Tvůj celý svět: kapitola 4.

A je tu čtvrtá kapitola. Ubíhá to rychle, nezdá se vám?

No, co k ní dodat… Snad jen, že John má rozhodně co vysvětlovat a nic už nebude jako dřív 🙂

Moc bych chtěla poděkovat vám všem, co komentujete. Dodáváte mi obrovskou spoustu nadšení a energie. Díky vašim slovům se pokaždé nejmíň deset minut přihlouple usmívám na obrazovku a pak mi to nedá a vrhám se na další kapitolu. Takže děkuju 🙂 Niktoska, Salazaret, sanasami, Liss, Eliška, Hanička, Loputre, Terka, Helena

A největší poděkování opět patří miamam, bez které bych to skutečně nezvládla 🙂

Katy

Kapitola 4.

Tvůj zájem mě těší

„Sherlocku, je mi to tak líto,“ Johnův hlas zněl, jako by se snažil popadnout dech. „Prosím tě, nemysli si, že jsem byl… Myslím tím, nikdy jsem… Chci říct…“ odmlčel se a pak to zkusil znovu.

„Podívej, přísahám ti, že jsem o tobě takhle nepřemýšlel od chvíle, co jsme se vrátili z nemocnice… Celou tu dobu, co jsem se o tebe staral, jsem si nedovolil… Já ne… Slibuju ti…“

Jeho hlas zeslábl, jak se odvrátil a stůl slabě zaskřípal, když se o něj John se opřel. „Kurva,“ zamumlal.

Sherlock ustoupil, jakmile si uvědomil, co ho to vlastně tlačilo. Teď stál uprostřed místnosti a musel uznat, že se cítil poněkud nesvůj.

Jenomže John byl zjevně nešťastný, což bylo nespravedlivé vzhledem ke způsobu, jakým na něj Sherlock naléhal. Natáhl ruku a postoupil kupředu, až se dotkl Johnova ramene.

„To je v pořádku,“ řekl. „Nejsem naštvaný nebo rozrušený nebo cokoliv jiného z toho, čeho se bojíš.“

John při jeho dotyku ucukl a Sherlock nechal ruku klesnout dolů. „Ale nerozumím tomu,“ dodal.

John si potichu odfrkl. Znělo to skoro jako uchechtnutí, ale po humoru v tom nebylo ani stopy.

„Ne, nepředpokládám, že bys tomu rozuměl,“ souhlasil. „Myslel sis, že jsem to prostě překonal?“

„Co jsi překonal?“ zeptal se Sherlock trochu rozpačitě.

„Hele, nemůže to být přece až takový šok, fakt ne,“ zdůraznil John, který k němu byl stále otočený zády. „Ty jsi samozřejmě věděl, že mě přitahuješ, jinak bys mě tehdy u Angela nikdy nevaroval.“

Sherlock si na ten večer vzpomínal. „To mohlo být jednoduše nedorozumění. Koneckonců jsem tě znal jenom krátce.“

John si odfrkl. „Jo, a už tehdy jsi mi byl schopný říct o mně skoro vše. Jediné téma, kterému ses vyhnul, byla moje sexuální orientace – vážně, to bylo trochu nápadné opomenutí, když jsem nad tím tak později přemýšlel.“

„Třeba jsem se jen snažil odlehčit atmosféru,“ navrhl Sherlock. „Ujistit se, že jsme oba věděli, na čem si stojíme.“

„Ach, ano, to jsi mi dal jasně najevo,“ souhlasil John. „Mohl bych tě dokonce citovat, protože jsem si ten rozhovor přehrál v hlavě snad stokrát.“ Odmlčel se. „Poté, co jsi mi řekl, že jsi ženatý se svou prací a před tím, než jsi mi jasně dokázal, že si se mnou rozhodně nechceš nic začínat, jsi řekl – a to jsou přesně tvoje slova – jsi řekl: Johne, přestože mě tvůj zájem těší…

Stůl znovu zaskřípal, když se od něj John zvedl a otočil se. Jeho hlas zněl jasněji, jak pokračoval.

„Proč bys to říkal, kdybys to tehdy neviděl? Snažíš se mi vážně naznačit, že Velký Sherlock Holmes udělal chybu? Že i přes to všechno, co se ti o mě podařilo vydedukovat, ti nedošlo, že jsem bisexuál a že se mi líbíš?“

Ozvalo se další vrznutí; musel teď být znovu opřený o stůl. Sherlock si ho představoval s nohama překříženýma v kotnících, založenýma rukama a s tím svým známým frustrovaným výrazem v obličeji.

