Tvůj celý svět – kapitola 2.

Ahoj, tak jsem tady s další kapitolou. Všem bych vám moc chtěla poděkovat za komentáře. Vážně, nečekala jsem to🙂

Takže tahle kapitola patří jmenovitě vám: Lilith Rose, niniel,KalamityJane, Loputres, Sanasami, Terka, Katy chan

Moc vám všem děkuji

A mé obrovské poděkování patří samozřejmě mé betě a majitelce těchto stránek – miamam.

🙂

A co že nás dnes čeká? Už se tu nebudu dlouze vypisovat, název kapitoly koneckonců mluví za vše🙂 Snad jen, že si ještě spolu užijeme spoustu srandy a že já bych si nepřála být v kůži ani jednoho z hlavních aktérů…😉 John si rozhodně ještě užije🙂

Přeji pěkné čtení,

Katy

Kapitola 2.

Zase doma

„Ještě jeden krok,“ zamumlal John. „Tak a je to…“

„Vím, kolik musím udělat kroků do svého vlastního bytu!“ vyštěkl zlostně Sherlock a odstrčil Johnovu pomocnou ruku, sotva došli ke dveřím.

Vypadá to, že podráždění je teď Sherlockův obvyklý stav, pomyslel si John.

Bylo to samozřejmě naprosto pochopitelné, ale John zjistil, že mu dělá problémy se do Sherlockovy situace doopravdy vcítit. Stále se totiž vznášel na svém imaginárním obláčku úlevy a euforie z toho, že je Sherlock zase zpátky a sám sebou. Jeho osobnost, jeho inteligence, jeho rysy, které pro něj byly tolik charakteristické… Takže přestože byl Sherlock neustále podrážděný, John byl rád. Byl za to rád každý den.

Sherlock vrazil dovnitř a John spěchal za ním. Od chvíle, kdy se před třemi týdny poprvé probudil, se od něj nikdy nevzdálil víc, než jen na pár kroků.

Sherlockova afázie byla znepokojující, ale naštěstí měla jen krátké trvání. Zpočátku, když se mu teprve vracelo vědomí, Sherlock nechápal nic z toho, co mu bylo řečeno – přestože od sebe dokázal jasně rozeznat jednotlivé hlasy a byl schopen mluvit sám.

Nejdřív bylo dost těžké ho uklidnit, ale Johnova přítomnost pomohla a on pevně svíral jeho ruku od okamžiku, kdy ji poprvé uchopil.

Brzy odpoledne, k obrovské úlevě všech zúčastněných, konečně začal chápat význam jednotlivých slov, pak vět, a do večera byl schopen normální komunikace. Problém se už naštěstí nevrátil.

Opravdu jsme měli velké štěstí, pomyslel si John. Hodně, hodně velké štěstí… Mohlo to dopadnout mnohem hůř…

Sherlock se vrhl na pohovku ve své oblíbené dramatické póze, ruce a nohy roztažené jako obrovský létající jeřáb.

„Já se zblázním!“ prohlásil, znovu se posadil a rukama si přikryl obličej.

John seděl na stolku před ním, ale teď se sklonil, jemně ho chytil za ruce a odtáhl mu je z obličeje. Zadíval se Sherlockovi do očí způsobem, kterým by se nikdy předtím neodvážil.

„Co mám dělat, Johne?“ domáhal se Sherlock odpovědi. Nesnažil se Johnovi ruce vytrhnout, namísto toho sklonil hlavu a natáhl se dopředu, až se čelem opřel o Johnovu hruď. Jeho již minimální respekt k osobnímu prostoru a fyzickým hranicím teď zmizel úplně. Tedy alespoň pokud se jednalo o Johna.

John si nebyl jistý, jestli to bylo kvůli poranění mozku, které jistě vedlo ke snížení zábran, nebo jestli se jednalo o zvýšenou závislost způsobenou jeho současnou situací.

Bez ohledu na příčinu, Sherlock téměř vypadal, že Johna považuje za rozšíření sebe samotného. Okamžitě přijal jeho péči jakkoliv bylo potřeba, zatímco před nemocničním personálem uhýbal s jakousi uraženou důstojností a odmítal jim dovolit se ho třeba i jen dotknout.

