Tvůj celý svět: kapitola 7.

Ahoj, tak jsem tu (s mírným zpožděním) s další kapitolou. Měla jsem pro vás připravený úžasný a obsáhlý odstavec plný výmluv proč a zač tomu tak je, ale ve výsledku nakonec stejně vyznělo jen jedno: nestíhala jsem. 😀

Takže teď se tu hlásím se sedmou kapitolou. Nejsem s ní právě nejspokojenější, ale můžete se těšit na dost razantní změnu Sherlockova názoru. A ke konci se události konečně začnou ubírat správným směrem.

Obrovské poděkování vám všem, co jste na mě nezapomněli. Liss, KalamityJane, Salazaret, Saku-chan, Domča, aftrehoney, Sanasami, Terka, Hanička, niktoska, kamivon

Díky a dejte se do čtení 😉

Katy

Kapitola 7.

Mělo by to být tak těžké?

Sherlock ležel v posteli a uvažoval o naprostém selhání svého posledního plánu.

Koho by napadlo, že John může být tak směšně tvrdohlavý?

John, který jel přes půlku Londýna, jen aby za něj napsal esemesku. John, který se vzdal své práce i přítelkyně, aby se o něj mohl postarat. John, který pro něj už tolikrát riskoval svůj život i končetiny, a který zastřelil muže, aby mu zachránil život, proboha.

John, který ho nepochybně chtěl a možná i miloval. Ten samý John, který ho teď tak neústupně odmítal ‚využít‘.

Sherlock se převalil a praštil rukou do polštářů. Z druhé strany postele se ozvalo zamručení. Z druhé strany Velké polštářové zdi, aby byl přesný.

Je pravda, že Sherlock v těchto věcech neměl žádné osobní zkušenosti. Ale předpokládal, že svést někoho, kdo tvrdí, že ho ‚chce‘, bude mnohem snazší než tohle.

Ze všeho nejotravnější byl fakt, že dobře věděl, že si za to může jen on sám. On a ta jeho zatracená hrdost, která mu nedovolovala přiznat, že byl Johnovým zájmem docela zaujatý. A že věci, které ho nikdy dřív nezajímaly, mu najednou připadaly… Ne přímo atraktivní, protože to neměl s čím srovnávat – ale určitě stály alespoň za prozkoumání.

Ke své vlastní nespokojenosti musel připustit, že když něco nemohl mít, o to víc to chtěl. Což mu připadalo jako otravná a lidská reakce.

Znovu udeřil pěstí do polštáře. Tohle všechno způsobil ten zatracený večer na pohovce, o týden dřív.

Předtím si myslel, že vybudovat s Johnem fyzický vztah by snad mohlo být snesitelné; jestliže to bylo to, co John chtěl, byl ochotný to zkusit. Výhoda společného spánku by byla rozhodně vítaná a navíc by to vyřešilo ten nepříjemný problém s ‚novým doktorem‘.

Jenomže vzpomínka na tu noc – konkrétně na jednu její část – se od té doby neustále vtírala do jeho mysli. Nutila ho přemýšlet o věcech, které předtím považoval jen za plýtvání časem. Uvažoval o mezerách ve svých znalostech, a jestli nebylo na čase je doplnit…

oOOo

Samozřejmě, že Sherlock se tu noc vůbec nechystal jít do své postele. Seděl před televizí a čekal, až John usne. Po tak náročném dni to netrvalo dlouho.

Sherlock vypnul televizi a zamířil k pohovce. John celou dobu úzkostlivě nechával veškerý nábytek na svém místě a byt teď byl z nutnosti mnohem uklizenější než kdy dřív. I když Sherlock Johna upozorňoval, že v nepořádku se mohl naučit orientovat úplně stejně snadno – pokud by ho John nepřesunoval.

Sherlock se sklonil a posadil se na okraj pohovky. Opatrně se natáhl, aby zkontroloval Johnovu pozici. Ležel na zádech, jednu ruku měl položenou na boku a druhou přehozenou přes hlavu – nataženou tak, že přečnívala přes okraj a volně visela dolů.

Samozřejmě, že Sherlock věděl, čeho byl John schopný. Jaký druh tréninku podstoupil a jaké pozoruhodné schopnosti vlastnil. Ale teprve poté, co byl tak strašně bezmocný, měl možnost je poznat z první ruky. Zapůsobilo na něj, jak byl ve skutečnosti John schopný a spolehlivý.

Jemně natáhl ruku, aby zkontroloval Johnovu tvář. Chtěl vědět, jestli teď byl uvolněný nebo pořád ještě napjatý; možná se mu zdálo o tom, co se stalo. Věděl, že John měl stále noční můry, i když se o tom ani jeden z nich nikdy nezmiňoval.

Přestože navenek byl John přátelský a otevřený, v mnoha ohledech byl také dost rezervovaný. Ne přímo hrdý, ale spíš zdrženlivý a soběstačný. Dokonce i teď, když jeho ‚tajemství‘ vyšlo na světlo. Přestože Sherlock věděl, co John cítí a že už nemusí nic skrývat, nedával své emoce každému na odiv. To se Sherlockovi líbilo. Líbilo se mu to moc.

John vypadal klidně a Sherlock vstal, aby se připravil na spaní. Teď, když už byl zvyklý dělat věci v temnotě, našel všechno, co potřeboval, přesně tam kde to mělo být – opět Johnova práce.

