Povídka pro helsl: Čtyři šípy

Jak už jsem zmínila, Vánoční soutěž vyhrála helsl. A páni, tahle helsl… To je takový malý zázrak, co mi seslalo nebe, to vám tedy musím říct. 🙂 Tohle je tedy povídka, která je s jedním obrovským díky věnována právě jí. Snad se vám bude líbit.

 

Erós, Amor, bůh lásky, John… Ovlivňuje životy nás lidí, sám občas také podlehne lásce, ale není to ten naplňující cit, který svými šípy rozdává ostatním.  A zatím co jej bohové připravili o schopnost svádět, musí po staletí přihlížet, jak zas a znovu jeho rukou lidé propadají lásce. A on je sám. Až na bratra, který jej často doprovází.

Nakonec zasáhne bláhová náhoda, díky níž zas a znovu potkává jediného člověka, kterého by tolik toužil mít… Hněv nad tou nespravedlností ho dožene k něčemu, co bohové nenechají nepotrestáno.

Ale jak do toho všeho zapadá Sherlock?…

 

Johnlock, slash.

 

Čtyři šípy

 

 

 

„… kdybychom se v našich životech už nesetkali, cítil bych, že celé dobrodružství mé existence bylo nějak ospravedlněno tím, že jsem potkal tebe.“

(Lewis Mumford)

 

 

Řecko, kolem r. 400 př. n. l.

 

„Opravdová Láska je mocná. A prý i věčná,“ pravil Mikhael, když spatřil smutek na tváři svého bratra, touhu po něčem, co dosud nezažil. Jemně mu položil ruku na rameno.

„Co ty o tom víš,“ odvětil Yannos, zatím co se díval z balkónu dolů na jedno z athénských tržišť. Krátce zamrkal, ohlédl se po Mikhaelovi, kterému cukaly koutky. Když uviděl jeho tvář, vyprskl smíchem, který ale rychle posmutněl. Zhořkl. Pohledem se vrátil zpět k lidem dole, šíp v ruce sevřel pevněji, aby snad omylem nevyklouzl.

oΩo

 

Yannos den co den mířil svými šípy mezi smrtelníky, spojoval jejich srdce vzájemným poutem. Sám často neodolal vábení chtíče. Pro sebe ale šípy nepotřeboval; po matce zdědil snadno dostupnou touhu být milován a díky odkazu svého otce, jisté prudkosti a bojovnosti, si vydobil nejedno srdce i pro sebe. Byly to ale prchavé chvíle, nic víc, než pár oběhů Apollónova oslňujícího spřežení po obloze. Pokaždé, když takové poslední nadšení opadlo, cítil hluboký smutek, ale nedokázal říct proč. Byl přece Erós, byl prvorozený. Lásky pro něj bylo všude dost. A to bylo dobré, ne?

Konečně na trh přišel osamělý člověk; někdo, kdo jistě neměl nikoho, komu by oplácel lásku. Yanna zabrněly prsty levé ruky, palcem přejel po dříku zlatého šípu, hlavu naklonil do strany.

Muž dole se zaujatým výrazem procházel kolem trhovců, občas se zastavil, pozoroval okolní dění, sám nespozorován. Pevně sevřené plné (ach, tak krásně tvarované!) rty, podmračený výraz. Yannos se krátce usmál. Vždy se trochu škodolibě bavil, když sledoval své oběti, jak se z minuty na minutu mění, jak podléhají touhám, které dosud nezažily. Mikhael se zadíval na Yanna, pak následoval směr jeho pohledu.

„Toho připravíš o rozum,“ pokývl bradou k mladému muži, který zas pokračoval dál svou rozvážnou chůzí, jako by mu náměstí snad patřilo.

„Má ho až až. Nebude z něj hlupák, jen ho maličko otupím,“ řekl Yannos, natáhl tětivu luku šípem s křidélky z holubích per a pustil… Šíp letěl, nehleděl větru ani dalších lidí, mířil na mladíka s temnou vlnitou kšticí. Když jej zasáhl, upíral zrovna svůj pohled na ženu, která kupovala koření.

Přistoupil k ní a oslovil ji.

