Poslední waltz

Jsem marná. Chtěla jsem vám sem dát nějakou pěknou aprílovou kravinu, ale zase to nakonec bude jen obyčejná povídka😀

Poslední dobou jsem oprášila Norah Jones a její první desku, a když jsem poslouchala Come Away with Me, bylo naprosto jasné, co budu psát! Úplně jsem viděla scénu (kterou nám Mofftiss jaksi zapomněli naservírovat, ale díky bohu se o ní John aspoň zmínil), kdy Sherlock učí Johna tančit waltz.

Z čehož vyplývá, že povídka je jako chybějící scéna z The Sign of Three.

Chjo…

 

Poslední waltz

 

Zamčeno.

Zamčeno?

John se  zkusil víc opřít do dveří, ale ani se nehnuly. Zazvonil nejdřív na jejich… totiž na Sherlockův byt, jenže zvonek ani necinknul. Nejspíš je zase zastřelený. Nebo v lednici. Protočil oči a zkusil paní Hudsonovou. Díky bohu byla doma.

„Ty už zas nemáš klíče, Johne?“ zeptala se paní Hudsonová, zatímco za ním zavírala dveře. John popošel do předsíňky a zůstal stát.

„No, nechal jsem je Sherlockovi, aby vám je předal, když už tady… Hm. Když už tu vlastně nebudu bydlet. Copak vám je nedal?“ Krátce se zamračil a kmitnul pohledem ke schodům. Paní Hudsonová mávla rukou.

„Proč jsem ti je asi dávala, když se Sherlock vrátil, hm? Tušila jsem, že tu nebudeš znova bydlet, ale… Jen si je nech, Sherlockův přítel by měl mít klíče od jeho bytu,“ odpověděla paní Hudsonová s úsměvem a prošla kolem něj do svého bytu. John se za ní otočil s nejistým výrazem. Ta žena neustále mluvila v dvojsmyslech. Jestli teď myslela „přítel“ nebo „přítel“ ale neměl chuť zjišťovat. Povzdechl si a vydal se po schodech do patra.

Už vycházel poslední schody, když se z bytu ozvala dunivá rána.

„Sherlocku?“ otevřel dveře a vpadl dovnitř, pohledem přejel po podlaze, jestli neuvidí nějaké tělo. Ta rána mohla znamenat cokoli.

„Hmf!“ zafuněl Sherlock ze svého pokoje. John rychle zamířil za ním, ale hned se zas uklidnil, Sherlock jen posouval nábytek. Měl ho plnou ložnici. John se zamračil a otočil se zpátky k obýváku – až teď mu došlo, že v něm vlastně nebyly skoro žádné věci. Stůl, židle, křesla, všechno bylo pryč. Jen gauč s malým křeslem v rohu stály na svém místě a psací stůl byl otočený a posunutý pod okno.

„Uh,“ John se poškrábal ve vlasech. „To jsi asi nemusel. Stačí mi jen párkrát ukázat kroky, nějak se chytnu.“

Sherlock se vynořil z pokoje, až za ním zavlál župan, na hlavě vrabčí hnízdo a ve tváři nevěřícný výraz.

„O tom silně pochybuju. Dávám ti minimálně dvě hodiny. Budeme potřebovat prostor, až ti ty kroky budu ukazovat, a nakonec si spolu prostě zatančíme, abych věděl, že umíš i praxi.“

„A proto jsi vytahal všechen nábytek z obýváku? Je to jen jeden tanec, Sherlocku. Nemusíme trénovat polonézu.“ John se uchechtl, tohle je asi poprvé, kdy viděl Sherlocka dělat nějakou manuální práci. Sherlock se na něj přísně zadíval.

„Bude tě sledovat asi padesát lidí a je to svatební tanec. Nemůže to být nějaký hloupý… ploužák,“ odfrkl Sherlock a John pozvedl obočí. Nechápal sice proč, ale Sherlockovi na tom očividně záleží. Zdálo se, že ty svatební přípravy bere všeobecně dost vážně. Nechtěl mu kazit radost, tak si prostě sundal bundu, složil ji na gauč a stoupnul si doprostřed pokoje, nejistě se rozhlížel po té najednou podivně rozlehlé ploše pokoje a ruce zatínal do nervózních pěstí.

Svatební waltz.

Ach, bože.

