TruTru: Na rozlučce o den více 1/2

EDIT 6. 3. – HESLO pro příští kapitolu uvnitř článku.

Než já nebo Katy vydáme další kusy slíbených povídek, ozvala se TruTru s další svojí povídkou. Jak příhodné :D! Je velmi dlouhá, a protože dělám její betaread, druhou část vám sem hodím koncem týdne. Tady je první kus.

 Info: Inspirováno filmem Na Hromnice o den více. Johnlock.

Sherlock čelí nelehkému úkolu, připravit pro Johna důstojnou rozlučku se svobodou. Zdá se ale, že ztrátu Johnovy svobody prožívá víc, než samotný John. Den, který nedopadne nijak zvlášť dobře, by Sherlock nejraději vymazal z paměti. Co kdyby ho ale místo toho musel prožít znovu a prožívat ho napořád? Co by si geniální detektiv počal s nechtěnou věčností?

– Varování: 18+ , nevěra, prvek scifi, někdy možná přehnaně romantické, občas mimo charakter.

– Věnování: Tahle povídka vznikla na základě silné obliby prostředního dílu třetí série a je věnovaná všem, kteří Znamení tři taky tak milují.

Na rozlučce o den více

Část první

 

Ještě před rokem by Sherlock nevěřil, že ta chvíle opravdu nastane. On že má připravit pro svého přítele, vlastně… nejlepšího přítele, rozlučku se svobodou. Nakonec k tomu ale přeci došlo. John se bude ženit: s tou myšlenkou se Sherlock ráno probudil. Před očima se mu vznášela ta nemilosrdná představa jeho a Johna, jak sedí nad sklenicí piva a snaží se sami sebe přesvědčit, že hra ještě nekončí. Nekončí… aha. Proč se tomu teda říká rozlučka se svobodou? Co když to tak opravdu funguje? Sherlock se mohl snažit, jak chtěl, stejně ho to někde v podvědomí strašilo, jako straší děti bubák v šatní skříni. Lidé se prostě z nějakého iracionálního důvodu berou, mají spolu děti a chodí do ubíjejícího zaměstnání, aby mohli donekonečna splácet půjčky za spotřebiče. Nazývají to hodnotným životem a pouští se do toho zcela dobrovolně. Dokonce i John. John, který bojoval ve válce. John, který miluje nebezpečí, napjaté situace a adrenalin… John. Bude manžel, otec, dědeček… Hrůzostrašná představa. Mary je hodná a milá žena. S Johnem se mají rádi. John s ní je šťastný, a tak ho Sherlock podporuje. Jenže nespočetněkrát přemýšlel nad tím, proč to vlastně dělá. Předtím, než předstíral svou smrt, John mu dal před přítelkyní pokaždé přednost. Vždycky. Možná, kdyby trochu přitlačil na pilu, kdyby dal najevo nesouhlas… Ale ne, neudělal to. I když to s ušlechtilostí nemělo moc společného. On se zkrátka neodvážil. Bál se, že to tentokrát dopadne jinak. Bál se, že kdyby měl John Watson volit dnes, vybere si Mary, což byla snad jediná věc, ze které měl opravdu strach. Nechtěl zjistit, že už není na prvním místě. Nechtěl to slyšet, nechtěl si to myslet. Věděl, že pokud to tak je, tak si za to může sám. Protože Johna opustil. Protože mu lhal, a protože ho nechal příliš dlouho v přesvědčení, že už se nevrátí. Bez jistoty se neodvážil riskovat. Jediná bezpečná cesta, po které mohl jít, byla ta, na které Johna s Mary podporoval. A právě teď to znamenalo připravit pro něj zatracenou rozlučku se svobodou.

Moc často nepil. Pokud by měl mezi návykovými látkami vybírat, dával přednost cigaretám. Nechtěl se opít. Nechtěl ani strávit večer předstíráním, že mu blížící se svatba ani trochu nevadí. Nelíbila se mu představa, že je to jeden z posledních večerů, které smí trávit s Johnem Watsonem, armádním doktorem a mužem, který je připravený kdykoliv pro něj riskovat svůj život.

Tolik si zvykl mít ho jen pro sebe!

Během těch dvou dlouhých let, kdy ničil Moriartyho síť, ho nic netěšilo tolik, jako představa, jaké to bude, až se znovu shledají. Nutno podotknout, že to nakonec dopadlo mnohem hůř, než jak si to maloval. John Watson ho donutil cítit se provinile. Byl tak rozčilený, překvapený a zraněný… že se z toho Sherlock cítil skutečně mizerně. Vůbec nečekal, že jejich setkání bude takové. Cítil se taky dotčeně při představě, že se John přece jen smířil s jeho smrtí. Nelíbilo se mu to. Ale nemohl to nikomu vyčítat. Jedině sám sobě, což ho rozčilovalo ještě víc.

Vstát z postele nikdy nebylo těžší. Ve svatební den se zřejmě zamkne ve své ložnici a nevyleze ani na krok.

Ach.

On je vlastně Johnův svědek, musí tam být.

Bylo sedm ráno. Probudil ho zvuk troubení, když ulicí projížděl nějaký idiot v dodávce. Na stole měl hrnek s čajem. Ještě se z něj kouřilo. Paní Hudsonová ho mohla přinést maximálně před pěti minutami. S obličejem vzpurně zamračeným vylezl z postele a prudce se napil. Opařil si jazyk. Pokud Bůh nějakou náhodou existuje, zřejmě se rozhodl, že ho v jeho špatné náladě ještě podpoří. Když zapnul sprchu, voda byla vařící. Takže kromě rtů ho pálil celý člověk. Spálil topinky, zakopl o fald na koberci a šlápl na jednu z očních bulv, která se vykutálela ze sklenice ve skříni. Pravděpodobně vyskočila naschvál, aby ho ještě víc naštvala. Sherlock popadl nůž, kterým si zrovna chystal namazat topinku, či spíš to, co z ní zbylo, a seškrábl s ním slizkou placku z chodidla. Když ztrácel rovnováhu, pokusil se zachytit o kuchyňskou linku, ale chytl se talíře a ten sletěl i s jeho mizernou snídaní na zem.

Sherlock začal být vzteky bez sebe, měl dojem, jako by se proti němu všichni spikli. Normálně se dokázal pohybovat velmi obezřetně. Oči měl všude. Všechno viděl, všemu se vyhnul. Kolikrát neudělal ani jeden pohyb navíc, zato dnes byl malátný a nepozorný. Chystal se hlasitě zaklít a v tu ránu zazvonil telefon. Aniž by se podíval, kdo volá, hovor přijal.

,,Co?” vyštěkl.

,,Sherlocku?“ Johnův nejistý hlas Sherlocka v mžiku zkrotil. ,,Volám nevhod?“

,,Johne… Cože? Ne, nevoláš… jen jsem zrovna… experimentoval s okem a… toustovačem. Zřejmě. Ty se oblíkáš?“ Jeho otázka zněla spíš, jako kritika, nebo výtka, než jako nevinný dotaz. Slyšel šustění, jak si John přehodil telefon, a přitiskl jej ramenem k uchu. Určitě si zapínal košili. Mohl zavolat předtím, nebo potom, ale on to radši udělá ve chvíli, kdy má obě ruce zaneprázdněné. Tenhle člověk chce mít rodinu? Příkladný tatínek – to určitě.

,,Jen jsem chtěl vědět, jestli dnešní večer platí. Přehodil jsem si kvůli tomu pár pacientů, víš.“

,,Ano,“ zavrčel Sherlock. To je snad samozřejmé, ne? Vždyť se na tom dohodli. Chvíli bylo ticho. Pak si John odkašlal.

,,Opravdu?“ Znělo to skoro nevěřícně.

,,Jo.“ Tentokrát byla odpověď důraznější.

,,Takže spolu dnes večer jdeme… ehm pařit. Já a ty. Budeme sedět v hospodě a chlastat…“ Za každou jeho větou se vznášel nevyslovený otazník.

Sherlock si to začínal brát osobně. Myslí si snad, že nedovede zorganizovat tak triviální záležitost?

,,Jistěže. Řekl jsem, že to zařídím. Přijď v půl osmé a buď tu přesně,“ řekl, než hovor ukončil.

Ve skutečnosti měl jen mlhavou představu o tom, jak to vypadá, když jdou chlapi „pařit“. Na vlatní kůži to ještě nezažil. Za prvé proto, že mu to připadalo zbytečné a za druhé proto, že ho ještě nikdo do hospody nepozval.

Shýbl se pro talíř, aby ho i se snídaní vyhodil do koše. Topinky byly spálené, teď navíc obalené v očním slizu a prachu. Prostě ho přešla chuť. Musí se obléct, musí jít do nemocnice za Molly a psychicky se připravit na Johnův příchod. Vymyslet, jak se neopít, a jak svého kamaráda úspěšně zabavit na celý večer, aby na jejich rozlučku nezapomněl. Nebyl si jistý, jak se to dělá, ale měl dost sebevědomí, aby si myslel, že to bez problému zvládne.

Dopoledne stačil vymyslet senzační téma. John bude nadšený. I když Molly nevypadala, že by jí to připadalo až tak geniální. Ženská. Její názor nebyl rozhodující. Po ní se chtělo, aby vypočítala jejich ideální příjem alkoholu, aby si ten večer aspoň pamatovali.

Jeho nápad přece vůbec nebyl morbidní. Kdepak, ani trochu. Byl originální, měl příchuť sentimentu a nostalgie, to John rád. S dětskou zvědavostí se těšil, až mu to sdělí. Když odcházel z nemocnice, cítil se být stoprocentně připravený. V hlavě si nesl mapu celého Londýna, a v rukách dvě půllitrové odměrky.

John se chvíli smál. Pak se do něj zavrtal svým hřejivým pohledem, ústa od ucha k uchu.

,,Nepřipadá ti to trochu morbidní?“

Sherlock se dotčeně zamračil.

,,Ne.“

,,Takže ty vážně chceš…“

,,Projít hospody v ulicích, ve kterých jsme našli mrtvolu, ano…“ John mlčky přikývl, zdálo se, že se snaží neusmívat.

Sherlock se cítil nepříjemě. A taky trochu znejistil.

,,No… jestli nechceš, měl bych ještě několik návrhů, které… jsou sice nudné, ale tobě by se mohly…“

,,Ne.“ John pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Chtěl jsem slavit s tebou a tohle jsi přesně ty. Mrtvoly, vraždy, místa činu… Nic jiného jsem ani nečekal,“ pokrčil rameny a podpořil Sherlockovu snahu upřímným úsměvem.

