Tvůj celý svět: kapitola 6.

Tak a je tu šestá kapitola. Tentokrát dlouhá jako týden před vejplatou a stála mě i miamam spoustu práce, tak doufám, že se bude líbit 😉

Obrovské poděkování vám všem, co komentujete. Dodáváte mi totiž svými slovy víc energie a nadšení než si dovedete představit. Takže děkuji Salazaret, Saku-chan, Liss, Domča, KalamityJane, Helena, Doršmak, kamivon, Eliška, Hanička, niktoska, Sanasami. Ještě jednou díky vám všem.

A speciální dík patří miamam, protože je úžasná beta a nebýt jí, dočkali byste se další kapitoly, až naprší a uschne (nebo nasněží, to vyjde nastejno 😉

Jakže to skončila ta pětka? Počítejte s tím, že událost s ručníkem nebyla to jediné, na co se můžete těšit 😉  Kapitola nabytá city a emocemi… A dneska se na scéně poprvé objeví i Mycroft 🙂 Taky ho máte tak rádi?

Tak… a dejte se do čtení!

Katy

Kapitola 6.

Motivace

 

Bylo mu tepleji než obvykle, uvědomil si John, když se jeho mozek začal pomalu probírat z hlubokého spánku. Jako vždy naslouchal, jestli neuslyší nějaký zvuk ze Sherlockova pokoje, ale bylo ticho.

O chvíli později přišel na to, proč tomu tak je.

Ležel na levém boku na pohovce, s tváří obrácenou směrem do místnosti. To byla jeho obvyklá pozice ve spánku, na kterou si za ty dva týdny zvykl.

Co ale nebylo obvyklé; co bylo ve skutečnosti rozhodně nečekané, byla paže, která byla stočená pod jeho krkem a spočívala mu na hrudi. Nemluvě o druhé ruce, kterou měl položenou na boku. A už vůbec nemluvě o těle, které se k němu tisklo po celé délce jeho zad, nebo dlouhých nohách, zastrčených za jeho vlastníma nohama.

On a Sherlock leželi natisknutí na sebe jako dvě lžičky.

No vážně, tohle musí být mezinárodní týden ‚Mučení Johna Watsona‚, o kterém se ho nikdo neobtěžoval informovat.

Vzpomínal na předchozí večer a snažil se zjistit, jak se proboha dostal do téhle situace. Sledování talk show se změnilo na další lekci z pozorování, jak Sherlock požadoval stále bizarnější fakta o lidech v programu. Potom Johnovi došla trpělivost a přepnul kanál, jen aby si mohl v klidu sníst večeři.

Nakonec skončili sledováním kvízu, do kterého se John snažil zapojit, zatímco Sherlock pouze hodnotil otázky jako ‚zjevné‘ nebo ‚irelevantní‘. Pravděpodobně v závislosti na tom, jestli znal nebo neznal odpovědi.

John si pamatoval pocit ospalosti, a jak mu postupně klesala hlava, zatímco seděl v křesle. Když už se mu podruhé nepodařilo odpovědět na otázku, řekl mu Sherlock, že už by měl jít spát. Pro jednou neprotestoval, když se pak k němu usadil na pohovku pouze s dotazem, jestli může ještě chvíli nechat zapnutou televizi. Což mu John samozřejmě dovolil. Sherlock se přece dokáže dostat do postele sám, no ne?

A potom… Nic. Bylo mu jasné, že v určitém okamžiku se Sherlock nacpal za něj a usnul. John se podíval dolů na paži ležící na jeho hrudi, která byla i přes slabé ranní světlo trochu vidět. Byla oblečená v modrém županu, takže se Sherlock musel na spánek připravit; nebylo to tak, že by si jen chtěl na chvíli lehnout a poslouchat televizi.

John zvažoval, jestli by měl vstát, ale pak se zarazil. Podle pravidelného oddechování, které cítil proti zadní části svého krku, a uvolněných končetin omotaných kolem něj, se zdálo, že Sherlock ještě spí.

Bylo by to tak špatné, kdyby se prostě jen uvolnil a na pár minut si to užíval?

Sherlock přece koneckonců věděl, co cítí, takže vlastně nezneužíval situace.

John se rozhodně nechystal začít se Sherlockem spát, jak po něm neustále požadoval. Jakkoliv to bylo lákavé nebo praktické, věděl, že by se tím všechno jenom ještě víc zkomplikovalo.

Ale mohl by si alespoň na chvíli dovolit to potěšení? Jen na pár minut, při téhle jediné příležitosti: zůstat tam, kde byl, v Sherlockově náručí, a představovat si, že se tak budí každé ráno?

John věděl, že to není rozumné. Ze všeho nejmoudřejší by teď bylo okamžitě vstát – jak mu říkal hlas v jeho hlavě – a John věděl, že má pravdu. Prostě jen vstát, postavit na čaj a předstírat, že se to nikdy nestalo. Odolat pokušení a pokračovat dál jako obvykle, pustit celou věc z hlavy a zvednout se z pohovky… Právě teď se zvednout z pohovky… John zavřel oči.

Zavřel oči a upínal svou pozornost k tomu, co cítil. Štíhlá, ale silná paže byla kolem něj omotaná tak, že perfektně seděla mezi jeho ramenem a krkem. Cítil váhu ruky, jež mu spočívala na hrudi způsobem, který mu připadal skoro majetnický.

