Důkaz o lidském životě – část 3/3

Na konci minulé části se na dohled objevila loď. Jak už něktěří z vás poznamenali, jak by mohl být život takový, co dřív, když spolu John a Sherlock zažili něco tak zásadního? Něco, co je přimělo chovat se jinak, než dřív?

Sherlock se od chvíle, co se vyplavili na břeh, pohyboval na hraně – a jak teď na něj může působit příval informací po takové době nesnesitelného otupujícího ticha a stereotypu?

A co John, ten přece taky nemůže jen tak kývnout hlavou, jako by se nic nestalo; ani úplně normální a obyčejný člověk nemůže takový zážitek hodit za hlavu.

Děkuji za komentáře, moji milí ♥ užijte si poslední kus. 🙂

A také vřelý dík kalerme, která stihla obetovat dřív, než obvykle 😛

Důkaz o lidském životě

část třetí

John strhnul střechu z jejich obydlí, odhodil kůži stranou. Roztrhal ji a hodil kousky Sherlockovi, pak ji nahromadil na rozbujelém ohni. Chytla rychle a on přidal do té hromady tulení olej. Začal stoupat hustý černý dým. Vzal tulení kůži a zběsile s ní mával. Sherlockovy hromádky začaly taky chytat a on nahrnul zbytky jejich střechy a pak tu měli tři velké ohně, tři černě čoudící valy.

Sherlock prohledával horizont, srdce cítil až v uších. John vyšplhal na vysoké kameny a ruce v nekonečném pohybu pomalu zvedal a spouštěl. Loď se obracela. Sherlock si myslel, že snad na chvíli ztratí vědomí, a pak ho John povalil, držel ho pevně a otáčel je dokola.

U jejich ostrova nebylo žádné místo, kde by mohla loď zakotvit. Nějaká žena připlula k jejich pláži v nafukovacím motorovém člunu. Sherlock stál na okraji pobřeží, skoro nadskakoval netrpělivostí.

„Ahoj!“ zavolala ta žena, chcípla motor a připlula. Bylo jí okolo pětačtyřiceti, kulatý, ale drsný obličej zažil příliš mnoho slunce a větru. Kapitánka lodi. Zacházela s malým plavidlem zručně, ale přišla sama; pravděpodobně má jen jednoho dalšího člena posádky, který se v její nepřítomnosti stará o loď. Nebyla to rybářská loď. Byla na chráněném území. Vzala si s sebou oranžovou výstražnou vestu, i když to sem byl jen kousek. Byla si dobře vědoma nebezpečí moře. Divně ho pozorovala. John jí pomohl odvléct loď na břeh. Mluvili. Žlutá. Čtyřtaktní motor, přívěsná, dvě koňské síly. Podle vyblednutí pět let stará.

„Sherlocku,“ řekl John. Potom: „To je Sherlock. Já jsem John. Watson.“

Homosexuální, matka živitelka, dcera, dospělá. Pes. Border kolie nebo pravděpodobněji nějaký vořech –

„Přestaň,“ řekl John tichým hlasem. Rozpraskané ruce, mozolnaté z práce na lodi, často ponořené do vody. Tři malé jizvy, kousanec, pracovala s tuleni. John ho vzal za ramena a jednou s ním pevně zatřásl. „Sherlocku, nech toho. Sklapni.“ Sherlock se snažil poslouchat Johna. John se otočil a nechal ruku na jeho bedrech. „Můžeme si vzít pár věcí?“

„Jistě.“ Galwayský přízvuk, ale slabý. Malé město, pobřežní, možná Clifden. John ho táhl zpět k tábořišti.

Galway. Clifden. Rezervace. Byla pozorovat tuleně a zastihla ji včerejší bouře, vybočili z kurzu, na jih k pevnině. Co to – John sbíral tulení kůže. Rty měl sevřené, byl nervózní, proč byl nervózní? Kůže byly svinuté, oběma rukama si prohrábl vlasy, rozhlédl se. Popadl prázdné měchýřky.

„Už je nepotřebujeme,“ řekl Sherlock. Očividné. Vraceli se zpět do civilizace, díky b-

John pleskl svým tílkem a navlékl si ho, pak svou bundu. Hodil Sherlockovi jeho boty. „Obuj si je,“ řekl. Ach. To bude fajn. Boty. To už neměli ponožky? Ne? Sherlock vklouzl do bot a rychle je zavázal. John mu podal kabát. Bral téměř všechno, aby si to s sebou odnesli, copak nerozuměl, že se vracejí zpátky?

„Nepotřebujeme tulení maso, Johne. Budeme mít skutečné jídlo.“

John zaváhal, ale nepustil ten balík na zem. „Já nevím,“ řekl. „Nemáme – Já ne -“

Ah. Johnovy impozantní instinkty pudu sebezáchovy mu nedovolaly nalodit se na náhlou a neznámou cestu, aniž by měl dostatečné zásoby. Dobrá. Sherlock zvedl tulení kůže a vypadl malý kožený váček, z nějž se vysypaly Johnovy jednoduché kostěné háčky na zem. Sherlock se zastavil a díval se na ně. Sklonil se, balancoval tulení kůže na jednom koleni. Přiblížil prsty nad úlomky kostí, tak opatrně, svědomitě vyřezané. Jeden zvedl a přetřel ho palcem. Tak, to by bylo. Důkaz o tom, že tu žili lidé. Sherlock se zvedl a nechal ten háček vklouznout do kapsy. Zbytek nechal být.

