Případ pražského domu: 1. kapitola

Děkuju za všechny milé a povzbudivé komentáře!! 😀

V první kapitole se přesunujeme do 221B. Napjatá atmosféra, spousta nevyřčených slov, a… klientka. 🙂

p.s.: Já prostě miluju narážky (na jiné světy, díla, cokoliv)! 😀 Takže tahle povídka bude i taková bojovka pro ty, které baví hledat v příběhu drobnůstky, co tak trošičku patří jinam. Až se dostaneme úúúplně na konec, vydám k tomu ještě takovou bonusovou tečku, kde objasním, o jaké drobnůstky vlastně šlo.

Jestli na nějaké přijdete, klidně je písněte do komentářů, nejde o nějakou soutěž nebo tak. 🙂

 

1. kapitola

 

Sherlock už zas nudou lezl po zdi. Tedy, téměř lezl po zdi; ležel na gauči napříč, hlava mu visela dolů přes okraj sedadla a nohy měl zvednuté a opřené o zeď. Ruce, sepnuté na břiše, se neklidně napínaly a uvolňovaly; oči měl zavřené a rty něco bezhlesně mumlaly.

Johnovi to dělalo starosti. Naposledy ho takhle viděl před tím, než se objevil Moriarty s tou svojí úžasně brilantní hrou na pípání.

Ale Moriarty je už naštěstí dávno mrtvý (ať jeho tělo hnije v zemi), a vzpomínky na to, jak Sherlock vyřešil jejich poslední problém, už nebyly tak bolestivé. Většinou.

John měl svého geniálního spolubydlícího zpět. Už to budou tři roky od toho idiotského nápadu skočit ze střechy a předstírat smrt.

John se předklonil v křesle a zamíchal do Sherlockova čaje tři lžičky cukru, a pak zkontroloval jeho pozici na gauči. Ležel pořád stejně, jen už nemumlal a svýma kočičíma očima Johna mlčky pozoroval.

Jo. Sherlock byl živý. Někdy byl živý až moc, jindy se letargicky potuloval po bytě. Občas měl John podezření, že mu chybí staré dobré časy s Moriartym. Jenže se bál zeptat a Sherlock se o svých náladách většinou nešířil.

Ticho v bytě se nepříjemně protahovalo. John měl v takových chvílích pocit, že by stačilo velmi málo, aby praskla ta ochranná bublina, kterou si kolem sebe od Sherlockova návratu pečlivě hýčkal. Pak by se na Sherlocka vyvalil veškerý potlačovaný vztek, všechny marné touhy, všechna překvapivá fakta, o nichž až na posledních několik měsíců John neměl ani tušení. Jak dlouho můžete žít v sebezapření? Podle Johnových zkušeností vážně, vážně dlouho.

Hořký pocit.

„Pojď si to vypít, než ti to vychladne,“ řekl Sherlockovi v touze přerušit to Ticho a rozložil na klíně první noviny z hromádky, která se kupila na čajovém stolku před jeho křeslem.

Sherlock si významně povzdychl a neodpověděl.

Na prvních třech čtyřech stranách nebylo nic zajímavého – nebo spíš, nic zajímavého pro Sherlocka. John otočil další list a znovu se po Sherlockovi podíval. Skoro byste si mohli myslet, že spí. Jenže on určitě nad něčím velmi usilovně přemýšlel, obličej měl nepatrně napjatější, než obvykle. John potlačil myšlenky na to, proč vlastně věděl, jak Sherlock vypadá ve spánku – o takových věcech není radno přemýšlet, když je jeden detektiv konzultant v místnosti.

Černá kronika. John se nadechl a začal předčítat titulky.

„Vražda v Soho, na místě činu nalezeny stopy jedu na krysy.“ Zvedl pohled od novin. Sherlock se teď díval kamsi do stropu, napůl poslouchal, ale stále byl pohroužený v myšlenkách.