„Takže? Jak si to představuješ?“

Sherlock si prohrábl vlasy, sundal si župan a mrksnul s ním na gauč přes Johnovu bundu. Stoupnul si před Johna, teď už jen v kalhotách a bílé košili, a sepnul ruce pod bradou.

„Tříčtvrteční. Takt,“ protáhl. „Waltz je docela pomalý tanec a mělo by nám stačit jen jedno odpoledne k tomu, aby ses ho naučil. Konec konců se ho zvládli naučit větší idioti, než jsi ty -“ John dlouze vydechl nosem. „- a počítá se jen do tří, žádné dlouhé pomlky nebo nepravidelnosti -“

„Já vím, co je waltz! A mám cit pro rytmus, taky jsem hrál na hudební nástroj, pokud jsi náhodou zapomněl!“ odsekl John. Sherlock přimhouřil oči a podíval se stranou.

„Ty jsi hrál na hudební nástroj?“ zeptal se pochybovačně.

John vystrčil bradu.

„Ano. Říkal jsem ti to.“

Sherlock sklouznul pohledem k jeho rukám a pak pomalu zpět až k jeho obličeji.

Ty jsi hrál? Na co??“

John zavřel oči a promnul si kořen nosu.

„Klarinet,“ odvětil útrpně.

„Aha. Chápu,“ prohodil Sherlock znuděně a zakoulel očima. Přešel do kuchyně, vrátil se s notebookem. Rozevřel ho a položil na gauč, něco na něm v předklonu datloval a pak už se ozvala hudba.

John zamrkal. Simply Red? Čekal spíš nějakou klasickou hudbu.

„Mám tam nějakou směs waltzů a bude to hrát přes dvě hodiny. Postav se… tady,“ vzal Johna za ramena a postavil ho blíž k pohovce, čelem k oknu. Sám si pak stoupnul blíž ke krbu.

„Narovnej se. Pokrč pravý loket, levou ruku víc natáhni… Ach bože… Ne tak moc! Není to šatní tyč a Mary je dost drobná, bylo by to unavující. Trochu ji pokrč. Jen trochu! Takhle, Johne!“ Sherlock se postavil do tanečního postavení a John na něj chvíli zíral, pak se podíval na svoje tělo a paže a upřímně nechápal, co dělá špatně.

„Vždyť to tak dělám, ne?“ zadíval se na svoji pravou a levou ruku a připadal si trochu jako blbec.

„Vytáhni se nahoru, ten tanec se tančí na špičkách, nebudeš při něm pochodovat. Jako bys visel za hlavu…“ Sherlock spojil prsty do špetky a položil si je na temeno. „Tady. Nebo jako by ses chystal oběsit, představ si ten provaz.“ Naklonil hlavu do strany. „S tím bych ti mohl pomoct.“

„Ne, díky. Mám docela dobrou představivost,“ odsekl John kysele. Cítil na sobě první známky podráždění a to ještě neudělal ani jeden jediný krok.

„No, chyba asi bude v tvém těle. Je moc krátké,“ dodal po chvíli Sherlock zamyšleně.

„Možná proto jsem si vybral kariéru doktora a ne tanečníka!“ zavrčel John. „Budu už dělat konečně nějaké kroky nebo tu mám stát jako kretén celý odpoledne?“

„Levá dopředu,“ řekl Sherlock důležitě a předvedl krok. „Pravá šikmo dopředu a na tři levou přisunout k pravé.“

John po něm pohyb zopakoval.

„Ty jen šlapeš zelí! Zlehka, houpavě, takhle!“ Znovu předvedl tři kroky.

„No dobře, dobře.“ John couvnul a pak ty tři kroky udělal znovu, do rytmu písničky.

„Fajn. Teď zpátky.“ Sherlock předvedl další tři kroky. „Dělej to dokola, dokud si trochu nezvykneš.“

John se krátce podíval na svoje nohy přešlapující po koberci a urputně si snažil představit, že tančí s Mary. Začala hrát další skladba, byla mu povědomá, ale nevěděl, kam ji zařadit. Opakoval kroky asi půl minuty.

„Myslim, že už to mám.“

„Dobře,“ řekl tiše Sherlock a John se na něj překvapeně ohlédl, až vypadl z rytmu. „Hm. Takže… otočka. Sleduj moje nohy.“

John se zastavil a spustil ruce. Sherlock nejdřív zatančil těch pár kroků, co dosud John opakoval jak cvičená opice, pak ale dlouze vykročil a otočil se, pokračoval, až se vrátil do původní pozice a zastavil se.

