Tvůj celý svět – kapitola 3.

Chudák John to má se svými city k Sherlockovi stále těžší a těžší – zvlášť, když ten mu to vůbec neusnadňuje🙂

Obrovské poděkování patří vám, komentujícím. Děkuji, vážně jste mě nakopli a moc to pro mě znamená. Jmenovitě to jsou sanasami, Lilith Rose, Katy chan, Liss, Kalamity Jane Terka.

A moje díky patří samozřejmě i miamam, která mi dělá takovou úžasnou betu.

Na konci povídky mám pro vás něco jako překvapení… Ale teď:

Dejte se do čtení😉

 Kapitola 3.

Pod mikroskopem

 

Bylo ráno. Sherlock slyšel rachot popelářského vozu, který k němu doléhal z rohu York Terrace. To znamená, že venku by měla být ještě docela tma, takže skutečnost, že jeho víčky nepronikalo žádné světlo, nebyla významná a rozhodně nedokazovala, že je stále ještě slepý.

Chvíli vyčkával a snažil se rozeznat změny v intenzitě tmy, aniž by skutečně otevřel oči. Kortikální slepota byla nepředvídatelná; nedalo se zjistit, kdy a do jaké míry se jeho zrak vrátí, takže se tahle otázka každé ráno vznášela nad jeho postelí.

Byt byl tichý. To znamenalo, že John musel stále ještě spát. Ležel na pohovce před Sherlockovým pokojem ve „vojenském režimu“, jak tomu Sherlock říkal – s jedním uchem neustále nastraženým pro případ, že by ho jeho přítel potřeboval. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se John dokázal objevit, pokud ho Sherlock volal. Ale nikdy nezůstával… Jakmile to bylo možné, vždycky se vracel do obýváku.

Nebylo to praktické a Sherlocka to rozčilovalo. Navíc to John odmítal vysvětlit, což bylo ještě horší.

Řekl jen, že by bylo „nevhodné“, aby strávil noc v Sherlockově pokoji. Opakoval mu to už celý týden a Sherlocka to iritovalo.

Uznával, že teď Johna potřebuje blíž. A současný stav věcí se mu vůbec nezamlouval. Johnovým zádům rozhodně neprospívalo, že každou noc přespává na pohovce. Nemluvě o tom, že si nejspíš vůbec neodpočinul a býval kvůli tomu dost podrážděný.

Pro ně pro oba by bylo mnohem lepší, kdyby se o postel prostě podělili. Sherlock nechápal, proč byl John tak tvrdohlavý. Bylo by mnohem snazší otevřít oči, kdyby tu s ním John byl.

Ale možná, že to byl jeho pokoj, který Johnovi vadil… nebo jeho postel? Byl tu sice kdysi jeden experiment s krysou, která se začala nečekaně rychle rozkládat, ale Sherlock už dávno obrátil matraci na druhou stranu. Přesto se zdálo, že jsou lidé na podobné věci hákliví…

Tohle bude jeho další plán útoku, rozhodl se Sherlock. Pokud Mohamed nepřijde k hoře, musí hora k Mohamedovi – oba by mohli spát v Johnově posteli.

Otevřel oči.

Nic.

oOOo

Po snídani Sherlock seděl v křesle, přes kolena přitažená k bradě měl přehozený župan a hleděl do prázdna, ztracený ve svých myšlenkách. Alespoň že jeho poranění hlavy způsobilo, že potřeboval víc spánku než obvykle. Nemusel tak strávit tolik času nudou, zatímco čekal, až se jeho zrak vrátí. Pak by mohl začít zase žít.

Slyšel, jak John uklízí v kuchyni – ne že by to bylo potřeba. Nepochyboval, že všechny jeho experimenty už byly dávno pryč. Najednou ho něco napadlo.

„Johne!“ zavolal. „Co se stalo s hlavou?“

„Ach, Molly si ji vzala zpátky,“ odpověděl mu John a snažil se překřičet pískot konvice, která přicházela do varu. „Zdá se, že paní Hudsonová nesnese nic, co má obličej.“

„Paní Hudsonová?“

Čekal, zatímco k němu doléhaly zvuky nalévání vody, bouchání dveří od lednice, míchání lžičkou a potom se John vracel zpátky do obýváku. Uvolnil jednu Sherlockovu ruku, kterou objímal svá kolena a vtiskl mu do ní šálek s čajem.