Pak už se nedivil ničemu, alespoň ne nahlas. Když před něj postavil ze tří čtvrtin naplněné odměrky, John se na ně zadíval jen o vteřinu déle, načež zakoulel očima a prostě se napil. Sherlock při každé příležitosti nahlížel do mobilu a kontroloval, kolik toho jejich zažívání vydrží. Několikrát se pokusil začít konverzaci o tom, jak vyřešil, aby se moc neopili, a jak je skvělé, že má přehled o všem včetně toho, kdy se komu bude chtít na záchod. John však bohužel nevypadal, že ho to zajímá. Sherlock spíš začínal mít dojem, že ho to nudí. V další hospodě si odskočil na záchod, aniž by potřeboval a zuřivě tam přemýšlel nad tím, jak to zachránit. Jak si John asi představuje zábavu? Co myslel, že se bude dít? O čem předpokládal, že se budou bavit? John by se možná rád bavil o těch dvou letech, co se neviděli. Možná by ho zajímalo, co Sherlock sám tak dlouho dělal, a rád by vyprávěl o tom, co dělal on. Třeba by rád mluvil o Mary… Sherlock se ale všem těmto hovorům už několik měsíců úspěšně vyhýbal.

Vymyslel pár témat, která by mohla mít úspěch a vrátil se za Johnem, aby si po páté přiťukli…

Měkká a široká postel ho tlačila jako vězeňská matrace. Hlavou se mu prohnaly útržky vzpomínek, o kterých si ani nebyl jistý, zda se vůbec staly. S někým se pral, pak usínal vedle Johna na schodech v Baker street, pak přišla paní Hudsonová. Potom hráli nějakou stupidní hru, a John měl na čele napsáno „Madonna“. Ještě, než skončili, přišla nějaká ženská a prohlašovala, že měla rande s duchem. Později se ocitli na cizím místě, v cizím pokoji a Sherlock si vybavoval jen změť barev a silnou nevolnost. Nakonec je oba zatýkali policisté.

Když otevřel oči, byl ve své ložnici, ačkoliv mu něco říkalo, že se měl probudit jinde. Vzbudilo ho troubení projíždějícího auta. Podíval se na hodiny. Přesně sedm ráno. Pomyslel si, že by ho možná měla bolet hlava, když si toho tak málo vybavuje. Žádnou kocovinu ale neměl. Vůbec netušil, jak se v noci dostali z vězení, ani jestli je John pořád na Baker street. Mátožně se vypotácel z postele a při té příležitosti ho napadlo, jak je možné, že se vzbudil takhle brzy. Je to už podruhé, třebaže si v poslední době navykl vstávat před polednem.

Nakonec nad tím jen pokrčil rameny, a napil se čaje, který mu nachystala paní Hudsonová. Opařil si ústa. Šel se vysprchovat, voda byla vařící. Tousty se mu zase spálily a on znovu zakopl o koberec a šlápl na další vykutálené oko. To snad není pravda! Naštvaně se podíval ke stropu. Bůh ho definitivně šikanuje. Setřepal si slizkou placku z nohy, vyhodil snídani a chystal se zjistit, jestli tu John taky zůstal, když mu v tu samou chvíli zazvonil telefon. Volal John.

,,Johne? Kde jsi?“ spustil okamžitě Sherlock. ,,Nejsem si jistý, co se včera dělo, doufám, že jsem…“

,,Neruším tě? Tys… říkal jsi něco?“

Detektiv si naštvaně odfrkl. Už zase si oblíká košili? Copak se ten mužský nikdy nepoučí? Než stačil reagovat, John pokračoval.

,,Já jen volám, abych se ujistil, že to večer opravdu platí.“

Sherlock se zarazil. Copak včera něco slíbil? Že by to zapomněl? Myslel, že jeho metoda je stoprocentně účinná, tak jak se mohl tolik opít?

,,Co jestli platí?“

,,Ta rozlučka, Sherlocku. Pánská jízda, pamatuješ? Vytahoval ses, že to všechno připravíš. Vzal jsem ranní šichtu, tak chci vědět, jestli to nebylo zbytečně.“

Sherlock mlčel. Uvažoval, co mu na to má říct. Copak rozlučku neměli včera? Měl by se zeptat? Ale co když to byl jen hodně hloupý sen? Nechtěl vypadat, že na Johnovu rozlučku zapomněl.

,,Pořád to platí,“ ujistil ho.

,,Takže spolu vážně jdeme chlastat. Ty a já…“

,,Ano, Johne. Jdeme chlastat.“ Při slově chlastat se znechuceně ušklíbl. Jestli to dopadne stejně, jako ten sen…

,,Takže večer?“

,,Večer.“

,,V kolik mám přijít?“

,,… V půl osmé,“ řekl a zavěsil.

Tohle bylo divné. Obyčejně sny nebývají tak detailní a po probuzení často přestávají dávat smysl. Tady to alespoň v některých chvílích vypadalo věrohodně. Ovšem až na to, že se přes veškerou svou (a Mollyinu) snahu opil, že se nechal přemluvit k té nejhloupější hře, jakou mohla Johnova hlava vymyslet, a vůbec nejméně pravděpodobnější byla půlnoční návštěva klientky, která vyhledala Sherlocka Holmese, jen proto, aby mohla svést kopačky na ducha.

Jistě. Muselo se mu to zdát.

Mělo to ale i své kladné stránky. Nemusel dlouho přemýšlet nad tématem rozlučky, ani nad způsobem, jak rozlučku ve zdraví přečkat. Molly mu ochotně půjčila dvě půllitrové odměrky.

Konverzace s Johnem trochu vázla. Snažil se ho nadchnout svou mobilní aplikací a schopností kontrolovat obsah alkoholu v krvi, ale John byl stejně otrávený, jako ve snu. Sherlock z toho byl zas na oplátku rozmrzelý. Po čtvrtém pivě odešel na záchod, a po svém návratu jakoby se všechno ztratilo v hluku, horku a potu. Vážně se pral… Motala se mu hlava a bylo mu divně. V životě nezažil celodenní Déja vu.

,,Johne…?“ S obtížemi jeho jméno zamumlal do zvednutého límce u kabátu. Byl na něm zády namáčklý a pod sebou cítil ostré hrany schodů, jak se mu zavrtávají do těla. Tak divně známý pocit.

,,Hm?“ ozvalo se vedle něj.

,,Paní Hudsonová…“

,,Co je s ní?“

Sherlock pomalu otevřel ústa, načež jeho domácí vylezla ze dveří s pytlem na odpadky. Divila se, co tu po dvou hodinách dělají… a on slyšel každé slovo ještě před tím, než ho vůbec řekla.

,,Jsem to já?“

Johnovo nadšení ze hry se okamžitě vytratilo.

,,Jak to můžeš vědět? Na nic ses nezeptal!“ Trochu huhlal, slova se mu těžko dostávala přes jazyk. Jeho rozhořčení bylo napůl předstírané.

Sherlock zamával rukou ve vzduchu.

,,Jsi moc předvídatelný.“

,,Jo. S tebou se tahle hra nedá hrát. Teď já.“

,,Posluž si.“

Sherlock civěl na lísteček se jménem Maddona. Proč jen vybral zrovna tohle? Vždyť ani neví, co je ta ženská zač!

Než John zjistil, že Sherlock o té, co ji má na čele, neví vůbec nic, zaťukala na ně klientka.

To už bylo víc než podezřelé! Sherlock na ni namířil prstem a snažil se zaostřit, nevidět ji dvakrát.

,,Hledáte Sherlocka Holmese. A podle vašeho výrazu to vidím na nepovedený vztah, který… hm… vedl k nezájmu z jeho strany a paranoidním představám z vaší strany…“

John na něj vykuleně zíral. Na to, v jakém stavu Sherlock byl, dedukoval nějak podezřele rychle a sebevědomě.

Žena oněměle přikývla.

,,Tak nemarněme čas!“ Sherlock vstal z gauče a zapotácel se. ,,Pojďme se podívat na místo činu!“

Zase to troubení. První, co jeho oči spatřily, byl strop ložnice, i když by tentokrát přísahal, že usínal vedle Johna za mřížemi. Asi jen moc pil…

Zvedl se, mrkl po hodinách.

Zase sedm ráno. Nejistě se rozhlédl. Tácek s horkým čajem na stole. Horké. Zaváhal a nenapil se. Dnes se cítil ještě divněji, než včera. Ne, nebyla to kocovina. Byla to zvláštní směs obav a nedůvěry. Něco ho napadlo, ale zdálo se to jako naprosto nemožná věc. Iracionální hloupost. Přesto se zvedl a opatrně prošel obývacím pokojem. Očima pátral po zemi, dokud nenarazil na shrnutý koberec. Pořádně ho nohou zadupal. V kuchyni se zas válelo oko. Zamračil se na něj. Oko se ani nehlo, upíralo svůj mrtvý pohled na nohu od stolu. Shýbl se pro něj. Ty předtuchy byly až mrazivé… Z náhlého impulsu zkontroloval mobil, a on se mu ve dlani rozbzučel.

,,Ano?“ začal opatrně.

,,Sherlocku? Neruším tě?“ Tlumené zvuky, zapínání košile… Sherlockovi se zamotala hlava. Chvíli se nezmohl na jedinou reakci.

,,Sherlocku?“

,,Voláš, aby ses ujistil, že večer jdeme pít?“ hádal, i když očekával, že John s udiveným hlasem podotkne, že rozlučku měli včera. Ale ten pocit…! Ten neustávající, nepříjemně hlodavý pocit, že…

,,No… jo. Volám. Platí to?“

Sherlock Holmes hlasitě polkl. Máloco ho dokázalo takhle vyvést z rovnováhy.

,,Johne, něco se… děje.“

,,Cože? Co? Jsi v pořádku?“

,,Ano, jistěže, nic mi není, jenom mám… pocit… „

,,Pocit?“ John se pobaveně zasmál. Očividně se rychle sžil s informací, že se neděje nic vážného. Jak ten by se divil!

,,Můžeš sem přijít? Rychle.“

,,Vážně ti nic není?“

,,Rychle.“

,,Sherlocku, já musím do práce. Přehodil jsem si kvůli tobě pacienty, víš.“

To je mi novinka – podotkl v duchu detektiv a protočil panenky.

