Půlnoční

Všude se to hemží trailery na třetí sérii. Takže se mi poněkud krátí čas na to, abych napsala i nějakou svou „povídku o návratu“.:D

Rozhodla jsem se, že dám do kupy nějakou dojemnou vánoční povídku. Postupem času (protože ne, nepsala jsem to najednou), se v ní ale objevil i BAMF!John a já dostala chuť napsat něco veselejšího. No, a pak…

Takže pardon, nějak mi moje původní úmysly nevyšly.😀 Slibuju, že se minimálně zamyslím nad nějakou veselou fluffy vánoční povídkou, protože Vánoce by měly být milé a pěkné a veselé a vtipné… Že? Takže budu přemýšlet, co bych vám sem ještě do Vánoc dala, abych napravila tohle.😀

Sherlock se po dvou letech vrací do Londýna. Je vidět, že se mu celou tu dobu mysl soustředila na docela jiné věci, že nebyla schopná do detailu promyslet, jaké následky bude mít jeho „sebevražda“.

Pre-slash. 

EDIT 23. 12. 2013 – Povídku jsem napsala jako jednorázovou. Ano, může mít mnoho různých konců a třeba i deset kapitol pokračování, ale v tomto případě konec nebudu dál rozvádět, protože některé věci je prostě lepší nechat takové, jaké jsou. Díky za to, že mě nebudete kamenovat…🙂 ♥

Půlnoční

Jedna: 23. prosince

Mycroft Holmes seděl v pohodlném ušáku před krbem ve své pracovně u sebe doma, sledoval plameny a přemítal o té nepříjemné situaci v Severní Koreji, když mu začal zvonit mobil. Zkontroloval, kdo mu volá, sklouzl pravým ukazovákem po dotykové obrazovce svého telefonu a přijal hovor.

„Mluvte,“ řekl stroze.

„Dobrý večer, pane. Omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale mám hlášení od Týmu jedna, pane,“ ozval se sofistikovaný ženský hlas.

Mycroft se narovnal v křesle, odložil na stolek nedopitou skleničku bourbonu, a odkašlal si, což jeho asistentka vzala jako znamení, že má pokračovat.

„Zdá se…“ hlas se jí zachvěl jen opravdu nepatrně, a kdyby Mycroft Antheu neznal už roky, možná by to ani nepostřehl. „Tedy, chci říct, že Tým jedna hlásí pohyb objektu blízko Baker Street, pane,“ odmlčela se. Mycroft i přesto, že se jednalo o telefonní hovor, dokázal vycítit Antheino zaváhání. To mohlo znamenat jedinou věc.

„Prosím. Pokračujte,“ donutil se promluvit, přestože se v něm všechno svíralo.

„Sherlock Holmes, pane. Prý se před půl hodinou v přestrojení pohyboval po Baker Street. Kopii hlášení jsem vám poslala na e-mail,“ další zaváhání. „Měla jsem dojem, že byste podobnou zprávu chtěl nejprve slyšet,“ dodala Anthea tiše, nejistě. Svého nadřízeného znala do takové míry, do jaké jí to dovolil. Byla velmi bystrá, jinak by ani na takové pracovní pozici dlouho nevydržela; přesto Mycrofta Holmese nebylo snadné vždy odhadnout předem. Doufala, že se v něm teď nemýlí.

Mycroft se zhluboka nadechl, sevřel telefon pevněji v prstech a zaklonil hlavu. Pohled na právě tento kazetový strop ho vždy uklidňoval, všechno to řezbářské umění, složité květinové vzory prolínající biblické výjevy. Jenže teď se zdálo, že bude potřebovat něco silnějšího na uklidnění.

„Děkuji vám za zprávu, Antheo,“ řekl Mycroft a Anthea vydala tenký zaskočený zvuk – jejím křestním jménem ji oslovoval velmi zřídka. Dával jí tak najevo, že je skutečně rozrušený; navíc to znamenalo, že má Anthea do odvolání veškeré telefonáty vyřídit sama, nebo je případně odklonit na ostatní dva asistenty Mycroftovy kanceláře.

„Ihned se na tu zprávu podívám. Myslím, že byste měla pro dnešek jít domů. Pokud je skutečně pravda, že…“ Mycroftovi selhal hlas, ovládej se, proboha! „Nejspíš vás budu v následujících dnech potřebovat intenzivněji, než dosud.“ Dvojsmysl byl více než úmyslný. „Odpočiňte si.“

Neukončil hovor, takže oba ještě nějakou chvíli seděli s telefonem u ucha, poslouchali tichý dech toho druhého a svým vlastním způsobem si navzájem poskytovali útěchu.

Anthea je skutečně výjimečná, pomyslel si Mycroft. Slabě se usmál a chystal se položit telefon.

„Dobrou noc, pane. Půjdu domů, jak si přejete, ale budu ještě na telefonu, kdyby…“ Anthea úmyslně nedokončila větu. Holmesovi velmi neradi přiznávali slabost, natož pak emocionální zaujetí. „Dobrou noc.“ Položila to.

Mycroft pomalu odložil telefon na stolek, zbytek bourbonu do sebe prakticky kopnul a nejistým krokem přešel ke svému pracovnímu stolu. Zapnul notebook, sedl si do empírové židle, zadal heslo, čekal, až e-mailový klient zpracuje všechnu příchozí poštu a roztřídí ji podle urgence.

S napětím otevřel zprávu obsahující hlášení o pohybech na Baker Street. Četl. Přemýšlel. Emoce byly potlačeny, nic nesmí brzdit jeho mozek…

Přesto, když dočetl a prohlédl si fotky, které sice byly zrnité kvůli příliš vysoké citlivosti snímání, ale skutečně zobrazovaly jeho bratra, podlehl vlně emocí, která jej zavalila jako tsunami.

Ano, měl převlek, a opravdu velmi, velmi dobrý, jenže Sherlock byl jeho bratr.

