Deset stolků do tuctu: Sedmý

Tohle není vtipný. Ne, ani trochu… To je tak, když při psaní poslouchám soundtrack ke třetí sérii a nejvíc se bloknu u skladby, která podkresluje scénu s chybějícím vagónem podzemky a taky u skladby, kde Sherlock jede s Mary na motorce zachránit Johna… Pak to takhle dopadá!

Takže ti, kdož jste dosud četli tuhle povídku a zvykli jste si, že jde o něco lehkého a více méně humorného, vězte, že tenhle díl bude angsty. Nu což.

Pár poznámek je ještě pod článkem, až ho dočtete.

Sedmý.

Sherlock nemohl být psychicky připravený na následky stíhání jednoho hloupého dealera. Nic takového se za dobu, co s Johnem pobíhali londýnskými a jinými ulicemi, ještě nestalo.

Jenže jak se ukázalo, ten dealer nebyl zas až tak hloupý a taky byl celkem zdatný v útěku, takže John a Sherlock kvůli němu poškodili několik parkujících aut, jednu pouliční lampu a především zařízení vagónu na trati Londýn – Swindon – Bristol.

Kdyby nebylo nehybné postavy ležící na nemocničním lůžku, u něhož Sherlock seděl, nejspíš by měl z takového množství škod snad i škodolibou radost – nakonec to totiž bude Mycroft, kdo bude uklízet nepořádek, když to byl v první řadě on, kdo Sherlocka do toho případu zatáhl.

Jenže tu byla ta ležící postava a Sherlock neměl ani pomyšlení na bratrské rozepře. Palcem hladil Johnovu ruku a pak pomalu položil své čelo na kraj postele, poslouchal tiché pípání přístrojů, a doufal, že se John vůbec probere.

**

Henry Bells začal lézt Sherlockovi na nervy už ve chvíli, kdy mu jeho složku předhodil Mycroft na jídelní stůl, zatím co s Johnem snídali.

„Nemám zájem,“ zamumlal Sherlock otráveně, odstrčil složku stranou a věnoval se svojí snídani. Po předchozí noci si ji opravdu zasloužil, a jeho apetit vzrostl o to víc, když věděl, jak opečenou slaninou a míchanými vajíčky musí dráždit Mycrofta k nepříčetnosti. Mycroft se v bytě ukázal neohlášeně (jako obvykle), takže se vlastně nemusel nijak zvlášť trápit jeho reakcemi.

„Tak snadno se mě nezbavíš, bratře,“ řekl Mycroft tichým hlasem, ze kterého přímo odkapávala hrozba.

Sherlock se zamračil a zvedl svůj pohled ke stojícímu Mycroftovi.

„O co jde?“ zeptal se John s plnou pusou. Sherlock si potěšeně všiml, jak Mycroftovi nad tou nezdvořilostí cuknulo oko, pak si sám nabral na vidličku vajíčka a s přivřenýma očima vložil sousto do úst. Holmes starší nad tím přimhouřil oči a polkl, pak se otočil a přešel do obýváku.

Sherlock mrknul po Johnovi, který se uculoval. On prostě zbožňoval, jak byli v provokování Mycrofta sehraní!

„Jakmile otevřeš tu složku, Sherlocku, ujišťuji tě, že pochopíš.“ Mycroft zabodl deštník do koberce a otočil se čelem k nim. „Nicméně mám podezření, že Johnovi budeš muset pár věcí objasnit. V první řadě…“ Mycroft se odmlčel, když se Sherlock konečně natáhl po té složce, otevřel ji a s překvapeným výrazem se zadíval na fotku přišpendlenou k přednímu listu. „… Proč tohoto muže vůbec znáš. Ale jistě, John není žádný idiot, alespoň na škále srovnatelné s okolními sousedy, takže nejspíš mu to po pár řádcích textu dojde,“ dokončil Mycroft samolibě a když se John zamračil, zatvářil se neústupně.

„Henry… Bells,“ zamumlal John jméno, které si přečetl vzhůru nohama.

Sherlock se pak snažil s dokumentem odtáhnout, ale John byl rychlejší, složku mu vytrhl a s přísným výrazem, který namířil na oba bratry Holmesovy (jeden si zadumaně prohlížel svůj nehet, zatím co otáčel deštníkem sem a tam, a druhý rychle vstal a klidil se z Johnovy bezprostřední vzdálenosti.) se začetl do složky.