,,Je to přece tvá ordinace,“ konstatoval kysele a dal pečlivý důraz na slovo „tvá“.

,,To neznamená, že nechám své pacienty čekat.“

Sherlock zavěsil. Mračil se na celé kolo. Po minutě bezúčelného zírání začal chodit po místnosti tam a zpět. Se spojenými dlaněmi a prsty u rtů uvažoval o sto šest.

Stejný den. Už po třetí prožívá ten samý den! To přece není možné! Je to holý nesmysl. Nemůže třikrát za sebou prožít stejný den, to nejde!

Po hodině bezúčelného přecházení z rohu do rohu na sebe hodil kabát, kolem krku obtočil svou šálu a vyrazil na ulici. Najít místo, kde jeho kamarád pracuje, mu nezabralo příliš času.

,,S dovolením.“ Předběhl starého muže, který se sotva dokulhal ke dveřím a zabouchl mu před nosem.

John seděl u pracovního stolu, nohu přes nohu a zblízka studoval nějaké papíry. Sherlock ho na doktorské židli viděl vůbec poprvé. Ten pohled ho na malou chvilku vyvedl z rovnováhy. Ovšem jen na pouhý okamžik.

,,Tak pane… Corette, odložte si prosím, hned se vám budu věnovat..,“ mluvil, aniž by od papírů zvedl hlavu. Tu větu pronesl s automatickou zdvořilostí, která by normálního člověka spíš urazila, než potěšila. Sherlock si rozmotal šálu, rozepl kabát.

,,Kolik si toho mám sundat, pane doktore?“

Johnova hlava vystřelila od papírů, jako blesk.

,,Sherlocku!?“

,,Předpokládám, že takhle to stačí,“ konstatoval a nechal kabát na sobě.

,,Co tady děláš?“

,,Chci s tebou mluvit.“

,,Mohl jsi počkat.“

,,Nemohl.“

John zavřel oči, zhluboka se nadechl. Sherlock by přísahal, že v duchu počítá do desíti.

,,Venku čekají pacienti, Sherlocku. Nemocní lidé, kteří potřebují pomoct!“

,,Chm…,“ udělal Sherlock a nesouhlasně naklonil hlavu na stranu. ,,Bradavice, problémy s trávením, dvě vyrážky a jeden si jde pro neschopenku se snahou předstírat chřipku.“

John dlouze vydechl.

,,Proč jsi tady?“

,,Přišlo mi prozíravé navštívit doktora.“

,,Cože?“

,,Johne…“ Sherlock popošel blíž ke stolu, upřeně se na svého přítele podíval. ,,Johne musíš mi pomoct.“

Johnovi se vytratilo veškeré rozčilení z tváře. V očích se mu starostlivě zalesklo.

,,Fajn, tak mi hlavně řekni, co se děje.“

,,Fajn,“ zopakoval Sherlock. ,,Poslyš asi to bude znít trochu divně… Měl bys vědět, že jsem připraven na možnost, že mi to nebudeš věřit, ale…“

,,Hm?“

,,…taky pravděpodobně doufám, že si uvědomíš, jak mě veškerá nesmyslnost té situace znérvózňuje. I když i já sám bych se k něčemu takovému stavěl skepticky, protože je málo věcí, které nedokážu vysvětlit. Zkrátka mi musíš věřit…“

,,Sherlocku, už se vymáčkni.“

Sherlock se nadechl:,,Prožívám po třetí stejný den.“

,,Cože?“ John vykulil oči. Chvíli vypadal, že si není jistý, zda se má usmívat, nebo mračit, pak velice pomalu mrkl a zavrtěl hlavou. ,,Jak to myslíš, stejný den?“

,,Dnešek! Pátého května, chápeš? Potřetí jsem se probudil do dneška!“ Sherlock zoufale rozhodil rukama. ,,Nevím, jak je to možné! Nevím, jak to vyřešit! Vůbec nic mě nenapadá!“ Přestal se zběsilou gestikulací a začal přecházet po místnosti.

,,Obvykle se mi líp uvažuje ve tvé přítomnosti, ale teď to nějak nezabírá.“

John se na něj díval trochu zaskočeně, trochu soucitně.

,,Aha. Jo. Sherlocku… možná tu rozlučku zrušíme, ano? Asi by ses měl pořádně vyspat.“

,,Ne, Johne. Nepotřebuji spát. Potřebuji pochopit, co se děje. Zasekl jsem se, a když mi nepomůžeš, ráno se probudím do pátého května. Znova. Ty si tenhle rozhovor nebudeš pamatovat, jako bychom spolu vůbec nemluvili. Ráno zavoláš, přesně v půl osmé, aby ses zeptal, jestli večer platí. Zase bude horká voda a na zemi se bude válet oko!“

,,Počkej Sherlocku, mluvíš nesmysly, vůbec ti nerozumím….“ Zvedl k němu ruku v pokojném gestu. ,,Ty tvrdíš, že potřetí prožíváš stejný den?“

,,Ano.“

,,A myslíš si, že se zítra probudíš do dneška.“

,,Přesně!“

,,Dobře.“

Nad Johnovým „Dobře“ se Sherlock zamračil.

,,Víš ty co? Opravdu bys měl jít domů a odpočívat.“

,,Ty mi nevěříš,“ konstatoval uraženě, propaluje Johna pohledem.

,,Uznej sám, že je to dost šílená teorie. Myslím, že by sis to měl zkusit ověřit.“

,,Ověřit?“

John několikrát přikývl.

,,Budeš v pořádku, kamaráde, věř mi. A pánskou jízdu můžeme mít zítra.“

Zítra.

Sherlock zaúpěl a bez rozloučení vyrazil z ordinace. Byl příliš rozrušený, než aby si vzpoměl, že se sluší rozloučit.

Tu ženskou s duchem poslal ke všem čertům a paní Hudsonovou tam poslal taky. Večer položil na noční stolek svou lebku. Usínal s hlavou vedle ní a neustále si v duchu opakoval, že tam ráno musí být.

Jenže když se v sedm ráno probudil, lebka byla pryč. Na stole byl čaj, v kuchyni na podlaze oko.

A tak se to opakovalo pořád dokola.

Sherlock strávil hodiny a hodiny přemítáním, jak se z toho bludného kruhu vymotat. Občas ho zachvátila panika, občas se propadl do úplného zoufalství a občas jen seděl nad zvonícím telefonem a díval se na Johnovo jméno. Několikrát za sebou odřekl rozlučku. Teď přece nebyl ve stavu, aby se mohl jít bavit! Musí něco vymyslet, prostě musí… Je Sherlock Holmes, slavný detektiv, mistr dedukce a má svůj palác mysli.

To je ono! Palác mysli! Možná se jedná o nějakou psychickou poruchu… Možná, že vážně onemocněl! Zkusil se ponořit do svých vzpomínek, ale jeho příznaky se nepodobaly žádnému typu nemoci, které měl v paměti uložené. Nemohl být nemocný.

A někdy se jen procházel ulicemi Londýna a v duchu předříkával vše, co už několikrát viděl.

Tenhle za tři a půl vteřiny zakopne, tahle začne telefonovat, tamti se hlasitě rozesmějí… Přes silnici procházel už téměř poslepu. Žlutá dodávka z leva, autobus zprava…

Počítal, kdy kdo co udělá a musel uznat, že kdyby to nebylo to tak děsivé, bylo by to fascinující.

Po dalších pěti stejných dnech se rozhodl uspořádat Johnovi rozlučku. Tady bylo pořád co zlepšovat.  Navíc, už nevěděl, co jiného by mohl dělat. Chtěl se nějak uklidnit a Johnův rozesmátý obličej… to bylo přesně to, co potřeboval.

Ten den konečně přišel na kloub tomu, proč byl od páté hospody tak opilý. Viděl Johna, který si myslel, že ho Sherlock nevidí, jak mu do piva zákeřně leje panáka, těsně po tom, co jednoho kopne do sebe. Sherlock si v tu chvíli uvědomil, že se s ním pravděpodobně opravdu nudí, když se uchyluje k něčemu tak zákeřnému. Aniž by dal najevo, že o tom ví, vypil pivo do dna.

,,Paní Hudsonová… Kdyby přišel klient, vyřiďte mu, ať dorazí zítra ráno.“ – To byla úplně první věta, kterou té ženě s pytlem na odpadky v ruce, řekl.

Pak zase hráli tu samou hru… Sherlock odpovídal automaticky, jako stroj. Ptal se na otázky a předstíral, že nemá tušení, jaké jméno mu visí na čele. A pak se ptal John.

Malátnými pohyby se přisunul blíž až skoro spadl z křesla. Opřel se o Sherlockovo koleno.

,,Jsem žena?“

Sherlock pil víc, než před tím. Nebránil se. Chtěl aspoň na chvíli  zapomenout na to, v jaké se ocitl situaci. V ruce svíral plnou sklenku, uvolněně se zasmál.

,,Ano.“

Teď to přijde.Trochu zpozorněl, pečlivě Johna sledoval.

,,A jsem… pěkná?“ zastřený hlas prozrazoval příliš mnoho promile v krvi. ,,Tady.“ ukázal si na papírek na čele a pak si tou samou rukou podepřel tvář. Měl tváře zrůžovělé, světlé vlasy neupraveně zasahovaly do čela a jeho oči… byly tak obrovské! Tak bledé! Pomalu jimi na Sherlocka zamrkal. Ten napůl unavený a napůl omámený výraz byl přesně to, na co Sherlock čekal. Když už tenhle debilní den musí prožívat stále dokola, chtěl by ho taky dokázat ve správnou chvíli stopnout. Tohle byla přesně ta chvíle. Odložil sklenku a přiblížil se, lokty zapřel o kolena.

,,Jsi,“ potvrdil. Upřeně hleděl jen a jen na něj.

John škytnul a zasmál se.

,,Teď to znělo, jako bys mluvil o mně.“

Sherlock se trochu zakymácel. Hlava mu padala, sotva ji udržel zdviženou.

,,Já ale mluvil o tobě, Johne. Ta ženská, co ji máš na čele, mě naprosto nezajímá.“

,,A… aha.“ John se pořád usmíval. A jeho rty… Jeho zarudlé rty byly jako magnet. Jen se k nim přilepit. Dotknout se…

Je zvláštní, jak alkohol bere schopnost rozlišovat vzdálenosti. Sherlock vůbec nechtěl být tak blízko… tak, že se jeho rtů doopravdy dotkl. Jen si nebyl jistý, jestli pusou, nebo jinou částí obličeje.