Yannos najednou neměl náladu přihlížet, jak další pár před jeho zraky podléhá božskému kouzlu. Rozmrzele se otočil a opřel se o zábradlí.

I Mikhael vypustil svůj šíp, ale ještě chvíli s laskavým úsměvem sledoval dvě ženy, jak kolem sebe opatrně krouží, nejistě hovoří jedna s druhou, než spolu odejdou z tržiště.

Otočil se k Yannovi, vyčkával, jestli jeho bratr opět změní náladu. Poslední dobou byl často takový: prchlivý, nesoustředěný.

„Pojďme se proletět k horám,“ nabídl mu rozptýlení. Yannos si oddechl. Ze všech bratrů byl Mikhael nejvnímavější, a aniž by věděl proč to Yannos potřebuje (a u Dia! Yannos velmi doufal, že to nezjistí…), často ho bral do míst, kde nebyla živá duše, až na pár dravých ptáků a titěrných živočichů v zemi.

Yannos roztáhl svá zlatá křídla a vzlétl jako první.

oΩo

 

Francie, 1791

 

Něco významného bylo na spadnutí, Jean to téměř cítil ve vzduchu. Ale jen Bůh věděl co, a během staletí ani jednou nenapovídal svým příbuzným, natož pak lidem dole. To jen bláhoví kněží, kterým už notně ubylo moci, stále doufali, že spatří v nadcházejících časech díky modlitbám víc, než ostatní hříšníci.

Jean se nad tou myšlenkou pousmál. Procházel se parkem, slabé podzimní slunce svítilo svými posledními paprsky dne do ubývajícího listoví stromů. Zhluboka se nadechl. Vzduch se přiostřil chladem, ale přes silný kabát neměl šanci Jeana nijak obtěžovat.

Zastavil se u fontány, kterou nějací chlapci drhli a připravovali na zimu. Měl se tu sejít s Michelem, a on už se nemohl dočkat. Dlouho, dlouho ho neviděl. Už téměř tři staletí.

Rozhlížel se po okolí, vyhlížel, ale Michel nikde.

Založil ruce za zády a mírně svěsil hlavu, marně přemýšlel, kdy spolu vlastně mluvili naposledy.

„Jeane!“ ozvalo se radostně jen několik metrů od něj. „Jsi to ty!“ Jean se široce usmál a Michel ho krátce sevřel v náručí, než jej popadl za ramena a svého bratra sjel pohledem od hlavy až k patě.

Jean mu pozornost opětoval, krátce ho políbil na obě tváře, a poplácal jej po rameni.

„Skutečně rád tě vidím,“ řekl pevným, i když znatelně dojatým hlasem. „Myslel jsem, že stojím na špatné straně parku.“

Otočili se a v těsné blízkosti následovali cestičky kolem nízkých upravených keříků. S postupujícím odpolednem a přituhujícím mrazem v parku ubývalo lidí, jen malé hloučky dětí, na které dohlížely mladé guvernantky, si ještě hrály opodál.

„Příliš ses nezměnil,“ poznamenal Michel, když se zadíval na Jeana. Vlasy měly stále barvu zralé pšenice, oči temně modré, jako dvě čisté tůně. „Snad jen…“ ukázal prstem na vrásku mezi obočím, kterou si nedokázal vybavit z dřívějška.

Jean se krátce zachmuřil, zvedl pohled k obloze a obezřetně se rozhlédl kolem sebe.

„Nemůžu o tom moc mluvit…“ prohodil tiše k Michelovi. „Mám zakázáno se na ně dívat.“

Dívat se na lidi, chtěl přesně říct Jean. Dívat se na ně způsobem, jakým to dělal dřív, když je chtěl svádět, když chtěl zas na chvíli milovat. Jenže takhle to říct nemohl, obával se, že by ho bohové zaslechli. Čekal, až to Michelovi dojde.

Michel se chvíli zadumaně díval před sebe, než se mu rozšířily oči a on pochopil.

„To je mi skutečně velmi líto,“ řekl vážně Michel. „Pojď, bydlím kousek odtud, v jedné hospodě nad zelinářským trhem,“ potutelně mrknul po Jeanovi, jestli mu dojde narážka.

Jean podrážděně mlaskl, ale pak se přece jen usmál. Znovu tržiště? Vážně?

