Případ pražského domu: 2. kapitola

Jelikož tahle kapitola nebyla příliš náročná na kontrolu, rozhodla jsem se ji sem dát ještě tento týden. 🙂 Díky za vaše komenty a připomínky 😉

Nemohla jsem si to odpustit, v tomhle případě jsem musela Sherlocka víc polidštit, hehe :D. A pak je tu taky ubytování v hotelu v Praze… který už vlastně přestal existovat. Takže vlastně vzpomínka na kontroverzní budovu.

 

2. kapitola

 

Než John odeslal objednávku s letenkami, kontroloval ji snad desetkrát. Jednak je to už opravdu dlouho, co si sám kupoval letenku, a od té doby se leckteré věci zjednodušily, jiné zas přibyly; a taky se John bál, že by je oba ze zřejmých důvodů poslal třeba na Kypr. Nebo někam do Itálie. Prvním zřejmým důvodem bylo londýnské počasí. Během dvou posledních dnů se tak ochladilo, že už John začal plánovat výlet do nákupního centra, potřeboval nějaké další rukavice (Sherlock si z něj neustále utahoval, že by si měl koupit nějaké na provázku, jako nosí batolata. Johnovi to až tak vtipné nepřišlo, většinu z těch, co jakoby ztrácel, totiž tajně dával bezdomovcům, o kterých věděl, že jsou s Sherlockem nějak spříznění a že mu v osudných dvou letech pomáhali. Dát jim občas pitomý rukavice je to nejmenší, co pro ně mohl John udělat.).

Druhým důvodem (zřejmým pro Johna, ne však pro Sherlocka) bylo to, jak ho chodil Sherlock kontrolovat a peskovat. Jednou nechce sedět u okna, protože: „Co mám asi tak z okna sledovat, tři hodiny letu? Kupící se oblačnost? Nuda!“ Pak mu zas naopak vadilo, když je John přesunul jinam, Sherlocka zapsal na místo do uličky – „To jako mám neustále uhýbat ramenem, až kolem bude procházet letuška s občerstvením?“

Notně otrávený, John si nakonec doslova hodil librou, protože jak jinak měl ta místa vybrat?

I tak ty tři hodiny budou velmi, velmi dlouhé.

Když pak konečně dorazili na letiště, prošli všemi těmi rámy a přepážkami, zamířili k odletové bráně. John začínal mít podezření, že to, proč byl Sherlock čím dál nesnesitelnější, mělo co do činění se samotným letištěm. Místo toho, aby byl v sedmém nebi, že má kolem sebe tisíce lidí, o kterých může dedukovat, se Sherlock jakoby nakrčil, stáhl do sebe.

U jednoho stánku si John koupil nehorázně předražený tuňákový sendvič a pití. Zbývalo jim ještě několik minut do odletu a proto si klidně sedl na sedačky před bránou a hodlal se najíst. Sherlock stál nad ním, ruce v kapsách rozepnutého kabátu a podmračeně sledoval okolí.

„Co je to s tebou?“ zeptal se John a Sherlock se k němu ostře obrátil. Rty sevřel do tenké linky (jak to s těmi plnými rty vůbec dokáže?) a prudce se nadechl nosem.

„Nicss mi není,“ prakticky zasyčel. S pozvednutým obočím si John znovu ukousl sendviče a na okamžik se zarazil, když Sherlock tak nápadně sledoval, jak žvýká. Sherlock se odvrátil a cosi si zamumlal, ale John nějak neměl náladu víc zjišťovat, co se vlastně děje.

Ostatně, dozvěděl se to za čtvrt hodiny, kdy se usadili na svých místech v letadle. Sherlock povážlivě zbledl, díval se strnule před sebe. Seděl nakonec přece jen u okna a až vzlétnou, bude mít skvělý výhled nad krajinu pod nimi. Johna najednou napadlo, že o to pravděpodobně vůbec nebude stát.

„Je ti dobře?“ zeptal se svým nejlepším lékařským (jinak taky profesionálním a pro teď i dost odměřeným) hlasem.

Sherlock zavřel oči a dlouze si povzdechl. A pak zavrtěl hlavou.

A Johnovi se zásadně přitížilo.