V tu ránu úsměv docela zmizel. John už byl na nohou. Vyletěl z křesla, jako štípnutý vosou.

,,Co to děláš?“

Sherlock si otráveně povzdechl a převrátil se zády do opěradla.

,,Nic, myslím,“ odpověděl a zhluboka se napil. Docela ho Johnova přehnaná reakce překvapila. Jakoby ho dohnala nějaká fóbie, byl úplně bez sebe.

,,Tohle nemůžeš dělat, Sherlocku, rozumíš? Nemůžeš lidi zničeho nic líbat!“

Sherlocka by docela zajímalo, proč sakra ne, když si to ti lidi stejně ráno nebudou pamatovat. Ale místo protestů jen zvedl obočí a s nevinným úsměvem se na něj podíval.

,,Já to nedělám. Ty jsi první.“

John zaúpěl. Rukama si přetřel čelo, projel rozcuchané vlasy. Někam šel, hned se zase vracel… panikařil. Taky se dost motal. Sherlock nakonec vstal a pomohl mu zpátky do křesla.

,,No tak, sedni si, moc to prožíváš, Johne. Vždyť se nic hrozného nestalo…“

,,Nestalo! Sherlocku já se budu ženit!“

Což pravděpodobně nikdy neuvidím, pomyslel si dramaticky Sherlock.

,,No a? Jak to s tím souvisí? Máš pocit, že by ses měl cítit provinile? Lidi, co si na rozlučku se svobodou objednají prostitutku – ti by se měli cítit provinile.“

John si přikryl ústa, zavrtěl hlavou. Byl dokonale vyveden z míry.

,,Ale ty tohle neděláš, neměl bys to dělat,“ prohlásil, ačkoliv si jistě sám uvědomoval, jak chabě to zní, a sáhl po sklenici s koňakem, aby se zhluboka napil.

,,Jak to myslíš, nedělám? Jak si na to přišel? Co když dělám?“ Otázka zněla nezvykle vzpurně, skoro až trucovitě.

John znovu škytnul. Na čele se mu objevily vrásky, jak se snažil napodobit Sherlockův baryton. ,,Johne… asi bys měl vědět, že miluju svou práci, a sice mě tvůj zájem těší, ale nehledám….“ opakoval Sherlockova slova naprosto přesně tak, jak si je pamatoval. Jejich první společný den, jejich první případ.

Sherlock otevřel pusu, aniž by cokoliv řekl, zornice se mu rozšířily překvapením.

,,Už to nedělej,“ zopakoval John.

,,Johne…“

,,Ne.“ Divoce zavrtěl hlavou. ,,Ty se s lidmi nelíbáš. Nechodíš s nimi. Nechápeš, proč jiní chtějí žít v páru a mít rodinu. Byl jsi takovej po celou dobu, tak to nemůžeš měnit teď, když se budu ženit, jasné?“

Sherlock sledoval Johna, který se choval opravdu velmi neobvykle. Možná to bylo tím pitím, ale jeho klid zmizel. Vypařil se, jako pára nad hrncem a teď byl celý bez sebe, jako by byla narušená rovnováha vesmíru.

,,Proč jsi to udělal?“ zaútočil na Sherlocka.

,,Já… nevím! Proč si to tak bereš?“

,,Protože…“ John se zhluboka napil, otřásl se a bouchnul prázdnou sklenkou o stůl vedle sebe. ,,Protože je pozdě, proto!“

Sherlock zmlknul. Najednou měl tendenci dívat se všude možně, jen ne na něj.

,,Asi… asi bych měl jít.“ John se začal znovu zvedat z křesla. Sherlock mu v odchodu nebránil. Mohl by ho přesvědčovat, aby zůstal, že v takovém stavu ani nedojde domů… ale proč? Ráno, jako by se tohle všechno vůbec nestalo…

Další nepovedená rozlučka. Sherlock si to odškrtl, jako jeden z těch horších pokusů. Tyhle věci mu skutečně nejdou. Moc ho to však netrápilo. Místo toho přemýšlel nad tím, jak John včera reagoval na tu pusu, nebo co to vlastně bylo. Rád by toho slyšel víc. Rád by věděl, co udělal špatně.

Když John zavolal, rozlučku potvrdil. Tentokrát na to ale půjde trochu jinak.

Večer ho vzal do Lauriston Garden. Dům byl stále nedostavěný, sotva ho někdo koupil,  a stavět tu zatím nezačal. Samozřejmě to bylo veřejnosti nepřístupné, jenže pro Sherlocka Holmese to je všude přístupné. Dveře vylomil z pantů. On i John už v sobě měli několik piv.

,,Sherlocku, co tady děláme?“

,,Pamatuješ si tohle místo, Johne?“

,,Jasně že jo.“  Vydupal po schodech za ním. Byt byl úplně prázdný, ale na parketách zůstával stále trochu viditelný vydrápaný vzkaz. Rache. Jejich první, společné místo činu.

,,Tady umřela ta paní v růžovém.“

Sherlock po těch slovech protočil panenky.

,,To je to, co se ti tady vybaví? Že tu ležela růžová mrtvola?“

,,Co se vybaví tobě?“

Místo odpovědi detektiv zavřel oči. Vešel do toho pokoje znovu, tentokrát ve svém paláci mysli.

,,Geniální…“ ,,Fantastické!“

,,Víš, že to říkáš nahlas?“

,,Promiň. Zmlknu.“

,,Ne, je to…. fajn.“

Znovu oči otevřel. Jeho rty se lehce usmívaly. John si odkašlal.

,,Jo… Chci říct… asi nemusím být génius, abych to zjistil, co?“

,,Bylo to poprvé, co mě někdo otevřeně obdivoval,“ řekl Sherlock.

,,Vypadal jsi na to,“ kývl John.,,…ale od té doby ti to bylo spíše k smíchu, když jsem vyjádřil svůj obdiv.“

,,To neznamená, že jsem chtěl, abys s tím přestal. Jen jsem nevěděl, jak říct, abys… nepřestával.“

John bloudil očima po podlaze. Támhle. Tam se to celé odehrálo. Jak klečeli proti sobě, nad růžovou mrtvolou…

,,Co tady dělám?“

,,Pomáháš mi vyhrát hádku..“

,,Mám ti pomoct platit nájem.“

,,Tady je víc srandy.“

,,Srandy? Leží tu mrtvá žena…“

Vzhlédl zpět. I Sherlock vypadal, že je někde ve svých představách. Vyrazil k němu, i když se mu motala hlava. Na chvíli se zarazil, zakymácel, než se dostal blíž. Byl tak vysoký! Opřel se dlaní o jeho rameno a pohlédl mu zpříma do tváře.

,,Já vím, že žárlíš, jasné? Taky chci, aby to bylo jako dřív, ale to už nebude. Byl jsi dva roky mrtvý, Sherlocku. Dva roky! Celou tu dobu jsem se z toho snažil vyhrabat a smířit se s tím. Což se nakonec opravdu povedlo a to hlavně díky Mary. Já už se nemůžu vrátit zpátky. Když to udělám, už nikdy nedostanu příležitost mít manželku, děti, rodinu… Takové ty věci, po kterých každý obyčejný člověk za normálních okolností touží. Po druhé bych se tak daleko nedostal, vím to. Protože bych ani nechtěl. Vždycky jsi to byl ty. Ty a nikdo jiný. Byl bys to ty už napořád, ten, za kým  bych se vracel z nepovedených schůzek. Už nikdy bych nedostal další příležitost. Už bych o to ani nestál. Vždy radši půjdu a budu s tebou řešit případ. Trpět ty tvé záchvaty nudy, sledovat tě, jak fascinovaně koukáš do mikroskopu, jak se celý rozzáříš dětinskou radostí, když se objeví něco nového…

Sherlocku, já Mary miluji. Miluji ji tolik, že jsem připravený si ji vzít a zestárnout s ní. Když to neudělám teď, už to neudělám nikdy, protože ty jsi ta osoba, která pro mě vždycky znamenala a znamená nejvíc. Ty jsi člověk, kterého miluji nejvíc. Nějakým absolutně šíleným, nepopsatelným, nemožným způsobem, jakým můžu milovat jen tebe… Což je dost děsivý, nezdravý a docela určitě to není v pořádku. Takže chci, abychom v tom měli jasno, ano? Mary bude má manželka, ty můj přítel. Ji budu milovat a s tebou se budu přátelit. Chápeš, co se ti tu snažím říct?“

Sherlock pomalu, trhaně přikývl.

,,Že mě miluješ.”

,,Co? Ne, Sherlocku, počkej…”

,,Řekl jsi to,” potvrdil oněměle.

,,Nemůžeš takhle vytrhávat věty z kontextu!”

,,Řekl jsi, že mě miluješ,” zopakoval Sherlock. John zaklel.

,,Víš co? Zapomeň na to, jako bych vůbec nic neřekl, dobře? Pojďme odsud. Potřebuju se pořádně prospat.”

Sherlock už neřekl nic. Prostě šel. Zjistil, co zjistit chtěl. Následujících pár dní Johnovi nezvedal telefon. Přemýšlel. Zkejsl tu v nekonečné přítomnosti. Dny plynnou, pořád se vracejí. Jeho činy nemají žádnou hodnotu, protože se přes noc nějak záhadně vymažou. Má celou věčnost a může si dělat, co chce… Tak nějak to teď viděl. Nemělo smysl neustále čekat na zítřek. Nemělo smysl doufat v další den. Důležité bylo vidět na tom alespoň něco pozitivního. Musel si najít nějakou zábavu, nebo koníček. Musí mít nějaký cíl, nebo se tu brzy zblázní!

A ten cíl si našel. Rozhodl se, že Johna zkusí svést. Alespoň jednou. Alespoň jednou to chce zažít. John i přes všechny řeči o tom, že není gay, nakonec přiznal, že Sherlocka miluje. Kdyby mu dal alespoň jedinkrát přednost před Mary, cítil by se jistě okamžitě líp. On a Mary si někde budou žít štastně až do smrti, zatímco on bude pořád trčet tady. Může se pokusit o cokoliv, aniž by to mělo trvalé následky…

,,Koho máš radši? Mě, nebo Mary?” Ne příliš vybíravá otázka, ale někde začít musel. John ho praštil tak, že sletěl a narazil zády na stůl. Lidé se po něm otáčeli. Příště bude opatrnější a zeptá se ho v soukromí.