Následoval Michela do hospody, ve které byl ubytovaný, a povídali si až dlouho do noci. Nakonec ho Michel nechal přespat u sebe na pokoji, postel byla dost široká pro oba a oni posilněni vínem usnuli, jak když je do vody hodí.

Ráno Jean vstal, protáhl si tělo a pak i křídla, znovu si přimyslel oblečení, ve kterém sem včera došel. Přemítal, jestli má schválně svou podobu nechat viditelnou pro ostatní lidi – mohl si vybrat a většinou zůstával skrytý, stejně jako Michel. Lidé se pak prostě podívali jejich směrem a při tom je neviděli. Jenže včera večer přece jen pili spolu, a navíc už stejně vyšel zákon, který by rovnou sebral vítr z plachet všem udavačům, již by rádi roznesli, že dva pánové šli na pokoj společně… Takové domněnky samozřejmě mezi ním a Michelem byly neopodstatněné.

Jean přešel k oknu, aby do místnosti vpustil čerstvý ranní vzduch, a se studeným vánkem do pokoje dolehly i zvuky z přilehlého tržiště. Opřel se lokty o římsu, pozoroval dění na ulici.

Za ním se ozvalo táhlé zamručení, jak se i Michel probouzel, a Jean měl najednou chuť připomenout si společné staré časy. Usmál se, přivřel oči, a ucítil na rameni tíhu, jak se na jeho zádech zhmotnil toulec se šípy, v pravé ruce pak i luk. Otočil se čelem do pokoje s pokřiveným úsměvem.

Michel si protřel oči, zamrkal, a když si všiml, co má Jean u sebe, ušklíbl se.

„Hned tak časně, bratře?“ prohodil, ale už vstal a připravil i své šípy. Postavil se vedle Jeana, který s natěšeným úsměvem vyhledával svou první dnešní oběť. Zatím však nikoho zvláštního neviděl; mnoho lidí se tvářilo přezíravě, zamyšleně, ale ne vyloženě opuštěně.

Ale že to byli fascinující lidé! Proto se Jean přece přesunul do Francie, chtěl sám poznat tu rozmanitost, o které se mluvilo v Itálii, kde pobýval několik uplynulých staletí.

„Tamhleta je moje!“ sykl Michel a už napnul tětivu a vystřelil, ještě než se Jean stačil podívat, koho tím myslel.

Škoda. Krásná žena, s jedním děckem, bez otce. To by byl pěkný ranní úlovek.

Hledal dál, nevnímal rozdíly mezi pohlavím, jen prostě sledoval tváře, šťastné, smutné, zákeřné, tváře zlodějů, obchodníků, zákazníků. K jejich otevřenému oknu se neslo hlučné vyvolávání, místní mluva, křik dětí…

A pak Jean ztuhnul. Jeho staré oči jej nejspíš chtěly oklamat, pevně je zavřel a pak zas otevřel, hledal v davu – ano. Vážně tam stojí.

oΩo

 

„Micheli?“ zeptal se Jean nejistě. Nemohl uvěřit, koho vidí, a přece…

Michel se zamračil.

„Co vidíš?“ Těkal pohledem sem a tam, ale nechápal.

Jean ukázal prstem k okraji tržiště.

O zeď jednoho měšťanského domu se opíral mladý muž, do čela mu padala ofina tmavých vlnitých kadeří, povýšeným pohledem pozoroval ostatní. Ty mandlové světlé oči jakoby hltaly vše, co se kolem něj dělo.  Z jeho postoje čpěla dychtivost, ale nebylo jasné po čem. Michel si ho nakonec všiml také.

„No to se podívejme…“ zamumlal nevěřícně a Jean slabě přikývl.

Stejný muž? Těžko. Nejspíš tedy vzdálený příbuzný, možná potomek. Ale ta podoba!

Jean si uvědomil, že mu srdce bije prudčeji, než obvykle, ale nedovedl si vysvětlit proč.

„Je volný,“ řekl Jean Michelovi. Je můj, pomyslel si.

Michel jen přikývl a stále nevěřícně hleděl na mladíka, který jako by z oka vypadl tomu z Athén.

