Podivná diagnóza

Tohle je stý článek na těchto stránkách, jupíí! 😀

A na oslavu přidávám jednu za vlasy přitaženou záležitost, haha! 😀 Udělala jsem si výlet za Johnem a Sherlockem, tak trochu. A možná jsem je trochu vyvedla z míry… Nebyla jsem si jistá, jestli by někdo z vás chtěl jet do ordinace Johna Watsona se mnou, přestože kvůli vaší návštěvnosti na těchto stránkách byste se mnou možná mohli čekat v čekárně; jestli byste se ale taky chtěli podívat za nimi, tak jako já teď, tak dejte vědět. Mělo to být jen jednorázové, ale mám dojem, že za nimi ještě někdy zajdu. 😀

p. s.: povídka obsahuje narážku na kánon, víte někdo jakou? 😛

Podivná diagnóza

(a odpoledne, co se vlastně ani nestalo)

„Neboj se, jenom to trochu štípne,“ řekl John Watson svému dnešnímu desátému pacientovi. Byl jím dvanáctiletý Joseph Harrison. Po celou dobu vyšetření se tvářil povýšeně, ale jakmile se k němu John přiblížil s vakcínou proti encefalitidě a injekční stříkačkou, povážlivě zbledl.

„Vážně, o nic nejde,“ přisvědčil neuvěřitelně hladivým a konejšivým hlasem Sherlock Holmes, který seděl v nejvzdálenějším koutu místnosti (kam ho před dvěma hodinami – ! – John vykázal a kde měl tiše a nehnutě sedět, pokud nechtěl, aby ho John vyvedl za flígr z ordinace) a Joseph úlevně vydechl. „Jde jen o to, že ti doktor Watson jehlou z chromniklové oceli o průměru nula celá sedm milimetru vpraví do těla koktejl plný mrtvolek,“ dodal Sherlock a John se zamračil, zatím co do stříkačky vpravoval správnou dávku vakcíny.

„Ty mrtvolky pak proberou k aktivitě tvoje bílé krvinky, jež se povážlivě rozmnoží, a poté zaútočí na mrtvolky viru encefalitidy. A příště, až se budeš toulat vysokou trávou a chytneš nějakého krvesajného broučka nakaženého tímhle virem, budou tvoje bílé krvinky vědět, jak se mají chovat. A ty neonemocníš. Pravděpodobně. Stoprocentní spolehlivost očkování je samozřejmě nemožná -“

„Sherlocku,“ zavrčel John varovně.

„-ale i tak je procento odolnosti poměrně slušné. Jehla navíc pronikne kůží celkem snadno, nezanechá to žádnou trvalou stopu. To by sis musel něco píchat pravidelně -“

„Sherlocku!“ křiknul John, když si všiml, že Joseph teď velmi často těká svým pohledem ke dveřím a zpět k detektivovi. Když se znovu ohlédl ke dveřím a už se zdálo, že seskočí z lavice na zem a uteče bez očkování, John ho rychle popadl za rameno a pak už očkovací látka uháněla krevním oběhem pubescentního chlapce, který vydal jen tichý kníkavý zvuk, jak to štíplo.

Přelepit náplast, vrazit chlapci do náruče mikinu a bundu, pak ho briskně vyprovodit z ordinace. Kluk měl na krajíčku.

„Hlavně si to neškrabej a bude to v pořádku. Na shledanou.“

John zabouchnul dveře ordinace poněkud prudčeji, než původně chtěl. Zavřel oči, dlouze se nadechl nosem a otočil se k Sherlockovi, který se nějak dostal k použité stříkačce a z velmi nebezpečné vzdálenosti (několika centimetrů od svých pronikavých očí) ji zaujatě pozoroval.

„Myslíš, že se se zbytkem roztoku v jehle smísila i DNA toho kluka?“ zamumlal.

John k němu přiskočil, popadl ho za zápěstí, a jemně ale pevně mu stříkačku odebral.

„Co to krucinál mělo být?“ zeptal se podrážděně, nebezpečnou jehlu hodil do koše.

Sherlock se na okamžik zatvářil nechápavě a pak trochu dotčeně.