„Jo…“ začal John váhavě a znovu se zadíval na svoje nohy.

„Nemůžeš si pořád zírat na nohy, Johne. Trochu svému tělu důvěřuj, snad i normálně vykonáváš činnosti, aniž bys musel kontrolovat svoje boty, ne?“

John spolkl odseknutí a hlavu zase narovnal. Zkusil zopakovat, co mu Sherlock ukázal, ale nějak se mu to nedařilo.

Sherlock tiše zaúpěl.

John ho ignoroval a zkoušel to znovu a znovu. Nakonec Sherlock začal kroky opakovat s ním, John po něm neustále pokukoval.

Další písnička dohrála. A další.

„Jsi u toho strašně prkenný,“ zabrlblal Sherlock a John už to nevydržel.

„Krucinál, dej mi pokoj! Ne každej vyrůstal ve snobský společnosti, kde se odpoledne místo na fotbal chodilo do tanečních!“

Sherlock se zarazil a spustil ruce.

„Ne každý považoval běhání za pitomým míčem spolu se sousedovic upatlanými a zpocenými dacany jako zábavu,“ řekl příkře.

„Cože, tebe to jako baví?!“ posměšně si odfrkl John a když si všiml, jak se Sherlock na okamžik zatvářil dotčeně, pomalu se zastavil a taky spustil ruce. „Tebe to tancování fakt baví, že jo?“ zeptal se nejistě. Nedokázal si představit, že někdo, kdo svoje tělo rozpohyboval jen, když to bylo nutné, by měl rád takovéhle pohyby. Otočky a tak.

Sherlock chvilku mlčel. Pak začala hrát nová skladba a on se znechuceně zatvářil na notebook, přešel k němu a pozastavil přehrávání.

„Možná bychom to měli zkusit v páru,“ začal mírně. „Potřebuješ mít představu toho, jaké to je tančit ve dvou. A snad ti i dojde, jak tu otočku udělat, aniž bys zakopl o vlastní nohy,“ vrátil se k Johnovi, stoupnul si před něj a významně pozvedl obočí. John mrknul po notebooku, který jen tiše hučel, ale jinak nehrál, pokrčil rameny a opět zvedl ruce. Sherlock natáhl svou pravou ruku a zlehka ji vložil do Johnovy dlaně. John si matně uvědomil, jak je ta velká ruka příjemně teplá. Sherlock pak přistoupil k Johnovi blíž, levou mu položil za rameno, přitáhl se –

„Co to děláš?“ odtáhl se rychle John. Sherlock se zamračil.

„Waltzové postavení. Musíme být k sobě trochu bokem. Takhle to bylo správně.“

„Jsem si jistej, že se na mě nemusíš tak lepit,“ zavrtěl hlavou John.

„Ovšem, jsi si jistý, protože ty jsi z nás dvou ten, kdo umí tančit, že? Takže?“

John si odkašlal a vrátil se do původní pozice. Sherlock se do něj zavěsil a přitiskl se bokem k Johnovým slabinám. John se zahihňal a pak si znovu odkašlal, když zahlédl Sherlockův vážný výraz.

„Promiň. Jen je to… Trochu divný. Takhle zblízka,“ dodal.

„Když od sebe budeme daleko, pořádně se neotočíme. Takhle je to správně a navíc to podstatně usnadní pohyb,“ pokrčil Sherlock rameny. V hlase mu zaznělo něco, co John nedokázal pořádně identifikovat.

„No dobře,“ pousmál se znovu John.

„Tak. Nejdřív jen dokola opakuj kroky dopředu a dozadu. Raz – dva – musíš mě vést – raz, dva, tři – veď mě! Raz dva… Ale to snad ne… Ty neumíš vést? Kdy jsi mi to hodlal říct?!“ Sherlock se zase pustil a s hlavou v dlaních obcházel pokoj kolem dokola.

„Jak to mám sakra vědět, že to neumim, když jsem to nikdy nedělal?! Jak mám teda vést?“ ptal se John vytočeně.

„Od čeho si myslíš, že je to držení takovéhle?“ Sherlock k němu rázným krokem přikročil, znovu se ho chytil a dlaní, která sevřela Johnovu levou, zahýbal sem a tam.