„Ano,“ řekl a jeho hlas se vzdálil, jak si sedal do svého křesla naproti. „Přišla do nemocnice, ale nepustili ji za tebou. Což je asi dobře. Víš, ona tě má moc ráda a rozrušilo by ji, kdyby tě viděla tak –“

„Poškozeného?“ skočil mu do řeči Sherlock.

„Chtěl jsem říct nehybného,“ odporoval John. „Každopádně, Mycroft tam byl s tebou, tak jsem ji vzal na kávu a požádal ji, aby všechno, co nevydrží dýl jak týden, přesunula do mrazáku.“

„Zapomněls ji varovat, že máme v ledničce hlavu?“

„V té době jsem se staral o jinou hlavu,“ odpověděl mu kysele John. „Takže… Netuším, jestli se zmrazením nezničilo to, co jsi s tím dělal, ale mohli bychom pár věcí rozmrazit, jestli chceš. Však víš, znovu rozjet některé z tvých experimentů. Mohl bys mi říkat, co mám dělat, určitě si to budeš užívat.“

Sherlock zjistil, že má najednou velmi podivný pocit v žaludku. Narovnal se, objal hrnek oběma rukama a trochu usrkl. Připadalo mu, že si John i paní Hudsonová na jeho experimenty neustále stěžují. Takže skutečnost, že se společně pokusili zachránit jeho práci, byla rozhodně… velmi nečekaná.  Zvlášť, když v té chvíli nemohli mít tušení, jestli se vůbec někdy probudí. Nechat všechno zmrazit sice nebylo úplně ideální řešení, ale i tak to bylo… dobré.

Odkašlal si. „Většina z nich bude pravděpodobně zničená,“ upozornil. „Ale předpokládám, že bychom se mohli podívat…“ zarazil se. „Chci říct, ty by ses mohl podívat na prsty?“

„Na ty v nádobce od margarínu?“ Sherlock přikývl a křeslo zaskřípalo, jak se John zvedal. „Dobře, vytáhnu je ven. Měl bys jít a připravit se, než to všechno nachystám.“

Sherlock zasténal. John ho pořád nutil, aby se převlékal – jaký to mělo smysl?

O půl hodiny později stál John u kuchyňského stolu a skláněl se nad mikroskopem, který měl na straně vyryté „Majetek St. Bart‘s“. Sherlock se tyčil nad ním a zřejmě předpokládal, že když nakloní hlavu dost blízko k Johnově, všechny potřebné údaje k němu prostě přeskočí.

„Je to ještě moc zmrzlé,“ zamumlal John, „a ne, nestrčím je do té zatracené mikrovlnky.“ Narovnal se. „Nové pravidlo: Žádné části těla v mikrovlnné troubě. Vždycky nastavíš moc vysokou teplotu, ony explodují, a ty si to pak po sobě pořádně neuklidíš. Už nikdy nechci najít nehet na dně mojí polévkové mísy. Nikdy.“

Sherlock se naštval. „Snaž se trochu, Johne. Musíš do toho dát víc úsilí, jsi příliš jemný.“ Strčil nepoddajný prst na desku a potom natáhl ruku pro skalpel. „Dej mi to.“

John rychle přesunul ruku pryč. „Ne, Sherlocku, buď rozumný.“ Držel nůž mimo jeho dosah. „Je to v podstatě tvrdé jako kámen, budeš muset počkat.“

„Ťuky ťuk,“ ozvalo se poněkud váhavě z otevřených dveří. „Chováte se slušně, hoši?“

Sherlock se odtáhl a s rezignovaným zavrčením zamířil zpátky ke svému křeslu. Vrhl se do něj, sotva paní Hudsonová vešla. Pohybovala se trochu pomaleji, než obvykle, a zdálo se, že zeď po její levé straně obchází širokým obloukem – musela přinést nákup.