„Ale no tak,“ trval na svém John. „Nikdy bys neztrácel čas varováním někoho, kdo by byl zcela hetero a nezaujatý –jaký by v tom byl smysl?“

Sherlock se divil, proč se o tom vůbec obtěžoval hádat. Zpětně se mu nelíbilo, jakým způsobem tehdy Johna odbyl. Co by se stalo, kdyby nic neřekl? Udělal by John krok vpřed? Jaké by to mezi nimi bylo?

„Ano, máš pravdu,“ připustil. „Chtěl jsem tě ‚varovat‘, jak jsi řekl. Ale myslel jsem, že jsem byl úspěšný – od té doby jsi nikdy neudělal nic, co by naznačovalo, že jsi pořád… A potom tu byla Sarah,“ dodal.

John si povzdechl. „Chudák Sarah,“ zamumlal. „S ní to byl jen takový pokus, abych na tebe přestal myslet, a ona byla na oplátku unesená, prakticky jsem ji využil a potom jí dal kopačky. Abych byl upřímný, nemyslím si, že jsem teď její velký oblíbenec.“

„Kopačky?“ zopakoval Sherlock.

„Jsi při vědomí už měsíc, Sherlocku,“ upozornil ho John. „Kolikrát jsem byl během té doby venku na rande?“

Sherlock téměř mohl slyšet, jak protočil oči. „Skoro vůbec ses ode mě nevzdálil,“ připustil. Potom ho napadla další myšlenka. „Co tvoje práce?“

Nemohl uvěřit, že nad tím předtím nepřemýšlel. Kdy se z něj stal takový egocentrik?

„Johne, ty nechodíš do ordinace!“

Tentokrát se John skutečně zasmál.

„Asi toho na tebe bylo trochu moc,“ řekl a odmlčel se. „Dal jsem výpověď. No, abych to uvedl na pravou míru, vlastně jsem dal výpověď v tom smyslu, že jsem se neukázal ani neozval víc jak týden, což je, jak se zdá, skoro totéž.“ Zaváhal. „Hele, nechceš se posadit? Tohle určitě nebude rozhovor na pět minut a musíme spolu mimo jiné probrat, jak ti seženeme nového doktora.“

„Nechci nového doktora,“ odsekl okamžitě Sherlock. „Ty jsi můj doktor.“

Při Johnových slovech mu přeběhl mráz po zádech. Začínal litovat, že kdy poslouchal paní Hudsonovou. Informace byly vždy užitečné, ale ne v případě, že by ho měly stát Johna.

John si povzdechl a potom ho vzal za paži a zatlačil do křesla, kam se neochotně usadil.

Co by dělal, kdyby ho teď John opustil?

oOOo

John se pomalu začínal uklidňovat, ale pořád se cítil dost zvláštně. Sherlock zřejmě nebyl tak zděšený a znechucený, jak se obával. Takže počáteční panika, kterou cítil, když od něj jeho přítel ustoupil, pomalu ustupovala.

I když ještě pořád nemohl uvěřit, že se o tom skutečně baví. Po celou tu dobu – téměř od chvíle, kdy se poznali – tak tvrdě pracoval na tom, aby tohle tajemství skryl před jedinou osobou, která každého dokázala přečíst pouhým pohledem. Bylo ironické, že teprve teď, když byl Sherlock slepý, objevil pravdu.

John seděl ve svém křesle, nakláněl se dopředu a s lokty opřenými o kolena hleděl na Sherlocka a uvažoval, co se mu asi honí hlavou.

„Sherlocku, musíš pochopit, že není vhodné, abych byl dál tvůj lékař,“ začal. „Nemůžu se o tebe starat jako tvůj doktor, když na tebe myslím jako…“ rozzlobeně se odmlčel.

„Jak?“ zajímal se Sherlock.

John nevěřícně zavrtěl hlavou. „Je to tak divné, o tom mluvit,“ vysvětloval. „Normálně bych si o tom nedovolil dokonce ani přemýšlet, když jsi v místnosti. A potom těch posledních pár týdnů jsem si na to nedovolil myslet vůbec.“

„Jak o tom dokážeš přestat přemýšlet?“ zeptal se Sherlock zvědavě. Pravděpodobně to bylo něco, s čím musel sám bojovat, soudě podle jejich prostřílené zdi.

