Less Traveled Christmas – kapitola 2.

Věci se trochu zkomplikovaly a John povede se Sherlockem ne zrovna vánoční rozhovor… Ale nebojte, všechno dobře dopadne… 😉

Děkuji za vaše super komentáře a taky kalerme za betování ♥

2. kapitola

Johnův úhel pohledu

„Nesnášíš tetování.“ Sherlock seděl na patách přede mnou a zněl tak šokovaně, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel.

Podíval se nahoru na mě a já přikývl. Pohlédl zpět k inkoustu, svou velkou ruku stále položenou na boku, kde mě držel, zatímco strhával obvaz.

„Říkal jsi, že jsou nehygienická. Zbytečné zohavení.“

Stále mě udivovalo, jak dokázal tu a tam prohodit doslovné citace náhodných komentářů, které jsem pronesl i měsíce předem. Když uvážím jeho postoj k vedlejším informacím, předpokládám, že bylo lichotivé, že si nejspíš nikdy nevymazal nic, co by mělo něco společného se mnou… i když mě to kolikrát štvalo.

Znovu vzhlédl, když jsem neodpovídal, a já opět přikývl. Očima se okamžitě přilepil k tetování, zdál se jím být skoro zhypnotizovaný. Zvedl svou levou ruku, aby se ho dotkl, ale zastavil se v pohybu a znovu se na mě zadíval.

„Můžu?“

„Jasně,“ pokrčil jsem rameny. „Je to tvůj dárek.“

Na chvíli ztuhnul a pak začal přes písmena přejíždět konečkem prstu, pravým palcem držel boxerky stranou, aby nesklouzly zpátky a nezakryly jeho iniciály.

„Už máš několik jizev,“ zamumlal, jako by pro sebe. „Zranění z bitev. Značky na těle, které něco znamenají; oběti, které jsi přinesl, rizika, která jsi podstoupil…“ Nakláněl se blíž ke mně, každou chvílí se vytasí s lupou.

„Ale tohle…“ Musel se rozhodnout, že mě vezme za slovo, co se týče vlastnictví, protože náhle si klekl na kolena, naklonil se vpřed a tu značku políbil, pak jsem ucítil, jak ji přejel špičkou jazyka, nepochybně cítil vystouplé okraje svého jména, odteď navždy vyrytého do mé kůže. Odtáhl jsem se. Tohle bylo až moc příjemné a ještě jsem nebyl připravený se s ním vydat touhle cestou.

Pokorně zvedl svou hlavu, ale nepustil se mě.

„Tohle jsi udělal pro mě,“ řekl s novým úsměvem, ze kterého zářila pýcha, vlastnictví a chtíč, ale který mu rychle mizel z tváře.

„Udělal jsi to, protože neslavím Vánoce,“ řekl pomalu. „Ale ty je slavíš, že ano, Johne?“ Mozek uháněl vpřed jako vždycky, ale když se dostalo na emocionální záležitosti, jako by bloudil v kruhu. Znal ty emoce, které potřeboval – zvládl poznat sto druhů lásky, které mohly někoho dohnat k vraždě, ale když přišlo na tohle, často se v tom plácal a pokud to zahrnovalo jeho vlastní pocity, měl s tím ještě větší potíže.

„Chtěl jsi mít opravdové Vánoce a já ti ani nedovolil koupit mi dárek; celý ten nápad jsem zesměšňoval.“ Sledoval teď můj obličej, hledal nápovědy, ale myslím, že se nedostal nikam; věděl jsem, že se netvářím nijak.  Byl jsem pořád docela rozhozený myšlenkami, co mi běžely hlavou, hlavně od chvíle, co Mycroft vešel do přijímacího salonu a já si uvědomil, že mi Sherlock vědomě zatajil, že tam vedou další dveře. Od té chvíle se celý večer jen zhoršoval. Jenže tohle se kupilo už několik měsíců.

Pohledem se vrátil k mému boku.

„Takže jsi to udělal,“ řekl, hlas nesl ještě známky šoku, „přestože nesnášíš tetování.“ Znovu se posadil na paty a podíval se nahoru na mě.

„Co chceš vědět?“

Pozvedl jsem obočí. „Co ještě nevím?“

Zkřivil obličej. Slepá ulička.

