Daleko na západ (a na sever)

Venku je pěkná kosa a jednomu začnou všichni ti lidi lézt celkem na nervy. Proto je nejlepší se před tím vším někam schovat. Třeba do srubu uprostřed kanadské divočiny, zapálit oheň v krbu, udělat si čerstvě upražené kafe, začít psát na stroji… Nebo poslouchat jednoho praštěného angličana, jak hraje na housle…

Další kousek do čtenářského deníku. Četla jsem to dvakrát – hned po sobě, tak si to o článek vyloženě koleduje.😛

Northwest Passage

 

napsala výborná Kryptaria (k ní se ještě v budoucnu vrátím).

John Waton před téměř sedmi lety zalezl do své ulity – nebo spíš právě do srubu kdesi v kanadských lesích – a je v ní celkem spokojený. To, že kolem něj chodí medvědi a jiná zvěř, je vlastně úplně v pohodě; víc se totiž bojí lidí. Každý den tráví stejnou rutinou, práce kolem jeho skromného příbytku dá dost zabrat, ale vyhovuje mu to. Při práci totiž nemusíte myslet na to, co vám noční můry tak jako tak připomínají každou noc. Jak dokáží být lidé krutější, než zvířata. Kdybyste zažili to, co on, pochopili byste.

Sherlock Holmes prodělává další odvykací kůru. A protože pochází z vlivné rodiny, nebude na odvykáči mezi ostatními ubohými idioty; ne, on střídá jednu prestižní kliniku za druhou. A vždycky to skončí tak, že nad ním personál zlomí hůl. V tom posledním případě Sherlock dokonce dožene doktora k pokusu o sebevraždu…

A Mycroft už toho má plné zuby. Svého geniálního, avšak sebedestruktivního a rozmazleného bratříčka tedy nakonec spakuje a pošle ho na speciální léčbu do zahraničí. Mycroft totiž na to, že mu někdo dluží, nikdy nezapomíná, a vida! John Watson mu vlastně dluží velkou laskavost.

A tak, aniž by to Mycroft tušil, dá do pohybu něco, čemu by se dosud jak Sherlock, tak John, vehementně bránili.

John není zvyklý mít společnost, takže ve své malinké chajdě s jednou ložnicí je najednou až příliš těsno, protože kdekoli se objeví Sherlock Holmes, tam je ho vždycky plno. A Sherlock z této situace taky není nijak nadšený – kde proboha, uprostřed ničeho, ukojí své potřeby? Nemá jak zaměstnat svůj mozek, přestože je docela otupený vší tou dosavadní „odvykací“ kůrou. Nejsou tu žádné kluby, žádné drogy a navíc nikdo, koho by aslepoň svedl k nějakému tomu tělesnému rozptýlení… Nejbližší sousedka je Molly Hooperová, a to není vyloženě jeho typ, i když je aspoň inteligentní a dá se s ní ucházejícím způsobem diskutovat o vědě. A John… John je sice velmi atraktivní, ale co mu to proboha přelítlo přes nos? Pořád u sebe nosí zbraň – skutečně neustále, i doma. Dokonce s ní spí. Čeká, že sem každou chvíli někdo vpadne? A co to píše na tom psacím stroji? Fantasy pro mládež a… válečný román?… Co vedlo člověka, který na první pohled má rád společnost, přestože se jí zároveň i ostražitě vyhýbá, aby se zabydlel v tak brutální divočině?

Nakonec má přece jen o čem přemýšlet a zaměří své výjimečné deduktivní schopnosti na Johna, který je nekonečně zajímavý…

A John zjišťuje, že mu nějaký přítel skutečně dost chyběl.

O co ale bude horší loučení, až za dva měsíce Sherlock odjede zpět do Anglie? Sherlock miluje Londýn, je to slyšet z každé zmínky o tom velkoměstě, jenže John by tam nepřežil ani minutu. Ne. Bude lepší předstírat, že jde jen o návštěvu, přesvědčuje se John s těžkým pocitem v žaludku.

 

Johnlock. Slash. A pokud ještě neznáte brutálně sladkou pochoutku s’mores, zjistíte, co to je (a vím jistě, že to není jen kanadská specialitka, mají to rádi třeba i Kaliforňané :-P).

 

Název: Northwest Passage

Autor: Kryptaria

Počet kapitol: 27

Počet slov: cca 95 000

Rating: M+

link na archiveofourown

 

Ukázka:

“Christ, how much luggage did you bring?” the so-called ‘captain’ asked sharply, looking Sherlock up and down before surveying his belongings.