„Sherlocku, prosím nech toho,“ zašeptal John. Blížili se k dokům – Clifden, jak očekával. Blížila se noc, ale Janet, homosexuální clifdenská kapitánka lodi, už je ohlásila rádiem. Teď město vědělo, že se podařilo zachránit dva trosečníky, takže se hromadily davy v docích, a byli to lidé, skutečné lidské bytosti, a výpary z motorů, a elektřina, žárovky, pouliční lampy oranžové ve světle stmívání –

„Sherlocku, poslouchej mě -“

Loď narazila do doků a Sherlock se zapotácel. John ho chytil za paži, ale Sherlock se vykroutil, a jak se blížili k molu, skočil na něj z lodi. Byl tu nějaký kluk, osmnáct, připevnil loď k molu, nedávno se rozešel s dívkou, nejspíš proto, že ona opustila město a on pomáhal otci s rybařením. Sherlock přecházel podél mola a cítil řasy, co rostly na dřevě, a blikala tu světla, někteří lidé fotili. Sherlock viděl záři města na kopci, malé město, populace nic moc nad 1 000 obyvatel. Byla tu dívka, šest let, má dvě starší sestry a nosila jejich oblečení, byla oddělena od své matky, a Sherlock se musel dostat do města. Muž s bradkou přišel k němu, aby s ním mluvil a někdo volal jeho jméno, a Sherlock se brodil vpřed a rozeběhl se. Nahoře budou auta a rádia a cigaretový popel a značky kondomů a laku na nehty. Uvidí všechno, uvidí chodníky, kliky od dveří, může říct, kdo naolejoval panty a kdo ne, kdo namaloval své okenice a kdo si to nemohl dovolit, a Sherlock se svalil k zemi, protože John ho povalil. Ah, cesta sestávala z asfaltu a minerálního štěrku, pokrytá jemně místním blátem, které chutnalo po –

„Sherlocku, nech toho!“ John ho chytil za vlasy a odtáhl mu obličej od země, pak se přetočil a sevřel ho medvědí silou. Sherlock se snažil uniknout. Tohle město! Povedlo se mu bokem vykroutit a vzepřít se rukou proti Johnově hrudi, ale John ho znovu prudce strhl za vlasy a přitáhl ho. John se trochu chvěl. Jeho kůže měla mírně kyselý pach; bál se. John se nikdy nebál. Až na to, když se topil, nebo v tu chvíli s šípem. Proč –

„Sherlocku, musíš přestat,“ syknul John. „My tyhle lidi neznáme. Jasný? Oni tě neznají. Nevím, co – prostě. Prosím. Prostě se dostaneme na hotel, ano?“

Sherlock kontrolovaně dýchal. Velmi moc chtěl vidět město. Skoro si pomyslel, že bude brečet, jestli to město hned neuvidí.

„Sherlocku, prostě ne před těmihle lidmi. Slibuju ti, že se podíváme na všechno, můžeš jíst prach, dobře, jen tě prosím, ne teď – dobře?“

Po dlouhé chvíli Sherlock strnule přikývl. Možná, aby se dostali na hotel, budou muset projít městem a Sherlock se bude moct dívat, a pokud bude v klidu, John nebude rozrušený. John teď byl rozrušený, kvůli Sherlockovi.

John jej opatrně pustil a pak si oba stoupli. Sherlock bojoval s nutkáním znovu utéct, a místo toho se zatvrzele podíval na zem. Ach bože, prosím. Tak strašně chtěl vidět město. Sherlock kolem sebe ovinul paže, ale neutekl.

„Ježíši, Sherlocku, prosím tě neplakej.“ John ho objal. Jeho bunda byla cítit po krvi a tom ostrově.

Nakonec viděli město, jak bylo slíbeno, po tom, co se oholili (jednorázová žiletka, Gillette, zabalená zvlášť a nakoupená velkoobchodně, nejspíš přes katalog) a osprchovali („Sherlocku, prosím tě, nejez mýdlo.“ Uhličitan sodný, kokosový olej, glycerín, PEG-6 methyl ether, sorbit, oxid titaničitý -). Doručili jim nové šaty, drahé, ale uboze vybírané (Mycroft. Někdo z hotelového personálu koupil šaty. Muž, mezi pětačtyřiceti a padesáti lety, s ekzémem), a potom, schovaní tmou noci, Sherlock prohledával město po informacích: historii, obyvatelích, zvycích, klepech – John byl pořád někde poblíž. Byli ještě venku, když následujícího rána dorazil Mycroft a prohlásil, že je čeká soukromý let do Londýna. (Byl v Moskvě. Rychle zhubnul osm liber. Trpěl gastrointestinálními nevolnostmi, vřed.) Pak se vrátili do Londýna a to bylo o tolik víc, než Clifden, že Sherlockovi museli dát sedativa. Vzbudil se ve své posteli v 221B.