„Podívej, myslím, že si musíme promluvit,“ řekl jsem, i když vyjádřit své starosti způsobem, kterému by rozuměl, bude velmi obtížné. „Nech mě se obléknout.“

Jeho ruka okamžitě stiskla pevněji, dlouhé prsty se zaryly do mého boku, než je vědomě uvolnil. Zdálo se, že mi už už navrhne, abych si na sobě nechal jen svůj svetr, ale rozumě to nakonec neudělal, ještě jednou pohladil palcem tetování a postavil se. Ukročil dál ode mě, i když mě stále sledoval, dokud jsem si neoblékl džíny.

Jedna moje část přemítala nad tím, jestli bych měl tuhle debatu rozvádět na Boží hod, když jsem zrovna vyslechl jeho předchozí trauma – a bylo to trauma, ať už to přiznal nebo ne. Nežertoval jsem, když jsem prohlásil, že jeho pocitům někdy rozumím líp než on sám. Ale pak jsem myslel na chvíle, kdy jsem se tohle snažil nadhodit, a na stejné množství momentů, kdy se mi to nepodařilo. Tuhle příležitost jsem nemohl nechat být. Prostě budu muset doufat, že se to povede a nepřihodí to další polínko do jeho ohně Podělaných Vánoc.

Rozhlédl jsem se a přemýšlel, kde bude nejlepší tohle udělat, a on ke mně vztáhl ruku, spojil jen konečky našich prstů.

„Johne?“ V jeho hlase zaznělo něco dalšího, kvůli čemuž jsem prudce otočil hlavou a podíval jsem se na něj.

„Je to nějaký kód?“ zeptal se a očima hledal v mém obličeji. „O těchhle věcech moc nevím, ale četl jsem, že věta potřebujeme si promluvit znamená něco jiného.“ Byl velmi napjatý. „Je to tak?“

Zíral jsem na něj.

„Kdy už konečně přestaneš číst ty směšný stránky?“ zeptal jsem se, a když jsem viděl jeho zřetelnou úzkost, bylo mi trochu líp. Pak jsem si řekl, jestli to ze mě nedělá špatného člověka.

„Máš štěstí, že nemluvím jako pubertální holka. Máš štěstí, že když řeknu, že si potřebujeme promluvit, tak přesně to i myslím.“ Na chvíli jsem nad tím uvažoval. „No, aspoň teda já potřebuju mluvit a potřebuju, abys mě vyslechl.“

Pořád vypadal ustaraně, ale nad tímhle mírně pozvedl obočí.

„Pamatuješ, co jsi jednou Lestradeovi říkal o rozdílu mezi tím se dívat a pozorovat?“ zeptal jsem se a on přikývl. „Tak tohle myslím. Vím, že mě posloucháš, ale ne vždycky slyšíš, co říkám.“ Zatvářil se zmateně.

„Řekl jsi pokud, Johne. Řekl jsi pokud se máme v tomhle vztahu posunout dál.“

Přemýšlel jsem nad tím. „Asi jo. Ale důraz jsem dával na to slovo dál, ne na pokud. Myslel jsem tím hodláme tenhle vztah posunout dál, nebo ho necháme tak, jak je? a ne budeme vůbec pokračovat?“

Pozorně mě sledoval. „Takže nepřemýšlíš nad tím, že mě opustíš?“ ujišťoval se a prsty sevřel moji ruku.

Zavrtěl jsem hlavou a otevřel pusu, abych něco řekl, ale heknul jsem, jak najednou kolem mě omotal své ruce a pevně mě stiskl v náručí, svůj obličej zabořil do mého krku.

„Vyděsil jsi mě,“ zamumlal a cítil jsem, jak mu proti mé hrudi bije srdce mnohem rychleji než normálně.

Bylo pro něj tak vzácné připustit jakoukoli slabost, že mě to polekalo, a automaticky jsem ho začal hladit po zádech, dokud své sevření trochu nepovolil. Když jsem popadl dech, zkusil jsem to znovu. „Rozhodně si musíme promluvit.“

Trochu se odtáhl, aby se na mě podíval a pak mrknul směrem k posteli.

„Může to být horizontální rozhovor?“

Zamračil jsem se na něj, ukročil zpět, dokud jsem od něj nebyl půl metru a on zavrtěl hlavou.

„Nic takového nenavrhuju. Myslím tím… Pokud si máme povídat, můžeme u toho mít aspoň pohodlí?“

Uvažoval jsem nad tím, pak jsem to nechal být a místo toho se podíval na řeč jeho těla. Pořád byl úzkostlivý, opravdu jsem ho vylekal. Ať už jsem měl jakýkoli problém, věděl jsem, že ztratit mě byla jediná věc, které se opravdu bál. Neexistovala možnost, že bych ho někdy opustil – myslel jsem, že z toho tetování je to dost jasné. Ale jak jsem si často dřív myslel, zdálo se, že já jsem jediný případ, u kterého pochybuje nad důkazy. Emoce a dedukce očividně nejdou moc dohromady.