„Takhle mě nasměruješ do stran, otáčíš námi, tlačíš mě,“ řekl ostře. „Druhou dlaní mi dáváš vědět, že couváš a podobně! Nech mě!“ Plácnul zaraženého Johna po pažích a přehodil je do opačného držení, takže Johna teď držel jako taneční partnerku.

A potom, aniž by začal počítat, vykročil.

A John si uvědomil, že spolu tančí, oni vážně tančí, kroky mu šly prakticky samy, jako by je procvičoval měsíce a ne pár desítek minut. Sherlock ho vedl, John vnímal každý pohyb, spojené ruce zvolna otáčely jeho tělem a velká dlaň na jeho zádech ho k sobě přitahovala, když změnili směr…

Byt byl úplně tichý, ale John si ničeho nevšímal. Fascinovaně se nechal unášet, místnost už museli obtančit několikrát dokola, ale nějak ztratil přehled. Prožíval ten volný houpavý pohyb sem a tam, dokola a pomalu zas zpět, poslouchal jejich společný mírně zrychlený dech, pohledem sklouznul k Sherlockově dlouhému krku, díval se na tepající kůži nad krční tepnou – došlo mu, že už se vůbec nemusí soustředit na to, co dělají jeho nohy. Sherlock nějakým záhadným způsobem měnil těch šest kroků, které se John naučil, ve složitější ale rozhodně ne krkolomný tanec.

Pak se ozvalo tiché hučení, Sherlock si přes zavřené rty broukal nějakou melodii. John se s úsměvem podíval do jeho tváře a už se nadechoval, aby něco řekl, ale jako by oněměl. Sherlock tančil se zavřenýma očima, jako by se nechumelilo. John se na něj fascinovaně díval. Takhle Sherlocka neznal… Nikdy ho neviděl v tak opojeném stavu; tančícího, pohyby tak jisté a uvolněné, s očima zavřenýma, protože rozměry bytu měl dost jistě vyryté do paměti, takže nemohl zakopnout; a navíc si teď broukal, proboha…

John si pomyslel, že vidí něco intimního. Něco, co by mu asi Sherlock jen tak neukázal. Pod tíhou toho uvědomění se zase podíval stranou.

V hlavě mu bzučelo a u srdce ho něco pevně svíralo. Nerozuměl, co to s ním je. Už se chystal promluvit a přerušit tu podivnou náladu, když se pomalu otevřely dveře a dovnitř nakoukla paní Hudsonová.

Vyplašeně se na ni zadíval, jako by je přistihla při činu. Ona se jen ale zastavila ve dveřích, ústa pootevřená, jak chtěla něco říct, ale pak jen naklonila hlavu do strany a smutně se usmála. Sklouzla pohledem od Johna na Sherlocka, a znovu k Johnovi. Krátce přikývla, otevřela ty dveře dokořán a šlápla na práh, až vrznul. Znamení pro Johna.

„Ehm, Sherlocku?“ John mu stiskl ruku a zastavil se. Sherlock otevřel oči, zamračil se na něj a pak se ohlédl ke dveřím.

„Tvůj zvonek zase nezvoní, máš dole nějakého poslíčka, Sherlocku,“ řekla paní Hudsonová s potutelným úsměvem, otočila se a odešla.

Pustili se.

Sherlockova ruka se krátce naprázdno sevřela a pak se k Johnovi obrátil zády a vyšel z bytu. John přešel k oknu, podíval se dolů, kde stálo auto messengera. Sevřel pěsti, pomalu vychládaly a on si chtěl to teplo ještě chvíli zachovat.

Když mu došlo, co dělá, strčil radši ruce do kapes. Sherlock vyběhl schody po dvou, v ruce nějakou krabici. Ve dveřích bytu se na chvilku zastavil, pak sklopil pohled ke krabici a odnesl ji do kuchyně.

„Asi už to chápu,“ houknul John za ním, a byl vážně moc rád, že se mu hlas nezachvěl.

„Hm.“ Tichá odpověď z kuchyně.

„Ale bude lepší, když teď povedu já. Abych si byl jistý.“ John nevěděl, koho vlastně potřebuje ujišťovat, a o čem.

Sherlock se beze slova vrátil k notebooku, pustil přehrávač a podíval se na Johna.