Sherlock měl nový telefon, nový kabát a nové kontakty ve své síti bezdomovců. Neuvěřitelné, kolik se stalo zločinů během šesti krátkých týdnů! Dvě těla se objevila v lisu na odpadky. Nějaký pes byl záměrně napaden vzteklinou. Epidemie vztekliny v Londýně, skvělé! Uplynuly další tři dny, než Sherlock dokázal usnout – na pět a půl hodiny odpadl přímo na kuchyňském stole a pak šel ven. Byl tak šťastný, že by z toho až zpíval.

Dokonce šel s Johnem do Tesca. Nikdy dřív tolik neoceňoval variabilitu položek, co tu byly po ruce, a nechal Johna s košíkem před regálem s čajem, aby šel na průzkum.

Bylo tu maso, kolem osmdesáti různých druhů týkajících se zvířat, řezu a značky. Celá ulička, šedesát stop dlouhá, byla na obou stranách zarovnaná pouze nápoji v plastových lahvích, plechovkách a skle. Sherlock si dost dobře mohl vzít svůj vlastní košík, protože ať už se snažil sebevíc, nedokázal pobrat pytel zeleniny, celozrnné pšeničné vločky, silikonový lubrikant, sáček s jablky, a čtyři libry sekaného vepřového masa společně s koncentrátem z lesních plodů, na které zrovna narazil. Vrátí se pro to, až odloží svůj momentální výběr do Johnova košíku.

John stál pořád na místě, kde ho Sherlock nechal stát – před čajem. Napjatá čelist; svíral zuby. Výraz: pečlivě neutrální. Jedna ruka na košíku, kotníky bílé, byl rozčilený. Sherlock obezřetně zpomalil a vložil svoji hromádku do košíku. Díval se na Johna, který se díval na čaj.

Bylo možné, že Sherlock udělal něco, čím Johna naštval; nebyl by to zrovna vzácný jev. Sherlock krátce přemítal nad svým chováním a rozhodoval, jestli bylo nutné se za něco omluvit, když už měly omluvy na Johna uklidňující vliv, pokud tedy byly přesvědčivé. Sherlock studoval Johnův profil. Bylo možné, že je rozčilený kvůli něčemu jinému.

„Johne,“ odvážil se Sherlock a přerušil napjaté ticho.

„Proč je tu tolik různých druhů čaje?!“ zakřičel John. Ach. Takže to nebyla Sherlockova chyba. „Chci prostě jeden běžný, normální čaj, to je všechno! Kdo potřebuje tolik druhů čaje?!“

Nejjednodušším řešením by bylo vybrat běžný typ černého čaje, ale než Sherlock stačil něco udělat, John začal házet obsah police s čajem do košíku. Krabičky dopadaly na zem a John popadl madlo košíku a ujížděl s ním pryč. Znovu trochu kulhal; zajímavé.

Ach! Citronová tráva. A co bylo tohle – malinový čaj? Výborně. Sherlock sebral tyhle druhy z podlahy a běžel za Johnem, aby ho dohnal. Byl mrzutý a už ho zřejmě nebavilo nakupovat, tak to Sherlock dokončil. Výsledky byly skutečně různorodé.

Doma John nechal nákup na kuchyňském stole, pak si stoupnul se založenýma rukama k oknu a díval se na ulici. Sherlock ostražitě pověsil kabát vedle dveří. To se Johnovi nepodobalo, že byl takhle temperamentní. Jak dlouho už takový byl? Bylo to teprve chvíli? Rozhodně se tak nechoval na ostrově, to jistě ne.

Najednou Sherlock dostal chuť na sex s Johnem. Byli zpátky v civilizaci teprve šest dní a Sherlock si uvědomil, že za tu dobu se skoro neviděli. Sherlock se snažil dohnat vše, co mu uteklo a John byl… No, zdálo se, že John uklízel byt. Úzkostlivě jej organizoval, jak bylo jeho zvykem. Tohle místo nikdy nebylo tak uspořádané.

Sherlock by byl radši, kdyby se John teď svíjel pod ním, aby se potil a nadával, vzdychal a volal jeho jméno, než aby stál u okna a rozladěně zíral ven. Ano, to by bylo mnohem, mnohem lepší. Sherlock došel k Johnovi přes pokoj, oči přilepené na odhaleném kousku kůže nad límcem jeho svetru, kam by ho mohl jemně kousnout. Sherlock ve svém klíně ucítil to příjemné teplo. Jenže když sklouznul rukama po Johnových pažích a nosem se přitulil k jeho krku, John okamžitě ztuhnul a řekl: „Přestaň.“

Sherlock se odtáhl, jako by ho něco spálilo. John nikdy nepoužil tohle slovo, ani ten tón, a Sherlock ucítil nebezpečnou nejistotu, jak se mu rozlévá po páteři. Spletl se. Sherlock se rychle zamyslel nad tím, co právě udělal, aby našel kořeny svého omylu, a jakmile si to uvědomil, ukročil zpět od Johna.