Vzal jsem ho za ruku, dovedl ho k posteli, kde jsme si na pokrývkách lehli čelem k sobě, svoji pravou ruku měl spojenou s mojí levou, ale ne tak blízko, abychom se nemohli soustředit. Cítil jsem v žaludku povědomé šimrání, tu stejnou nervozitu, kterou jsem cítil, kdykoli jsem o tomhle chtěl mluvit, ale tentokrát nedovolím, aby mě ty pocity zahltily a umlčely.

„Když dnes večer Virginia poukázala na to, že o tobě ví věci, které já nevím – rozumíš, proč mě to rozrušilo?“ začal jsem.

Zatvářil se rozpolceně.

„Okamžitá a upřímná odpověď, Sherlocku.“ Věděl jsem, že si vzpomene na ten rozhovor tehdy po těch příšerných týdnech, kdy jsme byli od sebe. Doufal jsem, že ho to dostane do toho správného rozpoložení.

Trochu utáhl prsty, ale přikývl na souhlas.

„Ani ne, nerozumím“ připustil. „Řeknu ti cokoli, co budeš chtít vědět, ale nechápu, jak  věci, které se staly v minulosti, souvisí s naším nynějším vztahem. Takovéhle banality jsou snad pro náš společný život irelevantní.“

Zaujatě jsem ho pozoroval. Jemu nepřišlo ani trochu divné nazývat banalitou to, že je otec opustil.

„Takže jsi mi o tom neřekl, protože sis myslel, že je to irelevantní?“ To ale neodpovídalo způsobu, jakým mě tehdy rozptyloval.

Jeho výraz nepatrně potemněl, i když přikývl. Čekal jsem, až začne nad mou otázkou uvažovat.

„Ne, já…“ zdál se být překvapený tím, co říká. „Já si myslím, že moje minulost je především nepodstatná, ale ne. Nechtěl jsem, abys tohle věděl.“ Odmlčel se. „Je mi to líto, Johne.“

Nechal jsem to být. Když už jsem se konečně dokopal k tomuhle hovoru, nechtěl jsem se nechat rozptýlit diskuzí o jeho otci. Když nad tím budu přemýšlet, mohl bych o tom stejně leccos zjistit sám.

Musí existovat nějaký správný způsob, jak začít mluvit o tom všem, o tom, co se ve mě nashromáždilo  během tohohle vztahu, ale nevěděl jsem, jak… Držel jsem ho za ruku a prostě začal.

„Nemám rád, když mě zvedáš,“ řekl jsem.

Zatvářil se překvapeně. „To vím. Ale…“ pokrčil jedním ramenem. „Mám rád, jak u toho zavrčíš.“ Jeho výraz byl jasně stydlivý, ale pak se probral. „Ale ne vždycky mě za to kousneš… Vypadá to, jako by sis to někdy užíval.“

„Fajn, ano,“ souhlasil jsem. „Příležitostně, když je to jeden z těch naléhavých a zoufalých případů, kdy se k sobě nemůžeme dostat dost rychle, pak to je docela… sexy,“ připustil jsem. „Ale raději bych to vůbec nedělal, připadám si při tom jako hračka. Jsi velmi dominantní. A to mi ani nevadí, jsem šťastný, jak to se mnou je, ale někdy jsi jak buldozer – jako když jsi mě přitiskl dolů na ten stůl a nedovolil jsi mi, abych se podepřel. Připadám si pak méněcenný, jako kdybys mě prostě zahltil a já neměl právo cokoli říct.“ Blížil jsem se k tomu hlavnímu problému.

„Když řeknu ne, nebo teď ne, tak to neznamená přesvědč mě,“ řekl jsem mu. „Umíš mě číst tak dobře, že máš tendence přehlížet, co skutečně říkám. Uráží mě to.“ Pevně jsem se na něj díval. Chtěl jsem, aby si uvědomil, že to myslím vážně. Oči měl upřené na můj obličej, občas sjel pohledem dolů na mé tělo, nepochybně kontroloval všechny příznaky, co využíval pro své zdánlivé čtení myšlenek.