„Vyšetřování ztráty třídní knihy,“ přečetl John nevěřícně titulek a Sherlock si pohrdavě odfrkl. Četl další podrobnosti článku a oddechl si – přece jen ty noviny nepíšou úplně každou pitomost.

„Aha. Jde o třídní knihu z Harrow, z doby, kdy chodil Churchill do školy. Nejspíš teda vzácnost…“ John pochybovačně nakrčil obočí a hledal dál.

„Rubínová loupež blízko tržiště v Marylebone.“ To by mohlo Sherlocka zaujmout. A vážně, oči měl přimhouřené a už byl definitivně tady v místnosti a ne kdesi ve svém Paláci mysli. Překřížil nohy v kotníkách a palci pohyboval dopředu a dozadu. John ten výjev pobaveně pozoroval, Sherlock při tom vypadal téměř dětsky. Významné mlčení a jeho pohled směřující k Johnovi. John zamrkal a pokračoval.

„Hm… Pomerančový lump znovu zasahoval v Čínské čtvrti.“ Johnovi pobaveně zacukaly koutky rtů, ale dosáhl svého – Sherlock dnes poprvé promluvil.

„Vážně, Johne, pokud chceš zahltit můj mozek brutálně nepodstatnými záležitostmi, nemohl sis vybrat lepší moment než teď, kdy nemám co na práci,“ zavrčel Sherlock temně.

John si odkašlal.

„Měl by sis sednout. Jinak s tím krkem brzo nehneš.“

„To říká doktor?“

„To říká tvůj spolubydlící a tvůj doktor,“ odpověděl John zlehka, přesto kdesi u srdce pocítil slabé píchnutí. Tak málo pro něj znamená?

„Spolubydlící doktor. To bych měl tedy poslechnout,“ povzdychl si Sherlock a pomalu si sedl. John ten pohyb fascinovaně pozoroval. Na to, že Sherlock v této poloze setrval téměř bez hnutí skoro tři hodiny, pohyboval se ladně jako kocour – ještě ten dojem umocnil, když vztáhl ruce nad hlavu a s třepotavým zachvěním celého těla se protáhl. Široce zívl a došel si konečně pro svůj čaj. Usrkl s tichým hm, pak zas hrnek odložil, vzal si notebook a sedl si s ním do svého křesla naproti Johnovi. John si pomyslel, že Sherlock snad ani neví, že ten tichý uznalý zvuk dělá, když pije čaj, který mu on připraví. Ne že by mu to vadilo – pokud by si Sherlock uvědomoval svoji reakci, pravděpodobně by ji příště nějak potlačil, a to by Johnovi opravdu chybělo.

Jeho laptop se tiše rozhučel a prsty se mu rozeběhly po klávesnici. Ozval se zvuk příchozí pošty a John vážně doufal, že to nebudou jen spamy, ale nějaký pořádný případ.

„Johne?“ zeptal se Sherlock po chvíli.

„Hm?“ odpověděl jakoby zadumaně.

„Odlož ty noviny. Touhle dobou už bys měl tu stránku přečtenou několikrát. Nemá cenu předstírat, že se věnuješ textu,“ řekl s úšklebkem Sherlock a zase něco rychle psal.

John noviny se zafuněním odložil a podíval se na něj.

„No? Máš něco zajímavějšího, než loupež rubínů?“ zeptal se John nedočkavě, když se Sherlock pořád k ničemu neměl. Upřel na něj překvapený pohled a John si neodpustil vítězný úsměv.

„Myslíš, že jsi tady jediný dedukující génius?“

Sherlock naklonil hlavu do strany.

„Ano. Ne,“ řekl Sherlock naprosto vážným hlasem.

„A to má znamenat co?“ zeptal se John trochu zmateně.

„Upřesním odpověď pro slabší mysl. Jestli si myslím, že jsem tu jediný génius? Ano, to přece bezpečně víme oba, Johne, tak proč se vlastně ptáš? Jestli si myslím, že jsem v této místnosti jediná osoba mající schopnost dedukovat? Ne. Nemyslím si to, v této místnosti jsou dvě takové osoby, přesto mě překvapuje, že čas od času tuto schopnost použiješ. Nyní mě ohrom svou dedukcí, jsem celý napjatý,“ Sherlock pozvedl pohled od notebooku a klidně Johna pozoroval. V očích mu hrálo pobavení a jen díky tomu John neodsekl něco jedovatého.