Druhá ruka položená na jeho boku ho nesvírala, jen tam ležela – mohl cítit každý z těch dlouhých prstů a dokázal si je jasně představit, když už je tolikrát sledoval v akci. A teď je od jeho holé kůže dělilo jen několik tenkých vrstev… Dotýkaly se ho tak, jak toužil, aby se ho tento muž dotýkal.

Od hlavy až dolů k nohám cítil překvapivé teplo Sherlockova těla. Jeho dech se jemně otíral o Johnův krk. Zachvěl se a Sherlock utáhl své sevření. Prsty na jeho hrudi se napnuly a přitáhly si jeho tělo blíž k Sherlockovu.Druhá ruka sklouzla z Johnova boku na břicho a objala ho kolem pasu. Tam se zastavila a v dlani sevřela tričko, které používal jako svrchní část pyžama.

John neměl daleko k pláči. Všechno, co chtěl a všechno, o čem snil, teď bylo doslova na dosah ruky, ale on věděl, že si to nemůže vzít. Sherlock nebyl jako ostatní. Nezajímal se o vztahy ani poměry s jinými lidmi. Povznášel se nad tak přízemní záležitosti spojené s osobní interakcí; něco takového šlo úplně mimo něj.

Tohle byl špatný nápad.

Předpokládal, že by měl vážně odejít, jakmile na tom Sherlock bude tak dobře, aby se o sebe zvládnul postarat sám. Pokud měl vůbec ještě nějaký pud sebezáchovy, měl odejít už před několika měsíci – sotva si uvědomil, čím se jeho city k Sherlockovi stávají a jak naprosto zbytečné jsou.

Jenomže to nikdy nebyl schopný udělat. Dokonce i v těch nejzoufalejších chvílích, kdy si připouštěl bolest, k níž se dobrovolně upsal, věděl, že nedokáže odejít. Byl s tím mužem spojený způsobem, který nemohl pochopit a který nejspíš ani nedával smysl. Mezi nimi bylo pouto, jehož si byl vědom dokonce i Sherlock – svým vlastním způsobem. Proto přijal Johnovu pomoc, i když odmítl všechny ostatní.

John se zhluboka nadechl a snažil se dát dohromady, než se začal opatrně zvedat z pohovky.

Okamžitě se ozval zvuk protestu a Sherlockovy paže se kolem něj utáhly a uvěznily ho.

„Johne.“ Sherlockův hlas byl ještě zdrsněný spánkem a ochraptělý. Johnovi připadalo, že se jeho nervová zakončení ocitla v plamenech. Znovu se pokusil odtáhnout, ale Sherlockovy ruce ho pevně držely.

„Řekni něco, Johne,“ přikázal Sherlock.

„Co to děláš?“

Zdálo se, že se Sherlock při zvuku jeho slov uklidnil.

„No, já jsem spal, dokud ses nezačal vrtět,“ odpověděl. Jeho horký dech Johna lechtal na krku a rozhodně mu nepomáhal ve snaze snížit svou tepovou frekvenci.

„Ano, ale proč spíš tady?“ trval na svém John. „Myslel jsem, že tvým cílem bylo dostat mě z pohovky pryč, ne se na ni nacpat taky.“

„Předtím se nezdálo, že ti to vadí,“ prohlásil Sherlock záhadně.

„Co tím myslíš?“ chtěl vědět John a snažil se k němu obrátit, ale Sherlockovy paže mu to nedovolily.

O čem to sakra mluvil? Stalo se něco minulou noc? Nutil svůj mozek k činnosti, ale nedokázal si vzpomenout na nic, co se stalo poté, co se usadil na pohovku.

„Chci, abys se mnou zůstal, Johne,“ odpověděl Sherlock a ignoroval jeho předchozí otázku. „Jsem unavený ze všech těch řečí o tom, že potřebuji nového doktora. Nechci, aby do mě šťouchal a popichoval mě někdo jiný.“

Johnovi se při pomyšlení na strkání do Sherlocka trochu zamlžil zrak, ale snažil se soustředit na správný význam jeho slov.

„Chci, abys byl můj doktor ty,“ trval na svém Sherlock. „A chci, abys se mnou spal. Nebo…“ sklonil ústa k Johnovu uchu a zastavil tak jeho pokus o přerušení. „Nebo můžu přijít a spát já s tebou. Je mi jedno, jestli to bude tak nebo tak.“

John frustrovaně zasténal. Nahrbil se a sklonil bradu ve snaze uniknout Sherlockovým rtům, které ho rozptylovaly. Znovu se pokusil otočit, ale Sherlock si ho pevně přitáhl k sobě a zabránil mu v tom – možná si myslel, že tento rozhovor bude snazší, pokud se ani jeden z nich nebude moct spolehnout na svůj zrak.

„Sherlocku, kolikrát ti ještě budu muset říct, že to není možné?“ prosil. „Nemůžeš mít doktora, který po tobě, no…“

John se trochu přikrčil, ale neexistoval způsob, jak jinak to Sherlockovi vysvětlit. „Který po tobě, upřímně řečeno, touží,“ dokončil a zaskřípal zuby. „To je prostě špatné!“

Sherlock si povzdechl. „Zacházíš se mnou, jako bych byl normální,“ podotkl.

„Ty jsi normální,“ odsekl John. „Pořád ti říkám, že jen proto, že jsi teď slepý, to neznamená, že…“

„Ne, Johne,“ přerušil ho Sherlock. „Já nemluvím o svých současných problémech. Myslel jsem tím, že se ke mně chováš, jako bych na situace reagoval stejně jako ostatní lidé.“ Hladil Johna dolů po paži, až se dostal k jeho poraněné ruce a jemně přes ni přejel palcem.