Před tím, než měli styk na ostrově, John vůči Sherlockovi nikdy neprojevil žádné známky fyzické přitažlivosti. Že skončili na opuštěném ostrově, bylo polehčující okolností. Sherlock sevřel pěsti a instinktivně je zabořil do kapes. Sex byl očividně jen ostrovní záležitostí. Bylo hloupé předpokládat, že po tom, co se vrátí do Londýna, bude ještě pokračovat. John si bude přát znovu začít chodit na schůzky. Se ženami. Ne se Sherlockem. Zjevně. Sherlockovým tělem projela mohutná vlna nevolnosti, ale on se ji rozhodl ignorovat. Ztěžka polkl. Pravděpodobně bude nejlepší, když se na chvíli stáhne.

Sherlock šel na metro, aby tam pozoroval lidi. Teď už to zvládal dělat nehlučně; zdálo se, že s návratem do Londýna se mu navrátilo jeho duševní zdraví. Blížila se pátá hodina a ulice se začaly plnit kancelářskými lidmi. Sherlock zahlédl muže, který měl poměr s chůvou; běžné. A ženu, která zpronevěřovala peníze svých zaměstnavatelů v oddělení s elektronikou, aby financovala svoji závislost na online gamblerství; méně běžné, ale ne ojedinělé.

Sherlock měl všechno, co by mohl vůbec potřebovat. Měl nové záhady, pár zajímavých zločinů na svých stránkách. Měl ve skřínce čtrnáct druhů čaje, vzorky krve z epidemie vztekliny, šest různých druhů masa v lednici, různé oblečení, a víc elektřiny, než mohl spotřebovat. Měl tekoucí vodu, horkou i studenou. Měl elektronický mikroskop a sbírku smrtelných toxinů z celého světa. Na ulicích byli lidé celé hodiny. Byly tu taxíky, vlaky, autobusy, ptáci, všechny možné formy  života; všechno, co by mohl kdy potřebovat. Sherlock přejel palcem po kostěném háčku v kapse a trhl sebou, když se zachytil o jeho kůži.

Když se Sherlock vrátil, John seděl u konferenčního stolku. Balení silikonového lubrikantu, které Sherlock koupil, stálo před ním. Sherlock zpomalil, pak si svlékl kabát a pověsil jej, a pečlivě si narovnal sako. Nechal lubrikant mezi nákupem, který John očividně uklidil. John pozvedl obočí a Sherlock vklouznul rukama do kapes, opřel se o zárubeň a přimhouřil oči.

John se tvářil, jako by chtěl něco říct, ale pak pohledem sklouznul opět ke stolku. Sherlock šel do kuchyně. Umyl si ruce. Uvědomil si, že ještě ani neprozkoumal své vzorky vztekliny. Byl roztěkaný. Možná by se na to mohl podívat teď. Sherlock spíš cítil, než aby dál viděl, jak John stále sedí v obýváku. Zastavil se před lednicí. John. Seděl smutně u stolu. Kolik bylo hodin? Bylo pozdě. Sherlock byl venku dlouho. Slyšel zvenku zvuk aut a vodu hučící v potrubí, jak paní Hudsonová spláchla. Byt byl tichý a další auto projelo kolem.

Ten pocit na zvracení se vrátil, usazoval se v něm a Sherlock ho tentokrát nemohl ignorovat. John si potřeboval ujasnit, že teď, co se vrátili do Londýna, už jejich vztah bude striktně platonický. Sherlock to mohl přijmout. Pravda ale byla, že to nechtěl slyšet. Prázdně zíral na soklové lišty, které John tenhle týden vydrhl do čista. Zdálo se, že je v rozích čistil kartáčkem. A dnes se John rozčílil nad čajem.

Sherlock pevně zavřel oči a přemýšlel. Myšlenkový proces byl neúměrně pomalý a nechutný, protože dobře věděl, že se v něčem plete, ale nevěděl v čem. Cítil se špatně, jako by nepřemýšlel, jako by udělal něco hloupého. Prudce otevřel oči.

John vybuchl vzteky nad čajem. Drhnul soklové lišty kartáčkem na zuby. Celý týden skoro nevylezl z bytu. John měl zpět psychosomatickou bolest v noze, která se objevila víc jak po roce, a Sherlock sledoval všechny tři věci, aniž by se díval.

To nebylo dobré. Ne – ne, tohle nebylo dobré, protože John byl rozrušený, ale taky to nebylo dobré, protože si Sherlock nespojoval věci dohromady. Spojoval dohromady fakta a vyvozoval závěry, tohle dělal. Jenže přehlédl něco tak zásadního a očividného, a to nebylo dobré. Teď, když byli zpět v Londýně, se něco takového nemělo dít, znamenalo to, že není v pořádku. Nebýt v pořádku v Londýně bylo docela jiné, než nebýt v pořádku na ostrově, a jestli o něj John dál nestál, jak se tomu zdálo a kvůli tomu, jak očividně Sherlock přehlédl Johnovo emoční dobro, pak Sherlocka jistě pošlou do blázince. Což znamenalo, že nějací jiní lidé, kteří nebudou John, ho spoutají a to bylo naprosto jistě na opačné straně škály od fajn.