Když se vrátil na pohovku, zjistil, že se John přetočil na bok, což bylo mnohem lepší. Opatrně se vměstnal do malé mezery podél zadní části pohovky. Bylo tam málo místa, ale trochu se zavrtěl a John se ochotně posunul, aniž by se probudil. Podle všeho už měl nějaké zkušenosti se sdílením prostoru na spaní.

Sherlock ležel natažený na levé straně, ale pořád si nebyl jistý, co dělat s rukama. S jeho pravačkou to bylo jednoduché, protože byla volná a on ji mohl nechat jen tak spočívat po boku. Ale jeho levá ruka byla nepohodlně vklíněná pod jeho tělem. Ohnul loket a podepřel si hlavu, zatímco zvažoval, jak se vypořádat s problémem.

Napadlo ho, že teď byl za celý svůj dospělý život k jinému člověku pravděpodobně nejblíž. Byl si vědom Johnova těla proti svému vlastnímu, a jak se k němu tisklo od hrudi až dolů k jeho nohám – Johnovy nohy byly vlastně položené na těch Sherlockových. Cítil, jak jemně protahuje prsty u nohou, jak se usazovaly do nové polohy.

Sherlock ze zadní části pohovky vytáhl složenou deku a přehodil ji přes jejich nohy. Nechtěl, aby se John kvůli chladu probudil příliš brzy.

Přestože se ho Sherlock celý týden snažil přimět k tomu, aby spali společně, stále se obával pocitu klaustrofobie. Bál se, jak na něj zapůsobí blízkost někoho jiného, kdo by napadl jeho osobní prostor, který si obvykle tak úzkostlivě střežil. Byl rád, že zjistil, že žádný z těch negativních pocitů v téhle situaci s Johnem necítí.

Být omotaný kolem Johna bylo ve skutečnosti překvapivě příjemné; on rozhodně nebyl jako ostatní lidé. Sherlock si byl vědom toho, že od té doby, co se probudil z kómatu, se v jejich vztahu něco změnilo – a teď nepočítal to, že se na Johna stal kvůli své slepotě závislým. Vždycky mezi nimi byl nějaký druh spojení. John vyčníval z davu téměř od první chvíle, ale teď to bylo mnohem silnější.

Bylo to skoro jako by byl John jeho součástí a ne zcela samostatná a oddělená entita. Pravděpodobně to způsobilo jeho poranění hlavy, rozhodl se Sherlock. Rozhodně si v poslední době připadal příšerně vytržený z reality.

Obrátil svou pozornost zpátky ke svému současnému problému. Byl unavený a potřeboval vyřešit otázku týkající se jeho levé ruky. Natáhl pravačku, aby znovu zkontroloval jejich pozici, když si všiml, že ideální místo pro jeho paži bylo přímo pod Johnovým krkem. Trochu se napřímil, podepřel se o pravou ruku na okraji pohovky a pomalu se pod Johna začal posunovat.

Nejdřív to šlo dobře a byl už skoro u lokte, když sebou John začal vrtět. Sherlock ztuhnul na místě. Kdyby se John probudil a zjistil, že se nad ním Sherlock sklání, asi by nebyl moc šťastný. Vlastně ani trochu.

Po chvíli se John překulil na záda, takže svou vahou víc spočíval na Sherlockovi, spíš než aby jen ležel vedle něj. Potom se znovu uklidnil.

Sherlock počkal asi minutu a pak svou ruku posunul trochu dál. Už jen pár centimetrů a může si lehnout…

Už byl skoro tam…

John se znovu začal vrtět.

Sherlock pokračoval dál, teď už bylo příliš pozdě na to se zastavit. Potom ucítil ruku na zátylku…

Ani stopa po zaváhání nebo rozpacích; pevně ho svírala a táhla ho dolů a dolů, vedla jeho hlavu s dokonalou přesností a jistotou, až se ocitl v nové a naprosto nečekané situaci.

John ho líbal.

Nevypadal, že se probudil, ale stejně ho líbal. Jemně pohyboval rty a lehce je pootevřel, takže Sherlock mohl ochutnat poněkud jinou chuť zubní pasty na jeho vlastní. Spolu s něčím, co dokázal pojmenovat jedině jako ‚Johnovu příchuť‘.

Sherlock nevěděl, co má dělat.

Jeho instinkt mu napovídal, aby uvolnil pravou ruku, o kterou se opíral, a lehnul si dolů na Johna. Ale to mu připadalo jako příliš podivný a nebezpečný impuls, takže se ho rozhodl ignorovat.

Johnovo tělo se uvolnilo. Jeho pravá ruka klidně spočívala po jeho boku, takže se rozhodně neprobudil. Ale stejně Sherlocka líbal.

Udržoval hlavu zvednutou tak, aby se jejich ústa jemně tiskla dohromady a špičkou jazyka přejel po Sherlockově spodním rtu. Sherlock tlak váhavě opětoval. Trochu uvolnil rty, aby se oddělily a oh… Ten pocit… Tohle bylo vážně hodně zajímavé.

Ruka na jeho zátylku se uvolnila a John začal znovu upadat do spánku. Jejich ústa se rozdělila a Sherlock zjistil, že znovu vyhledává Johnovy rty. Následoval jeho hlavu, jak se vracela zpátky do původní polohy, a podařilo se mu ukrást ještě další dva polibky.

Potom John vydechl. Zamumlal „Sherlocku,“ proti jeho rtům a otočil se, převalil se zpátky na bok a znovu usnul.