Chápete proč? Dokážete si vůbec představit, jak Sherlockovi doopravdy muselo být, když svou slabost vůbec přiznal a ještě takovým způsobem? Že zavrtěl hlavou? Od někoho normálního byste takovou odpověď mohli čekat, přece jen lidé, kterým není dobře, nejsou většinou moc výmluvní. Jenže tady mluvíme o Sherlockovi, proboha.

John okamžitě začal hledat příznaky, natolik nenápadně, jak se jen dalo. Kromě toho, že byl Sherlock výrazně bledší než jindy, se i velmi potil. Ruce měl sevřené v klíně. Vypadalo to, že přemáhá nevolnost… John přemýšlel, co dnes Sherlock snědl (toust k snídani, nic neobvyklého; hrnek kafe a kousek Johnovy  čokoládové tyčinky, ke které se schválně několik minut nehlásil, aby ho nalákal.), ale pak naskočily motory, letadlo začalo vyjíždět na ranvej a tak bylo naprosto jasné, že za jeho stav nemůže nemoc nebo jídlo.

John do téhle chvíle vážně neměl tušení, že má Sherlock strach z létání. Sherlock přesunul své ruce na bezpečnostní pás, pevně jej svíral a s napjatou čelistí hleděl ven z okna.

Když má takový strach teď, co bude dělat ve vzduchu?

John se podíval přes uličku, jestli budou mít nějaké nevhodné svědky, ale tam seděl jen postarší pár, který si nadšeně listoval bezpečnostní příručkou a katalogovou nabídkou letecké společnosti. Otočil se klidně zpět k Sherlockovi. Ruce položil na ty jeho, mírně je stiskl a pak kousek po kousku uvolnil jejich sevření. Sherlock polkl, ale k Johnovi se neotočil.

Johnovi se jeho levou ruku nakonec podařilo úplně povolit, vzal ji do svých dlaní a pevně, ale konejšivě ji držel.

„Zkus to zaspat,“ řekl tiše a Sherlock se na něj podíval, jako by mu na čele vyrašilo třetí oko.

Zřejmě se Johnovi chystal něco odseknout, ale John ho začal palcem hladit po hřbetu ruky a Sherlock sklonil svůj pohled k jejich rukám, zadumaně je sledoval. Když se letadlo rozjelo a začali zrychlovat, utahoval své sevření, až Johnovi docela drtil ruku. Konečně byli ve vzduchu a po několika manévrech, kdy se letadlo chvílemi nepříjemně naklánělo a houpalo s nimi sem a tam, se vše ustálilo a i Sherlock se začal viditelně uvolňovat. Ještě stále byl dost bledý, ale už nebyl tolik napjatý.

„Už to zvládnu,“ řekl asi po patnácti minutách letu a s krátkým pokývnutím se podíval na Johna a pak na jejich spojené ruce.

„Dobře,“ odpověděl John a dál ho držel. Třeba to nechá být a dovolí mu to. Sherlock se k němu mírně naklonil.

„Můžeš mě pustit, Johne,“ prohodil tlumeným hlasem.

Tak nic.

John pustil jeho ruku a jako by vypnul všechny své ostatní smysly, vnímal jen to teplo na svých dlaních. Bříška dlaně, která se dotýkala Sherlockovy, byla ještě trochu vlhká, jak se nervozitou potil. John tu ruku sevřel v pěst, aby co nejdéle zachoval ten pocit, že ho dál drží. Trochu hloupé. Ale nemohl si pomoct, do hlavy mu stejně nikdo nevidí. Zvlášť, když se jeden takový někdo dívá okýnkem ven a ne na to, co dělal John.

John si tiše povzdechl, vzal si z kapsy ze sedadla před sebou nějaký časopis a snažil se rozptýlit svoje myšlenky.

Jeho potlačované patetické já, které tolik prahlo po něčem víc, než co mezi nimi dvěma bylo, se znovu zatetelilo, když šli na přistání. Kupodivu nebyl Sherlock tak nervózní, jako při vzletu, ale i přesto jej John znovu vzal za ruku. Palcem mu hopkavě klouzal po hrbolcích kloubů u prstů, tam a zpět, a najednou si John uvědomil, že zatím co on si skoro tři hodiny četl (no dobře, necelou půlhodinu i klimbal), Sherlock vlastně vedle něj seděl nehnutě. Jen se díval z okna. Tři hodiny. Takhle nehybný nebyl ani při chvílích bezbřehé nudy, to spíš když už řešil nějaký případ.