Koutkem oka Jean hlídal Michela, jestli nedává pozor, který ze šípů přiložil k luku. Jenže Michel byl tak zaskočený, že prostě předpokládal, že se Jean zachová správně.

Muž byl volný, to věděli (cítili) oba, takže jediná možnost, jak jej zasáhnout, bylo zlatým šípem s holubími pery.

Jean napjal tětivu, ruka se jemně zachvěla, jak na nepatrný okamžik zaváhal, ale pak vypustil šíp se sovím peřím… Jen to zasvištělo.

Jean s napětím pozoroval, jak našel svůj cíl – muž se narovnal a s lhostejností, kterou mu ten šíp přinesl, se otočil k ostatním lidem zády. Jean ještě stihl spatřit, jak se jeho povýšený a napjatý výraz změnil v přezíravost, uzavřenost, lhostejnost.

Nikdo nebude mít celé tvé srdce, když jej nemůžu mít já, pomyslel si Jean.

Michel se prudce předklonil a chytil se rukama římsy, než se otočil k Jeanovi s vyděšeným výrazem.

„Jeane! Jeane, co jsi to provedl?“

Jean cítil, jak mu krev burácí tělem, životní síla, která byla už několik staletí marná, když mu bylo zakázáno milovat. Bůh už měl dost jeho krátkých aférek, které jeho milované lidi vyčerpávaly. Jean ztratil svou schopnost přilákat ženy nebo muže do své náruče.

A teď mu dlouholetý žal a temná hořkost, které tiše vřely pod hladinou ostatních emocí a jeho běžného vystupování, vzaly nadvládu nad tělem, jednaly jen ve svém zájmu a zajíkavě křičely: „Ať trpí ten člověk, kterého chceme my! Ať necítí nic hlubšího, než přirozenou touhu se rozmnožit a zanechat potomky! Ať svou lhostejností ostatní zraňuje, ať je jiným trnem v oku! Ať nikdy nemiluje! Když my ho mít nesmíme, ať nikdy není milován!“

Jako lavina dral se Jeanovým hrdlem křik jeho mnohaleté bolesti, ale navenek nebyl slyšet – Jean se jen táhle nadechl a pak rozechvěle vydechl.

Co se stalo, stalo se.

Šíp lhostejnosti, ten, který jinak vzácně vystřeloval a jenž patřil už jinak milujícím párům, označil svou oběť.

Mladý muž ponese jeho prokletí celý svůj život.

„Jeane!“

Jean si uvědomil, že s ním Michel třese, že na něj už nějakou dobu křičí.

„Porušil jsi pravidla! Musíš ihned zmizet!“ Michel pevně objal svého bratra a Jean na líci ucítil, jak Michel pláče horké bolestné slzy.

Oba věděli, že dřív nebo později Jeana stihne trest, že bude zbaven nesmrtelnosti, křídel, šípů… Všeho.

Že zapomene, kým byl.

Jean ztěžka polkl, i do jeho očí se hrnuly slzy a on se jim bránil.

„Měj se dobře, bratře,“ pevně jej k sobě přitiskl, než se odtáhl, vyskočil oknem, roztáhl svá široká zlatá křídla (ach, nejspíš je to naposled, pomyslel si) a vznesl se do oblak.

 

oΩo

 

Anglie, 2010

 

Mike Stamford (ano, nadešla doba, kdy bylo lidí tolik, že museli mít alespoň dvě jména) se právě potuloval po Regent’s parku, míjel lidi, nevšímavé k okolnímu dění, dotýkal se jich svým vědomím, aby zjistil, jestli dnes vystřelí nějaký šíp a změní jim život.

Amorků bylo dnes o něco víc než kdysi, těch pomocníků starých, dávno zapomenutých bohů, o kterých se dnes už jen učilo na školách. Jejich prvorozený, Erós, Amor, nebo jak ho chcete nazývat (vždyť jméno zas není tak důležité, když stejně všichni víme, o koho se jedná), už byl zcela jistě dostihnut trestem za své umanuté jednání před dvěma staletími ve Francii – a kvůli komu vlastně? Kvůli muži z davu, který se choval nadřazeně, ostatní sledoval jak nějaký zajímavý hmyz.

Mike se zamračil.

