Terapie

Opět s velkou radostí přidávám kousek, který napsala TruTru. 🙂

Johnův život po tom, co se vrátil z Afghánistánu, připomíná divokou horskou dráhu – pozná Sherlocka, řeší spolu jeden případ za druhým… Vždyť ten seriál dobře znáte. 🙂 Ale upřímně, který normální člověk prožívá takové dobrodružství, jako on? Všichni ten seriál od BBC sledujeme a ani se nepozastavíme nad tím, nakolik neskutečně to všechno vypadá.

Co když je všechno jinak? Co když je na tom John ve skutečnosti hůř, než že má jen jizvu na rameni a psychosomatickou bolest v noze? Co když trauma z války postihlo i jeho mysl?

TruTru Kanashiko tuto povídku věnuje Salazaret.

Inspirováno johnlock fanmade videem na YT. (Vážně, koukněte na něj, je to fascinující a šokující a pak tahle povídka dostane grády :D)

Terapie

Za okny ordinace pršelo. Kapky se nepravidelně klouzaly po skle jedna za druhou, šedé nebe vyvolávalo nepříjemný pocit chladu a lidé tam venku spěchali domů, do taxíků, do tepla. Ošklivé počasí bylo možná tím jediným důvodem, proč se odtud Johnovi nechtělo odejít hned, jakmile vešel dovnitř.

,,Jsem ráda, že jste nakonec přišel.“

,,Zhoršilo se to,“ odpověděl. Trochu se na křesle zavrtěl, hledal pohodlnou polohu. S nepříjemným pocitem ale stejně nic nenadělal.

,,Potřebujete pomoct, Johne.“

,,Já vím.“ Několikrát zbrkle trhl hlavou, což mělo napodobit kývnutí. Měl velký problém to přiznat, přijmout to.  Celý měsíc se k tomu odhodlával. Několikrát jí volal, ale nikdy do sluchátka nepromluvil. Byl tu totiž někdo jiný. Někdo, kdo se na něj upřeně zadíval, kdykoliv se chystal něco říct. Pokaždé hovor beze slova ukončil a vždy, když to udělal, připadal si pak jako feťák, co se nedokáže zbavit své drogy. Teprve nedávno se rozhodl zničit tu závislost jednou provždy. Možná to bylo tím, že mu ta žena zavolala sama od sebe. Harry jí připlatila. Žádala ji, aby Johnovi nějak pomohla. A tak je teď tady. Sedí naproti ní a snaží se sám sebe přesvědčit, že je připravený přijít o to nejlepší, co ho v životě potkalo. Byl doktor. Věděl, co by mu na to milá paní doktorka řekla. I narkomani pokládají drogy za to nejlepší, co je v životě potkalo. Znamená to, že jste nemocný, Johne, musíte se léčit.

Já sakra vím, protestoval v duchu John. Nenáviděl, jak jsou pro doktory diagnózy snadné. Nenáviděl, že je doktor. Ta ženská se dívá, jako by ho měla přečteného. Přitom ale ví úplný houby. Ať už se to dělo v realitě, nebo v jeho hlavě, bylo to něco, co nikdo jiný nikdy nepochopí.

Musíš si uvědomit, že nejsi duševně zdravý. Musíš to přijmout…, přesvědčoval se. Jen to tě dělí od šílence. Protože on by si to nepřipustil.

Nejsem blázen. Nejsem blázen. Nejsem blázen!

,,Traumata z války se projevují různými způsoby, Johne. Vrátit se z takového prostředí do civilního života znamená pro většinu vojáku šok.“

To mi neříkáte nic nového, chystal se namítnout, ale zarazil se. Slyšel to ve své hlavě cynicky doznít, jakoby to řekl on. Raději ji nechal pokračovat.

,,Setkala jsem se už i s horšími případy. Jeden muž zavraždil několik lidí, protože nebyl schopný setřást ze sebe právo zabíjet, jaké mu příslušelo ve válce…“

John se nadechl prudčeji, než plánoval. Hlavou mu prokmitla vzpomínka na zastřeleného taxikáře. Jistě. Civilního člověka by nikdy nenapadlo střílet do lidí.