A pak John ucítil, jak mu jemně zabrněly tváře – to, jak se do nich hrnula krev; oni vlastně letěli jeden případ vyřešit. Neletí na nějakou dovolenou.

Pražské letiště bylo podstatně menší, než Heathrow. John si ještě pomyslel krátkou modlitbu za jejich zavazadla… Byla v pořádku, nic se neztratilo. Vyšli ven ke stanovištím pro taxíky. Až na malý panel na střeše, který měly všechny společné, je nic moc od ostatních aut neodlišovalo. Vlastně to byla různá auta, různých značek i stáří.

Sherlock na jeden taxík mávl, protože přímo před nimi nastupovali už jiní lidé. Řidič mluvil anglicky s dost tvrdým přízvukem, ale nakonec se celkem domluvili a on je odvážel do centra, kde Sherlock nechal zabookovat nějaký hotel.

Tedy, John čekal něco slušného, ale ne tohle.

Řidič jim pomohl vyndat zavazadla z kufru auta a odjel. John stál vedle Sherlocka, který si před ostrým podzimním chladem utahoval šálu a rozhlížel se.

„Sherlocku? Jsi si jistý, že na tohle máme?“ zeptal se John a klouzal pohledem po obrovské zvlněné budově před nimi. Parkoviště bylo prakticky prázdné, pár dražších aut tam sice stálo, ale hotel měl zjevně větší kapacitu, než jen pár desítek návštěvníků.

Sherlock mávl rukou.

„Štípl jsem Mycroftovi kreditku. Pořád má řeči ohledně toho, kde bydlím a jak to tam vypadá,“ otočil se k Johnovi a křivě se usmál. „Doufám, že tohle bude splňovat jeho představy o důstojném bydlení.“

Popadl madlo svého kufru a vykročil rázným krokem k recepci hotelu Praha. John se znovu podíval nahoru a do stran; hotel nebyl nijak zvlášť vysoký, ale rozhodně byl rozlehlý a určitě i dost drahý. No co, Mycroft je očividně zve. Vykročil za Sherlockem a dohnal ho až na recepci, kde jim zrovna vyřizoval pokoje. Mračil se a mluvil docela rychle, ale slečna za přepážkou mu pořád ještě stačila.

John vycítil nějaký problém.

„Je mi líto, pane, ale rezervace byla potvrzena jen na jeden pokoj,“ řekla slečna shovívavým tónem a John se zarazil.

„Jsem si naprosto jistý, že jsem žádal o dva samostatné pokoje, pokud možno vedle sebe nebo aspoň v jednom podlaží. O společném pokoji nebyla vůbec řeč,“ namítl ostře Sherlock a nakláněl se přes přepážku, jako by měl co chvíli po té recepční skočit.

Slečna přikývla, smutně se usmála.

„Ano, já vím, ale naše odpověď zněla tak, jak jsem před chvílí řekla.“

„Ale prosím vás! Hotel nemáte ani z poloviny vytížený, tak proč nám prostě proboha nedáte dva pokoje? Tohle místo je obrovské -“ Sherlock se zarazil a rozhlédl se po aule, která rozhodně nekypěla životem. „Ah. Právě proto,“ s falešným úsměvem se otočil zpět na recepční.

„Můžeme se ubytovat jinde, ne?“ John zlehka šťouchl loktem do Sherlockovy paže.

„Johne, v Afghánistánu jsi zcela jistě bydlel v mnohem horších podmínkách,“ začal Sherlock. John překvapeně zamrkal a koutkem oka si všiml, že se slečna poněkud naježila.

„Já potřebuju hlavně klid na přemýšlení, nemůžu být někde… v centru. Tady to bude vyhovovat. Postele oddělíme od sebe,“ mrkl na Johna blahosklonně. Otočil se k recepční a potvrdil: „Ten pokoj tedy bereme.“

John si povzdechl. Měl by být zvyklý, že? Sdílí spolu byt. Kuchyň. Koupelnu, proboha. V čem by tohle mohlo být jiné? Je to velký hotel. Bude mít velké pokoje.

Bože, proč mě tak pokoušíš? pomyslel si útrpně John.