Trochu mu ten osudový Francouz připomínal Sherlocka, jednoho z lidí, které měl teď za přátele. Ano… Vlastně mu byl celkem podobný. Nejen povahou, ale i vzhledem.

Mike svého bratra neuvěřitelně postrádal. Velmi, velmi ho postrádal. Ze všech ostatních bratrů mu byl

Yannos…

Jean…

John nejbližší, a Mike si troufal říct, že i on sám byl pro Johna víc, než ostatní. Jenže se nedalo nic dělat, jejich cesty se tehdy toho roku před Velkou revolucí rozdělily, a on ho už nikdy neviděl. Často myslel na to, jak to s ním dopadlo. Ale i kdyby ho třeba dnes potkal, John by mu nedokázal říct, co se vlastně stalo – dávno by zapomněl na vše, co se mu přihodilo o staletí dřív.

Tedy, pokud byl dnes vůbec živ, pomyslel si Mike neradostně.

Posadil se na lavičku a naoko se začetl do novin, co si přinesl v kabele.

Povědomé brnění po těle ho probralo ze zamyšlení – napřímil se, zamrkal. Některý z jeho bratrů je teď někde poblíž.

A pak uviděl Johna. Lidského Johna.

Ze všech možných lidí, ze všech bratrů, právě na něj před chvílí myslel a teď je tady! Jen na okamžik přemítal, který z bohů za tuhle náhodu může, než začal jednat. Vcítil se do Johnova vědomí, pátral v jeho mysli, hledal, čeho by se chytil, až ho osloví; Johnovy vzpomínky a myšlenky jej zaplavovaly ve vlnách.

„Johne?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Jaké má příjmení?

„Johne Watsone?“ ozval se hlasitěji a John se zastavil a otočil. Z očí mu vyzařoval zmatek, ale Mike uměl být přesvědčivý, stejně jako všichni jeho bratři – amorci.

„Stamford. Mike Stamford,“ jako by mu připomněl své jméno, podsouval Johnovi nové a nové vzpomínky na staré přátelství, na společné vzdělání. John ty vzpomínky přijal, s omluvným podáním ruky uznal Mikeovu existenci a Mike jen tak tak potlačoval přehnanou radost, které by John nerozuměl.

Koupili si kávu a posadili se na jednu z laviček, popíjeli a mluvili. Mike nasával informace o Johnovi jako houba – cítil neskutečné štěstí, že mohl Johna ještě jednou potkat. Teď byl John smrtelný, ale možná právě proto Mikea tolik těšilo, že ho vidí.

„To není John, jakého jsem znal,“ prohodil Mike, když mluvil o jeho potřebě být mezi lidmi, o nutkání být co nejblíž Londýnu.

„Už nejsem tím, kým jsem býval,“ řekl John zatvrzele a hlavou mu proběhly vzpomínky, ze kterých se Mikeovi sevřelo srdce. Rodiče už nemá. Jediná sestra s ním nevychází. Nikoho nemá. Válka… Ach! Zranění, proto ta hůl –

Mike spatřil vír Johnových životních událostí. Nejen že ho bohové nechali smrtelného, oni ho neustále vystavovali zkouškám, posílali ho vstříc smrti. Přemítal, kdo nakonec nedovolil, aby John tehdy zemřel, když mu prostřelili rameno. Teď byl John zmrzačený, nejen po těle, ale i na duši, a peněz neměl nazbyt.

Mike ucítil příležitost. Zatoužil dát svému bratrovi to, co ve svém neštěstí nemohl mít, co mu bohové upřeli.

„Tak si najdi nějakého spolubydlícího, ne?“ zeptal se.

„Ale jdi. Kdo by chtěl za spolubydlícího?“ zeptal se John smutně. Mike si nemohl pomoct a krátce se zasmál. Ano, tohle by mohlo vyjít.

„Dneska jsi už druhý, kdo mi něco takového řekl,“ pronesl Mike – jako by Johna správně navnadil, John se zeptal: „A kdo byl ten první?“

Přesunuli se do nemocnice Svatého Bartoloměje a Mike pak potěšeně sledoval, jak na sebe John a Sherlock reagují.

John byl Sherlockem fascinovaný od první chvíle, co jej uviděl.

