Případ pražského domu: Prolog

Um, teda, děkuju za vaše názory k té mé poznámce o-tom-co-dál. 🙂

Upřímně, dost jste mě překvapili… Měla jsem pocit, že budete hlavně hlasovat pro tu sérii, kterou překládám, ale když se tak hladově vrháte po něčem, co píšu sama (wow ♥… a taky uf :D), pustila jsem se do čištění a úprav své povídky a tady máte prolog. Varovala jsem, že tuhle věc budu vydávat nepravidelně – když je to typ povídky, který jsem ještě nikdy nepsala. Nerada bych sem vydala úplnou fíkovinu, takže než publikuju další kus, musím ho několikrát s odstupem projít.

Nic se nestane, pokud budete chtít počkat, až vyjdou další kapitoly, než vůbec začnete číst (případně komentovat). Kus povídky je už prostě na světě a ani „nedostatek“ komentářů rozhodně neovlivní další psaní – tuhle povídku mám tak vyrýsovanou v té svojí divné hlavě, že prostě bude dopsaná. 😀

 

Už to budou tři roky od chvíle, co se Sherlock vrátil mezi živé. On i John se příliš nezměnili; žijí v 221B, řeší případy… Ale John je přece jen trochu jiný, než dřív. A Sherlock nejspíš vědomě ignoruje to, co se na něm změnilo.

Případ se starým domem v Praze by měl přinést rozptýlení. I když John vlastně ani nechápe, proč Sherlocka tenhle případ tolik zaujal; jejich klientka je prakticky najala k prozkoumání domu, ve kterém je asi schovaný poklad a navíc v něm straší.

Vážně, tenhle případ bude nakonec asi jen výlet do centra Evropy, „procházka parkem“. Možná se podívají na historické centrum, Praha je prý krásná (i když těžko říct, jestli tohle Sherlock ocení); no, a pak se vrátí domů, Sherlock bude určitě naštvaný, že ztratili čas pátráním po nějakém nesmyslu, a John bude naštvaný a unavený, protože bude muset poslouchat Sherlockovy tirády. Jako vždycky, všechno zůstane při starém.

Až na to, že nic nakonec nebude stejné.

Protože někteří duchové jsou až příliš skuteční.

A životu nebezpeční.

 

 

Případ pražského domu

PROLOG

 

Erika fakt ani nenapadlo, že by ten páteční melouch mohl bejt tak divnej. Na celý týhle záležitosti bylo něco, z čeho se mu dělalo blbě, ale nemohl zaboha přijít na to, co to bylo. Nejlíp se s tou prací vypořádat co nejrychleji, sbalit peníze a konečně vypadnout z města, užít si víkend, možná se vtírnout na nějakou LANku, zapařit s klukama a pak jít do města a sbalit nějakou buchtu, která se nebude chtít vázat.

Klečel u jakési větrací mřížky, zíral do tmy pod sebou, a vážně se snažil moc nemyslet. Nemyslet třeba na to, proč by v pátek touhle dobou někdo dobrovolně čistil sklepení, jak mu jeho nynější zaměstnavatelka tvrdila.

Zatraceně, ty peníze za to ale stojí. Bude to jen chvilka, a dostane za to majlant. Nutně už potřebuje novou grafárnu a ještě mu v pohodě zbyde na pivo.

„Řekněte mu, že je to moje,“ zavrčel netrpělivý hlas.

Erik řekl pár slov směrem k mřížce.

Po chvilce uslyšel zespodu nějaké šoupání. Nejspíš se ten údržbář snažil pohybovat tak, aby si v tý tmě nezlomil vaz. Zamumlané odpovědi skoro nerozuměl, tomu chlapovi chybí snad půlka zubů, nebo co.

Zamračil se, vůbec nechápal, co tím ten chlap chtěl říct. Otočil se k ženě stojící u okna.

„Říká, že… se mu… stýská,“ řekl Erik váhavě. Třeba to byla nějaká kódovaná zpráva, nebo tak něco.

Žena si ztěžka povzdechla a založila si ruce na prsou.

„Bude mít společnost. Zařídím to.“

Vyřídil vzkaz chlapovi dole.

„Že prej nechce, aby se mu dole někdo motal,“ řekl zas Erik té ženské. Připadal si trochu jako blbec, ale nepřestával myslet na ty prachy, co už za chvíli dostane. Nebude se starat o to, jak si teď připadá.

„O to se postarám.“

„A taky by prej něco pojed,“ řekl Erik a trochu se pousmál. Ten chlap děsně šišlal, prakticky řekl, že má huad.

„Řekněte  mu, že jestli nebude dělat potíže, jestli slíbí, že se do ničeho nebude plést, jestli odpřísáhne, že to se mnou dotáhne do konce… Že bude jíst jako král,“ protáhla žena samolibě a Erik přikývl a vyřídil zprávu jak nejpřesněji mohl.