„Ach… Já nevím,“ John pokrčil rameny. „Soustředím se na něco jiného. Počítám do sta… Myslím na fotbal… Počítám do sta ve francouzštině.“ Lehce se zasmál. „Vidíš – být idiot má své výhody. Můžu se starat jen o jednu věc; nemám půl tuctu myšlenkových pochodů najednou jako ty.“

Podíval se dolů. „Ale někdy je toho moc, a já musím na chvíli odejít. Prostě vypadnout, říct ti, že –“

Musíš na vzduch,“ skočil mu do řeči Sherlock, když mu to došlo. „Takže ty jsi pokaždé… Myslel jsem si, že se na mě zlobíš.“

John si odfrkl. „Většinou jo,“ potvrdil. „Ale bylo pro mě riskantní být s tebou, když jsem neměl své emoce na uzdě – moje sebekontrola mohla snadno uklouznout a ty jsi byl vždycky až moc všímavý.“

Sklonil hlavu a rukou si prohrábl vlasy. „Každopádně, někdy jsem byl tak naštvaný, že jsem s tebou chtěl zatřást a to by určitě bylo nebezpečné.“

„Nebezpečné? Proč?“ zeptal se Sherlock.

John zasténal. „Bože, Sherlocku, ty všechno tak ztěžuješ! Je to nebezpečné, protože vztek a blízký fyzický kontakt může vést k jiným věcem… Je to nebezpečné, protože silné emoce nemusí vždy zůstat oddělené ve svých malých úhledných přihrádkách – copak ty jsi nikdy neměl sex ze vzteku, proboha?“

Sherlock vypadal ohromeně. „Být naštvaný způsobuje, že se mnou chceš mít sex?“ zeptal se pochybovačně.

„Ne!“ protestoval John, ale pak se zarazil. Chtěl být upřímný. „Někdy,“ připustil tišeji. „Ach, já nevím.“ Svalil se zpátky do křesla, natáhl nohy a rukama si promnul obličej. „Jak jsme sakra skončili u tohohle?“

„Říkal jsi, že potřebuju nového doktora a já jsem tě upozornil, že už jednoho mám,“ připomněl mu Sherlock a jeho hlas zněl obranně a nesouhlasně.

John se znovu posadil zpříma. „Teď už se o tebe nemůžu starat, Sherlocku. To je snad jasné, ne? Nemůžeš se bát, že někdo, u koho se předpokládá, že k tobě bude přistupovat jako profesionál, o tobě má ve skutečnosti nevhodné myšlenky. To je naprosto nepřijatelné.“

„Ale to bylo…“ chtěl namítnout, ale pak se odmlčel a pevně sevřel rty.  „Říkal jsi, že jsi na mě takhle nemyslel od té doby, co jsme se vrátili z nemocnice. Takže co na tom záleží, jestli jsem tě předtím přitahoval?“ Jeho hlas se ztišil a on spíš sám pro sebe dodal: „Teď je všechno jinak.“

„Cože?“ John byl zmatený. „Ty myslíš… Ne!“ zavrtěl hlavou, i když věděl, že ho Sherlock nemůže vidět. „Ty předpokládáš, že tvoje zranění změnilo, co k tobě cítím?“ Vážně si o něm Sherlock myslel, že je tak povrchní?

„Já nikdy nepředpokládám,“ odmítl to Sherlock umíněně. „Je to jasné.“

„Ale ano, děláš to, a ne, není to jasné,“ trval John na svém. „Řekl jsem, že jsem si na tebe nedovolil myslet, ne že jsem nechtěl. Už jsi zapomněl, co se právě stalo?“

Ohromeně sledoval, jak si Sherlock přitáhl kolena k bradě, objal je pažemi a umíněně k němu natočil bradu. „Teď je všechno jinak,“ zopakoval. Vypadalo to, jako by se rozhodl, že Johnova předchozí reakce byla způsobená jen tělesnou blízkostí a s ním samotným neměla nic společného.

John nemohl snést pohled na toho dřív tak hrdého muže, který teď byl zřejmě naprosto přesvědčený, že by ho nikdo nemohl chtít.

Věděl, že potom, co se stalo, by si měl vážně udržovat odstup. Jenomže v tu chvíli neexistovalo nic, co by ho mohlo držet dál. Sklouzl ze svého křesla a přesunul se na kolena, až zůstal klečet před Sherlockem. Ruku mu položil na předloktí, protože to považoval za nejméně riskantní polohu.