Kdosi nesouhlasně mlaskl.

,,Byl to vrah, Johne. Zasloužil si to. Tím, že jsi ho zabil, jsi zachránil mnoho dalších potencionálních obětí.“

Sklapni. John zavrtěl hlavou. Nebudu ho poslouchat. Neslyším ho!

,,Střelil jsi ho, abys mě zachránil,“  připomněl se Sherlock.

Nebylo koho zachraňovat. Nebyl jsi tam.

Neslyším tě.

,,Další začal trpět silnou paranoiou,“ pokračovala terapeutka. ,,Nepřítele viděl v každém kolemjdoucím.“

John si vzpomněl, kolik nepřátel dokázal jeho mozek vymyslet. Případy to byly tak zamotané, nepřátelé tak geniální a Sherlock byl tak… John nedokázal pochopit, jak mohl přijít na všechny ty perfektní dedukce. Jak dokázal stvořit tak neuvěřitelného člověka i se všemi jeho chybami a dokonalostmi. Bylo to vůbec možné? Jak? Nikdy nebyl tak chytrý, aby cokoli z toho vědomě vymyslel. Pak se ale objevil Sherlock a geniální dedukce padaly jedna za druhou, jakoby nic. To byl jediný nepatrný důkaz, že opravdu existuje… Jenže to bylo málo. Příliš málo na tomto světě, a v takových podmínkách.

,,Ale vy na tom nejste tak zle, Johne. Vaše zoufalá touha po adrenalinu vám trochu zkreslila vidění světa. Měl jste problém adaptovat se na běžný život ve velkoměstě, tak jste si vytvořil imaginárního přítele, který vám k vašemu chování dával argumenty. A ty jste se svou povahou potřeboval.“

John sevřel dlaně v pěst. Kruci. Znělo to tak logicky… Tak pravdivě!

,,Potřeboval jste někoho, kdo vás k nezodpovědnému jednání donutí. Byl jste ten druhý, že ano? Ten, co pomáhal. Ten… rozumnější.“

,,Rozumnější?“ Sherlock si dotčeně odfrknul. John ale cítil, jak se mu vědomím provlnila mírná nervozita.

Žena se na chvíli odmlčela, pohlédla do poznámkového bloku a povzdechla si.

,,Začneme nejlépe od začátku. Kdy jste si to uvědomil?“

John několikrát naprázdno otevřel pusu, než vůbec promluvil.

,,Když jsem viděl v televizi toho herce. Stejná tvář mě zarazila, ale Sher… on řekl, že je to jen někdo, kdo je mu podobný.“

,,Jenže od té chvíle se začaly objevovat stopy.“ Chápavě přikyvovala, zatímco si něco zaznamenávala do papíru. John jen škubl koutkem úst. Vše, co se dělo pak, z něj dělalo úplného idiota. Svět kolem se zčista jasna měnil.

,,Komentáře na blogu byly stále nedůvěřivější. Fotka Sherlocka v lovecké čepici zmizela. Nikdy jsem ji tam nedal.“

Žena přikyvovala. ,,Pokračujte.“

,,Některé případy už jsem nedokázal psát, protože vzpomínky na ně byly rozmazané, jako by to byl jenom…“

,,… Sen.“

,,Ano. Jenže kdykoliv jsem se zeptal jeho, dal mi odpovědi. Vyprávěl mi o našem případu a věděl všechno, do nejmenších detailů…,“ probodl ji pohledem. A jak mi vysvětlíte tohle, milá doktorko? Ona to nekomentovala. Jen pokývala hlavou.

,,Kdy jste si začal uvědomovat, že není opravdový?“

,,Jsem opravdový,“ protestoval Sherlock. ,,Vždyť to přece víš, Johne!“ Hlas se začínal lámat. Zněl poněkud naléhavě.