Mycroftova napjatá mysl s úlevou poskytla obrazy plné Sherlocka oblečeného za piráta. Za obchodníka. Za chudého studenta… Celý život vídal Sherlocka brát podobu někoho jiného, ale i tak svého bratra dokázal poznat kdykoli.

Roztřeseně zaklapl notebook. Vjel prsty do řídnoucích vlasů a zachvěl se po celém těle, jak se tiše rozvlykal.

Dva roky. Dva roky mu tolik chyběl. Se svou bystrou myslí, svým ostrým jazykem, svými houslovými kompozicemi, které Mycroft poslouchal skrz odposlouchávací systém.

Zvykl si na něj myslet jako na mrtvého.

Nu… Teď si bude skutečně rád zvykat na něco nového a nepředvídatelného – na to, že je Sherlock naživu.

Otřel si dlaněmi usychající slzy, spojil prsty před svými tenkými rty v typicky Holmesovské stříšce a široce se usmál.

oOo

John Watson uměl Sherlocka Holmese vždy něčím překvapit. Nejednou Sherlocka za dob, kdy spolu řešili případy, přesvědčil o tom, že není prostý a rozhodně ne obyčejný, jak se tomu prve zdálo, když se díky Stamfordovi poznali v St. Bart’s.

Když se Sherlock po tak dlouhé době vracel zpět do Londýna, měl v hlavě několik různých verzí Johnova možného života. Rozhodně měl nějaký život, nebo alespoň jeho zdání. Připustit si možnost, že by John mohl své bytí ukončit… To bylo naprosto nepřijatelné. Ne, prostě nepřijatelné. Sherlock už nejmíň po tisící zahnal absurdní myšlenku na Johnovu sebevraždu.

Dosud se na své dedukce mohl téměř stoprocentně spolehnout. Proto ho velmi zaskočilo to, co po svém návratu zjistil.

Za prvé, John už nebydlel v Baker Street.

Dobře, to byla drobnost. Přizpůsobil své dedukce novým poznatkům, mysl vytvořila nové scénáře. Pátral. Byl nikdo; přestrojený za tuctového bezdomovce splýval s davem, nikdo si ho nevšímal. (To, že ho mohl na některé z kamer zahlédnout jeho bratr, mu došlo mnohem později. Myšlenky na Johna byly prostě upřednostněny, ostatní uvažování bylo potlačeno. Vem to čert. Mycroft stejně určitě nějak věděl, že byl Sherlock celou dobu naživu.)

Sherlock si v jedné večerce koupil krabicové víno a krabičku cigaret, potřeboval dodat jasné kontury svému převleku. Byla skoro půlnoc. Londýn pulsoval životem, protože teprve teď se rozjela zábava v klubech, než budou jejich majitelé kvůli zákonu donuceni zavřít podnik, dokud zítra znovu nenastane ta správná hodina. Vyhýbal se hloučkům opilých lidí, skrýval svůj obličej před občas se vyskytnuvším policistou, který by stejně tak mohl být slepý – tamhleten kluk právě prodává trávu nějakému puberťákovi! Sherlock si odfrkl.

Londýn se ani trochu nezměnil.

Koutek jeho mysli suše poznamenal, že přesně takhle to přece Sherlockovi naprosto vyhovuje.

Ano, uvědomil si nejistě Sherlock. Ano, tohle mi vyhovuje.

Přiznat si, že se obával nějaké výrazné změny za dobu, kdy byl mimo své milované město, dokázal jen v duchu.

Vklouzl do uličky plné odpadků a otevřel „víno“. Se znechucením si několikrát notně přihnul z krabice, nezapomněl se při tom trochu polít. Musí být cítit něčím novým; staré pachy se na něm pomalu vrstvily, takže pro běžného kolemjdoucího i nadále zůstane jen dalším santusem. Nabral ze země směs prachu (prach a nedopalky a dávno rozložené zbytky jídla a pravděpodobně i moč) a otřel si ji o zašlé džíny, po krátkém zaváhání vjel prsty do vlasů, které byly odbarvené do světle hnědé, s bronzovými odlesky. To, že o ně bylo takovým způsobem pečováno, ale nikdo na první pohled nepozná. Otřel si prsty do přerostlých loken v týle a pročísl si ofinu, která mu padala do očí. Ofina vždycky změní vnímání kontur obličeje, což zrovna jemu náramně pomůže.

Přehodil si kapuci šedé mikiny přes hlavu, zapálil si cigaretu a hluboce potáhl. Dobře, tahle část převleku mu skutečně nevadila.

Vykoukl na ulici. V oknech domů ani na jejich střechách nezahlédl nikoho podezřelého. Shrbil se, upravil svůj krok, vystoupil z uličky. Zapnul si mikinu ke krku a upravil si palestinu kolem krku, špinavé mozolnaté ruce po chvíli zastrčil do kapes džín. Uvědomoval si, že míjí jednu kameru za druhou – teď už ano. Jenže když takhle chodil po Baker Street ani ne před půl hodinou, nemyslel na ně. A když si konečně uvědomil, že by si měl dávat přece jen větší pozor, zjistil, že John teď bydlí ve čtvrti, která má kamery na každém rohu, neměl by šanci se jim vyhnout. Jestli ho Mycroft sleduje, nedá se nic dělat.

Došel ke křižovatce, od které to k Johnově nynějšímu bytu bylo už jen dva bloky. Noční ruch pomalu tlumily činžovní domy, jejichž okna byla přezdobená otřesnými blikajícími řetězy. Není divu, že se míra idiocie přímo úměrně zvyšovala se vzdáleností od vkusnějších domů v centru; čí mozek by byl schopen normálně pracovat, zatím co jsou oči oslepovány vánočním stroboskopem? Přimhouřil oči. Snad mu paní Hudsonová dala tu správnou adresu? Vážně by se John přestěhoval z útulné a skvělé Baker Street přímo v centru někam, kde jste sdíleli cestu ke schodišti s více než pěti byty a kde by si většina sousedů velmi dobře rozuměla s Andersonem? Tady to je. Opřel se o roh paneláku, zapálil si další cigaretu; míjela ho skupinka šesti rozjařených dívek (dvě opilé, jedna narkomanka, přestože se to snaží před kamarádkami skrývat, dvě spí spolu, aniž by o tom ostatní věděly, jedna je těhotná). Po tom, co si ho všimly, se mu vyhnuly obloukem.