John se podíval dolů. Sherlockovy vlasy znovu dorostly. Vzadu a po stranách sice byly ještě docela krátké, ale na temeni opět důvěrně neuspořádané a chaotické. Ostříhali mu je předtím, než před týdnem odešel z nemocnice – bezpochyby na žádost Mycrofta – takže už nebylo poznat, kterou část oholili při operaci. John zjistil, že mu ty vlnité kadeře chybí.

Rukou váhal nad Sherlockovým temenem, ale pak ji spustil dolů a jemně se odtáhl.

„Budeš rád, že jsi na živu,“ řekl. „Rád, že jsi pořád tady a že jsi to ty.“

Sherlock vydal tichý nesouhlasný zvuk a posadil se. Vytáhl své ruce z Johnových a znovu do nich položil svůj obličej.

„Ale já nejsem . Nebo jsem?“ zeptal se. „Kdo jsem, když nemůžu dělat svou práci?“ opět zvedl hlavu. „Práce, Johne, na ní záleží – bez ní to, co zbylo z mého mozku, shnije. Když nemůžu pracovat, tak jaký má smysl, abych tady byl? Stejně tak bych mohl být –“

„Sklapni!“ vyštěkl John hlasitě, až sebou Sherlock trhnul… Existovaly určité hranice pro to, co byl ochoten vydržet. „Ani se neopovažuj tu větu dokončit.“ Zvedl se na nohy.

„Ty jsi kurva taková primadona, Sherlocku!“ Nikdy mu nic neřekl, byl trpělivý a celou tu dobu ho podporoval, ale tohle nehodlal poslouchat – bylo potřeba to ukončit, a to tvrdě. „Zamyslel ses někdy alespoň na chvíli nad tím, co říkáš?“ Jeho hlas se ztišil. „A komu to říkáš?“

Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Automaticky se odvrátil, i když teď už nebylo nutné, aby skrýval svou tvář.

„Jsem slepý, Johne,“ ozval se za ním tichý hlas. „Zmrzačený a zbytečný, závislý na tobě. Jsem k ničemu.“

John si povzdechl a pak se vrátil ke stolku. Znovu se na něj posadil a vzal Sherlockovy ruce do dlaní.

„Nejsi zmrzačený,“ řekl a nebylo to poprvé. Nebyl si jistý, jestli měl Sherlock problém s tím si to pamatovat nebo tomu prostě nevěřil.

„S tvýma očima není nic špatně, jsou pořád stejně…“ jen tak tak nedokončil tu větu. „Jsou naprosto nepoškozené, stejně jako tvoje zrakové nervy.“

Zvedl ruku a jemně se ze strany dotkl Sherlockovy hlavy.

„Kulka poškodila zadní část tvojí lebky a způsobila problémy především v oblasti týlního laloku, kde je uložené zrakové centrum.“ Najednou si uvědomil, že nepřítomně hladí Sherlocka ve vlasech. Rychle ruku odtáhl, ale nezdálo se, že by si toho Sherlock všiml.

„Kortikální slepota je pořád slepota,“ odpověděl Sherlock suše.

„Ne, to není,“ trval na svém John a sevřel Sherlockova ramena. „Tvoje oči jsou stále stejně perfektní.“ Znovu se do nich zadíval – byly tak blízko. Mnohem blíž, než byl zvyklý. „To jen jejich informace se ti v tuhle chvíli nedostávají do mozku. Tvůj zrak se může vrátit – alespoň do určité míry.“

„Je možné, že by se mohl vrátit,“ opravil ho Sherlock – citoval doktory. „Ale k čemu bude někomu, jako jsem já, že se vrátí do určité míry? Všechny moje dedukce závisí na mých pozorováních. To, že časem možná uvidím dost na to, abych při chůzi nevrazil do stromu, mi při mé práci nijak nepomůže.“

„To musíš mít všechno hned?“ John už byl unavený a z jeho hlasu to bylo jasně poznat. „Je to jen měsíc od chvíle, co tě střelili do hlavy! Nikdo neočekává, že teď hned nastoupíš do práce.“

„Jen mě postřelili – díky tobě,“ zněla odpověď. Sherlock si stále ještě nedokázal vzpomenout na nic z toho, co se stalo u bazénu, ale Mycroft už ho o všem stačil informovat. Bylo to poprvé, co Sherlock nadhodil tohle téma, ale John se teď o tom rozhodně nehodlal bavit.