„Tvoje tvář,“ řekl krátce a pokrčil rameny. Sherlock se zamračil.

„Co je s ní?“

„Tvářil ses jinak, když jsem přednesl ten titulek. Celé tvoje tělo vypadalo trochu jinak.“ John se usmál a vzápětí si uvědomil svoji chybu. Sherlockova tvář byla opět bezvýrazná maska. John ten pohled nedokázal snést, a taky pomyšlení, že si Sherlock nejspíš bude víc hlídat své drobné změny výrazu, které Johna nekutečně uchvacovaly. Podíval se stranou.

„Hm. Měl jsem dojem, že to bude něco konstruktivnějšího. Nevadí.“

John se napjal a pocítil nutkavou touhu uprchnout z tohohle bytu, když v něm seděl jeden právě velmi uzavřený a chladný génius.

Sherlock prudce zaklapl notebook.

„Nikam teď nechoď, naopak postav na nový čaj, za… Hm, za deset minut by tu měla být.“

„Kdo by tu měl být?“ podíval se John tázavě na Sherlocka.

„Naše nová klientka, pochopitelně,“ usmíval se s rukama sepjatýma pod bradou. Díky bohu za ten úsměv, už nevypadal jako ledová socha, ani trochu.

**

Během deseti minut se Sherlock převlékl z umolousaného županu a sepraných kalhot na spaní do jednoho ze svých lepších obleků. John na něj zůstal chvilku zírat; Sherlock měl na sobě tmavěmodrou košili a ta neskutečně zvýrazňovala kontrast mezi jeho bledou pokožkou a tmavými vlasy.

„Tahle barva se ti líbí, hm?“ zeptal se tiše Sherlock, když vcházel do obýváku. John se pokusil zatvářit netečně, přestože si jeho předchozího výrazu Sherlock stejně všiml. Při chůzi si zapínal knoflíčky na manžetách, ale tvářil se hrozně tajemně. John nedokázal odhadnout, jestli ta dedukce Sherlocka pobavila, nebo znepokojila.

„Líbí se mi hodně barev,“ odvětil John ledabyle a otočil se k němu zády, aby slil čaj.

Ozval se zvonek.

„To bude ona,“ řekl Sherlock a pohodlně se usadil s nohou přes nohu do svého křesla. Po chvíli bylo slyšet paní Hudsonovou, jak navádí příchozí do patra. Lehké kroky, jak vystupovala po schodech, tlumený klapot podpatků, jak přešla třemi kroky přes odpočívadlo. Sherlock se nenamáhal vstát, tak John otevřel dveře sám.

Žena, které John otevřel dveře těsně před tím, než zaklepala, sebou jemně trhla a pomalu spustila zvednutou ruku k tělu.

„Pojďte dál, už na vás čekáme,“ usmál se na ni John a vpustil ji dovnitř. „Tohle je Sherlock Holmes a já jsem John Watson.“

„Miranda Stonerová, těší mě,“ podala mu ruku a krátce stiskla. Sherlock jí pokývl na pozdrav a John za jejími zády velmi výmluvně protočil oči. Pan Tajemný.

Posadila se do křesla a potom, co John všem nalil čaj, si sedl za Sherlocka na židli u stolu.

„Pane Holmesi, potřebuji vaši pomoc,“ začala rozechvěle a Sherlock jí skočil do řeči.

„Vskutku, to potřebujete,“ očima těkal po jejím těle a John se jen dlouze nadechl. Nemělo smysl komentovat Sherlockovo chování, bylo očividné, že ho nehodlá nijak měnit. Miranda se zarazila.

„Omlouvám se, nevzpomínám si, co všechno jsem zmiňovala v e-mailu, byla jsem dost rozrušená, když jsem to psala…“

Sherlock mávl rukou.