„Sherlocku, nic se nezměnilo – alespoň ne pro mě. Navíc… Ty jsi právě zničil všechny moje ochranné bariéry, které jsem proti tobě vybudoval.“ Rukou automaticky hladil Sherlocka po paži nahoru a dolů v uklidňujícím gestu. „Abych byl upřímný, nevzpomínám si, že bych se nějak zvlášť staral o to, jak moc ses změnil, když ses probudil… Myslím, že už pro mě bylo příliš pozdě.“

Sherlock sklonil hlavu. John se divil, že se mu to povedlo, vzhledem k tomu, že byl stále ještě stočený do klubíčka. Jeho slova teď zněla trochu tlumeně: „Jsem slepý, Johne,“ řekl s nádechem neodvolatelnosti. Jeho tón jasně naznačoval: už není člověk, není muž.

John se zvedl na kolena a položil obě ruce na Sherlockovu tvář. Nadzdvihl ji tak, aby byli naproti sobě.

„Ale já nejsem,“ odpověděl. „A ty mi bereš dech.“

Zatímco mluvil, očima bloudil po Sherlockově tváři a tak mohl rozeznat, že se jeho uzavřený a nepřístupný výraz trochu vyjasnil. Ale to nestačilo.

I přes jeho obvyklou sebedůvěru a aroganci Sherlock vlastně nikdy neočekával, že by ho lidé měli rádi. Je pravda, že se moc často nestaral, co si o něm ostatní myslí, pokud od nich zrovna něco nepotřeboval. Ale jeho vlastní názor na sebe sama záležel téměř výhradně na jeho intelektu a schopnostech, které teď byly omezené. A on byl zřejmě přesvědčený, že  kvůli tomu za nic nestojí.

John ho chtěl uklidnit. Byl upřímný a přímočarý člověk – zvolil jednoduchý přístup. Předtím se tomu bránil, protože mu přišlo, jako by si moc dovoloval, jako by té situace využíval, ale tentokrát v tom nebyla žádná vášeň. Nedalo se říct, že by za tím byly skryté úmysly. Bylo to prostě gesto… náklonnosti.

Pomalu, velmi pomalu se naklonil dopředu. Jemně vydechl Sherlockovi do tváře tak, aby mohl cítit jeho blízkost a měl možnost ho zastavit, kdyby chtěl.

I přestože byl slepý, Sherlockovy oči se rozšířily. Ale neuhnul a ani se nepokusil odtáhnout, když se k němu John přiblížil. Když už je dělilo jen několik centimetrů a jeho záměr byl dostatečně jasný, John se zastavil.

„Můžu?“ zašeptal.

Sherlock se usmál. „Znamená to, že se mnou budeš spát?“

oOOo

Venku bylo zima.

Sherlock zvedl levou ruku, aby si přitáhl límec kabátu trochu blíž a chránil tak zátylek. S tímhle se potýkal od chvíle, co mu ostříhali vlasy a jeho krk tak zůstal holý a nechráněný. Nesnášel to.

Stejně jako nesnášel nosit ty směšné sluneční brýle. Mycroft je při své poslední návštěvě přinesl spolu s mluvícími hodinkami a spoustou dalších otřesných udělátek. Sherlock nad nimi odmítal třeba jen uvažovat.

Nakonec souhlasil s brýlemi – jeho pohled lidi vždycky zneklidňoval, ale zdálo se, že teď, když byl rozostřený, je znervózňoval ještě víc. John mu řekl, že byl jasný a slunečný den, tak snad nebude přitahovat až takovou pozornost.

Bylo to divné, pomyslel si Sherlock. Nikdy předtím nebyl doopravdy nervózní, ale teď mu občas připadalo, jako by se všichni dívali přímo na něj. Byl zvyklý, že mohl za každé situace vidět víc než jiní. Být tou nejinformovanější osobou. Jenomže teď… Dokonce i ten největší idiot by mohl vidět víc, než on. Což způsobilo, že se cítil zranitelný.

Při té myšlence mimoděk sevřel Johna pevněji.

Johnova ruka se kolem té jeho utáhla a konejšivě stisk opětovala. Sherlock si nemyslel, že by si byl John toho pohybu vědom; tyhle věci jako by se staly druhou přirozeností. Připadalo mu neuvěřitelně těžké uvěřit, že Johna přitahoval celou tu dobu a přesto se mu to podařilo skrýt.

Nikdy by si nemyslel, že by ho byl John schopný takto podvést. Bylo to trochu zneklidňující, zjistit, že se mýlil.

Když o tom tak přemýšlel, zatímco zvolna kráčeli k Regent’s parku, uvědomoval si, že John se ani tak nesnažil skrýt své pocity. Spíš se přes ně snažil dostat, aniž by tím Sherlockovi způsobil potíže nebo riskoval jejich přátelství.