Sherlock nechtěl být šílený, bylo to děsivé. Nicméně nebude panikařit. Zůstane klidný a přesně to i dělal, zatímco pochodoval v malých kruzích před dřezem, pěsti sevřené a kousek od jeho hlavy. Nebyl šílený. Nebyl.

„Sherlocku,“ řekl John. Sherlock zcela jistě zůstával velmi klidný. Dýchal zhluboka a pravidelně, nádechy nebyly trhané a nepodobaly se lapání po dechu. „Sherlocku,“ zopakoval John.

Sherlock zaměřil svou pozornost na Johna. Řekl: „Znepokojuje tě zbytečná nestřídmost města. Triviality každodenního života narušily tvůj smysl pro účelnost; už ani nepotřebuješ čaj. Už to chápu, Johne. Nechápal jsem to, ale teď ano.“

„Sherlocku -“

Sherlock se prudce nadechl. Fajn, ztrácel nad tím kontrolu, jak si uvědomil. Oči bolestivě pálily a on se složil na kuchyňskou židli.

„Nejsem šílený, Johne.“ Prosím, řekni, že nejsem.

„Já to vím. Sherlocku, vím to,“ odvětil John. Přitáhl si k němu židli a posadil se, třel teplou rukou nahoru a dolů po jeho zádech. Sherlockova hlava mu klesla do dlaní a John ho ze strany přitáhl do objetí. Políbil Sherlocka na šíji, a jak to udělal, Sherlock začal plakat. Chtěl, aby to John myslel vážně. V tu chvíli Sherlock toužil po něčem, co do té doby vůbec nečekal; chtěl být zpět na ostrově, v dešti, zachumlaný v jejich ubohém malém přístřešku pod páchnoucí tulení kůží. Jeho mysl se nad tou myšlenkou ošila, protože tak silně ten ostrov nenáviděl. John jimi jemně pohupoval a položil svou hlavu na Sherlockovu. Košile voněla po aviváži Persil. „Zvykneme si, hm? Tyhle věci budou prostě chvíli trvat.“

Sherlock si nechtěl zvykat, pokud to mělo znamenat, že tahle něha byla falešná, pokud to znamenalo, že ztratí svého Johna. Do látky Johnovy košile řekl: „Líbilo se mi, co jsme měli.“

John hladil pomalými kroužky Sherlockova záda. „Myslíš na ostrově?“

Sherlock nevěděl, jak na to odpovědět. Ano, na ostrově, ale ne, rozhodně ne na něm. Nedávalo smysl, že to byl jeho absolutně nejlepší a zároveň nejhorší zážitek celého jeho života.

„Já taky,“ zamumlal John. „Líbilo se mi, co jsme měli.“ Pak se napjal. Popadl Sherlocka za ramena a odstrčil ho, vážně se mu zadíval do tváře, ale Sherlockovi to bylo jedno. Pevně se díval na zeď za Johnem. Přestal plakat.

„Tohle sis myslel? Že jsem nechtěl – že jsem byl – Sherlocku.“

Protože John prakticky nepoložil žádnou srozumitelnou otázku, Sherlock se nenamáhal odpovědět. Obličej měl mokrý, ale nechtěl, aby ho viděl, jak si otírá slzy; bylo to víc ubohé, než ty slzy samotné. Jistě, Sherlock před Johnem už plakal, ale to bylo na ostrově.

„Podívej,“ řekl John. „Nechtěl jsem – když – Sherlocku, to předtím prostě nebyla vhodná chvíle. Ne proto, že bych vůbec nechtěl. Ale nebyl jsi – nemyslel jsem si, že bys to pořád chtěl.“

„To je absurdní,“ řekl Sherlock rozohněně.

„No.“ John si mnul palcem dlaň druhé ruky. „Myslel jsem… že sis možná myslel, že to byl jen způsob, jak si tam zkrátit čas.“

To zabolelo. Sherlock strnul a chladně odpověděl: „Takhle jsi na to myslel?“

„Ne! Já – Sherlocku, vrátili jsme se do Londýna a ty jsi prostě vypadnul ven. Fakt se nezdálo, že bys měl zájem.“

Ach. Sherlock pozoroval Johna přes přivřené oči, uvažoval, jak pokračovat. Nebyl zvyklý, že by se tolik pletl, a nelíbilo se mu to.

„Takže,“ John zaváhal. „Mám to brát teda tak, že máš. Zájem.“

„Očividně,“ odsekl Sherlock a zalitoval toho. Zavřel oči. Když je otevřel, John se na něj díval s naprosto neutrálním výrazem. Sherlock se odhodlal. Jednou pro vždy si to ujasní a pak tohle trapné téma už nikdy nevytáhnou na boží světlo.