„Snažil jsem se ho uklidnit. Mluvil jsem k němu zjednodušeně, tak se to s dětmi dělá, ne? Mrtvolky a broučci… Včelky a motýlci a… tak.“

„Broučci…“ John zvedl pohled ke stropu, jako by hledal pochopení u Stvořitele. „Takhle se na děti nemluví. Vyděsil jsi ho k smrti. Ještě že se mi tu nepozvracel…“ zamumlal John a šel se posadit zpět ke stolu, kde si do karty Josepha Harrisona udělal nějaké poznámky.

„Buď užitečný a zticha,“ střelil po Sherlockovi pohledem a ten jen nevěřícně pootevřel ústa.

„Tak mám být užitečný, nebo zticha? To se u mě naprosto neslučuje, Johne,“ pronesl kysele a založil si ruce na prsou.

Ozvalo se klepání a pak se pootevřely dveře.

„Pane doktore? Další na řadě je pacientka s… No… Nechtěla mi to říct.“ Sestra se rukou nejistě opřela o futro, pak jen sevřela rty a otevřela dveře dokořán. Pokynula ženě stojící za ní, aby vešla do ordinace, a zavřela.

Sherlock se zatvářil znuděně.

John profesionálně.

„Dobrý den?“ řekl John a pozdrav tak nějak zakončil otazníkem. Protože mu sestra nepřinesla kartu další pacientky, nejspíš je tu ta žena poprvé. „Chcete se u nás zaregistrovat, nejspíš?“

Sherlock protočil oči, zavrtal se hlouběji do křesla, nohu přes nohu.

Žena se na Johna podívala, jako by viděla přízrak.

„Dobrý den,“ řekla překvapeně a sevřela rukou dlouhé ucho kabelky. „Ehm. Doktor Watson? John Watson?“ zeptala se a pak se podívala na Sherlocka, který přimhouřil oči a naklonil hlavu do strany. Žena se krátce zasmála, nebo spíš vyprskla smíchy, ale rychle se dala do pořádku. „A Sherlock Holmes. Je to tak?“ změřila si rozšířenýma očima Sherlocka od hlavy k patě, ale nebyl to pohled, který by Sherlock čekal – tohle spíš vypadalo, jako by ho neviděla poprvé, jen že se prostě ujišťovala, že je všechno na svém místě. Odfajfkovávala si seznam atribut. Vlnitá tmavá kštice: fajfka. Šedomodrozelené pronikavé oči: fajfka. Těsná košile, žádná kravata: fajfka. Pěkný oblek, dlouhé nohy, kvalitní boty, arogantní aura, Sherlock Holmes: fajfka.

Sherlock se prudce předklonil a rukama se opřel o područky, najednou naprosto čilý, nuda byla jen vzpomínka na kluka s očkováním.

Žena pak očima zabloudila zpět k Johnovi, který si ji teď trochu nejistě prohlížel.

A znovu ten její pohled.

Krátké, sexy prošedivělé blond vlasy: fajfka. Tmavě modré, nekonečně hluboké, zkoumavé oči: fajfka. Legrační nos a uši: fajfka. (Sherlock postřehl, že se John mírně zamračil.) Ruce volně na stole, soustředěný, klidný výraz: fajfka. Ručně pletený béžový svetr, John Watson: fajfka.

Přítomnost obou dvou v jedné místnosti: fajfka!

„No tak to jsou úplný Vánoce!“ kníkla napjatě a drobně poskočila, známky těžko potlačovaného nadšení.

Žena si pak přehodila ucho kabelky přes hlavu, rychlým krokem přešla k židli pro pacienty, umístěné proti Johnovu stolu, posadila se, a rozhostilo se ticho. Zírala nejdřív na Johna, pak na Sherlocka, a zase zpátky.

„Ehm,“ začal John a trochu se zamračil, pohledem letmo přelétl věci na stole a pak mrkl po Sherlockovi, ze kterého úplně vyzařovala fascinace.

Žena si toho výrazu všimla a znovu se krátce zasmála.

„Promiňte,“ řekla pak tiše a oči jí svítily.

