehce stiskl jeho dlaň a pozoroval modré žíly, až příliš patrné pod bledou, skoro průsvitnou pokožkou.

Téměř se usmál při představě Sherlockovy reakce, kdyby otevřel oči a viděl, že ho John drží za ruku. Věděl, že by mu obočí za takové obtěžování jistě vystřelilo vzhůru.

Přesunul svůj pohled na jeho čelo, jakoby snad sledování Sherlockova obočí mohlo vyprovokovat pohyb, ale nic se samozřejmě nestalo. Očima bloudil po jeho vysokých lícních kostech, dlouhých čelistech a překvapivě plných rtech. Ten nejbdělejší, nejvnímavější a nejživější člověk, jakého kdy John poznal – co se s ním stalo?

Dveře za ním se otevřely, ale John se neotočil. Personál se ho nejdřív snažil vystrnadit; trvali na tom, že on není Sherlockova rodina, neměl vůči ní žádné spojení ani právo, ale John si postavil hlavu a paličatě odmítal ustoupit. Mycroft naštěstí zasáhl dřív, než se ho pokusili vyhodit.

Jak Mycroft s uznalým úsměvem poukázal, to jen díky Johnovi byl Sherlock vůbec pacient. Byl to on, kdo zakročil a strhl jej stranou, takže kulka, která měla Sherlocka zasáhnout v týle, jen lehce škrábla jeho lebku.

Lékaři s Mycroftovým rozhodnutím nejdřív pochopitelně nesouhlasili a dál argumentovali, ale John je neposlouchal. Měl už dostatek zkušeností s bratry Holmesovými, aby věděl, kdo vyhraje.

„Nějaké změny?“ To byla  Anthea, která prováděla ranní kontrolu Mycroftovým jménem.

John zavrtěl hlavou. Nechtěl Antheu v místnosti.  Ona se o Sherlocka nestarala. Bylo jí jedno, jestli postava na lůžku stále má svou duši nebo jestli je to jen skořápka, prázdný dům. Nezáleželo jí na něm; Sherlock byl jen další položka v jejím rozvrhu, bylo jí to jedno.

Ohlédl se. Její hlavu nepokrýval žádný obvaz, neměla žádné jehly v pažích, žádný dýchací přístroj, který by udržoval její dech. Oči měla otevřené, vědomé a pozorné, byla vzhůru

Proč to musí být Sherlock, jehož tělo leží na téhle posteli? Pomyslel si hořce. Vždyť kolem je tolik dalších lidí, nikdo z nich nebyl tak živý jako Sherlock. Nikdo z nich nebyl tak jedinečný, tolik důležitý.

John jako lékař věděl, že není správné myslet tímto způsobem. Nesnášet všechny ostatní, protože mohli chodit a mluvit, když Sherlock nemohl, bylo špatné.

Ale jako člověku mu to bylo jedno. Bylo by lepší, kdyby to byl kdokoliv jiný – lepší by byla Anthea a lepší by byl John sám. Bylo by lepší, kdyby to byl kdokoliv, jen aby to nemusel být Sherlock, kdo opouští tento svět. Když si John vzpomněl, že by se měl zase otočit, Anthea odešla.

oOOo

Od exploze už uběhlo šest dní a sedm nocí.

První noc byla naplněná panikou a hrůzou a Johnovy vzpomínky na ni byly plné rozostřených barev a pohybů.

Cesta v sanitce, krev, křik a horečná činnost a naprosto nehybný Sherlock ve středu toho všeho dění. Žádná odezva, žádná reakce. Stále byl naživu, ale zároveň jako by tam nebyl.

Všude kolem Johna byli lidé a světlo, které ho bodalo do očí, ale on se nedokázal odvrátit. Nedokázal se vůbec pohnout.

„Šok,“ říkali. „Jsi v šoku.“

Seděl stranou, zády ke zdi a díval se na muže, který tam nebyl. Byl bezmocný.