„No? Mám tě snad požádat o tanec, nebo co?“ zeptal se a John se uvolněně usmál. Ani si neuvědomoval, že napjatě dýchá, dokud se Sherlock nezeptal tím svým typicky protivným tónem.

Když pak spolu zatančili prvních pár kroků, písnička pomalu končila. John trochu zakolísal, jak se rozhostilo ticho. Sherlock mlasknul jazykem o patro.

„Bude hrát další.“

Krátká předehra, klavír, a ozval se mírně nakřáplý ženský hlas.

Come away with me in the night… John se usmál.

„Tuhle znám!“

Come away with me… And I will write you a song…

„Soustřeď se, vedeš mě moc do rohu,“ zamumlal Sherlock. John jimi otočil a zazubil se.

„Ani jsem ti v tý otočce nešlápl na nohu,“ pronesl vítězně.

„Hm. Ještě jsme neskončili.“

John to nekomentoval. Začínal si být opravdu jistý tím, co dělá, a navíc mu k tomu hrála pěkná písnička. I když dost nostalgická… Sentimentální.

„Proč vlastně tančíme na tohle? Čekal bych, že budeš chtít tancovat na nějakou klasiku,“ zeptal se John.

„Nesnáším, když slyším, jak někdo dělá při hraní klasiky chyby. Při popu prostě vypnu a nevnímám vůbec.“

Jenže John si pomyslel, že to nebude tak docela pravda. Minimálně u téhle písničky Sherlock poslouchal, co jim hraje za hudbu. Občas si tichounce brouknul a pak po Johnovi střelil pohledem, když se na něj John pobaveně podíval.

And I wanna walk with you… On a cloudy day…

„Některé… Hm. Některé popové skladby jsou celkem slušné,“ zabručel.

„Ani ten text není tak blbej, co?“ přikyvoval John. „Mary si pořád přehrává různý waltzy a vybírá, na který budeme tancovat… Většinou je to dost otřesný. Ale tenhle je fajn.“

„To ano.“

Come away and we’ll kiss…On a mountain top…

Sherlock polkl. John se mu podíval do očí, na jazyku nějakou vtipnou průpovídku o tom, že to je nakonec přece jen písnička pro páry, jenže nějak se nedokázal přimět to vyslovit. Sherlock se na něj teď taky díval. Tak nějak vyčkávavě. Neobvykle… John přimhouřil oči. Sherlock pohledem sklouznul k Johnovým rtům a dlouze je pozoroval. Johna napadlo… Johna napadlo…

Napadlo ho…

Myšlenka byla zapomenuta, Sherlock se předkláněl a John pootevřel ústa, aby přijal polibek…

Který se nekonal.

Sherlock se jen krátce opřel bradou o Johnův spánek a John ucítil proud vzduchu, jak Sherlock dlouze rozechvěle vydechl.

Píseň skončila. Začala jiná, jen instrumentální, a ani jeden z nich ji nevnímal.

Taneční postoj byl ten tam. Navíc už ani netančili – od kdy vlastně? Stáli kousek od krbu. Nebýt těch spojených rukou, mohlo to být dost dobře obyčejné objetí…

Jenže nebylo, že ne?

Tak co to tedy bylo? Sherlock k němu zůstával přitisknutý. Nepatrně pohnul hlavou a kdyby ho John neznal, tak by si řekl, že se k němu Sherlock lísá…

Ale to by přece normálně Sherlock neudělal. Nikdy se k němu… Netulil. Johnovi se maně vybavila vzpomínka, nebo spíš sen, no určitě to musel být sen, jak sedí na gauči a podřimuje a Sherlock se opatrně opře o jeho rameno a pak udělá podobnou věc jako teď, přitulí se svojí bradou k Johnově šíji nebo tváři nebo spánku – muselo se mu to jen zdát. Muselo. Muselo.

udělá podobnou věc jako teď

Sherlock ho ještě nepustil. Tohle není ani obyčejné ani přátelské objetí. Johnovy sny nejspíš byly opravdu vzpomínky.

A John ho před chvílí málem políbil.

John polknul.

Co to kurva dělají?

Že se sám sebe tak blbě ptá – už měl přece dávno Sherlocka odstrčit. Říct nějakou pitomost. Odlehčit situaci a zapomenout na všechno to nepatřičné, co se stalo nebo málem stalo. Jenže nějak se nedokázal přimět k tomu, aby se z té hřejivé náruče odtáhl.