„Proč by mě mělo zajímat, co se ti honí hlavou, když se na mě díváš?“ zeptal se. „Bude to mít nějaký vliv na moji léčbu?“

John oněměl. Částečně kvůli Sherlockovým slovům, částečně kvůli pocitu, který mu způsobovaly Sherlockovy prsty hladící jeho dlaň a částečně kvůli způsobu, jakým Sherlockova hruď při každém slově zaduněla a posílala jemné vibrace dolů po jeho zádech.

„Vím, že ti Sally řekla, že si to na místech činu ‚užívám‘,“ pokračoval Sherlock a v jeho hlase byly jasně slyšet uvozovky. „Znamená to, že bych je tedy neměl vyšetřovat? Bude na tom oběť líp, pokud ji bude zkoumat detektiv, kterého to nebaví?“

John se to chvíli pokoušel pochopit, ale potom to vzdal – Sherlockova logika očividně nebyla stejná jako logika normálních lidí a nemělo smysl snažit se jí porozumět.

„Není to správné,“ zopakoval tvrdohlavě. „A zvlášť ne ve tvém současném stavu.“ Do hlasu se mu vloudil neústupný podtón, který by okamžitě poznal kdokoli z jeho rodiny.

„Jak to myslíš, ne v mém současném stavu?“ Sherlock zněl, jakoby rozhodně nehodlal ustoupit.

„Nemůžeš vidět, co dělám,“ vysvětlil John. „Omlouvám se, Sherlocku, ale to tě dělá zranitelným. Mohl bych tě využít.“

Sherlock si odfrkl, uvolnil Johnovu ruku a znovu kolem něj obalil paže způsobem, který byl nepochybně objetí.

„Tomu nevěřím. A je mi celkem jedno, jestli to uděláš,“ odpověděl.

„Je ti celkem jedno, jestli…“ zopakoval John zmateně. Přestal se pokoušet otočit a myslel, že je možná nejlepší, že teď Sherlocka nemůže vidět – vážně,takhle to alespoň nebylo tak trapné. Myšlenka, která se mu začala rodit v hlavě, byla stěží uvěřitelná, ale on musel vědět…

„Sherlocku, proč jsi včera přišel do obýváku jenom v ručníku?“ zeptal se.

Mohl cítit, jak pokrčil rameny, aniž by se musel podívat.

„Abych ti ukázal, že můžeš mít to, co chceš,“ odpověděl Sherlock. Ta slova zašeptal tak blízko k jeho uchu, že je John mohl cítit na své kůži, stejně jako se rozléhala v jeho hlavě.

„Tohle je to, co chceš, ne? Fyzický vztah mezi námi?“ zeptal se Sherlock, asi jako kdyby mu nabízel toust navíc nebo sportovní část novin.

John si byl vědom toho, že se jeho pusa zavírá a otevírá naprázdno, ale on ze sebe prostě nedokázal vydat ani hlásku. Tohle bylo k ničemu; potřeboval vidět Sherlockovu tvář, aby mu to mohlo začít dávat nějaký smysl.

Jakmile se John uvolnil, Sherlock povolil své sevření, takže se byl schopný otočit tak, aby byli tváří v tvář. Zjistil, že Sherlock má stále ještě zavřené oči.

„A co chceš ty?“ zeptal se John. Ve snaze udržet si nějaký odstup tiskl dlaně proti Sherlockově hrudi. Pod prsty cítil, jak mu buší srdce a nedokázal potlačit tu bláznivou naději, která mu začala proudit žilami. Naději, že se v Sherlockově postoji možná zmýlil, že se možná příliš unáhlil, když předpokládal jeho nezájem.

Sherlock znovu pokrčil rameny.

„Už jsem ti říkal, co chci,“ odpověděl. „Opakovaně,“ dodal zamračeně. „Možnost mít s někým fyzický vztah mě nikdy nelákala, ale myslím, že s tebou by mi to tolik nevadilo.“

John si pomyslel, že je nejspíš dobře, že teď Sherlock nemůže vidět jeho tvář.

„Jsem si vědom toho, že je mezi námi spojení,“ pokračoval a nechával oči v pološeru zavřené. „Ty nejsi jako ostatní lidé. Už několikrát jsi mi zachránil život a svůj vlastní jsi pro mě riskoval ještě víc. Jestli je fyzický vztah to, co chceš, pak proti tomu nic nenamítám.“

John cítil, jak jeho naděje pohasíná. Sevřelo se mu srdce a jeho tělo vychladlo. Odstrčil od sebe Sherlocka, který ho tentokrát nechal jít. Sklouzl z pohovky a namísto toho se posadil vedle ní, přitáhl si kolena k hrudi a opřel se o ně lokty.

„Nemůžeš mi předhodit sám sebe, jako bys házel kost psovi, jen aby přestal štěkat,“ řekl smutně. „Nechci tvoji lítost, stejně jako ty nechceš mou.“

Sherlock se posadil a vypadal frustrovaně. „To není lítost, Johne,“ odporoval. „Copak musí mít všichni pro všechno ten samý motiv?“

Zamával rukama, aby tomu dodal větší důraz.