Nemocnice. Sherlock byl okamžitě pryč, odvezli ho na akutní operaci, aby uvolnili tlak na jeho mozek. Snažili se napravit poškození z dráhy střely, která se táhla rovně přes zadní část jeho lebky. Existovala jen nepatrná šance, že to přežije.

Seděl v čekárně, obě ruce se mu třásly; lidé mluvili, ale byl to jen šum, byli bezvýznamní.

Slova v jeho hlavě se opakovala pořád dokola. Jen přežij tu operaci, Sherlocku. Neumírej… Prosil. Stále. Držel se té myšlenky, jakoby to byl poslední pevný bod na světě, poslední naděje. Neumírej Sherlocku. Ty prostě nesmíš umřít… Ta slova mu rezonovala v hlavě dál a dál, až si myslel, že se z toho zblázní.

Potom první den. První den na vlastní pěst, bez Sherlocka, bez cíle, ztracený.

Den plný nedopité kávy a otázek policie, které nic neznamenaly, nedávaly smysl, byly irelevantní. Copak neviděli, že na tom nezáleželo? Že to bylo všechno jedno?

Den čekání na to, až se Sherlock probudí. Až se probudí a odpoví na otázky a bude požadovat, aby ho okamžitě propustili, aby se mohl vrátit domů… Copak nevěděli, že tam měl několik experimentů v kritické fázi?

Dlouhý den. Nekonečný den, který pokračoval dál a dál a Sherlock se nevzbudil. Nevyskočil z postele, nezajímal ho Mori-zasraný-arty  a nekřičel na Johna za to, že je nudný a předvídatelný idiot. Nevzbudil se… Prostě se nevzbudil.

V noci bylo ticho. Přerušované jen pípáním monitorů a šumem dýchacího přístroje, které se staly neodmyslitelnou zvukovou kulisou.

„Někdy nemluvím celé dny,“ varoval ho Sherlock. „Bude ti to vadit?“

John vlastně neměl odpovídat na tuhle otázku, ale jeho odpověď by byla „Ne,“ pokud by řekl vůbec něco. Najednou ho to mrzelo… Teď už mu „Ne,“ víckrát nepoví.

Druhý den se objevili další odborníci. Poprvé ve svém životě si John přál, aby nebyl lékař, aby nechápal význam Glasgowské stupnice komatu a aby tak nemohl být obeznámen s prognózou Sherlockova poranění mozku. Přál si, aby nemohl vědět, jak moc se Sherlockova šance na probuzení za posledních čtyřiadvacet hodin snížila.

Mycroft tam byl také. Mluvil s lékaři, kladl otázky a požadoval informace, ale John věděl, že mu je nemohou dát. Žádné množství síly ani pohrůžek nemohlo vydat tajemství lidského mozku. Neexistoval žádný způsob, jak zjistit kdy, nebo jestli vůbec, se Sherlock probudí nebo jak vážné budou následky.

Mycroft mluvil s odborníky, kteří mu odpovídali na jeho dotazy. John je slyšel zmiňovat vážné problémy s pamětí, s řečí, zrakem nebo rovnováhou. Sherlock by mohl začít trpět výkyvy nálad a jeho osobnost by se mohla zcela změnit. Nejpravděpodobnější podle nich byly problémy s kognitivními schopnostmi – s pozorností, soustředěním, zpracováváním informací; všechny ty věci, kterých si u sebe Sherlock tolik cenil, mohly být pryč.

Poznal by to? Přemýšlel John. Kdyby se probudil jako nějaký jiný, průměrný člověk, stejný jako všichni ostatní… Věděl by, co ztratil?

Někteří lidé to nevěděli… Probudili se z kómatu a vše popírali, neschopní porovnat svoje poúrazové chování s tím předchozím. Nerozuměli nebo možná nechtěli uznat, že se změnili.

To by možná bylo lepší, napadlo Johna. Pro Sherlocka by to bylo lepší. Až se probudí, tak budou vědět, jak to s ním je. Až se probudí.