„Bude to registrace, nebo spíš něco úplně jiného?“ zeptal se John pomalu.

„Vy nejste jen nějaká fanynka. Nejste ani klientka. Nebo ano? Ne. Ano. Ne. Nejste! Nebo jste??“ vyhrkl Sherlock a žena zamrkala. Olízla si rty a zastrčila si pramen světlých vlasů za ucho, pak jí znovu cukly koutky v úsměvu a zavrtěla hlavou.

„Ne,“ odpověděla.

Ne, co? pomyslel si John a nevědomky popadl propisku a začal si s ní pohrávat, zatím co přemítal, co to je sakra za ženskou. Žena ho probodla pohledem, jako by zachytila proud jeho myšlenek.

„Těžko se mi to bude vysvětlovat -“ začala a Sherlock ji přerušil.

„Jen do toho,“ pokynul Sherlock a poposednul. John si řekl, že je vážně divné, že Sherlock ještě nevyřkl žádné dedukce o příchozí pacientce… Pokud to tedy vůbec byla pacientka. A hlavně nechápal, co by na ní mělo být tak zvláštního, že se Sherlock tvářil takhle. Jako by byla něco fascinujícího. John pocítil píchnutí potlačované žárlivosti, utajované majetnickosti, smutných a neopětovaných citů. Vzpomněl si na Irenu Adlerovou, Sherlock se na ni tehdy díval dost podobně. Která žena nakonec bude tak výjimečná a využije šance získat srdce Sherlocka Holmese?  Jeho tajemná pacientka se na něj smutně usmála a on měl dojem, jako by se jí nad hlavou objevila svatozář.

„Tohle vážně není nutné,“ řekla tiše k Johnovi, a znělo to, jako by mluvila o něčem, čemu by měl rozumět jen on sám.

„Co… není nutné?“ vyslovil pomalu, oči lehce přimhouřené, a žena se opět usmála.

„Tyhle… palčivé pocity. Nikdo, nikdo nemá šanci, kromě Johna Watsona,“ mrkla povzbudivě a John vykulil oči. Jak to jen sakra udělala…?

Zdá se, že je to nejšťastnější den jejího života, když pořád tak nejapně uculuje, pomyslel si kysele Sherlock.

Žena se opět zadívala na něj.

„Jsem tu vlastně jenom proto, abych měla čisté svědomí,“ řekla a pokrčila rameny. „Moje… okolí má dojem, že bych se měla nechat vyšetřit.“

John si celkem oddechl. Pacienti, nemoci, bolístky, vyšetření – to bylo v pohodě. V tom se orientoval. Ale už dávno pochopil, že snažit se porozumět ženskému mozku je docela nemožné. To byl taky jeden z důvodů, proč poslední dobou moc často nechodil na rande.

Další – a dost podstatný – důvod pro rezignaci na jakékoli vztahy se ženami byl jistý okouzlující Sherlock Holmes.

John si odkašlal.

„Aha,“ řekl John, otevřel zásuvku s formuláři a jeden vylovil. „A co vás tedy trápí?“ zeptal se se skloněnou hlavou, začal vyplňovat prázdná políčka – datum, lékař, ordinace…

„Mě? Vůbec nic.“ John vzhlédl.

Proč se sakra tváří tak divně spokojeně? pomyslel si John i Sherlock zároveň.

Povzdechla si a otočila se tváří k Sherlockovi.

„Jde jen o to, že mi vy dva trochu komplikujete život. A proto jsem tady, musela jsem se jít nechat vyšetřit, i když sama vím, že o nic nejde. Trávím s vámi totiž neuvěřitelné množství času a to trochu děsí ty, co na mě čekají před ordinací. Oni si myslí, že jsem sem potřebovala přijít… A já jsem nakonec vlastně ráda, vidět vás naživo – no páni! Fakt super!“ Zazubila se a Johna polilo horko. Ta ženská je vážně blázen. „Ale to je jedno; když mi tu prostě čtvrt hodinky dovolíte sedět, já pak zase půjdu. Sdělíte tamtěm venku moji diagnózu, dáte mi s sebou nějaký recept na neškodné potravinové doplňky. Všichni budou spokojení.“

Sherlock se snažil přijít na to, co ho na téhle naprosto obyčejné ženě tak zaujalo. Kromě toho, že mluvila jak nějaká cikánka, co čte na poutích z ruky, byla neuvěřitelně, strašně nezajímavá.