“I have absolutely no intention of taxing that thing’s cargo capacity with anything I treasure more than my socks,” Sherlock answered.

Instead of getting angry, the captain barked out a laugh. “Suit yourself,” he said, fishing around in his front pocket for a moment. He pulled out a roll of brightly-coloured money, peeled a blue bill off, and handed it to Sherlock’s steward, who let go of the luggage to take it.

“Thanks, captain.” The steward grinned, and trotted off at a gesture from the captain.

“It’s six hundred fifty kilometers back home, give or take. You probably don’t want to walk.”

“Six hundred — We’re already nowhere,” Sherlock said, resisting the urge to put down his violin case so he could cross his arms.

Turning, the man climbed up into the little aircraft. His jacket rode up just enough to show a black holster at his left hip — most likely a .45, though Sherlock would need to see more to be certain. What he needed it for here, Sherlock couldn’t imagine, unless the cows were prone to outbursts of violence.

“You coming?” the captain asked once he was settled into his seat.

Sherlock looked back at the concrete airport and the bland blue sky and the gentle hills that made it seem like the nothingness stretched out in all directions, forever. He thought about being trapped here even for as long as it would take to fly back to the relative civilisation of Calgary International Airport. He thought about making it that far only to discover Mycroft had alerted customs or border control or some other authority that Sherlock wasn’t permitted to return to London.

Slowly, he turned to look back at the captain with his expensive jacket and gun and tight jeans. Sherlock wanted to strangle Mycroft for exiling him like this. He wanted to be back home, lost in the London night, with his parties and partners and drugs, anything to scrape away the dullness that had rotted his brain since business had turned slow.

He took a deep breath and carried his violin case to the airplane. The cargo area behind the side-by-side seats was tiny; Sherlock would have to carry the laptop and violin in his lap if he had any hope of fitting everything in, and his suitcase might not make it at all.

After a moment’s consideration, he set the violin case and laptop on the empty seat. The carry-on bag fit nicely behind the seats, and he draped the garment bag over it. There was no way to fit the suitcase, even with a blowtorch and a prybar, so he flipped it over, opened the case, and started scooping out his neatly folded clothes to pile on top of the garment bag.

Instead of protesting, the captain laughed.

 

Ukázka 2 (protože jsou zápisky do čtenářského deníku v podstatě nevinné, záměrně nevkládám yummy slash ukázku :-P):

“Mycroft doesn’t ‘care’ about anyone except himself and his powerbase. He’s only interfered in my life this much because someone might get the idea that I’m a good target to use as leverage against him. He probably would have had me killed, except I’m useful.”

“Sherlock!” John stepped into the archway a moment later, staring at him in shock. “How could you say that about your own brother?”

“It’s nothing but the truth.” Sherlock used the lamp to light the end of a thin twig, and then transferred the flame to the kindling laid in the hearth. “I occasionally do some minor work for Mycroft — usually when his pet spies and analysts prove incompetent, or when he wants to hide something even from his own black ops teams.” He let out an irritated huff, wondering how Mycroft could stand working with people day in and day out. Even his handpicked teams were often frustratingly dense. Sherlock would have probably packed the lot of them into a boat and then arranged for it to sink.

Once the kindling was going well, he started laying split logs onto the grate, careful not to smother the flames. Realising John had gone quiet, he glanced over, expecting that John had gone back into the kitchen to start dinner or put up coffee as was his habit.

But he was still standing in the archway, eyes fixed on Sherlock, left hand resting on his handgun in a manner that was familiar but no longer casual at all. He seemed almost relaxed, weight balanced evenly, shoulders loose, but a sense of danger crackled around him.

Instinctively, Sherlock rose, taking a carefully measured step back, suddenly aware that he was unarmed and terribly out of practice. More than a year ago, he’d realised money spent on judo could be better spent on forgetting reality. Even at the height of his training, though, he doubted he would have been able to manage this situation, because he had no idea what he was facing. He only knew that John — friendly, odd, helpful John — was suddenly very, very dangerous.

“What now?” John asked quietly.

A hundred answers flitted through Sherlock’s mind: things he would say to criminals, broken down further into burglars, murderers, kidnappers, or unknown; things he would say to police, authorities, and Mycroft’s thugs; things he would say to strangers or acquaintances or his dealers, to junkies in a bad trip or a paranoid crash. But without the ability to properly categorise John, he had no idea what to say, except, “Marshmallows and digestives?”

Whatever John had been expecting, it apparently wasn’t that. “Marshmallows and what?”