„Johne, jsi jediná skvělá věc, která se v mém životě kdy naskytla, a já bych skutečně rád pokračoval v poměru, jak jsme jej zavedli na ostrově.“

John se na něj podíval. Pak se ten parchant začal smát. „Promiň. Promiň,“ řekl. „To bylo tak… Prostě to bylo pro tebe tak typický, až to bylo nemožný.“ Výraz se mu změnil z veselého na slavnostní. „Dobře. V tom případě myslím, že bychom měli vyhodit ten lubrikant. Protože mám ještě nějaký tulení olej v lednici.“

„Podstata toho vztahu, Johne, ne ty pochybné maličkosti okolo.“

John se znovu zasmál. Podíval se Sherlockovi do očí a řekl: „Dobře. Fajn. To by se mi taky moc líbilo.“

Sherlock se odmlčel. „Myslím to vážně, Johne,“ řekl tiše.

John se naklonil dopředu a opřel se hlavou o tu Sherlockovu. Pohladil ho po tváři a po vlasech, a když Sherlock vydechl, John vdechl ten výdech a políbil ho.

„Já vím,“ odpověděl. Pak mu Sherlock polibek opětoval.

 

„Vážně máš v lednici tulení olej?“ zeptal se Sherlock. Klečel na své posteli, rukama zahříval silikonový lubrikant. John ležel uvolněně na boku vedle něj. Lampička na nočním stolku byla rozsvícená, zaplňovala pokoj teplým světlem.

„Ano,“ odpověděl John. „Bojím se ho vyhodit.“ Koutkem oka mrknul po Sherlockovi. „Nejspíš se budu bát do chvíle, než se zkazí.“

„Tak ho nechám být,“ řekl Sherlock.

„Děkuju.“ John zavřel oči. „Nakonec se přes to přenesu, to jen -“

„To je v pořádku.“ Sherlock ho hřbetem své ruky hladil po noze, přejížděl klouby jemnými chloupky po spodní straně stehna. „Jsem si jistý, že s tím něco zvládnu udělat.“

John si jemně povzdechl. „Dobře. Jen mi o tom prosím neříkej.“

Sherlock se usmál. Pomalu pohyboval kluzkou částí své ruky po Johnově hrázi a mírně ji hladil. Johnův dech se prohloubil a Sherlock sledoval, jak se linie jeho obličeje uvolnily. Jak zvládnul tuhle aktivitu přehlížet po celých šest dní, bylo naprosto matoucí, a pro teď i nedůležité. I když to bylo jaksi neohrabané, Sherlock sáhl okolo Johnova těla a druhou rukou vzal jeho penis; pořád měkký, ale pomalu se naléval. Klesl nosem k Johnovu boku a políbil ho tam. Voněl po teple a po čisté pokožce.

Když už Sherlock mohl, vnikl dovnitř, lehl si těsně podél Johnových zad a vláčně jej hladil podél penisu. Sherlock je tak držel dlouho, tiše si lebedil v tom hřejícím sevření Johna kolem jeho penisu, jak se pro něj otevíral a dovoloval mu tak být blíž. Zavřel oči proti Johnovým zádům. Miloval svého Johna, moc.

Sherlock ho pevně hnětl, pomalu, dokud každý dech v Johnově hrudi nebyl tichý sten. Pak přesunul své boky, vyklouzával a pomalu pronikal dovnitř, Johnův pyj držel v neustálém sevření. Johnovy rty se rozevřely pod rozkošnickým vzdechem, a Sherlock ho políbil na šíji. Vyklouzl, a když přirazil zpět, John prohnul záda. Byl tak krásný, tak perfektní, že to někde v místě mezi Sherlockovými plícemi zabolelo. Vtiskl své rty do ohybu Johnova ramene a začal zrychlovat.

Byl to nejspíš ten nejjemnější sex, jaký kdy měl. Sherlock přetočil Johna na záda a pak sledoval, jak vniká dovnitř, Johnovy nohy doširoka rozevřené pod ním. Sherlock klesl obličejem k Johnovu krku a vdechoval jeho vůni. Chtěl být blíž, a když ho John těsně držel, stejně to nebylo dost. Sherlock zrychlil, dokud John nesevřel prostěradlo a čelo postele nevráželo do zdi. Zvedl se na jednu ruku a sledoval Johnův obličej, zatímco jej uchopil za penis a rychle a tvrdě ho honil. John otevřel ústa a zvrátil hlavu, až odhalil své hrdlo. Zvedl boky a Sherlock se do něj se zajíkavým zasténáním udělal.

Na chvíli si Sherlock užíval doznívající orgasmus a ztěžka se zhroutil na Johna. Ale pak pomalu vyklouzl a přesunul se níž, kde ještě stále držel Johna pevně v pěsti. Vzal si špičku Johnova penisu do úst a pak jej celého mocně nasál. Aniž by zvolnil sání, odtáhl hlavu a Johnovo lapání po dechu se změnilo ve smyslné zavrčení. Sherlock klesl hlavou a Johnovy boky se prohnuly, jednu ruku v Sherlockových vlasech, a pak se udělal a Sherlock polykal.