Ty se mnou chceš spát a se s tebou chci probudit. Nevidím v tom žádný problém!“

Rozhostilo se ticho. Sherlock s klapnutím zavřel pusu, jakoby litoval svých slov. John se to snažil pochopit. Nepotřeboval mít Sherlockovy deduktivní schopnosti, aby poznal, že na té větě bylo něco špatně.

„Takže to není spánek, co ti vadí. I přes všechny ty řeči o mých špatných zádech a pohovce,“ hádal. „Je to probuzení.“

Sherlock pevně stiskl rty, ale neřekl nic, což vzal John jako potvrzení.

„Takže, co se ti nelíbí na tom, že se probouzíš sám?“ uvažoval, ale ve skutečnosti nečekal odpověď – což bylo dobře, protože žádná nepřicházela. Opatrně se na Sherlocka podíval. „Sherlocku, chystáš se otevřít oči?“

Kdyby ho tak pozorně nesledoval, pravděpodobně by si nevšiml mírného škubnutí v Sherlockově pravé ruce. Ale neexistoval nikdo, kdo by Sherlocka Holmese sledoval pozorněji, než John Watson, takže si toho všiml okamžitě.

Natáhl se a položil svoji ruku na Sherlockovu. Ten po chvíli oči skutečně otevřel. Potom zavrtěl hlavou. Nic.

„Každé ráno si myslíš, že by se tvůj zrak mohl vrátit,“ uvědomil si John. „Každé ráno doufáš, že budeš moct znovu vidět.“

Měl by si nakopat. Byla to naděje. Zrádná, nebezpečná naděje. Stejná emoce, se kterou bojoval, když se Sherlock poprvé začal probouzet z kómatu. Emoce, vůči které ani jeho přítel nebyl imunní.

Jako lékař se John setkal už s mnoha ženami, které se snažily o dítě. Viděl to, čím si procházely každý měsíc. Analyzovaly každý svůj pocit; přesvědčovaly samy sebe, že se cítí špatně od žaludku, a chtěly věřit, že tento měsíc… Že tento měsíc to bude jinak, že tohle bude ten měsíc s velkým M.

„Omlouvám se, Sherlocku,“ řekl. „Měl jsem si to uvědomit.“

Opět – jen díky pozornosti, se kterou Sherlocka sledoval – zachytil téměř nepostřehnutelné škubnutí jeho rtů. To ho přimělo se zarazit.

„Je v tom něco jiného?“ zeptal se.

Ticho.

„Takže je v tom něco jiného, že?“ zatlačil na něj. „Tak o co jde?“

Sherlock zavrtěl hlavou, jasně cítil, že pro jedno ráno už přiznal dost svých slabostí. Ale John byl jako teriér, nehodlal se vzdát. Přemýšlel a vzpomínal. Jaké teď měl Sherlock problémy, co předtím neměl?

Byl tu jen ten jeho zrak, vážně. Ale připadalo mu, že to samotné slovo slepota Sherlocka spíš obtěžovalo, než děsilo. Nebylo pravděpodobné, že by tomu ráno mělo být jinak.

Takže tu muselo být něco, čeho se obával, že se objeví nebo se mu vrátí. Něco, co by se mu mohlo stát především ráno? Nebo to souviselo s probuzením…

„Sherlocku, víš, že není žádný důvod myslet si, že se afázie vrátí,“ zkusil to opatrně.

„Já to vím,“ odsekl Sherlock.

„Tak proč jsi dnes chtěl, abych něco řekl, když ses probudil?“ zeptal se ho John. „Když nad tím tak přemýšlím, proč mi každé ráno předtím, než na tebe promluvím, připadáš tak nervózní?“

Sherlock vypadal, jako by se užuž chystal odejít, ale John stále svíral hřbet jeho ruky a držel ji přitisknutou k sedadlu. Rozhodně ho teď nehodlal nechat jít.

Zdálo se, že se Sherlock po nějaké vnitřní debatě rozhodl přijmout nevyhnutelné. Zaklonil se, zvrátil hlavu dozadu a opřel si ji o opěradlo pohovky.

„Když jsem se probudil v nemocnici, myslel jsem, že to byl nějaký Mycroftův trik,“ řekl. „Poznával jsem jeho hlas, ale jeho slova byla jen nesmyslná změť hluku. Neznělo to ani jako jiný jazyk, ale prostě jako blábol.“ Prudce vydechl. „Dokonce jsem si myslel, že je to vtipné, protože jsem ho často obviňoval, že mluví nesmysly.“

Otočil svou ruku pod Johnovou tak, aby se dotýkali dlaněmi.

„Ale pak jsi přišel ty a bylo to to samé. Tvoje kroky, tvůj hlas, tvůj dotek,“ stiskl Johnovu ruku, „ale tvá slova zněla divně a věděl jsem, že je to mnou.“

John se zvedl z podlahy a znovu se posadil na pohovku. Přitáhl si jednu nohu tak, aby mohl být bokem k Sherlockovi a volnou rukou ho hladil po vlasech.

Sherlock mu věnoval lehký úsměv.

„Všechno bylo temné a nic nedávalo smysl. Nevěděl jsem, co se děje – co se stalo nebo jak dlouho to bude trvat.“ Sherlock polkl. Sklonil hlavu a John sklouzl rukou na jeho zátylek.

„Byl jsem…“ zarazil se a potom to zkusil znovu. „Bylo to…“ Bylo jasné, že bojuje sám se sebou.

„Špatné?“ navrhl John taktně.

