Intermezzo s lebkou

Cože? Dva příspěvky v jeden den? Jsem nějaká štědrá… 😛 Jenže tohle prostě muselo ven. A pak rovnou sem. Chvíli jsem uvažovala, že vám to sem pověsím až v neděli, ale víkend je teprve před námi, tak proč si (vám) neudělat malou radost navíc. (Aspoň doufám :D)

Varování číslo jedna: pokud máte chmurnou náladu, nečtěte to, nebo je dost pravděpodobné, že vám bude ještě hůř.

(Ne, vážně, nevím, co to do mě vjelo… O.O)

A druhé podstatné varování: děj se odehrává těsně před S3E3 His Last Vow, pokud jste ten díl neviděli, nebude vám to dávat smysl.

Je po svatbě. John si žije svůj život a Sherlock je sám… Zbyla mu jen jeho „kamarádka“ lebka. Radil se s ní před tím, než Johna vůbec potkal. Tak si teď můžou zas dobře pokecat, ne? Nebo ne?…

Intermezzo s lebkou

Nepotřebuje ho. Vystačil si sám už dřív, proč by to teď nešlo?

Sherlock se otočil k lebce, kterou před několika hodinami položil do Johnova křesla. Stál u okna, smyčcem volně mával sem a tam, housle pod bradou, ale už hodnou chvíli na ně nehrál. Tváří se přiklonil k podbradku houslí, vyhledával jeho teplo, jako kdyby to byla něčí laskavá ruka. Když si uvědomil, co dělá, zamračil se a housle spěšně odložil do pouzdra.

„Nedívej se na mě tak hloupě. Každý po určité době podlehne rozmazlování,“ prohodil Sherlock k lebce, mrknul po ní a znovu se podíval zpět na pouzdro, zacvaknul jej. Narovnal se, otočil se zády k oknu a naklonil hlavu do strany, jako by poslouchal. Pak si odfrkl.

„Jistě že se mě nijak zvlášť nedotýkal. Byla jsi tu s námi, ne? Většina věcí se odehrává v téhle místnosti, dobře víš, že k ničemu nedošlo,“ řekl a vystrčil bradu vpřed, jako by snad lebka měla každou chvíli něco namítnout.

Prázdné oční důlky ho klidně pozorovaly.

Sherlock sevřel rty a uhnul pohledem. Přistižen.

„Já vím,“ zamumlal. „Využil jsem toho. Jednou.“ Mrknul po lebce. Její mlčení si vyložil jako nesouhlas. „Nebo dvakrát,“ řekl tiše a zhoupnul se na špičkách prstů u nohou. Lebka mlčela dál.

„No dobře! Několikrát, spokojená?! On ale stejně spal, rozvalený na gauči, neměl tušení, že se k němu tak…“

Lísám – to bylo slovo, které nechtěl vypustit z úst. Nejlépe vystihovalo, co vlastně dělal, když John několikrát vyčerpaně usnul před televizí.

Sherlock zlostně rozhodil ruce a několika ráznými kroky přešel ke křeslu, které bývalo Johnovo, teď na něj jen padal prach. Nikdo v něm už skoro měsíc neseděl.

„Dvacet sedm dní,“ řekl Sherlock. Klekl si na zem, zkřížil ruce a lokty se opřel o Johnovo křeslo, ve kterém teď seděla jen lebka. Byla natočená do strany, aby dobře viděla na okno. Sherlock natáhl jednu ruku a trochu ji pootočil, aby se dívala přímo na něj, pak znovu zkřížil ruce a bradou se o ně opřel.

„Nepočítám to!“ namítl zamračeně po chvíli ticha. „Prostě jsem si teď uvědomil, že už je to dvacet sedm dní od doby, kdy jsem ho viděl naposledy.“

Sklonil pohled stranou, očima studoval textilii čalounění, zašlou a odřenou.

„Nemá čas. Má těhotnou ženu, lékařskou praxi, pořád se ještě zabydlují v tom novém domě. S novými okenicemi, novou podlahou, novým zařízením. Pravděpodobně zařizují dětský pokoj – jistě, to je ten hnízdící instinkt,“ pronesl Sherlock zamyšleně. Očima sklouznul k lebce.