„Irelevantní. Dá se celkem snadno poznat, že moji pomoc potřebujete už jen z toho, v jakém jste teď stavu.“

„Sherlocku,“ sykl k němu John a on se po něm krátce ohlédl, koutek úst sebou nepatrně škubl v úsměvu, než se zadíval zpět na paní Stonerovou a rukou jí pokynul, aby začala mluvit.

Paní Stonerová si napjatě promnula ruce, zkřížila nohy v kotníkách pod sebou a mírně se předklonila.

„Jak už jsem řekla, jsem Miranda Stonerová. Moje jméno vám nejspíš nic neříká, ale Stonerovi jsou starý rod. Býval i velmi bohatý, než přišla první světová válka a než se moji tři pradědečkové, bratři, pohádali,“ začala tichým hlasem a já mrknul po Sherlockovi. Obvykle by ho už teď vyprávění nudilo, ale zatím se nepřestával tvářit soustředěně, což bylo určitě dobré znamení.

„Patřilo jim tehdy panství v Berkshire a dokud byl jejich otec naživu, starali se o něj společně s ním. Po jeho smrti ale vyšlo najevo, že vlastnil nejen ten jeden dům, rozlehlé pozemky v okolí, které pronajímal farmářům, a tři byty v Londýně. Měl ještě jeden dům, o kterém bratři neměli tušení – aspoň do té doby, než je navštívil notář s poslední vůlí a tuto skutečnost jim sdělil. Poslední vůle tu budovu ale neodkázala jen jednomu z nich, měli ji společně všichni tři.“ Paní Stonerová se na chvíli odmlčela a já marně přemítal, co ještě Sherlocka drží od toho, aby něco netrpělivě odsekl; nejspíš byl ten mail natolik zajímavý, že se rozhodl přečkat úvodní řeči. „Teď to asi bude vypadat trochu… No,“ odkašlala si paní Stonerová a slabě se usmála. „Bratři se po prvním čtení závěti dohodli, že dům prodají, stejně stál mimo území Anglie a oni neměli ani trpělivost, ani dostatek financí na jeho údržbu na takovou dálku… Ale po tom, co je navštívil úředník s předávacími listinami, jejichž součástí byla i mapa pokladu, se dost pohádali. Můj pradědeček chtěl dům ponechat v jejich vlastnictví a pátrat po pokladu, který měl být skrytý v jeho útrobách. Jeho dva bratři nicméně nesouhlasili, měli za to, že mapa je jen nějaký výmysl. Dům nebylo možné prodat, protože v zápisech stála podmínka, že pokud se někdy má prodat, musí k tomu dát svolení všichni tři, nebo stávající bratři.“

„Kde se ta stavba nachází?“ zeptal se Sherlock.

„V Praze,“ znovu se usmála paní Stonerová. Sherlock překvapeně mrknul.

„Válka jejich problém s domem nejdřív odložila a pak i jaksi vyřešila. Můj pradědeček byl z bratrů nejmladší, ale dost starý na to, aby se mohl dát k vojsku, když Anglie vstoupila do války s Německem. Problém byl, že nebyl dost zdatný, už od mládí měl nemocné nohy, a tak by těžko posloužil, byť by díky svému původu nebyl mezi pěšáky, ale pravděpodobně mezi jízdou. Jeho bratři měli větší štěstí – aspoň tomu věřili. Odešli bojovat, zatímco pradědeček zůstal doma, aby se staral o sídlo a pozemky. Byty v Londýně nakonec musel prodat a tehdy to bylo kvůli válce za směšnou cenu, jenže potřeboval peníze. Jeho dva bratři těsně před koncem války zahynuli a jemu tak připadl veškerý majetek.