Když konečně dostali své klíče, vydali se hledat pokoj. Johnovi to nedalo a ve výtahu se konečně zeptal:

„O čem to celé vlastně bylo?“

Sherlock zakoulel očima.

„Johne, tentokrát jsem to dokonce řekl nahlas… A přesto se ptáš?“ zadíval se na něj a s vyčkávavým pohledem hledal cosi v Johnově obličeji… co tam zjevně nakonec nenašel.

„Tenhle hotel je obrovský. Co tě k tomu napadá?“

„Že bude dost drahý a že nebýt Mycroftovy karty, tak tu nebydlíme?“ začal pomalu John.

„Očividně. Ale kromě drahého ubytování musí být hotel neuvěřitelně drahý na provoz, nemyslíš? Nejspíš je polovina hotelu uzavřena, tipuju, že to bude celé horní podlaží a nejspíš i další místa. Vytápět tyhle prostory je určitě dost náročné.“

Výtah cinkl, jak dojeli do čtvrtého podlaží.

Obrovské liduprázdné chodby. Došli k jejich pokoji a Sherlock něco neslyšně zabrblal, pak strčil kartu do zámku dveří a otevřel. Hned, jak John vešel dovnitř, se mu dost ulevilo. I ten pokoj byl vážně velký. Předsíň byla na čtvereční metry asi stejně velká jako obývák v 221B. Cestou do ložnice, která byla na konci chodby, John ještě mrkl do dveří vlevo, koupelna stála samostatně, byla stejně zbytečně velká. Nad velikostí vany se John na chvilku pozastavil, protože ho napadlo, že by se do ní hladce vešly dvě osoby…

S odkašláním pak prchl z koupelny a s kufrem pokračoval do ložnice, kde našel Sherlocka, jak stojí u postele a podmračeně si ji přeměřuje pohledem. Když si uvědomil, že John stojí kousek od něj, s trhnutím se narovnal a úkosem se na něj podíval.

„Nepůjde rozdělit,“ ucedil a přešel ke dveřím na verandu, kde odhrnul záclonku a díval se ven.

Typické.

„Nebude to naše poprvé,“ řekl John ve snaze odlehčit situaci. Ucítil, jak se mu zezadu orosil krk.

Sherlock se prudce otočil ke němu a pozvedl obočí.

„Baskerville?“ nadhodil John a Sherlock dlouze mrkl a jako by se uvolnil. Z kapsy kabátu pak vylovil telefon a přiložil ho k uchu.

„Jsme v Praze. Kdy a kde se sejdeme?“ mluvil nejspíš s paní Stonerovou, ale pořád se díval na Johna. John využil chvíle, kdy Sherlock telefonoval, aby si vybalil věci.

„Konec zabydlování,“ prošel kolem něj po chvíli Sherlock a mířil ke dveřím. John měl hotovo, jen se snažil nacpat kufr do jedné z horních skříněk. Nedosáhl tam, tak kufr pořád padal zpátky. Nakonec ho John popadl oběma rukama, prostě ho hodil nahoru a zdálo se, že už tak zůstane. Svlékl si svetr a chtěl ho vyměnit za nový, jenže jak se natáhl do hluboké police před sebou, ucítil, jak se k němu Sherlock zezadu přitiskl a ve stejném okamžiku se ozval hrkavý zvuk shora, jak kufr opět sklouzl dolů – Sherlock ho chytil. Oba zaraženě stáli, John s rukama v polici před sebou, Sherlock celým svým tělem nalepený na něm, ruce nad hlavou.

Pak jim nejspíš oběma došlo, že jejich pozice ani trochu nepřipomíná přátelské objetí.

John s novým svetrem v ruce ukročil stranou, trochu se při tom bouchl do hlavy o rantl police, ale nedal se tím rozhodit. Sherlock si odkašlal, pevně zastrčil kufr zpět nahoru.

„Díky,“ zamumlal John, Sherlock se po něm krátce podíval a přikývl.

