Kladivo na Sherlocka

Tahle povídka souvisí s Intermezzem s lebkou, kde jsem na věci nahlížela z Sherlockova pohledu. Smutné, truchlivé, trucovité myšlenky…

V jednom komentu jsem zmínila, že nerozumím tomu, proč se vlastně měsíc neviděli, proč se odcizili, co měl John tak důležitého, že začal Sherlocka opomíjet?

No a tady je jedno vysvětlení, které mě napadlo.

Na truchlení můžou být přece dva a když spolu nijak nemluví, tak se všechny ty marné myšlenky nabalují a nabalují, až jednoho táhnou ke dnu a druhého… K pochybnostem o sobě samém.

Nebude vám to dávat smysl, pokud jste ještě neviděli třetí sérii – navazuje na The Sign of Three a prolíná se s His Last Vow.

A ještě p.s.: pár skutečností jsem drobně upravila, pro ty z vás, kteří už znáte všechny díly nazpaměť.🙂

Kladivo na Sherlocka

Viděl jsem, jak se rozhlíží po ostatních, hledá někoho do páru, s kým by si zatancoval.

Mary se usmívala, trochu smutně, ale hlavně nervózně – budeme mít dítě… Ještě jsem tu novinu ani nestačil pořádně strávit. Nejspíš mi plný význam toho slova dojde až později. Teď jsem měl dojem, jako bych byl jen nestranný divák, který ze slušnosti zatleská, když se herec na jevišti ukloní. Docela dobrý výkon, ale podruhý bych na tohle drama asi nešel. Opona se znovu zvedne, další úklony, další potlesk ze slušnosti, fajn, tleskají ostatní, asi bych tu neměl sedět jako kyselý ksicht a měl bych minimálně ocenit jeho snahu.

Tak takhle jsem se teď z větší části cítil.

Protože, upřímně, jak se asi můžete zachovat, když zjistíte, že žena, kterou bez debat milujete, čeká vaše dítě? Přece nemůžete dát najevo, že ho vlastně asi ani nechcete.

Mary to dítě chce, to bylo evidentní z jejího prvotního výrazu, když nám Sherlock sdělil své dedukce.

Já měl aspoň příležitost se schovat za nevěřícný výraz lékaře – je fakt, že mě to vážně celkem namíchlo, já ji mám kurva doma, pořád na očích, a tohle jsem neviděl. On ji vidí pár hodin na svatbě… Následný tanec ve třech jsem rezolutně odmítl, měl jsem takový vztek, taky mě zachvátila panika a nejspíš trochu i beznaděj.

Svatba je ve vztahu velký krok dopředu.

Ale dítě… Dítě je kurva dost velký závazek.

Na koho jsem byl vlastně nasraný? Nejsem si jistý. Na Mary rozhodně ne… Na Sherlocka? Trochu. Spíš to ale byl osud, který bych teď s chutí nakopal do prdele. Pokolikáté na to myslím?

Všechno mohlo být jinak.

Úplně, úplně jinak!

Ale ne, nemůžu Mary najednou odstrčit, ani toho špunta, co nosí v sobě. Není její chyba, že se věci tak posraly.

Přitiskl jsem ji blíž k sobě a nepatrně jsem zavrtěl hlavou. Opřela si bradu o moje rameno, pohupovali jsme se do rytmu, až jsem se znovu vrátil do pozice, ze které bych znovu viděl Sherlocka. Tvářil se celkem natěšeně, sledoval jsem směr jeho pohledu – Janine. Janine? Zamračil jsem se.

Janine gestikulovala směrem ke svému tanečnímu partnerovi. Podíval jsem se zpět na Sherlocka, kterému výraz znatelně pohasl. Ještě chvíli se díval na tančící páry.

To tu fakt není nikdo, kdo by toho vyčouhlýho parchanta vytáhl na parket?!

Přejížděl jsem pohledem po ostatních, kteří se zjevně bavili, na excentrického detektiva už nejspíš zapomněli. Pohledem jsem zavadil o Molly, která očima nervózně těkala mezi svým minihloučkem tanečníků a Sherlockem.

„Au,“ sykla Mary. Vyplašeně jsem se na ni podíval. „Drtíš mi ruku,“ usmála se a zamračila zároveň. Uvolnil jsem svůj stisk.

„Promiň.“

Mary našla v mém výrazu něco, co ji nejspíš znejistělo, pootevřela ústa, aby se mě na něco zeptala, ale pak si to asi rozmyslela. Podívala se rychle stranou a znovu si o mé rameno opřela tvář.

„To nic, jen… Hm. Sherlock. Nikdo na něj nezbyl,“ prohodil jsem nenuceně a snažil se ho znovu najít.

