Podivná melodie aneb Velikonoční SOUTĚŽ

Protože vás kolem Vánoc bylo celkem dost, kdo jste chtěli vyhrát svoji vlastní povídku na téma, jaké si zamanete, jsem tu zas s novou soutěží a stejnou výhrou. 😀

 

 

V následující povídce Sherlock napíše skladbu, kterou věnuje Johnovi. Ale něco na ní nesedí… Jistá část se k Sherlockově obvyklé hudbě vůbec nehodí.

Co tím chtěl básník říci? – Ehm, totiž, jak to skladatel myslel?

Napište mi vaši odpověď včetně vysvětlení, jak jste k ní došli (všichni to znáte z matiky, nejde jen o výsledek, ale i o postup :D) na johnlockpositive@seznam.cz do 1. 5. (včetně), pokud chcete vyhrát povídku, kterou napíšu podle vašeho přání. Pokud se sejde víc správných odpovědí, bude se losovat, muhaha 😀

 

 

Podivná melodie

 

John sešel schody a prošel do kuchyně, sotva rozlepenýma očima mrknul směrem k Sherlockovu pokoji. Dveře byly otevřené, žádný zvuk z koupelny… Nahlédl do obýváku, ale detektiv nebyl nikde k vidění. Asi zas někam vypadnul, aniž by mu dal vědět, typické.

Dlouze zívnul, šoupavým krokem došel ke konvici, napustil do ní vodu a čekal. Dnes ráno nutně potřebuje aspoň dvojité kafe. Promnul si hranami dlaní oči, pořád se o své vůli zavíraly. Další zívnutí.

Krucinál… Tenhle týden naspal dohromady tak… Se skelným pohledem upřeným na chroptící konvici před ním v duchu počítal.

Dohromady asi sedmnáct hodin.

Od pondělí do pátku.

Při takovém „množství“ spánku dokáže fungovat jen Sherlock. Většinou. A jen omezenou dobu. Jenže John slíbil, že dneska pomůže Sáře na klinice, když už tu mají opět chřipkovou sezónu. Za hodinu by měl vyrazit z bytu.

John si povzdechl. Poslední případ jim oběma dal vážně zabrat, ještě že už to mají za sebou. Včera běhali skoro celý večer jak volové sem a tam, protože nepotřebovali vyloženě chytit pachatele (bylo jich několik a díky Sherlockovi měl Lestrade na nástěnce dávno jejich fotky, pěkně jednu vedle druhé), ale váček s náhrdelníkem, který ti parchanti ukradli na výroční výstavě v Londýně a který si během včerejšího večera stihli mezi sebou několikrát předat. Než je John se Sherlockem konečně dohnali.

A pak se stalo něco… John se zamračil a snažil si vybavit, o co vlastně pořádně šlo, jenže jeho mozek byl teď tak strašně zpomalený, že mu události sotva dávaly nějaký smysl. Sherlock totiž… Jak ono to vlastně bylo? Doběhli do přístavu a motali se mezi kontejnery… a pak jeden ten hajzl překvapil Johna zpoza rohu, dal mu ránu (naštěstí jen do tváře, ale stejně to byla šlupka) a pak ho omráčeného začal škrtit.

John polknul, slabounká ozvěna bolesti v hrdle. Mohlo to být horší; kdyby se Sherlock nedržel těsně za ním a pak toho hajzla prakticky neskopal do kuličky, John by mohl mít dnes docela potíže s mluvením. Pokud by dnes ještě vůbec dýchal – ten chlap, co ho škrtil, byl obrovský.

Až potud to vlastně nebylo nic divného, podobné scénáře se v různých variacích opakovaly každý měsíc.

Jenže nikdy dřív Sherlock nevypadal tak… vyděšeně – po tom, co toho chlapa skoro zabil, si Sherlock kleknul k sípajícímu a oblblému Johnovi, vzal jeho tvář do dlaní (to už se dřív stalo), starostlivě ho prohlížel (to už tu taky bylo) a pak se úlevně usmál a Johna objal. TO předtím nikdy neudělal, nikdy jej neobjal tak… Tak… ochranitelsky.

John si zamíchal kafe, dlouze nosem natáhl jeho vůni a přesunul se i s hrnkem ke stolu. Ztěžka se posadil, opatrně odsunul stranou štos papírů a loktem se opřel, dlaní si podepřel hlavu a zíral na černou kouřící se hladinu v hrnku.