„Co ty o tom víš?“ zeptal se tiše.

„I kdybys někdy měla děti, stejně bych to podle tvojí lebky nedokázal zjistit,“ zamručel nespokojeně. Pak se mu rozsvítily oči. „Nebo! Mohl bych vlastně prozkoumat tvoje zuby a potom -“ Odmlčel se, protože lebka mu skočila do řeči.

Na to zapomeň.

Sherlock se zamračil, přimhouřil oči.

„Vrátil bych je zpátky. Ty zuby.“

Zničíš je. Něčím je poleptáš, a i kdybys je pak vrátil na původní místo, nebylo by to ono.

„Jsi jenom lebka. Co uděláš, abys mě zastavila?“ zeptal se Sherlock temně.

Lebka neodpověděla.

Jestli mi vylomíš zuby, do smrti tě nebudu poslouchat.

Sherlock zamrkal, pak zvrátil hlavu a hlasitě se zasmál.

Na schodech se ozvaly kroky, paní Hudsonová nejspíš nese čaj – ano, slabé cinkání servisu. Zaťukání na dveře –

„Sherlocku?“ Ani nečekala na odpověď, otevřela dveře a vešla dovnitř. Všimla si, jak Sherlock klečí před křeslem, dívá se na ni a usmívá se; před chvílí ještě slyšela, jak se zasmál. Usmála se také, ale když si všimla lebky, co byla uvelebená v křesle, smích jí poněkud zamrzl na rtech.

„Ach, neměl bys být tak blízko k té…“ položila servis na stůl, prstem jedné ruky zakroužila směrem k lebce, a usilovně se snažila nemyslet na slovo ohavnost.

Sherlock mlaskl jazykem o patro, vstal a oprášil si kolena pyžamových kalhot.

„Měl by ses dát trochu do pořádku, drahoušku,“ prohodila paní Hudsonová, zatímco mu nalila čaj do šálku a zamíchala do něj cukr. „Kdyby se tu objevil nějaký klient,“ dodala a rozhlédla se po místnosti.

Uklízela tu před třemi dny a za tu dobu by předsvatební Sherlock zvládl udělat nepořádek, ale tenhle posvatební Sherlock se snad ničeho ani nedotkl. Píchlo ji u srdce, když si uvědomila, že Sherlock nejspíš celé dny nedělá nic, jen hraje na housle a mluví s lebkou.

„Byla tu ta tvoje slečna,“ řekla paní Hudsonová a tentokrát se ani nenamáhala skrývat despekt. Ta holka se k Sherlockovi prostě nehodila, kdyby někoho zajímal její názor.

„Nejsem doma. Ale zítra už možná budu,“ odpověděl s povzdechem Sherlock, usrkl čaje a položil ho zpět na podnos. Budu muset, pomyslel si ještě. Nemohl teď Janine zanedbávat, už brzy ji bude potřebovat.

Paní Hudsonová přikývla, už už se otáčela k odchodu, ale nakonec si to ještě rozmyslela, natáhla ruku k Sherlockovi a dlaní ho pohladila po zarostlé tváři. Tichounce mlaskla.

„Vážně, Sherlocku, takhle by ses mu vůbec nelíbil,“ řekla, jemně ho popleskala a odešla. Sherlock zaraženě stál uprostřed obýváku a díval se na vychládající čaj na stole.

Má pravdu.

„Co ty o tom víš?“ obrátil se k ní Sherlock nazlobeně, došel ke svému křeslu a svalil se do něj, nohy natažené, ruce rozhozené do stran, hlavu opřenou o nízkou opěrku, zíral do stropu.

Jsem ty. V mnoha směrech. Jistě, že o tom něco vím. Taky vím, že by ses měl najíst a napít, vypadáš hrozně. Umyj si vlasy. Vlastně se umyj celý. Nemám nos, ale umím celkem dobře odhadnout, že nevoníš.

„Musím tam zas jít. Potřebuju vypadat přesvědčivě,“ mávnul Sherlock jednou rukou.