Pokuřoval cigaretu, která momentálně nesloužila jako součást převleku, ale spíš jako uklidňující prostředek. Tamhleto okno. Páté patro, čtvrtý byt zleva.

Snažil se vymyslet, jak Johnovi odhalí svůj návrat. Měl by rozhodně zjistit jeho denní režim. Pečlivě plánovat. Vstřebávat okolí domu. Myšlenkami se ovšem neustále vracel ke vzpomínkám, které se s protivnou intenzitou mísily, útržky rozhovorů staré dva roky, Johnův obličej a zvuk pomalého psaní…

Občas změnil místo, odkud pozoroval setmělá okna bytu, ale nikdy nebyl příliš daleko. Uplynulo několik hodin, což si Sherlock s úlekem uvědomil, až když zase otevřel krabičku s cigaretami, a všiml si, že jich tam zbývá osm. Nějak ho ty vzpomínky přemohly.

Pohledem se vrátil k oknům bytu a zmateně zamrkal, v jednom okně se svítilo. Rozhlédl se, jestli ho někdo nepozoruje, a pak z kapsy vytáhl mobil a zkontroloval čas. Skoro půl třetí ráno.

Noční můry?

I po těch letech?

Za závěsem bylo vidět pohybující se stín. Pak se byt opět ponořil do tmy. Po chvíli se otevřely dveře vedoucí na únikovou cestu společnou pro všechny byty v tom patře. John vyšel ven, zachumlaný v kabátu, s šálou kolem krku, místo pyžamových kalhot džíny. Že by se chystal na noční procházku? Opatrně za sebou zavřel, otočil se a opřel se lokty o zábradlí, hlavu svěšenou, bylo vidět, jak zrychleně dýchá.

Sherlock ho konsternovaně pozoroval a ani si neuvědomoval, že se blíží k domu víc, než by bylo bezpečné. Zastavil se u jednoho zaparkovaného auta a jen se díval, jenže najednou John zvedl hlavu a upřel pohled jeho směrem. Sherlock nepatrně nadskočil, viděl ho? Poznal ho?

Ne, to bylo nemožné, z takové dálky John rozhodně nemohl poznat Sherlocka, když byl takhle převlečený.

Sherlock přesto začal předstírat, že hledá klíčky od auta, před kterým stál. Rukama poplácával kapsy, něco nezřetelného zamumlal, zarazil se, jako by si vzpomněl: já jsem vůl, klíče jsou přece doma na stole, otočil se a jistým krokem se vydal ke vzdálenějšímu domu. Odolal nutkání se ještě jednou otočit a podívat se směrem, kde stál John. To by přilákalo pozornost.

Za domem, ke kterému mířil, změnil směr chůze a vracel se k podchodu, kterým sem přišel.

Ruce se mu trochu chvěly a on přece jen sáhl do krabičky s cigaretami a jednu připálil. Zítra mu tak jako tak bude většinu dne nevolno z přemíry nikotinu, jedna už to o moc nezhorší.

Vyklonil se zpoza zídky a zadíval se zpět k Johnovu domu, ale i z téhle vzdálenosti bylo vidět, že už u zábradlí nestojí.

Prudce vydechl kouř a přešlápl, sešlapané tenisky jen zavrzaly o štěrk na cestě.

Začal si v duchu znovu přehrávat, co viděl. Katalogizoval, ukládal detaily o Johnovi.

Takže přirozeně přeslechl tiché, ale rychlé kroky, jak se k němu zezadu blíží, dokud nebylo pozdě a on neucítil, jak se mu něco tvrdého zavrtalo mezi lopatky.

„Ani se nehni,“ ostře sykl Johnův hlas.

Sherlockovi překvapením vypadla cigareta z ruky. Ruce automaticky mírně pozvedl směrem od těla a zůstal nehybně stát.

John. Míří mi zbraní do zad.

„Je vás víc? Nebo sis vyšel na nákupy sám, hm?“ ozval se znovu John.

Sherlock se nadechl, ale z úst mu nevyšel jediný zvuk. Když John jen viděl jeho přestrojení, byla malá šance, že ho pozná. Ale přestože uměl celkem slušně modulovat hlas a taky značně přizpůsobit přízvuk, nebyl si tak jistý, že by jej kvůli tomu John nepoznal.

Zavrtěl hlavou.

„Co to má znamenat? Seš němej, nebo co?“

Sherlock mlčel.

Takhle si jejich setkání skutečně nepředstavoval.

oOo

John se opřel o zábradlí a zhluboka vdechoval ostrý noční vzduch. Zíral dolů na všechna ta patra pod ním, nevnímal, na co se dívá. Povzdechl si. Zlatý noční můry o Afghánistánu. Promnul si dlaní obličej a snažil se zahnat barvitý obraz svého zkrvaveného přítele (mrtvého přítele, na to nezapomínej), jak se k němu blíží se svým typickým úšklebkem. Chloupky za krkem se postavily do pozoru. Tenhle sen byl obzvlášť šťavnatý.

Zvedl hlavu a podíval se k řadě aut zaparkovaných podél chodníku. Zamrkal, když si uvědomil, že vidí nějakého vyčouhlého chlápka, jak postává u auta paní Williamsové odvedle a dívá se na něj. Paní Williamsové bylo téměř čtyřicet, měla dvě děti a žádného manžela ani přítele. Tak co dělá nějaký chlap, kterému může být sotva třicet, u jejího auta?

Předstírá, že hledá klíče, to dělá.

John potřeboval vybít adrenalin, který mu zběsilým tempem proudil tělem. A tady má svou příležitost.