Vypadalo to, že s ním Sherlock souhlasí, protože pokračoval: „Jsi unavený. Je čas jít spát?“

John si uvědomil, že zívá a přesunul se ze své poněkud nepohodlné polohy, aby se usadil na pohovce. Chtěl Sherlockovi dát takové ty speciální mluvící hodinky, ale Sherlock byl naprosto neústupný při jakékoliv zmínce o „slepeckém vybavení“, jak John nazval; a ještě hůř reagoval na cokoliv, co souviselo s jeho TPM. John se to rozhodl navrhnout Mycroftovi – ať nese taky svůj podíl viny.

Sherlockovo zotavení bylo opravdu pozoruhodné, alespoň podle Johna – možná, že nebyl odborník, ale o tomhle rozhodně něco věděl. Sherlockova osobnost a důvtip zůstaly ve většině případů naprosto nepoškozené – jeho mírná závislost na Johnovi pravděpodobně vznikla jen kvůli ztrátě jeho zraku nebo z poranění mozku samotného.

Neměl už žádné další problémy s pochopením toho, co říkají ostatní, i když stále ještě trpěl disnomií, kvůli čemuž byl frustrovaný víc než obvykle. Pro někoho, jako byl Sherlock, muselo být zvlášť obtížné najednou zjistit, že není schopen popsat to, co chce říct. Zvlášť když byl předtím tolik výmluvný, pomyslel si John. Pro většinu lidí fráze typu „mám to na jazyku“ neznamenala nic nového – skoro každý občas trpěl dysmonií. Jenomže pro Sherlocka to bylo něco naprosto neznámého a nežádoucího.

A potom tu bylo ještě něco. Sherlockovo vytrvalé opakování některých věcí způsobilo, že ho John nehodlal nechávat ani na chvíli samotného. Někdy se Sherlock prostě jen zasekl; neschopný změnit téma rozhovoru nebo naopak nekonečně dlouho opakoval věci, které byly už dávno splněny. Poté, co ho John našel v koupelně s krvácejícími dásněmi, protože si víc než čtvrt hodiny v kuse čistil zuby, se John rozhodl, že Sherlocka nespustí z očí tak dlouho, jak jen to bude možné.

„Mohl bys spát se mnou,“ navrhl zničehonic Sherlock a John překvapením otevřel ústa. Ztráta sexuálních zábran byl jeden z mnoha možných vedlejších účinků traumatického poranění mozku, ale John nikdy nepředpokládal, že by se to mohlo týkat i Sherlocka.

Co by měl sakra udělat? Co uděláte, když vám nabízejí volnou vstupenku, ale vy víte, že si ji nemůžete vzít?

„Vím, že nespíš ve své posteli,“ pokračoval Sherlock, který neměl ani tušení, jaké rozpaky svému nejlepšímu příteli způsobil. „Vím, že jsi spal na gauči pro případ, že se zaseknu při dělání topinek a začnu hořet… Nebo čeho se to vlastně bojíš.“ Pokrčil rameny. „Bylo by lepší, kdybys spal u mě v pokoji – postel je dost velká pro nás oba a ty by sis mohl konečně odpočinout, protože to už určitě potřebuješ.“

Johnův tep se postupně začal zase uklidňovat, když pochopil, co se mu Sherlock snaží říct.

„Jak víš, že jsem spal na gauči?“ zeptal se zvědavě. Snažil se být taktní, aby Sherlockovi nepřipomínal jeho postižení.