Sarah nebyla jen krytí. John ji měl opravdu rád. Ale při pohledu zpět mohl Sherlock vidět, že byl pro Johna vždycky na prvním místě. Ještě dřív než před těmi několika posledními týdny.

Čím víc nad tím uvažoval, tím víc mu na mysl přicházely další a další případy… Zvlášť ta noc, kdy byla zavražděna Soo Lin. Určitě to měl být Johnův přirozený instinkt – jak muže, tak vojáka – zůstat a chránit dívku, která byla cílem nájemného zabijáka. Namísto toho ji opustil, aby se mohl honit za Sherlockem. Jak to, že to neviděl dřív?

Jenomže o ten druh vztahu, který John podle všeho chtěl, Sherlock nikdy nestál. Nikdy necítil sebemenší zájem se tak důvěrně a nesmyslně zaplést s jinou osobou. Kvůli svému náročnému charakteru se vyhýbal těm špinavým praktikám, do kterých se většina lidí tolik hrnula. Vždycky mu to připadalo neuvěřitelně nehygienické a – s výjimkou rozmnožovacích účelů, které ho ale stejně nezajímaly – také zbytečné.

Ale i tak, když se od něj John najednou s tichým zamumláním „Sakra!“ odtáhl… Zajímalo ho, co by se stalo, kdyby to bylo jinak; jaké by to bylo, kdyby ho John skutečně políbil, místo aby vyskočil na nohy s návrhem, že půjdou na procházku, protože „potřeboval na vzduch“.

Už museli být v parku, protože se okolní zvuky změnily. Menší provoz, více lidí, útržky z rozhovorů. Londýňané si stejně jako turisté užívali vzácně krásného dne.

Někdo se otřel o jeho levé rameno a on se přitiskl blíž k Johnovi.

Napadlo ho, že dotýkat se Johna není jako dotýkat se jiných lidí – John byl jiný. Když se dotýkal Johna, necítil žádný nepříjemný pocit z fyzického kontaktu, nedělalo se mu z toho nevolno, jako když se ho dotýkal někdo cizí… Dotýkal se Johna celou tu dobu a nevadilo mu, když se John dotýkal jeho.

Možná, že kdyby to byl John, tak aktivity, které vždycky považoval za nechutné, by nemusely být až tak špatné. On už se vážně nikdy nechtěl probudit sám.

Zhluboka se nadechl, snažil se absorbovat co nejvíc ze světa kolem sebe. John byl hodně potichu, napadlo ho. Nepochyboval, že si dělá starosti kvůli tomu, co se stalo a snaží se najít nějaký způsob, jak se dostat přes následky.

Sherlock otevřel pusu: „Pojďme na…“ zarazil se; jeho mysl byla zoufale prázdná.

John musel zaregistrovat jeho zlostné zavrčení, protože natáhl ruku a stiskl Sherlockovy prsty.

„Popiš to slovo, Sherlocku,“ pobídl ho, což byl nejjednodušší způsob, jak se dostat přes Sherlockovu dysnomii.

Sherlock ho s tichým reptáním poslechl. Říkalo se tomu technika slovního popisu; používali ji, když si Sherlock nemohl vzpomenout na slovo, které chtěl vyslovit.

„Horké, sladké, černé, v šálku…“

„Kafe?“ skočil mu John do řeči.

„Kafe, díky. Někde ho tu prodávají, cítil jsem to.“

John zhluboka nasál vzduch nosem. „Nic necítím,“ řekl.

„Omyl,“ prohlásil Sherlock. „Nos průměrného člověka dovede rozlišit až deset tisíc vůní. Můžeš jich cítit stovky, jen mezi nimi neumíš rozeznat kávu.“

Zastavil a otočil se tak, aby stáli tváří v tvář.

„Ale ty to nepotřebuješ,“ připomněl. „Můžeš použít oči.“

oOOo

John vzhlédl a připadalo mu, jako by měl v krku knedlík. Ze Sherlockova hlasu byl slyšet smutek i smíření, což bylo možná dobré, ale Johna z toho bolelo u srdce. Natáhl k němu ruku, ale pak ji zase spustil podél těla; Sherlock by nechtěl jeho lítost.

Rychle se rozhlédl kolem. Všiml si stánku na druhé straně rybníčku, jenomže byl ve stínu a dnes byl chladný den. Opodál stálo několik laviček, tak nasměroval Sherlocka směrem k nim. Nechal ho sedět na sluníčku a slíbil, že se za pár minut vrátí i s kávou.

Ještě několikrát se ohlédl zpátky, když scházel dolů k mostu a pak přes něj přešel. Sherlock nastavoval tvář ke slunci a Johna najednou napadlo, jak by asi mohl vypadat, kdyby byl opálený. Zjistil, že si to vůbec nedovede představit.