Rozběhl se ke schodišti a bral schody po dvou, až byl konečně dole. Všiml si, jak chlap mizí za rohem protilehlého domu. John proběhl pasáží a opatrně a tiše oběhl podchod, jedinou ze dvou možných severních únikových cest ze sídliště, kudy mohl muž utéct.

Muž stál na druhé straně podchodu, zíral zpátky k sídlišti a po chvilce si zapálil cigaretu.

John se přikrčil, několika rychlými kroky přeběhl k němu a zároveň vytáhl zbraň, dosud ukrytou za opaskem kalhot.

Muž ho neslyšel, dokud John nestál přímo za ním, hlaveň přitisknutou mezi jeho lopatky.

„Ani se nehni,“ řekl John a muž s nadskočením upustil cigaretu, ruce dál od těla.

„Je vás víc? Nebo sis vyšel na nákupy sám, hm?“ zeptal se John. Ó, náhodo, děkuji ti, přesně tohle jsem potřeboval, pomyslel si John, když zaryl hlaveň o něco hlouběji. Chlap nepatrně zavrtěl hlavou.

„Co to má znamenat? Seš němej, nebo co?“

Muž neodpovídal, jen svěsil hlavu a pomalu spustil ruce dolů. John ho obezřetně obcházel, aby mu viděl do obličeje. Čekal na sebemenší náznak chystaného útoku, ale ten cizí chlap tam prostě jen stál jak hromádka neštěstí. Johna maně napadlo, že to mohl být prostě jen někdo, kdo si spletl auto a na okamžik ho polil pot – míří ilegální zbraní na nevinného člověka, který se dopustil jen toho, že zíral na Johna a pak odešel od auta, které zjevně nijak nepoškodil… John polkl. Rozum mu nabízel další podobné scénáře… jenže instinkty byly silnější. Velely, aby byl opatrný. Napovídaly, že tohle je nějaká lest…

Ještě jeden krok a ocitl se před chlapem. Pořád měl hlavu skloněnou, pohled namířený k zemi. John se nejen díval, on pozoroval. Smutné dědictví vztahu se Sherlockem.

Vysoký asi metr osmdesát. Oblečení, boty, všechno velmi obnošené, ale zachovalé. Až na několik skvrn od vína, které vypadaly čerstvě – ano, dokonce ještě cítil pach levného alkoholu. Boty jsou tak pět let staré, ale on je má asi jen chvíli, křížky tkaniček jsou dole povolené, jako by byly nastavené pro větší nohu; jenže nahoře jsou velmi úzce stažené. Ty boty nejspíš někomu ukradl. Ruce má špinavé a mozolnaté a  ty dlouhé prsty –

Johnovo srdce teď uhánělo a on ani netušil proč. Navenek byl stále klidný, ale uvnitř to vřelo – původ těch bouřlivých reakcí ale nechápal.

„Odpověz. Cos‘ tam dole dělal? A nesnaž se mi namluvit, že to bylo tvoje auto. Vím bezpečně, že není.“

Muž trhl hlavou k zídce, o kterou se před chvílí opíral. Celé tělo měl napjaté a John se v odpovědi na to přikrčil. Zbraň nepatrně sklonil, nechtěl omylem zastřelit úplně cizího člověka.

Nakonec chlap přece jen mírně zvedl hlavu a upřel na Johna čokoládově hnědé oči.

John zamrkal a nepatrně zatřásl hlavou – jako by na okamžik viděl ducha. Ty rysy byly podobné, ano, velmi podobné… Ale to prostě nebylo možné.

Muž ho obezřetně sledoval, intenzivně mu zíral do očí, čelo soustředěně nakrčené, rty sevřené. Jako by na něco čekal…

Otevřel ústa, aby snad něco řekl, ale po chvilce je zase zavřel.

Jiné vlasy… A oči… Jenže takový obličej prostě jen tak nevidíte… Johnovi hlavou vířily zmatené myšlenky. Sklonil zbraň a naklonil hlavu do strany. Udělal krok vpřed. Nespouštěl z očí toho zvláštně povědomého a přece naprosto cizího muže, který si odkašlal.

„To byl jen omyl. Spletl jsem si auto,“ řekl tiše.

John cítil, jak mu blednou tváře.

Ten hlas.

Udělal další krok vpřed, teď už měl chlapa jen na délku paže. Střílet z takové vzdálenosti by bylo vážně nerozumné, takže zastrčil pistoli zpět na své místo. Muž uhnul pohledem, zkontroloval Johnův postoj.

„To je všechno,“ odmlčel se John a přešlápl, „co mi chcete říct?“ Sám byl překvapený, že se mu netřásl hlas.

Muž pokrčil rameny v rádoby ležérním stylu, ale bylo jasné, že je všechno, jen ne klidný.

„To jako vážně?“ zeptal se John už pochybovačně. Očima intenzivně vstřebával cizincův obličej a bylo mu najednou trochu slabo. Přece není slepý, pane bože není úplně slepý! Ale jestli mu už definitivně přeskočilo a on teď složí na zem nevinného muže, no… S tím si bude dělat starosti později.

„Nemám, co bych řekl,“ odpověděl muž a John po chvilce přikývl.

„Dobře.“ Promnul si kořen nosu a krátce se zahihňal, než si odkašlal. „Dobře. Jak myslíte.“ Otočil se, jako by odcházel, a muž se k němu se zmateným zamrkáním obrátil. V tu chvíli se John rozmáchl a vrazil mu takovou ránu pěstí, až se muž skácel na zem a zůstal ležet.

John s úšklebkem zíral na tělo na zemi a opožděně se mu v prstech a zápěstí rozhořela bolest. Se zasyknutím si protáhl prsty a trochu je proklepal. Druhou rukou vytáhl z kabátu mobil, začal hledat v kontaktech, a po očku sledoval omráčeného chlapa na zemi.

„Čau Jamie. Jsi střízlivej?“ zeptal se John, jakmile druhá strana přijala hovor.