„Vždyť je to jasné,“ řekl Sherlock podrážděně. „Schodiště do tvého pokoje je rozvrzané a než jsi sem ráno přišel, slyšel jsem tě po něm jít dvakrát, namísto jednou – poprvé jsi tam šel pro své oblečení poté, co jsi strávil noc tady dole.“

Opřel se v křesle a spojil prsty pod bradou ve své oblíbené póze. Johnovi se sevřelo srdce.

„Pohovka je po tobě cítit víc, než je obvyklé a to především na konci, blíž ke dveřím. Předpokládám, že tam jsi měl položenou hlavu, abys mě líp slyšel, kdybych se v noci probudil.“

Jak Sherlock pokračoval, Johnovi se ve tváři začal objevovat široký úsměv.

„Když mě vedeš, cítím, že se pohybuješ, jako bys měl ztuhlá záda, což se obvykle stává jen tehdy, když usneš na nějakém nepohodlném místě – takže pokud bys spal celý týden ve své vlastní posteli, zlepšovalo by se to. A navíc…“ odmlčel se. Působil téměř rozpačitě – jako by nevěděl, jak to říct.

„Znám tě, Johne,“ řekl nakonec. „Vím, že máš o mě starost a že se bojíš o mou bezpečnost. Takže je jasné, že by tě ani nenapadlo odejít nahoru do pohodlné postele a nechat mě tu bez dozoru.“

John vydechl a uznale hvízdl. „Tohle,“ řekl, „bylo úžasné.“

Sherlock se při vzpomínce na ta slova ušklíbl. „Nebylo to úžasné, Johne,“ odmítl důrazně. „A určitě to nebylo mimořádné.“ Vypadal znechucený sám sebou. „Kdybych tě mohl vidět, poznal bych to všechno během několika sekund.“

John si odfrkl. „Ano, ale přišel jsi na to díky dedukci – stejným způsobem, který jsem tě předtím slyšel použít snad stokrát – jen s tím rozdílem, že teď jsi k tomu využil své ostatní smysly: zvuky na schodech, vůně pohovky… Mimochodem, fakt děkuju, budu se muset osprchovat, jestli jsem vážně tolik cítit. Ale chci říct, že tohle všechno jsi zjistil, protože jsi se mnou byl v kontaktu, když jsem se hýbal a taky díky svým předchozím zkušenostem v oboru.“

Otočil se na pohovce, natáhl ruku a položil ji Sherlockovi na rameno. „Možná, že to, kde spím, není otázkou života a smrti a není to ani nijak zvlášť důležité – ale to je přesně to, co jsem myslel tím, když jsem říkal, že ty jsi pořád ty,“ vysvětloval. „Tvůj mozek je stále mimořádný… nemám pravdu? Proboha, mohl jsi být úplně vygumovanej!“ Přikrčil se, když mu to slovo vyklouzlo z úst. Tohle nebyl zrovna profesionální způsob, jak popsat tu tragédii, kdyby Sherlockova mysl skutečně upadla do trvalého vegetativního stavu.

Sherlock se stále tvářil pochybovačně a tak John pokračoval. „Dobře, tak jinak. Co kdyby se tvoje inteligence snížila? Co kdybys už nebyl génius? Představ si, že jsi stejný jako my všichni ostatní; jen další idiot v davu. Nebylo by to ještě horší, než ztráta tvého zraku, který se snad jednou stejně vrátí?“

„Ty vážně naznačuješ, že několik bodů IQ je důležitější než totální slepota?“ Jeho tón byl jízlivý, ale John se nenechal oklamat.

„Ne, pro většinu lidí ne. Ale pro tebe, Sherlocku?“ zeptal se a nečekal na odpověď. „Buď k sobě upřímný, když už nemůžeš být upřímný ke mně,“ požadoval. „Předtím jsi řekl, že mě znáš. Možná, že nemám tvůj intelekt, ale já tě taky znám.“

Sherlock zatvrzele mlčel.

„Znám tě, Sherlocku. Znám tě a celý ten týden, kdy jsem byl tak zoufalý a nemohl nic dělat, jsem strávil tím, že jsem přemýšlel. Celý týden jsem uvažoval o tom, co by se mohlo stát a jak bychom se s tím měli vypořádat. Týden, kdy jsem mohl zabíjet čas jen tak, že jsem se bál. Uvidíme, kdo z nás zná toho druhého líp… Řekni mi, čeho jsem se nejvíc bál?“

„Že se neprobudím. Aspoň myslím,“ řekl Sherlock přezíravě.