Jeho myšlenky se začaly ubírat nebezpečným směrem, takže se okamžitě snažil začít soustředit na něco jiného. Během těch několika posledních týdnů v tom získal docela praxi.

Věděl, že by nikdy nepřevzal Sherlockovu lékařskou péči vzhledem k tomu, co k němu cítil. Jenomže v té době to vypadalo, že prostě nemá na výběr. Sherlock se chtěl zoufale vrátit domů a dostat pryč z nemocnice a tohle byl jediný způsob, jak by ho mohli propustit.

V některých ohledech to vlastně byla docela úleva, že už je to všechno venku. Teď, když počáteční šok odezněl, bylo čím dál tím těžší udržet své myšlenky na uzdě. Čím víc byl Sherlock silnější, ostřejší a méně bezmocný, tím bylo pro Johna těžší dívat se na něj jako na pacienta. Stejně by mu musel brzy něco říct a jen Bůh ví, že neměl ani nejmenší tušení, jak by to mohl udělat.

Dorazil ke stánku a nadiktoval svoji objednávku. Zatímco čekal, až bude káva hotová, jeho myšlenky se stočily zpátky k Sherlockovi.

Měl by trvat na tom, aby si našel jiného doktora. Teď, když Sherlock zničil jeho ochranné zdi, věděl, že už by je znovu nedokázal úplně obnovit. Pokud se chystají dál pokračovat jako přátelé; jako spolubydlící a kolegové, bude se John muset držet zpátky.

Vždycky bylo naprosto jasné, že Sherlock nemá o vztah zájem. On prostě tímto způsobem vůbec nepřemýšlel a John to přijal. Nic nečekal a nic nežádal, i když by byl docela rád, kdyby se Sherlock dostal přes tu svou posedlost jejich nočním uspořádáním. Vypadalo to, jakoby se z nějakého absurdního důvodu rozhodl protestovat proti Johnově okupaci pohovky a prostě s tím nemohl přestat.

Dokonce i dnes, poté, co zjistil, co k němu John cítí, s ním pořád ještě chtěl sdílet postel.

No vážně, pomyslel si John, zatímco platil za jejich kafe. Ten chlap měl menší koncept vhodného chování, než dvouleté dítě. Povzdechl si. Byl to vážně dlouhý den a zatím nevykazoval žádné známky toho, že by to už mělo být lehčí.

John se otočil, šálek kávy v každé ruce a očima automaticky vyhledal Sherlocka na druhé straně rybníčku. Stále ještě seděl na lavičce, dlouhé nohy natažené před sebe a jeho ruce byly zabořené hluboko v kapsách kabátu. Hlavu měl mírně skloněnou tak, aby jeho brada spočívala na hrudi a John mohl díky svému dobrému zraku zahlédnout, jak si lehký vánek pohrával s černými kadeřemi, které mu spadaly do čela.

John zběžně přejel pohledem za něj a potom se jeho oči rozšířily a on ztuhl. Kafe vypadlo z jeho náhle bezvládných prstů. Na jeden krátký příšerný okamžik zůstal stát ochromeně na místě, ale pak se prosadil jeho vojenský výcvik a on se vrhl kupředu.

Rukou se zbytečně snažil nahmatat zbraň, kterou nechal doma, než místo toho popadl telefon. Sotva se podíval dolů, aby na rychlé volbě stiskl dvojku a už se hnal cestou k mostu. Mobil si přitiskl k uchu.

„Regent’s Park, Clarencův most, HNED!“ vyštěkl do něj. Proplétal se mezi turisty a rodinami, kteří na něj s úžasem zírali, zatímco sprintoval kolem nich, aniž by odtrhl oči od svého cíle.

Na jednom konci lavičky seděl Sherlock, zcela lhostejný ke svému okolí. Na druhé straně, s výrazem zvrácené fascinace ve tváři, byl Moriarty.

Předchozí

Další

Advertisements

24 komentářů Přidejte váš

  1. Helena napsal:

    Teda já nechci vopruzovat, ale je středa 22. a strašně jsem se těšila na další kapitolu a kde nic, tu nic. Že by zapracovala sněhová kalamita? Nedošlo ke změně termínů, jako že by se prodloužil interval na měsíc, že ne? To by bylo k nepřečkání, ono už takhle je to k nevydržení.
    Že já nána pitomá se ty jazyky neučila, když se moji profesoři tolik snažili; mohla bych se teď podívat na originál. To se sice podívat můžu, ale kdyby to bylo čínsky, tak mi to vyjde nastejno.
    Můžu se těšit na další díl zítra, nebo fakt až sleze sníh? Do tý doby uschnu nedočkavostí a budeš mě mít na svědomí!