Sherlock se na něj krátce děkovně usmál. „Špatné, jo.“

Nebránil se, když si ho John přitáhl k boku a několik minut seděli tiše vedle sebe, ruce stále spojené dohromady. John seděl s jednou nohou stočenou pod sebou a Sherlockovou hlavou položenou na hrudi.

John nakonec promluvil.

„Víš,“ upozornil ho, „kdybys otevřel ty mluvící hodinky, co ti koupil Mycroft, mohl bys je používat pro kontrolu kdykoliv budeš chtít.“

Sherlock jen zavrčel, což byla jeho běžná reakce na jakoukoliv zmínku o hodinkách nebo ostatním ‚slepeckém vybavení‘ nebo, samozřejmě, o jeho bratrovi.

John ho objal pevněji a pak podlehl náhlému nutkání a políbil Sherlocka na temeno hlavy.

„Zatracený tvrdohlavý chlape,“ zamumlal. „Pojď, musíme se připravit.“ Začal se zvedat na nohy.

Sherlock jeho ruku nepouštěl.

„Johne?“ zeptal se, ale nic víc neříkal.

John se s povzdechem znovu posadil.

„Neříkám, že s tebou budu spát, Sherlocku,“ varoval ho. „Ale něco vymyslím.“

Sherlock nevypadal moc nadšeně.

„Jo, a ještě jedna věc,“ pokračoval John a vytáhl ruku ze Sherlockova sevření. Obrátil jeho tvář směrem k němu. „Pokud mám být tvůj lékař, tak mi příště okamžitě řekneš, když budeš mít jakékoliv zdravotní problémy, rozumíš?“ Nečekal na odpověď. „I kdyby to byl jen iracionální strach, řekneš mi to, Sherlocku, nebo ti najdu nového doktora – a to bez debat. Je to jasné?“

„Ano, Johne.“

Sherlockův úsměv byl úsměv muže, který si prosadil svou. Nepochybně se snažil netvářit samolibě, ale náznak úšklebku v koutku úst jeho úsilí podle Johnova názoru poněkud zkazil.

Znovu se postavil na nohy.

„Musíme se převléct,“ oznámil mu. „Později dorazí Mycroft, aby tě seznámil se současnou situací.“

„Úžasné,“ zamumlal Sherlock.

oOOo

„Já tomu nerozumím,“ prohlásil John o několik hodin později.

Byt byl prosycený pachem mentolových cigaret. Vycházel z kabátu, pečlivě zabaleném v sáčku s důkazy, který s sebou přinesl Mycroft. Kabát teď ležel rozprostřený na jejich kuchyňském stole a všichni tři stáli kolem něj.

Poté, co mu ho John až do posledního detailu v textuře popsal, se k němu Sherlock sklonil a přejížděl přes něj prsty.

Jeho nejlepší přítel teď byl zjevně zabraný do zkoumání kabátu, takže Mycroft promluvil:

„Moriarty ten kabát použil, aby zajistil, že Sherlock nepozná jeho vůni,“ vysvětlil. „Možná je trochu moc dramatický, ale zdá se, že je to hodně důkladný chlapík.“

„Ne, to chápu,“ řekl John. „Tohle bylo docela jasné,“ dodal a nijak si nevychutnával svou pozici jako největší idiot v místnosti.

„Co ale nechápu je to, co tam Moriarty vůbec dělal. Jak mohl vědět, kde budeme, aby mohl mít přichystaný ten kabát? A Sherlock říkal, že ucítil vůni levného mýdla. Nedovedu si představit, že by ho ten zasraný magor běžně používal.“

Odmlčel se, aby si utřídil myšlenky.

„A jak mohl vědět, že bych tam Sherlocka nechal samotného?“ Zeslábne ten pocit viny někdy? napadlo ho. „A proč se vůbec obtěžoval? Proč riskoval? Jaký to mělo smysl?“

Sherlock teď měl nos tak blízko kabátu, až to vypadalo, jakoby se ho pokoušel vdechnout, takže vysvětlení opět zůstalo na Mycroftovi.

„Ten váš zvyk s ‚procházkami‘ je dobře známý, Johne. Můj bratr toho v životě nikdy tolik nenachodil,“ prohlásil Mycroft a usmál se tomu. „Včera bylo neobvykle dobré počasí, takže by bylo nerozumné předpokládat, že někdy během dne nepůjdete ven.“

Vyšel z kuchyně a nakrčil nos nad tou vůní. Posadil se do Sherlockova křesla a potom pokračoval:

„Je vysoce pravděpodobné, že měl někoho, kdo sledoval váš byt a dal mu vědět, jakmile jste odešli. Téměř vždycky zamíříte do parku, protože je tak blízko, ale samozřejmě mohl být připravený i na případ, že byste šli jinam.

John se postavil do dveří mezi obývákem a kuchyní, aby mohl sledovat oba bratry. Pokoušel se postupovat logicky.

„Takže to, jakou si dal práci s tím kabátem a mýdlem, naznačuje, že se chtěl dostat blízko k Sherlockovi, ale nechtěl, aby si ho všiml,“ řekl a snažil se, aby to neznělo moc jako otázka. „Chtěl si jen ověřit, že ho Sherlock skutečně nemůže vidět? Proč by na to vynaložil takové úsilí?“

Sherlock se napřímil. „Jsem si jistý, že někdo s Moriartyho zdroji už dávno viděl mou lékařskou zprávu,“ řekl. „Myslím, že chtěl, abych věděl, že může přijít až ke mně a sednout si vedle mě, aniž bych to já sám zaregistroval. Chtěl, abych věděl, že už pro něj nepředstavuji žádnou hrozbu, že vyhrál.“

Tohle je zajímavé, pomyslel si John. I když, znepokojující by možná byl lepší výraz. Přestože mluvil o Moriartym jako o vítězi, Sherlock vůbec nezněl poraženě – v jeho hlase zazněl zvláštní podtón, který John nedokázal zařadit, ale který ho znervózňoval.