„Blbče. Dneska náhodou jo a spal jsem jak Šípková Růženka,“ ozvalo se dlouhé zamručení ze sluchátka, jak se Jamie protahoval. „Co chceš? Hoří snad?“

„Potřebuju pomoct odtáhnout nějakých devadesát kilo v bezvědomí,“ odpověděl John. Potlačil touhu do chlapa mírně kopnout a prověřit, nakolik v bezvědomí ve skutečnosti je.

V telefonu bylo ticho, jen se ozývalo tiché funění; Jamie vstával a obouval se.

„No jo. A kde seš?“

John se krátce zasmál. Jamie nikdy nepokládal zbytečné otázky, a už vůbec ne do telefonu. John mu popsal, kde stojí, a Jamie slíbil, že do pěti minut je tam. Byl to Johnův soused, tak co by mu sem asi trvalo tak dlouho, že.

Dvě: 24. prosince

Jamie dorazil, jak slíbil, přiběhl udýchaný, uběhlo jen pár minut od telefonátu. Chlápek na zemi se ještě ani nehnul a John by se divil, kdyby tomu bylo naopak – ruka ho pořádně bolela, protože takovou ránu, jakou složil tady toho idiota, dával jen těm nejvíc iritujícím kreténům. Bude v limbu ještě minimálně čtvrt hodiny.

Jamie se zašklebil, když se rukama na chvilku opřel o kolena, a z podřepu se podíval Johnovi do očí.

„Ses asi moc dobře nevyspal, co? Co se stalo, tenhle trouba tě probudil?“ zazubil se a John se zamračil.

„Nemáš. Ani. Tušení,“ procedil skrz zuby. „Tak pojď, vezmi ho v podpaží, já potáhnu nohy.“

Společně ho dotáhli k paneláku a se supěním vyšli pět pater. Když došli před Johnův byt, John pustil ty dlouhé nohy, až zaduněly o zem a Jamie heknul, jak musel podepřít celou váhu.

„Hej!“ syknul k Johnovi. „Jsi naštvanej, fajn, ale rád bych připomněl, že ti tu pomáhám.“

John omluvně zabručel a vylovil klíče, aby odemkl byt. Pak odnesli bezvládné tělo do obýváku a přestože měl John nutkání pohodit ho jen tak na koberec, nakonec kývl hlavou ke gauči, kde ho se zafuněním položili.

Jamie si otřel čelo a prohrábl mírně zvlhlé vlasy.

„Tak. Ještě něco? Budeš ho mučit, vyslýchat, nebo nějakou takovou srandu?“ Jamie vtipkoval, ale když si všiml Johnova výrazu, úsměv mu zamrzl na rtech.

„Hele… Znáš ho, že jo? Tohle je jenom nějakej vtípek, ne?“ zeptal se Jamie nejistě. Byl s Johnem v Afghánistánu a než se John musel kvůli zranění vrátit domů, dost se sblížili. Jenže od doby, kdy se před rokem vrátil domů a našel Johna v mnohem horším stavu, než v jakém by čekal, že ho uvidí, se od něj skoro nehnul. Dokonce si pak našel byt ve stejném domě, když se John naposled stěhoval. Věděl o Johnových nočních můrách. Věděl, že často byly o Afghánistánu. Ale John mu toho spoustu neříkal, přestože býval poslední dobou klidnější a zas vtipkoval způsobem, jakým to dělal v jejich táboře. Takhle vážného ho ale už dlouho neviděl.

John si všiml, jak Jamie znervózněl. Přistoupil blíž k němu a uchopil ho za paži.

„Neboj se, Jamie. Znám ho. A nehodlám mu udělat nic, co by mělo trvalý následky.“

Chvíli se navzájem pozorovali. Jamie přikývnul a usmál se.

„Tak jo. Ale teď už mě necháš vyspat, že jo?“ uchechtl se a John se usmál. „Kdyby něco…“ zvedl svou ruku k uchu v gestu, které říkalo zavolej, otočil se a odešel.

John se podíval na tělo na gauči a výraz mu znovu potemněl. Přešel ke dveřím, zamknul je, z kalhot vytáhl zbraň a automaticky ji zkontroloval. Pak došel ke křeslu vedle gauče, posadil se a čekal.

oOo

Sherlock se probíral a hlava mu třeštila. Na okamžik se nechal ovlivnit zmatenými krátkými sny, které mu vesměs vnucovaly myšlenku, že se nehorázně opil… Ale pak otevřel oči, zamrkal, a vzpomněl si.

John ho jedinou ranou složil k zemi.

Proč by útočil na někoho neznámého?

Ledaže…

Mírně otočil hlavou a trhnul sebou, když mu nová vlna bolesti projela od lícní kosti až ke spánku. Ležel na gauči. V teple. Vedle gauče, u jeho nohou, stál malý odkládací stolek, byla na něm rozsvícená lampička a vrhala po místnosti tlumené světlo. Sherlock se posadil, pomalé, obezřetné pohyby, a jakmile položil nohy na podlahu, všiml si, že vedle pohovky stálo ještě křeslo. Předtím na něj neviděl – měl ho za hlavou. Teď z něj nemohl spustit oči. Seděl v něm John, ruce volně v klíně. Levá ruka ledabyle svírala pistoli, která byla prozatím namířená do pokoje.

Klidnýma očima sledoval Sherlocka.

Sherlock měl po dlouhé, dlouhé době v hlavě úplné prázdno. Nevěděl, proč ho John uhodil, nechápal, co dělá tady a neměl absolutně žádné tušení, jestli John hodlá použít tu zbraň.

Má dál hrát bezdomovce? Nebo ho John poznal a jeho reakce jsou prostě… neadekvátní?

„Vím, že jsi řekl, že nemáš co říct. Já bych si dovolil nesouhlasit,“ řekl John sarkasticky.

Sherlock se trochu zamračil. Co to zkouší?

„Tohle všechno… kvůli autu?“ zeptal se Sherlock opatrně.

Johnův výraz zkameněl, pak se mu levá ruka trochu zachvěla. Zhluboka se nadechl, pomalým pohybem zajistil zbraň a odložil ji před sebe na stůl. Zůstal v předklonu a rukama si promnul tvář.