    1. Katy napsal:

      Ahoj Helčo,
      ne, není to sněhovou kalamitou 🙂 Je to tím děsným období, které většina učitelů nazývá pololetí a jakožto stále školou povinná, musela jsem se sebou taky něco dělat 😀 Takže se mi té školy nahromadilo docela dost a tento týden jsem to bohužel nezvládla.
      Potřebuji mít vždycky nějakou rezervu a přestala jsem stíhat překládat 😀 Takže se za tuhle týdenní pauzu omlouvám, příští týden už by mělo jít všechno normálně 🙂
      Katy

      1. Helena napsal:

        Jo jasně, škola je na prvním místě, to je samozřejmé; to mě jaksi nenapadlo – inu mám už školu nějaký ten pátek za sebou. Vděčně si uvědomuju, že dělat tohle v době volna je pěkný záhul a v žádném případě to nemělo vyznít, že Tě popoháním, to by ode mě byla neomalenost. Prostě se jen nemůžu dočkat jako malá holka Vánoc. Mám ale tolik rozumu, abych pochopila, že povinnosti jsou nutnější. Dojeď pololetí co nejúspěšněji a teprve až to budeš mít za sebou a odfrkneš si, tak se pusť do pokračování. Měla bych výčitky a nepříjemný pocit, kdybys kvůli tomuhle něco zanedbala. Každopádně díky za minulé i budoucí kapitoly.

      2. Katy napsal:

        Právě naopak! Takovéhle popohánění já potřebuju 🙂 Jinak pololetí mám víceméně z krku, příští týden to zase pojede, doufejme, ve starých kolejích 😉
        Katy

  2. Mgr.Bitch napsal:

    Musim říct, že zatím asi nejlepší slash tady.
    Překlad je dobrý, sem tam sice nějaká nepřesnost ve slovosledu ale pokud člověk neporovnává s originálem je to naprosto nepostřehnutelný, vlastně bych i řekla, že v češtině to tvoří mnohem lepší zážitek.
    Jinak, celkem obdivuju, že zvládáte za týden přeložit jeden díl dlouhej jak kráva :D.

    1. miamam napsal:

      Tak čj není totéž jako aj, že jo, ale když překládáš nějaký čas, tak se bohužel občas smývají ty podstatné rozdíly mezi oběma jazyky a najednou si uvědomíš, že si nejsi jistá věcmi, které ti dřív v čj nedělaly absolutně žádné problémy – třeba slovosled. 😛 K té tvé poslední větě – no, takhle to nefunguje 😀 jak Katy, tak já, překládáme trochu do zásoby, potom se tepvr vydává. 😉

  3. Hanička napsal:

    Jak už tu bylo mnohokrát řečeno, tato kapitola je vážně úžasná…moc se těším na další a děkuji za rychlost.. 😉

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju
      Katy

  4. Terka napsal:

    Přiznávám, že tahle povídka se mi totálně zavrtala pod kůži. Byla jsem radostí bez sebe, když jsem tady viděla novou kapitolu – a to se jen tak nějaké nepodaří! Skvělá práce.

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju 🙂 mám vážně radost, že se povídka tolik líbí
      Katy

  5. KalamityJane napsal:

    Krásná kapitola. Takové pohlazení v tomhle hnusnem dni. Děkuju.

    1. Katy napsal:

      To jsem ráda 😀
      Katy

  6. kamivon napsal:

    ahojky, na televizi moc nekoukám a tak o tomhle seriálu vím jen to, že existuje 🙂 ale díky Casiopeinu odkazu jsem objevila tyhle povídky a opravdu mně chytly. Ti dva jsou tak rodílní, že se zdá naprosto logické, že budou pár (nebo se pozabíjejí 😛 ). Jsou zábavní a krásně se to čte.
    …i když konec téhle kapitoly je docela infarktový 8) .
    díky za opravdu příjemné čtení

    1. Katy napsal:

      Moc děkuju 🙂
      Doufám, že tu najdeš ještě spoustu povídek, co se ti bude líbit. Já Johnlocka miluju 🙂
      ps. Zkoušela jsi The Road Less Traveled překlad od miamam? Ten je na mém seznamu top 5 😀
      Katy