Slyšel šustění igelitu, který se otřel o Johnovu židli, když ji míjela. To znamená, že měla tašky i v pravé ruce – takže to byl hodně velký nákup.

„Ránko, Sherlocku. Dobré ráno, doktore Watsone,“ zavolala a přesunula se do kuchyně, aby položila igelitky na stůl. Sherlock se bavil tím, že se snažil uhodnout obsah nákupu, když ho vybalovala. Byl v tom dost dobrý, zvlášť když mu John pomohl s určováním ingrediencí.

„Díky, paní Hudsonová,“ Johnův hlas se ozýval poblíž dřezu. „To je od vás moc milé. Konvice právě začala vařit, nedala byste si s námi šálek čaje?“

A je to tu zas, pomyslel si Sherlock. V duchu začal odpočítávat.

Deset, devět…

„No, myslím, že nebude vadit, pokud si dám. Děkuji.“ Hluk rychlovarné konvice, otevírání dveří od lednice.

Osm, sedm…

„Neposadíte se na chvíli, paní Hudsonová?“ Měkký zvuk posouvání polštářů. „Tady, sedněte si do křesla.“

Šest, pět…

„Tak jak se vám daří, hoši? Nepotřebujete něco?“ Odmlčela se – John jí podával čaj. „Ach, děkuji vám, doktore.“

Čtyři, tři…

Johnův šálek zařinčel ve dřezu. „Když už jste to zmínila, je tu pár věcí, které bych si potřeboval zařídit. Nemělo by mi to trvat víc než půl hodiny.“

Dva, jedna…

„Ach, chceš teď odejít, drahoušku? Mohla bych si se Sherlockem pěkně popovídat, zatímco byste byl pryč.“

A… Start.

S rychlým poplácáním po rameni a slibem, že to nebude trvat dlouho, byl John pryč a zanechal Sherlocka s jeho náhradní chůvou samotného.

Vyčaroval na tváři nepochybně nepřesvědčivý úsměv a otočil hlavu k paní Hudsonové.

„Nějaké novinky, drahoušku?“ zeptala se ho s poněkud šibalským podtónem v hlase.

„Jsem stále slepý, jestli je to to, co máte na mysli,“ odsekl Sherlock stroze, ale pak toho litoval – předpokládal, že by jí měl spíš poděkovat, že zachránila jeho experimenty. Nemluvě o tom, že si sem za ním očividně přišla sednout hlavně proto, aby John mohl jít ven. Což od ní bylo nepochybně velmi laskavé, třebaže pro něj bylo dost těžké to ocenit.

Paní Hudsonová si toho nevšímala. „Tak, jak je to s tebou a doktorem Watsonem?“ zeptala se. „Zněli jste teď velmi… přátelsky.“

Zatím je to předvídatelné, pomyslel si Sherlock. „My jsme přátelé, paní Hudsonová.“

Cítil na sobě její pohled.

„Líbíš se mu, víš,“ řekla po chvíli. „Vždycky to tak bylo, samozřejmě, ale teď je to mnohem nápadnější.“

„Co je nápadnější?“ zeptal se Sherlock se zájmem. Pokud mohl říci, Johnovo chování poté, co se vrátili z nemocnice, bylo čistě profesionální. Jedinou výjimkou bylo jeho malé zhroucení minulý týden.

„Teď už není tak opatrný, když ví, že ho nevidíš,“ odvětila. „Promiň, drahoušku,“ dodala rychle, protože nejspíš usoudila, že to bylo trochu necitlivé.

Sherlock odmítavě mávl rukou. „Za co se omlouváte?“ zeptal se. „Máte naprostou pravdu. Pokračujte,“ pobídl ji. Zajímalo ho, jak se vnímání paní Hudsonové liší od jeho vlastního. Obvykle věnoval jen málo pozornosti postřehům jiných lidí, ale teď to bylo jiné. Chtěl vědět, co viděla.

„Ach. No, já nevím,“ zamumlala. „Nejsem si jistá, jestli bych měla něco říkat.“

Sherlock si povzdechl. Bylo zřejmé, že paní Hudsonová není žádnou výjimkou z všeobecného pravidla o neochotě lidí odpovídat na přímé otázky. Bude tedy muset zvolit jiný přístup.