Když válka skončila, rozhodl se zajet do Prahy, aby alespoň zjistil, co přesně zdědil a jestli se má nakonec pouštět do hledání pokladu. Ta myšlenka ztratila kvůli válce svůj lesk, měl nejdřív chuť stavbu prodat, ale když přijel do Prahy a ten dům poprvé uviděl, věděl jistě, že se ho nechce vzdát. Dokonce se rozhodl, že svůj rodný dům pronajme a pozemky prodá. V Praze tedy zůstal, aby dům zkoumal, snažil se v mapě najít nějaké vodítko, ale nic nenašel. Protože si ale našel ženu, přestal nakonec hledat poklad a začal mít jiné starosti; nejdřív svatbu a nakonec rodinu.

Druhou válku všichni kupodivu přežili, i přes nacistickou okupaci jim dům zůstal ve vlastnictví, problémy přišly až ve čtyřicátých letech. Z té doby se informace o mé rodině trochu různí. Co vím jistě je, že můj dědeček Petr se kvůli znárodnění onoho domu v Praze rozhodl vrátit zpět do Anglie, na území, které mu ještě říkalo pane. Jeho mladší bratr a sestra však zůstali v tehdejším Československu a až na pár dopisů, které si během dvou dekád s dědečkem Petrem vyměnili, o nich nemám další zmínky. V šedesátém osmém se navíc přerušily veškeré styky,“ paní Stonerová se odmlčela a upila čaje.

Sherlock zíral na paní Stonerovou a zamyšleně ji pozoroval.

„Můj dědeček se krátce po tom, co se vrátil do Anglie, oženil a s mojí babičkou měli jediného syna – mého otce. Ten se pak postaral o to, aby nám byl v devadesátých letech navrácen majetek v Praze. Začal také zjišťovat, jak na tom byla zbylá rodina, která zůstala prakticky uvězněná v Československu, kvůli tehdejšímu režimu. Našel nějaké zmínky o své tetě Anně, sestře mého dědečka Petra. I přes moji zvědavost dozvědět se o staré rodině víc, mi však nic nechtěl říct. Jen že ji jako starou paní nechá dožít v tom domě v Praze.“ Paní Stonerová se hluboce nadechla a dívala se na hladinu vody ve sklenici. „Prateta zemřela před dvěma lety. A můj otec před třemi měsíci,“ řekla a hlas jí trochu zakolísal. „Odkázal mi malé jmění. Také na mě přešlo vlastnictví toho domu. Letěla jsem do Prahy, natěšená, že konečně uvidím ten tajemný dům a taky jsem přirozeně chtěla zjistit, v jakém je stavu. Jestli vůbec bude ještě obyvatelný,“ zvedla svůj pohled ke mně a potom k Sherlockovi. „Po tom, co jsem zjistila, že je dům překvapivě v pořádku, že až na to, že horní patra jsou prázdná a trochu zanedbaná, se v něm vážně dá bydlet, nastěhovala jsem se do pokojů, které dřív obývala prateta Anna. Její byt byl vážně docela malý, ložnice, koupelna a malá kuchyně s jídelnou.“ Znovu se krátce napila a tentokrát se jí ruka i trochu zachvěla.

„Jsem si jistá, že teď budu vypadat jako blázen, pane Holmesi, ale… Myslím, že v tom bytě něco je.“

Odmlčela se s pootevřenými ústy, přikrčená, jako by čekala posměch. John se nepatrně ušklíbl a mrknul po Sherlockovi. Trochu zmateně se zamračil, když si všiml, že se Sherlock netváří ani trochu otráveně. Měl přimhouřené oči a přemýšlel.

Něco?“ zeptal se a pak se ladným pohybem předklonil a zadíval se na paní Stonerovou způsobem, kvůli kterému John pocítil absurdní vlnu žárlivosti. „Nebo spíš někdo?“ dodal tišeji a paní Stonerová se krátce zasmála.

„Já nevím. Nevím. Vážně tomu nerozumím. Víte, zaslechla jsem tam zvuky, které by mohl vydávat starý opuštěný dům. Nebo taky ne. Ale to sténání bylo přece jen spíš jako -“ Zarazila se, podívala se stranou a odfrkla si.