„To je důvod, proč jsi ty musel být blízko, Johne,“ pokračoval Sherlock. „Už jsi ho předtím viděl. Okamžitě bys ho poznal a řekl bys mi, co se děje. Jeho vítězství by mu bylo k ničemu, kdybych o tom nevěděl. Potřeboval, abys toho byl svědkem.“

John se chystal znovu položit svoje nezodpovězené otázky, když Mycroft opět promluvil.

„Jak jsi nás zcela správně upozorňoval, můj drahý Johne,“ řekl s úsměvem, „Moriarty nemohl spoléhat na to, že se vy dva rozdělíte. Zvlášť proto, že je velmi vzácné, abys mému bratru nestál po boku.“  Pochvalně se na něj usmál a John se začal cítit dost nepříjemně. Mycroft pokračoval: „Musel mít nějaký plán, jak vás od sebe oddělit. Jak se ale ukázalo, nemusel ho použít.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, jak o tom všichni uvažovali. Najednou Sherlock vykřikl a obrátil se zpátky ke kabátu. Zvedl levou manžetu a zhluboka si k ní přičichl.

„Happy,“ oznámil.

John s Mycroftem na sebe pohlédli a John pocítil jistou dávku uspokojení, že není jediný, kdo tady ničemu nerozumí.

„Předtím jsem ho nemohl zařadit, protože je sotva patrný, ale je to Happy,“ zopakoval Sherlock a otáčel hlavou hned na jednoho, hned na druhého. Zdálo se, že je zklamaný jejich nedostatečnou reakcí.

„Ta žena, Johne,“ pobízel ho. „Viděl jsi tu ženu, která se mnou seděla na lavičce? Měla na sobě Clinique Happy.“ Znovu čekal na nějakou reakci. „Arašídy!“

John zamířil ke svému křeslu, ale Sherlock k němu panovačně napřáhl ruku, takže neochotně změnil směr, aby ho za ni vzal. Sherlock si ho přitáhl k sobě a popadl ho za ramena.

„Johne,“ řekl, „Jaký je nejjednodušší způsob, jak odlákat doktora?“

„Ehm…“ John netušil, kam s tím Sherlock míří, takže se soustředil na otázku. „Lékařská pohotovost?“ navrhl.

„Samozřejmě!“ prohlásil Sherlock. „Co bys dělal, kdybychom šli po cestě a nedaleko se nějaká žena zřejmě začala dusit arašídy?“ zeptal se. „Pokud by se ozval výkřik ‚Je tu někde doktor?‘ a my bychom šli zrovna kolem?“

„Fajn, myslím, že bych přispěchal na pomoc,“ řekl John.

„Samozřejmě že bys to udělal, to je jasné – a pak bych zůstal sám, ne?“ Teď už se usmíval. „Takže Moriarty by mohl dát nějaké znamení a když by ses pak vracel od ženy, co se jako zázrakem uzdravila, viděl bys ho stát vedle mě. Voila: Mise splněna!“

„Ale, jak se samozřejmě ukázalo,“ dodal, „nakonec se nemuseli obtěžovat, protože jsme jim to usnadnili.“

John byl pořád zmatený.

„Takže, jak zase víš o tom arašídovém plánu?“ zeptal se.

„Ta žena, Johne,“ do Sherlockova hlasu se vloudilo podráždění. „Žena, jejíž vůně je cítit na Moriartyho rukávu, žena, která si ke mně jako první přisedla na lavičku; ta žena jedla pražené arašídy. Byla dost hlasitá a bylo to nepříjemné. Odešla, když jsem se na ni zamračil – pak přišel Moriarty. Už chápeš?“

John pořád ještě nerozuměl, ale Mycroft přikyvoval.

„Toho muže sis tolik nevšímal, když už se tam předtím objevil někdo jiný,“ řekl. „Kdyby se k tobě jen z ničeho nic posadil na lavičku, zajímal by ses o něj mnohem víc, ale díky ní jsi získal dojem, že je to jen velmi rušný den v parku.“

„Ignoroval jsem ho,“ souhlasil Sherlock a zněl sám na sebe naštvaný. „Byl jsem otrávený, protože mě pořád někdo obtěžoval, takže jsem se ho prostě snažil ignorovat. Počítal s tím.“ Neochotně se usmál. „Oh, je vážně dobrý.“

John přistihl sám sebe, že s tímhle prohlášením rozhodně nesouhlasí. Odtáhl se od Sherlocka a obešel ho, aby se posadil do svého křesla.

„Ale já pořád nechápu, proč tak riskoval,“ zamumlal podrážděně. „Pokud by použili ten arašídový plán, nebyl bych pak tak daleko a mohl bych ho chytit. Chytil bych ho.“

Mycroft přehodil nohu přes nohu a poposedl.