„John se teď ke mně chová jen jako k pacientovi,“ řekl. „On je doktor; je přirozené, že se o mě vzhledem k mé současné slabosti zajímá víc než obvykle.“

„Hmpf,“ ozvalo se slabé odfrknutí z druhého křesla. „Pokud by se díval na všechny své pacienty stejným způsobem, jakým se dívá na tebe, byl by teď v docela složité situaci, to ti povídám.“

Zajímavé. Možná by mohl riskovat další otázku.

„Jak se na mě dívá?“ zeptal se.

Paní Hudsonová si povzdechla.

„Jako bys byl celý jeho svět,“ odpověděla.

oOOo

Zatímco John svižně kráčel k bankomatu, přemýšlel nad pokrokem, který Sherlock v uplynulém týdnu udělal. Po fyzické stránce se neustále zlepšoval: od toho incidentu s kartáčkem se už neobjevily žádné další případy perseverace, což byla obrovská úleva. Navíc se zdálo, že Sherlockův intelekt a mentální schopnosti se vrátily prakticky k normálu. Na druhou stranu, jeho postoj začínal Johnovi působit obavy.

První týden po jejich návratu domů se Sherlock pohyboval někde mezi frustrací, hněvem a zoufalstvím; všechny zcela a naprosto pochopitelné reakce. Teď to ale vypadalo, jako by se rozhodl, že se jeho zrak v určitém okamžiku vrátí a on už jen čekal – jakoby se prostě jednoho rána mohl probudit a všechno by se vrátilo zpět do normálu. A potom by jen stačilo celou tuhle část jeho života vymazat a dál pokračovat, jako by se to nikdy nestalo.

Skoro jako by žil ve své vlastní realitě, pomyslel si John. Což by tak moc nevadilo, pokud by se jeho zrak vrátil brzy, ale mohlo to trvat měsíce… Nemuselo by to být nikdy. John nějak potřeboval Sherlocka přinutit, aby se smířil se svým životem tak, jak to bylo teď.

Experiment s večeří se ukázal být docela úspěšný. Sherlock nikdy nenakupoval, ani se neobtěžoval s vařením – takže neměl tušení, co se v kuchyňských skříních nacházelo.

John mu dal za úkol, aby se pokusil zjistit jejich obsah, což se mohlo zdát jako absolutně směšný plán, ale Sherlocka to alespoň přinutilo zapojit všechny své zbývající smysly. A John chtěl, aby se je naučil používat a víc na ně v současné době spoléhal.

Sherlock se tím ze začátku nehodlal obtěžovat, ale potom mu John dal jasně najevo, že uvaří cokoli, co Sherlock označí jako potřebné přísady, bez ohledu na to, jestli budou správné nebo ne. Takže mu nakonec nezbylo nic jiného, než se do toho pustit a strávil celé odpoledne protřepáváním, přehrabováním se, očicháváním, ochutnáváním a především způsobováním strašného nepořádku.

Samozřejmě vyšlo najevo, že byl geniální i v tomhle a příprava jídla postupovala víceméně podle plánu. Snad kromě té zkušenosti s poněkud zvláštním dezertem na toastu – ukázalo se, že pro něj bylo prakticky nemožné rozlišit mezi sterilovanými fazolemi a konzervovaným rýžovým nákypem jen tím, že třásl plechovkami.

Cestu z bankomatu na poštu a potom zpátky domů John zvládl za necelých pětadvacet minut a jeho krok ještě zrychlil, když se přiblížil k 221b. Bylo jasné, že si byl Sherlock vědom té komedie, kterou na něj on a paní Hudsonová při podobných příležitostech hráli, ale oni v tom přesto pokračovali.

Vážně, bylo to docela směšné, snažit se chránit hrdost toho muže, když pro něj byli oba tak průhlední. Ale oni dělali, co mohli.

Zatímco stoupal po schodech, zaslechl hlasy, které ale okamžitě zmlkly, když se přiblížil. Paní Hudsonová se rychle vynořila z jejich bytu a vypadala nervózně. Usmála se a kývla, když proklouzla kolem něj, ale vyhnula se pohledu do jeho očí. John se zastavil a pozoroval ji, zatímco spěchala dolů ze schodů. Potom se konečně otočil a vešel do obývacího pokoje.