„Přestaň s tím divadlem,“ zamumlal do dlaní. Spustil ruce mezi kolena, upřel na Sherlocka svůj pohled a smutně se usmál.

Takže ho opravdu poznal. Sherlock polkl a napřímil se v ramenou. Uvolnil svůj postoj. Sundal z hlavy kapuci. Rozvázal ten otřesný šátek a stáhl si jej z krku. Vyjmul z očí barevné kontaktní čočky. Prohrábl si vlasy, dosud mu ofina padala do čela, teď si byl víc podobný, s pěšinkou a divokými vlnami kadeří. Nakonec se znovu podíval na Johna, který se kousal do rtu.

„Takhle jsem to neplánoval,“ přiznal Sherlock váhavě. Johnovi prolétlo obličejem asi deset různých výrazů, všechny Sherlock nestačil přiřadit, ale přesto jím nejvíc otřásla ta bolest, která se na okamžik objevila, než ji John potlačil.

„Vážně. A jak jsi to teda plánoval? A co přesně?“

Sherlock si v duchu přehrál jeden ze scénářů, kde by prostě nakráčel za Johnem, zatím co by jedl v restauraci, a jednoduše by si k němu přisedl ke stolu. John by chvíli oněměle zíral, pak by možná ukápla nějaká ta dojatá slza, vyslechl by Sherlocka, jak to tehdy bylo s Moriartym, poplácali by se po ramenou jako staří přátelé, a pak by se spolu vrátili do Baker Street. John by nezůstal bydlet tady, když byl Sherlock zpět.

Jenže tenhle scénář, podobně jako ty ostatní, vyžadoval, aby Sherlock zjistil, jak teď John žije. Co dělá, jeho přesný denní harmonogram. A z toho důvodu se k němu musel Sherlock přiblížit, sledovat ho – což dnes večer hodlal dělat, dokud ho John tak hloupě nenachytal.

„Chtěl jsem se objevit, až to bude vhodné,“ připustil neurčitě. John nesouhlasně zafuněl.

„O co by jiná chvíle byla vhodnější, než tahle?“ zeptal se. „I když… Doufám, že jsi za mnou chtěl aspoň přijít jako ty sám. Nebo jsi snad doufal, že tě budu hledat v davu, v převleku jako dneska za… Co,“ zamračil se, „za bezdomovce, nejspíš. Nebo za někoho jiného. To je jedno…“ Zarazil se a znovu si přejel rukou přes tvář. Zaklonil hlavu a zíral do stropu. Sherlock si udiveně uvědomil, že pohled na takhle rozrušeného Johna ho brzdí od přemýšlení – jinak by dosud určitě přišel na to, co by bylo nejlepší říct, aby John nebyl naštvaný. Rozmrzelý. Smutný. Nebo jaký vlastně byl…

„Johne,“ začal Sherlock a zarazil se. Nepočítal s tím, že by vyslovení toho jména mělo mít nějaký zvláštní efekt na jeho rozpoložení… jenže už jen zvuk toho jména rozechvěl něco hluboko v jeho těle a on se zamračil; snažil se ten pocit analyzovat, ale marně.

„Johne,“ vyslovil znovu, pomalu, jako by to jméno ochutnával. Co mu unikalo?

John se na něj mezitím znovu podíval a s hlavou mírně nakloněnou do strany čekal. Když Sherlock řekl jeho jméno potřetí (proboha, tak už mluv, zatím vypadáš jak hotentot, co se učí nové hlásky) a nic dalšího nedodal, John se zamračil. Lékařský instinkt převzal kontrolu.

„Jsi v pořádku? Je tohle… Je tohle převlek, že jo? Nebo…“ Došlo mu, že se mu znovu Sherlock dostává pod kůži, a to jsou spolu v jedné místnosti jen asi hodinu, proboha.

Ne, rozhodl se John. Nebude se mu podbízet. Sherlock je tu od toho, aby vysvětloval.

John vstal z křesla a odešel do kuchyně, aby si udělal čaj. Jako ve snách popadl konvici, napustil ji vodou, otevřel skřínku, připravil hrnky. Až když konvice cvakla, uvědomil si, že připravoval vlastně dva čaje.

Potlačil nutkavou touhu jeden hrnek vzít a mrsknout jím směrem k obýváku. Místo toho oba čaje zalil vodou, do jednoho přidal cukr… A pak si řekl, že se na něj může vykašlat, Sherlockův budoucí čaj vylil do dřezu a se svým hrnkem se vracel zpátky.

Sherlock se mezitím trochu probral. Rozhlížel se po pokoji, dedukoval z drobností v knihovně, na poličce, na stole, z podlady… A všiml si minimálně tří věcí, které mu k Johnovi vyloženě neseděly.

John se posadil, díval se na Sherlockův deduktivní výraz přes okraj hrnku, zatímco foukal na hladinu horkého čaje.

„Někoho tu míváš,“ řekl Sherlock neomaleně a podíval se na Johna. Ten spustil ruku s hrnkem o něco níž, vystrčil bradu a narovnal se v ramenou. Sherlockovi došlo, že dokud sám nezačne mluvit, John mu nic nepoví. Na poslední chvíli se rozhodl, že svoji řeč nezačne vyslovením Johnova jména, protože zabrzdit se po čtvrté jen u jména bylo nepředstavitelné.

„Jsem tu teprve pár dní. Předtím jsem pronásledoval Moriartyho společníky. Až na jednoho se mi je všechny podařilo pochytat,“ dodal s očekáváním Johnovy pochvaly, ale když si všiml, že ho John bezvýrazně pozoruje, nadšení z něj trochu opadlo.

„A co Moriarty?“ zeptal se John po chvíli.

„Je mrtvý. Už tehdy, na té střeše… Hm. Neměl jsem s tím nic moc společného, zastřelil se sám.“

Tentokrát Sherlock předvídal Johnovu reakci správně: pozvedl obočí a pootevřel ústa.