Obočí se mu stáhlo při poznámce o dealování kokainu, heroinu a jiných omamných látek.

Odkašlal si.

„Takže ty ho znáš,“ zeptal se John tiše a předstíral, že čte dál, protože se snažil zklidnit puls. „Nějakej starej kámoš z dob osvícení na univerzitě? Nebo až po tom, když tě Lestrade sebral z ulice?“ Otočil pár listů, ale další informace ze složky prakticky nevnímal.

„Pod tímhle jménem ho neznám, ne,“ připustil Sherlock po chvíli. „Ale vím, o koho jde. Proč jsi vlastně tady, Mycrofte? Pochybuji, že kvůli tomu, abys mi připomněl mou minulost,“ Sherlock se jednou rukou chopil smyčce, namířil jím na Mycrofta, který o krok couvnul. John odložil složku stranou, stejně se toho momentálně dozví víc z Sherlockových reakcí.

„Henry Bells se pustil do dalších věcí, které poněkud narušují mé plány. Tentokrát se jedná o něco docela jiného, než jen pofiderní obchodování v londýnském podsvětí. Je podezřelý z toho, že předávkoval svého… klienta, který byl čirou náhodou také členem parlamentu. Byl to dost vlivný muž, i přes své slabůstky.“ Johnovi překvapením vylítlo obočí – nazývat drogovou závislost slabůstkou? Pak se nediví, jaký postoj měl k drogám Sherlock, pokud je to všeobecný postoj k takovým látkám v rodině Holmesů.

„Jeho ztráta by možná nebyla až tak skličující, pokud by nebyl hlavním podpůrcem zákona o elektronických identifikačních kartách. Jeho slovo bylo velmi důležité,“ usmál se Mycroft svým typickým povýšeným způsobem na Johna.

„Hmm. Taková škoda. Elektronické karty, co budou sledovat každý pohyb Londýňanů, to je přesně to, co potřebujeme,“ řekl Sherlock kysele. „Byl předpokládám někým najatý. Ty chceš zjistit kým. A já to mám zjistit tak, že se mu připomenu jako starý známý,“ dodal mrtvolně.

John zamrkal a vypustil z pusy krátký úsměšek – tak to byl určitě vtip.

Jak se ticho vleklo, Johnův veselý výraz uvadal.

„No to…“ odfkrl, stále čekal na Mycrofta, až vyvrátí Sherlockovu domněnku. „To nemůžeš myslet vážně!“ Prudce vstal od stolu, automaticky přešel k Sherlockovi, stoupnul si mezi něj a Mycrofta, jako by ho snad měl bránit.

Mycroft pootevřel ústa a se znuděným výrazem si hluboce povzdechl. John potlačil nutkání smazat mu ten výraz z obličeje.

„Johne. Sherlock v tom nebude sám. Má tebe – a tebe taky využijeme. Starý známý by mohl být drobně podezřelý, vzhledem k poslednímu výstupu a následným potyčkám mezi místními dealery,“ Mycroft střelil pohledem po Sherlockovi a pak se opět zadíval na Johna. „Ovšem starý známý, který se jde usmířit a navíc přivede nového zákazníka, už je lepší možnost. Henry Bells je sice úskočný a výkonný podnikatel, ale na nový přísun peněz kývne, když mu jej zajistí právě jeho bývalý zákazník.“

„Neber to,“ otočil se John k Sherlockovi, výraz odhodlaný, z celého postoje vyzařovalo napětí. Sherlock ho klidně pozoroval a pak se beze slova otočil zády.

„Teď vás nechám, musím jít přece jen uklidnit ten nepořádek po našem bývalém Lordovi. Oficiálně ho posílám na nečekanou zdravotní dovolenou, než se ta věc vyřeší. Samozřejmě trvám na vaší diskrétnosti, nikdo nesmí vědět, že je ve skutečnosti mrtvý,“ podíval se ostře na Johna, který jen s otevřenou pusou těkal pohledem mezi Sherlockem a jeho neuvěřitelně nasíracím bratrem, kterého by momentálně s chutí prohodil oknem.

Něco z jeho výrazu musel Mycroft pochopit, protože se kvapně stáhl, popadl svůj kabát a bez dalšího slova odešel.