Den se měnil v noc a noc zase v den, čas monotónně plynul.. John čekal. Sledoval a čekal, až se Sherlock vrátí.

Lidé přicházeli a odcházeli, ale John zůstával. Seděl téměř nehybně vedle svého přítele, držel ho za ruku a po celou dobu s ním mluvil. Povídal mu o jejich případech, o lidech, které znali. Dokonce i o té zatracené sluneční soustavě. Odcházel jen krátce a pouze pokud musel. Tehdy ho Mycroft vystřídal, zatímco se John sprchoval, jedl, zkrátka dělal jen to, aby mohl zůstat funkční.

Mycroft s ním mluvil a John se snažil odpovídat. Jen kvůli Sherlockovu bratrovi to zkoušel, soustředil se na slova a přemýšlel, co říct, snažil se prodrat skrz tu mlhu v jeho mysli, která všechno popírala. Která mu tvrdila, že tohle se ve skutečnosti nikdy nestalo. „Ve čtyři hodiny ráno tě probudí zvuk houslí,“ našeptávala a říkala, že to byl jen zlý sen, nejhorší noční můra, jakou kdy měl; děsivá věc, o tom nemůže být pochyb, ale ženemohlo být skutečné.

Mycroft to po chvíli vzdal a zadíval se na Johna se soucitem v očích. Ačkoliv to byl jeho bratr, který ležel na nemocniční posteli a jeho rodina, která se z toho nikdy nevzpamatuje, stále se usmíval a poplácal Johna po rameni.

Řekl mu, že četl zprávy. Viděl prohlášení, které si John sotva pamatoval, že vyslýchal snipera, který byl zodpovědný za střelbu. Věděl, co Moriarty udělal a věděl, co udělal John. Kolik toho byl John ochotný obětovat, aby zachránil život jeho bratra. Věděl to. Všechno to věděl.

Šest dní a sedm nocí. Ještě jeden den, než se John bude muset vrátit domů a snažit se přijmout, že Sherlock už je pravděpodobně pryč. Že tělo, které leží na posteli, je prostě jen tělo.  Že už to znovu nebude jeho Sherlock. Už nikdy.

Sedm dní, které strávil úplně sám. Sedm dní, kdy doufal a zoufale se modlil k Bohu. Nevěděl, jestli ho poslouchá a nebyl si ani jistý, jestli v něj skutečně věřil, ale stejně se modlil.

Po sedmi dnech se desetiprocentní šance na vyléčení sníží na tříprocentní. Deset procent ještě bylo docela dobré. Deset procent se nedalo jen tak smést ze stolu. Díky deseti procentům jste stále mohli doufat a věřit, že Sherlock otevře oči.

Že otevře oči a uvidí Johna sedět vedle sebe, jak ho držíza ruku. I když to Sherlock nenáviděl a i když se mu to nelíbilo. I když by nestál o Johnovy emoce a sentiment, který by z něj přímo vyzařoval.

Sotva by otevřel oči, vyprostil by ruku z Johnova sevření a věnoval mu svůj typický pohrdavý pohled. Kdyby teď otevřel oči, uviděl by Johna, jak čeká. Jak čeká, až se jeho svět začne zase otáčet.

oOOo

Tma.

Bolest.

Chaos.

Vznášel se, zmatený a ztracený v prázdnotě.

Nesouvislé útržky vzpomínek… Byly to vůbec vzpomínky nebo vize?

Obrázky pableskující jeho myslí, dojmy z hluku, světla a rukou, které se kolem něj utahovaly v sevření. Znovu ho začínala pohlcovat prázdnota.

Tma.

Něčí přítomnost.

Hlas.

Slova, která nedávají smysl, jen zvuky, bez významu, ale důvěrně známé. Zní teple a bezpečně. Zní jako domov.

Dotyk.

Něco se ho dotýká. Někdo. Jedna ruka, teplejší než ostatní. Něco je jinak… Co to je? Kdo se ho dotýkal? Kdo na něj sahal?

oOOo

John se s pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima zadíval na ruku ve své dlani.