Celý byt byl trochu děsivě tichý. Až na tikot hodin se neozývalo nic a Johnovi po chvíli, kdy čekal, až kafe trochu vystydne, zase těžkla víčka.

Pomalu vstal (bože, už ať mu tělem proudí litry kofeinu, jinak se z toho bytu ani nevykope) a došel k malému přenosnému rádiu. Zapínal ho jen když nebyl Sherlock doma. A hlavně si u něj občas zpíval. Ale jen když u toho nebyl Sherlock.

Otočil ladicím kolečkem, až našel stanici, kde zrovna dávali Bachman-Turner Overdrive. John se spokojeně usmál, krátce pokýval hlavou do rytmu a vrátil se ke stolu.

Upil kafe a začal si broukat s kytarovým sólem, co právě hrálo. Perfektní písnička pro děsně unavený ráno.

Krátce pohledem zkontroloval hodiny – ještě má spoustu času.

Znovu dlouze upil a díky lačnému žaludku měl dojem, že mu už kofein proniká do těla. Broukal si a při tom zavřel oči, aby si skladbu vychutnal; teď už se díky rádiu nebál, že usne. Na to to byla až příliš nabíjecí a pohodová skladba.

Písnička se už rozjela a John začal zpívat nahlas, občas na hlasivky přitvrdil, když zpěvák taky trochu zabral, a pak se na té židli u stolu rozpohyboval, pohupoval hlavou a nohou podupával do rytmu, prstem každou dobu vyťukával do ucha od hrnku.

Dohráli. John si s úsměvem povzdychl, zamžoural na kafe a pak znovu oči zavřel, prohrábl si vlasy a opřel se do židle, ruce vytáhl za sebe a se zamručením se protáhl.

Trochu mu při tom prokřupla záda, spokojeně vydechl a zas pomalu otevřel oči, konečně zaostřil.

A málem spadl ze židle – Sherlock stál před ním, na sobě akorát župan a z vlasů mu odkapávala voda. Nevěřícně Johna pozoroval, jako by ho snad viděl poprvé. John konsternovaně hleděl na pramínky tmavých vlasů slepené vodou, pak sklouznul pohledem po županu dolů na Sherlockovy holé nohy.

„Ježíši…“ Odkašlal si. „Myslel jsem, že jsi venku.“ Vrátil se očima do bezpečné zóny – Sherlockova obličeje.

„Byl jsem v koupelně. Přemýšlel jsem nad včerejškem… a nějak jsem se zamyslel,“ odpověděl Sherlock napjatě a krátce sevřel ruce do pěstí. Pak jako by si vzpomněl, co že ho vlastně vytrhlo z myšlenek a znovu na Johna zazíral.

„Co je?“ zamračil se John.

„Ty umíš zpívat!“ vyhrkl Sherlock vyčítavě.

John do sebe kopnul zbytek prvního kafe, až mu začaly slzet oči, jak bylo ještě horké. Vstal a otočil se, aby si toho Sherlock nevšiml.

„Jak to že umíš zpívat?“ Sherlock obešel stůl a stoupnul si vedle Johna, který si nalil druhé kafe.

„Většina lidí umí aspoň trochu zpívat,“ namítl John bručivě.

„Ale ty zpíváš ještě líp než ten…“ Sherlock mávnul rukou k rádiu, odkud teď hráli nějakou nepříliš známou písničku tak z osmdesátých let. Tvářil se kysele, zjevně na poslední chvíli spolknul označení „zpěvák“, když to podle něj nebylo až tak výstižné.

„Hm. Možná, no.“ John zakoulel očima.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptal se Sherlock zadumaně.

John vyndal z přihrádky chleba a dva plátky strčil do toustovače. Samotný kafe k snídani stačit nebude. Otočil se a opřel se zády o linku, ruce překřížené na prsou.

„Proč bych měl? Nějak to nevyplynulo z rozhovoru a moje hudební vzdělání není něco, o čem bych se sám od sebe šířil,“ pokrčil rameny. Sherlock přimhouřil oči. John taky.

„Hudební vzdělání?“ pronesl Sherlock vláčně.

John dlouze vydechl nosem.