Ticho v místnosti houstlo. John chtěl říct několik jadrných věcí najednou, ale přinutil se uklidnit.

„Proč jsi to bral?“ zeptal se tiše. „To se tak těšíš, až se v rámci šťastného shledání s tvým bývalým dodavatelem zase sjedeš? A já se na to mám koukat, nebo co?!“ John zrychleně dýchal, snažil se zůstat klidný, zůstat klidný, zůstat kurva naprosto v klidu.

Sherlock pomalu odhrnul župan stranou, aby si strčil ruce do kapes kalhot, sklonil hlavu a pak se konečně otočil k Johnovi. Několikrát si promnul rty, než se na něj podíval.

„Mám šanci ho potopit. A to taky udělám. A budu rád, když mi s tím pomůžeš, protože…“ krátce se nadechl, „protože nejspíš potřebuju, abys mi s tím pomohl. Tam, kde jsem byl, jsem se dostal vlastní vinou, to nepopírám. Ale Bells se postaral o to, abych byl na dně. Proto to Mycroft předhodil mně, mohl to dát na starost někomu ze svých lidí. Sám má zájem na tom, abych Bellsovi poskytl podobný konec, jaký on před lety naservíroval mně.“

John by raději nepřemýšlel o tom, co to všechno mohlo znamenat. Ale sám pár feťáků znal, ani vojákům se závislosti nevyhýbaly, v některých táborech víc než v jiných, drogy byly prostě všude. Lidi, co to svinstvo prodávali, z toho měli balík peněz, narůstající klientelu, ale jinak jim byli všichni ukradení.

Sherlock uměl často přehánět, jenže tohle dno, o kterém se zmínil, mělo hořkou pachuť bezmoci. Jako by zahrál na Johnovu strunu – John ho potřeboval chránit a udělá pro to cokoli. I kdyby to měla být ochrana před vlastní minulostí, John Sherlockovi musí pomoct.

„Co si jako myslíš, že budu dělat?“ zeptal se hrozivě. Udělal krok vpřed, pak druhý. Sherlock se nepatrně zaklonil, obezřetně jej pozoroval. „Myslíš, že budu sedět doma a usrkávat čaj, koukat na telku, zatím co ty půjdeš honit duchy ze svojí minulosti? To bych ale vlastně mohl, že jo? Sám víš, jak děsně mě jakýkoli drogy odpuzujou. Dělá se mi fyzicky zle z pomyšlení, že bys byl na něčem takovým,“ John pozvedl obočí a pokýval hlavou, Sherlock polkl. John udělal dalších pár kroků, až stál přímo před ním.

„Chápu. Nějak si poradím,“ řekl Sherlock sklesle a překvapeně zamrkal, když ho John vzal za bradu a palcem pohladil jeho rty.

„Jsi idiot. Jasně, že ti pomůžu. Myslíš, že tě nechám samotnýho kdekoli blízko takovýho svinstva?“ zeptal se John a mírně se usmál. Ne, ani trochu se netěšil na řešení takového případu, to by radši viděl Sherlocka nad řádkou mrtvol, ale o démonech sám něco věděl.

Sherlock se uvolnil a usmál.

„Hra začíná,“ řekl tiše.

„Až potom,“ zavrtěl John hlavou, přitáhl si Sherlocka k sobě a políbil ho.

**

Někdo mu položil ruku na rameno, prudce se narovnal a mrkal, jak se snažil probrat z neklidného spánku.

„Pane Holmesi,“ ozval se ženský hlas. Sestřička. „Nechala jsem vám sem přemístit lůžko. Odpočiňte si.“

Sherlock se rozhlédl, postel u okna, moc daleko od Johna, a co John? Pohledem sklouznul k nehybné postavě před sebou… K monitorům… K ruce, kterou ještě pořád držel ve své. Žádná změna.

Sestra ještě pořád stála za ním, podíval se na ni – jedna část jeho mysli si maně uvědomila, že se o ní ani nesnaží dedukovat, ale to teď bylo nepodstatné – usmála se. Přívětivě, konejšivě. Musel být opravdu hodně mimo, když ho takový projev citů od cizího člověka ani nerozčílil.