„Pokračujte,“ naléhal Sherlock. John těkal očima mezi nimi dvěma a s počínajícím hněvem si pomyslel, že je to jen nějaká hra. Duchařina? To jako vážně?

„Lidské,“ dokončila paní Stonerová.

John se prudce postavil a Sherlock i paní Stonerová se na něj zadívali.

„Fajn, to už stačí. Skoro, skoro jste mě dostali,“ usmál se John na Sherlocka s pozvednutým obočím a Sherlock se zamračil.

„Johne?“ zeptal se zmateně – totiž rádoby zmateně, že?

„Sherlocku,“ John předklonil hlavu, pohled upřený na něj, celé tělo napjaté. „Nevím, co přesně jsi tímhle sledoval, ale rozhodně ti na to neskočím.“ K Sherlockově zmatenému výrazu přibylo ještě mírné rozčilení.

„Neskočíš na co, Johne?“ vstal i Sherlock a naklonil hlavu do strany.

„Ty a tvá… klientka. Tohle celé… je nějaký vtip, že jo,“ usmál se kysele John. Ještě nebyl úplně vytočený. Ale kvapně se k tomu blížil.

„Co prosím?“ zeptala se paní nejspíš-Stonerová.

„Myslíte si snad, že by Sherlock vzal nějaký případ se strašidlem?“ obrátil se John k té ženě.

„Proboha, Johne,“ zakoulel Sherlock očima.

„Přestaň to na mě hrát. Chtěl jsi zabít čas, než se objeví nějaký pořádný případ, tak sis vymyslel tohle, abys… co já vím. Abys mě pak přinutil dělat nějaký pitomý duchařský rešerše, tajemné zvuky minulosti, obvolat nejznámější sensibily v Londýně a bůhví co ještě. Vážně si myslíš, že jsem takovej idiot?“

„Johne, aspoň poslouchej, co vypouštíš z úst, teď vážně jako idiot vypadáš,“ řekl chladně Sherlock.

„A vy,“ otočil se John k ženě, co zabrala jeho křeslo. „Kolik vám dal? Nechal vám půjčit šaty, že jo, nebo vlastně možná ani ne, tohle by mohli mít v zákulisí nějakýho divadla, stejně asi budete herečka, takový přednes by -“ Sherlock ho pevně chytil za loket a táhl ho do své ložnice. Ještě přes rameno prohodil: „Omluvíte nás na moment?“

Natlačil Johna do pokoje, zavřel za nimi dveře a pak ho konečně pustil. Jedna část Johna (ta, která nebyla právě naštvaná, jakého ze sebe dosud dělal osla) si nad ztrátou toho kontaktu posteskla.

„Co. To. Sakra. Děláš?!“ zavrčel Sherlock, když se ke němu obrátil.

„Nech toho. Stejně na nás nevidí, tak proč předstírat -“

„Já nic nepředstírám, ty idiote!“ syknul Sherlock a nadechl se nosem, zavřel oči. „Miranda Stonerová mi vážně psala e-mail, který sám o sobě napovídá, že její případ bude zajímavý. Ne že by v něm bylo něco z toho, co tady právě řekla, až na zmínku o dědictví domu…“ Odmlčel se. Johnovi bylo celkem jasné, že Sherlockovo zaujetí mailem pramenilo z toho, že v jeho obsahu bylo něco, čemu přesně nerozuměl. Ale Sherlock nepřipouští, že něčemu nerozumí.

„Kdybys ji chvíli poslouchal a četl mezi řádky,“ otevřel oči a zuřivě gestikuloval prstem mezi Johnovou a svojí hlavou, „došlo by ti, že tady nejde o nějaké… přihlouplé,“ prsknul, „duchy.“

John se zarazil a pozoroval Sherlockův rozčilený výraz.

„To myslíš vážně?“ zeptal se John nejistě.

Přistoupil těsně k němu, předklonil se a s odhodlaným výrazem se mu zadíval do očí.

„Dedukuj z mého postoje, Johne. A snaž se nepřijít s nějakou hloupostí,“ řekl vážně a čekal.