,,Lestrade mi nechal vzkaz na telefonu. Že si prý mé angažovanosti váží, ale případ, na kterém dělají, začal být pro mě, jako pro civilního člověka, příliš nebezpečný. Tehdy jsem se podíval na Sherlocka a zjistil jsem, že i když hraje na housle, neslyším hudbu. Jeho věci začaly mizet. Sherlock poznal, že jsem na pochybách a snažil se mě přesvědčovat. Ale realita začínala být příliš jasná, než aby ji dokázal vyvrátit. Snažil jsem se vzpomenout na to, co se opravdu stalo, a co byl jen sen. Proti jeho vůli jsem se ptal svých přátel. Nikdo z nich Sherlocka nikdy neviděl.“

,,Značná část terapie se tedy vám samotnému podařila,“ sdělila mu žena s pochvalným tónem. ,,Zmizel?“

John zavrtěl hlavou.

,,Ne tak docela. Už pro mě není reálná bytost, ale pořád tam někde je.“ Sáhl si rukou zezadu na hlavu, jakoby se snažil nahmatat nádor. ,,Přesvědčuje mě, že je skutečný. Každou chvíli mi něco povídá. Argumentuje. Jeho povaha se nijak nezměnila.“

Doktorka chápavě pokývala hlavou.

,,Předpokládám, že nechce, abyste ho ignoroval. Touží po existenci, je to tak?“

,,Bohužel.“ John nesnášel ten její vševědoucí tón.

,,Johne… musíte si uvědomit, že jste to vy, kdo se odmítá jeho existence vzdát. Může s vámi zůstat, ale musíte být přesvědčený, že je to jen vaše představa. Ta sama o sobě není nijak škodlivá. Mohl byste ji využít a napsat třeba knihu…“

Bývalý voják se krátce, hořce usmál. Zavrtěl hlavou. Dlaní si začal masírovat čelo.

,,Jak?“  Copak to nechápete ženská? Kdykoliv se pokusím sám sebe přesvědčovat, Sherlock ožije a začne se hádat.

Opět chvilka ticha. Terapeutka odložila poznámkový blok a zabořila do svého klienta čokoládové oči.

,,Opakujte po mně: Není skutečný.“

,,Není skutečný.“

,,Je jen výplod mojí fantazie.“

,,Je jen výplod mojí fantazie.“

,,Nechtěl odejít, protože já jsem ten, kdo se ho nechtěl zbavovat.“

,,Nechtěl odejít, protože já jsem ten, kdo se ho nechtěl zbavovat.“

,,Už ho nepotřebuju.“

Tohle John nezopakoval. Nějak to… nešlo. Bylo těžké Sherlocka nechtít. Kdyby ho ta žena znala tak dobře, jako on, taky by ho chtěla. Každý by ho chtěl. Sherlock byl… dokonalý. Byl dokonalý v tom, jak vypadal, jak arogantně se někdy choval, a především, jak se v něm při vzácných příležitostech objevil ten nadějný záblesk lidskosti…

,,Johne?“ Žena nadzvedla obočí.

,,Johne?“ Sherlock jeho jméno vyslovil potichu. Nebo možná jen z veliké dálky.

,,Chcete to, nebo ne?“

Chcete být normální? Chcete žít normální život? Mít přátele, rodinu, děti?

,,Dáte mi chvíli?“ zeptal se nakonec.

Terapeutka pečlivě studovala jeho nerozhodnou tvář, než se zvedla ze židle, a vykročila ke dveřím.

,,Jste dnes můj poslední klient. Jestli se potřebujete rozhodnout, udělejte to. Půjdu na pár minut do své kanceláře.“

Odešla.

Prázdná místnost se ponořila do nesnesitelného ticha a bouře za okny protlačila svůj mráz skrze skla do pokoje. Bylo to… depresivní. Nechtěl tu být. Nechtěl si připadat tak sám…

Zavřel oči a nechal se obklopit úplnou tmou. Žádný hlas ho nenaváděl, ale on stejně dokázal nalézt cestu do úplného rohu svého vědomí. Našel tam Sherlocka, jak sedí v koutě. V koutě, do kterého ho on sám zatlačil. Černovlasý muž se opíral o neexistující stěnu. Seděl s jednou nohou nataženou, s druhou pokrčenou.