Odkdy přemýšlí o Sherlockově náruči jako o hřejivé?

Sherlock znovu pohnul hlavou, nahoru a dolů, nosem pročísl krátké světlé vlasy a dlouze se nadechl. John pevně zavřel oči a sevřel čelist.

Tohle není fér.

Dýchal zrychleně nosem, nutil se ke klidu, ale tělo protestovalo, hrdlo měl sevřené, žilami se rozlévala žhavá láva a nebo studený led, tak jako tak to bolelo.

„Proč?“ zasípal John, hlasivky odmítaly spolupracovat, tak z něj vyšla jen tichá přidušená otázka.

Sherlock v jeho náruči ztuhnul, ruka v Johnově dlani sebou krátce trhla. Snažil se odtáhnout, jenže kdyby ho John pustil, určitě by utekl do svého pokoje a nechal by tu Johna stát jen tak… John sklouznul pravou rukou po Sherlockových zádech a pevně ho k sobě přitiskl. Hlavu zabořil do Sherlockovy košile.

„Proč jsi něco neřekl? Proč teď, když víš, že se nic nezmění? Že už to nejde nijak řešit?“

Dusivé ticho v jejich malé bublině, ani hudba tou bublinou nepronikla.

„Až když jsem tě ztratil, když jsem byl sám, zjistil jsem, jak moc jsem tě celou dobu potřeboval. Neviděl jsem to,“ řekl Sherlock tiše. „Omlouvám se za to… uklouznutí. Ale teď už bys mě měl pustit,“ dodal a John věděl, že ten povýšený tón poslední věty Sherlock prostě hraje.

John se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, postupně se uklidňoval. Tohle byla vážně pitomá situace. Může teď udělat jen jednu věc, aby odsud nemusel zbaběle utéct a do smrti se Sherlockovi vyhýbat. Sherlockovo tělo hřálo a jeho košile voněla. Pomalu narovnal hlavu a trochu se odtáhl, pravou ruku sice spustil dolů podél svého těla, ale levou pořád pevně držel Sherlockovu pravici. Zadíval se Sherlockovi do obličeje.

Sherlock se díval všude možně, jen ne na něj.

„K čertu s tím,“ zamumlal John a Sherlock se na něj nakonec podíval. „Stejně jsem to už málem udělal.“ John mu položil dlaň na tvář, pohladil ji palcem a oči upíral na Sherlockovy překvapené oči. Potom svůj pohled sklonil k jeho rtům, natáhl se k němu a Sherlock pochopil, váhavě se předklonil a lehce se otřel o Johnovy rty. Jeden krátký polibek. Pak druhý. A třetí. John pustil Sherlockovu ruku a zajel svými prsty do vlnitých vlasů, Sherlock krátce a tiše vzdychl a znovu Johna políbil, hlouběji a naléhavěji, jazyky se střetly a teď to byl John, kdo neslyšně vzdychl. Vláčný, nekonečně dlouhý polibek.

Pak se John odtáhl. Usmál se.

„Doufám, že v příštím životě nebudeš mít tak debilní nápady a neskočíš ze střechy. Protože by to mohlo fungovat. Jednou. V jiným životě.“ Naposled Sherlocka pohladil a ustoupil od něj. Sherlock měl mírně zrůžovělé tváře a naběhlé rty a John si pomyslel, že tenhle pohled ho bude ještě dlouho pronásledovat ve snech. Sherlock se narovnal a usmál se, sklopil pohled stranou.

„Ale teď to bude, jak to bylo doposud, hm? Tohle bylo jen jednou.“ John to nahlas vyslovil stejně tak kvůli Sherlockovi, jako kvůli sobě samotnému. Nahlas to znělo víc definitivně. A on vážně nechtěl podvádět Mary.

„Já… Hm. Děkuju,“ Sherlock přikývl a mrknul po Johnovi.

John se cítil tak nějak zvláštně. Jako by byl lehčí.

„Nepřinesl jsem ti mlíko ani jsem ti neuvařil čaj, ty hňupe. Tak mi takhle neděkuj. Nebyla to nějaká služba,“ řekl John a krátce se zasmál. Sherlock se široce usmál.