A Sherlock, přestože by to nepřiznal živé duši, byl celkem zaujatý (což prakticky znamenalo totéž, co pro Johna fascinace).

Sherlock se pak ale chystal odejít a John jej zastavil. Celým tělem vyzařoval touhu, aby k němu Sherlock ještě chvíli mluvil. Johnovi muselo být jasné, že Mike všechny nutné informace o Sherlockovi zná, nebo by mu přinejmenším mohl zavolat… Ale to by pak nemohl poslouchat ten hlas, který z nějakého nepochopitelného důvodu potřeboval slyšet.

A Sherlock byl rád, když ho někdo poslouchal. Mike se rozhodl.

Zatím co Sherlock bleskurychle sypal jednu dedukci za druhou a John mu ohromeně naslouchal, Mikeova ruka ztěžkla pod tíhou luku, vytáhl zlatý šíp s holubími pery pro Sherlocka… A pak druhý takový pro Johna. Ani jeden z lidí si ničeho zvláštního nevšiml.

Smrtelníci, usmál se Mike pro sebe. Možná ani nebylo nutné zasahovat šípem, ale jistota je jistota.

A John teď nějakou jistotu nutně potřebuje.

Sherlock domluvil a s pootevřenými ústy nespouštěl pohled z Johna. John na tom byl podobně. Mírně přešlápl, marně hledal další téma k hovoru. Jenže pak kouzlo začalo působit…

Mike přešel ke dveřím, aby měli oba muži aspoň mlhavou vzpomínku na jeho odchod, pak se zneviditelnil a s radostným pocitem, který od srdce zaplavoval celé jeho tělo až po konečky křídel, sledoval, jak mezi Sherlockem a Johnem probíhá němý rozhovor.

Je to snad všechno, co jsem mu chtěl říct? Sherlock.

Je tak zvláštní. Nejspíš je i geniální. John.

Na co čekám? Chyba, na co čeká on? Sherlock. Naklonil hlavu do strany a zvolna mrknul, znovu přejel svým pátravým pohledem po Johnovi.

Už jsem ho někde určitě viděl. Ty zvláštní rysy… John přimhouřil oči. Ty světlé oči. A ty rty… John se zarazil nad směrem svých myšlenek.

Stabilita. Loajalita. Armádní přístup – všechno vyzařuje z jeho postoje. Přesto to není jen nějaká ovce, co by se schovávala za armádu, rozhoduje sám za sebe. Až na nohu a rameno fyzicky v pořádku. Ten pohled…  Atraktivní. Sherlock si maně uvědomil, že začíná hodnotit Johnovu fyzickou stránku.

Pane bože. Pane. Bože. Johnovi bilo srdce rychleji, cítil, jak jemně rudne.

Sherlock udělal krok vpřed, chtěl poznat, jak John zareaguje na invazi svého osobního prostoru. Zajímavé… Dýchá rychleji, ale neustoupil. Zadíval se mu na rty. Gay? – Ne, rozhodně ne. Možná bisexuál? Sherlockovy oči hledaly, ale typické znaky nenašel. Rozšířené zornice… Výjimka!  Sherlock se ostře nadechl nosem. Tenhle John, obyčejný muž s obyčejným jménem, ho nesmírně zaujal. Nepatrně se usmál, líným pohybem jazyka olízl rty. A Johnovy oči ten pohyb napjatě sledovaly.

Můžou být v jedné rodině dva lidi s homosexuálními sklony?  Pomyslel si ještě John s lékařským zaujetím, ale myšlenka se vytratila, než se na ni stihl soustředit. Sherlock totiž natáhl ruku k jeho krku, pomalu se nakláněl, než spojil jejich rty v užaslém polibku.

Mike zamrkal a sklonil svůj pohled k luku v ruce. Že by to přehnal? Možná opravdu jen stačilo jemně škrábnout hrotem šípu a ne rovnou střílet… Ti dva budou asi hodně překvapení, až se za pár hodin proberou z prvního opojení, které je nejsilnější. Ale přece… Dva šípy. To bude na celý život, pousmál se Mike, nechal luk i toulec zmizet a znovu se podíval na své dílo.