,,Věděl jsem, že to nezopakuješ,“ řekl s jemným úsměškem, ale John ho znal dost dobře na to, aby věděl, že cítí úlevu. Stál přímo u něj, když Sherlock zvedl hlavu a podíval se vzhůru na něj.

,,Proč mě nenecháš být?“ Jako vždy, šel John přímo k věci. ,,Dost by mi pomohlo, kdybys přiznal, že neexistuješ.“

Sherlock lhostejně pokrčil rameny.

,,Existuju,“ řekl.

,,Sherlocku!“

Detektiv se krátce ušklíbl.

,,Ona má pravdu, Johne…“

,,Cože?“

,,Ty mě nepotřebuješ. Mohl bys mít svůj klidný, normální život. Pravděpodobně jednou i svou vlastní rodinu, ale…“

,,Ale co?“

Modré oči zazářily ve tmě, jako žárovky.

,,Já potřebuji tebe.“

John zaklel. Zhroutil se na zem vedle něj a frustrovaně zafuněl.

,,Díky, tohle mi fakt pomohlo.“

,,Nevím, co ti na to říct. Naše role se vyměnily. Teď jsi to ty, kdo má moc nade mnou a já prostě jen nechci zmizet. Podívej, kam jsi mě dostal?“ Bezradně máchl rukou kolem sebe. ,,Jsi už tak blízko. Podařilo se ti ve mně probudit tu zatracenou sentimentální emoci a já si s tím nevím rady.“

John k němu otočil hlavu. Trochu unaveně, trochu nechápavě.

,,Emoci?“ Jakou z emocí? Sherlock jich neuznával spoustu.

,,Bojím se, Johne,“ přiznal velmi neochotně. ,,Bojím se nebýt.“

,,Zmlkni.“ John zavrtěl hlavou. ,,To já se bojím, ne ty.“

Sherlock se pousmál.

,,Koukám, že ti v tom ta ženská udělala pořádný zmatek. Mycroft měl pravdu, měl bys ji vyhodit.“

,,Mycroft Holmes je politik, který žádného bratra nemá a nikdy ani neměl.“

,,Tak ti pěkně děkuji,“ ironicky zabručel.

,,Tohle je vážné, Sherlocku. Musím se tě zbavit, rozumíš?“

,,Proč?“

,,Proč? Protože to ze mě dělá něco, co jsem nikdy být nechtěl! Vypadám, jako cvok! Vždycky jsem doufal, že jednou budu žít normálně. Založím rodinu, nebo co já vím, otevřu si vlastní ordinaci…“

,,Pokud jsi chtěl tohle, proč jsem tady?“

,,Doufal jsem, že mi na to odpovíš.“

,,Jak bych mohl?“ Sherlock se podíval vedle sebe a jejich pohledy se střetly ve stejnorodé linii bezmoci.

,,Nevím, to ty jsi génius.“

,,Děkuji. Už jsem se bál, že si ten status chystáš přivlastnit.“

John se zasmál. Krátce, ale přece.

,,Mám pocit, jako bych tě zabíjel. Nechci ti ublížit, Sherlocku, ale takhle ubližuju sobě.“

,,Ubližuješ? Tolik ti záleží na tom, co si o tobě myslí ostatní? Jsou to idioti!“

,,Uvědomuješ si, že když to říkáš, je to jako bych to řekl já? Děláš ze mě arogantního pitomce.“

,,Z tebe?“ Sherlock se lehce přisunul. Jejich tváře si byly trochu blíž. Ani jednoho to ale nerozrušilo. ,,Tak mi tedy pověz, Johne, pokud jsi mě skutečně stvořil, proč jsi ze mě udělal člověka nezajímajícího se o milostný vztah?“

John tlumeně zavrčel. On chce řešit zrovna tohle? Zrovna teď?