„Špatně!“ štěkl John s jistou dávkou uspokojení. „Zkus to znovu.“

Sherlock začínal vypadat naštvaně, ale bylo to lepší, než když vypadal zničeně. S naštvaným Sherlockem se dalo pracovat.

„Fajn,“ odsekl Sherlock, ale stále to nebral vážně. „Bál ses, že se změním. Že to nebudu já… Že poškození mozku ovlivní moji osobnost a to, jak přemýšlím…“ zamyslel se.„Nebo možná amnézie… Možná ses bál, že si tě nebudu pamatovat.“

John chvíli mlčel.

„To je to, co si myslíš?“ zeptal se tiše. Zklamání v jeho hlase bylo tak silné, že neexistoval žádný způsob, jak by ho Sherlock mohl přeslechnout. „Byl jsi v kómatu celý týden. Neměli jsme tušení kdy, nebo jestli se vůbec probudíš a jak vážné by mohly být následky – a ty si vážně myslíš, že můj největší strach byl, že si mě nebudeš pamatovat?“

Snažil se udržet svůj hlas v klidu, zatímco se zvedal na nohy. „Myslím, že si půjdu dát sprchu, když dovolíš. Můžeš tu na pár minut zůstat? Nebudu tam dlouho.“

Otočil se a odcházel, aniž by čekal na odpověď. Sherlock prudce natáhl svou ruku a popadl ho za rukáv.

„Johne,“ řekl. „Johne, omlouvám se. To bylo bezohledné, nechtěl jsem… Nemyslel jsem to tak. Já jen…“ povzdechl si. „Nechtěl jsem si svůj vztek vylévat na tobě. Prosím… sedni si.“ Znovu zatahal Johna za paži a přiměl ho posadit se zpátky na pohovku.

„Vím, že jsme o tom nemluvili,“ pokračoval Sherlock. „O tom, co se stalo s Moriartym nebo o tom týdnu, kdy jsem nebyl při smyslech. V nemocnici na to nebyl čas, dělo se toho tolik, a potom to přizpůsobování po návratu domů… Nemohl jsem vidět, měl jsem problém se slovy a zasekával jsem se i u těch nejjednodušších činností. Je to tak frustrující a těžké a…“

„Je to hrozné, já vím,“ přitakal John jemně.  „To je v pořádku. Myslím, že jsem na tebe prostě moc tlačil. Omlouvám se.“ Snažil se Sherlocka usadit tak, aby mohl odejít a snažil se uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Všechny emoce, které se v něm za poslední měsíc nahromadily, vše, co se snažil potlačit, se teď dralo na povrch. Jako by ta jedna hloupá a nesmyslná poznámka, kterou Sherlock pronesl, odstranila pojistku a najednou neexistoval způsob, kterým by se dalo zabránit explozi.

V nemocnici ani jednou nebrečel. Myslel si, že zpočátku na to byl možná ještě příliš otupělý. A potom všechny ty nekonečné hodiny, které strávil po Sherlockově boku a odmítal se od něj pohnout a netušil, nakolik mohl být pacient v kómatu při vědomí a co by mohl slyšet. Nechtěl, aby jediné, co jeho nejlepší přítel mohl slyšet, byl zvuk jeho pláče.

Poté, co se Sherlock probudil, se zdálo, že John už k slzám nemá žádný důvod. Byl tak šťastný, že všechno ostatní odsunoval stranou, ale teď… Teď, jako by se všechno, co se tolik snažil pohřbít, vracelo zpátky. Cítil, že bude plakat, přestože si nebyl jistý, jestli je na to připravený nebo ne. Potřeboval se dostat do sprchy, a to rychle.