Průměrná výška, světlé vlasy, téměř žádný make-up. Sklouzl pohledem k jejím rukám. Pak k oblečení. A s hrůzou si uvědomil, že nevidí žádná vodítka, žádné spojitosti. Zamrkal a podíval se jí do očí.

„Tohle na mě neplatí, Sherlocku…“ zavrtěla hlavou a našpulila ústa.

Měl by ji zasypat dedukcemi, a když ne dedukcemi, tak aspoň otázkami, jenže jako by snad oněměl…

„Co tím myslíte?“ John, díky bohu za něj, němý očividně nebyl.

„Hm, no, jak to říct…“ zamračila se a pohledem zabloudila ke svým keckám. Pak pokrčila rameny a povzdychla si. „Bude to znít blbě tak jako tak, takže… Tohle je můj svět. Sherlock o mně nemůže říct nic, aniž bych mu dovolila si to pomyslet. A ty, Johne, jsi na tom úplně stejně,“ dodala a znovu se usmála.

John párkrát zvolna mrknul. Pak začal přemýšlet o tom, jestli má v šuplíku někde ještě tu vizitku na psychiatrii…

Podíval se na Sherlocka, který pozvedl obočí.

„Co na to říct? Vaši blízcí mají celkem oprávněné starosti, paní…“ Sherlock nedokončil větu, doufal, že pacientka pochopí narážku na to, že se ještě nepředstavila.

„Zkráceně Mia,“ kývla na něj. Pak se zamyslela. „Jasně,“ sykla ta žena osvíceně.

Natáhla se k hrnku s tužkami, co stál Johnovi na stole, vylovila z něj jednu propisku, vytrhla z bločku na kraji stolu jeden papír a začala na něj cosi rychle psát.

Pak papírek přeložila a odložila tužku zpátky do hrníčku.

„Teď, než uplyne ještě aspoň pár minut…“ Podívala se znovu na Sherlocka. „Co kdybys mi řekl, jak to je s Mycroftem? Určitě o něm víš úplně všechno, tak s kým teď vlastně randí? Nikdo mu to se zlatýma rybkama nežere, všichni jenom drbou, ale nikdo pořádně nic neví.“

Sherlock se napřímil a pootevřel ústa.

„Aha… To bylo asi moc osobní, že jo? Tak, hm… Jasně! Co ten případ se světýlkem v krabičce od sirek? Na to už se sice taky píše spousta teorií, a některý jsou dokonce crossovery s Harrym Potterem,“ zasmála se teď nahlas, „ale vy jste na to přišli, že jo? Nebo ne?“

John vstal a pomalu přešel ke skřínce s léky. Tvářil se velmi, velmi klidně.

„Ale né…“ Mia zakoulela očima. „Tohle vážně nedělej, Johne.“

John se nenechal odradit, odemkl vitrínu a začal mezi krabičkami a ampulkami hledat sedativa. Tady někde přece musí být…

„Už tam nejsou, právě jsem je smazala!“ řekla Mia nadšeně.

Sherlock se zatvářil vítězně, jako vždycky, když rozlouskne nějaký případ. S tichým Ach! a nepatrným úsměvem zaklonil hlavu.

„Už chápu. Vy jste tvůrkyní tohoto světa, že?“ zeptal se naoko spiklenecky. John se otočil od skřínky a podíval se na Miu, která překvapeně zamrkala.

„Uau. Jsi vážně hodně dobrej. A to jsem tuhle repliku ani neměla v plánu.“

„Takhle to je?“ zeptal se John pomalu a přešlápl. „Myslíte, že celý tenhle svět… vymýšlíte?“

Mia pokrčila rameny.