„Máme se sejít za hodinu a půl na místě. Tak abychom vyrazili, chci se tam ještě trochu porozhlédnout.“

Vyšel ze dveří svým typicky rozevlátým způsobem, a John ani netušil jak, najednou stáli na ulici. To krátké okno přičetl tomu nemalému šoku, který v něm zanechalo teplo Sherlockova těla. John se přiměl aspoň trochu vnímat okolí. V tuhle roční dobu by byl Londýn pochmurný (nebo spíš pochmurnější, než obvykle), šedý, vlhký. Praha byla pozitivnější, stromky lemující silnice a cesty zlátly a červenaly, domy byly jasně omítnuty, ze všeho sálal pro něj nezvyklý optimismus. To, že se vlastně blížila zima, mu akorát připomněl vlající kabát před ním a ostatně i jeho bunda, kterou si přitáhl blíž ke krku.

 

**

A/N Příště: první prohlídka prázdného domu, jupí! 😀

**

 

Další

Reklamy

15 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Už let byl moc fajn. A ubytování? – jedna báseň 😀

  2. Leylon napsal:

    No tak toto vyzera viac ako slubne… Mas velky velky talent 🙂

  3. KalamityJane napsal:

    Miluju hotely s finančními problémy a pokoji s neoddělitelnými postelemi 😀 ♥ Strašně se u toho culím, krásná kapitola, děkuju.

  4. Hanička napsal:

    Perfektní kapitola 🙂 Moc se těším na další 😉

  5. Malvína napsal:

    Netrpezlivo vyzerám ďalšiu kapitolu… rozbieha sa to krásne. A obdivujem nápad zasadiť príbeh do známeho prostredia!

  6. Ookami napsal:

    Moc pěkná kapitola. Nemohu se dočkat pokračování.

  7. Terka napsal:

    Konečně jsem se dostala k napsání komentáře. WOW, co na to říct!! Kapitolka podle mého gusta! Zbožňuju, když ti dva musí sdílet postel. Pak se může stát tolik nečekaného… Docela se bojím dalšího dílu, doufám že je v tom domě něco nesežere nebo tak.. 😀 Ale každopádně se mooooooc těším!!! Prosím, ať je to co nejdříve!!! 😀

  8. katyka napsal:

    Extrémne, ale naozaj extrémne sa mi páči 🙂 Jemný humor, to neustále napätie medzi nimi, a tie hlášky! 😀 Kufor a lietadlo sú boží a strašne ma zaujíma, čo sa to medzi nimi stalo, resp. deje. A samozrejme ma zaujíma aj tá detektívna zápletka, že áno 😀 Teším sa na ďalšiu kapitolu 🙂

  9. Katy napsal:

    Wow! Prostě Woow 😀 Teda takhle mi spravit sobotu… Vážně skvělá kapitolka. Usmívám se jako blbeček. Sice bych ocenila i delší (no vážně, co teď s absťákem?) A konečně Praha! Ten hotel stál vážně za to. Letadlo ostatně taky, ale hotel přesto vede. Velká vana, neoddělitelné postele a padající kufr? Jo, hotel to zatím vyhrává na plné čáře… a z té Johnovy hlášky „nebude to naše poprvé“ jsem nemohla… 😀
    Vážně, ale vážně se těším na pokračování. Zatím se mi ani omylem nerýsuje, o čem přesně by ta záhada mohla být 😀
    Katy

  10. helsl napsal:

    Neoddělitelné postele, jo? To zní velmi nadějně!

  11. Liss napsal:

    Je milé vědět, že i Sherlock má své slabiny. A těším se na společné nocležení, přece jen je rozdíl sdílet byt, ale mít oddělené ložnice, a mít společnou postel na které se Sherlock určitě rozvalí a John bude mít co dělat, aby se ovládnul. Nebo to už na konci vyšetřování nebude potřeba? 🙂

    1. miamam napsal:

      Ať už jsem napsala jakoukoli odpověď, vždycky to bylo plné spoilerů a musela jsem to smazat… 😛 Tak si budeš muset počkat, no 😀 díky 😉

  12. Saku-chan napsal:

    Sherly se nám bojí lítat :3 A ta scéna u skříně? Naprosto boží!! *w* Těším se na prohlídku domu >:3

  13. Kayla napsal:

    Keby som Mycroft tak ma klepne 😀

  14. Ali Nasweter napsal:

    Překrásná představa, situaci u skříně jsem si musela číst víckrát. 😀
    A když přičtu ten nezvykle lidský strach v letadle, je z toho nehorázně roztomilá kapitola. ^.^
    Moc se těším na další. 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s