Lebka mlčela. Atmosféra v místnosti zhoustla.

Nepotřebuješ tam jít. Byl jsi tam včera. Můžeš tam jít zítra ráno.

„Dobře, tak jinak,“ Sherlock složil nohy pod sebe a plynulým pohybem se předklonil. Ruce na područkách sevřel a se zaťatými zuby se zlostně podíval na lebku. „Chci tam jít. Chci. Spokojená?“

Ticho.

Sherlock se ušklíbl a opřel se do křesla.

Ani ne. To, že tam chceš jít, přestože to není nutné, o něčem svědčí, že? Jak bych mohla být spokojená?

Sherlock zavrčel.

„Dneska tam přijde dealer. To vím jistě; jenže zítra tam třeba přijít nemusí a to tam zas bude Lucy, ta příhodná drbna, která by mě konečně už mohla napráskat novinářům.“ Sherlock začal poklepávat prsty v těkavém, proměnlivém rytmu.

Aha.

Sherlock zaklonil hlavu, pohled sklonil k lebce.

Není to kvůli tomu, co si myslíš,“ řekl rozhodně.

Jistě. Závislost vypadá jinak.

Sherlock přikývl a zavřel oči, dlouze se nadechl.

Závislost jsme viděli. Závislost známe. Roztěkanost. Nesoustředěnost. Neklidná mysl, víš? A taky tělo. Hlavně tělo, na něm je to snadno poznat. Chvěje se. Co říká tvoje tělo, hm?

Sherlock otevřel šokovaně oči, zadíval se na prsty bubnující do křesla, na nohy, co rychle podupávaly. Sevřel se mu žaludek. Přinutil se uklidnit, sevřel čelist, prudce zavřel oči.

„Dej mi pokoj. Mám to pod kontrolou.“

Ach, ty jeden idiote.

Sherlock se se zavrčením sklonil do strany, rukou tápal vedle křesla, než nahmatal polštář, prudce jej hodil na lebku před sebou.

-šíš – sl – dž. žš – hm.

Sherlock zamračeně zíral na polštář zakrývající lebku. Nebude ji odkrývat. Mele jen samé nesmysly. Nakonec ale tiše zaklel, předklonil se a odhodil polštář stranou.

„Co jsi říkala?“

Musíš promluvit s Johnem. Potřebuješ ho.

Sherlock se odvrátil stranou, kousnul se do rtu. V očích ho začalo pálit, rychle polykal přes rostoucí knedlík v krku. Zadíval se na lebku.

„Myslíš?“ Několikrát mrknul a pak se narovnal. „Ale potřebovat někoho je tak strašně… ubohé.“

Někoho potřebovat není ubohé.

„Pfha!“ Sherlock se štěkavě zasmál a slzy přetekly, jednou rukou je zlostně otřel a snažil se zastavit další. Vstal a začal přecházet sem a tam.

„Je to slabost!“ syknul podrážděně a popotáhl nosem, dlouhými kroky došel k oknu naproti dveřím.

Je to lidskost.

„Nepotřebuju to! …ho. Nepotřebuju ho! Proč bych taky měl? Byl jsem bez něj dva roky! A teď je to jenom měsíc -“

Dvacet sedm dní.

„- Není to ani měsíc,“ křiknul Sherlock a namířil prstem k lebce, „a chovám se jak nějaký… feťák… co mu chybí dávka.“ Sherlock se na okamžik zarazil, zadíval se na prsty u nohou.

Technicky vzato jsi přesně to. Ale místo toho, abys svoje závislosti pečlivě vybíral, vrhneš se do náruče té první, která tě naposled přivedla doslova na dlažbu. Ale to je ti jedno, co? Je ti jedno, že si potřebuješ žilami prohnat dávku. Jsi idiot.

Sherlockovi z očí sršely blesky. Prudce oddechoval, ruce sevřené v pěst, zíral na lebku.

Tohle ti nepřijde jako slabost. Ale přiznat si, že potřebuješ někoho, už slabost je? Prober se.