Když se John uvolnil, Sherlock se posunul a položil si hlavu na jeho bok, líně se uvelebil mezi jeho nohy. Nechal Johna, aby mu nemotorně hladil vlasy, prsty ztěžklé post-koitální apatií. Sherlock si vzpomněl, že chtěl něco udělat, a odplazil se zpátky nahoru, aby prozkoumal Johnův krk. Sherlockova značka už byla skoro pryč. Otočil Johnovu hlavu a naklonil se vpřed, aby označil druhou stranu. John se vykroutil a zvedl rameno, aby ho odehnal.

„Nedělej to,“ řekl Sherlock a John se s dlouhým trpitelským výdechem vzdal.

Sherlock chtěl, aby si John na sebe nechal někam vytetovat jeho jméno. Chtěl, aby John podepsal notářsky ověřený zápis, že teď patří Sherlockovi. Chtěl, aby John spal v jeho posteli a nosil jeho šaty a voněl jako on. Sherlock nasál kůži na jeho krku a udělal mu novou modřinu, dostatečně vysoko, aby byla vidět, a když John zadržel dech a přikrčil se, Sherlock jej pustil. Prohlédl si svoji práci a pak se rty dotkly toho místa.

„Spokojený?“ povzdechl si John. Sherlock zamručel a lehl si vedle něj. Přitáhl si ke rtům Johnovu ruku a políbil ji, pak rty sklouzl po řídkých chloupcích.

Leželi tak nějakou chvíli a pak najednou John tiše řekl: „Zachránil jsi mi život.“ Sherlock myslel, že je to něco obecného, tak se ani neobtěžoval odpovědět. Hladil Johnovy kotníky svým palcem. John se otočil a podíval se na něj. „Nikdy jsem ti za to nepoděkoval.“

Sherlock otevřel oči. John nejspíš mluvil o něčem konkrétním.

„Když jsem spadl z lodi.“

Ach. Sherlock znovu zavřel oči. „Smýšlíš o mně příliš dobře. Vždycky jsi to dělal. Nezachraňoval jsem ti život.“

John se to tvrzení snažil chvíli strávit. „Aha. No, vypadalo to tak.“

Sherlock znovu přejel svými rty po Johnově ruce. „Dovol mi přeformulovat větu,“ řekl. „Nebyl to tvůj život, co jsem zachraňoval.“

Znovu zavládlo ticho. Johnův tón hlasu byl teď plný porozumění.

„Ach.“ Stiskl Sherlockovu ruku a Sherlock se na něj podíval.

„Miluji tě,“ řekl Sherlock prostě. John se na něj zadíval, obočí překvapeně pozvednuté.

„Vážně?“

„Ano, vážně,“ řekl Sherlock naštvaně. Díval se, jak se John zavrtal hlouběji do polštářů a přemítal nad tou novinkou. Sherlock se překulil na něj a přišpendlil mu ruce vedle hlavy, a pak jej políbil na ucho. „Ano, vážně.“ Odtáhl se a chvíli sledoval Johnův zvláštně slavnostní pohled.

„Taky tě miluju,“ řekl John, jako by nečekal, že ta slova někdy vypustí z úst.

„Dobře. Neopětovaná láska je tak nedůstojná.“ Sherlock znovu políbil Johnovo ucho a pak ho kousl. Přetočil se na místo vedle Johna, ale pak si to rozmyslel, přitáhl si Johna blíž, oždiboval mu rameno a pro jistotu i paži.

„Au, proč mě koušeš?“ John se napůl snažil uniknout, a Sherlock ho kousl do brady a znovu do ucha.

„Protože jsem šťastný.“

„Paráda. Můžeš si najít míň násilnický způsob, jak vyjadřovat svoje pocity?“ John se vykroutil a držel ho od sebe na délku paže, snažil se tvářit rozzlobeně a vůbec se mu to nedařilo. Sherlock sebou praštil do polštářů.

„Není to násilnické,“ řekl a podíval se na Johna. Začal si broukat.

„Nedělej to.“

Ale Sherlock pokračoval. Opřel se o jednu ruku. „Jsem v ráji -“

„Nech toho.“

A moje srdce bije tak, že skoro nemůžu mluvit -“

John si zakryl obličej rukama a Sherlock se k němu naklonil.

„Nezpívej, Sherlocku, je to děsivý.“

„Miluješ můj hlas,“ zavrčel Sherlock.

John spustil své ruce a podíval se na něj. „To jo. Miluju tvoje libé zvuky.“ Sherlock jej k sobě přitáhl a kousl do druhého ramene.

„Jau!“

„Moje tóny jsou zvučné.“

„No jo, moje chyba. Miluju tvůj zvučný… mlhavý baryton -“

„Mlhavý?“

„Sklapni!“

Sherlock měl teď Johna natisknutého na sebe a pevně jej sevřel a otíral se svou tváří o Johnovu hlavu. John vklouzl kotníkem mezi ty Sherlockovy a propletl jejich nohy, pak přes ně Sherlock přetáhl pokrývky a zhasnul. Uvelebil se s Johnovým dechem proti svému hrudníku a klouzal svými prsty nahoru a dolů po Johnově páteři, jakoby četl budoucnost z hrbolků a důlků.