Že by si to jen představoval? Skutečně byly jeho modlitby vyslyšeny a stal se zázrak nebo je to jen klam, který vyprodukovala jeho fantazie?

Ne, byl si téměř jistý. Sherlockova ruka se pohnula. Čekal, nejistý, se strachem v očích. Naděje byla tak nebezpečná emoce…

Během několika příštích hodin se to neopakovalo. A pak… Sherlockovy prsty se definitivně sevřely kolem Johnovy dlaně. John se podíval na druhou ruku, která se také napjala.

Natáhl se pro zvonek a stisknul tlačítko, které mělo přivolat doktory a které dalo Mycroftovi vědět, že se jeho bratr možná vrací. John se zoufale snažil potlačit zrádnou naději. Opakoval si, že pokrok na úroveň II nezaručuje postup na úroveň VII a že se Sherlock mohl zastavit v kterémkoliv bodě stupnice a zůstat tam, měsíce nebo dokonce roky ztracený ve vlastní hlavě.

Do večera už byl Sherlock mnohem vnímavější; vrtěl se na posteli, tahal za obvazy a oháněl se, když se ho někdo dotkl… Už neměl dýchací přístroj. Dýchal sám a mluvil, ačkoliv jeho slova byla ještě náhodná a nesouvislá. Oči měl otevřené, ale nedíval se na nikoho. Jeho pohled těkal kolem a byl rozostřený.

„Je zmatený a rozrušený,“ oznámil Mycroftovi jeden z doktorů. „Úroveň VI na Rancheho stupnici. Je to vynikající.“ Muž se tvářil dost potěšeně. John dovolil naději ve svém srdci trochu povyrůst. Nechal ji rozvinout, jen mírně, až se z ní stal nepatrný optimismus. Váhal, stále se připravoval na zklamání, ale naděje byla čím dál tím silnější.

„Úroveň III je stěžejní,“ pokračoval doktor. „Jestliže už je tak daleko, je pravděpodobný další pokrok.“

Mycroft něco zamumlal a John slyšel, jak si lékař netrpělivě odfrkl. „Ne, ne, obávám se, že tohle se stává jenom v televizi. Lidé se jen tak nedostanou z kómatu, nemají v mozku žádný vypínač, chvíli to trvá, než se zorientují.“

Pak bylo slyšet víc mumlání. John je jedním uchem poslouchal, ale oči měl stále upřené na postavu svého nejlepšího přítele. Zaznamenával každý detail, nic mu neuniklo. Sledoval každý pokrok, který udělala nejdůležitější osoba v jeho životě, i když si toho ještě nebyla vědoma nebo to neuznávala, ale byla na cestě zpět.

Tu noc spal John poprvé za celý týden v posteli. Je pravda, že ta postel byla v jednom z návštěvních pokojů, takže John vlastně neopustil nemocnici, ale Mycroft tu noc seděl se svým bratrem a John nechtěl riskovat, že by se Sherlocka bezmyšlenkovitě chytil za ruku, jak to poslední dobou dělával. Nechtěl zvýšit Sherlockův neklid. Pro pacienty s poraněním mozku bylo obvyklé, že se jim nelíbilo, když se jich někdo dotkl, zejména poprvé. Někdy byl dokonce každý fyzický kontakt vnímán jako bolestivý.

Bylo příliš brzy na to posoudit, nakolik bude člověk, který se k nim vracel, jako Sherlock, kterého znali. Samozřejmě že dosáhl velkého pokroku – bylo přirozené, že měl Sherlock stále naspěch. Tentokrát to Johnovi na tváři vykouzlilo úsměv. Spal hluboce, vyčerpaný z neustálého bdění, a pro jednou se mu nezdálo o výbuchu nebo o výstřelech. Viděl Sherlockovy oči a jeho pronikavý pohled, kterým přes vás přeletěl a hned znal všechna vaše tajemství. Johnova poslední myšlenka než se ponořil do spánku byla, že si bude muset na ten pohled dávat pozor. Do rána musí získat zpět svou ostražitost, nebo Sherlock uvidí… Sherlock pozná… John usnul.

oOOo

Když se Sherlock následujícího rána probudil, věděl, kdo je. Naslouchal pípání přístrojů a slyšel šustění, jak někdo na židli vedle něj překřížil nohu přes nohu… Cítil jehlu v paži a bolela ho hlava. Byl v nemocnici. Otevřel oči.