„Ah… Jo. Když jsem byl malej, Harry i já jsme si museli vybrat něco, na co budem hrát. Ona si vzala klavír, myslela, že je to jednoduchý.“ John se ušklíbl. Harry v tom byla fakt hrozná. „Já jsem si vzal klarinet. Ani si už nepamatuju proč. No a pak je to jasný ne?“ Mrknul na Sherlocka, který se pořád tvářil zmateně. „Jednou týdně klarinet, jenže k tomu byla ještě nějaká ta hudební výchova, kde zjistili, že nezpívám až tak děsně jako jiní, takže mě šoupli do sboru. Ale celkem to šlo.“

„Hudební výchova?“ Sherlock zněl otřeseně.

„No… Jsi to taky zažil, ne? Však víš. Housle. Takže.“ John významně kývnul hlavou.

„Učil jsem se doma. Nechodil jsem na nějaké… lekce. Tohle mě minulo,“ poznamenal Sherlock. „Díky bohu,“ dodal.

„Cože? Ty jsi měl jako soukromého učitele?“

„Ne. Učil jsem se sám,“ Sherlock pokrčil rameny a opřel se vedle Johna.

„Ty… Ses učil sám. Na housle.“ John mluvil pomalu, nemohl tu myšlenku pobrat. Sherlock se na něj ustaraně podíval.

„Praštil tě ten kretén včera i jinam než do tváře? Někam do hlavy? Není ti špatně?“ Zněl vážně polekaně.

„Ne, to bude asi jen moje standardní pomalá reakce. Myslím.“ John mávnul jednou rukou.

Sherlock pokýval hlavou a uvolnil se.

Toustovač s hlasitým cinknutím vyplivnul hotové tousty. John je opatrně vyndal na talíř a zasunul do přístroje další dva plátky.

„Ne, ale teď vážně… Na ty housle ses učil úplně sám?“

„To jsem přesně řekl, ne? Vážně jsi v pořádku?“ Sherlock si nalil kafe a přes okraj hrnku Johna zkoumavě pozoroval.

„Housle jsou dost těžký. Proto jsem z toho tak… vedle.“

Sherlock znovu pokrčil rameny.

„Občas na mě dohlížela maminka. Jednou za čas jsem musel předvést, co jsem se naučil.“ Sherlock se odmlčel a zamračil se na kafe. „To bylo otravné. Mycroft se pořád vytahoval a snažil se mě opravovat.“

Pak zas upřel pohled na Johna.

„Kolik jsi toho od doby, co jsi přestal hrát, zapomněl? Včetně teorie.“

John mazal marmeládu na toust a přemýšlel.

„No… Asi dost, předpokládám. To základní si ale pořád pamatuju, možná bych ještě jakž takž dokázal luštit noty… Proč?“ Otočil se na Sherlocka.

„Hmm,“ Sherlock si poklepával prstem na bradu a odpověď nijak neupřesnil.

John znovu zkontroloval hodiny. Dopil kafe, narychlo snědl snídani a pak si šel obléct bundu, když se Sherlock najednou probral ze svého zamyšlení.

„Ty někam jdeš?“

„Na kliniku. Říkal jsem to… To je jedno. Přijdu kolem šesté.“ Sbalil klíče a mobil a odešel.

**

Proc mas ve skrini schovany klarinet, kdyz na nej nehrajes? SH

John si při obědě přečetl smsku a málem mu zaskočilo.

Prestan se mi hrabat ve vecech.

Odeslal odpověď, i když mu bylo celkem jasné, že šance, že Sherlock poslechne, jsou jen minimální. Oběd dojedl v klidu, ale pak přišla další zpráva.

Budu pro tebe neco mit, az se vratis. SH

John pozvedl obočí, když si kolem třetí přečetl další zprávu.

A co to jako je?

Nech se prekvapit. SH

John se zarazil. Polil ho studený pot a levá ruka se mu po dlouhé době nepatrně zachvěla. Překvapení od Sherlocka? To nemůže být nic bezpečného.

Doufam, ze doma zas neco nevybuchlo!

Žádná odpověď.

Sherlocku jsi v poradku?

Když se ani po deseti minutách Sherlock neozval, John zašel za Sárou. Nakonec šel domů o hodinu dřív, než byli domluveni, ale ona byla vážně chápavá. Konec konců věděla, koho má John doma. John spěchal do Baker Street a když pak vyběhl schody a ocitl se v bytě, kde bylo zdánlivě všechno na svém místě, spadl mu obrovský balvan ze srdce. Pak navíc do obýváku vešel Sherlock, pod bradou housle a v druhé ruce smyčec.