„No, nedělám úplně všechno… Tohle je jen můj kousíček, můj malý svět. Je nás strašně moc, co něco takového děláme, a pane bože, buďte rádi, že v mém světě jste vlastně vůbec lidi! Kdybyste věděli, jak s vámi dvěma někteří zacházejí! Chapadla, paroží,“ mrkla na Sherlocka, „zaječí ocásky,“ koukla zpátky na Johna. „Jindy je John jako vlkodlak – některý takový světy jsou vážně hodně dobrý. Anebo jste zas teenageři. Nebo z vás udělají fem!lock.“ Sherlock si udiveně pomyslel, že ač tohle slovo v životě neslyšel, musí mít zhruba uprostřed otazník.

Zase bylo ticho.

„Říkala jste, že mám jen stanovit diagnózu,“ řekl pomalu John. „Co bych podle vás měl říct vašim blízkým?“

„Diagnóza johnlock,“ odpověděla Mia.

„Tohle je naprosto přitažené za vlasy,“ řekl Sherlock otráveně.

„A co že je to vlastně za nemoc?“ zeptal se John opatrným hlasem. Vážně, k psychicky labilním lidem musíte přistupovat obezřetně, dokud přesně nevíte, co s nimi je.

„Vy dva – John a Sherlock. Johnlock. Častá potřeba přísunu příběhů s vámi v hlavní roli, což následně vede k nutnému vytržení z reality. U mě kromě čtení došlo k těžší fázi nemoci – já ty příběhy taky píšu. Proto jsem tady,“ rozhodila Mia rukama a rozhlédla se po ordinaci.

Tohle jsem napsala. Tuhle ordinaci, vás dva a sebe, jak tu sedím. Potřebuju prostě štempl od doktora, co to mám vlastně za nemoc, a že to hlavně není nic smrtelného. Pak to potvrzení ukážu těm doma, aby se hodili do klidu… Nebojte, až odejdu, nebudete si z naší schůzky nic moc pamatovat, protože tak to prostě zařídím.“

„Johne? Myslím, že bys měl konečně vylovit tu vizitku na psychiatrii,“ pronesl Sherlock vláčně.

„Hm? Ano. Asi ano…“

Mia si povzdechla, vstala a přešla k Sherlockovi. Dřepla si před ním a zadívala se na něj.

„Dedukuj.“

Sherlock pozvedl obočí. Byl pořád ještě otřesený svou chvilkovou slabostí, protože nic jiného než chvilková slabost to být nemohla. Předklonil se, trochu očekával, že to Miu vyžene z jeho osobního prostoru, ale nestalo se tak. Díval se na ni a najednou to byl zase on.

„Jste Evropanka, ale ne Angličanka, přestože neslyším žádný přízvuk. Trochu mě zaráží, že máte schopnost se s námi čistě a jasně dorozumívat, přestože obsah vašich sdělení je víc než nejasný, on je vyloženě nesrozumitelný. Tvrdíte, že jste přišla prakticky jen pro potvrzení diagnózy, kterou jste sama určila, a která vlastně není vůbec žádnou diagnózou. Jenže podle mě jste tady z jiného důvodu; klienty a fanoušky sice potkáváme za jiných podmínek, ale třeba jste prostě jen systematicky hledala, až jste narazila na Johnovu ordinaci. A kvůli čemu jste tedy dorazila? Ne, kvůli razítku vážně ne. Je to něco osobnějšího… Jste šílená, mimochodem. Starší ze dvou dětí, snílek, s myšlenkami neustále jinde, až jste přestala vnímat hranice mezi vaší představivostí a skutečným světem.“ Sherlock se odmlčel. Mia stiskla rty v potlačovaném úsměvu a podávala mu přeložený papírek.

Sherlock se na něj krátce podíval.

„Co to má být?“

„Tvůj proslov,“ řekla Mia pobaveně.

Sherlock jí papírek sebral z ruky, rozložil ho a začetl se do drobného písma.

Jste Evropanka, ale ne Angličanka, přestože neslyším žádný přízvuk. Trochu mě zaráží, že máte schopnost se s námi čistě a jasně dorozumívat, přestože obsah vašich sdělení je víc než nejasný, on je vyloženě nesrozumitelný. Tvrdíte, že jste přišla prakticky jen pro potvrzení diagnózy, kterou jste sama určila, a která vlastně není vůbec žádnou …

John starostlivě nakrčil čelo, když si všiml, jak se Sherlockovi vytrácí barva z obličeje.