Sherlock se pomalu položil za něj a levou ruku pevně zaklínil pod jeho krkem. Ohnul loket tak, aby jeho ruka spočívala na Johnově hrudníku a nakonec usnul, uklidňován pravidelnými údery toho nejvěrnějšího srdce, co znal.

oOOo

Teď, o týden později, se Sherlock ke své vlastní zlosti opět přistihl, jak tráví svůj drahocenný čas uvažováním, jestli by měl nebo neměl říct Johnovi o tom polibku.

Na jednu stranu, kdyby řekl Johnovi o tom, co se stalo – že se mu to líbilo a chtěl by to víc prozkoumat – pak by jistě našel nějaký způsob, jak ho přesvědčit, že ho o to nežádal jen ze soucitu nebo protože si myslel, že mu to dluží. O čemž byl John v současné době skálopevně přesvědčený.

Na druhou stranu se Sherlock obával, že by to pro Johna mohl být ‚moc velký problém‘. Vědět, že si Sherlockův první polibek nebude nikdy pamatovat… To by ho mohlo rozrušit.

Sherlock nevěděl.

Možná to nebylo důležité; možná, že by to Johnovi nevadilo? Jak to měl vědět? Lidé se obávali tolika zvláštních věcí.

Ale Sherlock měl pocit, že by na tom mohlo záležet a nedokázal se přinutit to riskovat.

Byl to pro něj úplně nový pocit. Samozřejmě, že existovali i jiní lidé, na kterých mu záleželo, nebyl úplně nelidský. Jeho bratr – nejspíš, paní Hudsonová, dokonce i jeho matka, i když si ho už sotva pamatovala. Ale nemohl si vzpomenout na nikoho jiného, kvůli komu by byl ochotný posuzovat své vlastní chování.

Znovu se vztekle převalil na záda a odhodlaně zaměřil svou pozornost na mnohem důležitější záležitosti… Alespoň do té doby, než se John probudil.

oOOo

Sherlock už byl vzhůru. John to poznal ještě dřív, než otevřel oči. Cítil, jak sebou Sherlock na druhé straně barikády vrtí a převaluje se.

„Dobré ráno, Sherlocku,“ řekl okamžitě – stejně jako vždycky.

V té chvíli Sherlock zaútočil na polštáře a začal je odhazovat všemi směry. Vypadalo to, že dnes míří vysoko. Možná si myslel, že pokud se mu je podaří dostat až nahoru na skříň, John na ně nebude moct dosáhnout, aby je znovu sundal dolů.

Když byly všechny polštáře pryč, obrátili se čelem k sobě. John zvedl ruku k Sherlockově tváři a Sherlock se zhluboka nadechl, než konečně otevřel oči. Po chvíli zavrtěl hlavou. Nic.

Chvíli takhle zůstali. Sherlock se pravděpodobně připravoval na další den strávený v temnotě a John prostě jen sledoval hru světla na jeho obličeji. Nakonec si Sherlock povzdechl a převalil se na záda, zatímco John se protáhl, přehodil nohy přes okraj postele a položil je na podlahu.

„Takže, jaký je dneska učební plán?“ zeptal se rezignovaně.

Sherlock se za jeho zády uchechtl.

„Dostanu jablko?“

oOOo

Když Sherlock poprvé navrhl, že ho naučí ‚pozorovat‘, reagoval John s obavami a zděšením.

Připomněl Sherlockovi jeho dost jízlivou odpověď na jeho poslední pokus v tomhle směru, a jestli náhodou nezapomněl, že tehdy ‚vynechal téměř vše podstatné‘.

Sherlock se jen zasmál.

„Ne, ne, Johne, špatně jsi mě pochopil,“ řekl. „Neočekávám od tebe, že zvládneš moje schopnosti. Moriarty by měl asi sotva strach z tvých dedukcí,“ dodal trochu bezcitně, ale John zjistil, že být označen za idiota bylo v téhle situaci podivně uklidňující.

„Ale máš oči, ne? Můžeš vidět,“ pokračoval Sherlock. „Pokud se naučíš správně pozorovat a ty informace mi předávat, pak můžeš nechat dedukce na mě.“

John měl stále ještě nějaké výhrady; vlastně docela hodně. Dost pochyboval o své schopnosti poskytovat takovou úroveň detailů, jakou Sherlock potřeboval. Moc se mu nelíbila představa, že by spolu měli jít proti Moriartymu, a spoléhat se při tom jen na své vlastní pozorování.

Johnovi nedělalo žádný problém převzít vedení, pokud to bylo nutné – v situacích, kdy si byl svými schopnostmi jistý. Ale aby se na něj Sherlock musel spoléhat ve věcech, které souvisely s jeho dedukcemi, bylo špatné; to nebyl způsob, jak fungovali.

Jenomže když viděl, jak je Sherlock znovu sám sebou a tak plný zájmu a temperamentu, prostě nedokázal protestovat.

Už si se Sherlockovou apatií a celkovým nezájmem vyrovnat se se svou situací začínal dělat starosti. Takže pokud Moriartyho výstup přinutil Sherlocka setřást jeho lhostejnost, pak by z toho snad mohlo vzejít něco dobrého. Tedy až do chvíle, než se s tím psychopatem znovu setkají. Což by mělo být nejlépe v době, kdy u sebe John bude mít svou zbraň – a všechno, co bude muset pozorovat, bude směr větru, aby mohl správně zamířit.