„Odpusť mi, Johne, ale věděl Moriarty, co k němu cítíš?“

„Jestli věděl, co k němu cítím? Řekl bych, že mu to bylo zatraceně jasné!“ odsekl John. „Já cítím, že to je chlap, které ho bych nejradši viděl s kulkou v hlavě.“

Mycroft jemně zavrtěl hlavou.

„Ne, Johne. Promiň,“ řekl a ztišil hlas. „Měl jsem na mysli, jestli Moriarty ví, co cítíš k mému bratrovi?“

K Johnovi z kuchyně dolehlo Sherlockovo rozzlobené odfrknutí a tiché mumlání: „Věděli to vážně všichni?“ a „Byl jsem jediný, kdo si toho nevšiml?“

John vzpomínal na jejich střetnutí u bazénu, a jak mu Moriarty řekl:‚Pěkně ses nám vybarvil, doktore Watsone.‘

„Ano,“ odpověděl tiše. „Myslím, že věděl.“

Mycroft široce rozpřáhl ruce.

„Tak to je všechno, co potřeboval,“ řekl. „Kdyby měl například nůž nebo pistoli; kdyby s ní ohrozil Sherlocka dřív, než bys k nim stačil dorazit… Pořád bys ho pronásledoval, nebo bys ho nechal utéct?“

John zasténal a sklonil hlavu dolů. Mycroft ho rukou soucitně poplácal po koleni.

„Když už o tom mluvíme,“ pokračoval a otočil se směrem ke kuchyni. „Jak myslíš, že se mu podařilo utéct, Sherlocku?“

John si byl jistý, že už na to oba bratři Holmesové přišli dávno, ale ocenil Mycroftův pokus o rozptýlení a věnoval mu lehký úsměv.

Sherlock se objevil ve dveřích. Posadil se na opěradlo Johnova křesla a ruku mu položil na rameno. Mycroft pozvedl obočí a John zrudl. Byl sám na sebe naštvaný – měl pocit, že když už má být na rozpacích, měl by se mít alespoň za co stydět a ne se červenat kvůli malému objetí na pohovce. Zvlášť, když bylo spíš kvůli udržení rovnováhy než náklonnosti.

Ale stejně Sherlockovu ruku nesundal.

„Měl obuté tenisky,“ odpověděl Sherlock. „Byly úplně nové, skřípaly. Park byl plný běžců, takže jakmile byl Moriarty z Johnova dohledu, zbavil se kabátu – pravděpodobně pod ním měl tepláky a možná ještě kšiltovku v kapse. Okamžitě se stal jedním z mnoha. Není nic jednoduššího, než vyběhnout z parku uprostřed davu.“

Mycroft přikývl a vstal. „Dobře. Raději už bych se měl vrátit.“

„Je potřeba svrhnout nějakou další vládu?“ zeptal se Sherlock způsobem, který Johnovi připadal zbytečně sarkastický.

Začal se taky zvedat na nohy a schválně přitom strčil do Sherlocka, takže málem ztratil rovnováhu.

Mycroft se na ně zářivě usmál. Zřejmě už necítil žádnou zášť za to, jak mu John včera nadával.

„Budeme vás samozřejmě hlídat,“ oznámil. „Ačkoliv předpokládám, že dozor v tomto ohledu snad nebude nutný.“

„Souhlasím,“ prohlásil Sherlock, který se zdál být s vývojem situace velmi spokojený.

Poté, co vyprovodil Mycrofta, se John vrátil k Sherlockovi, který stál u okna.

„Proč jsi tak šťastný?“ zeptal se. „Myslel bych, že kvůli tomu, co se stalo včera, budeš zničený.“

Sherlock se otočil a sebevědomě se na něj zašklebil. Už to bylo několik týdnů, co John viděl tenhle jedinečný úsměv, který mu působil závrať.

„Moriarty vidí spojení mezi námi jako slabinu,“ řekl Sherlock. „Použil to proti nám a ano, vyhrál tohle kolo. Ale vzpomínáš si, co jsi mi včera řekl, když jsem tvrdil, že jsem slepý?“

John se zamyslel.

„Řekl jsem: ‚Ale já ne‘,“ odpověděl a předpokládal, že zbytek věty byl v téhle diskuzi irelevantní.

„Přesně tak,“ vykřikl Sherlock nadšeně. „Nechápeš to, Johne? Copak to nevidíš? Po včerejšku už ode mě nic neočekává – odepsal mě. Máme nad ním výhodu!“

John byl zmatený.

„Pořád to nechápu,“ řekl.

„Johne!“

Tohle byl ten starý Sherlock a Johna z toho hřálo u srdce; přestože neměl ponětí, o co mohlo jít. Vlastně, pomyslel si, možná že to je právě ten důvod – to, že už zase nic nechápal, dělalo celou tu věc mnohem realističtější.

Sherlock ho popadl za ramena a pevně je stiskl.

„Možná, že v tuhle chvíli nemůžu používat svoje oči, ale já mám tebe, ne?“

John polkl.

„Máš mě,“ potvrdil.

Sherlock se zářivě usmál.

„Naučím tě pozorovat,“ prohlásil.