„Já ho kurva nepotřebuju,“ procedil Sherlock skrz zuby. „Nepotřebuju ani tenhle zatuchlý byt, ani tu pitomou husu, až na to, abych se konečně dostal do Magnussenovy kanceláře, nepotřebuju ani… Ani čaj –“ prudce se otočil, popadl tác s čajem a hodil ho na zeď, střepy se rozlétly na všechny strany a hnědá čajová skvrna se rozpíjela jen kousek vedle žlutavého smajlíku, „ani tebe,“ přiskočil ke křeslu, popadl lebku a rozmáchl se, hodil ji na gauč, až cvakly zuby. Pohledem propaloval červený, zašlý kus nábytku před sebou.

„Ani tohle zasraný křeslo,“ opřel se rukama o područky Johnova křesla, tlačil ho ke dveřím, naklonil ho do strany, aby s ním prošel a pak jej se zafuněním zvedl a dupal po schodech nahoru, kde bývala Johnova ložnice. Postavil ho před dveře do pokoje, kopnul do něj a posadil se na vrchní schod.

V přízemí se otevřely dveře.

„Sherlocku? Jsi v pořádku?“ zeptala se od schodů paní Hudsonová.

„Jestli jsem…“ zamumlal Sherlock a uchechtl se. Naklonil se k zábradlí. „Stěhuju nepotřebné krámy!“ prsknul a paní Hudsonová s mumláním a klapotem podpatků rychle odešla do svého bytu.

Sherlock se zády opřel o křeslo. Zalovil v kapse županu, vytáhl mobil. Chvíle soustředěného dýchání, musel se uklidnit. Vytočil Janine.

„Ahoj lásko!“ ozvalo se protáhlým, přihlouplým irským přízvukem. Sherlock skřípnul zuby a nadechl se.

„Ahoj krásko,“ zavrněl. „Už mám po případu, nechceš večer zajít na skleničku? A pak ke mně,“ dodal svůdným hlasem a Janine se zasmála.

„Máš štěstí, dneska můžu. A doufám, že ty budeš moct taky, protože jsi mě hodně zanedbával, Sherlocku Holmesi,“ zamumlala Janine koketně a Sherlock protočil oči.

„Vynahradím ti to. Mám čistě povlečenou postel. Ráno třeba bude potřebovat znovu nově povléknout.“

Janine se znovu krátce zasmála.

„To doufám. Tak v sedm?“

„Ano, miláčku. Vyzvednu tě,“ řekl Sherlock a zavěsil. Otráveně zamručel.

Tak. Potřeba lidského kontaktu bude pro dnešek uspokojena. A pak jí řekne, že musí naléhavě odejít, nechá ji u sebe přespat. Zatím si dojde pro více uspokojivou dávku a snad si při tom konečně pošpiní pověst.

K čertu s Johnem.

Advertisements

22 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Chůďátko moje malé, on je bez Johna takový ztracený…

  2. Sanasami napsal:

    ach no comment ……chce sa mi plakať …..to bolo smutné 😦 poor thing Sherlock

  3. Katy napsal:

    To bylo opravdu krasne… Jo, dovedu si představit ze takhle nějak Sherlock trávil svůj cas 😀 abys mě nechápala špatně – já mám Mary ráda, fakt ze jo. Ona je nejlepší žena, kterou by si John mohl přát (i když na konci třetí série jsem byla poněkud opačného názoru 😉 ) ale jde o to ze… Že je to žena 😀 ač je to nereálné, vždycky si budu přát, aby ti dva skončili spolu… 😀 no nic
    Bylo to zábavný i když svým způsobem taky vtipný… 😀
    Takže určitě paleč nahoru
    PS. I když to nijak nesouvisí, tak mě teď nějak napadlo… Na kdy plánuješ tu závěrečnou jednorazovku k TRTL???
    Katy

    1. miamam napsal:

      Jo, tohle já chápu, prostě do budoucna vidím Johna a Sherlocka, jak stárnou spolu… 🙂 Děkuju 😀 TRLT jsem začala překládat, pendluju teď mezi ní a mezi TtFtIB (haha :D), protože ta je smutná. Tak si TRLT zpravuju náladu :). Plánuju cca do dvou týdnů dokončit.