Hrudník měl stažený zvláštní úzkostí. Něco se dělo.

Sherlock stál u okna, ale když John vstoupil, pomalu se k němu otočil. Zdálo se, jakoby se jejich oči setkaly a ten pohled projel Johnovým tělem jako elektrický proud. Byl kvůli tomu otřesený a vyvedený z míry, přestože věděl, že si ten oční kontakt jen představoval.

Sherlock natáhl ruku a John se automaticky pohnul dopředu, aby ho za ni vzal. Předpokládal, že chce někam jít. Sherlock si toho nevšímal a okamžitě zvedl druhou ruku k Johnovu obličeji, jako to dělal pokaždé, když chtěl zkontrolovat jeho výraz.

„Proč se mnou zůstáváš, Johne?“ zeptal se tiše.

Záblesk paniky na jeho obličeji byl automatický a nekontrolovatelný a John mu nedokázal zabránit.

Sherlock se usmál a zvedl i druhou ruku a Johnovi se okamžitě vybavila ta noc u kolejí poté, co na zdi našel graffiti. Sherlock tehdy popadl jeho tvář – stejně jako to udělal teď – předtím, než s ním začal točit dokola, až z toho skoro dostal závrať, která ale nebyla způsobená jeho dotykem.

Bylo to tu noc, kdy se rozhodl, že vezme Sarah na rande.

„Co to děláš, Sherlocku?“ zeptal se nervózně.

Bylo to, jakoby se těch posledních pár týdnů, kdy vložil všechno svoje úsilí do udržení vztahu lékař – pacient, právě vytratilo, a on byl zase tam, kde začal.

„Čekám na odpověď, Johne,“ odpověděl Sherlock. „A já chci vidět tvou odpověď tak dobře, jak je to za daných okolností možné.“ Pohnul prsty, aby naznačil, co tím myslí. „Nevadí ti to, že ne?“

John rychle uvažoval; tohle bylo nebezpečné území.

„Vsadil bych se, že ten prst už bude dostatečně změklý,“ upozornil ho s nadějí v hlase. „Nejlepší by bylo pokračovat s experimentem dřív, než ten prst bude moc…“ Sherlockovy ruce se pohybovaly přes jeho obličej, zatímco mluvil, a rozptylovaly ho. „…rozmačkaný,“ skončil a v duchu si nakopal za to zaváhání. Sherlock mohl v odmlce slyšet víc, než většina lidí dokázala vytušit z odstavce.

„Je tohle lékařský termín, doktore?“ zeptal se Sherlock a udělal malý krok vpřed.

John couval zpět, aby získal ztracenou rovnováhu. Začínal se cítit stejně jako před týdnem. Byla snad tohle Sherlockova nová technika? Už nemohl pozorovat z dálky, takže se hodlal tisknout ke své oběti, dokud od ní nezíská požadované informace?

„Experiment bude v pořádku. Odklidil jsi prsty do přihrádky se zeleninou, sotva se tu objevila paní Hudsonová – slyšel jsem lupnutí víka nádobky od margarínu a ta zásuvka vždycky skřípe, když ji zavíráš, protože jsem z ní před pár měsíci vytáhl těsnění a použil ho jako obvaz.“

Sherlock se teď naklonil dopředu. Jeho dlouhé prsty soustředěně prozkoumávaly Johnovu tvář.

„Lituješ mě, Johne?“ zeptal se.what_are_you_doing__sherlock__by_the_katy

John šokovaně zalapal po dechu.

„Litovat tě?“ zeptal se zaskočeně. „Myslíš si, že tě lituju? Proč se mě na to ptáš?“

„No, jelikož jsi mi neodpověděl na mou první otázku, snažím se hádat,“ odpověděl Sherlock. „Ber to jako vylučovací metodu.“

John zjistil, že je pro něj čím dál tím těžší se soustředit. Sherlock ho tlačil dozadu, až byl John opřený o stůl a nakláněl se nad ním. Jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe… Bylo by to tak snadné… Ne! Mysli na něj jako na pacienta, je to pacient,přesvědčoval John sám sebe, ale bylo to stále těžší a těžší, jak se k němu Sherlock přibližoval.