Chvíli bylo ticho.

Tlumený souhlas.

„Souhlasí,“ řekl Erik.

„Výborně!“ sykla žena nadšeně. „To bude pro dnešek vše, děkuji.“

„Peníze jste mi slíbila dát rovnou,“ prohodil Erik podezřívavě a vstal.

„Ale jistě. Pojďte se mnou,“ pokynula mu a Erik ji následoval. Nějak si ani nevšímal okolí, prostě za ní šel a přemýšlel, kdy mu teď večer pojede další vlak.

Zastavili se před kovovými dveřmi. Erik se probral z myšlenek a rozhlédl se.

„Co tady děláme?“

„Mám tady trezor. Peníze jsou uvnitř. Tohle místo je trochu divné, já vím, ale pojďte, už brzo spolu budeme hotovi.“ Pak odemkla a otevřela, ozval se táhlý kovový zvuk – žena se trochu zarazila a podívala se nad sebe. Jako nějaký lezavý oblak k nim přitáhl chlad a zatuchlina, a kromě toho ještě nasládlý puch. Chvíli na něco čekala, ale pak se na Erika usmála a zavedla ho dovnitř. Za dveřmi byla vlhká chodba, kousek u dveří bylo rozsvícené slabé nouzové světlo, ale jinak tu byla neprostupná tma.

„Tady máte trezor?“ zeptal se pochybovačně.

„Ano. Tady by ho nikdo nehledal, nemyslíte? Tak a teď – támhle ze tou skříní jsou vypínače. Rozsviťte, ano?“

„Támhle za tou?“ ukázal Erik k vysoké almaře.

„Přesně za tou,“ odpověděla mile. Erik pokrčil rameny a došel ke skříni, natáhl ruku za ni a snažil se na zdi nahmatat vypínač. Musel se vklínit mezi zeď a almaru, která se pod jeho vahou nepatrně naklonila na stranu. Bože, tady to ale divně smrdělo…

„Nemůžu to najít,“ řekl Erik a potlačil vyjeknutí, něco po něm přeběhlo. Asi pavouk. Tady jich musely být mraky, otřásl se.

Pak uslyšel bouchnutí dveří, klíče v zámku… a bylo ticho.

Erik vykoukl zpoza skříně směrem k místu, odkud do téhle díry přišli.

Žena nebyla v dohledu, ale viděl, že dveře jsou zavřené.

„No to si dělá prdel!“ zamumlal nevěřícně, vypáčil svou ruku zpoza skříně a roztrhl si rukáv bundy o nějaký vyčouhlý hřebík. Rychle přešel ke dveřím, noha mu podjela po něčem mazlavém, ale nakonec udržel rovnováhu. Nejdřív hledal kliku, ale s mrazivým pocitem mu došlo, že tam žádná není. Opřel se oběma rukama do dveří a zatlačil, ale dveře se ani nepohnuly.

„Pusťte mě kurva ven! Co je tohle za posraný nápady!“ Kopnul do dveří a znovu do nich vrazil oběma rukama, ale marně. „Hej!“ zařval na dveře. „Kráva jedna zasraná!“ zasyčel rozčileně a vrazil ruce do kapes, hledal mobil. Vyrval ho z bundy málem i s podšívkou, odemkl klávesnici a zavrčel. Žádný signál. „Kurva! Kurva. Dobře,“ zastrčil mobil zpátky do kapsy, začal se v tlumeném světle rozhlížet kolem sebe. Oči si už víc přivykly na nedostatek světla, všimnul si starého ponku opodál. Přiskočil k němu a začal prohledávat šuplíky, kladivo, nebo něco, cokoli! Hrabal mezi pilníky, klíči a haraburdím, ale pitomý kladivo nemohl naj-

Cinknutí nějakého kovu opodál.

Erik se zarazil a zamžoural do tmy.

Uslyšel ještě nějaký zvuk, snad kroky?

„Hej! Je tam někdo?“ Třeba je tu ještě nějaký východ a někdo se sem dostal z druhé strany.

Pohyb ve stínu.

Erika napadlo, že je to třeba jen ten údržbář a že ho pustí ven, až skončí šichtu.

Ozvaly se kroky, tak nějak pleskavé. Pak se obrysy postavy začaly konečně líp rýsovat.

„Super, jsem se bál, že tu jsem zamčenej. Ta blbá kráva – kurva!“ Erik nadskočil leknutím a rychle začal couvat směrem ke dveřím, zíral před sebe a divoce mrkal, protože to, co viděl, musela být jen nějaká hra stínů.

Postava před ním se zastavila u ponku, chvíli ho pozorovala, a pak roztáhla rty do úsměvu.

„Huad.“

 

Další