  4. afterhoney napsal:

    Tak úžasné. Nechápu jak jsi toto mohla vytvořit. No já vlastně nechápu jak by kdokoliv mohl vytvořit něco, co tak úžasně popisuje Sherlockův pohled na Johnovo manželství. Děkuji za krásnou povídku.

    1. miamam napsal:

      Já děkuju za krásný komentář 🙂

  5. Hanička napsal:

    Strašně krásně napsané…Děkuju 😉

  6. Terka napsal:

    Už aby tady byla 4.serie a Sherlock a John znovu spolu v Baker street. Vidět Sherlocka zlomeného a smutného mi rve srdce. Krásné okénko do Sherlockovy mysli, tahle povídka.
    PS: Janine se může jít vycpat 😀

  7. Julianne napsal:

    Úžasné….smutné…úžasné.
    Dlho som rozmyšlala, či to vôbec čítať, pretože mám mizernú náladu ale mne rozhovor s lebkou prišiel strašne komický. A čo sa týka Mary, má super charakter, je celkom fajn, (ked´ nema romantické scénky s Johnom)ale dúfam, že tam dlho nebude, pretože trochu (dosť) zavadzá. 🙂

    1. miamam napsal:

      No, ten rozhovor s lebkou nemohl být úplně smutný a srdcervoucí. Ani Sherlock sám sebe nebere tolik vážně, takže její přístup musel být logicky stejný :-P… Děkuju 🙂

  8. Helena napsal:

    Díky, že nejsem sama, kdo vnímá Mařenu jako víceméně rušivý element. Ale možná bych neřekla trucování; on se v tom Sherlock asi příšerně plácal, když mu nějaká taková… odloudila jeho nikdy nepřiznanou lásku. Musel si uvědomovat, že na tom nese svůj podíl viny, když byl pryč tak dlouho bez jediného slova (telefonem, SMS, e-mailem, dopisem, vzkazem přes Mycrofta), že tu bylo jisté riziko, že John nezůstane sám (v prvních dvou sériích neprojevoval zrovna sklon k monogamii). Ovšem že to vezme takovýhle obrat, to mu muselo vyrazit dech. A nemůže s tím nic dělat. Vůbec se mu nedivím, že se cítí tak mizerně, to je fakt na mašli.
    Poměr s Janine je ryze účelový, ‚pro případ cokoliv‘, že jo, ale ztráta Johna (doufejme jen dočasná), to je opravdu hrozně smutné. Je mi ho strašně líto, i když do očí bych si mu to říct netroufla, protože soucit je to poslední, o co by stál.

    1. miamam napsal:

      Mně Mary až tak nevadí. Už. (!) V duchu totiž odděluju některé části děje BBC Sherlocka od toho svýho „světa“, ve kterém tvořím johnlock. V té sérii mi Mary ohromně sedla, je to podle mě neuvěřitelně skvělá ženská a taky je na ní super, že svým způsobem žere vztah Johna a Sherlocka a ještě ho povzbuzuje. Má je oba pod palcem a díky tomu má u mě body 🙂 Nutno podotknout, že to, co jsme zjistili v posledním díle, do osudné chvíle netušila ani Amanda (kt. ji hraje), proto je první a druhý díl tak přesvědčivý. Ne, Mary mi nevadí, naopak si myslím, že i s touhle postavou se dá dost slušně pracovat ve prospěch johnlock, a taky je mi jasný, že až nějakým způsobem „odejde“ ze světa BBC Sherlock (ať už ji Moftiss zprovodí jakkoli), dost to obrečím. Chjo. :-/
      A k poslednímu odstavci – právě ta dočasná ztráta Johna mě v seriálu dost zabolela, to se toho opravdu tolik změnilo, že si John nenašel chvilku, aby za Sherlockem zašel? Možná to ještě zpracuju. Ty Johnovy motivy by mě vážně zajímaly. 😦 Nejdřív ta svatba, kde Sherlock skončí úplně sám, a potom ještě ta pecka se začátkem His Last Vow. Nějak mi teĎ Sherlockova samota přijde stejně smutná, jako ta Johnova za uplynulé dva roky.