„Možná, že to je pocit viny přeživšího,“ přemítal. „Cítíš se zodpovědný za to, co se mi stalo, protože já jsem byl postřelený a ty ne.“

John zalapal po dechu. Tahle myšlenka ho vůbec nenapadla. Věděl moc dobře, kdo byl zodpovědný za Sherlockovo zranění. A zatímco Mycroft možná dostal toho odstřelovače, který střelu vypálil, John plánoval, že Moriarty za to, co způsobil, zaplatí.

Johnova tvář zkameněla, když to nenáviděné jméno prolétlo jeho myslí, což Sherlock samozřejmě ihned zachytil a zkřivil rty.

„Nepokoušej se chytit Moriartyho, Johne,“ prohlásil, až měl John pocit, že Sherlockovy prsty nějak vysávaly myšlenky z jeho hlavy. Snažil se svou tvář odtáhnout, ale jeho spolubydlící ho držel pevněji.

Čas přejít do útoku, rozhodl se John. „Možná, že spíš mluvíš o svých vlastních pocitech, než o mých,“ obvinil ho. „Možná, že to ty si myslíš, že jsem za to zodpovědný. Třeba jsi někde v hloubi duše přesvědčený, že jsem měl být rychlejší? Že jsem tě měl otočit dřív? Schytat tu kulku sám?“

Sherlock se při té poslední otázce napjal, ale pak zavrtěl hlavou.

„Tohle na mě nebude fungovat, Johne,“ řekl. „Víš moc dobře, že si nic takového nemyslím.“

„Já bych si to myslel, být tebou.“ John ztuhl.

Jako by ta zrádná slova viděl v komiksové bublině u svých úst, jenže je nemohl vzít zpět.  Jednou už byly venku a většinu jeho odhodlání vzaly s sebou.

Sherlockova frustrace byla téměř hmatatelná. Konečky prstů přejel přes Johnovy rty, které byly sevřené v úzké lince, aby zabránily vyklouznout jakýmkoliv dalším zatoulaným slovům. Bylo jasné, jak moc si Sherlock přál, aby se jeho zrak v té chvíli vrátil.

„Proč se mnou zůstáváš, Johne?“ zeptal se znovu. „Proč mě vůbec toleruješ? Zvlášť teď, když už nemůžu dělat věci, o kterých vím, že je obdivuješ. Je to jen proto, že tě potřebuju? Protože to zní jako lítost.“

John jeho slova sotva zaregistroval. Jeho pozornost byla nyní víc zaměřená na ústa, kterými mluvil, než na slova, která z nich vycházela. Okraj stolu ho tlačil do stehna a Sherlock odmítal ustoupit. Zdálo se, že o nevhodnosti své současné pozice nemá tušení.

John si byl dobře vědom všech míst, kde se Sherlockovo vysoké šlachovité tělo tisklo k jeho vlastnímu. Všechny myšlenky se z jeho hlavy snažily uniknout. Cítil, jak se jeho ochranné zdi hroutí. Ty pečlivě vystavené zdi, které začal budovat sotva pár dní poté, co se se Sherlockem setkal a které se za poslední měsíc snažil posílit a úzkostlivě bránit… Po celou dobu, co byl Sherlock jeho pacient.

Jeho tvář zrudla a rty se pootevřely, když přes ně Sherlock přejel palcem. Bojoval sám se sebou, aby na to nereagoval. Mohl cítit Sherlockovu osobitou vůni, a připadalo mu, že jí má plnou hlavu. Jeho vlastní ruce se přesunuly na Sherlockovy paže a sevřely je. Snažil se odtáhnout dlaně, které stále putovaly po jeho tváři – i když si ve skutečnosti přál pravý opak.

Jeho oči hladově přejely přes Sherlockovu tvář – tmavé vlasy, stále dost dlouhé na to, aby mu spadaly do čela, bledá pokožka, plné rty a velké, šikmé oči, které ho i přesto, že byly slepé, hypnotizovaly.