„Vím, že někdy si ty informace protiřečí, jako v tom přijímacím salonu. Očividně jsi viděl, že tě moje tělo chce, že tě já chci.“ Pustil jsem jeho prsty a hladil ho po paži nahoru a dolů, protože jsem věděl, že ho tohle rozruší.

„A ani na chvíli nepopírám, že jsi měl pravdu. Chtěl jsem tě. Chci tě. Pořád.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Ale ne prostě znamená ne, Sherlocku. Když ti řeknu, abys přestal, tak bys měl přestat – potřebuju, abys víc dával pozor na to, co ti vlastně říkám, abys mě slyšel. Jinak,“ pokrčil jsem rameny, „jinak je to jako bych neměl hlas.“

Zbledl.

„Myslíš spíš volbu, že? Je to jako bys neměl na vybranou… Nutím tě k něčemu, Johne?“

Povzdychl jsem si. Tohle byl přesně důvod, proč jsem tak dlouho nic neříkal. I když byl Sherlock chladný a racionální, vždycky všechno dramatizoval.

„Ne, jasně, že mě do ničeho nenutíš. Jako bys mohl!“

Odfrkl jsem si, což ho přimělo se usmát. „Rozhodně bych si tě mohl vzít.“

Položil mi ruku na pas a pohledem zkontroloval můj obličej, jestli je to v pohodě.

„Kdykoli, Johne.“ Vědomě použil ten zastřený hlas, který jako by mi klouzal po páteři. „Můžeš si mě vzít. Kdykoli.“

Pozvedl jsem obočí. „To je další věc. Manipulace. Vědomě používáš tenhle hlas, rozptyluješ mě, odvádíš moji pozornost – zamknul jsi dveře v salonu, abys mi dal pocit, že máme soukromí, ale moc dobře jsi věděl, že v rohu byly ještě jedny dveře.“ Vzpomněl jsem si na šok, který jsem cítil, když nás tam tak našel Mycroft.

„Nechováš se ke mně jako k rovnocennému. Vím, že v mnoha ohledech ani nejsme. Bůh ví, že jsi asi milionkrát inteligentnější než já.“ Mávl jsem rukou a naznačil jeho nadřazenost.

„Ale v tomhle…,“ položil jsem mu ruku na srdce. „V tomhle bychom si měli být rovni.“ Podíval jsem se na něj. „Vím, že mě chceš. A věřím, že mě potřebuješ, i když tomu ostatní neuvěří…“ Odmlčel jsem se a sklonil pohled. „Ale myslím, že tě miluju víc, než ty mě.“

„Johne!“ zněl šokovaně. „Johne, ty… Ty jsi moje všechno.“ Stiskl svou ruku a já si uvědomil, že sklouzla dolů z mého pasu na bok. „Promiň, neuvědomil jsem si…“ Ztichl. „Vím, že jsem majetnický.“

„To jsi, a to je v pohodě,“ řekl jsem mu upřímně. „Vážně mi to nevadí, když nejsi k ostatním nepotřebně hrubý. Kdyby mi to vadilo, nikdy bych tohle neudělal.“ Poukázal jsem na svůj bok, což ho okamžitě rozptýlilo.

„Ale je to tak jednostranné… Ty mě chceš mít úplně celého, ale se mnou chceš sdílet jen svůj kousek. Vědomě přede mnou skrýváš věci, ať už jde o důležitou část tvé minulosti, nebo fakt, že v rohu jsou další dveře, ale při tom mi zazlíváš, když jdu na chirurgii.“

Teď, když už z něj opadala úzkost, se začal tvářit trochu trucovitě.

„Copak si myslíš, že tě nikdy nechci, když máš případ?“ zeptal jsem se. „Myslíš, že mi nechybíš v posteli, když pracuješ, nebo že se nemusím nutit k tomu, abych za tebou nešel, když jsi nad něčím soustředěný, protože se bojím, že bys byl na mě kvůli nějakému rozptylování naštvaný? Nedávno jsi řekl, že bys mě nezměnil. To byla nejspíš jen fráze, ale donutilo mě to přemýšlet…“

Nad tím jen fráze zavrtěl hlavou, ale já nad tím pochyboval. „Dosud jsi nepotřeboval, abych se změnil, protože jsem se změnil sám. Přizpůsobil jsem se tomu, co chceš, tomu, co potřebuješ.“ Palcem hladil tetování. Přemítal jsem, jestli si byl vědom toho, co dělá, nebo jestli to pro něj bylo něco jako uklidňující deka.