John zamrkal, na Sherlockovu blízkost a invazi osobního prostoru byl více méně zvyklý, ale musel se na takový výpad psychicky připravit. Teď to příliš nečekal. Tváře se mu zabarvily červení a srdce divoce bušilo ve spáncích, když očima přejížděl po jeho obličeji. Potom Sherlock dlouze mrknul a zamračil se, začal sám pozorovat Johnův obličej.

To nebylo dobré.

John si odkašlal a odstoupil od něj, otočil se k němu bokem.

„Takže… Hm. Nejde o duchy,“ krátce se zasmál, ale nedokázal zahnat ten pocit trapnosti, spíš naopak. „Tak ji tam nenecháme čekat, co?“ Přešel ke dveřím a otevřel je, zamířil do obýváku a snažil se dýchat klidněji.

„Omlouvám se za přerušení a… No. Tak celkově,“ řekl John mírně. Paní Stonerová se na něj otočila s nazlobeným výrazem.

„Ráda bych vás pobavila, pane Watsone, jen mi k tomu momentálně chybí nálada a prostředky,ucedila. Po chvíli se vrátil do pokoje i Sherlock. Co mu tak dlouho trvalo?

„Máte k dispozici tu zmiňovanou mapu k pokladu, paní Stonerová?“ zeptal se přímo, když přešel k oknu a zůstal u něj stát čelem. Paní Stonerová si tiše povzdechla.

„Ne, to nemám,“ odpověděla zklamaně. „Nevím, co se s ní stalo. Vyprávěl mi o ní otec, ale občas si myslím, že tím chtěl jen trochu okořenit vyprávění o mých předcích. Že to celé bylo stejně trochu jinak.“

„Hm. Napište mi prosím adresu toho domu, zaletíme se tam podívat,“ otočil se s úsměvem Sherlock a paní Stonerová překvapeně vstala.

Nebyla jediná, kdo byl překvapený, i John vykulil oči.

„Skutečně?“ vyhrkla paní Stonerová.

„Záhada prázdného domu, to si nenecháme ujít,“ mrkl Sherlock povzbudivě. Paní Stonerová pak odešla a John s Sherlockem osaměli. Sherlock se na něj krátce zadíval, než se opět otočil zády.

„Nemusíš se mnou jezdit, pokud nechceš,“ prohodil Sherlock mumlavě k oknu, nejspíš i sledoval, jak paní Stonerová odchází.

„Proč bych jako nechtěl jezdit?“ ohradil se John.

„Nevěříš mi,“ konstatoval Sherlock s pokrčením ramen. Jako by mluvil o něčem, co je fádní. Jako by mu to bylo jedno.

„Hm,“ odkašlal si John tiše. Už by měl být zvyklý dostávat od Sherlocka rány pod pás, že? „Věřím ti tolik, kolik jen můžu,“ odpověděl a šel si udělat čerstvý čaj.

„Aha,“ zamumlal Sherlock.

Černý, hodně silný čaj. Bez cukru. Bez mléka. Snad přebije tu divnou hořkost, co se Johnovi usadila v krku.

**

 

Další

Advertisements

21 komentářů Přidejte váš

  1. Leylon napsal:

    Zaujimave… Velmi zaujimave. Len tento Sherlock posobi tak trochu… Kruto 🙂

  2. Gada napsal:

    Parádní dílo:)

  3. Gabriela Vlk Fůrová napsal:

    Tak Vyšetřování ztráty třídní knihy mě moc rozesmálo. Jinak jsem narazila na Ticho – Pán času. …v touze přerušit to Ticho a…

    1. miamam napsal:

      🙂 Tak Ticho tady teda nebylo myšleno jako Ticho, ale… nejspíš by tu i sedělo 😀 Díky 😉

      1. Vlk napsal:

        Tak není Ticho jako Ticho, ale to nevadí.