John nebyl tak povrchní, aby se zajímal jen o to, jak kdo vypadá, ale musel uznat, že Sherlockův vzhled okamžitě upoutal jeho pozornost. On zkrátka nevypadal jako nikdo jiný; byl ve všech ohledech naprosto jedinečný.

Jejich tváře teď byly tak blízko, že John mohl rozeznat různé barvy skvrn v Sherlockových očích, které jim propůjčovaly jejich proměnlivý vzhled. Někdy se zdály být modré, jindy šedé nebo dokonce zelené.

Sherlock jasně čekal na jeho odpověď, ale John už byl příliš mimo na to, aby ho to zajímalo. Sherlock znovu začal mluvit, jeho hlas plynul kolem Johna jako hluboká, temná řeka. Slova mu splývala dohromady a postrádala smysl, ale to je nedělalo o nic méně hypnotizujícími.

Johnovy obranné zdi se rozpadly na prach. Všechno, co se snažil potlačit a pohřbít od chvíle, kdy ho Sherlock varoval a řekl mu, že je „ženatý se svou prací“, se snažilo prodrat na povrch. Nutilo ho to zvýšit jeho odhodlání, že si nedovolí jedinou nevhodnou myšlenku o muži, který na něm byl závislý jako jeho pacient.

Slova dál plynula kolem něj. Jejich význam byl stále neznámý a bezvýznamný, zatímco Johnovy oči byly přišpendlené k Sherlockovým rtům. Jeho hlava byla zaplněná představami, které se usilovně snažil potlačit. Přistihl se, že se začal natahovat a okamžitě ten pohyb zastavil.

Nikdy by nemohl být tak neomalený, aby si vynutil polibek od někoho, kdo nemohl vidět, co přijde, a nemohl ho tak zastavit. Takže se pevně držel na uzdě.

Jenomže ani největší silou vůle nemohl zabránit své tělesné reakci na Sherlockovu ohromující blízkost.

Teď už to bylo jen otázkou chvíle, uvědomil si předtím, než hra skončí a Sherlock zjistí pravdu…

Proud slov se náhle zastavil a Sherlock ztuhl. Ne tak moc jako já, zamumlal mírně hysterický hlas v Johnově hlavě.

„Takže,“ řekl Sherlock a zdálo se, že se jeho hlas snížil o půl oktávy, „to tedy není lítost?“

 

Předchozí

Další

19 komentářů Přidejte váš

  1. Helena napsal:

    Ano, je to vynikající, akorát škoda, že to není celé naráz; samozřejmě vím, že nelze přeložit všechno najednou, to byl jen výkřik žízní umírajícího na poušti. Čekat na pokračování je nesnesitelná zkouška trpělivosti, kterou prolézám s hodně odřenýma ušima, ale takových nás tu je dvanáct do tuctu. Vím, že nemůžeme tlačit na pilu, až to bude, tak to bude. Ty zase určitě víš, že každou další kapitolu očekáváme s nadšením, napětím a nedočkavostí, takže nás jistě nenecháš dusit ve vlastní šťávě déle, než je nezbytně nutné. Díky za fantastický čtenářský zážitek.

    1. Katy napsal:

      Děkuji za nádherná slova🙂
      Vlastně vám všem, dodáváte mi ohromnou spoustu energie🙂 Snad tě potěší, že od vydání téhle kapitoly je to už skoro týden, takže ve středu bude nová😀
      Katy

  2. Terka napsal:

    Tohle se mi začíná líbit čím dál víc. Doufám, že to bude mít ještě pěkných pár kapitol😀 Ne vážně, je to skvělé. Českých povídek o Johnlocku je na internetu docela dost a troufám si říct, že už jsem všechny možné přečetla, ale tahle je určitě jedna z oblíbených. Jen tak dál!!
    P.S. Opět děkuji za věnování, to zahřeje u srdce🙂

    1. Katy napsal:

      Taky děkuju😀
      Kapitol je celkem dvacet plus ještě bonus🙂
      PS. To jsem moc ráda
      Katy