„Je moc daleko,“ posoudil vzdálenost nového lůžka od toho Johnova. Poposedl na židli, přes jejíž čalounění ho tlačily šrouby zezadu do stehen, ale nevšímal si toho.

„Můžeme to dát kousek stranou, vejdete se,“ řekla pak zamyšleně sestra. Nato Sherlock vstal a začal manipulovat s postelí blíž k Johnově, co chvíli po něm střelil pohledem, jestli se přece jen neprobudí – ale nic.

Sestra odsunula monitory kousek stranou, další lůžko se vedle toho Johnova vešlo jen tak tak, ale nakonec si Sherlock mohl lehnout a znovu vzít jeho dlaň do ruky, díval se na Johnův obličej z profilu, a bylo to skoro jako by se probudili doma vedle sebe. Skoro.

Sestra zkontrolovala zařízení a potichu odešla.

**

„Nadběhneme jim, tudy!“ křiknul Sherlock přes rameno, John běžel kousek za ním. Bells a jeho společník Hammond, dva lidi, kteří krom decimování místní populace dostali na starost ještě teď už zesnulého Lorda a jeho dva přátele ze sněmovny. Zdálo se, že znají Londýn přinejmenším tak dobře, jako sám Sherlock, který zavrčel, když je ztratili z dohledu.

„Kam zmizeli?“ otáčel se John na místě, rozhlížel se, i po střechách, ale nikde je neviděl. Sherlock ho popadl za rukáv, škubnul s ním do strany a John se otočil, zadíval se směrem, kam Sherlock ukazoval druhou rukou. Pod jedním oprýskaným autem, které v téhle ulici stálo už nejspíš velmi dlouho, byla kanalizační vpusť, víko ale chybělo.

„To snad ne,“ zafuněl John nespokojeně, ale lezl rychle za Sherlockem, který se plazil pod autem. John vklouzl do temného otvoru a málem uklouzl na vlhkých šprušlích. Zespodu se ozval dusot a po chvilce i zvuk, jak Sherlock seskočil a dopadl oběma nohama na zem.

„Dělej, Johne!“ sykl nad sebe, ale to už byl John skoro dole, seskočil a stočil pohled doleva, doprava – zvuk se tu podivně tříštil, nebylo dost dobře poznat, odkud se ozývá Hammondův a Bellsův dusot.

„Musíme se rozdělit,“ zamumlal Sherlock nespokojeně a posvítil svojí malou baterkou na jeden konec tunelu.

„Sherlocku, to fakt není dobrej nápad. Může tu být cokoli,“ John vytáhl z bundy i svoji svítilnu, zapnul ji a zadíval se na Sherlocka.

„Tamhle!“ houknul najednou Sherlock a rozeběhli se doleva, chodbou, která se stáčela a rozšiřovala, nakonec byla tak široká, jako nějaká ulice. Ústily do ní další vpustě, většina z nich nebyla tak prostorná, aby jimi někdo pohodlně běžel.

„Jsme pod Trafalgarským náměstím,“ šeptnul Sherlock.

„Kudy teď?“ John těkal pohledem mezi tunely, kterými možná mohl proběhnout člověk. Něco se pohnulo v jednom tunelu, stíny, potom se ozvaly rychlé čvachtavé zvuky, jak někdo utíkal od nich. „Tamhle,“ ukázal na něj, ale to už Sherlock vyrazil.

Přestože utíkali docela rychle, nedohonili je – chodba před nimi náhle končila, žebřík nahoru a další odstrčený poklop. Vylezli nahoru a stáli přímo před nádražím Charing Cross. Ve tři ráno tu byl opravdu malý provoz, až na pár hloučků postávajích opodál tu nebyl nikdo, kdo by přitahoval pozornost.

„Nádraží,“ prohodil Sherlock. John udýchaně přikývl a znovu běželi, nemuseli ale utíkat daleko a taky fakt, že se z nádraží ozvalo, který vlak bude za chvíli odjíždět, jim pomohl se rozhodnout, kam dál.

„Nastupují do vlaku!“ křiknul John, Bellse by teď bezpečně poznal kdekoli, i za tak mizerného osvětlení, jako bylo na nástupišti.

Poslední výzva k nástupu do vlaku do Bristolu, John s Sherlockem ještě stihli naskočit, než se vlak pomalu rozjel.