Znovu se pokusil vstát. „To je v pořádku, Sherlocku.“ Jeho hlas byl překvapivě klidný. „Můžeme si o tom promluvit zítra, jestli chceš. Já teď jen půjdu…“

„Johne,“ Sherlock ho stále ještě nepustil, pevně svíral jeho rukáv a teď zvedl i druhou ruku a otočil Johna tak, aby stáli naproti sobě a držel ho na místě. „Co je, co se děje? Tvůj hlas zní špatně.“

„Prosím, nech mě jít, Sherlocku,“ snažil se znít tak klidně, jak jenom dokázal. „Jen potřebuju na pár minut odejít. Dám si rychlou sprchu a pak se vrátím, dobře? Potom si můžeme promluvit, jestli chceš.“

oOOo

Sherlock tomu nerozuměl. John se od něj odtahoval a snažil se vstát. Vlastně se teď pokoušel vypáčit Sherlockovy prsty z jeho rukávu. Něco bylo velmi špatně.

John tu byl vždycky, po jeho boku –  jako konstanta, kterou Sherlock přijal od chvíle, kdy poprvé otevřel oči do tmy.

Ale teď se od něj John snažil dostat pryč a Sherlock zjistil, že se mu to vůbec nelíbí.

Sevřel Johna pevněji a potom rukama sklouzl po jeho ramenou. „Řekni mi, co se děje,“ trval na svém. „Je to kvůli tomu, co jsem řekl? Nepřemýšlel jsem – podívej, už jsem se omluvil a my oba víme, že já se nikdy neomlouvám,“ snažil se odlehčit situaci.

Johnův dech se stále zrychloval a ještě pořád se snažil odtáhnout. Kdyby tak mohl vidět! Kdyby tak mohl alespoň jednou jedinkrát pohlédnout do jeho obličeje, věděl by přesně, co se dělo.  John byl zjevně rozrušený a to bylo tak frustrující… Sherlock sevřel Johnova ramena pevněji a zatřásl s ním. „Řekni mi to!“

Uslyšel něco jako přidušené zalapání po dechu a potom John náhle změnil směr. Místo, aby se pokoušel odtáhnout, vrhl se vpřed, ovinul paže kolem Sherlockova krku a pevně ho držel.

Sherlock cítil, jak se Johnovo tělo otřásá a potom na jeho klíční kost dopadlo něco mokrého… John pláče, uvědomil si šokovaně.

John, který byl vždycky tolik optimistický a neustále se snažil Sherlocka rozveselit. John, který mu pořád dokola opakoval, jaké má štěstí, jak se věci zase vrzy vrátí do normálu a že všechno bude v pořádku.

Jeho přítel John, který tu pro něj byl skoro každou minutu od chvíle, kdy se probudil v nemocnici. John, který ho zachránil před tím potupným zacházením a který se téměř stal jeho součástí. Byl tady – věrný, laskavý, uklidňující už jen svou pouhou přítomností… prostě John.

John, jehož hruď se teď otřásala velkými, nervy drásajícími vzlyky, zatímco pevně svíral Sherlocka kolem krku a plakal mu do ramene.

Opatrně, jakoby si nebyl jistý sám sebou, zvedl Sherlock ruce a položil je na Johnova záda. Váhavě ho po nich poplácal. Nevěděl, co má dělat. Proč se to dělo? To byl jeho komentář vážně tolik zneklidňující? Byl bezohledný, to ano, ale Johna přece nemohl tolik rozrušit…

Mysli! přikázal sám sobě. John říká, že je tvůj mozek stále stejně mimořádný, tak ho použij. Poprvé od chvíle, kdy se Sherlock probudil, začal uvažovat o něčem jiném, než byla jeho slepota, jeho frustrace nebo jeho obavy. Začal přemýšlet o věcech z Johnova pohledu.

Jaké to pro Johna muselo být během střelby? Slyšel Mycrofta číst policejní zprávu, ale nikdo mu doopravdy neřekl, čím si John prošel a jak se ve skutečnosti cítil. Věděl, že pro lidi je to velmi důležité – to, jak se cítí. Přál si, aby si mohl vzpomenout, co se tehdy stalo, ale nedokázal z hlavy vydolovat jedinou vzpomínku. Naposled si pamatoval, jak vychází z bytu směrem k bazénu.