,,Johne můžu se tě na něco zeptat?”

,,Hm? Na co?”

Sherlock se postaral o to, aby v sobě měl dostatečné množství alkoholu.

,,Ale nesmíš se zlobit, ano? Slib mi to.”

,,Slibuju,” přikývl s přivřenýma očima. ,,Tak spusť.”

Dobře… jdeme na to.  Jak to lidé říkají?… Ah!

,,Kdyby jsi byl na pustém ostrově, s kým bys tam byl radši? Se mnou, nebo s Mary?”

John se krátce zasmál.

,,S Mary. Jednoznačně.”

Tak takhle taky ne. Dobře.

,,Johne… Co kdybych tě požádal o ruku? Řekl bys ano?”

Tentokrát se jeho přítel rozchechtal na celé kolo.

,,Já bych řekl ne, ale Mary by nejspíš tolik neprotestovala.”

Sherlock v duchu zavrčel. Zeptal se snad dvaceti různými způsoby a ani jednou z toho nevyšel jako vítěz. Nálada se mu s každým dalším ránem zhoršovala. Pečlivě si probíral všechna pro a proti. John je romantik. Možná… kdyby se překonal a udělal nějaké to romantické gesto, John by polevil…

No jo, romantické gesto… ale jaké? Jak?  Co by asi tak mohlo být podle Johna romantické?

,,Sherlocku…” Tvářil se skepticky, v očích se mu zračily zjevné obavy. Nelíbilo se mu, kam ho jeho přítel vedl. Vzbuzovalo to nepěkné vzpomínky.

,,Důvěřuj mi, Johne. Bude se ti to líbit, uvidíš.”

John se jen ušklíbl. Vyšlápli poslední schod, otevřeli dveře a o pár vteřin později stáli na střeše nemocnice. Té nemocnice. Odsud Sherlock skočil. Ať už to udělal jak chtěl, John myslel, že je mrtvý a ta vzpomínka se teď vrátila ve svých živých barvách. Rozdmýchala dávno udušený pocit ztráty a bolesti. Jediný rozdíl byl snad jedině v tom, že tenkrát bylo ještě světlo, zatímco teď se pomalu stmívalo. Byl teplý, mírně větrný večer, což pro Sherlocka nebylo nic nového.

,,Proč jsme tady?”

,,Oslavit tvé poslední chvíle svobody, samozřejmě.”

John nedůvěřivě sledoval, jak jeho kamarád obchází zastřešené dveře s neobyčejnou lehkostí a sebedůvěrou. Nejistě ho následoval. Jakmile vykoukl zpoza rohu, na místě strnul.  Asi tak metr od hrany budovy stála jejich křesla, mezi nimi stůl. A na něm několik flašek vína a dvě skleničky.

Své překvapení dal jasně najevo.

,,Jak jsi to sem dostal?”

,,Mycroft mi trochu pomohl,” pokrčil rameny, jakoby kus obývacího pokoje na střeše nemocnice nebylo nic zvláštního. John přešel ke svému křeslu. Hleděl na něj jako na osmý div světa. Neuvěřitelné. Sherlock se usmál, sám se sebou velmi spokojený. Zatím se zdálo, že jde všechno dobře. Vzal láhev, otevřel ji, nalil dvě skleničky a jednu Johnovi podal.

,,Na co si připijeme?”

,,Na nás?” navrhl John a Sherlockovi se při tom zablýsklo v očích. Pozvedl svou sklenku.

,,Na nás,” zopakoval a napil se.

John vypadal, že je pro něj těžké tomu uvěřit. Seděli v křeslech, dívali se na noční Londýn plný světel a blikajících semaforů a Sherlock vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby mluvil o všem možném, jen ne o případu, nebo o své práci. Zjistil, že je to snazší, když Johnovi pokládá otázky a poslouchá jeho odpovědi. Po několika dalších sklenkách už ale poslouchal jen jeho hlas. Ani pořádně nevnímal, co vlastně říká…. John měl příjemný, vřelý a přáteský tón hlasu.  Vlastně si ani neuvědomil, že zavírá oči a usíná.

,,Sherlocku?”

Váhavá ruka se opatrně dotkla jeho ramene.

,,Ty spíš? Asi nejsi zvyklý tolik pít, co?”

,,Co?” Rychle naroval záda a zatřepal hlavou. ,, Ne, jsem v pořádku. Promiň. O čem jsi to mluvil?”

John zavrtěl hlavou. Mírně se přitom usmíval.

,,Jak chceš ta křesla dostat zpátky?”

,,Na co?” zamumlal si pro sebe. Neměl v úmyslu tím přítele rozesmát, ale stalo se.

,,Vážně jsi mě překvapil,” mínil John. ,,Nečekal bych že si dáš takovou práci jen kvůli…”

,,Jen kvůli tobě?”

,,No… jo.”

Pár vteřin bylo ticho. Z dálky k nim doléhaly zvuky jedoucích aut a světel velkoměsta.

,,Musím ti něco říct, Johne. Jenže nevím, jak zareaguješ. Asi jsem to měl říct už dávno, ale nevěděl jsem jak, víš… Po tom, co jsem se vrátil, se všechno tak změnilo… ty ses změnil, a…”

,,O co jde?”

Sherlock si promnul rty, nejistě na Johna pohlédl. Jeho kamarád mu pohled trpělivě vracel. Tak oddaný, věrný… Tak důvěřivý!

,,Myslím, že jsem se spletl, když jsem tvrdil, že nejvíc miluji svou práci. I když je podle mě láska iracionální a hloupá záležitost, tak myslím… vlastně jsem si jistý, ano. Jsem si jistý, že tě miluji Johne. Miluji tě víc, než svou práci.”

John se nejistě zasmál.

,,Když jsi opilej, tvý vtipy ztrácí na pointě,” upozornil ho.

,,To nebyl vtip,” protestoval Sherlock.

,,Tak proč tohle říkáš?”

Z Johna se všechna jeho jistota začínala pomalu ztrácet. Hledal sebemenší náznak ironie v jeho bledém obličeji. Alespoň malinké, zlomyslné zkřivení rtů… zkrátka cokoliv. Jenže Sherlock si dal na vážném výrazu pečlivě záležet.

,,Protože chci, abys to věděl. Toužím po tobě, Johne.”

…Jen přiblížit se trochu blíž, dotknout se, okusit…

John se mrštně odvrátil. Pevně se zachytil rukama o opěrky, záda namáčkl do křesla a tupě zíral před sebe.

,,Sherlocku… ty mě svádíš?”

,,Vlastně, abych byl upřímný…”

,,Dobře, dobře tak teď zase chvíli mlč, ano? Mlč a poslouchej mě…”

Sherlock se trochu otráveně stáhl zpátky do svého křesla. Protočil panenky.

Je vyděšený. To snad ani není možné. Copak na toho chlapa nic neplatí?

,,Hele…”začal stále docela konsternovaný John. ,,Já vím, že jsme si hodně blízcí, ale nemůžeš si myslet, že je v tom něco víc, ano? Chápu, že vztah se mnou je pravděpodobně ten nejbližší vztah, k jakému ses zatím dostal, ale není to láska, Sherlocku. Nepleť si to. Pokud si opravdu budeš chtít někoho najít, já tě rád podpořím, ale…”

,,Proč to není láska? Jak se to teda podle tebe pozná?”

,,No… když někoho miluješ, chceš být jenom s ním. Udělal bys pro toho člověka naprosto cokoliv, bez ohledu na následky… a na to, jestli to tobě samotnému ublíží.”

,,To všechno splňuji,” namítl Sherlock.

,,Ne. Ne, Sherlocku, nesplňuješ.” John bouchl pěstí o opěradlo a odvážil se otočit k němu hlavu. Sherlock se díval nějak do blba a vypadal, že trucuje.

,,Ty tohle totiž neumíš. Neumíš poznat, co lidé kolem tebe opravdu chtějí. A pokud ano, nikdy ti to nepřipadá důležitější, než tvoje vlastní potřeby.”

Sherlock pevně sevřel rty, ale nic na to neřekl. Jediné, co mu běhalo hlavou, bylo číslo. Pokus číslo třicet si odškrtl, jako další neúspěch. Možná je John člověk, který by skutečně nikdy svou snoubenku nepodvedl. Nebo jsem to možná špatně pochopil… a on má skutečně radši Mary.

,,Kromě toho…,” pokračoval John, který se zjevně už trochu vzpamatoval, ,,Jsi ve svádění příšerný. Až to příště budeš na někoho zkoušet, zkus předtím míň pít.”

,,To už jsem zkoušel,” zabručel si pro sebe. Byl to pokus číslo tři, patnáct a čtyřiadvacet a žádný nebyl efektivní.

,,Tak co bych měl udělat?” zeptal se, a divoce při tom máchl paží. Nakonec… proč by se nezeptal, když na tenhle den jako vždycky zapomene.

,,Opravdu, Johne. Co chceš, abych udělal? Jen to řekni. Udělám to.”

John zavrtěl hlavou.

,,Chci, abys to byl zase ty,” řekl a věnoval mu zatracený, idiotský, soucitný úsměv.

O další hromadu stejných dnů později měl Sherlock pocit, že snad ani neexistuje možnost, jak si Johna získat. Alespoň jednou. Alespoň jeden pitomej den.

Tak moc by chtěl vědět, jaké by to bylo! Vždyť co jiného si počít s celou věčností? Věčnost, je nekonečná příležitost. A když se něco takového spojí se zvědavostí, už není cesty zpět. Pro Sherlocka teď znamenal John jedinou záhadu hodnou vyřešení. Byl to ten nejneuvěřitelnější člověk, jakého kdy poznal. A jedna z těch neuvěřitelných vlastností byla už ta, že si mezi všemi vybral za přítele právě Sherlocka. Tolik si přál zjistit, jaký pocit ho k němu tak silně přitahuje! Proč jen ho fascinuje každý jeho výraz, každý pohyb, každé slovo… Nejraději by ho svlékl a prodléhl od shora dolů pod mikroskopem, aby našel to zákeřné vábidlo na Sherlocka Holmese.

Vědět tak, jaké by to bylo! Jeden jediný den na prozkoumání exempláře Johna Watsona. Jen jeden by stačil.

Jenomže John byl neuvěřitelně tvrdohlavý. Proč to musí být zrovna tak nesnesitelně čestnej a věrnej chlap?