„Já vím, Johne. Ale asi jsi od něj potřeboval odstup, viď?“ zamumlala Mary v narážce na mé odmítnutí. Vyprsknul jsem krátkým rádoby smíchem.

„Ale no tak. Tanec ve třech, jako vážně? Co by řekli ostatní?“

Odtáhla se a vědoucně se na mě usmála.

„Odkdy tě zajímá, co si o tobě ostatní myslí?“ zeptala se pomalu.

Na to jsem neměl co říct.

Moje žena mi nejspíš nabízela šanci, jak mu být nablízku ve chvíli, kdy bychom to oba dva mohli vážně potřebovat, ale já ho prakticky odkopnul.

Hudba dohrála, Mary mě krátce políbila a omluvila se, že si jde odskočit.

Rozhlédl jsem se, ale Sherlock tu nebyl.

Začala hrát další skladba, ostatní měli jiné věci na práci, než sledovat ženicha, jak se vytratil ze sálu.

Prošel jsem chodbou do předsálí, rozhlížel se, jestli někde nezahlédnu vlající kabát nebo zvlněnou kštici – koutkem oka jsem něco uviděl.

Sherlock odcházel, šel po venkovní cestičce na něj neobvykle pomalým krokem a uvazoval si šálu kolem krku.

Bez rozloučení?

Potlačil jsem prvotní touhu se za ním rozeběhnout – ani mi nedal vědět, že odchází, nejspíš mě nechce u sebe.

**

Katalogy s dětským oblečením, hračkami a nábytkem jsem s chutí přenechal Mary, měl jsem teď myšlenky stejně trochu jinde.

Teď, když už jsme věděli jistě, že je Mary těhotná, jsme měli dost práce – naplánovat dětský pokoj. Ještě jsem ani nestačil vytěsnit z paměti všechno to zařizování kvůli svatbě, všechny ty zkoušky a to pobíhání za nesmyslně okázalými dekoracemi. Některé věci šly mimo mě už před svatbou, no a teď se to ke mně vracelo jak bumerang, jen v bledě modrém – řešit barvu tapet? Koberec nebo parkety? Záclonky? Kriste pane…

Je to šeříková, Johne.

Sherlock by byl schopnější co se týče plánování, do kterého se mě Mary snažila mermomocí zatáhnout.

Prvotní šok z té novinky mě už dávno přešel, ale ten zvláštní hluboký neklid a snad i vztek (jak jinak to popsat, netuším) se mě pořád držel. Tak jsem si poslední tři dny vzal dovolenou, protože jsem chtěl aspoň nějak přerušit ten stereotyp v ordinaci. Třetí den doma, každé ráno po snídani zalezu do dílny za domem a pracuju na přebalovacím pultě – předstírám, že ho chci vyrobit sám.

Nikdy mi to nešlo se dřevem.

Nejsem ani nijak zručný kutil.

Krucinál, ani nevím, jak pořádně zacházet s tím vším nářadím tady.

Ale aspoň mám nějakou výmluvu, proč nebýt v domě. Takový kravál bych uvnitř dělat nemohl, Mary by to mohlo rozrušit. Bouchání kladivem, obrušování smirkovým papírem, to je něco, co chce určitou razanci. A já si právě teď velmi často představoval Sherlockovu hlavu místo té hřebíkové.

Už. Bum.

Skoro. Bum.

TŘI. Bum.

Týdny. Mi. Nezavolal. Bum. Bum. BUM.

Ne, já tentokrát nebudu ten první, kdo zvedne telefon. On je ten, co se zdejchnul na dva roky. No fajn, omluvil se mi za to… Na mysl mi přišel srdceryvný výlev v opuštěném vagóně metra. Do prdele. Tohle mi zrovna nepomáhá uklidnit se.

A co to říkal na svatbě? Ten jeho předlouhý monolog? No vážně, než domluvil, všem už určitě vytrávilo. Ty jeho sliby, že tu pro nás vždycky bude. Co to kurva bylo?

A pak ani nezavolá. Ani nenapíše textovku, sakra!

Přistihl jsem se, jak znovu zírám na displej telefonu a s brbláním jsem ho zase zastrčil do kapsy. To je vážně tak zaneprázdněný? Nebo jsem byl fakt naprosto k ničemu, když jsem za ním běhal jak vocas po celým Londýně, a takhle mi dává najevo, že mě nepotřebuje?

Při té myšlence se ve mně všechno sevřelo.

Proč by mě tahal s sebou, kdyby nepotřeboval můj lékařský úsudek?

Nějaká zasunutá myšlenka, někde hluboko, našeptávala na tuhle otázku absurdní odpovědi.