Věděl, že John byl přinucen obléct si jednu z Moriartyho semtexových vest a že ji měl na sobě, když se tam tehdy poprvé setkali. Sherlockovi přeběhl mráz po zádech a zesílil sevření svých paží okolo Johna, když mu hlavou probleskla myšlenka… Co kdyby to bylo naopak?

Co kdyby to byl John, koho postřelili a který by zůstal v kómatu po dobu celého jednoho týdne, zatímco on, Sherlock, by z toho vyvázl relativně bez zranění? Co kdyby strávil celý týden vedle Johnovy postele a nevěděl by, jestli se probudí nebo jaké to bude, až to se to stane?

Mohl by to udělat? Mohl by pro Johna držet hlídku tak, jako to on udělal pro něj? Ztratit celý týden planými nadějemi a očekáváním, aniž by mohl vědět, jestli to dobře dopadne? Strávit sedm nekonečných dní a nocí v nepohodlné židli a nemoct dělat nic jiného, než přemýšlet o všem, co by se mohlo pokazit, přestože to zatím šlo dobře…

Ano, uvědomil si s jistou dávkou překvapení. Kdyby to byl John, kdo by ležel na nemocničním lůžku, pak by Sherlock seděl na židli vedle něj. To bylo zajímavé.

Znovu pevně sevřel Johna, který stále ještě nekontrolovatelně vzlykal a začal ho hladit po zádech způsobem, o němž doufal, že je uklidňující.

Takže čeho se John nejvíc bál? Z Mycroftovy zprávy věděl, že se John chtěl obětovat, aby dal Sherlockovi šanci uniknout. Bylo tedy jasné, že Johnův strach nebyl sobecký. Vzpomínal na Johnova slova, pevně ho objímal a snažil se mu poskytnout tolik útěchy, kolik mu jen slepý sociopat mohl nabídnout.

Po několika minutách se John začal uklidňovat a Sherlock slyšel slova, která John mumlal do límce jeho košile. Zněla tlumeně, jako by se snad… omlouval?

Ruce přestěhoval na Johnova ramena, jemně na ně zatlačil a přiměl ho, aby se posadil zpátky na pohovku. Ještě předtím se natáhl ke stolu a nahmatal krabičku papírových kapesníků.

S tichým: „Díky,“ si jich John několik vytáhl a snažil se dát trochu dohromady, než se zase začal omlouvat. „Promiň. Omlouvám se za to, nechtěl jsem, aby… Už jsem v pořádku, myslím, že to bylo jen tím nahromaděným stresem. Ale už jsem v pohodě, vážně. Omlouvám se.“

„Zmlkni, Johne,“ nařídil mu Sherlock rozhodně. Jak moc si přál, aby teď mohl vidět.Třeba jen na chvíli. Aby mohl vidět tohoto neobyčejného člověka, který mu zachránil život, ale který se omlouval za to, že projevil nějakou slabost.

„Bál ses přesně toho, čeho bych se bál také, kdybych na tyto události nahlížel jako na hypotetický případ a kdybych se při tom nerozptyloval slepotou nebo něčím podobným.“

Natáhl se, aby se dotkl Johnova obličeje a zkontroloval jeho výraz.

„Bál ses, že bych se mohl stát obyčejným, ale že bych si přitom pamatoval, že jsem býval jedinečný. Znáš mě dost dobře na to, abys věděl, že to by byla jediná věc, které bych nedokázal čelit – se kterou bych se nedokázal vyrovnat. Jasně si vzpomínat, ale nemoci toho znovu dosáhnout. Být obyčejný.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, ale John nakonec odpověděl.

„Děkuji,“ řekl tiše.

A i přes tu temnotu Sherlock věděl, že se usmívá.

 

Předchozí

Další

17 komentářů Přidejte váš

  1. Leylon napsal:

    tak toto bolo tak nádherné!