,,No tak,“ pobízel ho. ,,Když už jsme u té arogance… Mělo to znamenat, že mne chceš jenom pro sebe?“

Po té větě zrudl, jak to jen bylo v jeho mysli možné.

,,Zmlkni.“

A Sherlock se rozzářil.

,,Trefa! Vytvořil sis dokonalého parťáka a ještě jsi do představy zapojil své erotické fantazie.“

John si všiml, jak se jeho obličej přibližuje. Tělem projel podivný záchvěv.

,,Svádíš mě, aby sis zachránil krk?“

,,Jak ty mě dobře znáš…“ Už to skoro zašeptal. Nijak ale jeho tvrzení nevyvracel. A John neuhýbal.

,,To je od tebe tak… typické!“

,,Děkuji.“

,,To nebyl kompliment.“

,,Ale byl.“

John protočil panenky.

,,Tohle už tu taky bylo, ne?“ Vzpomínka na Moriartyho se provlnila kolem.

,,Vím, co si přeješ, Johne. Chceš být normální. Ale stejně tak si přeješ, aby tohle bylo skutečné. Abychom byli normální my oba. Je to jen na tobě, víš. Pokud jde o mě, já mohu být opravdový kdykoli budeš chtít.“

Už zase na něj udeřilo těžké kladivo volby. Proč ho prostě nenechá být?

Sherlock místo toho překonal poslední centimetr, který je dělil, a dotkl se ústy jeho rtu. Dal mu ochutnat zakázaného ovoce. Dal mu příslib tak sladký, že by se John nechal bez váhání vykopnout z ráje. Natlačil na něj rty a snažil se v polibku rozpoznat tu vábivou faleš, která by tu správně měla být… Jeho ústa nemůžou být tak…hmatatelná! Jenže byla. Měkká, dravá a naprosto skutečná. Jakoby na to čekal celou věčnost, John se vrhl Sherlockovi kolem krku, křečovitě sevřel ten milovaný kabát a ani na chvíli se přitom od jeho rtů neodlepil. Třebaže si uvědomoval vítězoslavný svit v těch jeho hypnoticky modrých očích. Věděl, že s ním manipuluje, ale něco… Něco bylo tak strašně opravdové!

Tu malou hru na rozptýlení nakonec Sherlock prohrál na celé čáře. Ve tmě se s ozvěnou rozlehlo hlasité klapnutí dveří. John otevřel oči.

,,Takže?“ Terapeutka se usadila zpátky na své místo. ,,Rozhodl jste se?“

John bez rozmyšlení pevně přikývl.

,,Ano.“

,,Jak?“

Zhluboka se nadechl a začal.

,,Není skutečný. Je jen výplod mojí fantazie. Nechtěl odejít, protože já jsem ten, kdo se ho nechtěl zbavovat. Nepotřebuji ho.“

Žena chvíli pozorně četla z jeho tváře, než se usmála.

,,Výborně. Vypadá to, že jste na dobré cestě.“

,,Děkuji. Snažím se.“

,,V tom případě je to pro dnešek vše, ovšem ráda bych vás za týden viděla znovu…“

,,Ovšem,“ přikývl klidně John. Když opouštěl pokoj, věnoval jí zdvořilý úsměv.

,,Tak brzy na shledanou,“ stihla ještě zavolat, než jí pacient zmizel za dveřmi.

,,To sotva,“ poznamenal zlomyslně Sherlock. ,,Takže… jdeme domů?“

,,Ano,“ souhlasil John, rázně kráčel chodbou k východu. ,,Venku je příšerné počasí,“ konstatoval mrzutě. Jen co to dořekl, veliká, vřelá dlaň sevřela tu jeho a propletla s ním prsty. Pevně ruku detektiva sevřel.

Když vyšel z budovy, vítr byl trochu slabší a déšť skoro necítil. Lidé kolem zuřivě bojovali s překroucenými deštníky, schovávali se pod okapy a zastřešené zastávky… Johnovi se však šedočerný mrak obloukem vyhýbal. Žádná bouře totiž nedokázala proniknout skrz teplo, jaké vyvolávala Sherlockova nepřekonatelná společnost.