„Kupé. Musíme dopředu,“ Sherlock si to namířil k přední části vlaku, rázoval dlouhými kroky.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se John a pospíchal za ním.

„Budou se chtít zamknout, nebo využít kupé k tomu, aby nás přepadli,“ ucedil Sherlock.

Prošli dvěma vagóny, než se dostali k tomu s kupé. Vlak už uháněl nocí a John velmi doufal, že v blízké době nehodlá nikde zastavovat.

Sherlock se zarazil na začátku uličky, podíval se na Johna a přikývl. John sevřel rty a vytáhl svůj SIG Sauer, odjistil a vyšel první, bokem pomalu procházel vpřed, zbraň připravenou u ramene. Cítil, jak se mu zpomaluje tep, mocné, ale chladné srdce hnalo ledovou krev jeho tělem, každou chvílí čekal útok. Sherlock šel kousek za ním, co chvíli se ohlížel, kdyby přece jen někdo přicházel z druhé strany. John se zastavil kousek od kupé, které bylo zavřené a mělo zatažený závěs.

Sherlock si toho samozřejmě všiml. John se mírně přikrčil a stoupnul si k madlu od dveří. Přikývl. Sherlock popadl madlo a prudce zatáhl. Mohly být zamčené, ale nebyly. Dveře sjely na stranu, John napřáhl ruce, ve kterých pevně svíral SIG a namířil do kupé.

Bylo prázdné.

Zprava se ozval dupot. John se rychle otočil.

„Stůj!“ křiknul na Hammonda, který utíkal uličkou. Hammond už byl na konci chodby u přepážky oddělující prostor mezi východem z vagonu a přechodem mezi jednotlivými vagóny. Ohlédl se a John uviděl, že má zbraň. Jakmile ji Hammond zvedl, John vystřelil a Hammond se skácel na zem, vrčel a prskal bolestí, John ho zasáhl vysoko do stehna.

Sherlock se tlačil uličkou před Johna, ten ho ale stáhl znovu za sebe.

„Nevim, kde skončila ta zbraň, drž se za mnou!“ Spěšnými kroky vyrazil vpřed k Hammondovi a úplně zapomněl, že jde kolem několika otevřených kupé a že je tu pořád nebezpečí, že se z některého z nich vynoří Bells.

Což se stalo.

John byl několik kroků před Sherlockem a postupoval vpřed, Hammonda nespouštěl z očí. V tu chvíli z jednoho kupé vyskočil Bells, přímo na Sherlocka. Vrazil mu pěstí, až se Sherlock zapotácel, přistál na stěně a omámeně mrkal. John se rychle otočil zpátky, aby Sherlocka bránil. Bells na něj už čekal, ramenem naběhl do jeho trupu, prudce ho natlačil na stěnu a rychlým pohybem zaútočil na jeho krk, John ucítil krátké ostré bodnutí. Pak se pokusil Johna strčit Sherlockovi do cesty, nemusel se ani moc snažit, John se s překvapeným zamumláním svezl podél stěny na zem.

„Johne!“ Sherlock se k Johnovi vyděšeně sklonil, ale ten jen mával rukou směrem, kam utíkal Bells.

„Bež… Běž za ním! Nic mi není,“ John pevně stiskl oční víčka a zatřásl hlavou, pomalu zamrkal a přitáhl nohy k sobě, snažil se vstát. Sherlock mu krátce stiskl rameno, vzal mu zbraň z rukou, vyběhl za Bellsem.

„Stůj! Nebo přísahám,“ zahřměl Sherlockův hlas a Bells se skoro na místě zastavil, hrudník se mu zdvihal, jak mocně oddechoval. Byl ještě moc daleko od Hammonda, nestačil se dostat k jeho zbrani, ať už ležela kdekoliv. Hammond slabě chrčel, ležel v kaluži vlastní krve a rukou tápal kolem sebe, než omdlel. Bells se otočil, ruce zvedl nad hlavu, a škodolibě se usmíval.

Sherlock k němu došel, zbraň připravenou před sebou, čekal nějaký úskok, že mu ji Bells nějak zkusí vyrazit z ruky, ale Bells jen stál a teď se tiše uchechtl.