  2. niniel napsal:

    Prekladas moc pekne,zkousela jsem to sama(byla jsem netrpeliva),ale je to tezsi,nez se zda…

  3. Terka napsal:

    Moooc krásné. Moc se mi líbí, jak jsi popsala tu Sherlockovu dedukci, to je opravdu na jedna hvězda!! Z celého srdce doufám, že Sherlockovi se vrátí zrak :O
    (P.S. Děkuji za věnování:))

    1. Katy napsal:

      Oh, nemáš zač😉 A děkuju :))
      PS. Na to druhé si ještě budeš muset dlooouho počkat😉
      Katy

  4. KalamityJane napsal:

    Pěkná kapitola… nejvíc mě zaujaly drobnosti. Místo „hladil ho uklidňujícím způsobem“ napíšeš „hladil ho způsobem, o kterém doufal, že je uklidňující.“ To je tak… výstižné. moc se mi tvůj styl psaní líbí. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.🙂

    1. Katy napsal:

      Moc ti děkuju🙂 Vážím si toho
      Ale já to nepíšu, to Verity, já jen překládám😛 Přesto moc děkuju
      Katy

      1. KalamityJane napsal:

        Aaa, moje chyba, moc se omlouvám *shy*

      2. Katy napsal:

        Náhodou to byla úžasná lichotka😛

  5. Liss napsal:

    To je brilantní, mé smysly jsou posíleny shlédnutím Sherlocka, takže jsem unešena. Absolutně. Doufám, že se Sherlockovi zrak vrátí, aby mohl Johna vidět očima, kterýma ho vidí on.

    1. Katy napsal:

      Tak to si ještě dlooouho počkáme😉
      Katy

      1. Liss napsal:

        No to mi neříkej!! To se tu budu pořád dožadovat pokračování!!😀

  6. Katy chan ^^ napsal:

    Tohle… já nemám slov. Nedokážu vyjádřit to, co cítím. Přesně jako je popsáno v této povídce, ale už si to slovo nepamatuju. Brečela jsem. A přitom to zase tak smutné nebylo!
    Dokonalé, krásné!
    Moc děkuji za tuhle kapitolu, protože jsem se skoro každý den dívala a doufala, že přibude. A ono se tak stalo. Krásný dárek k Novému roku, díky!🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuji moc za krásná slova🙂 To je zase takový novoroční dárek pro mě
      Jo, ještě to bude zajímavé… A jak už jsem slíbila, kapitolky budou přibývat častěji. S miamam jsem se domluvila, že by to dokonce mohlo být jednou týdně😉
      S díky
      Katy

  7. Lilith Rose napsal:

    Jak nádherně jsme přivítaly ten nový rok!
    Tahle kapitola byla fakt moc krásná! Ale něčím frustrující a hodně smutná. John projevil emoce… na to není Sherly zvyklý! Ale zvládli to oba bravurně! Jsem opravdu zvědavá, jak tohle bude pokračovat. Sherlock je pořád stejný… jeho mysl je geniální! Zvládne to! Věřím v to!
    Pokud bude John po jeho boku… zvládnou to!
    Děkuji za tuhle novoroční kapitolu.
    S láskou Salazaret

    1. Katy napsal:

      Taky moc děkuju🙂 Jo, zvládnou to oba… a já taky, doufám😀
      Přeju ti krásný nový rok
      Katy

  8. Sanasami napsal:

    ak chlapi plačú a nie je na tom nič zlého …..John to proste musel zo seba dostať…..aj keď to bola sila pretože ani v seriály takto John neplakal ale kto by neplakal pri po toľkých dňoch stresu a napätia raz to proste muselo buchnúť ………..Sherlock nikdy nebude obyčajný nikdy aj keby to bolo vážnejšie nie je dôležité čo je dnes ale čo predtým znamenal ……….a očividne pre Johna znamenal viac😀😀😀😀 :D………..nááááááááááááááááádhera pokračkoooooooooooo

    1. Katy napsal:

      Děkuji🙂 No jo, je to síla, když jsem tu povídku četla poprvé, místy mi úplně běhal mráz po zádech. Já bych na Johnově místě asi probrecela celý ten týden co byl Sherlock v bezvědomí😀
      Pokracko bude, slibuju, že tentokrát už mnohem dřív😉
      Katy

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s