Sherlock vzal Johnovu tvář do dlaní a John upustil svou hůl, s tupým zaduněním přistála na podlaze, ale on si toho nevšímal – úplně na ni zapomněl. Ruce přitiskl Sherlockovi na boky a natiskl jej na sebe. Sherlock zavrčel do polibku a John vzdychl, kolébavým klopýtavým krokem poslepu došli k okraji laboratorního stolu, Sherlockovy ruce sklouzly po Johnově těle dolů ke stehnům, vysadil jej nahoru a vklínil se mezi jeho nohy, což John ocenil dalším zasténáním, přitom se nepřestávali hluboce líbat.

Mike nad tím výjevem polkl, pak se nad svou reakcí tiše zasmál a zavrtěl hlavou. Otočil se a tentokrát opravdu odcházel – i když, občasný dohled těm dvěma určitě nemůže uškodit. Vezme si je na starost. Má přece celou věčnost. Jen doufal, že bohové tyhle dva už konečně nechají na pokoji žít svůj společný život.

 

 

Reklamy

30 komentářů Přidejte váš

  1. Tereki napsal:

    Proboha… To bylo tak krásné… příběh, myšlenka… zamilovala jsem si to! (asi taky do mě někdo střelil šíp :D)

    1. miamam napsal:

      … Tenhle blog ma vice mene za ukol strilet takove sipy na vsechny strany, primarne do johnlock fanousku 🙂 jsem rada, ze se libilo ^_^

  2. Lumos napsal:

    Dosud jsem tu ještě nic neokomentovala, ale tohle prostě musím – absolutně mě to uchvátilo! ❤ Nádherný a originální náopad, skvělé zpracování, jemná romantika… K tomuhle kousku se budu určitě ještě mnohokrát vracet 🙂 Díky moc!

    1. miamam napsal:

      Dekuji ❤ vzdycky me moc potesi, kdyz i ty starsi povidky najdou sveho ctenare… :o)

  3. Lea napsal:

    nádherné… pomaly si prechádzam tunajšie jednorázovky a nevychádzam z údivu. Vážne, krása, ďakujem!

    1. miamam napsal:

      Jednorázovky se mi prostě píšou snadněji, mňo 🙂 Mám je i radši o.o Děkuji 🙂

  4. Elis napsal:

    Nádherná a dle mého názoru originální povídka 🙂 moc se mi líbí 😀

  5. Natalie Marie napsal:

    Woaw! Čte se to nádherně, je to lepší než čokoláda 😀 a má to osobnost jako Marilyn Manson (to není urážka, nýbrž poklona 😉 ) … Ani bych se nedivila, kdybyste vydala knihu – pokud se tak již nestalo … Krásně-uchvacující…

    1. miamam napsal:

      Heh, děkuju za originální poklonu 🙂 a knihu jsem teda ještě nevydala :D… Díky ♥

  6. Natalie napsal:

    To je naozaj nadherna poviedka!!! Hoci je škoda, že nenapisas pokracovanie 🙂
    Já okridleneho Johna skutočne milujem, ale keďže je moja angličtina taka bidna, moc si to neuzijem – přes překladač sa to vážně čte len těžko 😀 A naviec originalna česká poviedka je daleko lepsia než tamto 🙂
    Hodně stastia v ďalsej tvorbe

    1. miamam napsal:

      Děkuju 🙂 kdo ví, třeba narazím na nějakou s okřídleným Johnem, kterou se mi bude chtít přeložit. 😉 (a pokud ti třeba nevadí okřídlený Sherlock, mrkni na můj překlad Než jsem tě potkal, byl jsem vždycky sám…:-P)

      1. Natalie napsal:

        Sherlock ako anděl?? Preboha, to znie ešte lepšie (teda skoro) ako okridleny John 🙂 ale nijako sa mi nechce veriť že by bol Sherlock ten bežný a nevinný pánbičkár, však? 😉 teda to bude skor temný anděl 🙂
        Lol, na to se iste mrknu
        Ja som sa na seriál Sherlocka zacala pozerat teprv nedávno, ale keďže som dřív četla aj snarry, okamžitě som si ich zaľubila
        Tak dekujem za radu 😉

  7. katyka napsal:

    Perfektný nápad, perfektné spracovanie 🙂 Len tak ďalej, som rada, že ťa myšlienky na nadprirodzeno neopúšťajú 😉

  8. POPO napsal:

    Konečně jsem se k téhle povídce dostala a ona mě dostala 😀 . John jako Eros je výborný nápad a myšlenka, že byl zbaven božství a je obyčejným člověkem, mě kdo ví proč, dojala. Konečně mohl pocítit to, co mu bylo věky odpíráno. Výborné, nápadité a originální – hlubokopoklon!