„Jsi tu nějak brzy, ne?“ prohodil, sedl si do svého křesla a začal hrát stupnice.

John se úlevně svezl do křesla naproti němu.

„Příště aspoň ksakru odpověz!“ procedil skrz zuby.

„Podívej se na svoje překvapení,“ řekl Sherlock po tom, co si krátce odkašlal a pokynul smyčcem k čajovému stolečku vedle Johnova křesla. John se zamračil a podíval se na stolek. Ležely na něm tři přeložené listy papíru.

„Co to má být?“ rozložil je a pozvedl obočí. „Noty? K čemu?“ zeptal se zaraženě.

Sherlock protočil oči, ale poposedl a byl tak nějak… napjatý.

„Prostě… komponuju. Když jsem neklidný. Pomáhá mi to utřídit myšlenky. Ale to už bys mohl vědět, ne?“

John váhavě přikývl.

„Je to skoro hotové, jenže si nejsem jistý tím jedním partem. Stojí na něm celá ta skladba, ale…“ Sherlock naklonil hlavu do strany. „Možná ji prostě celou přepíšu. Ale než to udělám,“ dodal opatrně, „potřebuju vědět, co si o tom myslíš ty.“ Uhnul pohledem k prázdnému krbu.

„No dobře. Ale varuju tě, tohle může trvat. Nechceš mi to prostě zahrát? Bylo by to mnohem jednodušší,“ poznamenal John.

„Moje hraní by tě ovlivnilo,“ zamumlal Sherlock a John se pochybovačně uchechtl. Sherlock na něj upřel rentgenový pohled. „Vím zcela bezpečně, že máš rád, jak hraju. I když jen procvičuju.“

John sklopil pohled k notovému zápisu ve svých rukách a s krátkým úsměškem nervózně polkl.

„Taky vím, že tě to uklidňuje. Chci, aby sis tu melodii představil v hlavě dřív, než ji uslyšíš nahlas. Na tom, jak dlouho ti to bude trvat, vlastně nezáleží…“ Sherlock vstal a odešel do kuchyně.

John cítil, jak mu hoří tváře. Neměl tušení, že Sherlock vnímá cokoli, co se kolem něj děje, když hraje. Takže si díky tomu myslel, že neví o tom, jak moc má John jeho hraní vlastně rád.

Soustředil se na linky a noty před sebou, šlo mu to ale velmi pomalu. Na druhou stranu pociťoval zvláštní chvění v hrudníku… Sherlock mu napsal skladbu. Bůh ví, co ho to vlastně napadlo. Ale bylo to neuvěřitelně… Milé. A navíc dal Sherlock najevo, že potřebuje Johnův názor. John už další motivaci nepotřeboval.

Sherlock se zabral do nějakého experimentování v kuchyni a John si ani nevšiml, jak ubíhá čas. Občas si tichounce broukal, když si potřeboval být jistý nějakými intervaly… A konečně dospěl k závěru skladby.

Četl ji znovu od začátku, tentokrát se mu melodie líp rýsovala a on si představoval, jak ji Sherlock hraje na housle.

Došel k té části, na kterou ho Sherlock zvlášť upozornil. V duchu si ji přehrál jednou – s potěšením si uvědomil, jak si danou melodii konečně představuje – a pak znovu… A znovu…

Zamračil se. Byla úplně… divná. Vůbec nepasovala do zbytku melodie. John poposedl. Tohle přece nemůže Sherlockovi říct. Nejspíš si tu melodii prostě špatně představoval.

„Asi si na to zalezu do vany,“ zamumlal a vstal z křesla.

Sherlock nijak nereagoval.

O nějakou chvíli seděl John až po bradu ve vaně a voňavé pěně, lokty opřené o pokrčená kolena, v suchých rukách opatrně a pevně svíral tu jednu stránku s kouskem melodie, která nikam nepasovala. Zbytek skladby byl vážně krásný, i když nepředvídatelný, ale tahle jedna část… Ta nebyla jen nepředvídatelná, ta byla prostě úplně… Úplně…

John odložil papír na židli vedle vany a frustrovaně vydechl. Zíral na stěnu před sebou.