Sherlock zkusil všechno. Přísahal by, že se jeho sváděcí věty den ode dne zlepšovaly, ale John byl jako z kamene. Už pomalu ztrácel trpělivost. Kdyby tak John věděl, co se s ním děje! Kdyby věděl, že on je jediný důvod, proč se ještě nezbláznil..!

Kdyby věděl…

Sherlock otevřel oči a zahleděl se na strop. Věděl, že až vstane z postele, koberec v obýváku bude u kraje shrnutý, na podlaze v kuchyni se bude válet oko a v koupelně poteče horká voda. Věděl taky, že pokud se z toho bludného kruhu někdy dostane, přilepí ten zatracený koberec k parketám a vyhodí celou skenici s očima do koše, aby už na žádnou bulvu v životě nešlápl. Teď mu to však bylo lhostejné. Vyskočil z postele, navlékl si přes tepláky a triko jeden z županů a vyběhl ven. Nevnímal nic a nikoho, dokud nestál přede dveřmi do jeho domu. Stikl prstem zvonek a držel jej tak dlouho, dokud mu John neotevřel. Byl celý rozespalý, světlé vlasy měl rozježené a oči se mu ještě zavíraly únavou.

Stihl to. John na sobě neměl košili, což znamenalo, že Sherlockovi zatím nevolal.

,,Sherlocku?“ zamumlal a snažil se na něj zaostřit.,,Co tady děláš?“

,,Kdo je to?“ ozvalo se za ním. Byla to Mary. Sherlock zahlédl její rozcuchané blonďaté vlasy.

,,Sherlock,“ ohlédl se po ní John a hned se zas otočil nazpátek. ,,Jdeš dál?“

,,Ne. Ty jdeš se mnou,“ pronesl Sherlock, načež ho chňapl za ruku a táhl ho nekompromisně ven.

,,Co? Ale… Sherlocku, jsem v pyžamu!“ nadával šokovaně, zatímco se snažil marně vyškubnout z jeho sevření.,,Posloucháš mě? Za chvíli jdu do práce!“

,,Musíme si promluvit.“

,,Musíme teď? Nemůže to počkat do večera?!“

,,Nemůže. Potřebuji celý den, Johne. Jen večer je málo.“

,,Málo na co?“

Sherlock neodpověděl. Šel dál a dál, a táhl Johna za sebou.

,,Sherlocku!“ John se pořádně vzepřel a vytrhl se mu. ,,Řekni mi laskavě, co se děje, nebo nikam nejdu!“

Sherlock pomalu spustil ruku k tělu.

,,Dobře.“ Otočil se s šíleným, roztěkaným úsměvem. ,,Co snídaně?“

A tak seděli naproti sobě v kavárně u Sherlockova bytu, každý měl před sebou kouřící hrnek levného čaje a na sobě pohledy zbylých návštěvníků. Všichni ti lidé asi nepokládali za normální, aby se dva chlapi šli nasnídat do kavárny v županu a pyžamových teplácích. John měl založené paže na hrudi a nevěřícně pozvedlé obočí.

,,Zaseknutý,“ zopakoval poslední slovo, kterým Sherlock zakončil svůj podrobný vysvětlující monolog.

,,Ano.“

John se napůl nejistě a napůl nevěřícně ušklíbl.

,,Sherlocku, promiň, ale vážně to zní jako naprostý nesmysl.“

,,Já vím. Přesto potřebuji, abys mi to uvěřil.“

,,Jak?“

Sherlock odsunul svůj hrnek a naklonil se přes stůl.

,,Kolik je hodin?“

,,Půl osmé. Proč?“

,,Za třicet vteřin vejde dveřmi mladá matka s dvouletou dcerou. Objedná si dvakrát vafle,“ zašeptal. John se zasmál, zavrtěl hlavou. Přesto se ale otočil a sledoval dveře. Když žena i s dítětem vešla dovnitř, načež objednala to, co Sherlock předpověděl, úsměv ho okamžitě přešel. Podíval se na svého přítele s opatrnou skepsí.

,,Jak můžu vědět, že jsi jí neřekl, aby to udělala?“

,,Proč bych to dělal?“

,,Znám tě. Co když děláš zase nějaký experiment s lidskou myslí a já jsem tvůj pokusnej králík?“

,,Johne,“ Sherlock otráveně vydechl. A ukázal na servírku. ,,Potom, co dodělá vafle, jí zavolá přítel a ona odejde na toaletu jen, aby to mohla vzít.“

John se jejím směrem pozorně zahleděl. Opět se to stalo přesně to, co řekl. Tak jo… To už bylo divné.

,,Jak to děláš?“

,,Vždyť ti to říkám! Znám už každý pohyb každého člověka na Baker street. Vím, kam jdou, co budou mít na sobě, kolik jich bude… Vím to, protože už jsem to viděl možná stokrát. A každý den dělají to samé. Oni i celý zbytek světa.“

John znovu zavrtěl hlavou. Tomu se prostě nedalo věřit. Bylo to moc šílené i na někoho tak nenormálního, jako je Sherlock Holmes.

,,Musíš mi věřit, Johne. Dobře víš, že tohle s dedukcí nemá co dělat! Sleduj!“ Ukázal k jednomu ze stolů. Seděla tam žena a postarší pán.,,Vrazí mu facku a odejde. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…“

Prásk!

Kavárnou se rozlehla pleskavá rána. Žena se vztekle zvedla a utekla ven. Johnovi se rozšířily zornice překvapením. Tohle prostě… Ne, Sherlock to má určitě přichystané… Určitě je to další jeho trik. Přesně ve chvíli, kdy mu to uvěří, se Sherlock hlasitě rozesměje, protože to on zkrátka dělá…

Sherlock si netrpělivě přetřel čelo. Promnul kořen nosu.

,,Teď projede náklaďák.“

Johnovy oči zamířily na ulici, projel náklaďák. Sherlock se tam ani nepodíval.

,,Na chodníku kouří čtyři pubescenti, na druhé straně jde asi čtyřicetiletá ženská v červeném saku a kouří cigaretu…“

,,To nemůže být…“

,,Měl jsi v plánu ráno zavolat a zeptat se mě, jestli pro tebe opravdu připravuji rozlučku, protože sis všechny pacienty přeobjednal na dopoledne. Kvůli mně. Pokaždé sis u telefonu zapínal košili. Vsadím se, žes ji už měl připravenou, hm? Tu kostkovanou, mám pravdu?“

Sherlock si vytáhl z peněženky jednu z větších bankovek a začal na ni psát.

,,Sherlocku!?“

,,Ta bankovka bude zítra jako nová, víš. Jenže ty si nebudeš pamatovat ani to, že jsem na ni psal. Zítra ráno se budeš připravovat do práce, budeš mi volat a zapínat si košili… a jediný, kdo si bude dnešek pamatovat, budu já,“ vyprávěl, zatímco tužkou čmáral na ten drahý kus papíru mrňavá písmena. ,,Po těch měsících jsem došel k závěru, že je chyba spíš ve mě, než ve zbytku světa. Alespoň je to pravděpodobnější. Ale nedokázal jsem zatím přijít na to, proč se mi to stalo. Začínám pochybovat, že to má nějaké racionální vysvětlení…“ Když dopsal, zabalil bankovku do ruličky a strčil ji Johnovi do ruky.

,,Je to teprve podruhé, co ti to říkám, Johne. Když jsem se o to pokusil poprvé, nevěřil jsi tomu. Vím, že i teď pochybuješ, ale já mám celou věčnost na to, abych zjistil, jak tě přesvědčit. Chtěl bych abys tu se mnou opravdu byl. Abys to viděl, a abys mi věřil. Přečti si to, až budeš v ordinaci.“

John mlčky papírek sevřel.

,,Den je hrozně krátká doba, Johne. Přál bych si, abys mi alespoň jednou věnoval všechen svůj čas.“

S těmi slovy hodil ještě pár drobných na stůl za čaj a odešel.

John zaraženě koukal na mince, na ruličku z bankovky a nakonec se sebral a jel domů, aby se vůbec převlékl do něčeho normálního, v čem by své pacienty příliš nevyděsil. Už ho tam čekali. S omluvou prošel čekárnou, vlezl do ordinace a zvědavě se podíval na pomačkanou bankovku. Byl to seznam: Olivia Brownová – Bradavice, Albert Wein – problémy s trávením, Margareth Grayová, Silvie Grayová – vyrážka a Dominic Meller – simulace kvůli neschopence. John na lístek šokovaně zíral. Otevřel dveře do čekárny a všechny si pečlivě prohlédl. Některé si pamatoval. Paní Brownová, pan Wein, Meller… ten už jednou předstíral bolesti hlavy, takže…

,,Pane bože….“ John si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. Všichni pacienti na něj hleděli, jakoby mysleli, že je snad opilý. John si jejich pohledů nevšímal. Natáhl se pro bundu, klíče a šel.

,,Promiňte, dnes mám naléhavý případ, ehm… pohotovost.“ Kašlal na pacienty a vyběhl na ulici. Bradavice, vyrážky, trávení… koho to zajímá? Sherlock má potíže!

Běžel na Baker street, a nezastavil se, dokud nestál v jeho dveřích. Sherlock stál zády k němu. Hleděl z okna a hrál na housle. Jeho hudba byla slyšet na ulici. Hrál Montiho Czardash a hrál jej překrásně.

John věděl, že o něm Sherlock už určitě ví. Musel ho vidět z okna, jak se sem řítí.

,,Nevěděl jsem, že dokážeš zahrát něco takového.“

Sherlock přestal, otočil se na něj a odložil housle na stůl.

,,Neuměl jsem, ale věčnost je docela dlouhá doba na to, abych se něco naučil.“

John jen přikývl.

Na stole byl čajový set, horkost z konvičky stoupala v obláčcích páry. Věděl, že si to rozmyslí a přijde? Nebo jen doufal?

,,Posaď se.“ Sherlock ukázal na křeslo, posadil se naproti. Bylo to jako když pracují, jenže tentokrát tu žádný klient nebyl. Jen oni dva.

,,Takže…,“ začal John.,,Ty prožíváš tenhle den pořád dokola.“

,,Jak jsem řekl,“ kývl Sherlock.

,,Kolikrát jsi už dnešek prožil?“

Jeho kamarád prostě pokrčil rameny.