    1. miamam napsal:

      Ó děkuju, nevím, co to o mně asi může vypovídat, ale chvíli jsem nad psaním té povídky byla taky dojatá. O.O Ta Francie. Ten okamžik… Uf. No nic. Mimochodem, „hlubokopoklon“? 😀 Zajímavé 😀 ♥

  9. Katy napsal:

    To bylo nádherné! 🙂 Když jsi mi psala, že píšeš povídku pro Helsl, vůbec jsem si nedovedla představit, o čem by to mělo být 😛
    …a tohle… předčilo všechna moje očekávání 😀
    Docela bych si přála vidět ty jejich reakce poté, až se probudí z prvního opojení 😀

    1. miamam napsal:

      Díky 🙂 ale tohle bude stoprocentně jen jednorázovka. I když možná se k podobnému tématu někdy vrátím, John s okřídlenou minulostí mi přijde fakt nádherný… No nic, to je jen taková ujetá idea 😛

  10. KalamityJane napsal:

    Jé, to bylo tak hezké, něžné, tyhle nadpřirozené bytosti se mi v povídkách vždycky líbí.

  11. Liss napsal:

    Wow, no já zírám, to je absolutně nádherná povídka! Ihned jsem si vzpomněla Sherlocka-démona, teď se i John dočkal své nadpřirozené bytosti 🙂 Moc krásné, vážně. Mike je sice pošťouchl, aby to šlo rychleji, ale oni by se do sebe zamilovali i tak. A láska určitě neopadne, jsou to přece John a Sherlock!!

    1. miamam napsal:

      Že… A navíc dvěma šípy, to pak nemají vůbec šanci 😛 Myslím, že jsem ještě s AU johnlock neskončila, neříkám, že něco napíšu hned, ale ta myšlenka na nadpřirozeno je příliš lákavá, než abych ji opustila. 🙂 Díky ♥

  12. Roedeer napsal:

    Strasne se mi libi ten napad a take zasazeni amoru do soucasnosti (ze se z mladika Mikhaela vyklube zrovna Mike Stamford jsem necekal, ale holt i amorci starnou :D), a hlavne jsem rad, ze jsem narazil na ceskou Sherlock FF, ktera ma hlavu a patu, ted to sice pise kde kdo, ale co si budeme povidat, za moc to nestoji.

    1. miamam napsal:

      Mike se prostě od začátku psaní nabízel – jednak to jeho jméno má tolik podob a je tolik staré, že se dost hodilo, a taky prostě díky NĚMU všechno začalo! 😀 Tak jsem to tady vzala doslova. 🙂 Děkuju ♥

  13. Loputre napsal:

    Tak to bylo úžasné. Úplně mi to vyrazilo dech. Nádher

    1. miamam napsal:

      😀 hihi, to jsem škodolibě ráda 😀 Děkuju 🙂

  14. Lucik napsal:

    wau 😀 nemam slov….

    1. miamam napsal:

      i to se občas stává, ale že se to stalo při čtení mojí povídky mě těší 🙂 díky

  15. Sanasami napsal:

    N Á D H E R A božskéééééééééééééééééééééééééééé páááááááááááááni BRAVO BRAVO

  16. Aziz napsal:

    Páni, to bylo úžasné. 🙂
    Moc se mi líbí, jak jsi to vymyslela. Napsala jsi to vážně hezky a doufám, že budeš v tvorbě pokračovat.
    Jsem moc ráda, že jsem na tebe narazila, moc českých Johnlock spisovatelů není, a těch dobrých ještě méně. 😀

    1. miamam napsal:

      Děkuju 🙂 a odstávku nechystám, nápady ještě jsou 😛

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s