  3. Loputre napsal:

    Moc dobré. Doufám že ostatní části budou tak dobré jak předešlé.😀

    1. Katy napsal:

      Děkuju. Jo, á taky doufám😉
      Katy

  4. Hanička napsal:

    Konečně jsem se dostala k této povídce….je skutečně parádní🙂 moc děkuju za tak báječný překlad..😉🙂

    1. Katy napsal:

      Taky děkuju🙂
      Katy

  5. Eliška napsal:

    Chudák John, to musí být strašná bezmoc, když nemůže nijak zabránit tomu, aby Sherlock zjistil, jak se věci mají😀 Ale i když si možná myslí, že Sherlock nemá žádné city, víme, že to není tak úplně pravda🙂 Jsem strašně zvědavá, co bude dál, dokonce jsem měla nutkání to jít zjistit do originálu, ale překládáš to krásně, takže ještě chvíli vydržím🙂 Děkuju🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju🙂
      Ano, určitě to bude ještě zajímavé😉 jsem ráda, že se povídka líbí😀
      Katy

  6. Liss napsal:

    Absolutně nutně potřebuji vědět, co John odpoví! Na této odpovědi závisí má nervová stabilita! Co to ta paní Hudsonová zase vyvedla, i když vlastně chválabohu za to, tomu vysokému zabedněnci by asi trvalo delší dobu, než by na Johna zkusil tuhle taktiku😀 Četla jsem se zatajeným dechem, až do obrázku, u kterého jsem chtě nechtě musela blaženě vydechnout🙂 A děkuji za zmínění mé maličkosti v úvodu, vážím si toho🙂

    1. Katy napsal:

      Moc a moc děkuju🙂 a jsem moc ráda, že se obrázek líbil :))
      PS. Ano, obávám se, že tomu „vysokému zabedněnci“ by to nedošlo nikdy😉
      Katy

  7. Sanasami napsal:

    vauuuuuuuuuuuuuuu pááááááááááááni nááááááááááááááááádhera no coment toto bolo B O Ž S K É ……no Sherlock teraz dostal Johna do úzkych som zvedavá či sa mu John prizná😀😀😀 ………..pokračkooooooooooooooo

    1. Katy napsal:

      Děkuju😀
      Řekla bych, že vzhledem k těm třem posledním odstavcům John s priznavanim nebude mít moc na výběr😛
      Katy

    2. Katy napsal:

      Děkuju😀

  8. Lilith Rose napsal:

    „To-nemyslíš… vážně!“ myslím, že moje zoufalství jde cítit i na tu dálku!
    Takhle to ukončit! To… to… se nedělá!!! Škoda, že tu nejde vložit plačící smajlík!😀
    Já hltala každé slovo. Každou větičku… emoci… touhu! Páni… ta povídka mi dává zabrat! Uf… musím se vydýchat. Safra. Jak mám vydržet do další kapitoly? Bez toho abych… věděla?
    Opravdu jsi vybrala na překlad výjimečnou povídku! Teprve to je třetí kapitola… a už se v tom vystřídalo toliko pocitů… od zoufalství po touhu. Od beznaděje k naději…
    Oh! Je to prostě do-ko-na-lé!
    Děkuji za překlad!
    S láskou Salazaret

    1. Katy napsal:

      Moc a moc děkuju🙂 Souhlasím, je to úžasná povídka a neskutečně mě baví ji překládat. A ano, dává mi zabrat😉😛 ale prostě stojí za to
      Děkuju,
      Katy

  9. niktoska napsal:

    akože takto to skončiť…. ja ani nemám slov, chcela som len kuknúť o čom bude kapitola a tak som sa začítala, že zrazu bum koniec a dcérka zatiaľ stihla vyrobiť parádny bordel azda vo všetkých izbách, no mám takú roztečenú náladu, že len s blbým úsmevom na perách to za ňou upratujem a ona sa na mňa divne pozerá a asi si myslí, že som si niečo šľahla🙂
    fakt skvelý preklad ♥

    1. Katy napsal:

      Děkuju děkuju moc😉
      Tvůj koment způsobil, že se taky šklebím jako bych si šlehla😀
      Katy

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s