“Digestives. The crackers,” Sherlock answered, equally wrong-footed.

John stared at him, some of the threat fading, leaving Sherlock to breathe more easily. “You… you mean dessert. You want —” He shook his head, closing his eyes for just a second. “I mean, what are you actually planning to do?”

“I have no idea,” Sherlock admitted before his brain caught up with the situation as the adrenaline in his system finally did its job, burning through another layer of the recovery-fog left over from rehab. “Black ops. You think I work for him. God, no. I’d sooner shoot myself.”

John’s eyes narrowed, but the tension eased another tiny bit. He didn’t move his hand from the butt of his gun, but his fingers relaxed. “You dowork for him. You said so: ‘minor work’.”

“That’s nothing to do with you,” Sherlock said, trying to remember anything he’d done for Mycroft that qualified as even vaguely interesting. “Finding security leaks, retrieving stolen files, that sort of thing. And only if I have no other choice, or if I can extort immense sums of money from him. I love ruining his budget,” he added with a fierce grin. “I used his entire discretionary budget for two years in a single month to retrieve the formula for a bioengineered strain of anthrax early last year, before it could be put on the market in Hong Kong.”

“What do you want from me, then?”

That, he could answer. He gave John his most charming smile and let his voice drop low, asking, “Would you rather I make a list?”

John’s hand fell away from his gun. “Are you…” He trailed off into silence and shook his head, finally lifting his hand to rake through his hair. “Sorry. Never mind,” he said distantly as he went back into the kitchen. “I’ll just… start dinner.”

 

 

11 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Nejsem příliš zdatný angličtinář, je nějaká šance na překlad? Aspoň malinkej kousíček, prosím😀

    1. miamam napsal:

      Hm…😛 Malinkej kousíček by asi neměl smysl dělat (stejně tak nesnáším nedodělanou práci) a kvůli celkem explicitním kapitolám se do toho pouštět nebudu – hrozně nerada takové věci píšu česky O.O… Sakra. Nasadila jsi mi brouka do hlavy. Ale ne… nechystám se na to.

      1. Liss napsal:

        Tím myslíš, že jsou tam ještě víc slash scény než jsi dosud překládala? Tím mě to zajímá ještě víc😀 No, asi mi nakonec nezbyde než se do toho opřít a přeložit si to. Což znamená, že mám minimálně na rok vystaráno😀

      2. Helena napsal:

        A nemohla bys změnit názor? Nakonec Galileo taky odvolal a přesto se zapsal do učebnic. Moje angličtina začíná a končí u „how do you do“, takže fakt nemám šanci. A není morální povinností velkých duchů přinášet vědění a osvícení mezi prostý lid?

        1. miamam napsal:

          lol😀 možná je to povinností velikánů, ale já se mezi takové rozhodně nepočítám😀 Ještě to teda aspoň zvážím (teda, netušila jsem, že vás až tolik namlsám…:-P) a začátkem příštího roku, až budu vydávat další # o tom, co se tu bude dít v prvním kvartálu, se moje rozhodnutí dozvíte.🙂 Děkuju za podporu😀 ♥

    2. helsl napsal:

      Jistá Tiberia se na AO3 pustila do překladu, tak to sleduj. Zatím vyšla první kapitola, ale když dočkáme času…

      1. miamam napsal:

        Měla bys odkaz??🙂

        1. helsl napsal:

          Netroufla jsem si, na některé stránky se odkazy dávat nesmějí a jinde, i když se člvěk pokusí, tak se to nezobrazí. Tady teda nespíš můžu:
          http://archiveofourown.org/works/5625022/chapters/12956386
          Já vím, že většina zdejších čtenářek zvládá originály levou zadní, ale určitě ne úplně všechny, a když už se s tím ta holčina dělá, tak ať o tom ví a ‚pošmákne si‘ co nejvíc lidí, ne?

  2. Casiopea napsal:

    Zrovna jsem dočetla a jsem móóóc spokojená.🙂 Díky za skvělý tip. Tuhle autorku jsem vůbec neznala.

    1. miamam napsal:

      Tak to se třeba ještě pusť do „If you were …“ série, ještě se tu o ní někdy tak jako tak zmíním. Není sice úplně dokončená, ale to podstatné a nejpalčivější je napsáno. A čte se to se zatajeným dechem…

  3. Terka napsal:

    Vypadá to zajímavě. Hned se na to vrhnu! Jestli to bude vážně dost dobré, tak půjdu spát až kolem 2…zase😛 Ten počet slov mě docela děsí, ale co už.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s