Jedním z vedlejších efektů Sherlockova plánu mělo být mimo jiné řešení otázky ohledně jejich společného spaní. Když mu John slíbil, že ‚něco vymyslí‘, nebyl si vůbec jistý, co se chystal udělat; v té době jeho hlavou poletovaly nějaké nejasné představy o nastavování budíku.

Ale skutečnost, že se Sherlock znovu chystal jít proti Moriartymu – i kdyby to mělo být až bůhví kdy – způsobila, že ho byl stěží schopný vůbec spustit z dohledu. Najednou se pohovka zdála být až směšně daleko od Sherlockova pokoje, a tak ho John tu noc následoval do postele bez jediného slova protestu.

Rozhodně však nešel s prázdnýma rukama. Jedna jediná noc, kterou strávili společně zmáčknutí na pohovce, určitě nebyla definitivní důkaz, že je Sherlock ve spánku přítulný. Ale John prostě nemohl riskovat, že se takhle ještě někdy probudí.

Sherlock vypadal dost zmateně, když na jeho posteli začaly přistávat polštáře – John sebral všechny, co se mu v bytě podařilo najít a ještě si jich pár vypůjčil z předsíně paní Hudsonové. Konečný výsledek byl působivý, ve středu postele teď ležela velká hromada polštářů a rozdělovala ji na dvě poloviny.

Tu noc leželi bok po boku, oba natažení na zádech.

„Johne?“ Sherlockův tón byl zkoumavý. Otočil hlavou doprava, směrem k Johnovi.

„Proč se moje postel proměnila v obchod s bytovým textilem?“

„Chceš, abych byl tady, ne?“ odpověděl John s pohledem stále upřeným na strop, i když byla taková tma, že ho mohl stěží vidět.

„Ano, to chci,“ Sherlockova odpověď byla okamžitá.

„Pak tu ty polštáře zůstanou taky. A zůstanou tu tak dlouho, jak s tebou budu spát v téhle posteli – nebo se o to alespoň budu snažit. Žádné přesouvání, stěhování, schovávání nebo cokoliv jiného, co máš v plánu. Je to jasné?“

„Ale proč, Johne?“

„Proč?“ Sherlockův absolutní nedostatek empatie Johna nepřestával uvádět v úžas. „Proč?!“ začal zvyšovat hlas. „Jsem si naprosto jistý, že jsi tu byl, když jsme mluvili o tom, co k tobě cítím. Ve spánku se nemůžu kontrolovat. Co kdybych se o něco pokusil?“

Sherlock vydal nějaký zvláštní zvuk, ale jelikož John nebyl schopný vidět jeho výraz, bral to jako pobavení.

„Jen se směj,“ řekl podrážděně. „Nebude ti to připadat tak zábavné, až se vzbudíš uprostřed noci a já budu ojíždět tvou nohu.“

Ze Sherlockovy strany postele se ozvalo šokované zalapání po dechu a Johna to celkem pobavilo. To by ho mělo umlčet.

„Johne?“

Asi to zakřikl. Měl vědět, že pokud měl Sherlock jednou nějaké otázky, na které chtěl znát odpověď, nedokázalo ho umlčet nic.

„Co zas?“

„Co kdyby mi to nevadilo?“

John si povzdechl. Občas mu připadalo, že jednat se Sherlockem je stejné jako jednat s dítětem; taky vůbec nic nechápal.

„Tady nejde o to, jestli ti to vadí nebo nevadí,“ řekl, když mu došlo, že čekat od Sherlocka něco jako empatii je naprosto zbytečné.

„Sherlocku, prosím, prostě běž spát. Jsem tady. A budu tady ráno. Prosím, nedělej mi to ještě těžší, než už to musí být.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a John krátce zadoufal, že Sherlock jeho slovům vážně věnoval pozornost.

„Co kdyby to nemuselo být těžké?“

I když John věděl, že nedostatek světla byl pro Sherlocka irelevantní, zjistil, že je pro něj mnohem jednodušší mluvit ve tmě. Bylo to tak nějak intimnější. Takhle bylo bezpečnější říkat, co opravdu cítí, aniž by mu to bylo trapné nebo to způsobovalo rozpaky.

„Je to tak těžké, protože já tě chci… Ale ty mě ne,“ odpověděl. „Alespoň ne stejným způsobem,“ dodal. „Vím, že to není osobní. Já vím, že ty nechceš nikoho. Ale prosím, je to pro mě dost těžké. Už žádné promenádování v ručníku, Sherlocku. To není vtipné, to je prostě kruté.“

„Ale co kdybych tě chtěl?“ zeptal se po minutě nebo dvou Sherlock tiše.

„Obávám se, že tahle loď už dávno vyplula,“ řekl John smutně. „Prosím, Sherlocku. Dělám to nejlepší, co můžu. Ale já prostě ne…“ odmlčel se a snažil se sebrat. „Jsem tady. Zůstanu s tebou, protože tě… Protože mě potřebuješ a já bych nechtěl být nikde jinde. Ale jestli ti na mně vůbec záleží; prosím, běž prostě spát.“

John se otočil na bok, zády k Sherlockovi.

Rozhovor skončil.

oOOo

Od té noci se Sherlock ještě několikrát pokusil přesvědčit Johna, že je fyzickému vztahu celkem nakloněný. Nevěřil mu. Pokud šlo o něj, Sherlock už dal svůj postoj jasně najevo. Vážně nehodlal využívat jakoukoliv jeho vděčnost nebo závislost nebo co to vlastně cítil.