A nejspíš jsem našel své štěstí, co jsem hledal -“ zazpíval.

„Nech toho.“

Ale Sherlock broukal zbytek a líbal Johna do vlasů, a cítil teplo Johnovy kůže proti své vlastní. Byl šťastný. Měl úplně všechno, přímo u sebe.

 

**

 

info o povídce v přehledu Moje překlady.

Advertisements

15 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Tahle povídka mi úplně vyrazila dech! Začínají mě pálit oči, jak jsem to vše přečetla jedním dechem, ale stálo to za to 😀 ten konec mě skoro rozesmál. Prostě dokonalost 😀

  2. kamivon napsal:

    Strhující povídka. Syrové šílenství, touha, láska, něha…
    …a krásně sladký konec 🙂
    díky moc

  3. Sanasami napsal:

    AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA to bolo božskééééééééééééééé úúúúúúúúúúúúúúúúúžanééééééééééééééééééé a koniec tak pri tom som sa vznášala od šťastia kráááááááááááááááááááááááása BRAVO BRAVO

    1. miamam napsal:

      nápodobně, není to moc sladké, prostě akorát. 😀 Děkuji 🙂

  4. Katy napsal:

    To bylo krásné… Ta poslední část je taková oddechová (v porovnání s předchozími) a přitom tak… dramatická. Ten návrat a to všechno. Dovedu si to naprosto živě představit. Chudák Sherlock, to bylo tak… chápu, jak se musel cítit – a že mu z toho málem přeskočilo. I když John byl taky… no… vzhledem k tomu, jak byl Sherlock návratem do civilizace zahlcený, že si ani nevšiml, že už uplynul týden a John se tak šest dní trápil tím, že „to“ na ostrově pro Sherlocka bylo jen zabíjení času.
    Takže to bylo nádherné. A ten konec… to bude už navždy moje oblíbená část 😀 Ta písnička to prostě zabila, jiné slovo na to ani neexistuje 😀 já jsem si to četla na mobilu v autobuse, přestože koment přidávám až teď a dostala jsem z toho takový záchvat smíchu, až se na mě lidi divně koukali 😀
    Děkuju za překlad
    Katy

    1. miamam napsal:

      Hehe, to se mi stává taky, uvědomuju si, že se tvářím jako jelito, případně vyprsknu a podobně. Ale nejde to zastavit, prostě když se do čtení zažeru, má to na mě takový účinek. Děkuju 😀 ♥

  5. Hanička napsal:

    Tak to bylo perfektní..děkuju moc 😉

  6. Helena napsal:

    Asi chápeš, že mně se to muselo líbit už jen kvůli tomu konci, kdyby kvůli ničemu jinému. Přesně podle mého gusta; díky za fantastický čtenářský zážitek. Ovšem na Čtyři šípy to nemá, ty jsou prostě nej.

    1. miamam napsal:

      Tak Čtyři šípy jsou tvoje, což, takže chápu 😀 A já taky děkuji ♥ Tenhle konec je opravdu moc povedený. 🙂

  7. Julianne napsal:

    Netuším prečo, ale ten koniec ma rozosmial. 😀 Vždy sa tak poteším, keď narazím na nejaký blog s Johnlock ff a tento mi doslova vyrazil dych. Mám, čo robiť, aby som tu všetko prečítala. 😀 Som moc vďačná za preklad a teším sa na ďalšie…

    1. miamam napsal:

      Vítej v klubu a ať se ti tu líbí 😛 A jo, ten konec mě rozesmívá taky. Je to super fluffy a dovedu si to živě představit 😀

  8. afterhoney napsal:

    Chtěla jsem napsat chytrý obdivný komentář ale jak se zdá, tak nějak mi to nejde. Napsat poznámku k něčemu tak dokonalému je opravdu těžké, každopádně velice děkuji za krásnou povídku, která zpříjemní čekání na čtvrtou sérii.

    1. miamam napsal:

      Jsem ráda, že se líbilo 🙂 díky

  9. Liss napsal:

    Oba tak zmatení a frustrovaní, až to vypadalo, že se všechno, co se už změnilo znovu změní, ale naštěstí nakonec jim to oběma došlo. Že uvíznutí na ostrově, bylo to nejkrásnější co je mohlo potkat. Přesně jak to popsal Sherlock, bylo to zároveň to nejhorší a nejlepší zážitek jeho života. Tam si naplno uvědomil, co pro něj John znamená. A John našel lásku u někoho, u koho by ji nejspíš nikdy předtím nehledal. Děkuji moc za překlad, jsi prostě úžasná 🙂

    1. miamam napsal:

      Já prostě věděla, že je to super povídka na překlad (až na ty slash chvilky…). 🙂 Děkuji, ty jsi taky úžasná, že sem pořád chodíš a čteš a píšeš 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s