,,Přestal jsem to počítat.“

,,Zkoušel jsi to říct Mycroftovi, nebo Molly?“

,,Co by s tím udělali?“

John se zájmem naklonil hlavu.

,,A co s tím můžu dělat já?“

,,Nic. Očividně. Kdyby něco udělat šlo, už bych to udělal, ale jestliže jsem na nic nepřišel, težko bys něco vymyslel ty, nebo Molly.“

Roztomilé. John nechtěnou urážku své inteligence radši ignoroval.

,,Ty teda… vlastně můžeš dělat cokoliv… Cokoliv tě napadne a ráno jakoby se to vůbec nestalo.“

,,Přesně tak.“

John několikrát kývl. Vypadal, že ho to začíná fascinovat. Jistě, z pohledu cizího člověka to určitě musí být neskutečně fascinující.

,,Zkusil jsi vykrást banku?“

Sherlock kývl.

,,Zábavné je to jen jednou, věř mi.  Je to snadné, když přesně víš, co kdy kdo udělá. Kam se hne, kdy otevírá dveře pro zaměstnance… Ale za jeden den se tolik peněz špatně utrácí.“

,,Zabil jsi někoho?“

Sherlock se pobaveně pousmál.

,,Zatím ne. I když mě to napadlo.“

,,Co jsi ještě dělal?“ John se zdál být trochu uvolněnější, než ráno. Vzal do ruky hrnek a napil se. Očima na něm visel po celou dobu.

Sherlock udělal to samé, načež docela vyrovnaným hlasem pronesl:,,Zkoušel jsem tě svést.“

Jen co to řekl, John vyprskl všechen čaj z pusy na stůl a mocně se rozkašlal.

,,Cože?!“

,,Kriste. Jak to mám říct, abys mi rozuměl? Chtěl jsem tě získat, sbalit, dostat tě do postele, už se chytáš?“

,,Já vím, co to znamená Sherlocku,“ vyprskl John, zatímco se to pokoušel rozdýchat.,,Jen jsem to nečekal.“

,,Zjevně.“

,,Proč jsi to dělal?“

,,No… potřeboval jsem se zabavit a ty jsi tak čestný a věrný a oddaný Mary, že je to věc skoro nemožná.“

,,Tys zkoušel, co jsem zač? Jestli bych ji podvedl?“

,,Ne… kvůli tomu to nebylo. Vím, jaký jsi, Johne. Lidí s tvou povahou je málo, pokud vůbec takoví jsou. Dělal jsem to spíš kvůli sobě. Prožívám pořád dokola jeden den, což znamená život bez zítřka, bez zodpovědnosti, bez následků…“

,,…Bez viny,“ dodal nemilosrdně John.

,,A taky bez hodnoty.“ Ta poslední věta, kterou Sherlock vyslovil, zněla skoro smutně. Johnův tvrdý výraz změkl. Napjaté vrásky povolily, oči zjeměly. Tvářil se téměř překvapeně… Kdyby ho ovšem mohlo cokoliv překvapit víc, než fakt, že se s ním chce nejlepší kamarád vyspat.

,,Když všechno, co uděláš, okamžitě zmizí, tak nic nějak… nemá cenu. Všechno je zbytečné, chápeš?“

,,Asi… Ale proč…?!“

,,Protože jsem chtěl alespoň v jeden ten pitomej den zjistit, jaké by to bylo, kdyby… kdybys…“ Na chvíli zmlkl, ve tváři zjevný vnitřní boj. Prohrábl si rukou zvlněné vlasy a zoufale se na něj podíval. ,,Měli jsme spoustu rozluček, Johne. Byli jsme hodněkrát opilí a tys… tys občas řekl věci, které…“

,,Co jsem řekl?“

John si založil ruce na prsou, vzpurně vysunul bradu, připraven kdykoliv svá slova hájit. Slova, která si nepamatuje a která v podstatě nikdy neřekl.

,,Řekls‘, že mě miluješ, že jsem pro tebe ten nejdůležitější člověk na světě, ale zkazil jsem to… ehm zkráceně řečeno. Tentokrát už si mě nevybereš, protože je tady Mary. Byla tu, když jsem tady nebyl já. A když se neoženíš s ní, tak už s nikým, protože bys pokaždé radši zůstal se mnou. Jenže podle tebe to není normální způsob života, po kterém vy lidi tak nesmyslně hladovíte. Kdykoliv jsem se tě od té doby nějakým způsobem zeptal, kdo je pro tebe důležitější, buď jsi řekl Mary, nebo ses naštval. Zkusil jsem všechno. Internet, balící fráze, víno, vytahal jsem naše křesla na střechu nemocnice a přetrpěl stupidní zírání na západ slunce, ale nic nefungovalo.“

Opět zcela ztuhlý, konsternovaný výraz. Asi nečekal, že se Sherlock tak přesně trefí do jeho myšlenek, se kterými bojuje už několik dlouhých měsíců od chvíle, co se jeho přítel vrátil. Bylo to tak těžké! Cítil se provinile jen, že o tom přemýšlí. A rozhodně neměl v úmyslu to komukoliv říct. Nokonec nasucho polkl a zeptal se: ,,Tohle všechno jsi fakt dělal?“

,,Ano.“

,,Takže, abych v tom měl jasno… ty ses se mnou snažil vyspat?“

,,Kolikrát se ještě zeptáš?“

John najednou vypadal, že neví, jestli se má rozesmát, rozplakat, nebo Sherlocka rovnou praštit. Především byl tak mimo, že ani nevěděl, kam se dívat, nebo jak si dát ruce. Jeho sociopatický, asexuální, ignorantský a neempatický kamarád chtěl…

,,Ty chceš sex,“ ujasňoval si to. Hlas měl téměř apatický.

,,S tebou. Ano.“

,,A to jen tak?“

,,Jak to myslíš, jen tak?“

,,Jen tak, protože jsem přiznal, že tě mám ze všech nejradši? Jen tak, aby sis dokázal že máš navrch nad Mary? Jen tak sis řekl: Hele já se nudím, mám hromadu času, co se vyspat s Johnem?“

,,Ano, nudná, ubíjející věčnost s tím měla cosi společného, ale… je toho víc, Johne. Mnohem víc. Zvědavost, přitažlivost, fascinace, touha… aspoň myslím. Víš, že to nemám s čím porovnat. Právě proto jsem chtěl… experimentovat.“

John chvíli mlčel. Jen nepatrně přikývl, napil se a přemýšlel. Sherlock ho při tom pozorně sledoval.

,,Chceš se mnou spát, abys zjistil, jestli mě miluješ?“ zjišťoval John.

Sherlock škubl koutkem úst. Úšklebek, jaký udělal se dal brát, jako odpověď.

,,Já ale žádnou věčnost nemám, Sherlocku. Jsem si docela jistý, že se zítra probudím do nového dne a pak budu muset jít domů a přemýšlet, jak to přiznám Mary, protože bych se na ni styděl jen podívat.“

,,Pravděpodobně.“

,,Narozdíl od tebe mám nějakou zodpovědnost a svědomí. A kvůli Mary…“

Sherlock sklonil hlavu, zadíval se na svoje kolena. Z nějakého důvodu to poslouchat dnes bylo těžší, než kdy jindy.

,,Nemůžu to udělat, Sherlocku. Ani pro tebe ne.“

,,Jistě. Mary. Začínám chápat, proč se to nikdy nepovedlo,“ zabručel spíš sám k sobě, než k němu.

John se na něj chvíli díval, pak vstal z křesla a udělal krok k němu. Vzal ho za jednu ruku.

,,Je mi to líto, Sherlocku.“

Sherlock se zaměřil na jejich spojené ruce. Ten dotyk byl sice příjemný, jenže nějakým způsobem taky nepohodlný. Byl jako nebezpečný příslib něčeho, co se nikdy nenaplní. Pomalu svou ruku vytrhl z jeho sevření a přitiskl k tělu.

Křehký, prohnalo se Johnovi hlavou. Bylo to, jako odmítat zamilovanou školačku.

,,Povíš mi i zítra, co se ti stalo?“

Detektiv pomalu zavrtěl hlavou.

,,Ne.“

,,A někdy jindy?“

,,Ne.“

,,Ani mě nebudeš svádět?“

,,Už ne,“ řekl. Každá jeho odpověď byla nepříjemě stručná a rázná, jakoby chtěl sám sebe přesvědčit, že na tom až tak nezáleží a že není důvod k panice.

Zase koukal kamsi na koberec, zatímco John se snažil nahlédnout mu do tváře. Poznal na něm, že se zavřel ve své hlavě a o něčem velmi intenzivně, až zoufale, přemýšlí. Byl zklamaný, zraněný, a na pokraji rezignace.

John se kousl do rtu. Zkusil si představit, co by dělal on v nekonečné přítomnosti. Docela určitě by se z toho zbláznil. To Sherlock měl štěstí, že dokáže stimulovat svoji mysl, kdykoli bylo třeba. Uměl se ovládat. Co kdyby to ale bylo naopak? Co kdyby Sherlock dělal každé ráno to samé a on věděl, kam půjde, co řekne, i jakou bude mít košili? Stačilo by to, aby se s ním John toužil vyspat? Věčnost a opakující se realita… Každý den, na věky věků… Žádné závazky ani následky. Žádná budoucnost.

Napadlo by ho to? Sakra… Neoblbuj sám sebe Johne. Vždyť už tě to napadlo. Pamatuješ na ty hodiny a hodiny zbytečného uvažování, co by se stalo, kdyby Sherlock nebyl mrtvý? Co by se mohlo dít, kdyby z té střechy nikdy neskočil? Myslel‘s na to skoro denně, dokud se neobjevila Mary a nedonutila tě žít trochu v realitě.

Stačila chvilka a John ho najednou dokonale chápal. Víc, jak sto stejných dnů. Nic nového. Žádná změna, žádná naděje…

Dokonce si uvědomoval, že by taky rád zjistil, kam až ta podivná přitažlivost sahá. Gay, nebo ne, Sherlock byl krásná, jedinečná bytost, hodna objevování.

,,Jestli tě to potěší, taky jsem o tom kdysi uvažoval,“ vypadlo z něj, ani nevěděl jak. Nechtěl to říkat! Sakra.