„Moment! Moment,“ Mia vyskočila na nohy a na další papírek, co vzala Johnovi ze stolu chvilku něco psala.

Sherlock zvedl pohled od textu a nechápavě na ni zíral. Johnovi se tenhle pohled vůbec nelíbil. Někdo, kdo dokáže nějakou psanou poznámkou takhle otřást jeho Sherlockem, se mu líbil ještě míň.

Mia přeložila papírek a podávala ho Johnovi. Ten však pomalým krokem došel k Sherlockovi a zůstal stát kousek od něj.

„Myslím, že byste se teď měla posadit, Mio. Já si vyřídím pár telefonátů a vy tu zatím pěkně počkáte, ano?“ Teď se Sherlocka rozhodně nebude nijak dotýkat, žádné utišující gesto, Sherlock to prostě před svědky netoleroval. John doufal, že Sherlock z jeho blízkosti pochopí, že by ho rád nějak uklidnil.

„Prostě si to přečti, Johne,“ řekla klidně.

John se podíval na Sherlocka, pak na ni, a nakonec jí ten papírek prostě vytrhl z ruky.

„Nechápu, co má tohle všechno znamenat,“ zabrlbal, rozložil papírek a četl: „Myslím, že byste se teď měla posadit, Mio. Já si vyřídím pár telefonátů a vy tu zatím pěkně počkáte, ano?“ Teď se ho rozhodně nebude nijak dotýkat, žádné utišující gesto, Sherlock tohle prostě nesnášel…

Ruka s papírkem klesla. John se pak podíval na ten, který Sherlock svíral v ruce, a zahlédl útržky něčeho, co před chvílí Sherlock řekl.

„Jenom klid. Chápu, zjistit, že život, který vedete, vlastně ovládá někdo jiný, může být celkem… Děsivý. Já do něj zasahuju stejně jen občas. Žijete, jak žijete. Ale někdy s vámi trochu zamávám, aby se věci daly trochu do pohybu,“ mrkla Mia. „Myslím, že už je to dost dlouho na to, aby ti venku pochopili, že jsi mě nějak vyšetřil. Tak si vezmu tu lékařskou zprávu a zas půjdu…“

A John si uvědomil, že sedí za svým stolem, ani nevěděl, jak se tam dostal, a zírá na zprávu, o které si nepamatoval, že by ji vůbec psal. Zvedl zmatený pohled k Sherlockovi, který zkoumal oba papírky, a pak trochu nadskočil, když si všiml, že nad ním John vlastně nestojí. Mia si zapínala bundu ke krku a přehodila si ucho kabelky přes rameno.

John se na zprávu podepsal a trochu omámeně ho podal Mie. Co to do té zprávy vlastně napsal?

„To, co jsem chtěla,“ řekla Mia. „Tak… Bylo mi potěšením, zas někdy zajdu… Ale příště spíš asi k vám domů. Tam se cítíte dobře. A omlouvám se,“ řekla upřímným hlasem. „Přece jen si něco pamatovat budete, protože takhle to s vámi dvěma fakt nejde. Kroužíte kolem sebe a ani jeden z vás neudělá ten první krok dopředu, takže…“ Otočila se k Sherlockovi. „Ty si koukej víc všímat Johna. Není to jen tvůj otrok, jasný? Zahoď ty klapky, co máš vůči němu na očích, a přemejšlej nad tím, proč se kolem tebe pořád tak starostlivě motá. A ty,“ otočila se k Johnovi, „si přestaň zoufat. Sherlock je konec konců génius, dojde mu to.“

Že ho chci? zeptal se John v duchu a okamžitě se nervózně zasmál. Povídá si v duchu s touhle… Touhle…

„Jo,“ přikývla Mia v odpověď a Johnovi bylo najednou nějak horko.

„Tak nashle příště! Ten recept na vitamíny ani nebude potřeba, myslím.“ Ještě jim mávla a vyšla z ordinace ven.