„Abych byl upřímný, myslím, že mě trochu zastrašuješ,“ připustil jsem. „Tvojí geniální myslí, tvojí důležitostí. Jako bys byl hvězda filmu a já jen vedlejší role. Ty jsi důležitější, takže já jsem ten, kdo by se měl přizpůsobit.“

Otevřel pusu, aby něco namítl, ale položil jsem mu prst na rty.

„Už budu končit,“ řekl jsem. „Můžu to prostě vyklopit? Už mě to nějakou dobu žere a už teď se cítím líp jen proto, že jsem to řekl.“ Přikývl a uklidnil se, ale lehl si blíž, konečně nechal být můj bok a začal mě hladit po zádech nahoru a dolů.

„Když jsme byli jenom přátelé, tolik mi na tom nezáleželo, protože jsem měl jiné oblasti života, kde jsem byl ten vůdčí… A pořád mám chirurgii, samozřejmě, to pořád ještě platí.“ Na chvíli jsem se zamyslel.

„Ale myslím, že co se týče sebeúcty, trochu se ztrácím a myslím, že mi kvůli tomu někdy vadíš, i když je to moje chyba, že se s tím smířím a nic neřeknu.“

Pozvedl obočí, mlčky se ptal, jestli může mluvit a já přikývl.

„Jak dlouho to takhle cítíš?“ zeptal se. „A proč jsi dřív nic neřekl?“

Pokrčil jsem rameny, bylo mi trochu trapně. „Nějak se to postupně kupilo a zkoušel jsem to, ale…“ Proč to bylo tak těžké?

„Tohle je poprvé, co mám vztah k někomu, kdo není žena,“ uvědomil jsem si. „V povídání o těchhle věcech jsou o moc lepší; nikdy dřív jsem takový hovor nemusel podněcovat.“ Přemýšlel jsem nad uplynulými rozhovory. „Je to o moc těžší, než jak to vypadá. Budu si toho víc vážit, příště až…“ zmlknul jsem.

Naštvaně na mě zíral. „Příště až co, Johne?“ zeptal se chladně.

Rychle jsem přemýšlel, i když to očividně byla ztráta času, když mohl skoro vidět, jak mi to v hlavě šrotuje.

„Příště až budu mluvit s Harry,“ dokončil jsem chabě.

Podíval se na mě a pak pohledem sklouzl dolů.

„Chci to znovu vidět.“

Dalších patnáct minut, než Mycroft zaklepal na dveře, jsme skoro všechny strávili líbáním – většinou taky se Sherlockovou rukou v mých kalhotách, i když ne kvůli tomu obvyklému důvodu.

Vlastně ani doopravdy neodpověděl na to, co jsem mu řekl, ale to jsem od něj ani nečekal. Sherlock nebyl ten pravý, kdo by mluvil o svých emocích. Sotva by přiznal, že něco vůbec cítí, až na to, že mě miluje, což prohlašoval velmi často. Když se tak zamyslím nad naší historií, mohl jsem ho podezřívat z toho, že na to má nějaký rozvrh. Ale často se zatvářil překvapeně, když to říkal – jako by si nebyl jistý, kde se v něm ta slova berou nebo jak je možné, že vůbec vychází z tak logické osoby jako je on.

Věděl jsem, že mě slyšel. Věděl jsem, že moje obavy někam do jeho mozku prosakují a že byla obrovská úleva vypustit slova, která mě tížila několik měsíců. Po dlouhé době jsem se cítil šťastněji a uvolněněji.

V mých slovech nezaznělo žádné ultimátum, a nikdy ani nezazní. Virginia si může nechat ty svoje koupelnové incidenty a své odsekávání; Sherlock a já jsme spolu a tak to prostě je.

Když se ozvalo zaklepání, Sherlock se pomalu odtáhl.

„Připraven jet domů?“

Přikývl jsem a jemu najednou zajiskřily oči, odplazil se po posteli dolů, dokud nebyl na stejné úrovni jako moje tetování – no, spíš jeho tetování. Uslyšel jsem tiché cvaknutí, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost, když svým jazykem klouzal po té značce, pak ji políbil, narovnal mé spodní prádlo a zapnul mi džíny.

„I když bych se s tímhle chtěl vážně vytahovat,“ řekl, „nikdo jiný tě takhle nikdy neuvidí.“

Odešel otevřít dveře a já naházel zbytek našich věcí do tašky, kterou pro nás zabalil.

Jako obvykle, počet zabalených lubrikantů byl několikrát vyšší než množství spodního prádla. Zapnul jsem tašku a otočil se k oběma bratrům, kteří mě pozorovali.