Předchozí

Další

Advertisements

24 komentářů Přidejte váš

  1. Lilith Sal napsal:

    Tahle povídka se mi vážně dostala pod kůži!
    Plynulý příběh… Johnlock sevším všudy. Zamilovaný John. Nechápající Sherlock…
    Děkuji, že jsi pro překlad vybrala zrovna tuhle!
    S láskou Salazaret

    1. Katy napsal:

      I já ji miluji 🙂 děkuju 🙂
      Příští týden už bude další kapitola, vážně 😀
      Katy

  2. kamivon napsal:

    Sherlock je s tou svojí neúprosnou logikou tak sladce ,,jiný“ , ale chudák John, jak má asi zvládat něco, co zní jako obchodní smlouva -sex za tvojí přítomnost“ . Divím se, že nemlátí vztekle hlavou o zeď.
    díky 🙂

    1. Katy napsal:

      Páni 😀 nebereš si servítky, co? Ale vystihla jsi to naprosto přesně. Úplně stejný pocit jsem z toho měla, když jsem to četla poprvé 😛 …a bude to ještě lepší 😀
      Děkuju, Katy

  3. niktoska napsal:

    Byť na Johnovom mieste, tak najskôr asi dostanem infarkt a ak by sa mu nepodarilo skoliť ma, tak by som Sherlocka asi pekne krásne uškrtila… a potom by som oplakávala jeho smrť horkými slzami.
    Závidím Johnovi jeho sebaovládanie ja by som sa už naňho dávno vrhla 😀 a potom by som pre zmenu uškrtila sama seba za tú blbosť :D.
    PS: Moja najobľúbenejšia kapitola i keď ich je viac, táto je však úplne top.

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju 😀 teď se na tu obrazovku culím jako idiot.
      Jo, taky bych měl chuť Sherlocka uškrtit. A potom bych se na něj vrhla. Vlastně naopak 😛 Jo, při překladu týhle kapitoly jsme se vážně bavila. S těmi dalšími už to bude horší, ale zároveň… jjo, bude to čím dál tím lepší 🙂 Za tohle verity miluju 😛
      Děkuju,
      Katy

  4. Hanička napsal:

    Já se tak těšííííím na další kapitolu…!! 😀
    Děkuju 😉

    1. Katy napsal:

      Taky děkuju 😀 … jsem ráda 😉
      Katy

  5. Terka napsal:

    Krásná kapitolka, doufám že se všechny ty nejasnosti mezi těma dvěma co nejdříve vyřeší!! Moc moc moc se těším na další!!!

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂
      Katy

  6. Sanasami napsal:

    pááááááááááááááááni tak to bude ešte úžasné som zvedava ako to pôjde Johnovy ale úprimne nič proti Johnovy ja ho strašne žeriem ale nikto a to fakt nikto nebude tak fantastický ako Sherlock ….Hi is number one 😀 pokračkoooooooooooooo

    1. Katy napsal:

      😀 Sherlock je vážně nenahraditelný 😛 ale John koneckonců taky, no ne?
      Děkuju, Katy

  7. aftrehoney napsal:

    Awwww It’s so fluffy i’m gonna die!!! To je tak úúúžasný už se nemůžu dočkat další části. Chtělo by to TARDIS abych se dostala do budoucnosti, ve které už budou všechny kapitoli přeložené.

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀
      Katy

  8. Domča napsal:

    Naozaj super časť, tá pohovka..nemam slov 😀 Stále odolávam nutkaniu prečítať si to v angličtine, ale na tvoj preklad sa rozhodne oplatí čakať 🙂 Ďakujem zaň

    1. Katy napsal:

      Děkuju, to jsem moc ráda 😀
      Mě tohle vždycky neskutečně potěší, když to slyším 🙂
      Co se týče originálů, taky jsem mockrát neodolala a přečetla si povídky nejdřív v angličtině, protože jsem se jich nemohla dočkat 😀 ale na druhou stranu, kde je potom to čekání???
      Děkuju,
      Katy

  9. Saku-chan napsal:

    Jen co jsem začala číst, nemohla jsem se neculit :3 To, jak byli spolu na tý pohovce je tak… krásný! ^^
    Už aby tu byla další kapitola! Nemůžu se dočkat ^w^

    1. Katy napsal:

      Děkuju moc 😀
      A snad to bude čím dál tím zajímavější
      Katy

  10. Lilith Sal napsal:

    Tahle kapitola byla super. Ale John… je to racionální. To jak přemýšlí a tak. Ale… je to vůl!
    Kdybych se mohla probudit vedle někoho jako je Sherlock. Brala bych to všemi deseti!
    Snad se ti dva dají brzy dohromady! 😀
    Děkuji za úžasný překlad.
    S láskou Salazaret

    1. Katy napsal:

      Hej! Vůl to není 🙂 já bych na jeho místě jednala stejně… Vlastně ne, já bych si první užívala tu přítomnost a trápila se až potom 😀
      Ps. Taky doufám…
      S láskou Katy

  11. KalamityJane napsal:

    😀 super. Díky poslední větě se na pokračovaní těším ještě víc než obvykle:-D díky:-)

    1. Katy napsal:

      Děkuji 🙂 doufám, že nezklame
      Katy

  12. Liss napsal:

    Kdybych se já probudila vedle muže, kterého miluji, tak mě trefí šlak 😀 a pokud by mě netrefil, tak další spánek by byla ta poslední věc, na kterou bych v té chvíli myslela 😀 Chudák John, podle Sherlockových slov to vypadá, že celý ten „fyzický“ vztah mezi nimi bere jako nutnost. Ale cejtím v kostech, že změní názor 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuji 😉
      Ano, no… Když někdo v životě nezažil sex ani nic tomu podobného, těžko to bude chtít sám od sebe 🙂 chvilku potrvá, než si to uvědomí… I když bych řekla chudák John…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s