Aspoň že díky jeho ‚vzdělávání‘ měli něco jiného, na co se mohli zaměřit.

Sherlock začal s paměťovými hrami. Poukazoval na to, že měl ve zvyku provádět své dedukce v jeho přítomnosti. Takže by si John měl uchovávat informace po delší dobu, aby mu pak mohl předat výsledky svého pozorování. K tomu bylo potřeba maximalizovat jeho vizuální paměť.

Johnovi to připomnělo sledování televizní show ‚Generace‘ s jeho mámou, když byl ještě dítě. Byl přesvědčený, že po několika lekcích se Sherlockem by vyhrál něco víc než jen plyšovou hračku.

Jak pokračovali, vyhrabali nějaké spisy ze starých případů. John se snažil popisovat fotografie z míst činů tak, aby Sherlock poznal, ze kterých případů pocházely. Potom ho Sherlock vyzval, aby se díval po všech detailech, které tehdy byly klíčem k jeho dedukcím.

Docela se to osvědčilo u zajímavých případů, které si Sherlock pamatoval až s překvapivou přesností. Ale k naprostému selhání došlo u čehokoliv, co Sherlock tehdy považoval za ‚nudné‘ a tak to potom prostě smazal.

Na pořadu dnešního dne byla podle všeho exkurze. Kvůli procvičování pozorování a popisování strávili celý den chozením po Londýně. Už taky bylo na čase, pomyslel si John. Neměl rád, když byl doma zavřený moc dlouho.

Po nevyslovené dohodě se vyhnuli parku a namísto toho zamířili do města. Celý den strávili bezcílným bloumáním kolem, častými přestávkami na kávu a pozorováním kolemjdoucích.

Ke svému vlastnímu překvapení a spokojenosti John zjistil, že je mnohem všímavější, pokud se jednalo o skutečné lidi – šlo mu to s nimi mnohem líp než s fotografiemi. Sherlock ten fakt přičítal jeho lékařské praxi, díky které byl zvyklý studovat ostatní jako celek, aby pak mohl určit přesnou diagnózu.

Sherlock po něm často požadoval, aby vstal a ptal se lidí, čím se živí nebo kde byli na dovolené. Mělo to ověřit, jak moc spolu byli jako tým přesní. V průběhu dne se rozhodně o dost zlepšili, ale některé z dedukcí byly pořád ještě úplně mimo. Nicméně se nezdálo, že by to Sherlockovi vadilo tak, jako obvykle. Nejspíš proto, že za všechny chyby svaloval vinu na svého partnera.

Johnovi došlo, že spolu vypadají jako pár. To, jak se společně procházejí a šeptají si navzájem do ucha. Jak se často smějí některým z jejich bláznivějších teorií. Sherlockova paže zavěšená do jeho, když ho vedl… Johnovi se líbil pocit, že je lidé pokládali za milence.

Polila ho kvůli tomu vlna lítosti, ale rychle ji ze sebe setřásl. Chtěl si užívat štěstí, že může být venku s mužem, který se tak rychle stal středem jeho světa.

Nakonec zamířili zpátky domů. Sherlock ho celou cestu zahlcoval dalšími radami a připomínkami.

„Nemůžeš prostě jen říct, že je někdo opálený,“ poučoval. „Vždycky se dívej na zápěstí a do výstřihů, abych mohl zjistit, jak kdo k opálení přišel –pokud je to pracovní, opálení nebude rovnoměrné, ale bude mít linie. Ten, kdo se právě vrátil z dovolené, je mít nebude.“

Zastavili se u stánku s rychlým občerstvením a potom pokračovali dál na Baker Street. Sherlock pořád pokračoval.

„Pozorování není jen o tom, co vidíš – je o tom, že nesmíš dělat předpoklady ohledně toho, co nevidíš… Je rozdíl mezi větou ‚Slečna Jonesová si umyla vlasy‘ a ‚Slečna Jonesová odešla z místnosti a vrátila se s ručníkem omotaným kolem hlavy‘. Vidíš, Johne?“

„Vidím náš byt,“ odpověděl. „A vidím naši večeři.“

Otevřel vstupní dveře a potom následoval Sherlocka nahoru po schodech. Jít nahoru až za Sherlockem – protože ten pohled stál opravdu za to – bylo to jediné, co si dovolil. A ještě se kvůli tomu cítil provinile. Na teplých dnech bylo nejlepší, že si Sherlock jako první sundával svůj kabát. A dnes všechna ta námaha zřejmě dostatečně zvýšila teplotu.

John s úsměvem na tváři vešel do kuchyně.

oOOo

Poté, co dojedli, seděl Sherlock v křesle. Opět uvažoval, jak přesvědčit Johna, že jeho bezmyšlenkovitá slova před týdnem byla přesně taková: bezmyšlenkovitá – tj. pronesená bez přemýšlení a John by je rozhodně neměl brát vážně. A stejně, i kdyby to tak před týdnem myslel – přece to neznamená, že to tak myslí i teď, ne?  Neměli snad lidé právo změnit svůj názor? Nebo to dělaly jen ženy?

S Johnovým dnešním pokrokem byl velmi spokojený. Bylo tu sice ještě pár věcí, které se chystal udělat, ale John měl pro tuto chvíli asi dost. Navíc nemělo smysl se s ním o tom bavit, když byli na schodech. Z předchozích zkušeností věděl, že John by nevnímal ani slovo z toho, co řekl. Takže si dal radši záležet, že si jako první sundal kabát, aby tak podpořil Johnovy myšlenky správným směrem.