Mycroftův výraz se nekonečně uvolnil, když se mi podíval do tváře – zjistil jsem, že ho teď dokážu číst mnohem líp, když jsem se naučil číst Sherlocka. Rozhodně měli společného víc, než si můj kluk dokázal vůbec připustit.

Otočil se ke svému bratrovi. „Takže se ti tvůj dárek líbil?“

Sherlock se na něj zamračil a já protočil oči – to jsem si mohl myslet, že neudržím tajemství před oběma bratry Holmesovými. Fakt, že jsem zvládnul aspoň jednoho, byl prakticky zázrak.

Cesta domů začala vcelku normálně, v další tuctové černé limuzíně. Mycroft na sedadle před námi procházel nějakou práci a my seděli bok po boku, Sherlocka jsem měl po pravici. Nepustil mou ruku od chvíle, co jsme odešli z jeho pokoje, ale brzy se jeho prsty začaly pohybovat, palcem dělal malé kroužky na mé dlani. Po chvíli bylo těžké se soustředit na cokoli dalšího.

Poposedl jsem na sedadle a on otočil hlavou, aby se na mě podíval. Díval jsem se na něj, pohledem klouzal po jeho obličeji, rozšířených očích, bledé pleti, neuvěřitelných lícních kostech. Uvědomil jsem si, že jsem se zaměřil na jeho ústa a on pootevřel rty, jeho dýchání znělo mělce. Setkal jsem se s jeho pohledem. Byl toužebný.

V autě houstla atmosféra, což mě zaskočilo, když ty polibky, co jsme si vyměňovali v jeho pokoji, byly spíš plné náklonnosti než vášnivé; měly uklidňovat a ne rozohňovat. Jeho oči na mě měly zvláštně hypnotický efekt, skoro jako by se zvětšovaly… Uvědomil jsem si, že se k němu nakláním, nebo se to on nakláněl ke mně? Nedokázal jsem to říct jistě.

Vyrušilo mě zašustění papíry a ohlédl jsem se právě včas, abych zahlédl Mycroftův samolibý úšklebek, než sklonil hlavu. Sherlock mě zatahal za ruku a obrátil mou pozornost k němu. Pustil moji ruku a sklouzl s ní kolem mých zad, trochu mě pošoupl, aby mohl vmáčknout svou ruku mezi má záda a sedadlo, až skončil znovu na mém boku, což mě vůbec nepřekvapilo.

Naklonil jsem se k němu, cítil jsem teplo jeho těla od stehen až k mé ruce. Nestačilo to. Vztáhl jsem k němu ruku, aby nepřekážela, položil jsem mu ji na nohu a pak posunul o kousek blíž.

Jeho ruka vklouzla jako obvykle do přední kapsy džín, ale prsty v ní neskončily a já si šokovaně uvědomil, že je cítím proti své holé kůži a že se přesouvají pod lem mého spodního prádla, než se vrátily do původní pozice. Jak to udělal? Podíval jsem se dolů, ale neviděl jsem žádný rozdíl. Džíny jsem měl stále zapnuté, vypadaly jako vždycky. Otočil jsem hlavou, abych se na něj podíval a pozvedl obočí. Vzpomněl jsem si na to cvaknutí, než mi zapnul kalhoty a uvědomil jsem si, že to byl jeho kapesní nůž – musel proříznout šev na mé kapse. Jeho prsty se teď hýbaly, hladily iniciály a on sklonil svou hlavu, aby mi pošeptal do ucha: „Chceš, abych přestal?“

Myslím, že se mě nikdy dřív nezeptal. Zavrtěl jsem hlavou a přemítal, jak dlouho ještě bude bezpečné cokoli nosit v levé kapse jakýchkoli mých kalhot.

Předchozí

Další

Advertisements

3 komentáře Přidejte váš

  1. Sanasami napsal:

    Pááni najdlhší rozhovor Johna …..ešte, že je Sherlock taký inteligentý a chápe to …..ten koniec nemal chybu Sherlock je prefíkaný ako líška chudáčk John 😀 😀 😀 😀 ……….nááááááádhera pokračkooooooooooooo

  2. KalamityJane napsal:

    ňuch. Pěkné, pěkné. hezky vánoční 🙂

  3. Liss napsal:

    Jsem tak ráda, že si to ti dva vyříkali. A doufám, že Sherlock změní názor na Vánoce a Johna také podaruje. Třeba prstenem … 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s