John si stoupnul, přešel před stůl a opřel se, zavřel oči. Co to do prdele bylo?

Sherlock se dlouze nadechl a promnul si spánky.

Najednou ho rozbolela hlava. Opřel se do křesla a prudce zavřel oči.

Jako by se probudil, jako by snad, jako by…

„Co to krucinál mělo být?“ ozval se John trochu omámeně.

Sherlock zamrkal. Snažil se zaostřit.

Co mělo co být? Co? Co?… Ach, tohle… Kluk, Joseph Harrison,jehla, očkování proti encefalitidě…

„Snažil jsem se ho uklidnit,“ řekl pomalu Sherlock. Trochu se mu motala hlava, tak s ní zatřásl. „Mluvil jsem k němu zjednodušeně, tak se to s dětmi dělá, ne? Mrtvolky a broučci… Včelky a motýlci a… tak.“

„Broučci…“ John zvedl pohled ke stropu, jako by hledal pochopení u Stvořitele, a trochu se při tom zapotácel. Asi mi chybí tekutiny, pomyslel si. Od rána vlastně vůbec nic nepil. „Takhle se na děti nemluví. Vyděsil jsi ho k smrti. Ještě že se mi tu nepozvracel…“ zamumlal John a šel se posadit zpět ke stolu, kde si do karty Josepha Harrisona udělal nějaké poznámky.

Zamračil se, pocit déja vu najednou nesnesitelně silný, chloupky v zátylku se postavily do pozoru. John pomalu zvedl pohled k Sherlockovi, který ho zamyšleně pozoroval.

„Déja vu?“ zeptal se Sherlock nejistě. John otevřel ústa, ale pak je zas jen zavřel a přikývl.

„Divný, co?“ prohodil John a opřel se.

„To ano,“ přitakal Sherlock a zamračil se na místo před křeslem, jako by tam zahlédl… Jako by tam před ním někdo byl…

Zaklepání, sestra nakoukla dovnitř.

„Můžu poslat dalšího, pane doktore? Žaludeční vředy,“ dodala tišeji.

A všechno se vrátilo do normálu.

Advertisements

24 komentářů Přidejte váš

  1. 2662s napsal:

    Páni, tak tohle byla ta nejoriginálnější povídka, kterou jsem kdy četla! Vážně super, skvěle si diagnostikovala mou nemoc asi stejně jako mnoha dalším 😀
    Jo a ještě dotaz ohledně stránky. Nepřidali byste prosím pár povídek Femlock?
    Děkuji 🙂

  2. Vettany napsal:

    týjo to je fakt paráda!!! něco takovýho jsem fakt nečekala! díky týhle povídce jsem si tvoji stránku zamilovala!

    1. miamam napsal:

      😀 Děkuju, jsem ráda, že se líbilo a že máš chuť číst i další věci 😉

  3. Hanička napsal:

    perfektní povídka 🙂 dííky

  4. helsl napsal:

    U toho bych chtěla být, muška jenom zlatá na stěně a pozorovat je. To bych si vychutnala. Takhle je vyvést z míry, to je prostě dokonalé. Nezůstane u jednorázovky, že ne?
    Podezřelé je mi jméno prvního pacienta Joseph Harrison. Tak se přece jmenoval ten padouch z Námořní smlouvy. To nebude náhoda…

    1. miamam napsal:

      HA! 😀 Já jsem tušila, že aspoň ty si toho všimneš. 🙂 Jj, Joseph Harrison je jméno z kánonu, ale v tomto případě je to jen taková libůstka; není to zlé znamení nebo tak. Prostě mám děsně ráda, když do různých povídek prosakují lidé nebo maličkosti z jiných „světů“. 😉
      Tohle bude samostatná jednorázovka, ale někdy příště zas napíšu něco podobného, strašně jsem si užila tu představu, že jsem s nimi v jedné místnosti, hihi. Děkuji ♥

  5. Ann napsal:

    Tak tohle bylo moc pěkné. Nejen obsahově, ale také po formální stránce. Dost dobře udělaná povídka, kompozice, všecko.