Z kuchyně se ozýval rachot, jak se tam John snažil udělat pořádek, a potom zamířil kolem Sherlocka směrem k ložnici. Cestou si mumlal něco o uklízení.

Sherlock okamžitě věděl, co to znamená: John se znovu chystal nainstalovat polštářovou blokádu.

Najednou Sherlockovi připadalo nezbytně nutné ho zastavit. Otočil k němu hlavu.

„Johne!“

Něco v jeho hlase muselo upoutat Johnovu pozornost, protože se okamžitě zastavil a vrátil se k Sherlockovi. Položil mu ruku na rameno.

„Co se děje?“ zeptal se a v jeho hlase jasně zaznívaly obavy.

Sherlock omotal svou levou ruku okolo Johnova pasu a přitáhl si ho blíž. Hlavu mu zabořil do břicha.

John překvapeně zalapal po dechu. Položil obě ruce na Sherlockova ramena a snažil se ho jemně odstrčit.

„Sherlocku, o tomhle už jsme mluvili,“ připomněl a poukazoval na těch několik rozhovorů z minulého týdne. „Žádné nevhodné oblečení a náhlá rozhodnutí čistit si zuby, zrovna když jsem ve sprše. A žádné chytání – fajn, pokud to není nezbytně nutné.“

Sherlock si ho přitáhl ještě blíž. Najednou mu připadalo strašně důležité dostat se k Johnovi. Rozhodl se zkusit jiný přístup.

„Johne, vzpomínáš, jak jsi trval na tom, abych procvičoval své zbývající smysly?“

Vypadalo to, že se John trochu uvolnil. Možná se mu ulevilo, že znovu nemusí čelit argumentům, se kterými se musel potýkat celý týden. Přetočil se v Sherlockově sevření a posadil se na stranu jeho křesla. Ruku položil na opěradlo, aby udržel rovnováhu.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl. „Jak bych někdy mohl zapomenout na rýžový nákyp na toustu?“

„Dobře, fajn. Potřebuji tvou pomoc s jedním z nich,“ pokračoval Sherlock a ignoroval Johnovu připomínku toho, co stále bral jako osobní selhání.

„Jak už víš, můj čich je vynikající. A nemám žádné problémy ani s chutí nebo se sluchem.“

Sherlock se opřel o Johnův bok a ucítil náhlé napětí v jeho těle, ale zůstal na místě.

„Ale nikdy jsem se nikoho nedotýkal,“ řekl. „Ani jsem neprozkoumal ten pocit kontaktu s někým jiným.“ Pokrčil rameny. „Většina lidí, se kterými jsem kdy přišel do styku, už byla mrtvá.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Sherlock si snad už po tisící přál, aby mohl vidět – i kdyby jen na chvíli. Jeden jediný pohled na Johnovu tvář by mu prozradil všechno, co chtěl vědět.

„Johne?“ pobídl ho.

John si odkašlal. „Sherlocku, chceš mi říct…“ zdálo se, že mu došla řeč. „Myslíš tím, že jsi…“ Samozřejmě, že větu nedokončil.

„Říkal jsem ti, že mě fyzické vztahy nikdy nelákaly,“ upozornil ho Sherlock. „Až do teď,“ dodal.

„Ano, fajn. Uvědomuju si, že celá ta oblast je pro tebe dost nezajímavá,“ odpověděl John. „Konec konců, dal jsi mi to jasně najevo.“

Zdálo se, že je úplně v šoku.

„Ale myslel jsem si, že jsi alespoň experimentoval? Nedokážu si představit, že by byl někdo jako ty šťastný, že má nějakou oblast nevědomosti. A jak jinak bys mohl vědět, že se si to nelíbí?“

Jeho ruka tiše sklouzla z opěradla a teď spočívala na Sherlockových ramenou.

„A co univerzita?“ navrhl. Podle všeho si nebyl jistý, jestli má skutečně věřit tomu, že někdo mohl dosáhnout třicítky a nemít při tom naprosto žádnou sexuální zkušenost.

Sherlock se otřásl. „Setkal ses se Sebastianem,“ upozornil ho. „Ti ostatní byli úplně stejně příšerní. Oni mě sotva tolerovali a já jsem rozhodně netoužil po tom, abych se s někým z nich zapletl.“

Trochu se v křesle otočil. Obtočil ruku kolem Johnova pasu a položil ji na jeho bok. Zvedl hlavu. Možná, že mu teď jeho oči nebyly k ničemu, ale věděl, že je John považuje za atraktivní.

„Johne, až donedávna jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych se s někým pokusil o intimní vztah.“ Cítil, jak Johnovým tělem při jeho slovech proběhlo mírné zachvění. Bral to jako dobré znamení.

„To, co jsem ti říkal minulý týden, bylo nepřesné, ale zakládalo se to na pravdě,“ pokračoval Sherlock a jeho ruka teď tiskla Johnův bok.

„My máme spojení a ty jsi jiný, než ostatní lidé; alespoň pro mě ano. Při pohledu zpět myslím, že jsem si toho byl vědom už před několika měsíci. Dlouho před tím, než se stalo tohle.“ Rukou neurčitě mávl směrem ke své hlavě. „Jen jsem nad tím nikdy nepřemýšlel – vždycky tu byl nějaký případ. No, a taky mě to ve skutečnosti nikdy ani nenapadlo.“

Odmlčel se.