Konec

Reklamy

7 komentářů Přidejte váš

  1. Sanasami napsal:

    trošku psychopatie nezaškodí ….niekedy som mala pocit zo Sherlocka ako keby bol mimozemšťan, zbožňujem Sherlocka a aj jeho správanie takže toto nie je v zlom …..tak prečo nie výplod fantázie aj to je dobrý nápad 😀 😀 😀 😀 😀 ……….Nááááááááááááááááááááádhera

  2. Katy napsal:

    To bylo nádherné… 🙂
    Krásné, smutné, nabyté emocemi… prostě neskutečné 🙂 Na chvíli mi došla slova (což je mimochodem vzácný jev :P)
    Takže Johnova touha pro dobrodružství přerostla do takové míry, že si stvořil někoho, kdo je pro něj prostě perfektní – se stejnou touhou po adrenalinu, ale daleko nespoutanější, aby John mohl být ten rozumný. Dávalo to perfektní smysl 🙂 a nedivím, se, že se ho John nechtěl vzdát. Já bych se na jeho místě rozhodla stejně 🙂 Ale ve chvíli, kdy se ho terapeutka poprvé snažila přinutit říct „nepotřebuji ho“ ve mně všechno zmrzlo 🙂
    Psychoterapeuti jsou na nic… 😀 každý by si měl žít svůj život takový, jaký chce
    Krásný 🙂

  3. TruTru napsal:

    John se nakonec rozhodl, že o pomoc nestojí. Kdybych já měla člověka tak důležitého, jako John Sherlocka a zjistila bych, že není opravdový, myslím, že bych mu i tak dala přednost, před terapií 🙂 Ta volba by podle mě měla být pro každého svobodná 🙂 A fantazie dělá svět barevnější. Neodvažuji se ani hádat, jak to vypadá v hlavě takového Moffata, či Gatisse, když se dívám na Sherlocka, nebo Pána času 😀
    krásného silvestra, Salazaret, i když až za dva dny 🙂
    S láskou TruTru

    1. Lilith Rose napsal:

      Ano. Chápu.
      Já o tom uvažovala hodně dlouho… a tvá povídka mi dodala mé múzy. A už tvořím druhou kapitolu Undone. Taky johnlock…
      A pokud jde o tu volbu. Máš pravdu. Tenhle konec je krásný. Já taky odmítla léčbu. A jsem za to ráda. Co se má stát… stane se. A nemusím být nadopovaná prášky a nebo někde zavřená… nebo poslouchat kecy o tom, jak je to špatný.
      Rozhodla jsem se. Půjdu dál. Sama. A svět? Ať se kvůli tomu klidně zblázní!
      Děkuji. A tobě taky pěkného silvestra. 🙂 Sal.

  4. Lilith Rose napsal:

    Když jsem začala číst. Vše ve mě zmrzlo. Málem jsem zapomněla dýchat. Vážně.
    Něco je na tom tak neskutečně skutečné!
    Někdy se cítím jako John. Kdo ví… třeba mám taky svého imaginarního přítele… třeba to všechno taky byl jen pouhopouhý sen.
    Ani nevíš jak moc Velkou radost jsi mi touhle jednohubkou udělala. A moc děkuji za věnování. Znamená to pro mě hodně. Už jen to… že když si nechává pomoct, John… měla bych taky?
    Děkuji.
    S věrnou láskou Salazaret

  5. Liss napsal:

    No páni, to je nápad! Sherlock není skutečný, ale vymyšlený Johnem k adaptaci v normálním životě. Potřeboval někoho blízkého, ale zároveň odlišného. Tak si vymyslel geniálního sociopata. Co by bez něj dělal? John je Dr. Jekyll a Sherlock Mr. Hyde, jsou jeden pro druhého stvořeni, nemůžou žít spolu ale ani bez sebe.

    1. TruTru napsal:

      Nebyl to tak docela můj nápad, fanvideo tu bylo mnohem dřív, ale děkuji 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s