Byla noc.

Slyšel víc šustění a pak Mycroftův hlas, ale to, co říkal, nedávalo smysl – žádná změna, usmál se Sherlock sám pro sebe.

Slyšel otevřít dveře a pak kroky.

Copak se nikdo nechystá rozsvítit?

Někdo se blížil. Ty kroky byly známé a povědomé. Připomínaly mu domov. „Johne?“

Johnův hlas odpověděl na jeho levé straně, ale slovům bylo špatně rozumět. Sherlock otočil hlavu.

John by přece nebloudil ve tmě, že ne? Měl obvázanou hlavu? Natáhl se, aby si to ověřil. Byl tam obvaz, ale jeho obličej byl odkrytý.

Sherlock natáhl ruku a ucítil známou dlaň, která ji okamžitě uchopila.

„Johne, proč tě nevidím?“

**

Další

Advertisements

12 komentářů Přidejte váš

  1. Sherlock Holmes napsal:

    Smutné a krásné … při projíždění tvého webu se vždycky najde něco naprosto úžasného. SH

    1. miamam napsal:

      Diky, my jsme tu takova lehce sentimentalni skvadra… 😛 bohuzel ale tenhle preklad neni dokonceny. Ma ho na bedrech Katy, ktera proste ted nemuze prekladat… ma to slozity.

  2. ozzynka napsal:

    Myslela jsem že si zase projedu všechny povídky, ale když u toho teď tak sedím a koukám na začátek, tak nevím, jestli chci tohleto všechno prožívat znovu…

  3. Elis napsal:

    Páni… prostě páni. Neuvěřitelně ohromující začátek. Jsem napnutá jako struna z očekávání, co bude dál!

  4. Katy chan ^^ napsal:

    Ne, ne, ne! Přece to takhle neskončí!
    Je to báječné a konec první kapitoly strašně volá po tom, aby ta druhá byla přeložena co nejdříve, protože jinak spousta čtenářů nepřežije čekání. 😀

  5. Terka napsal:

    Slibně se to rozjelo. Je to procítěné a smutné. To se mi líbí 😀
    Jinak, nemůžu se dostat na povídku Halloweenská párty 3. Zkusila jsem snad všechna hesla a nic. Mohla bys mi ho prosím říct? 😀

    1. anonym napsal:

      Stačí napsat iniciálu dané povídky; máš to napsané v infu 😉 Takže ve tvém případě to bude HP

  6. Sanasami napsal:

    ach to je úžsný začiatok a smutný zároveň dúfam, že nebude slepý ……nááááádhera pokračkooooooo

  7. Loputres napsal:

    Už se těším na pokračovani. 😀 smekám před tebou.

  8. KalamityJane napsal:

    Velmi zajímavý začátek, doufám, že se z toho dostane bez výrazných následků.

  9. niniel napsal:

    Ach prosím, prosím, řekni, že to už máš přeložené celé a bude tu denně jedna kapitola…já nechci zažívat znova tu agónii čekání… Proč jsem se nenaučila dobře anglicky! Ale asi je to takmlepší,protože bych jiné nedělala a moje dítě by umřelo hlady…

  10. Lilith Rose napsal:

    OMG!
    Tak tohle je mazec!
    Chudák Sherly! Chudáci všichni… Snad se z toho dostane!
    John se postará, že ano?
    Děkuji za skvělý překlad a už aby bylo pokračování!
    S láskou Salazaret

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s