„Sherlocku,“ řekl jakoby pobaveně. „Ty jsi byl ve své době docela odolný. Dneska tu stojíš přede mnou, zdravej jak rybka. Ale tvůj teplej kámoš asi v celém svém životě maximálně hulil tak trávu, co? Jak asi zvládne stejný koktejl, který tebe před pár lety nechal na chodníku?“ Olízl si rty a uhnul pohledem stranou, někam k místu, kde se měl John už dávno postavit na nohy.

Sherlock pootevřel ústa, automaticky se podíval za Johnem, který nehnutě ležel na zemi, zkroucený v nepřirozené poloze.

Bells ho chytil za zápěstí a uhnul s nimi stranou, jak Sherlock stiskl spoušť. Kulka prolétla stěnou kupé. Bells ho zatlačil dovnitř, snažil se hlaveň otočit na Sherlocka, ale Sherlock mu zezadu podrazil nohy. Bells se ho držel pevně, při pádu je oba strhnul na zem.

Zbraň teď byla mezi nimi, hlavní do strany.

Bells vyrazil hlavou nahoru a narazill svým čelem do Sherlockova nosu. Sherlockovi se zatmělo před očima, na chvilku povolil své sevření a to stačilo Bellsovi k tomu, aby mu pistoli sebral. Sherlock zatřásl hlavou, nesmíš omdlít! Studená hlaveň se mu opřela zespodu čelisti, Sherlock strnul.

„Tak. A co teď? Mám tady vymalovat tím tvým nadaným mozkem, co?“ zasyčel Bells vztekle. „Mám fakt sto chutí to udělat. Slez ze mě,“ štěknul. Sherlock omámeně vstával, bolest v nose poněkud otupěla, jak se na ni jeho mysl snažila zapomenout. Bells už se taky zvedal na nohy, nespouštěl z něj oči, zbraň namířenou.

„Ale víš co, nerad bych si špinil ruce,“ řekl po chvilce, stoupnul si na sedačku a kývnul hlavou k oknu.

„Ruce nad sebe. Chci vidět, jak se dotýkáš stropu, blbče. Nic nezkoušej a koukej jít k oknu.“

Sherlock poslechl, na okamžik si představil, jak na Bellse zaútočí, ale nedopadlo by to dobře.

„Teď to okno otevři. Proletíš se.“

Sherlock zaváhal, ale pomalu otevřel okno, do kupé se dostal studený vzduch zvenku, vítr rozevlál závěsy, zvuk kol uhánějících po kolejích mohutně zesílil.

„Henry! Henry… Kurva pomoz mi!“ Hammond se zjevně znovu probral. Bells sebou trhnul a to Sherlockovi stačilo, jeho pozornost teď byla očividně jinde. Rozmáchl se a hranou dlaně udeřil Bellse do zápěstí, který s bolestným zašklebením sklonil zbraň a vystřelil. Sherlock v sobě našel veškerý vztek k tomuhle monstru, ještě víc umocněný faktem, že John leží někde v uličce a potřebuje rychlou pomoc. Strhnul Bellse ze sedačky na podlahu, ten jen klopýtl, ale neupadl. Sherlock mu vykopl pistoli z ruky, popadl ho za bundu a se zavrčením se prudce otočil a hodil Bellse na okno. Bells ani nestačil zařvat bolestí, hlavou se udeřil o hliníkový předěl okna a ta rána by ho nejspíš sama stačila poslat do bezvědomí. Sherlock jej ale popadl za vlasy a praštil jeho hlavou o odkládací stoleček, a ještě jednou, a znovu, než stolek se zapraštěním upadl z konzole a Bells se pak svezl na zem.

Sherlock zamrkal, ohlédl se, sebral zbraň a vykoukl do uličky, Hammond se plazil směrem k nim, nejspíš slyšel rvačku. Pistoli měl v ruce, ale než stačil na Sherlocka zamířit, Sherlock po něm střelil a tentokrát už Hammond nevstane. Hlava mu se zaduněním klesla na zem, z dírky v čele vytékala krev.

Sherlock pak rychle doběhl k Johnovi, který se ani nehnul, nereagoval. Sherlock ho položil na zem, až ležel na boku. Roztržitě ho hladil dlaní po tváři pokryté příliš studeným potem, Johnovi z úst vytékala pěna, oči v sloup. Ach, kurva!