„Od té chvíle to ale bylo poněkud napjaté. Johne, prosím, pochop mě,“ Sherlock se předklonil a zároveň s tím se John opřel zády do křesla. „Ty, paní Hudsonová a Lestrade jste byli v nebezpečí. Musel jsem to udělat, jinak by vás Moriartyho kumpáni zastřelili.“ Sherlock čekal, až tuhle informaci John stráví.

John krátce kývl a usrkl čaje.

„Ty jsi nepoučitelný, že jo,“ prohodil měkce. „Je to to samý jako s tím taxikářem, uvědomuješ si to?“

Sherlock se zamračil. Co tím myslel? Jakou to mělo spojistost?

„Nechápeš to,“ podotkl John zaujatě, když Sherlock neodpovídal. „Někdy jsi z nás dvou ten větší idiot.“ Krátce se zasmál, než zase zvážněl. „Pořád předpokládáš, že jsi ten nejchytřejší v místnosti. Nebo ve městě, to je fuk. Pořád si myslíš, že jen ty vymyslíš nejlepší plán pro všechno. A, což tě šlechtí, že každýho zachráníš. Jenže…“ Odmlčel se s pootevřenými ústy. Potom zavrtěl hlavou.

„Co já ti mám co dělat kázání. Takové to už mezi náma není.“ Sklopil pohled k zemi.

„Jaké to mezi námi není? Nic se nezměnilo, Johne! Akorát je teď v Anglii o bandu kriminálníků míň, což je přece dobré, ne? Tedy… Než se najde nějaký nový psychopat,“ dodal Sherlock zaraženě, jako by si právě teď uvědomil definitivu, se kterou odstranil několik skutečně inteligentních zločinců.

John se předklonil v křesle a zadíval se na Sherlocka.

„Jenže ono už to mezi námi není stejné, Sherlocku. Všechno se změnilo. Ty to nevidíš?“ zeptal se John mírně.

Sherlock se zatvářil tak šokovaně, že sebou John trhnul. On je vážně úplně mimo, pomyslel si, když Sherlockův obličej začal připomínat nakopnuté štěně, co absolutně nechápe, za co bylo potrestáno. John se na něj nesnesl dívat. Dílem i kvůli tomu, jak se v něm všechno svíralo, jak se chtěl Sherlockovi vrhnout do náruče a objemout ho… Jenže čas, ve kterém se tohle mohlo stát, kdy se John mohl bezstarostně dotknout Sherlocka, vnímat ho o něco víc, než jen přítele, tak tahle doba už minula. Možná, kdyby tehdy Sherlock nezemřel, mohli být úplně jinde. Kdyby se tehdy něco stalo, John už by neskončil v náručí někoho jiného. Možná by teď usínal vedle něho.

Svými prsty krátce sevřel kořen nosu a zavřel oči, snažil se na nic z  toho nemyslet. Vstal a odnesl hrnek do dřezu, sice ještě nedopil, ale nějak ho přešla chuť i na uklidňující earl grey.

„Asi bys měl jít,“ řekl tiše, přesto tak, aby ho Sherlock slyšel.

Ozvalo se zašustění látky, jak se Sherlock zvedl z gauče. John se rukama opřel o kuchyňskou linku, hlavu skloněnou, a modlil se, aby ho Sherlock poslechl. Jenže to by to nebyl on, že?

Samozřejmě.

Pomalu došel k Johnovi a zastavil se jen krok od něj. John sevřel pracovní desku o něco pevněji, zhluboka se nadechl a s nuceným klidem opět vydechl.

„Johne…“ Zhrozeně, nejistě. Prosebně. Jako by jeho jméno byla jediná brána, skrz kterou Sherlock propustil veškeré emoce. John si ale nemohl být jistý, dokud neviděl i jeho oči. Jenže on se teď přece nemůže podívat –

„Johne?“ Sherlock mu zlehka položil ruku na rameno. K sakru se vším odhodláním nereagovat, John se prudce otočil a probodl Sherlocka pohledem…

Hledal náznak manipulace, cokoli, co by mohlo upevnit jeho přesvědčení, že navazovat jakýkoli nový vztah s tímhle mužem bylo naprosto nerozumné. Jediné, co viděl v Sherlockově tváři, byl upřímný šok. Snad mu teprve teď, přestože to byly už dva roky, došlo, co svou fingovanou sebevraždou způsobil. John zblízka zkoumal Sherlockův obličej, viděl nové vrásky, a že jich za dva roky přibylo, temné stíny pod očima, které napovídaly, že už se velmi dlouho uspokojivě nevyspal. Vlasy, které byly příliš dlouhé, potřebovaly ostříhat.

„Johne,“ Sherlock na okamžik sklonil hlavu a ofina, kterou si dříve odhrnul z čela, opět sklouzla dolů. Podíval se zpět Johnovi do očí, výraz plný zoufalství. „Je mi to líto.“

John neodpověděl, snažil se strávit Sherlockovu omluvu; tak vzácná slova. Zanechala neobvykle silný dojem, když byla více méně jedna z prvních, která od něj po dvou letech slyšel. Trochu ho zaštípaly oči, ale rychle zamrkal, rozhodně kvůli tomuhle muži nehodlá znovu brečet. Ne, když je tady, naživu.

Vztáhl ruku k Sherlockově ofině a jemně ji svými prsty učísl dozadu, pak sklouzl do vlasů nad uchem a nevědomky tu svou ruku nechal, palcem jemně hladil pramen vlasů, který nesl první známky šedin.

„Potřebuješ ostříhat,“ řekl chraptivě, smutek a bolest se ho stále držely a nechtěly ho pustit ze svých drápů, tak hluboko v něm byly zaryté.

Sherlockovi se mírně zachvěla oční víčka, když se ho John dotkl, a v nitru se mu usadilo cosi hřejivého.

Spraví se to. Všechno se spraví. Práce může počkat, tohle bude potřebovat jeho plné soustředění.