Tak. A teď se Sherlock rychlostí blesku probral z apatie a civí přímo na mě…

,,Kdy?“

,,Když jsem myslel, že jsi mrtvý.“

,,Hm,“ odfrkl si s úšklebkem Sherlock. ,,Zbabělče.“

,,No a ty? Svým způsobem tě to napadlo, protože ses nudil.“

,,Tohle je jiná nuda, Johne. Nekonečná. Už skoro nevím, co tu mám dělat. Přemýšlel jsem, že se zkusím  zabít, schválně, co se stane.“

John u něj poklekl, opět polapil jeho dlaň do své.

,,Nebuď pitomec. Co kdyby ses neprobudil?“

,,O to líp.“

,,Sherlocku!“

,,Jak dlouho myslíš, že se dá tohle vydržet Johne? Dokud z toho nezešílím?“

,,Ne. Dokud nenajdeš způsob, jak se z toho dostat. A ty ho najdeš.“

,,Jak?“

,,Jsi Sherlock Holmes,“ odpověděl prostě John. Sherlock se krátce zasmál. Odvážil se na něj podívat. Natáhl ruku a opatrně přiblížil dlaň k jeho tváři. Zaváhal, čekal, jestli John uhne, ale on jen pomalu s očekáváním zavřel oči. Sherlock tedy pomalu přiložil dlaň na tvář. Palcem přejel lícní kost a omámeně na něj hleděl. Tenhle okamžik, ten by mohl klidně trvat celou jeho věčnost. John měl jemnou, sametovou tvář. Hřála. Po chvilce oči otevřel.

Jeho černovlasý přítel hypnotizoval to místo na obličeji, kde se ho dotýkal. Bylo to podivně něžné. Tak nějak vzácné…

John zvedl ruku a přikryl jeho dlaň, jemně ji stiskl.

,,Tak daleko jsem se ještě nedostal,“ poznamenal Sherlock.

,,Páni,“ vrátil mu John úsměv, ,,Jsem čestnější víc, než bych sám řekl.“

Nastalo krátké, rozpačité ticho. Sherlock ho však nevydržel udržovat příliš dlouho.

,,Dopřej mi to aspoň jednou Johne… prosím.“

John sklopil pohled, tichounce si povzdechl.

Nemůžu se rozhodnout, kdo z nás je větší sobec.

Nemůžu uvěřit, že to vážně dělám.

,,Jenom dnes,“ varoval ho.

A Sherlock se rozzářil.

,,Ovšem!“

,,Myslím to vážně Sherlocku. Jenom dnes znemaná jenom dnes. Žádný jiný dnešek to už nezkoušej.“

Sherlock přikryl druhou rukou levou tvář a nasměroval jej blíž k sobě.

,,Slibuji.“

Dělám to pro tebe, Sherlocku. Ne kvůli sobě. Kvůli tobě. Rozhodně.

 

Heslo pro druhou část: NRODV

**

Reklamy

19 komentářů Přidejte váš

  1. Julianne napsal:

    To bolo…OMG!! Johnlock+sci-fi (časová smyčka)- kombinácia, ktorá zastavila moje srdce!!! Milujem sci-fi. Wow…wow, nedýcham…a som napätá ako špagát…podľa rozvrhu povinností som sa mala učit´ ale…neodolala som. Takže zajtra budem učiteľovi reprodukovat´ johnlock ff. 😀

  2. mim napsal:

    tak nechala som si pár hodín na premýšľanie po prečítaní tohto luxusného počinu. Tak úžasný príbeh….definívnosť svojho počinu, ktorú si Sherlock uvedomil…neustále nad tým uvažujem čo by som v jeho prípade urobila ja…a John….na jednej strane jeho láska k Sherlockovi a na strane druhej vernosť Mary….Bože ako ja sa teším na pokračovanie:)

    1. TruTru napsal:

      Ach! Ano, to je jedna z věcí, o které mi šlo především. Sherlock měl hodně času, aby si dokonale uvědomil, co svou fingovanou smrtí zkazil a taky, že už se to nedá jen tak vymazat, narozozdíl od těch dnů, které prožívá právě teď.
      Láska k Sherlockovi? Stoprocentní.
      Věrnost Mary? Ano, snažím se aspon v rámci možností držet charakterů a jsem přesvědčená, že John by mary jenom tak nepodvedl, ať už k Sherlockovi cítí cokoliv. Myslím, že on je v takové patové situaci. Protože kdyby sherlock neudělal to, co udělal, byly by stále spolu, a kdo ví… jenže tím, že John nevěděl, že se vrátí, bylo naprosto logické a nijak sobecké či neupřímné, že si našel Mary a začal s ní žít. Nemohl tušit, že se jeho životní láska zničehonic objeví. No a když se tak stalo… všechny city a naděje se znovuzrodily a teď co si s tím počít? A jak se pak zachovat, aby nikoho nezradil, nikomu neublížil, a aby byl upřímný ke všem, včetně sám k sobě? Patová situace. Protože to tak vidím, tak je mi ho vlastně líto stejně, jako Sherlocka. Je mi líto, že zařazuji do příběhu nevěru, že popisuji, jak se jí John dopouští, ale sama nedokážu posoudit, jestli je to zlé, nebo není. Osobně to nemohu odsuzovat. Proto jsem to nakonec napsala 🙂 A kromě toho… Věčnost + geniální mysl Holmese nějaký způsob, jak ho přesvědčit určitě existuje. To by jinak musel být stroj 😀
      Takže jejich láska bude naplněna 🙂

  3. Hanička napsal:

    Nemám slov, snad jen…LUXUSNÍ 😉 !

  4. Aziz napsal:

    Tak tohle je opravdu úžasné! 🙂
    Strašně mi to připomíná epizodu The Mystery Spot ze Supernatural. Každý den je úterý. Každý den Sama budí ta samá písnička… A každý den Dean nějak umře.
    A tahle Sherlockovská verze je prostě úžasná! Znuděný Sherlock a skákání z jednoho okamžiku do toho samého, akorát ‚další‘ den, to je prostě skvěle vymyšlené a povídka mě nejednou nechala přemýšlející, co bych dělala já sama, kdybych měla celou věčnost, dokolečka se opakující věčnost, a moje činy jako by neměly následky.
    Vážně, tohle je jedna z nejlepších Johnlock fanfikcí, které jsem kdy četla, a TruTru skládám poklonu až na zem!
    Moc se těším na druhou půlku 🙂

    1. TruTru napsal:

      Děkuji :3
      Ten díl jsem viděla! Taky jsem si na to při psaní vzpomněla 😀 Tam dokonce ten film zmiňují, jako příklad toho, co se mu stalo 🙂
      Oh! Páni, opravdu moc děkuji a doufám, že druhá polovina nezklame 😀

  5. Domča napsal:

    O moj boze, tak napinavo a krasne zaroven napisane..a skombinovat s filmom Na hromnice o den vice bozsky napad 🙂

    1. TruTru napsal:

      Jé! Znáš ten film? Hurá 😀 Já ho miluji!
      Děkuji za komentář :3

      1. Domča napsal:

        Samozrejme poznam 😀 a je jednym z mojich oblubenych konecne som spoznala niekoho kto ho tak isto zboznuje 🙂

      2. TruTru napsal:

        Nápodobně 😀

  6. Terka napsal:

    Kriste pane tohle je geniální!! Třesu se nedočkavostí na pokračování!! Výborně promyšlený příběh. Paráda.

    1. TruTru napsal:

      Oh! Děkuji! 😀

  7. Liss napsal:

    Sal tu napsala přesně mé myšlenky. Je to smutné, ale i plné naděje, že se život změní. Aspoň jednou. Na jeden jediný den být s člověkem, který je srdci nejbližší. TruTru, děkuji! A ať druhá část dopadne jakkoliv, nic to nemění na tom, že je to moc krásné a že Tě obdivuji!

    1. TruTru napsal:

      Tím, že si Sherlock uvědomuje vzácnost a definitivnost jediné své šance s Johnem prožít den, bude se snažit, aby na něj doopravdy nezapomněl 😀
      Není zač 😀 Já děkuji za komentář 🙂

  8. katyka napsal:

    To je úžasné! Perfektné! Skvelé! Asi zo mňa nedostanete viac ako pár extatických výkrikov 😀 Neskutočne sa teším na ďalší diel!

  9. Lilith Sal napsal:

    Tru, andílku.
    Už tu sedím dlouho a snažím se vymyslet… co napsat.
    Chce se mi brečet. Tak strašně moc. Něco tak krásného… může vytvořit jen úžasný člověk. Který ví… který chápe.
    Když jsem to četla. Skoro jsem nedýchala. Tak moc jsem si to vše převáděla na sebe.Co bych udělala já kdyby… kdyby to a kdyby tamto. Vědět, že chci udělat… aspoň pro jednou mít. Toho koho miluji. Vyzkoušet všechny možnosti. Bylo by to svým způsobem krásné. Ale taky strašně děsivé.
    Protože když už to jednou získáš… musíš nést následky. Člověk si musí uvědomit, že se to stalo. Žádná chvilková slabost. Poblouznění. Lítost… nebo cokoliv jiný to je.
    A tvůj John… ne! Náš John! Jejich John. Přesně takhle bych si to představovala. Protože ať si říká kdo chce co chce. Sherlock Johna miluje. A naopak. Marry tu je jen… byla tu jen opora. Jak jsi psala… Když už se s tím smířil. Když pochopil, že se nevrátí. Já… vlastně udělala podobnou věc. O to víc to bolí si to přiznat.
    Ale k tomu co bylo před „tím“ už se vrátit nemůžu.
    Tvůj Sherlock… ten konec téhle části. Fakt mě to vehnalo do úzkých.
    Snad jejich láska zvítězí. Ať už to bude stát Marry nebo ne… Oni. Patří k sobě. Forever.
    Děkuji. S láskou Salazaret

    1. TruTru napsal:

      Děkuju, Sal. Snažila jsem se do toho dát všechno z toho, jaké pocity mám ze znamení tří. Neustalé opakování je vězení a zároveň nevyčerpatelné množství možností, proto, když jsem myslela na to, jak se asi Sherlock před svatbou cítí, vzpoměla jsem si na film Na hromnice o den více 🙂
      Taky jsem si jistá, že se milujou 😀 ale zároveň myslím, že to není normální láska. Že ten vztah mezi nimi je mnohem komplikovanější :3
      Nemohu říct, jak to dopadne, ale doufám, že tě můj konec úplně nezklame. Nemohu totiž s určitostí říct, jestli je dobrý, nebo špatný 🙂
      Jsem hrozně ráda, že se ti to líbí
      Děkuji ti za komentář :3

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s