Kašlat na to. Bude možná vypadat jako blbec, ale on chtěl vážně Sherlockovi udělat radost. Začne si tu melodii zpívat nahlas.

„Hmm-mmm… tada… tatá-dada… tadadá.“ Otočil se ke dveřím, ale zůstávaly zavřené. Buď ho Sherlock neslyšel, nebo ho ignoroval. „Naná-náná… Tada… tááá… da.“ Zatraceně, to bylo tak divný. Vůbec se to nehodilo k celkovému valčíkovému rytmu.

Co to vůbec Sherlocka napadlo?

John zamyšleně vylezl z vany a osušil se. Když si čistil zuby, broukal si tu melodii znovu a znovu, až ho něco napadlo.

Zkusil se na tu melodii podívat jinak… Bože, určitě je to blbost. Novíc to taky už nějakou dobu nedělal. Přimhouřil soustředěně oči, rozostřený pohled upřený do zrcadla před ním. Ruku s kartáčkem volně opřel o umyvadlo.

A pak překvapeně zamrkal.

To je… To je přece…

Nadechl se. Vydechl. Nadechl.

Co teď? Sherlock pochopí, jakmile ho uvidí. Nemůže se věčně schovávat v koupelně.

Rozechvělými prsty omyl kartáček a vypláchl si pusu. Pevně kolem sebe ovázal župan a došel do kuchyně, kde ještě pořád seděl Sherlock, shrbený nad mikroskopem.

John se zastavil kousek od něj a po chvíli se k němu Sherlock otočil a zadíval se mu do očí.

Ani jeden z nich hodnou chvíli nepromluvil.

„Myslíš, že bych to měl přepsat,“ řekl Sherlock tiše.

John otevřel ústa, ale pak je zase zavřel.

„Ne. Nechal bych to tak, jak to je… Ale jiný věci bych pozměnil, jo.“ John se mírně usmál a skoro by přísahal, že viděl, jak se Sherlockovi rozšířily zornice pochopením.

„Skutečně… Totiž… To myslíš vážně?“ zeptal se Sherlock opatrně.

John přikývl.

„Smrtelně.“

 

 

**

 

Soutěž už skončila – zpráva, kterou Sherlock zakódoval do skladby, zní: „Miluji tě.“

🙂

Advertisements

8 komentářů Přidejte váš

  1. A.J. napsal:

    Oh bože, ty mě zabíjíš ❤ už třetí den téměř v kuse, zdůrazňuji, v kuse (bez 6ti!! hodin spánku) čtu tvoje povídky a popravdě musím říct, že jsou to ty nejlepší fanfikce, které jsem kdy četla. A jelikož jsem velký čtenářský gurmán, snad pochopíš váhu mých slov.. Děkuji za to a prosím, PROSÍM, piš dál, protože mám neodbytný pocit, že bez tvých povídek momentálně nedokážu žít..
    Lots of love your way dear ❤❤❤❤

  2. KalamityJane napsal:

    Uaaa, naprosto úžasné! Oni jsou tak roztomilí ❤ děkuju za krásnou jednohubku:-)

  3. Liss napsal:

    Mne krom tipu, který jsem už zaslala (a nebyl správný) nic jiného nenapadá. Přitom tuším, že to bude něco hodně jednoduchého, skrytého přímo na očích …

    1. Lucik napsal:

      Zajimalo by me jaky to byl typ 😀 ja sem svuj poslala, ale jeste sem nedostala odpoved.

  4. helsl napsal:

    To je fakt bomba! Na ty pozměněné věci se opravdu těším; chtělo by to nějaký epilog, v němž budeš konkrétnější, až po prvním květnu, samozřejmě.

  5. Lucik napsal:

    Tak ted sem zvedava jesltli se pletu 😀 vazne sem si myslela, ze me nic nenapadna 😀 ale tohle me prastilo jak kladivo mezi oci 😀

  6. Malvína napsal:

    Milujem podrobnosti z ich domáceho „obyčajného“ života! 🙂 Inak som to asi nepochopila… teda, neprišla som na to. Mala som tip, ale to asi nebude ono.

  7. TruTru napsal:

    Tedá!! Tak na tohle stoprocentně nepřijdu XD Ale doufám, že se tu ukáže vysvětlení, protože jsem šíleně zvědavá, jak že to teda vlastně Pan skladatel myslel 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s