„Ale byly tu ty chvíle, že ano? Chvíle, kdy jsme se na sebe podívali a něco tam bylo… Jen jsem nikdy nepoznal co.“

John byl nejdřív potichu, ale potom sklouzl rukou k Sherlockovu krku. „Myslel jsem, že to tak připadalo jenom mně,“ odpověděl. Jeho hlas byl tichý a zněl zmateně.

Poprvé za celou dobu Sherlockovi připadalo, že John váhá. Pečlivě volil slova.

„Teď máme čas, Johne,“ řekl tiše. „Žádné případy, žádné rozptylování. Nic. Jen my dva.“ Jeho hlas byl tlumený a hypnotický.

John se ani nepohnul. V zoufalé snaze ho vidět, zvedl Sherlock ruku a položil mu ji na srdce. Bušilo jako o závod.

„Takže,“ řekl John nakonec a hlas mu trochu zakolísal. „Chceš to zkusit? Jsi si jistý?“

Sherlock přikývl a začal se v křesle naklánět dopředu. V očekávání zvedl hlavu.

Najednou ho zastavily Johnovy ruce na hrudi.

„Ach, ne,“ řekl. „Nebudu tě líbat.“

Sherlock zvedl překvapeně obočí. Aby byl sám k sobě upřímný, byl trochu zklamaný. Nezačínají snad tyhle věci vždycky líbáním?

„Polibek je moc intimní,“ řekl John. „Nebudu tě líbat, dokud si nebudeš absolutně jistý, že mě chceš.“

Vstal a vzal Sherlocka za ruku.

„Říkal jsi, že fyzickému kontaktu ses vždycky vyhýbal,“ poznamenal. „Tak pojďme začít s něčím jednoduchým.“

Zatahal za jeho ruku, aby se Sherlock zvedl na nohy.

„Uvidíme, jak se ti líbí doteky,“ řekl a naváděl ho směrem do ložnice.

„Co si myslíš o masáži?“

 

Další

Advertisements

33 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Nevím, jestli se sem dají nějak vkládat i obrázky, ale hele co jsem našla 🙂 ❤

  2. Terka napsal:

    Aargh, jak já nesnáším takové napínavé konce!! 😀 KONEČNĚ se John probral a začal jednat. A ten tajný polibek…och to bylo něco!! A polštářová zeď me dostala 😀 … jinak klobouk dolů, zkoušela jsem to číst v angličtině a shledala jsem to docela náročné. Tvůj překlad je brilantní!!

    1. Katy napsal:

      Děkuju Terko 😀 To jsem moc ráda

  3. kamivon napsal:

    Sherlock to nemá se svou hrdostí lehké. Konečně si uvědomuje i tyhle aspekty života, ale mluví se mu o nich těžko. A John, který se bojí i jen doufat staví polštářové zdi. Škoda toho prospaného polibku, ale určitě brzy přijdou i další, už v bdělém stavu :- P .
    krásné, díky

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 To jsem rada.
      Katy 🙂

  4. Hanička napsal:

    Děkuju děkuju děkuju za tuhle naprosto fantasticky úžasnou povídku 😉

    1. Katy napsal:

      I já Haničko 😀
      Katy

  5. Eliška napsal:

    Ó bože, to bylo nááádherný! Doufám, že si John co nejdřív užije polibek, u kterého bude při smyslech, ale i tenhle byl úžasný. Proti polibkům prostě není nikdo imunní, ani Sherlock (však nám bylo hned jasný, že brzo zjistí, že to není tak nechutný, jak si myslel 😉 Johnovu nejistotu naprosto chápu, ale sledovat, jak se ho Sherlock s tvrdohlavostí a netaktností sobě vlastní snaží přesvědčit, aby to s ním zkusil, je k nezaplacení 🙂 Už aby tu ta masáž byla 😉

    1. Katy napsal:

      Oh děkuju 🙂 mě tvoje komentáře vždycky vytvori úsměv na tváři 🙂 …taky mám ten dojem 😀 Ty Sherlockovy pokusu jsou k nezaplacení… Ale na ten polibek si ještě dlooouho počkáme 😀
      Děkuju, Katy

  6. Helena napsal:

    Ano, je to nádherné. Vděčný dík, že nám zprostředkováváš tenhle úžasný čtenářský zážitek jménem všech, kteří jazykově nemáme na to, abychom si přečetli originál. Celý tenhle web je skutečně úžasný.

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 jo ja tenhle web taky miluju 😉
      Katy

  7. Snake napsal:

    Náhodou jsem narazila na tenhle blog, když jsem hledala nějaké povídky na téma Sherlock/John a začetla jsem se do pár povídek. Chtěla jsem tu zůstat tak hodinku, dvě. Protáhlo se to na dva dva dny (zatím :-D). Všechny povídky co jsou tady, jsou NAPROSTO,NEUVĚŘITELNĚ SKVĚLÍ. Moc se těším na pokračování téhle kapitoly :-D. Fakt super. Je to tu úžasný.