Jenže Sherlock je sociopat, snažil jsem se uklidnit svou mysl. Sociopati neřeší takovou pitomost, jakou jsou city – prostě přijdou, nalákají vás k sobě jako mouchu jasné světlo lampy, pak vás pohltí a než se nadějete, jste úplně ztracení.

Bum.

Určitě už si za mě našel náhradu.

BUM.

Nebo mě prostě nebere jako nejlepšího přítele…

Zarazil jsem se.

No jasně… To jsem mu řekl, že je můj nejlepší přítel. Jsem blbec. Určitě prostě nevěděl, jak na to má v dlouhodobém horizontu událostí reagovat, jak se s tím vypořádat. Svatba byla takový mezník, ani on není nejspíš tak neomalený, aby se z toho pod nějakou chabou výmluvou vyvlékl. Tak si řekl, že počká až po svatbě. Že mě pak bude ignorovat a že mi určitě dojde, že já pro něj nic moc neznamenám.

Bum.

Nad čím se to vlastně vztekám. On mě prostě nechce. Nebudu se vnucovat.

Bum…

Zatloukl jsem proteď poslední hřebík a se zarachocením upustil kladivo na ponk, ruka se mi trochu třásla. Zamračeně jsem se na ni díval. Chvějící se prsty, studený pot za krkem, náhlý pocit slabosti…

Nízký krevní cukr?

Zahnal jsem myšlenku na čokoládové muffiny, které Mary včera napekla a sehnul jsem se pro dlouhé fošny. Budou potřebovat zkrátit. Se zafuněním jsem se znovu zvedl. Naštvaně jsem si upravil košili v kalhotách, které mi byly moc těsné. Poklidný rodinný život se na mě začal nabalovat – doslova. Měl jsem dojem, že všechny ty nové špeky ze snídaní, obědů a večeří s Mary neváží dohromady tři kila, ale aspoň sedm.

Natáhl jsem se pro pilu, vybral si jednu fošnu a šel ji od oka přeříznout.

Z tohohle kusu nábytku stejně nic nebude, proč se namáhat s měřením?

Jenom zabíjím čas.

Co jiného mi zbývá, teď, když už o mě nestojí jediný detektiv konzultant na světě?

**

8 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Jako obvykle. Vidí to všichni kromě Johna…

  2. katyka napsal:

    Ach jo, tuším mám radšej FF ako originálny seriál😀 A ty za to môžeš, miamam😀 Toto bolo úžasné… Teším sa na ďalšie takéto jednuhbky.

  3. Helena napsal:

    Myslím, Julinko, žes trefila hřebíček na hlavičku. A jednoznačně chyba v komunikaci. Než by si otevřeně promluvili, radši se budou trápit a zlostit. Chlapi jsou v tomhle divní; holky by si to vyříkaly, třeba i vynadaly, ale měly by jasno. Potřebovali by profackovat oba, aby se jim rozsvítilo.

  4. Malvina napsal:

    Aj ked…troska Johna vazne ospravedlnuje ten Sherlockov dvojrocny vylet…To by tazko stravil kazdy,omluva neomluva:-/ Viem si predstavit,ze aj keby som odpustila,nieco by ostalo (Miamam to krasne vystihla – „ja ten telefon prvni nezvednu,ja nebyl ten,co se zdejchnul na dva roky!“:-)

  5. Julianne napsal:

    To je tak krásne…mám slzy v očiach (asi k tomu pomohla deprimujúca hudba v pozadí), je to tak úžasné!! Ako môže niekto takto nádherne písať? Klaniam sa až k zemi🙂
    Z tretej série mám pocit, že Sherlock si uvedomuje, že jeho city k Johnovi sú oveľa hlbšie a zas John…ten to nevidí alebo nechce vidieť…taký mám proste pocit….

    1. Malvina napsal:

      Julianne,hovoris mi z duse!Som presvedcena,ze je to presne tak.A dakujem za poviedku a prosim si viac:-)

    2. miamam napsal:

      Já mám ten pocit, že to John nechce vidět. Protože co by s tím asi teď tak udělal? Má závazky a povinnosti, je příliš čestný na to, aby hodil Mary, která ho vytáhla z depresí, jen tak za hlavu. Čtvrtá série je daleko, do té doby se může díky ff stát cokoli…🙂

  6. Liss napsal:

    Tvrdohlaví jsou oba dva stejně, pacholci. Sherlocka obecně vztahy matou, Johna mate vztah k Sherlockovi a teď do toho svatba a dítě … Těžko říct, pro kterého z nich to je horší. Sherlock si trpce uvědomuje, že přichází o nejlepšího přítele a John těžce nese, že už jeho život nebude plný vzrušení a nebezpečných situací. Oba přichází o část sebe a neví, co si s tím počít. Žijí život, který žít nechtějí- jeden bez druhého.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s