    A dost, jdu podlehnout své infantilnosti: to bylo fáákt hustý, super, vychytaný, bezva!! 😀

    Doufám, že k nim někdy zajdeš ještě na kontrolu 🙂

    1. miamam napsal:

      Uf, ten začátek mě trochu zarazil, kdo že to vlastně čte tuhle ptákovinu, když komentuje tak… vybraně… 😀 Hehe, děkuju 😉

  6. Terka napsal:

    Wow tak tohle je naprostá bomba!!! Doufám, že se ti v Johnově ordinaci líbilo (proč jen jsi mě nevzala s sebou 😦 ;)) Každopádně obrovská gratulace ke stému článku!! Je to neuvěřitelné, když jsem to tady objevila, tak tu byly cca 4 povídky a teď se to tak kráásně rozrostlo! Zbožňuju tuhle stránku!!!

    1. miamam napsal:

      Děkuji ♥ a dobrovolníci jsou vítáni, příště tě vezmu s sebou 😉

      1. helsl napsal:

        Na tuto misi se rovněž hlásím!

        1. miamam napsal:

          Dobrá 😀

  7. mimi napsal:

    Áaaach…..absolútne Boží, naprosto geniálny nápad Sherlock, John, ordinácia a….ty 🙂 fantasticky napísané, čítala som to dnes v buse so záchvatmi smiechmu a ľudia na mňa pozerali s výrazom ty potrebuješ doktora, mno…..nepotrebujem….ja už svoju diagnózu viem :):) díky a ešte raz díky a dúfam, že sa s vami tromi ešte stretnem (na Baker Street 221B)

  8. Loputres napsal:

    Skvělé chytala jsem záchvaty smíchu. Myslím že bych měla jít také zkonzultovat mou nemoc. :D. Mnoho úspěchu do další stovky.

  9. Julianne napsal:

    Štyri slová. Mia je proste úžasná! Moc sa mi páči ten nápad a budem moc nadšená ak bude ešte ďalšia časť.
    ….A to vážne existujú poviedky, kde je John vlkodlak??

    1. miamam napsal:

      Děkuju 🙂 A ano, existují – to bych vlastně nějakou mohla šoupnout do Čtenářského deníku, co? 🙂

      1. Julianne napsal:

        áno, to by som sa moc potešila. 😀

  10. Liss napsal:

    Tohle je něco, co jsem ještě neviděla! Inovativní! Psát o sobě ve 3.osobě by mi asi dělalo problém, popsala bych se totiž trochu nelichotivě 😀 Nedovedu si představit, že bych ty dva navštívila, ale kdyby ano, tak by to rozhodně byl nejúžasnější a nejkrásnější den mého života. Doufám, že napíšeš pokračování, je to velmi zajímavé a poutavě se to čte, obzvlášť když je čtenář absolutně nemocen JohnLockem!

    1. miamam napsal:

      Jestli sis všimla, já se vlastně nepopsala nijak zvlášť… 😉 Jo, po tom, co jsem to dopsala, si říkám, že jsem za nimi fakt nebyla naposledy. Byla to vážně sranda! 😀

  11. Katy napsal:

    Woow! 😀 oh můj bože tak tohle bylo perfektní! :)) :DD

    1. miamam napsal:

      Hehe, děkuju 😀

  12. TruTru napsal:

    Ještě jsem zapomněla : Tahle povídka by mohla být dokonalým maskotem pro tyhle stránky! Tak N.E.U.V.Ě.Ř.I.T.E.L.N.Ě výstižná! 😀

    1. miamam napsal:

      Děkuju, proč myslíš, že jsem ji vydala jako stý článek? 😉 Původně jsem ji měla prostě pojmenovanou „Diagnóza:Johnlock“, ale to by pak možná totálně zblblo vyhledávače… Tak je z toho Podivná diagnóza 😀 Dík ♥

  13. TruTru napsal:

    Woooow!!!! *w* Tak tohle bylo perfektní! Jako bych tam s tebou byla. Některé věci, které si říkala, jako bych říkala s tebou. Jedno z nejkrásnějších obrazů našeho Johnlockového vědomí, jaký kdy kdo ve slovech vytvořil 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s