  7. Eliška napsal:

    Právě naopak, vím, že kapitola za týden je hodně dobrá, vzhledem k tomu, jak jsou dlouhý a jak je to úžasně přeložený…. ale pořád to nic nemění na tom, že to čekání je strašný 🙂
    Pevně doufám, že si John Moriartiho podá, a že neublíží Sherlockovi víc než se mu povedlo do teď…
    Je strašný jak o sobě pochybuje a myslí si, že ho, obzvlášť teď, když nevidí, nikdo nemůže mít rád. Jak říká Salazaret, i když je geniální, city se prostě rozumem řídit nedaj 🙂 Těším se, že ho John přesvědčí, jaký je úžasný člověk, a že ty nechutný „aktivity“ vlastně vůec nechutný nejsou, když máš toho pravýho 😉

    1. Katy napsal:

      Děkuju,
      taky s tebou souhlasím 😀 ve všech bodech 😛 (a kdo ne? :D)
      Katy

  8. Lilith Rose napsal:

    Tahle kapitola…
    Byla asi ze všech zatím čtyř nejlepší!
    Taková nenásilná. Vysvětlovací… A to jak dokázal Sherlock zbořit ty obrovské zdi! A přitom to ani nechtěl. Sherlock je strašně inteligentní člověk. Úžasný muž. Ale v některých věcech je strašně… nedospělý. Pokud je to, to správné slovo!
    Tahle kapitola byla vážně krásná. To jak Sherly o všem pochybuje. A přitom… vážně. Co by se stalo, kdyby se tehdy políbili? Už jen to, že o tom Sherlock uvažuje je krok kupředu. Ale jak se někdy říká. Jeden krok vpřed. Dva kroky zpátky.
    Věděla jsem, že se jednou Moriarty objeví. Ale netušila jsem, že tak brzy. Snad neprovede nic, co bych neprovedla já! 😀 Dělám si srandu. Já mám Jimiho strašně ráda! V tomhle podání Sherlocka je prostě… ta jeho psychopatická posedlost Sherlockem. Oči psychopata. A přitom jeho zvláštní elegance. Ještě nám hodně zamíchá kartami, v tomhle příběhu, že?
    Jak se říká… nic nemůže být černé nebo bílé. Moriarty je ta zvláštně šedá, která na nás útočí ze zálohy!
    Opravdu tuhle povídku začínám milovat! A děkuji, zlatíčko, za tenhle perfektní překlad!
    S láskou Tvá Salazaret

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju, Sal 🙂
      Já osobně doufám, že Jimmy neprovede nic, co bys neprovedla ty 😛 Ne, nic není černobílé 😀 Na Moriartym miluju tu jeho eleganci a smysl pro dramatičnost (a taky to, jak ze všeho vždycky vybruslí, aniž by si ušpinil ruce) a psychopat jak se patří, ale co si budem povídat 😀
      Jsem strašně ráda, že se ti překlad líbí
      S láskou Katy

  9. Liss napsal:

    Ach, Johnovi jeho situaci nezávidím, ale zatím to pro něj nevypadá až tak zle. Sherlock ho chce mít stále u sebe. Ale jinak jsem to už nevydržela a musela nakouknout do originálu. A veřejně prohlašuji, že přidání kapitoly jednou týdně je mučení! Zkrátíš intervaly, že jo? Prosím?? 😀 Než přelouskám i jen pár vět, tak jsem grogy a moc si cením toho, že to pro nás děláš, já bych furt s nechápavým výrazem čučela do slovníku a překládala to celé asi 100 let. Děkuji 🙂

    1. Katy napsal:

      ha-ha 😀 Ač mockrát děkuju 😛 ale musím taky někdy spát (na rozdíl od Sherlocka) 😀 a taky se – jakožto stále školou povinná – ještě učit, když se nám uzavírá pololetí 😛
      Ale jsem strašně ráda, že se to líbí
      Katy 🙂

  10. Sanasami napsal:

    čoooooooooo bože Moriarty tak to bude sila ………..to bolo pekné aspoň konečne Sherlock vie že jo John miluje ……je mi veľmi ľúto Sherlocka preňho bol vždy zrak dôležitý a teraz nič no snáď sa mu skoro vráti ………..nááááááááááááááááádhera pokračkooooooooooooooooo 😀 ♥

    1. Katy napsal:

      Jo, síla to teda ještě bude 🙂
      Děkuji
      Katy

  11. niktoska napsal:

    čože???? ako???? Perfektná kapitola, ale trn záver… aaaaaaaaa. Milujem bezbranného a neistého Sherlocka ♥

    1. Katy napsal:

      Děkuju. Já taky 😛
      Katy

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s