A všechno bylo zase v pohodě. Vzpomínka na polibek je oba příjemně rozehřívala a naplňovala. Ale oba věděli, že odteď bude všechno mezi nimi stejné jako vždycky.

„Teď už… půjdu. Myslim, že mi to tancování docela jde,“ ušklíbl se John.

„Na mistra vážně nemáš. Ale ušlo to,“ mrknul Sherlock.

John ho plácnul po rameni a oba se ještě tlumeně zasmáli. Pak John přešel do kuchyně, rozhlédl se… Vzal si malý svazek klíčů, které tu před čtyřmi dny nechal pro paní Hudsonovou. Oblékl si bundu, otevřel dveře, ještě jednou se na Sherlocka dlouze zadíval a pak odešel.

Sherlock měl najednou pocit, že snad praskne, kolem srdce cítil takové chvějivé horko, potřeboval jít ven, nebo někam běžet, nebo něco prostě dělat, měl pocit, že je najednou tak strašně silný… Chodil sem a tam po pokoji, snažil se přijít na to, co s ním je…

Došlo mu, že je šťastný.

John . John ho políbil. John ví. A nevadí mu to.

Sherlock se přinutil sednout na gauč, nohy skrčil pod bradu, veškerý neklid a tu divokou energii ze štěstí využil k tomu, aby v myšlenkách rozebral dnešní odpoledne, aby jej pečlivě uložil do paměti. Aby ho nikdy nezapomněl.

 

 

**

Pro ty, kteří nevědí, co za písničku to vlastně je:

 

22 komentářů Přidejte váš

  1. Ookami napsal:

    Krásná povídka. Plná emocí a touhy. Velmi se mi líbí tento typ povídek. Nevím jak je nazvat. V anime by to bylo shounen-ai-
    Jen tak dál. Děkuji

  2. Hanička napsal:

    Tak to bylo úžasné🙂 děkuju

  3. kamivon napsal:

    nádherná povídka, díky

  4. Péťa napsal:

    Tak tohle bylo skvělé, perfektní… Přesně takhle by fan-fikce na Sherlocka měla vypadat. John byl John a Sherlock byl Sherlock, skoro to vypadalo, jako by tu scénu opravdu napsali a pak ji vystřihli ze scénaře🙂. Povídka se mi moc líbila a určitě se mi po ní bude krásně spát🙂

    1. miamam napsal:

      Jé… Asi to nebyl tvůj záměr, ale tvůj koment mě k čemusi inspiroval… Hm…🙂 Děkuji😉

  5. Ljena napsal:

    No krása! Tak přirozené, jemné a upřímné… Takhle bych si vážně dokázala představit, jak by to mohlo probíhat – pokud pominu fakt, že mi John Watson nepřijde jako typ, co by své budoucí manželky podváděl🙂 I když vím (prostě vím!😀 ) že Sherlocka miloval. Nebo minimálně měl hodně rád!🙂 A promiň, ale ta představa Sherlocka jak se mazlí a tulí k Johnovi, svému vojákovi… To jsem myslela, že nepřežiju, zvlášť, když jsem si ještě přečetla, jak se nadechl Jonové vůně!🙂 To už jsem byla úplně hotová.
    Prostě krása.

    1. miamam napsal:

      Děkuju🙂 já bych je tak prostě chtěla vidět (a nikdo mi to nevezme, ale třeba se to jednou stane a Mofftiss vyslyší přání tolika lidí:D), a co jiného mi teď zbývá, než si to napsat sama?? To ňuchání a tulení a tak. Ach jo… *povzdych*😀

  6. Blesk napsal:

    Teda, tak tohle byla jedna z nejlepších „soft“ Johnlocků, jaký jsem kdy četla. Milý, jemný, ale zároveň strašně intenzivní. Ta chvíle, kdy se ho ptá „Proč?“ úplně odkapávala emocemi. Fakt úžasný, moc děkuju za tenhle kousek🙂

    1. miamam napsal:

      Jů o.o Já děkuju😉 (p.s. Kruci, já už tyhle stránky někdy viděla…Ahá, Potvůrka!!! Yayyy :D)

  7. mimi napsal:

    Krásne, táto scéna mi v The SIgnof Three skutočne chýbala. Emócie si vystihla absolútne dokonale a tá Johnova reakcia na konci, super 

    1. miamam napsal:

      Chybí jich tam ještě pár, tak možná zas nějaká taková chybějící scéna přibude😛 Děkuji🙂

      1. Malvína napsal:

        Osobne som presvedčená, že tento seriál je stavaný na dotváranie chýbajúcich scén fanúšikmi… a je mi ľúto, že hoci by som strašne, ale strašne chcela, proste na to nemám. Radšej sa nepokúšam, lebo aj keby som sa, nemalo by to tú ľahkosť a – no proste na to treba mať dar. O to viac oceňujem, keď to niekto vie. A ty to vieš! Tak nás v tom nenechaj🙂

  8. Terka napsal:

    Booože to bylo…!!!!!!Unf neskutečné!! Nádhera nádhera!! Četla jsem to ve škole a podle udivených výrazů, které po mně lidi házeli asi soudím, že jsem se musela tvářit dost pitomě. ZBOŽŇUJU tady tenhle typ povídky, pomalu budující se vášeň a napětí mezi těma dvěma. Vážně, opravdu jsem si to moc, moc užila!! (a P.S. s napětím očekávám 1.kapitolku Případu pražského domu ;))

    1. miamam napsal:

      Terko děkujuuu😀 Super, culím se teď nad tvým komentem jak měsíček na hnůj.😀 (a p.s. Zítra v 8,30! ;-P)

  9. Julianne napsal:

    Bože…to bolo neuveritelné, moc sa mi to páčilo a spríjemnilo mi to ráno, aj keď som sa zdržala a musela som sa ponáhľať (preto ten komentár až teraz) ale stálo to za to!😀 Vždy som si chcela prečítať nejakú ff o tom ako sa John učil tancovať a moje myšlienky boli vypočuté…moc krásne…vážne…nemám slov…..

    1. miamam napsal:

      Přesto jsi těch slov vyprodukovala dostatečně! Děkuju😉

  10. katyka napsal:

    To bolo nádherné! Krásne, melancholické, a pritom plné… šťastia? Neviem to popísať. Presne takto sa to mohlo stať a ja by som si želala, aby sa to presne takto stalo. Z každej tvojej poviedky som viac a viac unesená… Len viac takýchto „obyčajných“ poviedok, prosím🙂
    PS: Idem čítať znovu🙂

    1. miamam napsal:

      Heh, mně přijdou všechny docela obyčejné, jen mám některé raději a jiné o něco míň. Jsem ráda, že se ti líbila🙂

  11. Liss napsal:

    Do tanečních jsem nechodila, ale od Sherlocka bych se učit nechala. I když … Já jsem mnohem větší dřevo než John, takže by se mnou asi po pár minutách vyrazil dveře😀
    Pro Sherlocka muselo být bolestivé sledovat tanec Johna a Mary a ještě u toho hrát skladbu, kterou pro ně složil. Závěr Sign of Three byl pro mě smutnou připomínkou toho, že je Sherlockovým prokletím být sám. Ale díky Tobě si mohl prožít první waltz s Johnem a zakončit ho polibkem, po kterém toužil celou dobu. A skvělý výběr písničky!

    1. miamam napsal:

      Já do tanečních sice chodila, ale kdyby mi měl Sherlock připomenout kroky, asi bych mu neustála šlapala na nohy, protože bych měla náhle velmi slabá kolena… HA😀 Ten závěr TSoT je pro mě celkem záhadou, takhle ho prakticky vyhodit za flígr ze svatby, to Mofftiss vážně nemuseli dělat:-/ Díky😉

  12. Ali Nasweter napsal:

    Jsem se chtěla učit. Pak jsem si řekla, že se ještě podívám sem. Jen tak, kdyby náhodou… a náhodou jsem dospěla k tomu, že se nejen nebudu učit, ale ještě se budu blbě hihňat minimálně týden a k tomu ani dneska nebudu spát.

    To. Bylo. Tak. Nehorázně. Krásné! Ten konec jsem si četla víckrát, popisy emocí perfektně… strhující. Obzvlášť ten odstavec, kdy se John odhodlal k polibku, se mi líbil. Protože i přes jasnou definitivnost to bylo šťastné a milé. ^.^

    Vůbec se neopovažuj tohleto nazývat obyčejnou povídkou!😀

    1. miamam napsal:

      Aww… Kruci. Něco mi asi spadlo do oka. *cough* Děkuji ♥

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s