    1. miamam napsal:

      Ehm… nemůžu nereagovat – děkuji ♥ 😀

    2. Katy napsal:

      Dekuju 😀 U mě to začalo podobne 😉
      Katy

  8. Domča napsal:

    Ten koniec prečo? prečoo? 😀 už som zvedavá čo to bude v ďalšej kapitole 🙂 a zase raz ďakujem za preklad 🙂

    1. Katy napsal:

      A kde jinde to ukončit nez v nejlepším? Vlastně ne.. Co kdybych to sekala v půlce masáže??? 😀
      Katy

      1. Domča napsal:

        Katy, to by si nám snáď nespravila 😀

  9. Saku-chan napsal:

    Konečně další kapča >:3 A hned takový ukončení! Mě snad klepne >.< Strašně se těším na tu masáž :3

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 …jo, ta masáž je jedna z mých nejoblíbenějších částí 🙂 doufám ze si ji využijete stejné jako já 😀
      Katy

  10. afterhoney napsal:

    Ukončit to v takovém momentu… Ale krásný závěr. Hrozně se mi líbí jak popisuješ to, co Shelrock začíná cítit k Johnovi a jak si postupně uvědomuje co vše pro něj znamená. Celý příběh mi po prvních pár částech přišel strašně smutný a depresivní, kvůli Sherlockově slepotě ale teď, když atmosféra houstne na to občas i zapomínám. Skvělá práce 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuji 😀 ona je to celkem depresivní povídka – ta slepota a to všechno; Moriarty apod. Oproti TRTL, což byla čistá a úžasná romantika – jo, je to depresivnejsi 🙂 ale romantika je tam taky – a teprve bude. 😉 I když i ty depresivní části, jak jsi to nazvala. Jo ty budou taky přibývat 😀
      Díky,
      Katy

  11. worldofjohnlock napsal:

    Upřímně, už po prvních dvou dílch jsem si příběh přečetla v aj, protože jsem to nemohla vydržet, a tvůj překlad se mi vážně líbí. To jen k úvodu 🙂
    John je v tomhle příběhu skvělej! Neznám a snad ani nikdy nepoznám muže, který by se držel tak pevně svých zásad, jako John se svým odmítáním Sherlocka. A to i přesto, že mu teď ustoupil. ALE! Stejně si dal podmínku – žándé líbání.
    Co se týče jejich prvního polibku (a také Sherlockova), přijde mi líto, že si toho John není vědom, a považuje to jen jako sen… 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Já vím, tuhle povídku jsem milovala takřka už od přečtení perexu – verity je prostě skvělá spisovatelka 😀
      Jsem moc rada ze se ti překlad líbí
      Katy

  12. Lilith Sal napsal:

    Miluji tuhle povídku!
    Je sice místy frustrující, ale naprosto luxusní!
    A věta – Žádné případy, žádné rozptylování. Nic. Jen my dva. – Je na ni něco… magického. Jen oni dva. Kašleme na Moriartyho. Kašleme na všechno! Buďme jen tady a teď!
    Děkuji za úžasný překlad, sunshine.
    S láskou tvá Salazaret.

    1. Katy napsal:

      Děkuju zlatí 😉 to vždycky potěší. Ps. Přesně; tu větu jsem milovala už v angličtině 🙂
      S láskou Katy

  13. Julianne napsal:

    Wow…wow…úžasné. Keď som zistila,že existuje preklad…skoro som rozliala čaj na klávesnicu. Moc,moc ďakujem…čítala so to iba v angličtine,kde mi to príde take romantické,ale v preklade je to vtipné a krásne zároveň. Len tak ďalej,moc sa teším na pokračovanie….

    1. Katy napsal:

      Děkuji moc 🙂 Cervenam se 😛
      Katy

  14. Kira~i napsal:

    Páni…. Na túto stránku som narazila len nedávno, doteraz som len tíško mapovala terén a hltala jeden článok za druhým, až kým som si nevypestovala celkom slušnú závislosť, ale dospela som k záveru, že je načase sa konečne ozvať. ^^

    Myslím, že táto fanfiction je proste skvelá. Dokonalá. Nikdy som nič podobné nečítala. Naozaj zaujímavá, milá, a zároveň dokáže rozorvať srdce.

    Som neuveriteľne šťastná a predovšetkým VĎAČNÁ za to, že si ju môžem prečítať v češtine. (Hoc mi angličtina veľa problémov nerobí, predsa len, pri čítaní je potrebné sa sústrediť aj na iné veci, ako iba slová.)

    Nemôžem sa dočkať ďalšej kapitoly. (Vidím to tak, že si zas dokola začnem čítať tie predchádzajúce ^^)

    1. Katy napsal:

      Oh děkuju za nádherné slova 🙂 Ani měvis janu mám z toho radost (a jak stupidne se teď usmívam 🙂 )
      Tohle vždycky potěší a já… Jejda jsem strasne rada ze se ti tu líbí 😉 Vítej u slashe 😀
      Katy 😉

  15. Liss napsal:

    Tak tahle kapitola za to čekání stála! Skvěle popsané Sherlockovy pocity a překvapivá chvíle na pohovce, kdy John udělal první krok, aniž si toho byl naplno vědom, ale bylo to to, po čem vždy toužil. Už se těším na masáž! :))

    1. Katy napsal:

      Já taky 😀
      A děkuju
      Katy

  16. niktoska napsal:

    a a a …. takto to skončiť!!!! Takýto záver!!!!!!!!! aaaaaaaaach ooooooch…
    „Velká polštářová zeď“ je proste super, Sherlock začína byť malinko frustrovaný a ten bozk bol velice krásny. Taká jednoduchá scéna, nič prekombinované a aj tak nádherné. ♥♥♥
    Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly…

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Děkuju moc
      Katy

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s