  4. KalamityJane napsal:

    Kapitola úžasná, napětí hned na dvou frontách a Vyšetřování ztráty třídní knihy mi způsobilo výbuch smíchu, to jsem nečekala. Super, děkuju ♥

  5. tes napsal:

    Trochu tam čuchám Johna Sinclaira, je to taky slavný a krásný detektiv 😛

  6. katyka napsal:

    Bavím sa, bavím! A som plná očakávania, čo si na nás vymyslela 🙂 Dom vyzerá skvele záhadne, a Sherlockove a Johnove interakcie sú plné nevyslovených myšlienok a pocitov. Už sa teším, až to praskne! 🙂 A ešte k tomu to bude v Prahe, takmer na domácej pôde… 🙂 Teším sa na ďalší kúsok skladačky 😉

  7. Ljena napsal:

    Johne, Johne…. Takový trapný přestřel.
    Sherlock a jeho sarkazmus na začátku ohledně Johnové dedukce mě pobavil 😀 To jsem se musela začít smát. Stejně jako jsem se začala smát Moriartymu hnijícímu tělu v zemi 😀
    Těším se až Johnova ochranná bublina praskne, doufám, že to bude stát za to 🙂

    1. miamam napsal:

      Haha já taky doufám, že to bude stát za to! 😀 Budu se snažit mno. Díky 😉

  8. Lilith Sal napsal:

    První kapitola na Výbornou!
    Je mi líto Johna… a prostě mám ráda všechny povídky, které jsou po „skoku“ ze střechy. A tahle se čte prostě sama.
    Případ vypadá víc než zajímavě! Ale mám strach o naše hochy už kvůli tomu Prologu.
    A taky se mi líbí Case povídky! Kde se jejich vztah pomalu plouží… otevírají se nové a novější dveře dalších a dalších možností.
    Určitě naše kluky hodně potrápíš, což?
    Těším se na případ! Na jejich rozvíjející se vztah. I na naši úžasnou Prahu!!!
    S láskou Salazaret

    1. miamam napsal:

      No, dám jim celkem zabrat… 😛 Moc děkuju 🙂

  9. Liss napsal:

    Máš to úžasně propracované, moc se mi líbí konkrétní rodinná historie, ve které se odráží temné časy té české. John si asi s Sherlockem užije svoje, ale tuším, že je malý výlet do Čech konečně sblíží tak, jak by si to John přál 🙂 Opravdu velmi hezké, doufám, že tímhle příběhem nekončíš a budeš psát dál!

    1. miamam napsal:

      Co se týče casefic tak po tomhle zatím další nechystám (dokud mě nějaký nenapadne), ale už se mi rýsuje v hlavě jiný kapitolový počin 😛 Děkuji ♥

  10. Terka napsal:

    Ano ano ano konečněěěěě 😀 tak, první, hodně moc slibně vypadající kapitolu mám za sebou a teď mi nezbývá než zase netrpělivě čekat na druhou. Chjo. Ale tak snad se dočkáme brzy ne?……Ne? ?? 😀 Je to super. Už se těším, až se budou poflakovat po Praze a snažit se domluvit se 😀

    1. miamam napsal:

      Další přidám nejspíš až příští (ne právě nadcházející) pondělí…:-P Díky 🙂

  11. kayla napsal:

    Super sa teším na pokračovanie :DD Johnovi to trochu nevyšlo 😀

  12. Lady Corten napsal:

    Začalo to velmi zajímavě. Moc se mi líbil tem příběk o tom domu a osudu rodiny. Jsem velmi zvědavá na pokračování.
    Ta zmínka – Vyšetřování ztráty třídní knihy, mě opravdu pobavila. Cimrmana jsem tu opravdu nečekala. 🙂 Myslím, že jsem odchytla tu první drobnůstku, nemílil li se?

    1. miamam napsal:

      Jj 😉 A děkuji 🙂

  13. Saku-chan napsal:

    Chudák John! Se maličko ztrapnil :X Strašně se těším, až poletí do Prahy (kéž by to bylo doopravdy XD) >:3

    1. miamam napsal:

      no proč o tom asi píšu? Protože bych je tu ráda potkala 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s