      1. Malvína napsal:

        Spracuj to, prosím! A čo najskôr a nech to má moc a moc kapitol a nech pribúdajú každý deň, nech sa mám na čo tešiť keď ráno otvorím oči 🙂 áno, je to nereálne, ja viem… Píšeš naozaj úžasne, osobne sa mi najviac páčia poviedky ako Půlnoční alebo táto najnovšia – ehm, nepotrebujem tam proste sex… Hlavne teda je na nete množstvo poviedok, ktoré nemajú čo iné ponúknuť – Tvoje medzi ne nepatria.
        Dosť sledujem debaty o tretej sérii a rieši sa tam všetko možné aj nemožné, ale konečne niekto spomenul to, z čoho aj mne zostalo najviac smutno – John je zlatý, mám ho rada, ale… od čoho sú najlepší priatelia? Aby si povedali: až ti bude mizerne a budeš mať blbé myšlienky, zavolaj? No nech sa nehnevá, ale to prehnal :-/
        Dotlko sa ma to za Sherlocka, pretože tiež mám blízku osobu, ktorej diagnóza má niečo spoločné so sociálnymi vzťahmi a je mi za tie roky úplne jasné, že práve vtedy nezavolá. Ja som tu od toho, aby som volala a nedovolila, aby sa cítila, hm, ako Sherlock na začiatku posledného dielu… Ďakujem za priestor 😀

  9. Liss napsal:

    Ty nám teda dáváš! 🙂 Takhle nějak jsem si to představovala, když John objevil Sherlocka v tom drogovém doupěti. Možná šlo o případ, ale spíš mi to přišlo jako trucování. Že si bude dělat co chce, klidně i znovu fetovat. To stejné s Janine, celá ta situace mi přišla dost divná, až fyzicky odpuzující 😀 (jsem hrozná žárlivka :D) Prostě Sherlockovi John chybí víc, než by dokázal připustit, ale předpokládám, že se to ve 4 sérii změní, vždyť Mary tam nemůže být věčně.

    1. miamam napsal:

      Nemusíš být nijak zvlášť žárlivka, filmů s Bennym, kdy byla jeho postava do někoho zamilovaná, jsem už pár viděla, ale tady bylo podle jeho hraní vidět, že Sherlock zamilovaný není… Bylo mi fyzicky nepříjemný koukat na to, jak se „líbají“ na rozloučenou, Janine by mohla být kamarádka (jako na svatbě), ale v téhle povídce sdílím názor s paní Hudsonovou (a vlastně i se Sherlockem…) 😛 Děkuji 🙂

      1. Liss napsal:

        Já se bojím koukat na filmy, kde bude mít Benny nějaký milostný vztah (což je asi většina co? :D) Achjo, když byl mým idolem ještě Johnny Depp, tak u něj jsem to nějak zkousla, ale u Bena to asi fakt nepřežiju, jediný milostný filmový vztah který mu přeju je Sherlock s Johnem! 😀 :))

      2. miamam napsal:

        Ó to se ale připravuješ o hodně… Vážně, zkus to. 🙂 Johnlock to fakt neohrozí (jak můžeš vidět u mě)

  10. Malvína napsal:

    milá miamam, správne to chápem, že toto je Tvoja vlastná poviedka? Mám rada aj preklady, ale to čo napíšeš Ty… to je najlepšie z najlepšieho. Bez snahy Ti lichotiť, ako je možné, že niekto má takú fantáziu a navyše aj schopnosť dať to na papier tak čisté a dokonalé a … nemám slov. Ďakujem!

    1. miamam napsal:

      Ehm… Jak mám na tohle odpovědět, netuším… O.O J, tahle je moje vlastní. Ke zbytku tvého komentáře se nějak neumím vyjádřit, tak asi prostě… děkuju… 😀 ♥

  11. niktoska napsal:

    dnes dvojitá dávka 🙂 perfektné a absolútne uveriteľné a také Sherlockovské 🙂

    1. miamam napsal:

      hehe to jsem ráda 😀

  12. Eliška napsal:

    Krásné, smutné… a hlavně… lidské 🙂 Děkuju 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s