Zahleděl se Johnovi do očí a pak, aniž by vědomě chtěl, sklouzl svým pohledem k jeho rtům. A zpět k modrým tůním.

John mírně pohnul hlavou na stranu, (je to nejistota, nebo odmítnutí?) ale nespouštěl Sherlocka z očí.

A pak se na chodbě před bytem ozvaly kroky, do zámku dveří vklouzl klíč a někdo odemkl dveře.

16 komentářů Přidejte váš

  1. Roedeer napsal:

    Budes spokojena, kdyz ti reknu, ze se mi tva verze libila mnohem vic nez shledani, ktere jim vymysleli v serialu? Melo to sve momenty, ale podle me to bylo podano az moc humorne a John by se zachoval jinak. Vlastne se mi v tvem podani libil vic i Sherlock. Skvela povidka.
    Budu se tesit na dalsi (a jdu dal cist).

    1. miamam napsal:

      Jestli budu spokojená… Sakra. To je skoro rouhání, ten tvůj komentář😀 Nu což, spokojená díky němu rozhodně jsem! (mmch já jsem na jednu stranu ráda, že tam Sherlock dostal ránu a ne jednu, ale možná by to chtělo ubrat té komičnosti… Tak děsivě zlehčit Johnovo utrpení, a že rozhodně nějaké bylo v těch dvou letech, mi přišlo příliš… Krutý.)

  2. Katy chan ^^ napsal:

    Ano, hrozně bych chtěla pokračování, ale není otevřený konec někdy lepší? Takhle to má jakýsi melancholický, dokonce i smutný podtext, protože nám je jasné, že pravděpodobně nebude nic jako dříve.
    Je to úžasná povídka, přečetla jsem jí na jeden zátah a opravdu moc, ale moc se povedla! ^^

    1. miamam napsal:

      Moc děkuju ♥ Přesně takhle jsem to chtěla – a ty jsi to naprosto přesně i vystihla. Nic nebude stejný. Ať už se od chvíle, kdy jsem to ukončila, stane cokoliv.

  3. POPO napsal:

    Jé, to je ale krásný vánoční dáreček! Strašně obdivuji, že právě před vánoci tolik autorů vyšetří čas a píše. (já to rozhodně nezvádám) 🙂
    Johnova reakce byla velmi rázná a docela jsem ji očekávala. Až se mi na tváři vyklubal úsměv a řekla jsem si – a je z něj Old Shatterhand🙂
    Naproti tomu Sherlock je prostě hlava skopová a jeho schopnost empatie se rovná citovým vlohám dubové skříně. A následy si může nasypat na svou hlavu. Ten konec byl sice melancholický a bolavý, ale takový je i život. Krásně jsi to napsala a krásně jsi mě pobavila a rozesmutnila. Díky!

    1. miamam napsal:

      POPO… Ach jo. *sigh* Děkuji za krásný komentář🙂
      p.s. mám totiž takový dojem, že rána pěstí bude v The Empty Hearse chybět. A já nutně potřebovala dát Sherlockovi ránu, za to, co udělal (potažmo nám všem, fanouškům :-P)…

  4. Lucik napsal:

    Ze to bude mit pokracko? Ze jo?
    Tohle nam prece neudelas😀

  5. Terka napsal:

    Woooow paráda. I když přiznávám, že jsem zařvala frustrací když to skončilo v tak úžasném okamžiku. Výborný kousek, píšeš opravdu moc, moc dobře😉 Doufám, že pokračování tady bude co nejrychleji.
    P.S. Moc se mi líbí ty poletující vločky😀

    1. miamam napsal:

      Děkuji (snažím se😀 ♥) a děkuji (vločky teda pro mě žádná námaha nejsou, jen jsem v nastavení odškrtla možnost sněžení do 4. 1. :D… ale jo, je to moooc pěkný :-P)

  6. Liss napsal:

    Jestli je to Mary, tak snad se rovnou ve dveřích otočí a odkráčí pryč, protože kazit Sherlockovu a Johnovu chvilku je velmi neslušné!😀
    A jsem ráda, že nejsem jediná, koho napadlo před začátkem 3 řady nastínit potencionální děj🙂 Akorát Ty ten Johnlock umíš tak krásně napsat, já je prostě milostně nějak dohromady dát nedokážu, ale ráda si o tom alespoň od někoho jiného přečtu🙂

    1. miamam napsal:

      Právě že už tu je napsaných asi tak tisíc různých verzí návratu (j, četla jsem několik, které jsou vyloženě přitažené za vlasy…), proto jsem chtěla přidat taky svůj kousek. Nikomu to přece nic neudělá…:)

  7. Lilith Rose napsal:

    Ehm… To bylo… ano… Přesně tak by to ve skutečnosti mohlo být! Kdyby jen… Kdo vchází do dveří? Kdo ničí tuhle naprosto dokonalou scénu? Kdo zničil první polibek?
    Doufám, že je to přinejmenším muž! Ženu bych asi špatně rozdýchávala!😀😀😀
    Povídka se četla vlastně sama! Poutavé… zajímavé. Jen… chybí pokračování!
    Děkuji. Tvá Salazaret

    1. miamam napsal:

      No, to je otázka… Vchází někdo, kdo to zničí? Nebo vůbec ne?… To nechávám vaší fantazii😉

  8. Helena napsal:

    Aby Tě pes kous, skončit v tak napínavém okamžiku! To je týrání čtenářů, na které by měl pamatovat trestní zákoník deseti lety nepodmíněně ve třetí nápravné skupině. Kdy bude pokračování? Obvykle nedůvěřuji příliš šťastným koncům, ale tentokrát prosím, aby se všechno v dobré obrátilo, opak bych nerozdejchala. PROSÍM!

    1. miamam napsal:

      Deset let??? Páni, ty jsi ale kruťas… o.o😀 Zase kdyby mě za to zavřeli, nemohla bych sem přece psát, no ne?🙂

  9. Sanasami napsal:

    páááááááááááni náááááááádhera nemám slov proste nááááááááááááádhera

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s