Sherlock rozechvěle vytáhl mobil z kapsy svého kabátu, téměř mu vypadl z třesoucích se prstů, vytočil číslo, zvedni to, zvedni to!

„Doufám, že je to důležité,“ ozvalo se rozespale.

„Pomoc…“ zachrčel Sherlock a nepřestával jednou rukou hladit Johna po čele, cuchal mu vlasy. John jen tiše ležel, Sherlockův dotyk nevnímal. „Předávkovali Johna…  My, pomoz mi…“ řekl Sherlock chvějícím se hlasem.

Šokované ticho. Pak se ozvalo šustění, překotné dýchání, Mycroft rychle vstal a někam běžel.

„Pošlu ti pomoc. Vydrž, Sherlocku. Vydrž,“ řekl pevně Mycroft a zavěsil. Sherlock upustil telefon na podlahu a oběma rukama vzal do dlaní Johnův bledý obličej. Podruhé v životě se modlil za něčí život. Snad to tentokrát bude úspěšnější než posledně.

**

Čtvrtý den v nemocnici. Sherlock se za tu dobu neholil a nepřevlékal, neviděl důvod. Několikrát se tu objevil Mycroft a přestože měl Sherlock zpočátku chuť ho několika ostrými slovy ponížit a vyprovodit, nakonec to neudělal. John byl v kómatu, ale jen díky Mycroftovi byl vůbec naživu.

Navíc Mycroftovy návštěvy nebyly nijak zvlášť iritující. Prostě přišel, chvíli pobyl v blízkosti svého bratra, a pak zas tiše odešel.

Čtyři dny, pane bože, a Sherlockovi to připadalo jako měsíce.

Téměř nehybně seděl nebo ležel vedle Johna, vzdaloval se od něj jen ve chvílích, kdy už nebylo zbytí.

Jako třeba teď.

Sherlock syčivě zaklel a prudce vstal, vyběhl k toaletě. Rychle si ulevil, svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem jen letmo prohlédl, zíral na něj nějaký cizí člověk. Ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo, jestli se John vůbec probudí.

Z pokoje se ozval alarm.

Sherlock zalapal po dechu, otočil se a vyběhl z koupelny.

Srdce prudce bilo, hnalo adrenalin celým Sherlockovým tělem; chytil se veřejí, až klouby prstů zbělely, vytřeštěně zíral k posteli před ním, pak na monitory, které ukazovaly údaje, kterým příliš nerozuměl, přes jeho dosavadní otupělost si nedokázal vybavit, co vlastně ukazovaly předtím, krucinál! Z chodby přiběhly dvě sestry, jedna se vrhla k monitorům, ztišila alarm, druhá stála nad Johnem a usmívala se…

Usmívala se?

Sherlock udělal jeden krok, druhý, pak několik dalších, klopýtl, když se mu podlomila kolena – John měl pootevřené oči, pomalu mrkal, pohled otupělý. Ale probral se.

Sherlock se nějakým zázrakem dostal k posteli, vylezl na svoje lůžko a klekl si nad Johna, ruku váhavě přibližoval k Johnovu obličeji –

John zavřel oči. Otevřel je. Usmál se. Slabě, vyčerpaně, ale přece.

Sherlock z něj nespouštěl oči, krátce se zasmál a popotáhl, uvědomil si, že mu tečou slzy, znovu se zasmál. Sklonil se a políbil Johna na čelo, někdo na něj mluvil, ale on to nevnímal, protože to nejdůležitější, na co právě upínal svou veškerou pozornost, leželo před ním.

John.

Probral se.

***

Pár poznámek:

a) nehledala jsem vlakové spoje z Londýna. Podívala jsem se na googlemapu a prostě se to nějak naskytlo.

b) proboha doufám, že tohle nečte nějaká lékařsky vzdělaná osoba – pokud ano, předem se omlouvám :-))

c) „… My, pomoz mi…“ to oslovení není překlep, možná jste na to už někde narazili. Ve třetí sérii Mycrofta přezdí na Mikea, ale ve světě ff občas narazím na tuhle zdrobnělinu, často se vztahuje k dobám, kdy byli s Sherlockem ještě děti a nějaké větší nesváry mezi nimi ještě neexistovaly.

d) pane bože, fakt doufám, že vám to nebude připadat jako úplná hámotina a že se vám to snad aspoň trochu líbilo. Nikdy jsem nepsala akční scény, jako třeba tu ve vlaku, tak snad to nebylo tak děsné, jak se mi to momentálně zdá. Taky doufám, že další díl nebude tak dramatický… 🙂

Předchozí

Reklamy

16 komentářů Přidejte váš

  1. Alissea napsal:

    Nakonec to vypadá, že kvůli tvým povídkám se stávám závislá na dalším fandomu. Sic miluji Severuse Snape, Sherlock si mě získal naprosto bezmezně 🙂 děkuji ti :-*

    1. miamam napsal:

      Vítej v klubu! 😀 Taky jsem dlouho četla HP povídky, ale poslední dobou jsem převážně do Sherlocka. 🙂 Děkuji ♥

  2. kamivon napsal:

    je to FF, kdo by se šťoural v realiích 🙂
    krásná povídka
    díky

  3. Domča napsal:

    Úžasne,krásne, napínavé a takto by som mohla pokračovať ešte dlho. Jedným slovom perfektné. 🙂

  4. Katy napsal:

    Hámotina? Ani omylem. To bylo…. Prostě bomba 🙂 a moc to děkuju za… však víš… Za krytí mojí tak trochu neschopnosti 😉 a že to bylo úžasné

  5. Malvína napsal:

    Poviedok týkajúcich sa Sherlockovej minulosti nikdy nie je dosť! Mimochodom, určite vieš niečo viac o jeho temnom období, občas to tak nenápadne spomenieš… Nemohli by sme sa o tom viac dozvedieť aj my? 🙂

    1. miamam napsal:

      Ach! Jistě že toho z temných dob vím hodně!… Nosím toho v hlavě SPOUSTU, ovšem kdy se to všechno dostane na papír…ehm, spíš do kompu… :-S Dělám na čtyřech věcech, takže se rozhodně nechystám začínat další, nesnáším nedodělané projekty. 😛

  6. Sanasami napsal:

    nááááááááááááádhera to bolo božskééééé som rada, že sa John prebral naozaj úžasnééééé ………….krááása pokračkoooooo

    1. miamam napsal:

      hahaha… Já z těch tvých výlevů nemůžu 😀 Tak tohle byl teprve sedmý z deseti, že… B-)

  7. Helena napsal:

    Jen ať je další díl zase dramatický, čte se to jedním dechem. A když to nakonec dobře dopadne, tak je to úplně bezva. Jen houšť a větší kapky!

    1. miamam napsal:

      Kdy naprší příště, fakt netuším 😀 Ale díky 🙂

  8. Liss napsal:

    Líbilo by se mi to jako samostatná povídka, je to opravdu netypické, příliš temné na Deset stolků. Je to ale napsané velmi poutavě a smutně, ještě že ten konec vypadá na happy-end 🙂 Doufám, že další kapitolu uděláš veselejší, ony sice ty depresivní patří k životu též, ale každý chce víc štěstí než smutku 🙂 Jinak já ze soundtracku nejvíc prožívám Readberda, The lie in Leinster Gardens, Addicted to a certain lifestyle a Sherlockovo svatební sólo, spolehlivě mě to rozbrečí (jsem hrozná cíťa a doufám, že nejsem sama :D)

  9. Saku-chan napsal:

    Ne, ne, ne :3 Mně se to zdá naprosto skvělý! Ten popis v tom vlaku… já myslela, že umřu! XD Stejně ten konec byl nejnapínavější. Bála jsem se, že John už nebude! Á takový šoky před spaním. Fakt hezky napsaný. Moc se mi to líbilo a máš štěstí, že to dopadlo dobře! :3

    1. miamam napsal:

      Já nemám žaludek na špatný konce… 😛 😉 Díky

  10. Eliška napsal:

    Jaká hámotina?? To bylo tak strašně pěkný :-)) Ta mycroftova zdrobnělina tam úžnasně sedla, bylo to dojemný, přesně tak akorát 🙂 Číst o tom, jak mají jeden o druhého starost, je prostě balzám na duši, zvlášť, když je to tak krásně napsaný 🙂 Děkuju 🙂

    1. miamam napsal:

      Já děkuju o.o Taky mám ráda ty vzácné krátké chvilky, kdy zapomenou na to, že se vlastně moc nesnesou. 😛

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s